14 září 2010

Případy Marie Navarové a Dagmar Šimkové

Po velmi dlouhé době otevírám již skoro „zafúkané“ okénko JP, v němž nepravidelně upozorňujeme na (zdánlivě) ne-odborné knihy, které by si však měli právníci určitě přečíst. Tentokrát bych rád upřel pozornost čtenářů na knihy Arnošta Lustiga „Případ Marie Navarové“ (Aleš Čeněk, 2010) a Dagmar Šimkové „Byly jsme tam také“ (Monika Vadasová-Elšíková, 2010).


Obě knihy mají několik málo společných rysů a velmi mnoho odlišností. Jejich shodným rysem je pojednání o nespravedlivém a nesmyslném věznění žen v různých politických režimech 20. století.

První příběh je fascinující tím, že Marie Navarová byla souzena hned ve třech politických režimech: v nacistickém, poválečném a komunistickém. Proč? Pracovala jako zdravotní sestra, která se připletla k atentátu na Heydricha: jako jeho náhodná svědkyně poskytla zraněnému první pomoc a zajistila převoz do nemocnice. Zároveň pomáhala českým vězňům (její manžel pracoval jako vězeňský lékař); to však za cenu spolupráce s některými gestapáky, s nimiž chodila i na soukromé večírky a uplácela je. Jakkoliv nakonec skončila v Terezíně za aktivní pomoc nepřátelům Třetí Říše (kde sdílela celu mimo jiné i s Miladou Horákovou), nebránilo to následným soudům po roce 1945 a zejména po převzetí moci komunisty, kdy jí byla přičtena k tíži spolupráce s nacisty, za což byla pravomocně odsouzena k dlouholetému vězení.

Samotný příběh jedince, v němž se odrážejí neskutečně rozporuplné dějiny 20. století v Československu, je velmi silný. Ambicí knihy A. Lustiga je nicméně upozornit zejména na roli obhájce Marie Navarové doktora Jana Nováka, který se značným nasazením a s osobní statečností poctivě – byť neúspěšně - plnil svoji profesní i lidskou roli nehledě na to, o jaký politický režim se zrovna jednalo (jak píše autor v předmluvě, kniha vznikla při příležitosti advokátního sněmu a jejím cílem je vzdát hold čestným advokátům, kteří neselhali ani v období Protektorátu).

Protože jde o literární zpracování příběhu, stojí konkrétní fakta poněkud v pozadí a důraz je kladen spíše na pocity jeho jednotlivých aktérů. Osobně mne proto při četbě této knihy mrzelo, že jsem se velmi málo dozvěděl např. o okolnostech odsouzení Marie Navarové po roce 1948. Naopak příliš zevrubně je rozpracováno téma atentátu na Heydricha, i když z hlediska podstaty příběhu se vlastně jedná o téma zcela okrajové. Jistě, Marie Navarová za pomoc protektorovi obdržela peněžitou odměnu (jejíž část mimochodem okamžitě předala na charitu), nicméně souzena byla za zcela jinou činnost.

Poněkud rušivě na mne působil rovněž přehnaný patos, který se v knize objevuje. Je to asi spíše otázka vkusu, nicméně na některých místech je z knihy až příliš patrné, že má sloužit k poctě advokátského stavu. Posuďte ostatně sami:

Advokát je mistr práva, ale zároveň student filozofie, psychologie a psychiatrie. Znalec lidí. Řídí se rozumem i instinktem. Knihou. Dal se k náboženství, které se jmenuje spravedlnost“ (str. 21).

„Právo ho [pozn. VŠ: míněn advokát Novák] naučilo sevřít své myšlenky, aby neměly štěrbinu, kterou by mohla uniknout pravda. Myslel na ctnosti, bez nichž je právo iluze: čestnost, spravedlnost a poctivost, odvaha. Nesmiřitelnost s křivdou. Věrnost zákonům. Dobro, zlo“ (str. 73).

