středa 1. září 2010

Letem světem soudních poplatků

Při současných diskusích o zvyšování soudních poplatků bude jistě zajímavé srovnat jejich výši napříč právními systémy. Nutno již předem upozornit, že předmětem mého srovnání jsou jen země kontinentálního práva v Evropě. Soudní poplatky v zemích common law jsou tradičně v celkovém soudním řízení zcela marginální položkou, i v absolutních číslech řádově menší, než jsou soudní poplatky v kontinentální Evropě. To odráží fakt, že na drtivou většinu z kauz, které napadnou americkému soudci, se tento jednak nemusí vůbec podívat (až devět z deseti kauz končí mimosoudně: žaloba představuje jen motivování druhé strany k serióznímu vyjednávání o rozumném vyřešení sporu), jednak velká část úkonů, které provádí v Evropě soudce, je v USA i jinde v common law realizována procesními stranami (zejm. kompletně privatizovaný systém dokazování, tzv. pretrial discovery). Údaje čerpám z nedávného Kongresu Akademie srovnávacího práva ve Washingtonu (červenec 2010). Pro zjednodušení věci hovořím dále jen o poplatcích za civilní žalobu.

Zvýšení soudních poplatků je po všech stránkách citlivá věc. Právo na přístup k soudu je ústavně garantováno a soudní poplatky nesmí být nastaveny tak, aby byly pro většinu uživatelů soudního systému prohibitivní. Je pravdou, že pokud srovnáme výši soudního poplatku v ČR ve srovnání s Evropou, patříme spíše k průměru. Vše je však relativní (viz níže). Jinak na tom bude ve srovnání se svým německým nebo rakouským protějškem ten, kdo žaluje 10 000 Kč, jinak ten, kdo žaluje deset miliónů. Připomeňme, že do částky 15 000 Kč včetně bude český žalobce platit 600 Kč, v částce vyšší než 15 000 Kč pak 4 % z této částky, ne však více než 1 000 000 Kč.

Obecně nižší soudní poplatky jsou ve Skandinávii nebo třebas v Belgii. V Belgii je soudní poplatek kombinací fixní částky (35 euro u soudů pro bagatelní spory, 82 u běžného soudu prvého stupně plus 3 % z přisouzené částky, pokud tato částka přesáhne 12 500 euro; pokud je částka menší než 12 500 euro, platí se pouze fixní poplatek). Skandinávské země mají velmi jednoduchý systém soudních poplatků stanovený nízkou fixní částkou; evidentně tedy vychází z toho, že si skandinávský daňový poplatník platí přístup k soudu již v rámci daňového systému, a poplatky za žalobu jsou tak čistě symbolické (soudní poplatek za soud prvého stupně např. ve Finsku činí 179 Euro bez ohledu na výši žalované částky, ve Švédsku 450 SEK, tedy asi 1 170 Kč).

Naproti tomu např. v Polsku činí v majetkových civilních sporech soudní poplatek 5 % z celkové částky, minimálně však 30 zlotých (cca 200 Kč), maximálně 100.000 zlotých (cca 622 000 Kč). Hůře je tak na tom český žalobce jen tehdy, pokud žaluje opravdu vysokou částku, neboť maximální soudní poplatek je v ČR o téměř 400 000 Kč větší.

V řadě evropských zemí jsou naproti tomu žalobci v případech žalob na vysoké částky v podstatně lepší pozici než v Česku. V Rusku se favorizují dražší žaloby, když základní poplatek činí stejně jako v ČR 4 procenta (u sporů do 50 000 rublů, tedy cca 30 000 Kč), od částky 50 000 rublů se však procentní výměry nad tuto částku snižují, aby u částky přes 1 000 000 rublů (640 000 Kč) činily jen 0,5 procenta z částky přesahující milión rublů.

Tradičně velmi vysoké soudní poplatky jsou v Německu (kde rovněž existuje komplikovaná procedura jejich výpočtu) nebo Rakousku. Obdobně koncipované soudní poplatky jsou též ve Slovinsku. Soudní poplatek za německou žalobu ve výši 1 000 Euro činí 165 Euro (16,5 % z žalované částky, tedy čtyřikrát více než u nás), za žalobu ve výši 10 000 Euro poplatek ve výši 588 Euro (téměř 6 %, o polovinu více než u nás). Ze stotisícové žaloby (v Eurech) bude činit soudní poplatek 2 568 Euro (cca 2,6 % - to už je o 1,4 % méně než v Česku), z miliónové žaloby pak 13 368 Euro (cca 1,3 %). V případě takto vysoké žaloby tedy bude žaloba v Německu již podstatně levnější, když u nás by soudní poplatek činil ve stejném případě 40 000 Euro a v podstatě by již atakoval miliónový zákonný strop (v korunách).

Podobně v Rakousku budou poplatky za žaloby velmi vysoké, byť nebudou dosahovat výše německé – u malé žaloby ve výši cca 20 000 Kč to bude asi 7,7 %, u střední žaloby ve výši cca 200 000 Kč to však bude již jen 3,8 procenta (tedy nepatrně méně než v Česku), u žaloby ve výši cca 2 000 000 Kč to pak bude 1,8 % (dvakrát levnější než v Česku). U velké žaloby na 20 000 000 Kč bude činit soudní poplatek asi 1,5 %, tedy 300 000 Kč, zatímco v Česku by činil 800 000 Kč.

