Judikatorní odklony v hledáčku ÚS
ÚS nicméně upozorňuje, že samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. bod 18 a 23). Daný případ však byl dostatečně specifický, aby založil výjimku z tohoto pravidla. Cituji z bodů 24 a 25 nálezu (vynechávám citace):
„v daném případě je třeba poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 OZ a posoudit námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem, jako nemravnou. Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadního významu pro posouzení pasivní legitimace a povahy a rozsahu neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv […] Stěžovatelé tak, v souladu s tehdy platným zákonem v materiálním smyslu […], nebyli pod hrozbou uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběžně s trestním řízením žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž oprávněně vyčkávali konce trestního řízení (viz níže). Obecné soudy při svém rozhodování také nezohlednily okolnosti trestního řízení a chování vedlejšího účastníka, který v průběhu celého trestního řízení popíral svou vinu, resp. to, že je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, což bylo prokázáno až obsáhlým a odborně náročným znaleckým dokazováním, a na tomto tvrzení setrval i v průběhu civilního řízení, i přes jeho pravomocné odsouzení. Obecné soudy tak tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, aprobovaly jednání, které je „contra bonos mores.“ V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé. Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.“
ÚS tedy při řešení dilematu intertemporality judikatorních změn dospěl k závěru, že zásadou je aplikace závěrů obsažených v nové judikatuře i na staré kauzy. Současně ale obecné klauzule civilního kodexu poskytují dostatečně velký prostor k odlišnému přístupu v kauzách atypických, kdy důležité důvody na straně adresátů právních norem (které vyústí ve zvýšenou míru ochrany jejich oprávněného očekávání) směřují k rozhodnutí opačnému.
Problematika intertemporality judikatorních odklonů je již dlouho diskutovanou otázkou v Německu, nedávno jistou formu prospektivity judikatorních změn zavedly dokonce i francouzské soudy. Rozhodovací činnost ÚS (doposavad především v sérii určovacích žalob v restitučních věcech, která musela reagovat na judikatorní odklon v kauze Kinský) pomalu ale jistě nutí českou právní teorii, aby se intertemporalitou judikatorních odklonů započala detailněji zabývat. Osobně se domnívám, že přístup ÚS je správný. Zatímco při změnách právních předpisů by obdobné případy byly zpravidla jednodušší, neboť by se vše řešilo na bázi zákazu pravé retroaktivity, judikatorní změny jako změny "law in action" (nebo, jak říká ÚS, práva v materiálním smyslu) operují s poněkud slabším instrumentáriem, totiž ochranou oprávněných očekávání na straně adresátů právních norem. Relevantní budou proto mj. i úvahy, jak překvapivá byla judikatorní změna pro adresáty právních norem (zda byl změněn doposavad nekontroverzní výklad právních norem, anebo naopak výklad, který byl terčem opakované doktrinální i judikatorní diskuse atd.).
PS: Právník by neměl přehlédnout ani obiter dictum, které ÚS na konci nálezu uvedl (bod 26, cituji komplet):