11 ledna 2012

Habilitace: iniciační rituál anebo správní řízení?

Nezastírám, že k sepsání tohoto postu mne přímo inspirovalo několik habilitačních řízení, kterých jsem byl přímým svědkem, účastníkem, anebo jsem o nich byl přinejmenším zpraven z důvěryhodných zdrojů. Kladu si přitom velmi skromný cíl: alespoň otevřít diskusi nad faktickou podobou těchto řízení.



Název postu může být považován za zbytečně provokativní. Zvolil jsem jej však proto, že se se v některých konkrétních případech nemohu ubránit pocitu, že smysl habilitačního řízení vnímá řada kolegů nikoliv jako ověření splnění zákonných odborných a vědeckých požadavků ke jmenování docentem, nýbrž jako prapodivný iniciační rituál. Rozhodující důvod, pro který se někdo nakonec stane či nestane docentem, v konečném důsledku (alespoň u některých členů vědeckých rad) nespočívá v osobních kvalitách habilitanta, nýbrž spíše v jakémsi uznání sounáležitosti s danou akademickou komunitou. Není vposledku až tak důležité, jak je uchazeč kvalitní, nýbrž spíše to, zda je – slovy sira Humphreyeho – „jedním z nás“: zda si odseděl potřebný počet let na katedře, zda se k ostatním chová dostatečně kolegiálně a uctivě (prostě, zda „netrhá partu“), přihlíží se k jeho věku a sociální situaci apod.

V závislosti na konkrétní osobě proto oponenti či členové habilitačních komisí jsou schopni jako významnou přednost habilitanta vyzvednout, že v habilitační práci přesně cituje právní předpisy anebo že na přednášce použil powerpointovou prezentaci; naopak deficitem může být nedostatečný počet odučených hodin na alma mater, který sice nezpochybňuje jinak vynikající a prokázané odborné kvality kandidáta, nicméně přece jen vyvolává pochybnosti o jeho dostatečném sepětí s akademickou komunitou.

Také z těchto důvodů jsem velmi rád, že 7. senát Nejvyššího správního soudu nedávno jasně uvedl, že habilitační řízení je správním řízením, jehož výsledek je soudně přezkoumatelný (rozsudek 7 As 66/2010 z 24. 11. 2011, www.nssoud.cz). „Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem nelze v žádném případě považovat za jakési soukromé řízení jen proto, že do něho uchazeč vstupuje dobrovolně a že i v případě, pokud by v něm neuspěl, mu nic nebrání i nadále vědecky bádat. Obě řízení jsou totiž svého druhu autorizačními řízeními prováděnými k tomu zákonem pověřenými subjekty (vysokými školami disponujícími příslušnou akreditací) a v případě řízení ke jmenování profesorem též v určité míře ministrem školství a především prezidentem republiky rozhodujícím jako správní orgán na základě zmocnění daného mu k tomu zákonem v souladu s čl. 63 odst. 2 a odst. 3 Ústavy. ... Pro uvedená řízení platí, že ti, kdo jimi úspěšně projdou, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (viz § 53 odst. 2 zákona o vysokých školách. Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem je tedy správní řízení vedené podle zákona o vysokých školách s vyloučením subsidiární použitelnosti správního řádu (§ 72 odst. 13, § 74 odst. 7 zákona o vysokých školách) vyjma základních zásad činnosti správních orgánů (viz § 177 odst. 1 a vzhledem k povaze obou řízení zejm. § 2 odst. 2 a 4, § 3, § 6 odst. 1 správního řádu), jehož výstup (negativní i pozitivní) je na základě žalob příslušných oprávněných subjektů přezkoumatelný ve správním soudnictví.“

Po tomto rozsudku je namístě uvažovat dále: co vlastně by mohlo a mělo být předmětem soudního přezkumu? O návrhu na jmenování docentem se totiž podle zákona rozhoduje tajným hlasováním a teprve pokud se většina členů vědecké rady vysloví v tomto hlasování pro podání návrhu, je tento návrh postoupen rektorovi. Rektor buď uchazeče jmenuje docentem anebo nesouhlasí-li s návrhem, předloží jej se svým odůvodněním vědecké radě vysoké školy. Pokud návrh většinu hlasů nezíská, řízení se zastavuje; v opačném případě zjevně již rektor nemá prostor pro vlastní uvážení a docenta jmenuje.

Základní problém spočívá v tom, že vědecká rada rozhoduje tajným hlasováním a je tak z povahy věci zřejmé, že toto rozhodnutí kolektivního nemůže být věcně odůvodněno. Skutečné důvody, pro které jednotliví členové vědecké rady hlasovali pro nebo proti návrhu, totiž nejsou nikterak oficiálně zjistitelné.

Za stávající zákonné úpravy je proto přinejmenším nezbytné, aby byly transparentní všechny podklady, na jejichž základě vědecká rada rozhoduje. Zejména se jedná o všechny podklady habilitační komise, která samozřejmě disponuje největším množstvím informací. Právě z obsahu těchto podkladů lze nepřímo dovozovat, z jakých důvodů vědecká rada rozhodla určitým způsobem.

Současně by mělo být v praxi požadováno, aby tato komise nepůsobila jen jako „sběrné místo“, shromažďující toliko podklady dodané uchazečem, nýbrž aby prováděla i vlastní šetření. Neměla by proto např. ustat na konstatování, že habilitant publikoval tolik a tolik monografií, učebnic, článků atp. Je namístě podrobit kritickému hodnocení obsah těchto textů: nejde ve skutečnosti jen o recyklaci jediného článku či jedné učebnice v různých publikačních formách? Obsahují tyto texty skutečně něco nového, anebo jde jen o publikaci textů právních předpisů; v „lepším případě“ i důvodových zpráv? Nepůsobí habilitant jako vyučující i na dalších školách, o kterých ve svých podkladech mlčí? Nepodílel se uchazeč v minulosti přímo či nepřímo na nějakém případu plagiátorství, případně jiného porušení profesní etiky? Atp. Podotýkám, že většina těchto informací je dohledatelná z veřejně přístupných zdrojů.

