Vojtěch Šimíček: Ministerské stáže a nezávislost soudců
V aktuálním čísle Respektu (č. 38) se píše o případu několika sporných stížností pro porušení zákona (SPZ), které podala bývalá ministryně spravedlnosti Kovářová. Netroufám si hodnotit spekulace, které se v této souvislosti objevují, a ani mi to ostatně nepřísluší. Zaujala mne jiná věc: skutečnost, že některé z těchto problematických SPZ připravili dva mladí soudci z okresních soudů, kteří v té době byli na ministerstvu na stáži. Kladu proto čtenářům JP k úvaze, zda je vůbec vhodné, aby soudci na ministerstvu v podobné pozici působili.
Zákonná úprava tuto možnost zná, jelikož podle ustanovení § 99 odst. 1 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ministr spravedlnosti dočasně zprostí výkonu funkce soudce, byl-li dočasně přidělen k ministerstvu. Přitom platí, že po dobu tohoto dočasného zproštění náleží soudci plat a další náležitosti spojené s funkcí soudce. O přidělení rozhoduje ministr spravedlnosti po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce přidělen (§ 68 odst. 2). Lapidárně řečeno: po dobu „stáže“ soudce nevykonává soudnictví, je podřízen ministrovi spravedlnosti, nicméně pořád je soudcem, bere „soudcovské peníze“ a brzy začne tuto funkci zase aktivně vykonávat.
Vůbec nerozumím, jaká je vlastně motivace soudce jít na ministerskou stáž. Pokud totiž vycházíme z principu separace jednotlivých mocí (vždy si v této souvislosti vzpomenu na slova prof. Cepla: „Pane doktore, jako soudce musíte od sebe politiky klacíčkem odstrkávat, abyste se nenakazil!“), nemá pražádnou logiku, aby se soudci aktivně podíleli na jakýchkoliv exekutivních činnostech. Jistě, soudci-stážisté (zejména z Nejvyššího soudu) na ministerstvu především psali zákony, nicméně i v tomto případě se nedomnívám, že se jedná o vhodné řešení. Soudci jsou tady proto, aby zákony vykládali a aplikovali a hledali rozumná řešení vkonkrétních případech, o nichž rozhodují; nikoliv aby je sami vytvářeli. Nemluvě ani o tom, že za situace, kdy soudci neustále žehrají na to, kolik mají práce a jak jsou soudy přetíženy, představuje značný luxus, pokud soudce byť i jen na několik měsíců nevykonává svoji funkci, do které byl jmenován. Konečně, soudcovské příjmy jsou natolik vysoké právě proto, aby soudci soudili a nenechali se rozptylovat dalšími aktivitami.
Doporučuji se proto do budoucna zamyslet, zda vůbec má být citovaná zákonná možnost dočasného přidělování na ministerstvo využívána. Upřímně řečeno, už samotný termín „přidělení ministrem“ mne značně dráždí: je normální, aby se soudci, tak (zejména v otázkách platů) hákliví na jakékoliv zásahy exekutivy nechávali ministrem dobrovolně přidělovat na jeho úřad a dostávali se tak do jednoznačně podřízeného postavení?
Nemluvě ani, že příklad popisovaný v Respektu je alarmující i v tom, že dotyční soudci údajně psali koncepty procesního prostředku za účastníka řízení, kterým v těchto případech ministr spravedlnosti coby navrhovatel prostě je. Principielně jde o srovnatelnou situaci, jako kdyby např. psali koncepty odvolání či žalob pro advokátní kanceláře. A to je přece zcela nepřípustné.
Domnívám se proto, že pokud soudci nevykonávají svoji funkci, do které byli jmenováni, má se jednat o výjimečné případy, které ostatně zákon dobře popisuje: soudce je jmenován soudcem Ústavního soudu, bude působit u mezinárodního soudu či v podobné zahraniční organizaci. Měli by prostě krátkodobě odcházet do prestižních funkcí, jejichž vykonáváním se budou dále odborně rozvíjet, případně budou reprezentovat Českou republiku. Ať se však na mne nikdo nezlobí, leč subalterní práce na ministerstvu za podobně prestižní funkci prostě považovat nelze.