Všimněme si, že procentní výměra v řadě států, včetně Německa a Rakouska klesá s tím, jak stoupá výše žalované částky. To se většinou vysvětluje tak, že soudní poplatek má reflektovat náklady justičního systému s jeho vyřešením. Náklady s vyřešením žaloby na 1 000 Euro a žaloby na 100 000 Euro nejsou reálně v poměru 1:100. Rozumnost takovéto koncepce je sice očividná, přesto mám pochybnosti o rozumnosti mnohonásobně většího „zdanění“ žalob na menší částky. Podle mne je z dlouhodobého hlediska určitě lepší řešení to, které nalezneme např. ve státech Beneluxu. Tam jsou bagatelní žaloby řešeny speciálními soudy, s použitím podstatně méně formalizovaného procesu, a tedy podstatně levněji než je těžkopádnější systém ve střední Evropě. Jeho procesní režim totiž s žalobou na 5 000 Kč zachází více méně stejně jako se žalobou na 500 000 Kč (vyjma eliminace možnosti opravných prostředků pro menší žaloby). Pamatujme také na to, že „bagatelnost“ žaloby je relativní. Pokud žalobce žaluje např. obchod o vrácení kupní ceny za vadný výrobek ve výši 2 000 Kč, pro systém jde o částku bagatelní, z hlediska žalobce však může jít třebas i o pětinu jeho měsíčního příjmu. Zpoplatnit takovéhoto žalobce větší částkou povede jen k tomu, že se v obdobných sporech bude mnohem častěji žádat o osvobození od soudních poplatků. To pak povede jen k dalšímu prodlužování sporů a řízení před soudem, který se stane tribunálem o soudních poplatcích namísto toho, aby rozhodoval meritum věci.
Ve většině systémů se poplatek za odvolání ve srovnání se soudním poplatkem za prvoinstanční žalobu zvyšuje (Polsko, SRN, Nizozemsko, Rakousko atd.). Výjimkou je Rusko, kde je poplatek za opravný prostředek v podstatě jen symbolický (před arbitrážními soudy 1 000 rublů, před civilními soudy korporace 1 000 rublů, resp. 50 rublů fyzická osoba). Ruská úprava je nicméně pochybná, protože v podstatě motivuje neúspěšnou stranu k odvolání. Procesní režim je pak v podstatě nastaven tak, že „normální“ je se odvolat. To zbytečně zvyšuje celkové náklady na soudní systém, aniž by to přinášelo stranám nějakou hmatatelnější výhodu. Navíc nejvyšší soudy, které jsou zavaleny nápadem proti rozhodnutí odvolacích soudů, nemohou plnit svou hlavní funkci – tedy sjednocovat judikaturu. Troufám si tvrdit, že právě tady má český systém poplatků v civilním řízení největší rezervy, a navýšení procentní sazby za řádný (ale i mimořádný) opravný prostředek v civilním řízení by nebylo od věci.

45 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Váší závěrečnou poznámku (uvažování) poněkud otočím. Spolupracující státní struktura, (nebudu ji označovat tak nehezky "soudní mafie"), zvolí taktiku, že rozhodne v nižších stupních zpravidla zcela absurdně vždy v neprospěch toho účastníka, u kterého je předpoklad, že se bude odvolávat. Je přece logické, že při současném stavu soudy nemají žádný zájem na snižování počtu nápadů. Žádný soudce v podstatě nemá obavu z opravdové ostudy - z medializace svých pracovních zmetků (či dokonce vážnějších následků svých pochybení), systém je nastaven opačně, na profitu jejich produkce. Dle mého názoru progrese soudních poplatků přinese jen větší počet soudních zmetků.

Ing.František Švarc

Anonymní řekl(a)...

Sorry, ale myslím, že takto úchylně opravdu soudci nerozhodují.....

Marek Pokorný

Anonymní řekl(a)...

Článek je zajímavý a obsahuje řadu velmi podnětných srovnání. Nicméně z mého pohledu soudce bych se zmínil ještě o některých specifikách českého systému soudních poplatků. Ten totiž v současné době neplní ani funkci fiskální (tedy nepřináší žádný podstatný přínos do státní kasy) ani funkci motivační (tedy nemotivuje účastníky k mimosoudnímu vyřešení svého sporu). Z praxe jsem zjistil, že minimálně třetina takzvaných "fakturačních" obchodních žalob, kde jde v podstatě o žalobu na nezaplacenou kupní cenu nebo cenu díla, je podávaná proti "mrtvým" společnostem či insolventním fyzickým osobám. Tedy již v době podání žaloby žalobce dobře ví, že soudním řízením nedosáhne zaplacení dluhu. Proč se tedy takové zdánlivě nesmyslné žaloby podávají? Odpověď je jednoduchá- rozsudek slouží žalobci jako doklad do účetnictví. To je ale přece úplně proti smyslu soudního řízení, jehož účelem přece není poskytovat účastníkům "alibi" pro finanční úřad. Tuhle praxi ale umožňují mimo jiné právě nízké soudní poplatky. Protože dát pohledávku do ztráty a mít nezpochybnitelný doklad pro finanční úřad, a to vše za 600,-Kč, to se přece vyplatí, ne?

JUDr. Petr Svoboda

Jan Potměšil řekl(a)...

Nechci se zastávat přetěžování soudů, ale pro mě je třeba poplatek 2.000,- Kč za správní žalobu docela zásah do rozpočtu a pokud by to mělo být více, třeba 5.000, asi žalobu nepodám s smířím se s nezákonností. s kasační stížností to ostatně na těch 5.000 může vyjít, aspoň to ale není najednou. Už teď občané přetěžují policii a obecní úřady de facto občanskoprávními spory a stěžují si na "nefunkčnost" policie a "národních výborů", které jim nepomohou. Nikdo z těch, které jsme odkázali na soud, se na něj neobrátil, ať už z důvodu peněz , nebo špatných zkušeností (pouze jednou jsem pánovi sám psal žalobu, bylo to sice jednoduché a na platební příkaz, i tak to ale trvalo 1,5 roku do pravomocného rozhodnutí, a dlužník je stejně nedostižitelný). U laika, kterému nesepíše podání občanská poradna či někdo podobný, navíc stojí advokát další tisíce. I taková ústavní stížnost není zadarmo, je třeba zastoupení aedvokátem, a ten si za ni bere min. 15.000. Ministerstvo spravedlnosti zároveň zastavilo práce na zákonu o bezplatné právní pomoci (prý nejsou peníze), takže tudy cesta nepovede. Poplatky by šlo jistě zreformovat, ale nemělo by to být vedeno snahou znemožnit přístup k soudu a co nejvíc na plebsu vydělat. Justice snad neslouží jako výběrčí daní pro stát, je tu jako služba, jednou už zaplacená z daní.

Michal Ryška řekl(a)...

Zdeňkova myšlenka o progresivním SOP se mi velmi líbí. Je správná a současně i odvážná, protože není líbivá (obávám se totiž, že názor Ing. Švarce bude názorem nejen zde převládajícím).

Není důvodu k líbivosti a populismu – naopak, jak říkala i Ida Sebastiani, v přístupu k právu a spravedlnosti je potřeba zavést "filtry" :o). Právě i vyšší náklady spojené s podáním opravného prostředku (samozřejmě s výhradou osvobozených věcí či účastníků a při respektování požadavku proporcionality) mohou být součástí účinné cesty k odbřemenění justice. „Odepřené“ právo na přístup k vyšším soudům bude totiž vyváženo jinými pozitivy – prvostupňové rozhodnutí "stoupne na ceně" (a to doslova) a vyšší soudy nebudou paralyzovány často i kverulatorními opravnými prostředky, rozhodování se zrychlí a i NS bude moci více sloužit svému základnímu účelu (sjednocování judikatury).

Anonymní řekl(a)...