Advokát. Nevěděla dost dobře, co to znamená, mít advokáta. Musela se rozvádět, aby ho poprvé vyhledala. Člověka, který kolem ní vystaví pomyslnou hradbu práva a spravedlnosti a nedovolí, aby jí ukřivdili, když nikomu nic zlého neudělala. Opírá se o zákon jako o pevnou zeď. Cítila se jako vyčerpané, unavené zvíře, které doběhlo nazpět ke svému doupěti a potřebuje, navzdory své nevině, ochranu“ (str. 125).

Co a čím je advokát? Zdobí ho čest. Poskvrňuje ho zbabělost. Posiluje ho smělost, odvaha, vynalézavost. Oslabuje a ponižuje ho myšlenková lenost, mechanické spoléhání na paragrafy v jejich posledním znění, na zákony, pozapomenutí na vznešenost, jedinečnost a neopakovatelnost člověka, na hodnotu i posledního z posledních, úctu k člověku, k právu, zákonům a spravedlnosti, odpor k nespravedlnosti a křivd. Advokát je světec bez posvěcení. Myslitel bez universitní stolice. Hráz a záštita křivdám, nezákonnosti, bezpráví“ (str. 182).

Oproti tomu, jestli bych měl uvést něco, co v knize D. Šimkové není obsaženo vůbec, pak to je právě zmíněný patos. Její vyprávění o tom, jak byla jako 23-letá zatčena a odsouzena ke 14 letům vězení, které si skutečně odseděla (propuštěna byla teprve v roce 1966!), a to v podstatě jen za to, že patřila ke společenské třídě, která měla být komunisty zlikvidována (její otec byl významný bankéř), je totiž mimořádně autentické a syrové, nicméně beze stopy sebelítosti či hořekování nad nešťastným osudem. Dozvídáme se tak o nejintimnějších detailech fungování ženských věznic, o nuceném soužití vražednic, cikánek, prostitutek, řádových sester i „politických“, při němž se dokonale ukazuje vnitřní síla i selhání jedinců. Šimková nemá ambici popisovat abstraktní ideály a určitě nechtěla postavit pomník politickým vězeňkyním. Literárně velmi originálním stylem, z něhož je patrný obrovský talent, velké znalosti a skvělé vyjadřovací schopnosti autorky, pouze předává svědectví o době, kdy se potlačením morálních hodnot a společnosti v lidech probouzela „skrytá bestie“.

O době, kdy „soudce z lidu podřimoval s klidem kocoura na zápraží za slunečného poledne a soudce z lidu po levici se zamyšleně povrtával v nose“. „Ožívali na okamžik pouze při vynášení rozsudků. Finále v každé hře má mnoho vzruchu, a jako při gladiátorských zápasech, když palec císaře se obrátil dolů, dav zařičel nadšením a povstal, aby viděl smrtelný zápas a škubání obnažených svalů v písku arény zbrocené krví, tak i soudcové z lidu pookřáli pohledem na ty, kdo skončí katovou smyčkou“ (str. 108).

O době, kdy dobromyslný tatík tráví s dětmi neděli v parku a bývalí venkovští tovaryši Pepík, Franta a Lojza nejraději chodili na tancovačky, kde pili kontušovku, a „dnes jsou důstojníky Státní bezpečnosti a bijí lidi k smrti, kopají těhotné ženy, až potratí, rozbíjejí láhve o holenní kosti žen, vrazili obušek do vaginy Lence B., starou řeholnici Alžbětu mlátili přes genitálie a vykřikovali: „Ty krávo jalová, radši jsi měla mít pět dětí než líbat pánbíčkovi prdel!““(str. 111).

O době, která „odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice“ (str. 112).

Obě zmíněné knihy mohou být pro každého budoucího či aktivního právníka velkou inspirací k přemýšlení. Můžeme se např. ptát, zda právo vůbec je schopno uchopit komplexnost lidských osudů. Nabízí se také věčná otázka, jak to, že se na zcela iracionálním násilí a jiných zvěrstvech proti jiným skupinám obyvatel podíleli - za jiných okolností - zcela slušní lidé. A naopak, kde brali vnitřní sílu a motivaci ti, kteří se slušně chovali bez ohledu na to, zda se jim to "vyplatí"?

