Případy Marie Navarové a Dagmar Šimkové

Po velmi dlouhé době otevírám již skoro „zafúkané“ okénko JP, v němž nepravidelně upozorňujeme na (zdánlivě) ne-odborné knihy, které by si však měli právníci určitě přečíst. Tentokrát bych rád upřel pozornost čtenářů na knihy Arnošta Lustiga „Případ Marie Navarové“ (Aleš Čeněk, 2010) a Dagmar Šimkové „Byly jsme tam také“ (Monika Vadasová-Elšíková, 2010).

Obě knihy mají několik málo společných rysů a velmi mnoho odlišností. Jejich shodným rysem je pojednání o nespravedlivém a nesmyslném věznění žen v různých politických režimech 20. století.

První příběh je fascinující tím, že Marie Navarová byla souzena hned ve třech politických režimech: v nacistickém, poválečném a komunistickém. Proč? Pracovala jako zdravotní sestra, která se připletla k atentátu na Heydricha: jako jeho náhodná svědkyně poskytla zraněnému první pomoc a zajistila převoz do nemocnice. Zároveň pomáhala českým vězňům (její manžel pracoval jako vězeňský lékař); to však za cenu spolupráce s některými gestapáky, s nimiž chodila i na soukromé večírky a uplácela je. Jakkoliv nakonec skončila v Terezíně za aktivní pomoc nepřátelům Třetí Říše (kde sdílela celu mimo jiné i s Miladou Horákovou), nebránilo to následným soudům po roce 1945 a zejména po převzetí moci komunisty, kdy jí byla přičtena k tíži spolupráce s nacisty, za což byla pravomocně odsouzena k dlouholetému vězení.

Samotný příběh jedince, v němž se odrážejí neskutečně rozporuplné dějiny 20. století v Československu, je velmi silný. Ambicí knihy A. Lustiga je nicméně upozornit zejména na roli obhájce Marie Navarové doktora Jana Nováka, který se značným nasazením a s osobní statečností poctivě – byť neúspěšně - plnil svoji profesní i lidskou roli nehledě na to, o jaký politický režim se zrovna jednalo (jak píše autor v předmluvě, kniha vznikla při příležitosti advokátního sněmu a jejím cílem je vzdát hold čestným advokátům, kteří neselhali ani v období Protektorátu).

Protože jde o literární zpracování příběhu, stojí konkrétní fakta poněkud v pozadí a důraz je kladen spíše na pocity jeho jednotlivých aktérů. Osobně mne proto při četbě této knihy mrzelo, že jsem se velmi málo dozvěděl např. o okolnostech odsouzení Marie Navarové po roce 1948. Naopak příliš zevrubně je rozpracováno téma atentátu na Heydricha, i když z hlediska podstaty příběhu se vlastně jedná o téma zcela okrajové. Jistě, Marie Navarová za pomoc protektorovi obdržela peněžitou odměnu (jejíž část mimochodem okamžitě předala na charitu), nicméně souzena byla za zcela jinou činnost.

Poněkud rušivě na mne působil rovněž přehnaný patos, který se v knize objevuje. Je to asi spíše otázka vkusu, nicméně na některých místech je z knihy až příliš patrné, že má sloužit k poctě advokátského stavu. Posuďte ostatně sami:

„Advokát je mistr práva, ale zároveň student filozofie, psychologie a psychiatrie. Znalec lidí. Řídí se rozumem i instinktem. Knihou. Dal se k náboženství, které se jmenuje spravedlnost“ (str. 21).

„Právo ho [pozn. VŠ: míněn advokát Novák] naučilo sevřít své myšlenky, aby neměly štěrbinu, kterou by mohla uniknout pravda. Myslel na ctnosti, bez nichž je právo iluze: čestnost, spravedlnost a poctivost, odvaha. Nesmiřitelnost s křivdou. Věrnost zákonům. Dobro, zlo“ (str. 73).