Habilitační komise by prostě měla vědeckou radu informovat nejen o tom, o čem se dozvěděla od samotného habilitanta, nýbrž též o vlastních zjištěních. Podobnou aktivitu totiž nelze očekávat od samotné vědecké rady, kterou tvoří několik desítek osobností často se specializací, která se zcela míjí se specializací uchazeče. Je pak samozřejmě právem uchazeče závěrům a doporučením komise oponovat a je věcí samotné vědecké rady, jak s těmito informacemi při svém rozhodování naloží.

S tím velice úzce souvisí další klíčový problém: složení habilitační komise, o němž ze zákona rozhoduje vědecká rada na návrh děkana či rektora. Toto složení totiž může být pro habilitanta jak „vstupenkou do ráje“, tak také „smrtícím polibkem“. Právě habilitační komise totiž jmenuje tři oponenty habilitační práce a předkládá vědecké radě doporučení, zda má být uchazeč jmenován.

Zde narážíme na klíčový problém malého českého akademického prostředí. Členem habilitační komise totiž může být jen profesor, docent nebo významný představitel daného nebo příbuzného oboru. Je tak zřejmé, že okruh potenciálních členů habilitačních komisí je natolik malý a současně i nutně osobně propojený, že představa o jeho úplné nezávislosti a nestrannosti je zcela utopická. Přinejmenším by však měl platit alespoň minimální požadavek: na výsledku habilitačního řízení by neměli být členové habilitační komise přímo zainteresováni. Proto např. považuji za nevhodné, aby členem této komise byl třeba vedoucí (a zřejmě ani člen) stejné katedry, jelikož v tomto případě je zmíněná zainteresovanost zpravidla nesporná.

Další zásadní problém spočívá v chybějících lhůtách. Jakkoliv se na habilitační řízení nevztahuje správní řád ani lhůty tam uvedené, není současně možné, aby zde lhůty neplatily žádné. Bez změny zákonné úpravy si lze představit dvojí možné řešení: transparentní stanovení lhůt ve vnitřních předpisech vysokých škol (např. formou směrnice rektora), anebo dovození přiměřených lhůt kazuisticky. Jinak řečeno, pokud žádné lhůty nebudou alespoň interně stanoveny a dodržovány, je velmi reálné, aby uchazeč, který třeba před dvěma roky podal návrh a od té doby se nic viditelného nestalo (habilitační komise např. ani nejmenovala oponenty), podal žalobu na nečinnost správního orgánu a poté by soud musel dovozovat existenci obecných zásad řízení. Dovedu si tak představit, že by např. již na nejbližším zasedání vědecké rady po podání návrhu na jmenování docentem muselo být rozhodováno o složení habilitační komise, tato by musela nejpozději do jednoho měsíce od svého ustavení jmenovat všechny oponenty a tito oponenti by byli povinni předložit svoje posudky do tří měsíců od jmenování apod.

Konečně velký problém spatřuji v tom, že je velmi nejasné, jaké podmínky musí uchazeč vlastně splnit. To třeba znamená, kolik a jakých tuzemských a zahraničních publikací se vyžaduje, kolik by měl mít „odučeno“, jaká je obvyklá expertní a konferenční činnost atp. V tomto případě se však kloním jen k doporučujícím a nikoliv „tvrdým“ požadavkům, jelikož v opačném případě by došlo pouze ke zcela formalistickému a nesmyslnému „honění čárek“. Jde prostě o to, aby byla nastavena jakási minimální laťka, která by každého případného uchazeče varovala, že pokud jí nedosáhne, neměl by návrh ani podávat.

Závěr: reálný stav habilitačních řízení v Česku určitě není optimální a je nejvyšší čas diskutovat o jeho zlepšení. Pokud se budeme pohybovat v mezích stávající zákonné úpravy, doporučuji se zaměřit (1.) na způsob jmenování a faktickou činnost habilitačních komisí, (2.) na zavedení odpovídajících lhůt pro jednotlivé fáze habilitačního řízení a (3.) na transparentní stanovení minimálních požadavků. Pokud totiž habilitaci vnímáme – i přes veškerá specifika akademického života - jako správní řízení a nikoliv jako nahodilý iniciační rituál, musí být transparentní, předvídatelné a co nejvíce odolné svévoli.

21 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Problém není s právní přezkoumatelností, beztak nemá soud podle čeho meritum věci rozhodnout, protože věcně možnosti být habilitován nerozumí a soudní znalci budou vždy stejné anebo méně kvalitnější než habilitační komise. A beztak se znalci s halibitační komisí budou znát :-) Sklouzne to nkonec k formalismu - k honění lhůt a čárek, předčímž naivně autor varuje. Odůvodnění soudního rozhodnutí je tak popisné, až to bolí, ale podstatu dobrého a špatného akademika, tj. habilitovaného a nehabilitovatelného nevysvětlila. Ono to totiž ani nejde, protože habilitace byla od pravopočátku soukromá věc několika vědců, později pak celé akademické obce dané školy. To ale nemůže pochopit někdo, kdo studoval českou právnickou fakultu a dlouholeté sepjetí školitele a doktorand/postdoca nezná, takže celé věco jednoduše nerozumí.