13 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Plést si ojedinělé sadistické výjevy s běžnou praxí vždycky zavání manipulací, proto mě nechají podobné citáty chladným. Pokud chcete uvádět HLP z právnického prostředí, pak to asi není případ obou zmíněných fabulací nevalné kvality. Stačí se podívat do CV těch, co podobné dámy a pány v procesech odsuzovali, protože tam je zakopaný pes. A tam teprve uslyšíte ty spousty jmen "slavných" justičních rodinek ....



Michal Drvota

Anonymní řekl(a)...

Trošku po sezoně. Podle počtu seriálu z justičního prostředí soudím, že v ČR obliba "odvážných" soudců, advokátů, prokurátorů poněkud upadá. Příběhy z 50.let pak díky předchozí konjunktuře podobného braku budí absolutní nezájem. Mladé to už nezajímá vůbec (narozdíl od Zumby), ti mají všichni nad 30 let za komouše ... a něco pravdy na tom bude.

Lustig ? není to ten komunista, co v 50. letech vyhazoval z UK ?


Milena Hrázová

Anonymní řekl(a)...

Jméno autora vzhledem k jeho minulosti a jeho chování právě v 50.letech jsou poněkud přitěžujíci okolností jinak jistě poutavých příběhů.

Michal Vokoun

Hynek Baňouch řekl(a)...

K MD, MH a MK - (nevím proč mám pocit, že jde o jednu osobu)

Argumenty k umlčování příběhů minulosti už jsou dvacet let stejné:
1) věnují se excesům
2) manipulují
3) jde o fabulace
4) kvalita je nevalná
5) je třeba se věnovat někomu jinému
6) v chování věznitelů "pes zakopán není"
7) jde o staré téma
8) o padesátá léta není zájem
9) autor co na bezpráví upozorní má máslo na hlavě, tak proč se věnovat tomu, co říká?
10) osobní minulost autora nám brání věnovat se jinak poutavým příběhům.

A tyto argumenty jsou neplatné dříve jako nyní.
namátkou:
ad 1) stěží lze bez systematického studia říci, zda šlo o exces, nebo příčinu hluboce spojenou s podstatou nastavených společenských pravidel
ad 2-3)manipulace a fabulace? - vážné obvinění, a jako takové by mělo být doloženo
ad4) Závěr o nekvalitě je často otázkou vkusu, i zde je potřeba argumentovat.
ad 5)je potřeba věnovat se každému tématu důkladně; výběr je ale čistě věcí autora, tj. ať si každý dělá co chce (např. komunisté ať si píší o tom, jaký tu byl v letech 48-53 ráj)
ad 6) nechť je referováno o chování každého, teprve poté lze odpovědně posoudit, kde je zakopán pes, ale i zde půjde do jisté míry o subjektivní soud.
ad 7) téma je možná staré, ale neprobádané
ad 8) Kousek nebe nebo Zdivočelá země měly sledovanost velmi dobrou; besedy s mukly jsou navštěvovány. Rozhlasové Příběhy XX století jsou rovněž sledovány
ad 9 - 10) spojitost života autora s dílem je věčnou otázkou, ale pokud má být důvodem odrazujícím od čtení, asi by to zasluhovalo hlubší vysvětlení toho, jak minulost konkrétně ovlivnila práci s fakty; jinak jde o obvyklý problém argumentu ad hominem, který zde ale míří na pouhého sepsatele příběhu někoho jiného. O těch věcech píše tak málo lidí, že nechápu tu úpornou snahu o selekci relevantních a nerelevantních autorů.

Přeji všem pěkný den. HB

Anonymní řekl(a)...

