čtvrtek 23. července 2009

Jak zneužít kulturistku aneb Čtvrtý krok do světa satisfakcí

Úspěšné osobnosti ze světa showbyznysu či sportu vybočují z davu a poutají zájem veřejnosti. Leckomu může naskakovat husí kůže z toho, že trouba, který „se špatně učil", a proto mu nezbylo, než se dát na fotbal, má zřejmě větší cenu než celá katedra fyziky na Princetonu. Z marketingového pohledu je to ale tvrdý fakt.

V rámci svého specifického postavení populární osobnosti zčásti ztrácejí "právo na vlastní tvář", zejména s ohledem na zpravodajskou licenci (§ 12 odst. 3 obč. zák.). Žádná ze zákonných licencí však nezahrnuje právo pořídit a použít snímky či záznamy celebrit k reklamním účelům. Práva k podobě a podobizně populárních osobností přitom patří, jedná-li se o možnost jejich reklamního využití, mezi značně hodnotné osobnostní atributy. V porovnání s typově obdobnými statky běžných občanů vykazují rozsáhlou přidanou hodnotu založenou na popularitě a prestiži dosažených získanými úspěchy. Tržní hodnota takových nemajetkových statků se může u nejvýznamnějších osobností bez pochyb pohybovat řádově i v milionech korun, což není pustá spekulace, ale zkušeností podložený závěr - viz. mediální zkratka o dvou a půl milionech "za nápis na závodní čepici".

Je nemyslitelné, aby kdokoli na popularitě těchto osob parazitoval a dopouštěl se tak nezákonných zásahů do osobnostních práv s nezanedbatelnými soutěžními aspekty. Neschválené využití osobnostních atributů v reklamě se obecně nijak nemusí dotýkat důstojnosti nebo společenské vážnosti „zneužité“ osobnosti, ale jde o to, že účastník hospodářské soutěže využívá ke svému prospěchu popularitu, renomé a tím i pracovní výsledky jiné osoby. Protože motivace těchto subjektů k porušování práva bývá většinou peněžní, bude je od takového jednání také pravidelně odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru (shodně Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie 4/2003, s. 7-12).

To zvláště za situace, kdy zákonem preferovaná forma satisfakce (morální zadostiučinění, u veřejných zásahů veřejná omluva) sama o sobě nemůže být spojena s dostatečným satisfakčním účinkem. Naopak opětovně veřejnosti připomíná existenci rušitele práv a paradoxně tak slouží nejen jako prostředek k dosažení satisfakce poškozeného na jedné straně, ale v nezanedbatelném rozsahu i jako prostředek k další propagaci rušitele a jeho uvedení v povědomí veřejnosti na úkor poškozeného na straně druhé (i negativní reklama je reklama).

V soudní praxi existuje několik rozhodnutí týkajících se právě tohoto problému, který je však posuzován značně nejednotně (zejména jsou patrné rozdíly v přístupu soudů v prvním stupni a při odvolání). Svou roli zde sehrává i otázka komparace s částkou 240 tisíc dle § 444 odst. 3 obč. zák., která dokáže snadno zahubit šanci na důstojné odškodnění v případech se smrtí nesouvisejících.

Poměrně ideálním příkladem pro ilustraci fenoménu komerčně zneužitých podobizen celebrit by byla kauza olympijské vítězky v běhu na lyžích s nárokovanými a prvostupňově přiznanými 450 tisíci za zneužití fotografie na propagačních letácích žalované společnosti. Není však ještě rozhodnuta odvolacím soudem a je proto nutné zmínit případy jiné, pravomocně skončené.

I ženské svaly lépe prodávají

Nevím, kolik je mezi čtenáři Jiného práva pravidelných návštěvníků posiloven. Kdo alespoň občas do říše potu a železa zavítal, možná zná i jména českých mistryň světa v kulturistice. Obě ženy - přes nezpochybnitelnou fyzickou sílu - byly bez souhlasu a proti své vůli zneužity společností dodávající výtažky z kotvičníků (tribulus terrestris) a jiné produkty sportovní výživy: fotografie obou kulturistek se dostaly do reklamního katalogu a kalendáře obchodní společnosti.

Ostravský krajský soud přiznal za zásah do osobnostních práv kulturistek každé z nich vedle morálních satisfakcí (osobní omluvy a veřejné omluvy ve Světu kulturistiky) i všechny uplatněné peníze, tj. po 150 tisících. Přihlédl k významnému postavení žalobkyň ve sportovním světě i k tomu, že účelem užití fotografie žalovanou bylo využití tohoto významu k reklamním účelům. Požadavek žalobkyň na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 150 tisíc pro každou z nich proto pokládal za zcela přiměřený.