JUDr. Svoboda předvédl klasický úvahový omyl. cit"
Tuhle praxi ale umožňují mimo jiné právě nízké soudní poplatky. Protože dát pohledávku do ztráty a mít nezpochybnitelný doklad pro finanční úřad, a to vše za 600,-Kč, to se přece vyplatí, ne? "

Tuhle praxi neumožňují soudní poplatky ale praxe fin. úřadu. Je daleko inteligentnější změnit výkladovou praxi FÚ než navyšovat soudní poplatky všem.

Jinak nevím kde jste k takové statistice přišel. Ne každá společnost, která je mrtvá ve vidění soudce, mrtvá reálně je.

Michal Drtina

Martin Bílý řekl(a)...

Napsal jsem na to téma článek, který měl vyjít v nějakém sborníku - ale zřejmě nevyjde. V tom případě bych ho postnul třeba sem - zabývám se tam vadami systému ve vztahu k poplatkům. Jak se zdá, poplatky zajímají ještě i někoho jiného, než mě...

Anonymní řekl(a)...

K sjednocování judikatury vede i cesta levnější. Méně soudců, více informací o jejich činnosti a zejména rozhodování. Vždyť je to do očí bijící. Zájmem státu přece je "méně státu" (hesla, která všichni doře známe). Nebo už je to jinak ?

Ing.František Švarc

Anonymní řekl(a)...

Asi to nebude populární, ale klonil bych se k tomu, aby běžné inspekční orgány (ČOI, ČZPI, IP a ÚP, ...) mohly v rámci rozhodnutí upravit i občansko-právní vztahy, koneckonců se to děje IMHO i v jiných typech správního řízení a je proti tomu obrana u soudu. Asi by to mohlo mít limity nejen věcné (dané oblastí inspekčního orgánu), ale i finanční.

Karel Vážný

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad p. Vážný:
Máte pravdu, populární to nebude. Mám chuť bolestně zaskučet - proboha, jen to ne!! Nefunkčnost soudů (průměrná doba sporu třeba na Praze 4 je údajně 2 roky, což z vl.zkušenosti potvrzuji, a to se nepočítá odvolání) přece nelze řešit tím, že se to přehodí na úřady! Kdo to bude řešit? Budeme dělat zkoušky zvláštní odborné způsobilosti ze soukromého práva? Právníci jsou na úřadech jen ve velkých městech, a tam, kde jsou jiné (lepší) pracovní příležitosti, zůstávají na úřadech jen nadšenci nebo ti, kteří se jinde neuchytí. Budou lidé se střední školou nebo "právníci" za zenitem studovat OZ, OBchZ, ZP, AutZ etc...? Jen to ne, proboha. Bohatě nám (úřadům) stačí § 5 občanského zákoníku. Navíc onen soudní přezkum není o přezkumu správního řízení, ale jde v podstatě o nové rozhodnutí (dle části 5. OSŘ). Výsledkem by byl pouze chaos v kompetencích, diletantské rozhodování úřadů a nárůst nespokojenosti "klientů". Proč jen se nemoci justice musí řešit "dekriminalizací", přesuny kompetencí jinam, zpoplatňováním úkonů, úvahami o vzniku nových úřadů atd. Proč nejde vymyslet, jak učinit soudy efektivní a občanům přístupné. Důvěra Čechů v byrokracii (nefunguje-li byrokracie soudní) je obdivuhodná, když si vezmu, jak lidé na úřady nadávají a úředníky nenávidí. Už teď navíc neví, k jakému úřadu mají jít, a ještě je zmnožovat.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Dobrý den, děkuji Zdeňkovi, že téma otevřel. Dovolím si připojit pár názorů (budou viděny jako zaujaté, ale snažím se, aby takové nebyly). A omlouvám se za rozvleklost.
1) Systém poplatků vykazuje četné nedostatky a nedomyšlenosti. Trochu mě zarazilo, že je spojován s dostupností soudů, protože praxe v osvobozování od soudních poplatků, kde je navíc možnost odvolání účastníka ze soudní ochrany nevylučuje. Zapomíná se navíc, že vyhraje-li, dostane zaplativší vše zpět (zde je asi deficit v absenci tržních institucí zabývajících se financováním sporů).
2) Velmi souhlasím s názorem pana Potměšila, že vše souvisí s celkovými náklady na soudní spor (jen s výhradou, že advokátskou cenu za podání ú.s., která nepodléhá soudnímu poplatku podle mých zjištění silně nadsadil). Tyto náklady bez úpravy (civilní a správní) bezplatné právní pomoci účinně brání přístupu k soudu, neboť například v průměrném okresním městě začíná cena sporu, který je pro advokáta "zajímavý", někde na 20.000,-- Kč (není to dáno hamižností advokátů, ale prostou ekonomickou analýzou fixních nákladů spojených se sporem). Když k tomu přidáme, že do 10.000,-- Kč není možno se odvolávat, pak je absence civilní služby v podobě odborné právní pomoci (právní kliniky atd) citelná. Bezplatná právní pomoc v civilních a správních věcech je ústavním deficitem (typickým pro transformační země a je škoda), že ministerstvo spravedlnosti v minulosti ztratilo odvahu ji prosazovat.
3) Zužování témata přístupu k soudu (a možnosti rovně hájit svá práva) jen na otázku soudních poplatků, a přehlížení vztahu k výši paušálů za advokátní služby (poplatek je nižší desetinásobně) vede k jedné deformaci: nezanedbatelné množství civilních sporů u okresního soudu jsou spory o zaplacení (pokut za černou jízdu, faktur za plyn, internet, elektřinu atd.) do 10.000,-- Kč, kde na jedné straně je nezastoupený účastník a na druhé straně kancelář, která k danému soudu podává desítky či stovky žalob měsíčně. Je k tomu motivována nastavením odměny za právní služby, která zde pravidelně přesahuje žalovanou jistinu (beneficienti tohoto systém uplatňování pohledávek státem a municipalitami –, městy a kraji- vlastněných věřitelů však tvoří velmi silnou lobby, takže zde rybník nebude vypuštěn, ale rád se nechám překvapit).
Historii vzniku neznám, ale soudím, že nastavení vyhlášky 484/2000 u nižších částek bylo motivováno snahou zpřístupnit právní pomoc osobám neprávem považovaným za dlužníky z nízkých pohledávek; v praxi se chová opačně. Je veden advokátský proces, kdy žaloba je podána ve velmi sevřené a úsporné podobě, kdy ji zcela jistě rozumí zástupce žalobce a soudce, ale nikoli nutně v každé fázi a se všemi důsledky účastník. Ten je ale v pasti, protože právní pomoc na jeho obranu je nepřístupná (často by přitom stačilo jen vznést námitku promlčení), a on v případě prohry zaplatí třeba 1015 Kč, zákonné úroky z prodlení, které jsou limitovány a "přísudek", který excesivně (9x) přesahuje předmět sporu. Tyto situace velmi devastují pocit spravedlnosti v těch sporech, kde materiální legitimita pohledávky je sporná (za všechny například nárok pojišťovny na zaplacení první splátky životního pojištění, které účastník uzavřel jen proto, aby získal spotřebitelský úvěr, kderý nakonec neobdržel). Kanceláři se ale podání vyplatí, a je navíc systémem poplatků motivována podávat i reálmš nevymahatelné žaloby, protože se jí vyplatí když uspěje v jednom případě z deseti. (že vše může být i motivováno daňovou optimalizací (jak naznačil kolega), tomu napovídají žaloby přepravců na bezdomovce, kterých třeba napadne 20 do roka,a protože bezdomovec je neobeslatelný, jeden má občas pochyby, zda si takto občas se statistikou výkonnosti nepomůže i některý přepravní kontrolor.).