Argument ohledně bolševické minulosti pana Lustiga není tak úplně ad hominem. Nemíří totiž jenom na samotného pana autora, ale na jeho spojení s vytvořeným dílem, které má (jinak zcela nezpochybnitelný) morální rozměr. U morálních záležitostí je ale sakra důležité jak to, co se káže nebo vypráví, tak kdo to říká nebo píše. Samotný těžký osud hlavních postav jistě minulost pana Lustiga nepošpiní, knihy takového autora a jejich vyznění už bohužel ano.

Když to přeženu do extremu, tak je to jako kdyby mě nemělo vadit, že knihy i hrůzách vyvražďovaní lidí za 2WW s patřičným patosem píše nějaký Adolf Eichmann.


Michal Vokoun

P.S. : ano, mám tři jména a šest příjmení a jedno 14místné RČ. Doufám, že jsem tím vaši paranoiu dostatečně uspokojil.

Anonymní řekl(a)...

K Vojtěchu Šimíčkovi a k Hynku Baňouchovi:

1. Příspěvek hodnotím jako velmi inspirativní, neboť referuje o událostech, které jsou stále stejně zajímavé a stále stojí za to se nad nimi zamýšlet. Patřím do skupiny lidí mladších třiceti let a podobné příběhy mě uvádí jendak v rozčilení a jednak v obdiv.

2. Vážím si také toho, že máte sílu neustále vyvracet poněkud "bludné" příspěvky některých čtenářů.

3. Závažná je otázka na konci příspěvku, tedy zda je právo schopno obsáhnout (pojmout) všechny lidské osudy. Domnívám se, že toto je otázka, kterou si při řešení individuálních právních případů klade každý právník (nebo aspoň mnoho z nich). Odpověď na ni, jak naznačuje sám autor příspěvku, není jednoduchá, je-li vůbec.
Domnívám se, že právo ve své obecnosti není s to dosáhnout na každý lidský příběh, řeší typové, skupinové situace. Avšak mělo by pamatovat na možnost individualizace při posuzování konkrétního případu. Mělo by dát tomu, kdo právo aplikuje, možnost a zároveň povinnost zohlednit tyto konkrétní prvky při aplikaci abstraktního práva a případně i možnost se od obecného pravidla odchýlit.

Co se týče období nacistického režimu či režimu komunistického, nelze si podobnou otázku asi klást. Mám za to, že v těchto režimech právo sloužilo jen k upevňování mocenských pozic (nikoliv k /po/souzení individuálních případů), a buď k tomu směřovalo výslovně, nebo tak bylo aspoň vykládáno a aplikováno. To podle mého názoru dosvědčují např. praktiky, kdy soudci dostávali z výborů KSČ pokyny, jak mají rozhodnout a bylo pak na nich, jak "si" rozhodnutí právně odůvodní, neboť "k tomu měli vzdělání, které jim poskytl pracující lid".

Jan Kolba

Anonymní řekl(a)...

ad Jan Kolba:

Soudci v drtivé většině žádné pokyny z KSČ nedostávali ani v 50.letech. V KSČ se takové věci ani veřejně (mezi komunisty) neprobírali. Ti nejhorší soudci a vyšetřovatelé byli sami zanícení nesmlouvaví paranoidní komunisté, a to jak novokomunisté z dob po osvobození, tak i starší generace zdupaná ještě Benešovou kapitulací a protektorátem, případně část soudců namočená v kolaboraci. U těch normálnějších soudců fungoval docela obyčejný strach o ztrátu místa s hrůznou představivostí, co je od nich očekáváno. Pamatuji si na vyprávění tehdy už 60-letého soudce na Praze 5 z konce 80.let, když vyprávěl jak soudil v 50.letech podle toho, co slyšel ráno na pavlači aneb hlas lidu v praxi. Nikdy toho nelitoval. Pak si vždy postěžoval, že normalizační generaci právníků jde jen o to, jak se nepředřít a v teploučku přežít do důchodu a jak je zajímájí jen nějaké paragrafy.
V 70. a 80.letech byla drtivá většina budoucích, tehdy mladých, soudců v SSM už od gymnázia a v KSČ již od vysoké školy. Není od věci si připomenout, že předseda ÚS, NS i NSS byli komunisté, u místopředsedů jde o poměr 2:1 ve prospěch exkomunistů. V pracovních a rodinných věcech soudili ještě také JUDři z dělnické nástavby (tuším 2 roky "studia", které ale jistě bezesporu sneslo srovnání s "kvalitou" normálního studia na PF UK).