Zde jde také o to, proč by vůbec soud měl zasahovat do akademické obce, když o to akademická obec nestojí a dělat z habilitace rozšiřujícím výkladem správní řízení. Interní věci si mají řídit školy samy. Pokud to dělají špatně, doplatí na to samy. Mimochodem docentura je tak něco trapného, že se ty tituly v zahraničí ani sami čeští docenti nepíšou.

Jan Petrášek

Ivo Telec řekl(a)...

Jednoznačně souhlasím s příspěvkem.

V nemálo případech se habilitační (a do jisté míry i profesorská řízení) posunula, kam nemají, a to na úkor žadatelů. I proto je nutno důsledně trvat na procesních právech.

Navíc, habilitace nebo profesura má i význam pracovněprávní, a to nejen mzdový. Zároveň může jít o podstatné požadavky zaměstnavatele na řádný výkon akademické práce, které spočívají v ověření způsobilosti k této práci stanoveným způsobem. Nejde totiž (anebo nikoli pouze) o nějakou osobní zálibu žadatele.

Obávám se, že ale u nás dílem přežívá "zasloužení" si habilitace, např. i v duchu podobném kádrovému pořádku ÚV KSČ, který mohou mít mnozí členové vědeckých rad velmi zažitý.

Dříve také musela být habilitace v "plánu katedry". Kdo byl "mimo plán katedry", těžko mohl uspět. Raději to ani neměl zkoušet ...

Žel, také se vyskytují nekalé případy "zabraňující soutěže", neboť někteří akademičtí pracovníci, zejména dosazení stranou v době normalizace, se mohou cítit osobně ohroženi těmi, kteří nejenže hovoří cizími jazyky, ale třeba i studovali v cizině anebo tam výzkumně hostovali apod. V novém světle by jejich "hvězda pohasla".

Přidávám starší judikaturu z půli 90. let ohledně podobného případu vědecké hodnosti.

Jedná se o případ Doc. Ing. O. K., CSc. v. Česká komise pro vědecké hodnosti:

"Jestliže rozhodnutí vědecké rady VUT v Brně, jakožto orgánu státní správy vědeckých hodndostí, o neudělení vědecké hodnosti doktora věd nebylo vydáno písmeně a ze spisu navíc nevyplývají jeho důvody, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jeho potvrzení Českou komisí pro vědecké hodnosti v odvolacím řízení, byť provedeném formálně správně, nepřichází v úvahu."

Rozhodnutí VS v Praze z 13. 1. 1995, sp. zn. 6 A 16/94, č. 127 Výb. soud. rozh. ve věcech správ., 1996/5, příl. Správního práva, 1996/5.

Anonymní řekl(a)...

Jde o naprostý omyl soudců, protože habilitace nemůže být nikdy (pslední odstavec) transparentní, předvídatelná a tedy i co nejvíce odolná svévoli a forma správního řízení na tento proces vhodná není. Je to dáno tím, že u přírodních věd o schopnostech daného asistenta víc ze školy 2 nebo 3 lidé. Ti zbývající nejsou sto nějak rozpoznat kvalitu uchazeče a drží tedy badu s těmi, kteří jsou na to specializováni. V USA habilitace také nepodléhající přezkumu z důvodu, že jde o "správní řízení". Jde o kvalifikační i iniciační řízení, tedy i o dlouhodobou schopnost člověka pracovat v laboratořích, v teamech atp., nejde jen o počet publikací, impact atp.

Dříve to chodilo tak, že si profesor někoho vybral a s ním dělal např. 15 let nějaký výzkum. Takových měl 2-3 a znich vybral svého nástupce. Hrály tam úlohy i neprofesní kvality atp. Dnes se toto drží jen u některých přírodních věd (experimentální bio, chemie, fyzika).

Habilitace teatrologů, famáků, právníků, genderistů, filosofů je něco tak směšného a nesmyslného, že jakékoli řešení není absurditu celého procesu eliminovat.

Michal Blatný

Anonymní řekl(a)...

Otázkou je, zda zařazení habilitace do správního řízení sice nevyřeší diskriminaci a monopolní chování, ale na druhou stranu neznehodnotí proces tak, kde fungoval dobře, tj. u přírodních věd. Hodně kritérií je opravdu subjektivních, nakonec ani ta kritérie nejsou specifikována, spadalo by to někam do "univerzální schopnosti", např. na Yale je to podobné a tajně řídící výbor vám navrhne profesuru.

Možná by bylo lepším řešením u humanitních oborů v ČR habilitace zrušit jako takové, příp. jejich platnost omezit jen na danou školu, které si svého profesoru musí živit.

Petr Musil

Ivo Telec řekl(a)...

ad Jan Petrášek a Michal Blatný:

Soudní přezkum habilitačních apod. procedur (zdůrazňuji slovo "procedur") je "výdobytkem" občanské společnosti, o kterém jsem mohli léta jen snít.

Někteří funkcionáři se totiž bojí "vynesení" jejich vlastní organizační neschopnosti, zvýhodňování oblíbenců či jiných nekalostí "ven". Soudu se proto bojí jako čert kříže, protože na případ se podívá někdo, kdo stojí zcela mimo zapouzdřené struktury a spřátelené (či soudružsky utužené a převraty "zocelené") vazby.

Soud samozřejmě neposuzuje "vědeckost" práce žadatele (žalobce), nýbrž to, zda bylo dodrženo jeho právo na spravedlivý proces; třeba na rovné zacházení. Opakem spravedlivého procesu je např. šikanózní mocenské chování některých hodnostářů, zvláště tehdy, chtějí-li postupovat podle své libosti, tj. svévolně na úkor slabších žadatelů. "Komu chceme, tomu pomůžeme!, kolikrát jsem to osobně slyšel na tzv. úctyhodné akademické půdě!