Hynek Baňouch řekl(a)...

4) Údajně existují země (bylo mi řečeno, že SR,a le nedohledal jsem to), kde do předmětu sporu do 200-300 euro prostě přísudek za právní pomoc není přiznáván.
Ví o tom někdo z okruhu přispěvatelů či čtenářů jiného práva něco více?
Nutí to strany sporu lépe zvažovat oprávněnost a vymahatelnost nároku, jakož i výši prostředků investovaných do sporu. Tak se vyrovnají i šance žalovaného právního laika. Ostatně banky na rozdíl od pojišťoven a síťových firem nezatěžují v běžných sporech účastníky náklady za právní zastoupení a jednají samy. Jistě, nelze nikomu bránit, aby byl zastoupen, ale takto je systém nastaven na prohlubování nerovnosti.
Nemyslím si, že tento systém je namířen proti advokátské obci jako celku. V důsledku by jen takové řešení umožnilo náležitě soustředit síly.
Náhrada nákladů zastoupení přece nemá mít sankční funkci, nýbrž funcki restituční.


5) Konkrétní dírou v systému jsou pak poloviční náklady na tzv. elektronický platební rozkaz EPR.
V euforii při papírovém zavedení elektronizace justice (která je velmi potřebná), která nebyla doprovozena nutnými masivními náklady na pořízení nutného hardware a software a jeho periodického udržování, byl stanoven 50% poplatek, který je placen, i když jde pak návrh do běžného projednání (v důsledku nedoručení či podání odporu). Snížený poplatek vede žalobce k tomu, že cestou EPR vymáhají spíše ty pohledávky, u níž je snížení naděje na úspěch (je to pochopitelné, chovají se ekonomicky), což vše vede k tomu, že zvýšené náklady nese stát.
Justice neslouží jako výběrčí daní pro stát, což však neznamená, že si stát může dovolit, aby systém poplatků byl nastaven tak, aby podporoval dysfunkce a dával chybné motivační signály. To je ale věc LAE analýzy, na níž jsou v ČR jinačí kofři, než jsem já (např. lidé okolo leglog u).
Systém poplatků potřebuje změnu, a mnohé napovídá tomu, že taková změna neztíží přístup k soudu a přitom může i o něco zvýšit příjem státu, který jinak nese velké náklady na bezplatnou právní pomoc a na nevymahatelné náklady spojené se soudním řízení (svědečné, znalečné a tak). S pozdravem Hynek Baňouch

Hynek Baňouch řekl(a)...

K problémům proporce odvolacích a nalézacích soudních poplatků jen podotknu, že obrácená pyramida je neracionální a zvyšuje celkovou délku řízení.

Slova Ing. Švarce se nečtou lehce, ale nerozumím tomu, čím je dáno zastavení se mafie na hranicích obvodu okresního soudu. Tento problém, pokud existuje, nelze ale řešit otočením pyramidy soudních poplatků, která vede k tomu, že nalézací řízení je jen něco jako zahřívací kolo. Takový systém je společensky velmi nákladný. Nezbývá než apelovat na Vaši občanskou statečnost: postavte se mafii čelem.
Soudy nemají zájem na zvýšeném nápadu. Soudci sice pracují „v úkolu“, ale hodnocení jsou fixně. V civilním řízení u okresního soudu je třeba již dnes vydat 30-40 meritorních rozhodnutí (a odůvodnit je), což sebou nese nutnost přijmout cca třikrát tolik nemeritorních rozhodnutí, jimiž se připravuje věc k rozhodnutí, a mezitím ty věci studovat. Nerozumím tomu, jak jsou soudci motivováni k tomu,aby se tento počet nesnižoval.
A mám-li být osobní, musím uvést, že já neznám soudce, který by se neobával ostudy z toho, že jak říkáte, vyrobil zmetek.
Prosím, abyste vše pochopil jen jako věcný příspěvek do diskuze od člověka, kterého vámi popisovaná situace trápí.
Přeji všem pěkný víkend. Hynek Baňouch

Ing.František Švarc řekl(a)...

Práce v úkolu, ale hodnocení fixní, je, jistě uznáte, nesmysl. Pokud nevyřízená agenda, resp. nerozhodnutá věc, nemá žádný vliv na "fixní hodnocení", nemůže jít ani náznakem o úkolovou práci. Celé soudnictví má dvě přiznané části (civilní/trestní), ale skrytě, zejména v té civilní je pod jistou rouškou skryto dělení další. I v rámci přiznaného dělení je potřeba "řešit" (kdo by neměl rád méně práce při stejné výplatě), kolik soudců je potřeba ? Vždy se hodí ten socialistický argument - "nejsou lidi, nemůžeme, nezvládneme, nemáme". Není mi úplně jasné, že takovou souvislost
pan Hynek Baňouch nevnímá. Jak se ale například vyjádřit k následující reálii ?
Advokát na Vás podá žalobu. Vyhodnotíte ji jako žalovaný (neadvokát, nikoliv však zjevně primitiv), že se vyplatí dát soudci souhlas, aby takové žalobě vyhověl (ihned, a bez jednání). On ovšem jednání ještě s nějakým otálením nařídí, nakonec s dalším odkladem rozhodne tak, jak žalobce navrhl (na dalším samostatném jednání - sic !(v Plzni tomu říkají samostatné řízení !!), jak jste souhlasil, ale vyrobí zcela zbytečných 9 stránek písemností pro písařku (ta aby se z nenudila), do nich umístí nesmysly, kde přímo zkouší zda si je necháte bez odvolání líbit, přičemž stačilo nadiktovat (lépe však sám napsat (proč by soudci neměli mnoho věcí psát sami ? - mnozí to jistě umí - příležitost pro mzdové ocenění), rozhodl jsem jak žalobce navrhl, neboť žalovaný vyjádřil s návrhem souhlas (tečka).
Předseda soudu, pokud se na něj obrátíte (s čímkoliv), Vám patrně odpoví, že nemůže nic, neb soudce je nezávislý. Myslím, že tohle nemá chybu. Čekám na vhodnou adresu, kde bude možné byť s jistým vkladem umístit nahrávky (akustické) soudních jednání. Nevíte o nějaké ?