Právo zde není od toho, aby řešilo nečí životní štěstí, úspěch anebo neštěstí ale aby zakotvilo a vykonalo spravedlnost v "mezích zákona".

S kritikou autora Lustiga souhlasím. Takový člověk by to psát neměl.

Jindřich Toužimský

Anonymní řekl(a)...

Pane Kolbo,
generalizace a zatemňování reality mladou generací je daní za plynutí času a ztrátou soudnosti dnešních 35-níků a výš. Samozřejmě, že i v letech 1948-1989 se lidé rodili, ženili, rozváděli, postupovali potraty, kupovali nemovitosti, vedli sousedské spory, přeli se se zaměstnavatelem o platnost výpovědi, s manželem o svěření a výchovu dětí. Tehdy se také vraždilo a znásilňovalo (ale asi tak v 1/3 rozsahu než dnes), o cca desetinovém počtu dopravních nehod a vyšší morálce na silnici ani nemluvě.

Drtviá většina sporů byla "bolševickými" soudy vyřešena ve lhůtách několika týdnů až měsíců !!! Trestní věci byly řešeny v 90% případů do 3 měsíců, pravomocně do 5ti měsíců.

Ano, zvlášť na počátku 50.let se děly v justici svinstva, ale pokud chcete tehdejší úlohu práva pochopit, tak kromě zaujatatého mládežnického manifestu Komunistické právo nebo literárních výtvorů těch, kteří se na tom ve jménu světlých zítřků sami podíleli, analyzujte veřejně dostupná data a užívejte při statistiku. Pak teprve hodnoťte a suďte. On ten stesk po morálce a poměrech za komoušů má celkem racionální důvody a nejsou nijak složité.

Michal Vávra

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s tím, že ty citované pasáže jsou hodně melodramatické a přepjaté. Ale narozdíl od autora mám takový dojem jak z Lustigových, tak z těch druhých, o kterých Šimíček píše, že "patos nemají" a že jsou psané "velmi originálním stylem, z něhož je patrný obrovský talent, velké znalosti a skvělé vyjadřovací schopnosti autorky". Nemluví o jiném textu? Z těch ukázek se mi zdá, že je to kýčovitá literární limonáda (souhlas s Drvotou). Stylem mi ty ukázky připadají jako velmi nezdařená nápodoba Jedličkovy výborné knížky "Kde život náš je v půli se svou poutí." Jenže to je skutečně fikční literatura, básnický záznam v próze, pokus o sebekritickou generační reflexi, statečně psaný v 50. letech - ne literárně ondulované memoáry (non-fiction) z roku 2010 paní Šimkové. Pravda je, že na Lustiga je jako na spisovatele-profesionála třeba klást mnohem vyšší nároky, takže jeho melodram vidím jako trapnější. Upozorňuji ale, že jsem četla jen ty ukázky a knihy neznám.