De lege ferenda bych pak doporučil, aby soudci obecných soudů měli možnost absolvovat krátkodobé stáže u Ústavního soudu, a to nejméně ze dvou důvodů. Pomohli by přetíženému Ústavnímu soudu a zejména by doplnili jeho odborné znalosti v oblasti „jednoduchého práva“. Naopak by si ke svým mateřským soudům odnesli pochopení pro ústavní aspekty ochrany základních práv. Vedlejším produktem podobných stáží by pak bylo obrušování hran, které někdy zcela zbytečně vyvstanou mezi obecnými soudy a Ústavním soudem.
Vůbec nerozumím, jaká je vlastně motivace soudce jít na ministerskou stáž. Pokud totiž vycházíme z principu separace jednotlivých mocí (vždy si v této souvislosti vzpomenu na slova prof. Cepla: „Pane doktore, jako soudce musíte od sebe politiky klacíčkem odstrkávat, abyste se nenakazil!“), nemá pražádnou logiku, aby se soudci aktivně podíleli na jakýchkoliv exekutivních činnostech. Jistě, soudci-stážisté (zejména z Nejvyššího soudu) na ministerstvu především psali zákony, nicméně i v tomto případě se nedomnívám, že se jedná o vhodné řešení. Soudci jsou tady proto, aby zákony vykládali a aplikovali a hledali rozumná řešení vkonkrétních případech, o nichž rozhodují; nikoliv aby je sami vytvářeli. Nemluvě ani o tom, že za situace, kdy soudci neustále žehrají na to, kolik mají práce a jak jsou soudy přetíženy, představuje značný luxus, pokud soudce byť i jen na několik měsíců nevykonává svoji funkci, do které byl jmenován. Konečně, soudcovské příjmy jsou natolik vysoké právě proto, aby soudci soudili a nenechali se rozptylovat dalšími aktivitami.
Doporučuji se proto do budoucna zamyslet, zda vůbec má být citovaná zákonná možnost dočasného přidělování na ministerstvo využívána. Upřímně řečeno, už samotný termín „přidělení ministrem“ mne značně dráždí: je normální, aby se soudci, tak (zejména v otázkách platů) hákliví na jakékoliv zásahy exekutivy nechávali ministrem dobrovolně přidělovat na jeho úřad a dostávali se tak do jednoznačně podřízeného postavení?
Nemluvě ani, že příklad popisovaný v Respektu je alarmující i v tom, že dotyční soudci údajně psali koncepty procesního prostředku za účastníka řízení, kterým v těchto případech ministr spravedlnosti coby navrhovatel prostě je. Principielně jde o srovnatelnou situaci, jako kdyby např. psali koncepty odvolání či žalob pro advokátní kanceláře. A to je přece zcela nepřípustné.
Domnívám se proto, že pokud soudci nevykonávají svoji funkci, do které byli jmenováni, má se jednat o výjimečné případy, které ostatně zákon dobře popisuje: soudce je jmenován soudcem Ústavního soudu, bude působit u mezinárodního soudu či v podobné zahraniční organizaci. Měli by prostě krátkodobě odcházet do prestižních funkcí, jejichž vykonáváním se budou dále odborně rozvíjet, případně budou reprezentovat Českou republiku. Ať se však na mne nikdo nezlobí, leč subalterní práce na ministerstvu za podobně prestižní funkci prostě považovat nelze.
De lege ferenda bych pak doporučil, aby soudci obecných soudů měli možnost absolvovat krátkodobé stáže u Ústavního soudu, a to nejméně ze dvou důvodů. Pomohli by přetíženému Ústavnímu soudu a zejména by doplnili jeho odborné znalosti v oblasti „jednoduchého práva“. Naopak by si ke svým mateřským soudům odnesli pochopení pro ústavní aspekty ochrany základních práv. Vedlejším produktem podobných stáží by pak bylo obrušování hran, které někdy zcela zbytečně vyvstanou mezi obecnými soudy a Ústavním soudem.