Jistěže si lze představit i zcela jiný systém!

Nyní ale platí dosavadní systém, a tak nechť platí alespoň procedurálně dobře.

Co sleduje soudní přezkum pravidel?

Např. zachování rovných příležitostí bez zvýhodňování. Kolikrát jsem, opět na tzv. úctyhodné půdě, slyšel "nejdříve naši, pak cizí". Pro znevýhodněného člověka to přitom může znamenat i mnohaletý odklad či potíže ve vlastním zaměstnání anebo i na trhu práce.

Díky za "výdobytek" soudního přezkumu. Když pro nic jiného, tak proto, že nahání strach těm, kteří ještě nedospěli k rozhodování o jiných lidech, ač o nich chtějí rozhodovat.

Anonymní řekl(a)...

Současný systém udělování titulů paradoxně škodí vědě.. Jejich význam by se proto měl snižovat. Měla by to být interní záležitost instituce, věc prestižní nemající jinak na nic vliv..

Martin Prokeš řekl(a)...

Snaha o „spravedlivý proces“ v habilitačním řízení je chvályhodná, cesta správního řízení se mi však za současné úpravy nejeví jako šťastná ani správná – s obiter dictem v předmětném rozhodnutí NSS nesouhlasím. Stručně zejména proto, že neexistuje subjektivní právo stát se docentem, osoba bez docentury není omezena v přístupu k veřejným funkcím a rozhodnutí rektora má být dle § 72/14 ZVŠ konečné. S takovou bychom se mohli zakrátko dočkat přezkumu „spravedlivého procesu“ u jazykových kurzů či certifikátů, protože bez znalosti cizího jazyka… Dovolím si jen upozornit na jeden praktický následek, pokud názor NSS přijmeme.

Habilitační řízení je zahájeno dnem, kdy VŠ dojde návrh uchazeče (§ 72/2 a /4 ZVŠ), kterým dle dosavadní praxe mohl být kdokoli. Děkan (rektor) provádí přezkum návrhu pouze po formální stránce (arg. nemá-li všechny & materiálně posuzuje HK a VR). Pokud navrhovatel požadované doklady … nedodá, děkan řízení zastaví, jinak i návrh, který po věcné stránce nemá nárok na úspěch, předá VR s návrhem složení HK (§ 72/4 ZVŠ). HK návrh posoudí po obsahové stránce a navrhne VR (§ 72/8 ZVŠ) jmenovat či zastavit. Až poté může VR řízení zastavit. První možnost zastavit habilitační řízení z věcných důvodů má tedy až VR poté, co „proběhla HK“.

Činnost HK pochopitelně něco stojí. Je-li habilitační řízení řízením správním, pak za něj nelze vybírat správní poplatky, protože je žádný zákon nestanovuje ani neumožňuje stanovit, např. vnitřním předpisem VŠ, jímž mimochodem není směrnice rektora (srov. § 17 ZVŠ). Ad absurdum by pak VŠ bylo možné finančně ničit podáváním obsahově nedůvodných, ale formálně bezvadných návrhů, protože VŠ by vždy na své náklady musela provést kolečko VR&HK. Jejich podávání dosud mohlo bránit vybírání „náhrady nákladů habilitačního řízení“ – to však, jde-li skutečně o správní řízení, není možné. Také provozovatelé soukromých VŠ budou jistě nadšeni povinností konat habilitační řízení jim cizích osob na své náklady. Slyším, jak se čl. 11 Listiny tiše tetelí...

Pokud přijmeme názor NSS, vidím dvě možná řešení:

1) buď pravomoc děkana (rektora) vykládat tak, že bez ohledu na znění zákona může přezkoumávat i obsah návrhu, jinak by se totiž právo ve světle rozsudku NSS stalo nástrojem absurdity a odcizení majetku vysokým školám. Děkan (rektor) pak patrně zastaví habilitační řízení s odůvodněním, že návrh nesplňoval náležitost X (např. sice jste učil na…, ale to nestačí) a navrhovatel vadu ani k výzvě včas neodstranil.

2) vyjít z (pravda špatné) systematiky ZVŠ: habilitační řízení je totiž upraveno v části sedmé, nazvané akademičtí pracovníci: uchazeč-neakademik by tedy nebyl osobou způsobilou podat návrh. A s nadsázkou lze jít i o krok dál: neměl by to být jen akademik dané vysoké školy (viz např. § 72/7; § 6/1/h) ZVŠ)? Aby to nakonec, sice ve správním řízení a pod soudním dohledem, nebyli „jenom naši“.

Anonymní řekl(a)...

Pokud je habilitace podle NSS správním řízením, pak těžko najít někoho v komisi nepodjatého :-) a celé je to šaškárna. Princip habilitace ale bylo vždy to, že se akademici znají a to dlouhodobě a osobně.

Pokud přijmeme tezi, že důvodem existence správního řízení je lepší uplatnitelnost, což je z hlediska materie habilitace sporné a budoucí profese se habilitací vůbec fakticky neřeší, pak musí být soudně přezkoumatelné i všechny jazykové kurzy.

Další věcí je pak soudní přezkum habilitací zahraničních, to bude druhá šaškárna. Někdy je lépe, když se soudci drží stranou a nechají jiné, ať si své věci vyřeší.

Petr Váša

Anonymní řekl(a)...