„Advokát. Nevěděla dost dobře, co to znamená, mít advokáta. Musela se rozvádět, aby ho poprvé vyhledala. Člověka, který kolem ní vystaví pomyslnou hradbu práva a spravedlnosti a nedovolí, aby jí ukřivdili, když nikomu nic zlého neudělala. Opírá se o zákon jako o pevnou zeď. Cítila se jako vyčerpané, unavené zvíře, které doběhlo nazpět ke svému doupěti a potřebuje, navzdory své nevině, ochranu“ (str. 125).

„Co a čím je advokát? Zdobí ho čest. Poskvrňuje ho zbabělost. Posiluje ho smělost, odvaha, vynalézavost. Oslabuje a ponižuje ho myšlenková lenost, mechanické spoléhání na paragrafy v jejich posledním znění, na zákony, pozapomenutí na vznešenost, jedinečnost a neopakovatelnost člověka, na hodnotu i posledního z posledních, úctu k člověku, k právu, zákonům a spravedlnosti, odpor k nespravedlnosti a křivd. Advokát je světec bez posvěcení. Myslitel bez universitní stolice. Hráz a záštita křivdám, nezákonnosti, bezpráví“ (str. 182).

Oproti tomu, jestli bych měl uvést něco, co v knize D. Šimkové není obsaženo vůbec, pak to je právě zmíněný patos. Její vyprávění o tom, jak byla jako 23-letá zatčena a odsouzena ke 14 letům vězení, které si skutečně odseděla (propuštěna byla teprve v roce 1966!), a to v podstatě jen za to, že patřila ke společenské třídě, která měla být komunisty zlikvidována (její otec byl významný bankéř), je totiž mimořádně autentické a syrové, nicméně beze stopy sebelítosti či hořekování nad nešťastným osudem. Dozvídáme se tak o nejintimnějších detailech fungování ženských věznic, o nuceném soužití vražednic, cikánek, prostitutek, řádových sester i „politických“, při němž se dokonale ukazuje vnitřní síla i selhání jedinců. Šimková nemá ambici popisovat abstraktní ideály a určitě nechtěla postavit pomník politickým vězeňkyním. Literárně velmi originálním stylem, z něhož je patrný obrovský talent, velké znalosti a skvělé vyjadřovací schopnosti autorky, pouze předává svědectví o době, kdy se potlačením morálních hodnot a společnosti v lidech probouzela „skrytá bestie“.

O době, kdy „soudce z lidu podřimoval s klidem kocoura na zápraží za slunečného poledne a soudce z lidu po levici se zamyšleně povrtával v nose“. „Ožívali na okamžik pouze při vynášení rozsudků. Finále v každé hře má mnoho vzruchu, a jako při gladiátorských zápasech, když palec císaře se obrátil dolů, dav zařičel nadšením a povstal, aby viděl smrtelný zápas a škubání obnažených svalů v písku arény zbrocené krví, tak i soudcové z lidu pookřáli pohledem na ty, kdo skončí katovou smyčkou“ (str. 108).

O době, kdy dobromyslný tatík tráví s dětmi neděli v parku a bývalí venkovští tovaryši Pepík, Franta a Lojza nejraději chodili na tancovačky, kde pili kontušovku, a „dnes jsou důstojníky Státní bezpečnosti a bijí lidi k smrti, kopají těhotné ženy, až potratí, rozbíjejí láhve o holenní kosti žen, vrazili obušek do vaginy Lence B., starou řeholnici Alžbětu mlátili přes genitálie a vykřikovali: „Ty krávo jalová, radši jsi měla mít pět dětí než líbat pánbíčkovi prdel!““(str. 111).

O době, která „odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice“ (str. 112).

Obě zmíněné knihy mohou být pro každého budoucího či aktivního právníka velkou inspirací k přemýšlení. Můžeme se např. ptát, zda právo vůbec je schopno uchopit komplexnost lidských osudů. Nabízí se také věčná otázka, jak to, že se na zcela iracionálním násilí a jiných zvěrstvech proti jiným skupinám obyvatel podíleli - za jiných okolností - zcela slušní lidé. A naopak, kde brali vnitřní sílu a motivaci ti, kteří se slušně chovali bez ohledu na to, zda se jim to "vyplatí"?