Odvolací soud naopak mimo jiné provedl onu "smrtící komparaci" s částkou dle § 444 odst. 3 obč. zák. a ohledně přiznané finanční satisfakce dospěl k závěru o její nepřiměřené výši: "Nepřiměřenost požadavku žalobkyň ... dostatečně ilustruje to, že podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku se na náhradě nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah v tomto případě do soukromí přiznává rodiči za usmrcení dítěte částka 240.000 Kč, byť ovšem v tomto zákonném ustanovení se jinak hovoří o škodě. Při usmrcení dítěte jde o zásah nesrovnatelně intenzivnější a déle trvající, než je tomu v tomto případě." Za těchto okolností považoval odvolací soud za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích pro každou ze žalobkyň částku 25 tisíc.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň měnící výrok odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007 k posuzované otázce uvedl, že "odvolací soud se s ... argumentací (vycházející ze specifického postavení žalobkyň ve světě sportu, do něhož byly materiály obsahující sporné fotografie směřovány) v podstatě odpovědněji nevypořádal. Neměl tak předpoklady pro spolehlivou úvahu o míře dotčení osobnosti obou žalobkyň a následně tak o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud v rámci odůvodnění nového rozhodnutí "vážil, že žalobkyně mají významné postavení ve sportovním světě, zejména v kulturistice a jejich podobizny byly uveřejněny v reklamních tiskovinách adresovaných právě lidem z tohoto prostředí." Úvahy o stanovení finančních satisfakcí však opětovně opřel o "smrtící komparaci": "Vezme-li se v úvahu, že soudy v řízeních o náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení práva na ochranu osobnosti dle ustanovení § 13 odst. 2 o.s.ř. (pozn.: doslovný přepis) tam, kde jde o neoprávněný zásah, spočívající v úmrtí dítěte, přiznávají rodiči zpravidla, nejde-li o výjimečný případ, částku 240.000,- Kč v souladu s ustanovením § 444 odst. 3 písm. b) OZ, je při tomto srovnání zjevná značná přemrštěnost nároků žalobkyň." Každé z žalobkyň návazně přiznal dalších 25 tisíc (celkem tedy každá z kulturistek vysoudila 50 tisíc).

Když se z modelky stane bohyně víkendových večírků

Trochu odlišným příběhem je kauza zneužití fotografie známé dýdžejky, jejíž tvář byla využívána společností podnikající v oblasti oděvního průmyslu ke zvýšení prodejnosti dámských jeansových kalhot (na papírové etiketě u kalhot). Souhlas s komerčním využitím vlastní tváře žalobkyně udělila v době, kdy byla mediálně neznámým člověkem a pouze příležitostně se živila jako modelka. Posléze došlo k zásadní změně v postavení žalobkyně, z níž se stala "nejslavnější česká dýdžejka a pro tisíce mladých bohyně víkendových večírků" . Souhlas žalobkyně s užíváním byl udělen toliko na dobu časově omezenou, žalovaná společnost (vycházejíc v dobré víře ze smlouvy se společností, která jí fotografii žalobkyně zajistila) však podobiznu užívala i poté. Za porušení práva k podobizně učiněné ke komerčním účelům bylo proto brněnským krajským soudem žalobkyni přiznáno 100 tisíc s poukazem na objektivní charakter odpovědnosti žalované. Dalších nárokovaných 100 tisíc pak bylo zamítnuto vzhledem k existenci dobré víry na straně žalované.

Vrchní soud změnil k odvolání žalované prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zcela zamítl. Ztotožnil se sice s tím, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dýdžejky, protože však podoba žalobkyně na etiketě měla umělecký charakter a nebyla dehonestující ani vulgární, neshledal podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž uvedl (30 Cdo 2739/2006 z 31.1.2007), že "z ustanovení § 13 odst. 2 o.z. zcela jednoznačně vyplývá, že možnost zvlášť závažného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby není redukována pouze na případy (v tomto ustanovení příkladmo zmíněné) dotčení, resp. snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti. Z citovaného ustanovení je třeba dovodit, že soudu nebrání nic v tom, aby při své úvaze o přiznání zadostiučinění v penězích přihlédl i k jiným aspektům případu, které jsou svým významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti ve společnosti ve značné míře (který tak není jediným předpokladem, při jehož splnění lze postižené fyzické osobě přisoudit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle citovaného ustanovení). Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda její (pozn.: doslovný přepis) zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 o.z. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud vázán právním názorem dovolacího soudu návazně přiznal žalobkyni 30 tisíc a ve zbývajících 70 tisících žalobu zamítl. Opět došlo na komparace s úmrtím, když odvolací soud "přihlédl k určitým relacím při posouzení zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby, a tak nemohl pominout poměrně kogentní ustanovení § 444 odst. 3 OZ .... Usmrcení blízkého člověka je přitom zásahem do soukromí nesrovnatelně intenzivnějším a závažnějším, než zásah posuzovaný v tomto řízení."