Hynek Baňouch řekl(a)...

Dobrý den, nezlobte se, ale já Vám opravdu nerozumím.
Patrně máte špatnou konkrétní zkušenost, a z ní vyvozujete hodně radikální závěry o pracovitosti a vytíženosti soudců.
Já jsem se Vám jen snažil ze své perspektivy vysvětlit některé aspekty práce soudce tak jak je při své práci vnímám. Je mi líto, že jsem neuspěl, lépe to nedovedu.

Martin Bílý řekl(a)...

HB: obrovský nesouhlas. To vše lidi odrazuje od vymáhání práva, ne od porušování práva. Ulehčí to práci justici, ale strašlivě to škodí systému. Jak to popisuje např. Jhering.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ad MB
Dobrý den, rozumim obecme distinkci mezi odrazovanim od porusovani prava a mezi odrazovanim od vymahani prava.
Ale jen mi neni jasne, kde jsem ji nezohlednil, nebo s cim presne nesouhlasite.
Nemyslim si, ze tim co jsem napsal navrhuji reseni, ktere primarne ulehcuje praci justici. Formularove zaloby prece soudum vyhovuji.

S úpravou poplatku nesouhlasite?

Nebo s tim nepriznanim nasobne velkeho prisudku do urcite hodnoty sporu? V tech sporech, o kterych jsem mluvil to institucionálni zalobce od vymahani prava neodradi.
Jak jsem napsal, drive me to nenapadlo, ale jeden koncipient zastupujici institucionalniho zalobce me na toto reseni upozornil.
Nezda se vam, ze je ten motivacni system nastaven spatne, vede k dysfunkcim (zaloba jen kvuli te slozce prisudku, kterou tvori pausalni, bez ohledu na predmet sporu stanovena vyse odmeny za prani sluzbu) a ze prohlubuje nerovnost?
Mate zpravy o tom, ze limitace odmeny exekutoru snizila vymahatelnost prava?

Ing.František Švarc řekl(a)...

Pane Baňouchu, mám zkušenost, že soudy přehazují papíry z hromady na hromadu, zatěžují především písařky, doručovatele, ale i účastníky tím, že ve velké míře ignorují o.s.ř. Mám na mysli ustanovení, že soudce připraví jednání tak, aby rozhodl zpravidla v jediném jednání (tak nějak je to již dávno uvedeno, že ?). Hledejme skutečné příčiny, proč tomu tak není. To není v systému poplatků. Zamysleme se nad zoufalcem (soudcem), který má zpravidla jednací den, kdy má na stole 15 věcí ("jednání") v intervalech po 15 min. I když připouštím, že soudce má intelektuální kapacitu vysokou, z uvedené praxe ovšem nutně není schopen 15 věcí rozhodnout (patrně žádnou). Chodím se dívat (možná na rozdíl od vás). Jste-li soudce, rád se zajedu podívat i na vás. Jinou věcí je, že pracovní týden /jednací dny/ jsou skoro již jen 3. Pondělí, úterý, středa. Malá sobota již je tedy na našem soudu čtvrtek. Přimlouval bych se za větší praktickou pozornost, co opravdu soudci dělají. Stačí se podívat na infosoud a zajít na jednání. Dnes tak asi učiním např. ve věci 8 C 534 / 2009 v Klatovech (jedná se o vyjimečný případ, - dnešní den v jednačce a asi i soudce jediná (snad bude rozhodnuta). Jinak jednací dny obvykle zde vypadají, jak jsem výše uvedl. To poplatky nezmění. Je zde ještě jiný nezmíněný aspekt. Některé firmy mají podnikání postavené na spolupráci se soudy. Permanentně žalují po celém území republiky. Jejich "podnikání" to zřejmě vyžaduje. Jak k tomu přijde např. živnostník, kterému vyjímečně někdo nezaplatí a on je potom v zástupu permanentních žalobců ?

Martin Bílý řekl(a)...

HB: Právě. Žaloba kvůli přísudku je možná jen proto, že dlužník nezaplatil řádně a včas. Ta pohledávka se nevzala ve vzduchopráznu - chce-li někdo přísudek, musí prokázat, že mu pohledávka a vznikla a je splatná (tedy že např. vyzval). A tedy zde máme někoho, kdo nezaplatil, ačkoliv zaplatit měl a věděl to. To je primárně ten, koho mají poplatky bít. To je problém, který je třeba řešit.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Martin Bílý:

Jak ale chcete to "primární bití" dlužníka poplatkem v praxi řešit?

Při podání žaloby si to ani de lege ferenda příliš nedokážu představit. Plátcem poplatku musí být (s výhradou osvobozených věcí a účastníků) žalobce a prvotní investice do soudu vždy půjde z jeho kapsy. Těžko paralyzovat justici tím, že by poplatek v první fázi nezaplatil nikdo. Stejně tak je např. nereálné, aby soud po podání žaloby provedl jakési předběžné posouzení nároku a podle výsledku konstatoval, že plátcem bude žalovaný namísto žalobce. To by totiž (inter alia) asi vždy vedlo k zastavení řízení pro nezaplacení SOP :o)

Snahy dlužníka efektivně prodloužit období nemožnosti vykonatelnosti pohledávky věřitele by však zcela jistě mohla omezit ona zmíněná progrese SOP za odvolání (a okamžité zastavení odvolacího řízení soudem 1. stupně při nezaplacení - nyní již vyššího - SOP za odvolání).

Martin Bílý řekl(a)...

No praxe ho právě řeší tím, že ty náklady jsou dost vysoké. Nešťastně, ale aspoň nějak.

PS: je škoda, že jsem ještě nebyl schopný tu svou práci vydat, ledasčím se tam zabývám. Ale ten článek bych mohl dát na Jiné právo, protože by mě zajímaly vaše názory. Musím napsat Michalovi, jestli jde na JP vložit graf.

Guy Peters řekl(a)...

Proč ne? V civilisovaných zemích se soudní poplatky platí až po právní moci rozhodnutí, resp. poplatky za žalobu jsou symbolické v porovnání s platbami za rozsudek, cf. starorakouské.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Martin Bílý a Guy Peters:

Dokážu si představit zpoplatnění odporu proti platebnímu rozkazu či námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Ty úvahy slýchávám po celou dobu, co se pohybuju v justici, nikdy ale nezískaly podporu.

Martin Bílý řekl(a)...