Jádro sporu je zjevně v tom, zda habilitaci vnímáme jako interní věc školy (pak by ale měla být upravena výhradně interními předpisy a ne plošně zákonem) nebo veřejnou záležitost. Půjdeme-li cestou autonomie, dojdeme k tomu, že každá VŠ bude jiná. Pak také ztratí smysl jmenování profesorů prezidentem. A ztratí smysl i ty tituly jako takové, protože profesorem na jedné škole bude skutečná kapacita a na druhé kde kdo. Ten titul pak ztratí vypovídací hodnotu a tím i smysl.

P.H.

Ivo Telec řekl(a)...

ad Martin Prokeš:

1. Máte pravdu, že s dotčeným veřejným subjektivním právem může být (dnes) určitá potíž. V letech 1990 až 1998 směl veřejný úřad rektorský nebo děkanský vykonávat jen prof. nebo doc. Jedná se přitom o orgán veřejné moci, který vykonává veřejnou správu na úseku akademické samosprávy, a tudíž habilitace byla i předpokladem ucházení se o tento veřejný úřad, a tedy i předpokladem podílení se na správě veřejných věcí (čl. 21 LZPS); pokud jde o politické právo (v širokém slova smyslu).

2. Dnes se jedná jen o právo zkoušet u státních zkoušek (bez dalšího); § 53odst. 2 ZVŠ. I toto právo zkoušet je ale veřejným subjektivním právem, které nelze vykonat bez habilitace. Podle všeho se proto i zde jedná o politické právo v širokém slova smyslu správy veřejných věcí, mezi něž patří i "státní" zkoušky, byť by je prováděly v zákonem přenesené působnosti i nestátní vysoké školy.

Dále se jedná o výlučné profesorké právo předsedat habilitačním a profesorkým komisím.

Možná, že tato práva jsou "malá", ale jsou. Procesně nemůžeme rozlišovat mezi veřejnými subjektivními právy významnými a méně významnými.

Doplňuji jen:

3. U samotných vysokých škol by mohlo být dotčeno jejich hospodářské právo podle čl. 26 LZPS. Hospodářská činnost vysoké školy v hlavní činnosti je vázaná na akreditaci, resp. státní souhlas. K tomu viz registr doc. a prof.

Dále, ještě jednu věc:

V roce 1998 jsem nechal na poslední chvíli poslaneckou cestou vypustit z vládního návrhu vysokoškolského zákona povinné vnitřní předpisy: habilitační a jmenovací profesorské řády. (Mohou však být dobrovolné, předloží-li je děkan a akademický senát je přijme.)

Dodnes nevím, zda jsem udělal dobře, nebo špatně. Motivem bylo dobové (a občas i dnešní) scientistické formalistické běsnění ohledně "čárkovaných" a bodovaných výsledků výzkumu.

Smyslem bylo postavit proti tomu věcné (obsahové) posuzování výsledků habilitační, resp. jmenovací komisí; tedy upřednostnit spíše obsahový postup, nežli formální až formalistický.

Hmotněprávně (i vědecky) to asi bylo dobře. Procesněprávně možná již méně dobře, ale i zde si dnes pomůžeme alespoň obecnými procesními principy.

Martin Prokeš řekl(a)...

Ad prof. Ivo Telec

Děkuji za reakci. Limitaci pasivního volebního práva pro funkci rektora a děkana se pokoušel navrátit poslanec Ohlídal v 5. volebním období PSP ČR (tisk 943/0), správní přezkum habilitací zavést (tisk 80/0 6. volební období). Upozorňoval jsem tehdy, že by to mohlo znamenat právě to, co jste sub 1 popsal. Změna ZVŠ je velmi potřebná, jsem však rád, že uvedené návrhy neprošly, neboť jejich kvalita byla tristní. Věcný záměr nového ZVŠ nechám stranou, to by bylo v pátek třináctého příliš.

U bodu 2 Vám, troufám si tvrdit, rozumím, ale dovolím si nesouhlasit: jednak, jak uvádíte, i nehabilitovaný může u SZZ zkoušet jako „odborník“, schválí-li jej VR (§ 53/2 ZVŠ) nebo jmenuje MŠMT (obsoletní § 53/3 ZVŠ) – habilitace tedy není podmínkou nutnou. Druhak nikdo (ani habilitovaný) nemá právo vynutit si, že bude zkoušet u konkrétní SZZ. Habilitace i ustanovení odborníkem je proto pouze podmínkou způsobilosti zkoušet i SZZ, nikoliv konstitucí práva na zkoušení u SZZ, které by bylo vynutitelné. Je tedy možné, že i habilitovaný nebude nikdy jmenován členem zkušební komise SZZ, aniž by tím bylo porušeno jakékoliv jeho právo.

Ad „Dále se jedná o výlučné profesorké právo předsedat habilitačním a profesorkým komisím.“ Předsedou habilitační komise musí být profesor (§ 72/5 ZVŠ). Domnívá se však, že to, zda je habilitační řízení řízením správním se musí odvíjet od předmětu řízení (o čem se v daném řízení rozhoduje), nikoliv od toho, kdo jej jako předseda v určité fázi vede. Proto z povinného předsednictví profesora dle mého názoru nelze veřejné subjektivní právo dovozovat.

K habilitačním a jmenovacím profesorským řádům jen pro úplnost dodávám, že mimo předložení děkanem a schválení návrhu AS fakulty by bylo ještě třeba jejich schválení AS VŠ a předchozí uvedení takového řádu jako vnitřního předpisu ve statutu dané VŠ (§17/1/i) ZVŠ).

Mj. jde-li o správní řízení, a v první fázi jej ex lege vede děkan, je možné, aby jeho pravomoc svým rozhodnutím delegoval rektor (tedy jiný orgán VŠ) na pověřeného pracovníka oddělení pro vědu a výzkum? Třeba směrnice rektora MU č. 4/2010 tak v čl. 3/4 činí… Nedošlo (by) pak v první fázi řízení k porušení práva, zdráhám se to o děkanech říci, na zákonného úředníka?