Definitivní tečku za soudním řízením pak učinil Nejvyšší soud, který nové dovolání dýdžejky zamítl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008) s tím, že napadené rozhodnutí přihlíží jak k závažnosti vzniklé újmy, tak k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. K otázce "smrtících komparací" uvedl, že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Již ve druhém dílu seriálu bylo přitom uvedeno, proč nelze obdobné komparace pokládat za "zcela legitimní úvahu" i to, že takový způsob stanovení satisfakcí zavrhuje mimo jiné Velký Beckův komentář.

Epilog

Tím se červencový seriál o satisfakcích uzavírá a kruhem se vrací tam, kde začal. Tedy k obsedantní představě umělců demonstrujících pod okny soudu proti obecně nízké úrovni satisfakcí. Zhrzená dýdžejka by jim k tomu mohla namixovat úderný protestsong. A přijdou-li i zneužité kulturistky, může být pod okny pořádně veselo. Zvlášť pokud se předtím obě posílí výtažkem z kotvičníku.

3 komentáře:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Příjem z reklam na doplňky výživy je jeden z hlavních příjmů špičkových kulturistů. Jediná rozumná otázka je, kolik se za takové reklamy u nás obvykle platí. Srovnání s náhradou rodičúm za usmrcení dítěte je komicky zavádějící.

btw. Michalovy posty se mi velmi líbí.

Anonymní řekl(a)...

Ikdyž jsem jen prostý student, tak prostě nechápu, proč soudy srovnávají umrtí dítěte (citový zásah) s fotkou v reklamním katalogu (komerční účel). Syndrom hrušek a jablek.

Na mě to působí, jak kdyby ten soudce při odůvodnění byl v argumentační tísni.

Přece by bylo docela elegantní, kdyby soudce v odůvodnění odkázal na rozsudek NS nebo VS, který se zabývá podobnou problematikou a z ní by přiznanou újmu odvodil.

Chtěl bych se zeptat, na kolik je relevantní argumentovat při výši újmy ekonomickým prospěchem žalovaného?

§13 odst.3 říká, že výše újmy se má odvodit jednak ze závažnosti újmy ale taky z okolností, za nichž k ní došlo. Z mého pohledu lze pod pojem okolností podřadit i "komerční pozadí" celé akce.
Navíc to může být mnohem konkrétnější suma (např.: obvyklý honorář za použití podobizny) než pochybná komparace s úmrtím dítěte.

Jakub Schildberger

Michal Ryška řekl(a)...

TS:

Díky. Věř, že to platí vzájemně: na teoretickém blogu jsem pravidelným čtenářem postů Tomáše Sobka. Jsi jedním z mála teoretiků, kteří nepíšou (pro mne jako pro praktika) téměř nestravitelnou řečí.

JS:

1) Na vysvětlení (nikoli však k obhajobě) smrtících komparací:

Soudci, kteří takové komparace provádějí, argumentují (v tomto rozsahu správně) tím, že právo na ochranu osobnosti je právem jednotným, tvořeným řadou dílčích osobnostních atributů. No a nejcennějším z těchto atributů v rámci jednoho celku je v jejích očích samozřejmě právo na život (to je samo o sobě nepřesné, paušály za smrt se netýkají práva na život, ale práva pozůstalých na soukromí vč. práva na rodinný život s usmrceným). Proto za porušení jiných - méně významných - osobnostních statků přiznávají méně než těch (nedostatečných a nevyčerpávajících) 240 tisíc. A to se týká i práva k podobizně.

2) Smrtící komparace s paušálem jsou však i výsadou některých novinářů - netušil byste, kolikrát jsem už odpovídal na dotaz, proč někdy přiznám víc, než je ten (i novinářům známý) paušál.

3) Ekonomický aspekt neoprávněného zásahu samozřejmě podle teorie i prvostupňové judikatury pro výši satisfakcí význam má. Se smrtícími komparacemi ale není příliš slučitelný.

4) Obvyklé honoráře:

Podle mého názoru lze přiměřeně použít i metodu z práva autorského (tj. zvláštního osobnostního práva). Dle § 40 odst. 4 autorského zákona výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Taková myšlenka je v podmínkách prevenčního stanovení výše náhrady nemajetkové újmy použitelná i u zneužitých celebrit, neboť stejně jako autorská práva nenáleží obecně každému a vznikají až v důsledku určité tvůrčí duševní činnosti člověka, rovněž ona zvláštní přidaná hodnota osobnostních atributů populárních osobností je výsledkem jejich specifické činnosti vynaložené oproti osobám ostatním.

Lze ji pak modifikovat rozčleněním dvojnásobku obvyklé odměny na nárok na bezdůvodné obohacení a na nárok na přiměřené zadostiučinění. Z titulu bezdůvodného obohacení by měl náležet obvyklý honorář za reklamní účinkování a paralelní nárok na peněžní satisfakci nehmotné újmy by byl rozumně odůvodněn neschváleným (nadměrným) uplatňováním podoby (vedoucím k jejímu "zevšednění" dotýkajícímu se zájmů takové osobnosti). Velmi obdobný názor publikoval i prof. Hajn.