Já ne:-) Já si dokážu představit zrušení platebního rozkazu. Dokud se lidé na základní škole nebudou učit, co to je a jak se podává odpor, tak to ti jednodušší prostě budou házet do koše s tím, že když nebyli u soudu, tak jim nic nehrozí. Takže justici sice odpadla práce, ale bohužel trochu na úkor spravedlnosti.

Anonymní řekl(a)...

Btw, zpoplatnění odporu proti platebnímu rozkazu funguje na Slovensku standardně už od roku 1993. Ohledně směnečného platbního rozkazu od roku 2000. O.s.p. je přitom prakticky ekvivalentem o.s.ř. (obojí č. 99/1993 Sb./Zb.).

O. Rezák

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ad Ing. Švarc: když se na věci díváte tako, brát vám to nemohu a vlastně ani nechci, odpusťte.

Ad MB:
Rád si ten váš text přečtu. Zajímá mě ten aspekt rovnosti mezi zastoupenými a nezastoupenými, kteří nemají dostupnou právní službu.
Rozumím tom, že primární je povinnost splnit dluh, nevím ale, čemu by bránila limitace navázaná na předmět sporu, která by se uplatňovala při určitých typech řízení. Ale chápu (myslím to bez ironie), že se na věc díváte jako advokát jinak. Navíc nemám obavu, že by bylo do systému platebních žalob zasaženo v naznačeném smyslu.
Jen tvrdím, že ani samotným věřitelům není takový systém ku prospěchu. Banky už to pochopily.

Ing.František Švarc řekl(a)...

Pane magistře Baňouchu, pravda o povaze práva vzniká pozorováním práva v akci. Nezjistil jsem, kdy soudíte, abych mohl pozorovat a nahrát si, jak efektivně pracujete v duchu o.s.ř.. Ač se to zdá mimo téma, na soudu v Chrudimi máte sice poučení, že žalující strana sedí vždy po pravé ruce předsedy senátu, žalovaná strana po jeho levici, což asi neplatí všude a vždy (když si předseda zvolí něco jiného - zažil jsem to), ale chybí mi v poučení vašeho soudu o tom, že si mohu pořizovat nahrávku akustickou. Nebo to v rámci sjednocené legislativy u vás neplatí ? Kolik musím, či bych měl připlatit (jakýsi nadstandard) aby váš soud v civilní věci pořídil akustickou nahrávku - úplnou, kterou by případně nadřízený soud či předseda uznal jako nezmanipulovaný důkaz o tom, co v síni bylo či nebylo řečeno ?

Dan Dvoracek řekl(a)...

Uznávám, že názory Ing. Švarce jsou tvrdé. Jako praktikujícímu advokátu mi však nezbývá než potvrdit jeho zkušenost jako vysoce realistickou.

HB: Tvrzení, že v případě úspěchu ve sporu dostane vítěz náklady zpět, je velmi vzdáleno pravdě. Jednak je častým jevem, že nepřítel nic nemá, a proto nic nezaplatí. Druhým častým jevem je, že nepřítel je chudý, takže k náhradě nákladů není ani odsouzen. Pokud odečtu žaloby proti státu a jiným z povahy věci solventním dlužníkům, tak u vítězných žalob proti "normálním civilům" je výnostnost nákladových přísudků zhruba 50%. V masových generických věcech typu komunální poplatky nebo pokuty dopraváků je to asi 10%.

Anonymní řekl(a)...

1) Mám za to, že přístup k soudu si skutečně platíme už v daních (viz poznámka autora k Skandinávským zemím), a tedy by SOPy měly být co nejnižší, pokud vůbec nějaké...
Pokud stát nedovoluje lidem "brát spravedlnost do vlastních rukou", naopak na výkon spravedlnosti má monopol a poskytování ochrany právům patří mezi ty úplně nejelementárnější funkce státu (podle mě daleko základnější než např. budování dálnic, cyklostezek atd.atd.), tak tuto svou funkci musí plnit a ne ji dále zpoplatňovat - ať už s jakýmkoliv odůvodněním či záminkou.

2) Nicméně úplného zrušení soudních poplatků se asi nedočkám, proto si dovolím i další poznámku.
Námět s progresivním SOP pokládám principiálně za dobrý; pokud chceme, aby soudní rozhodnutí byla respektována, považuji za logické požadovat vyšší SOP za odvolání než za 1. stupeň. Mám však několik poznámek a pochybností (uznávám, že ne vždy systematických):
- argument, že vyšší SOP je cenou za nerespektování rozhodnutí 1. stupně, vypadá dobře, pokud odvolací soud potvrdí rozhodnutí prvostupňové;
- pokud ale odvolací soud rozhodnutí 1. stupně změní a rozhodne ve prospěch odvolatele, tak vlastně nebylo chybou odvolatele, že soudy potřebovaly 2 stupně k tomu, aby se dobraly výsledku (a obdobně lze uvažovat u mimořádných opr. prostředků). Např. pokud jako žalovaná v 1. stupni prohraji, odvolám se (a zaplatím vyšší SOP) a odvolací soud nakonec žalobu proti mně zamítne jako zcela nedůvodnou, uplatňovaný nárok zcela nepodložený, vymyšlený apod., tak nebylo (nemuselo být) mojí chybou, že jsem musela absolvovat 2 stupně a zaplatit SOP za odvolání. Útěcha, že bude protistraně uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů je velmi slabá, neboť jestli tuto náhradu skutečně dostanu zaplacenou zdaleka není jisté;
- pokud odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí, jsou účastníci vlastně znovu tam, kde už byli, a nepřiblížili se konečnému rozhodnutí - takže za co vlastně zaplatili? neměl by např. v tomto případě soud odvolateli soudní poplatek spíš vrátit? (resp. SOP nepožadovat dopředu vůbec a příp. ho vyměřit až v závislosti na výsledku odvolacího řízení?)
- soudy samy počítají s tím, že proti prvostupňovému rozhodnutí bude podáno odvolání a mají někdy tendenci rozhodnout v neprospěch té strany, kterou považují za silnější (finančně), s tím, že se přece stejně odvolá a ona přece má na zaplacení SOP (bohužel, toto jsem opakovaně zažila).

Jana Tempírová

Hynek Baňouch řekl(a)...