Ivo Telec řekl(a)...

Jako profesora a vedoucího katedry mě problematika habilitace kolegů nebo podřízených skutečně dlouhodobě trápí.

"Světlo v tunelu" spatřuji v budoucím návratu k normálu:

1. habilitační přednáška před studenty, komisí a potenciálně i před členy vědecké rady coby "přehrávka", zda je možné uchazeče pustit přednášet na vysoké škole bez újmy studentům i celé akademické obci. Mám zato, že po jisté akademické nebo podobné praxi by nikdo neměl mít zásadní problém přednášku zvládnout. (Otázka pedagogická.)

2. habilitační práce, nikoli nutně "tlustá", nýbrž zejména "tenká" práce typu strukturovaného akademického eseje, jíž uchazeč prokáže schopnost právní argumentace a znalost právní metodologie, a třeba i právní komparace. (Otázka vědecká.)

Vhodné je využít již existující soubor prací, jímž uchazeč osvědčí stálost svého vědeckého přístupu a zároveň není nucen nic účelově sepisovat.

Příčí se mi "upsání se k smrti": diplomová práce - rigorózní práce - disertační práce - habilitační práce. Navíc za stavu, kdy zákon ani omylem neváže habilitaci (osvědčení kvalifikace k akademické práci) na absolvování výzkumně zaměřeného studia Ph.D. a už vůbec zákon neváže habilitaci na rigorózní zkoušku, sledující stavovské označení JUDr.(tedy něco zcela jiného, vhodného zejména při jednání s policií, bankou, pojišťovnou, domovnicí a lékaři).

3. Ostatní předpoklady, jako jsou stáže, by při určité akademické nebo i jiné odborné praxi neměly být důkazně žádným problémem, neboť se jedná o běžný obsah akademické praxe nebo i jiné odborné činnosti např. ve veřejné správě, justici apod.

4. upuštění od rautů apod. trachtací v průběhu řízení, byť po ukončení jeho dílčí etapy. Jedná se o potencionálně nepřímé olivňování hlasujících (orgánu veřejné moci), "tak mu to dáme, když už to vedle nachystal ...". Možné společenské setkání se musí odehrávat až po jmenování.

Naznačený stav odpovídá liteře i duchu vysokoškolského zákona. Jen praxe bývá jiná ...

Pro změnu praxe mohu sám udělat následující:

1. mluvit "do zdi",

2. hovořit s "hluchými",

3. přesvědčovat "přesvědčené", leč bezmocné,

4. napsat na Jiné právo,

5. být příjemně překvapen a udiven, že během času se občas, tu a tam, něco změní,

6. hlídat v tomto směru připravovaný nový vysokoškolský zákon jako občanský dobrovolník státní správy a nedat se odbýt úředníky nebo dočasnými politiky.

P.S. Dnešní vysokoškolský zákon je docela legrační:

povinným údajem k habilitaci i profesuře je podle zákona též uvedení osobního stavu uchazeče, tj.: ženatý/vdaná, rozvedený/rozvedená, vdovec/vdova, svobodný/svobodná. Možná, že podstatou a smyslem zákona je poskytovat uchazečům o habilitace a profesury alespoň nepřímé služby sňatkové kanceláře. Anebo se jedná o diskriminaci vdov a sirot?

Ivo Telec řekl(a)...

ad Martin Prokeš, 13. 1.:

- trochu jsem své vyjádření zjednodušil pro diskusní účely. K právu zkoušet u státních zkoušek se lze jistě dostat i jinou zákonnou cestou. Proto jsem uvedl, že habilitovaný může zkoušet "bez dalšího".

- celkově chápu Vaše některé pochyby, sám je docela sdílím rovněž, ale jde mi o nalezení cesty, jak proniknout do někdy těžko "proniknutelné houštiny", byť jen se "slabými" právy

- celý problém spatřuji v tom, jak obsahově a rozsahově chápeme veřejné subjektivní politické právo podílet se na veřejných věcech. Sám se kloním ke spíše širokému pojetí, které zahrnuje i "malá práva" podle ZVŠ

- poznámku o habilitačních a profesorských řádech jsem zkrátil, máte samozřejmě pravdu, že k jejich přijetí je zapotřebí více aktů.

Ivo Telec řekl(a)...

Právně (a v právním státu) je nepřijatelné, jestliže orgán veřejné moci (vědecká rada) rozhoduje tajným hlasováním ve věci habilitací a profesur, avšak na negativním odůvodnění se stejný orgán podle zákona usnáší veřejným hlasováním, aklamací.

Jedno popírá druhé. Co má být "tajné", jak, kdo a proč hlasoval, může se fakticky stát "veřejným".

Proto negativní odůvodnění bývají v právní praxi zhola formální tak, že "uchazeč nedostal předepsaný počet hlasů v tajném hlasování". Naprosto nicneříkající odůvodnění. Téměř výsměšné ...

Skutečný důvod uchazeč vůbec nezjistí, ledaže by mu nějaký známý nebo referentka vědy a výzkumu, jíž se uchazeče zželelo, něco vynesli z uzavřené části veřejného zasedání orgánu veřejné moci; např. to, kdo nepřítomného uchazeče za jeho zády nejvíce pomluvil.

Jsou ovšem známy i případy, kdy ani touto postranní cestou nebylo možno zjistit, proč snad není uchazeč kvalifikovatelný k akademické práci, kterou jinak běžně léta vykonává ke spokojenosti vysoké školy, na níž se chtěl a měl habilitovat.

