Pavel Uhl: Adresné a soukromé financování justice
Českými médii občas proběhne zpráva o tom, jak nová vláda usiluje o platové restrikce soudců a státních zástupců. Otázka financování justice je nepochybně palčivým problémem. Mnohým, a to i těm nejvíce zodpovědným, ovšem uniká, že existují zatím neozkoušené, leč slibné metody, jak financování resortu justice vylepšit. Jednu z nových metod nedávno, zatím poněkud nesměle, vyzkoušel dokonce Nejvyšší soud, známý to inovátor české justice.
Nedávno jsem jako advokát zastupující jednu stranu sporu v civilním řízení došplhal až na vrcholek soustavy obecných soudů a po neúspěchu v dovolacím řízení probral s klienty možnost ústavní stížnosti, kterou jsem poté jejich jménem podal. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu byl, co se týče odůvodnění, spíše skromnější. Stížnost tak musela předvídat všechny možné varianty argumentace proti jádru své myšlenky a byla tedy obsáhlejší. Normální advokátská rutina.
Krátce poté jsem byl nahlížet jménem svých klientů do spisu na Ústavním soudě. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil opět více než stručně na necelé straně textu. V závěru svého vyjádření se ovšem předseda senátu odkázal na svůj odborný článek v časopisu Jurisprudence, ve kterém napadený rozsudek komentuje a rozvádí. Inu, koupil jsem si tedy příslušné číslo Jurisprudence (stálo mě to 350,-Kč) a příslušný poměrně obsáhlý článek pana předsedy senátu jsem si přečetl (číslo 5/2010, str. 39-43).
Na úvod začíná autor svůj text osobní poznámkou, ve které mimo jiné uvádí, že „obvyklá časová tíseň při rozhodování nezřídka neumožní popsat všechny relevantní důvody rozhodnutí“. Zbývá pak jen dodat, že v onom článku těch důvodů napadeného rozhodnutí bylo o poznání více než v onom napadeném rozhodnutí. Ústavní stížnost jsem tedy mohl doplnit, aby byla úplná. Konečně jsem tedy věděl na čem jsem a stálo mě to jen 350,-Kč. Tato zkušennost mě pak otevřela poznání, že kapitálová použitelnost důvodů rozhodnutí je cesta jak dofinancovat justici. Chceme-li mít společnost založenou na vědění, musíme umět vědění prodat.
Existuje sice taková teorie, že by už samotné rozhodnutí mělo být srozumitelné a plně odůvodněné. Tato teorie ovšem vychází z poněkud staromódních představ o přístupu k právu. V dnešní době rozpočtové odpovědnosti si budeme muset zvyknout na to, že za pořádné odůvodnění si budeme muset připlatit. Ústavní soud nedávno rozhodl, že zdravotnické poplatky nejsou v rozporu s požadavkem na bezplatnou zdravotní péči, takže je zde určitá šance, že i nějaký ten příplatek za odůvodnění rozhodnutí projde testem ústavnosti. Celý systém se samozřejmě musí promyslet a pokud možno zliberalizovat. Příspěvky do odborných časopisů jsou honorované, čímž se vyřeší otázka adresnosti takto stranami sporu použitých prostředků, stejně jako vzájemné konkurence mezi soudci, protože o lepší odborné články bude samozřejmě větší zájem.
Výhodou této adresné metody financování justice je i to, že není nezbytné příliš měnit zákonné podmínky omezení výdělečné činnosti soudců, protože publikační činnost je v souladu se současným právem. Otvírá se samozřejmě několik otázek, jestli například nepřenechat volbu odborného časopisu stranám sporu. Honoráře a požadavky na odbornost a kvalitu článků se samozřejmě liší a strany si tak mohou škálovat kvalitu dodatečného odůvodnění. Třeba takové jedno číslo Bulletinu advokacie lze pořídit za pouhých 90,-Kč. S tím souvisí i otázka jestli na pole vzájemně konkurujících si časopisů pouštět veškerý registrovaný periodický tisk nebo jestli by byla zapotřebí nějaká licence (samozřejmě placená) poskytnutá Ministerstvem spravedlnosti. Může se totiž zdát problematické nutit soudce publikovat v časopisech nevalné pověsti, ale na druhou stranu třeba spory, které se týkají třeba staveb, by mohly být klidně dodatečně odůvodňovány v nějakém odborném časopise, který se věnuje stavebnictví.