AD DD:
ale já směřuji tím směrem jako vy.
Osobně jsem si myslel, že ta procentní výnosnost je ještě menší
Říkám to, že prémie za úspěch je nastavena tak, že jsou žaloby podávány i tam, kde prostě materiálně nemohou uspět a i tyto žaloby se řadí do fronty k rozhodnutí. Viditelné je to u dopravních pokut bezdomovců. Ano, věřitel má na ně právo.
Mířil jsem k tomu, nakolik má být v systému poplatků promítnut pragmatický prvek (on tam byl je a bude vždycky), který by nutil ke zvažování naděje na materiální úspěch ve sporu.
Tato úvaha přece provází každé rozhodnutí o tom, zda návrh podám či ne. Ale souhlasím, že je to citlivá otázka zvažující mezi odmítnutím spravedlnosti v bagatelní věci, byť je motivováno zvýšením rozsuzovací schopnosti celé soustavy, a tedy eliminováním faktického odepření spravedlnosti v ostatních případech.
A k těm zkušenostem s jednáním právních aktérů si myslím, že jde o to, co posoudíme jako exces a co jako běžné. Je tomu tak u státu, soudců i advokátů.
Ad JT: rozumím tomu, že argumentujete proti poplatkům za státní služby obecně. Takže jde i o poplatky správní, zdravotnické, školní atd.
Ale je jasné, že v případě opakovaných kasací je ten systém poplatků dysfunkční.

Michal Ryška řekl(a)...

1) Ad Jana Tempírová a Hynek Baňouch:

Nemám po ruce přesné statistiky, ale je notorietou, že většina podaných opravných prostředků končí jejich neúspěchem. Argument, že vyšší SOP je cenou za nerespektování rozhodnutí 1. stupně, tedy "vypadá dobře" celkem pravidelně. V případě opakovaných kasací pak systém dysfunkční není, pojistkou je pozn. č. 2 k Sazebníku SOP (ten, kdo již SOP jednou zaplatil, podruhé neplatí).

2) Ad 10% Dana Dvořáčka:

Je-li skutečně faktická vymahatelnost nákladů u bagatelních žalob tak nízká, pak nechápu, proč se s pohledávkami samými ve velkém vesele obchoduje. Nemůže být důvodem třeba i to, že palmáre advokáta je natolik vysoké, že i při takto mizivé vymahatelnosti se držet a vymáhat tyto pohledávky stále vyplatí?

Zajímavé počtení zde:

http://brno.idnes.cz/za-jednu-pokutu-od-revizoru-v-brne-platilo-mnoho-lidi-dvakrat-puf-/brno-zpravy.asp?c=A081106_183304_brno_dmk

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ovšem nerad bych aby cokoli z toho, co jsem uvedl, odvádělo pozornost jednak od myšlenky vztahu poplatků a odměny advokáta ve vztahu k nerovnosti laiků kterým je právní pomoc nedostupná.

Je otázkou, kdo všechno se má podílet na vyrovnávání zhoršené finanční situace státu.

Odměna za právní služby má v našem právním řádu snad 30 let nebo více paralelní režim, který jen málo koresponduje s náročností poskytnuté služby.

Limitace náhrady nákladů řízení u bagatelních sporů není v ničem odlišná od podobné limitace u exekutorů. Ale (bez ironie) chápu, že jde o složitou a pro advokáty citlivou otázku, protože i tak se pohybují v obtížně kalkulovatelném prostředí, a vyrovnat se v takovém prostředí s požadavky na úhradu fixních nákladů (provoz kanceláře, zaměstnanci), jejichž jediným zdrojem je palmáre, je obtížné.
Nemám pocit, že existují jednoduchá řešení, ale bavit se o tom je třeba. Incentivní funkce poplatků a odměn za zastoupení není podle mě v systému dostatečně zohledněna.

Anonymní řekl(a)...

Ad H.B.: Ano, argumentovala jsem proti soudním poplatkům, resp. pro nízké soudní poplatky, ale nepoužila bych stejnou argumentaci obecně u poplatků za státní služby, tj. např. i u zdravotnických či školních, jak uvádíte. A to právě proto, že výkon soudní moci je tak základní funkcí státu, kterou stát (i velmi "malý" stát) z definice vykonávat musí. V tom se podle mě výkon soudní moci liší např. od školství... takže soudní poplatky bych nesrovnávala např. se školným, ale spíš bych je přirovnala např. k hypotetickým poplatkům za práci policie, např. za přivolání policie k vykradenému bytu :-)

Jana Tempírová

Gervais řekl(a)...

Zdravím,

připojím ještě jeden pohled do španělského civilního procesu. Zákonem č. 25/1986 z 24. prosince 1986 byly soudní poplatky ve zrušeny a v době přijetí LECiv 2000(nový civilní řád soudní) žádné soudní poplatky už neexistovaly. Nicméně po dlouhotrvajících diskuzích byl nakonec přijat zákon č. 53/2002 z 30. prosince 2002, který ve svém čl. 35 soudní poplatky pro soudnictví civilní a správní ke dni 1. 4. 2003 opět zavádí. Zajímavostí tohoto zákona je, že z poplatkové povinnosti jsou vyňaty všechny fyzické osoby, dále pak některé nelukrativní právnické osoby a právnické osoby zmenšeného rozměru.
Poplatková povinnost vzniká podáním žaloby (vč. exekuční). Výši poplatku tvoří pevná sazba 90 € u ústního řízení, 150 € u řádného řízení, € 90 u rozkazního řízení (které ústí v exekuci!), apelace 300 €, konurz 150 €, rekurs kasace a pro zmatečnost 600 € za exekuci na mimosoudní tituly a dále procentní sazba 0,5 % z vymáhané částky do 1.000.000,- €, u částek tuto mez přesahující pak 0,25 %, přičemž max. výše částky poplatku dle procentní sazby činí 6.000,- €.
Jinou kuriozitou u exekucí je, že zákon nikde nehovoří o exekucích na soudní tituly, z čehož dovozuji, že na ně působnost shora uvedeného zákona nedopadá (a nikoliv, že by byly z poplatkové povinnosti vyňaty – v ustanovení o vynětí z poplatkové povinnosti o nich není ani zmínky). To také vysvětluje fakt, proč nebyl zákon o zrušení soudních poplatků zrušen.
[upravena z mého letitého, dosud nedokončeného ríga].
viz http://noticias.juridicas.com/base_datos/Admin/l53-2002.t1.html#a35

Ad vocem JUDr. Svobody:
ano, u prvňostupňových soudů bych řekl že je naprostá většina případů, kdy se soudí jen kvůli odpisům z daní - a navíc pak jejich advokáti ani nechodí k jednáním, a to skoro nikde v Zápraží.
A pak také řada státních úřadů požaduje po lidech rozsudek pro přiznání dávek apod. Např. kolegyně měla výživné rozvedené manželky (10 let po rozvodu, muž invalida), poněvadž jí prý nedají žádnou dávku soc. pomoci bez rozsudku!!!! A nebo úřadové neumějí správní řád, zametou s lidmi, že musí mít rozsudek.. to je také běžné...
Mgr. Valenta

Gervais řekl(a)...