Jakobychom přitom zapomínali na právní princip spravedlivého důvodu, který v sobě implicitně obsahuje i příkaz uvést důvod. Je-li vysokoškolský zákon, co do svých pravidel a textu, vnitřně rozporný, musí nastoupit ústavně konformní aplikace právního principu spravedlivého důvodu včetně sdělení tohoto důvodu, neboť orgán veřejné moci musí prvořadě ctít právo uchazeče, který pro něj není a nesmí být obtěžujícím "hmyzem".

Požadavek objasnění negativního důvodu je po všech stránkách (i morálně) legitimní. Bude-li neúspěšný uchazeč vědět, v čem tento důvod spočíval, může se jej do budoucna vystříhat a svou práci třeba zlepšit.

Poznámka:

V popřevratovém Československu v květnu 1990 jsme vřele uvítali zákonné zavedení tajných hlasování o těchto a podobných věcech. (Sám jsem ale tehdy v akademické sféře nepůsobil.)

V poměru k předchozímu komunistickému režimu to byl relativní, časoprostorový, pokrok, neboť bylo možno takto konečně vyjádřit vlastní postoj k věci, aniž by se kdo musel ohlížet na možné následky z toho event. vyvozené proti své osobě. "Co tomu řekne vedoucí?"

Dnes (hodně dlouho) je ale již jiná doba, kdy je nutno si za svým hlasem a veřejně projeveným postojem stát. Tajná hlasování proto nejsou namístě, protože jsou lehce zneužitelná proti podstatě a smyslu osvědčování kvalifikací k akademické práci.

Podobně jsou nepřístojná tajná hlasování např. u obhajob disertací Ph.D. podle studijních a zkušebních řádů jednotlivých vysokých škol, které se zřejmě minuly dobou. Relativní pokrokovost utajování, která zde časově byla v roce 1990, už mnoho let ztratila svůj význam i historický důvod.

Ale to vše vyžaduje změnu zákona (anebo samosprávných studijních a zkušebních řádů).

Aplikační a výkladové upřednostnění právního principu spravedlivého důvodu však změnu zákona nutně nevyžaduje (byť by byla vhodná). Vyžaduje něco jiného, trochu odvahy, trochu vnímavosti a trochu znalostí právní metodologie ...

Občasný blogger řekl(a)...

ad negativní odůvodnění

Členové vědecké rady by neúspěšnému uchazeči měli předložit své vlastní habilitační práce, aby viděl, jak se to má správně dělat.

Tomáš Sobek

Ivo Telec řekl(a)...

ad Tomáš Sobek:

Dobrý nápad!

V praxi jej ale nelze plně realizovat, protože někteří členové vědeckých rad, ač jsou akademickými pracovníky, sami nikdy žádnou habilitační práci nenapsali a kvalifikaci k akademické práci tudíž sami neprokázali.

Anonymní řekl(a)...

K odůvodnění výsledku hlasování vědecké rady:
Prof. Telec napsal: "Proto negativní odůvodnění bývají v právní praxi zhola formální tak, že "uchazeč nedostal předepsaný počet hlasů v tajném hlasování". Naprosto nicneříkající odůvodnění."
Ale jak jinak to lze odůvodnit?
Když prostě habilitační řízení na jednání vědecké rady proběhlo, připomínky žádné nebo nepodstatné, pak se hlasuje, spočítají se hlasy - ... a uchazeč nedostal potřebný počet kladných hlasů.
Pokud sleduji zápisy vědecké rady FF UK, tak dříve se snažili o věcné odůvodnění, dnes tam píši nejspíš to citované.
Dokud bude tajné hlasování, tak to jinak řešit nelze.
K. Dlouhý

Anonymní řekl(a)...

Ač neprávník, nejsem si jist, zda je text aktuální. Pokud projde návrh zákona o VŠ, situace se změní - otázkou je, zda k lepšímu.

Viz text z věcného záměru zákona:

"Pojetí habilitace se navrátí ke zvyklostem panujícím ve středoevropském prostoru vyjma postkomunistických zemí a bude konstruováno jako druhé ověření způsobilosti konat samostatně tvůrčí činnosti a konat vysokoškolskou výuku následující v určitém rozmezí po absolvování doktorského studijního programu. Další možností získání habilitace bude úspěch ve výběrovém řízení, které bylo vyhlášeno a provedeno způsobem, který byl předem schválen orgánem rozhodujícím o habilitaci, a který procesně a materiálně odpovídá nárokům na habilitaci. Výjimečně bude možno k habilitaci připustit osobu, která není absolventem doktorského studijního programu, avšak výsledky své tvůrčí činnosti prokázala srovnatelné předpoklady. K provádění habilitace bude příslušná vysoká škola, která je oprávněna v příslušné oblasti vzdělávání uskutečňovat doktorský studijní program. Vysoká škola bude moci ustanovit jako docenta osobu, která je na dané vysoké škole habilitována, nebo uzná-li habilitaci z jiné vysoké školy. Docent bude ze zákona způsobilý v příslušné oblasti vzdělávání v rozsahu odpovídajícím své tvůrčí činnosti zabezpečovat vysokoškolskou výuku, působit jako školitel v doktorském studijním programu anebo jako garant bakalářského nebo magisterského studijního programu. Vysoká škola bude moci vnitřním předpisem stanovit, za jakých podmínek může být garantem bakalářského studijního programu absolvent doktorského studijního programu, který není habilitován."