V dnešní době, která se digitalizuje jak může, je zapotřebí hledat i jiné cesty zpoplatnění odůvodnění rozsudku. Jako možnost se jeví například doplnění internetové aplikace, ve které se zveřejňují rozhodnutí soudů, o nějaké tlačítko, na které si žadatel klikne a pak přes službu Premium SMS zaplatí určitou částku a systém mu zpřístupní další odůvodnění. Přechodnou překážkou této možnosti je současné omezení ceny jedné zpoplatněné SMS na 99,-Kč, což je cena české justice nedůstojná. Naštěstí se uvažuje o významném zvýšení cenového limitu.
Osobně bych se přimlouval i za možnost zpoplatněné žádosti podané přímo soudu, kdy podle množství vylepených kolkových známek, doplní soudce odůvodnění a nechá zaslat stranám. Tento systém by ovšem mohl narazit na to, že nákup kolků je finanční tok, který kontroluje Ministerstvo financí, jež by se mohlo pokusit na tomto toku nějak participovat ve prospěch jiných rozpočtových kapitol a bohužel na úkor adresnosti ve prospěch soudce. Tomuto nebezpečí lze nejspíš čelit pouze tím, že soudy (nejspíše jako celek) budou emitovat vlastní justiční kolky. Vedle ceny by na nich mohl být rovnou rozsah doplněného odůvodnění, jak je tomu nyní i na poštovních známkách, kde se uvádí typ služby.
Problém u všech způsobů přímé úhrady by ovšem nastal v případech, kdy by úhrada požadovala takovou délku odůvodnění, která by přesahovala možnosti dané kauzy. Některé velmi banální kauzy, jejichž podstata se vyčerpá na třech stranách, je obtížné odůvodnit třeba na stranách dvaceti. Byť musím přiznat, že některé soudy se obšírnou citací stokrát citovaných a spíše nesouvisejících textů, popisováním jednoduchých věcí složitě a středoškolským výkladem obecného práva na tento model velmi svědomitě připravují.
Zatím jedinou otázkou, jejíž řešení neznám, je otázka přezkumu rozhodnutí, jež si strany nenechají dostatečně doodůvodnit, popřípadě jak zpřístupnit orgánu přezkumu obsah jinde publikovaného odůvodnění rozhodnutí. Nemůžeme totiž připustit, aby strany používaly například ústavní stížnost, k tomu aby se dozvěděly, kde je rozhodnutí doodůvodněno, pokud si to samy nezaplatí. Za úplné popření základního principu nového financování justice by pak byla kacířská myšlenka, že by se doplněné odůvodnění muselo do spisu dokládat s předkládaným spisem. To by vedlo k tomu, že by institut ústavního soudnictví byl zneužíván k tak mrzkému účelu jako seznámení se s důvody rozhodnutí zdarma.
Zcela klíčový je pak nejspíš zcela neřešitelný problém, co dělat když se třeba takový Ústavní soud bude chtít bez ohledu na požadavek stran seznámit se skutečnými důvody napadeného rozhodnutí. Představa, jak soudci shánějí v okolních knihkupectvích různé časopisy, na které odkážou obecné soudy, je nepochybně v pořádku (ostatně, ne nadarmo se říká, jak je soud aktivistický). Zásadní problém nastane, když by někoho napadlo tyto časopisy pořizovat z rozpočtu Ústavního soudu. V takovém případě by selhal koncept zákaznického konceptu financování české justice, protože rozpočet Ústavního soudu je konec konců také součástí státního rozpočtu.
Doufám, že v diskusi zazní náměty a názory, jak tento problém řešit. Prozatím navrhuji po přechodnou dobu řešit problém tak, že se vyčká, dokud tento koncept neobstojí v testu ústavnosti jako celek. Do té doby se bude, byť nesystematicky, kopie odborných článků (samozřejmě se sebezapřením) prostě ke spisu přikládat. Až tento koncept v testu ústavnosti obstojí, tak se novelou zákona o Ústavním soudě zavede pravidlo, že soudci Ústavního soudu si tyto články obstarávají na vlastní náklady (to je ten zákon, na který Ústavní soud nemůže). Na, o a bude vymalováno. Jako velký fanda tohoto systému jen dodávám, že jsem pro jistotu shora citovaný odborný článek namísto Nejvyššího soudu do příslušného spisu Ústavního soudu pro jistotu v kopii založil, poté co jsem se k němu vyjádřil.