Mám dojem, že u lidí generace pana Šimíčka a o něco mladších (60.-70. léta) je nějaká nemístná, nevědecká předpojatost vůči minulému režimu - slušelo by více sine ira et studio. Okupační a celé národy vyhlazující nacismus je přes všechny komunistické zločiny asi dost těžko srovnatelný s "mobilizovaným" urválkovským komunismem počátku 50. let a tím méně s poklidným normalizačním komunismem (Jan Kolba). Nesvrhli ho ostatně bohužel Chartisté ve jménu lidských práv, ale spíš lidé toužící po západním zboží v obchodech (neomezeném konzumu) a svobodném cestování k moři. No a pokud zákonodárce nestanovil bývalým členům státostrany zákaz působení v justici (což mohl a snad i měl), pak bych viděla kádrování kdo byl a nebyl ve straně jako docela hloupé. Já a myslím si že i leckdo další z mé generace se díváme na ty třicátníky a čtyřicátníky posedlé ideou bojování s komunismem a všemi socialismy světa jako na trošku mimo současné problémy. V ČR, trochu jako ve skanzenu, je stále ještě nejvíc in primitivní neoliberalismus a neokonzervatismus ve stylu 80. a raných 90. let. Většina velkých médií v ČR kope do všeho levicového a středolevicového anebo určité "nevhodné" zprávy a informace zase systematicky cenzuruje (např. obsazování univerzit v Německu a Rakousku proti školnému a komercializaci vzdělávání minulý rok), v televizi vždycky před volbami běží nápadné množství seriálů a dokumentů připomínajících zločiny minulého režimu, aby se volič náhodou nespletl. Bohužel jim uteklo, že historie patří historikům a že aktuální české i světové problémy jsou dokonale jinde. Proto souhlas s HB, že je především nutné systematické studium v archivech = práce pro historiky. Ne melodramatické memoáry, trapné retrozažloutlé seriály (Vzpomínej) nebo tezovité kovbojky (Zdivočelá země - kdo chce něco vědět o "zdivočelé" zemi, ať čte Michaela Mareše).

Jinak nechápu, proč by nemohl Lustig psát o čem chce (Michal Vokoun) - stejné pseudomorální zděšení jako před časem s Grassem nebo Kunderou. Říct "o tom ty nemáš právo psát" mi připadá mimochodem dokonale totalitářské.

Pája Neubauerová

Anonymní řekl(a)...

Paní Neubauerová,

prakticky ve všem s vámi souhlasím, snad jen že na komunismus se dívají negativně bez racionální a souvislé kritické reflexe spíše lidi ve věku autora a výš, snad aby zapomněli na své hříchy.

Dále, snad jsem nepsal, že Lustig nemá právo psát o 50.letech. To má bezpochyby kdokoliv, obět, komunista i chalupář. Jenom jsem se podivil, že mu nedochází, že vzhledem k jeho osobní minulosti (právě ta doba, o které píše) z vážného příběhu udělá tragikomedii, i kdyby nechtěl. Je to jako kdyby mě povětrná žena kázala o morálce.

Michal Vokoun

Anonymní řekl(a)...

Milý pane Drvoto, milá slečno Pájo. Označit knihu Dagmar Šimkové za "fabulaci nevalné kvality" a "literárně naondulované memoáry z roku 2010" je asi známka sníženého IQ (EQ)?
Její autorka si odseděla čtrnáct let, zemřela v roce 1995. Něco vám v textu uniklo? S vámi bych se fakt chtěla pobavit o právu. Monika Elšíková, vydavatelka

Zdenek Novy řekl(a)...

Zajímalo by mě, co má autor postu proti advokátům, když hovoří o nekritickém obdivu autorky k nim? Pamatuje autor postu snad advokáty té doby? Pokud ne, jak ví, že je autorka nepopisuje ve věrném světle (nadto má právo na své subjektivní hodnocení, nebo ne)?

Anonymní řekl(a)...

Pane Šimíčku, hezký den, křest knihy Dáši Šimkové bude v říjnu v DOXU. Pokud byste chtěl přijít, ozvěte se mi na whatever@monikaelsikova.cz.
Diky za vaši recenzi. Trochu jsem se nechala unést, ale to je právě to, co mě na právnících děsí - ta blazeovanost, s jakou neumí pozorně přečíst jednoduchý text a čtrnáct let vězení jen tak odzívají...
Mějte se hezky, Monika Elšíková

Tohleto je vzkaz pro vás; ne příspěvek do diskuse.