Komentáře k této pasáži:

(1) "středoevropský prostor vyjma postkomunistické země" je víceméně jen Rakousko, možná Bavorsko, krásná formulace;

(2) funkční místa v této podobě znamenají zabetonování současného stavu; proč by pak VŠ chtěla víc docentů a profesorů (kterým musí víc platit); funkční místo docenta bude obsazeno tak na dvacet let (ideálně člověkem, který nikomu nevadí, tj. nic nedělá);

(3) "úspěch ve výběrovém řízení, které bylo vyhlášeno a provedeno způsobem, který byl předem schválen orgánem rozhodujícím o habilitaci, a který procesně a materiálně odpovídá nárokům na habilitaci" ... ehm, toto si každý může přeložit, jak chce; v podstatě jde o eliminaci vědecké rady a jakéhokoli veřejného projednávání kvalit uchazeče.

Jakub Jirsa

Anonymní řekl(a)...

Martin Prokeš řekl(a)...osoba bez docentury není omezena v přístupu k veřejným funkcím...

To není až tak pravda a doplním prof. Telece o skutečnost, že POUZE docent a profesor mohou být garanti studijného oboru, což je zcela zřejmá veřejná funkce v širším slova smyslu.

Garantování oboru nese s sebou v současné době a stavu docentů a profesorů dosti vysoké nároky na jejich zaplacení jenom za to, že budou garanti a "pracovat" na škole na plný úvazek. Zrovna nedávno veřejně v inzerátech hledala jedna VŠ garanty ekonomických oborů a nabízela nejprve 50-80tis. a posléze 80-120tis. měsíčně pouze za to, že je tím garantem oboru a nechá se formálně zaměstnat na úvazek 1,0.
Ten obor jinak pravděpodobně zanikne.

Stačí se podívat na zápisy z jednání akreditační komise. troufám si říci, že nejméně 50% žádostí není akreditováno z důvodu, že není garantováno docentem nebo profesorem z oboru anebo není na škole dostatečný počet docentů a profesorů v úvazku 1,0.

Nízký počet habilitovaných pracovníků znamená jejich nedostatek a tím i státem garantovanou jejich nezbytnost se samozřejmými ekonomickými důsledky ve výši jejich platu.
Bohuže je zde někdy přímo znatelné helso, že "přece si nebudu vychovávat konkurenci dříve než rok před rakví...".


Patrik Šebesta

Martin Prokeš řekl(a)...

AD prof. IT 13.1. 18:00
Souhlasím, že současný stav nevyhovuje, je třeba "vyvětrat" a nastavit pravidla pro automatické větrání; de lege ferenda možná i zesprávněním habilitací. Zesprávnění činnosti VŠ sebou ovšem nese do značné míry ztrátu akademické samosprávy – VŠ pak budou jen vykonavatelkami do právních předpisů vtělené vůle státu. Myslím si však, že za současné úpravy zesprávnění habilitací prostřednictvím překvapivého obiter dicta v rozsudku NSS, který, ač veden dobrým úmyslem, nedomyslel následky (viz poplatky, ex lege tajnost, ...), není dobrou cestou. Jde o políček právní jistotě vysokých škol (viz odmítnutí dvou úst. stížností ÚS v 90. letech) i dosud habilitovaných: jde-li skutečně o správní řízení, nejsem si jist, kolik dosavadních habilitačních řízení splňuje nároky kladené na správní řízení.

Poznámku k řádům jsem uvedl jen pro úplnost, omlouvám se, působila-li nepatřičně: vím, že víte, ale nezasvěcený čtenář, zejména z řad novinářů, by se mohl nechat zmást.

Ad PŠ
Je-li habilitační řízení řízením správním, závisí na tom, zda je rozhodováno o subjektivním veřejném právu uchazečů o habilitaci, nikoliv na tom, zda odlišný subjekt (VŠ) k přiznání způsobilosti k určité činnosti (výuce) potřebuje zaměstnance s určitou kvalifikací. Leda byste chtěl dovodit, že akademický pracovník je Vaší terminologií „veřejná funkce“ (např. zkouší), každý má proto právo být akademickým pracovníkem (a případně garantem) a místa akademických pracovníků se obsazují ve správním řízení podle § 77 ZVŠ. Pak by bylo namístě přejmenovat VŠ na Vysokoškolské správní úřady, neb skoro vše co činí, činí ve správním řízení, z akademiků učinit úřední osoby…

Je-li tomu tak, že se někdo z veřejných prostředků nechá za cca 100 tis. Kč měsíčně „formálně“ zaměstnat jako garant, je to smutný doklad toho, že takto kvalitu zaručit nelze; mj. jde také o porušení zákoníku práce. Subjektivní veřejné právo kohokoliv být takto zaměstnán však neshledávám.

Anonymní řekl(a)...

Jsem rád, že můj zaměstnavatel a jeho orgány se věnují hlavní činnosti a nikoliv právní apsketům habilitačního řízení.
Jistě řada mých kolegů na to v časově omezeném horizontu může doplácet, nikdo je však nenutí u nás pracovat a tuto svobodu může každý využívat. Na kvalitu výuky a VaV činnosti pracovníků náš kariérní řád nemá příliš vliv, i když je nejméně 15 let zastaralý. Jediné co nezestárlo je kritérium, "aby člověk nepůsobil v akademické komunitě jako exot" nikoliv, že musí napodobovat své starší peers. Naopak individualitě u nás pšenka kvete a nikterak se nevylučuje s uvedeným. Výsledky naší instituce jsou dostatečným příkladem, jak i s neprofesionálním (=pouze akademickým) managementem lze držet pozici lokálně slušné školy.
Jinak s nuancemi, které autor příspěvku návrhu nemohu nesouhlasit, ale nevidím je jako hlavní činnost ani jako prioritu našich hodnostářů.
Jan Merna, VŠCHT Praha