PS.
Ještě jsem zapomněl na osvobozování od soudních poplatků. Pokud soud návrhu vyhoví,nemusí jej odůvodňovat a pokud jej účastníku vyhlásí, pak ani vyhotovovat.
Bohužel moje zkušenost je otřesná. Ve velké části případů to VSÚ a soudci dělají tak, že prostě automaticky osvobozují každého na rodičovské dovolené či důchodce, když si o to požádá, protože to nemusejí odůvodňovat!
Buááááá!!!

Dan Dvoracek řekl(a)...

MR: Ano, obchoduje se s nimi proto, že občas něco vymoci znamená v zásadě pokrýt i ty ostatní, nevymožené. Je to samozřejmě individuálně nespravedlivé k těm jednotlivým osobám, které zaplatí. Ale moc nevím, co s tím - kdyby někdo dopředu uměl říc, které jsou ty vymahatelné, bylo by to snadné. To ale u generických pohledávek nikdo neví.

Podle mě je v tom jeden velmi důležitý aspekt - procesní právo nesmí být nastaveno tak, aby se z nízkých pohledávek staly de facto naturální obligace. To by bylo negací hmotného práva cestou procesu.

Tedy diskuse o výši 484 je jistě na místě, a to směrem na obě strany. Např náhradu ve správním soudnictví, které je jasně nejnáročnější disciplínou vůbec, pokládám za směšnou. Naopak odměny v bagatelech pokládám, upřímně, za poněkud vysoké. Nikdy to ale podle mě nesmí dospět do situace, kdy se nelze ekonomicky soudit.

Argument tím, že na bagatel si má člověk chodit sám bez advokáta, neberu. Stručný náhled do OSŘ podle mě jasně vylučuje, aby se laik gramotně soudil.

HB: Jako já beru, že je vhodný motivovat žalobce, aby nežaloval jasně nevymahatelné věci. Problém je, že to často prostě nevíte, co je vymahatelné. Máte kopec rozhodnutí proti fyzickým osobám, každý na pětikilo. Franta Novák, Pepa Svoboda. Jak poznáte, kdo z nich má? Samozřejmě to můžete "vyšetřovat", ale pak vám celá ekonomika inkasa jde do háje.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ad MR:
máte pravdu, měl jsem u opakovaných kasací na mysli celkové náklady spojené s vedením sporu (časové, vedlejší finanční, vliv nejistoty). Pardon za nepřesnost.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček:

V podstatě souhlasím. Je-li ale skutečně těch pouhých 10 % úspěchu faktem a přitom se stále bavíme (alespoň předpokládám) o zisku, je ta disproporce odměny advokáta v bagatelních věcech zřejmá - 1 solventnější platič přefinancuje 9 chudých neplatičů.

A pak je správná "kacířská" myšlenka naznačená kolegou Baňouchem o tom, že lze-li proporcionalitu ve vztahu cena/ výkon zkoumat u exekutorů, nastal možná čas začít tak činit i u advokátů (konajících v bagatelních věcech navíc jen "formulářové" úkony).

Má úvaha je však ryze akademická a nehrozí žádným praktickým nebezpečím - s bagatelními věcmi se (bohužel či bohudík) ve své agendě zcela míjím.

Dan Dvoracek řekl(a)...

MR: Je naprostá pravda, že solventní platič přefinancovává neplatiče. Poměry se různí, ale existují i extrémní případy.

Úvaha o odměnách v bagatelních věcech je legitimní, není-li izolovaná a je-li zároveň provázena úvahami protisměrnými u věcí složitých, zjevně podfinancovaných.

Úvaha o nenáročnosti bagatelní agendy správná není. Máme na to oddělení, pokud chcete, klidně vám ho ukážeme. Je to náročná činnost. "Ideální" bagatelní spor je legrace. Jenže neexistuje. Ty spory jsou zatžovány negramotnými procesními úkony negramotných účastníků, neznámými bydlišti, stěhováním, umíráním, děděním nesvéprávností, námitkami podjatosti a miliony dalších věcí, které z bagatelních sporů dělají mnohem méně formulářovou agendu, než by se mohlo zdát.

Martin Bílý řekl(a)...

Bagatelní spor neznamená easy case. I spor o pár stovek může být složitou právní otázkou, která vyžaduje krom spousty faktických úkonů (viz post DD) také studium judikatury, rozpracování úvah atd. A zároveň slouží třeba i jako důležitý precedens. Jednoduchost sporu a cena sporu nejsou totéž. Z hlediska poplatků ale jsou - proto náklady jedněch sporů platí náklady jiných sporů.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad MB:

Vzhledem k tomu, že jsem prošel peklem jedné z největších "továren na exekuční tituly" zvané Městský soud v Brně, zčásti souhlasím.

Typově stejné bagatelní spory (např. dopravní podniky) jsou ovšem easy téměř vždy (max. hrozí "COP" - cestující odmítl podepsat protokol o provedené přepravní kontrole, resp. námitka nedostatku pravosti podpisu cestujícího na protokolu).

Naopak bagatelní spory "z principu" (např. stokorunové žaloby o nedoplatky rozporovaného vyúčtování) za jednoduché označit nelze a mohou být složitější než žaloby o řádově mnohem větší částky.

Martin Bílý řekl(a)...

Costa vs. ENEL :-)

Michal Ryška řekl(a)...

Zatímco italský avvocato je schopen hnát nedoplatek elektřiny až k ESD, český advokát raději zaplatí pár stovek za svého klienta a ušetří všem čas a nervy :o)

Anonymní řekl(a)...

V tomto případě je asi lepší užít zdravého rozumu a příliš se Itálii neinspirovat.

Jan Mlčoch

Jan Potměšil řekl(a)...

K soudním poplatkům a souzení se coby způsobu, jak pročistit účetnictví, bych citoval LN ze sporu Vondráčková v. Kubišová:

Vondráčková zažalovala zpěvačku Kubišovou o 1,3 milionu korun za zrušené turné Golden Kids. Vrchní soud v Praze ale žalobu zamítl. "To nebyla osobní záležitost, ale obchodní soud agentury proti druhému subjektu, což byla Marta Kubišová. Na mimosoudní vyrovnání nereagovala a nám visela pohledávka v účetnictví. A pohledávky se lze zbavit odpisem jedině tehdy, má-li po určité době splatnosti a pokud byly uskutečněny všechny kroky k tomu, aby se vymohla," říká Michal. "To jsme udělali, pohledávka se u soudu nevymohla, takže ji můžeme krásně odepsat. Obyčejný pragmatismus," komentuje rozhodnutí soudu Michal. S manželkou prý neměl jinou možnost, než jít se sporem k soudu. "Mně to ukládá zákon o účetnictví," vysvětlil.