O „otevřených“ a „uzavřených“ akademických systémech
I když jsem byla host na květen, jak vidíte, pronikám i do části června. Doufám, že mi můžete toto nezdvořilé chování odpustit. Akademici mezi vámi budou vědět, že krása naší profese spočívá v tom, že máme flexibilní pracovní rozvrh a kromě toho zajímavou práci. Cena, kterou za tento luxus platíme, však je, že práce nikdy není u konce.
Ve svém minulém příspěvku jsem napsala něco o mé specializaci v oblasti energetického práva. V tomto příspěvku se s Vámi podělím o pár myšlenek týkajících se některých aspektů (mezinárodního) právnického akademického světa; budou to především myšlenky o „otevřených“ a „uzavřených“ akademických systémech. O tomto tématu by se samozřejmě dala napsat kniha. Vzhledem k omezenému prostoru blogu Vám však nabídnu jen několik úvah, kterými jsem se v poslední době zabývala. Myslím si, že stojí za diskusi.
„Otevřené“ versus „uzavřené“ akademické systémy
Podle mého názoru existují zhruba tři typy právnických akademiků:
- „Vyšetřovací“ typ. Typ, který chce přijít co nejblíže možné k pravdě, chce pochopit procesy určitého chování nebo fungování, a který chce věc vysvětlit čtenáři. Motivem akademiků tohoto typu je často čistě zvědavost o světě, ve kterém žijí, tj. nejsou nutně vedeni určitým přesvědčením;
- Pak máme akademického „právníka-filozofa“. Tento typ rád prozkoumává vysoce abstraktní teorie. Tento typ se sám častěji primárně identifikuje spíše jako filozof než jako právník. Cílem je možná hledání „vyšší“ pravdy. Ale může také jít o teoretizování kvůli teoretizování nebo argumentovaní kvůli argumentovaní;
- Potom je na řadě takzvaný „akademický aktivista“. Tento typ akademika obvykle má silnou vášeň pro určitou věc (lidská práva a utrpení, ochrana životního prostředí) a jeho práce odráží tuto vášeň. „Akademický aktivista“ si může, ale nemusí být vědom tohoto svého základního motivu.
Jednotlivé typy se samozřejmě mohou překrývat a může také existovat mnoho dalších typů. Bez ohledu na to, jaký typ jste nebo jakým typem aspirujete být, budete se v akademickém prostředí muset umět orientovat.
Právnický akademický svět má svá specifika. Na jedné straně platí, že témata, kterým se můžete věnovat jako studenti, jsou velmi široká – intelektuální výzva nemá hranice. Je to také oblast, která skutečně umožňuje přejít přes hranice a pracovat na mezinárodní úrovni nebo v jiné zemi než v zemi svého původu. Když víte jak na to, nebo máte-li zdroje, můžete být odkudkoliv a studovat práva kdekoliv se vám líbí. To však neznamená, že budete po celém světě moci najít práci jako právnický akademik.
To mě přivádí k tématu takzvaných „otevřených“ a „uzavřených“ akademických systémů. Toto moje rozdělení je hrubé. Prosím, mějte na paměti, že samozřejmě existují nuance a že věc není tak jednoznačná. Když píšu o zemích s „otevřeným“ akademickým systémem, myslím země, které najímají akademiky ze zahraničí poměrně snadno, a na oplátku podporují mezinárodní činnost svých akademických pracovníků v zahraničí.
Žijeme v době, ve které se za nejprestižnější akademické destinace považují ty „západní“ a zejména pak ty anglicky hovořící. Pro mnoho lidí je proniknutí do této komunity či vyrovnání se jí kritériem dosažení úspěchu. Neříkám, že „západní“ nebo anglicky mluvící akademická právní obec je neutrální nebo morálně nadřazená. Říkám jen, že v této době dominuje.
Zajímavé je, že anglicky mluvící akademický svět se také zdá být jedním z nejotevřenějších (Velká Británie, USA, Irsko, Kanada, Austrálie atd.). Řekla bych, že Nizozemsko a některé severské země se také snaží pracovat tímto způsobem. Pak existují země, jako je Čína a některé státy Perského zálivu, které mohou být vlastně velmi uzavřené, pokud jde o jejich vnitřní akademické systémy; chtějí však získat mezinárodní prestiž, a proto založily mezinárodně zaměřené univerzity, které přitahují akademiky ze zahraničí. Řekla bych tedy, že tyto systémy jsou „otevřené“ svým vlastním zvláštním způsobem.
Pak existují akademické systémy, kterým říkám zavřené. Jsou to země nebo regiony, které se vyznačují odlišným způsobem toho, jak se dělá akademická kariéra. Aby se člověk dostal v těchto systémech dál, musí dodržovat rigidní národní akademické struktury. Tyto systémy fungují spíše podle řádu „mistr a jeho učedník“: mladý akademik je žákem jistého profesora, skupiny profesorů nebo nějaké školy, a když přijde jeho čas, převezme pozici. Zahraniční zkušenost není v takových systémech nutná ani velmi ceněná. A pokud ano, je to obvykle magisterský titul z drahé americké nebo anglické univerzity, jen aby se dotyčný vrátil zpět domů a pokračovat v jeho nastavené cestě. Pokud jste nevystudoval práva v jurisdikci příslušné země, můžete zapomenout na to, že byste tam pracoval jako právní akademik. Příklady těchto systémů jsou Německo, Francie, Itálie, Španělsko (vlastně většina zemí z jižní Evropy a Jižní Ameriky) a většina zemí ve střední a východní Evropě.
Zatímco oba systémy mají určité výhody, já osobně mnohem více podporuji „otevřené“ akademické systémy. Domnívám se, že více otevřená cirkulace akademiků vede k mnohem zajímavějšímu a upřímnějšímu právnímu diskursu, nemluvě o zdravějším pracovním prostředí. Umožňuje také, abychom se zabývali aktuálním výzkumem a lépe věděli, co se odehrává v naší profesi v celosvětovém měřítku (a děje se toho v této době hodně). Otevřený systém také předchází tomu, že se stůj co stůj držíme už možná zastaralých akademických diskusí, které ztratily relevanci v průběhu času. Nicméně toto je svět, ve kterém žijeme.
Česko a (mezinárodní?) právnický akademický svět
To mě přivádí k Česku. Naše země má dlouhou intelektuální tradici a má co nabídnout, pokud jde o chytré lidi, výzkumné kapacity a její velmi výhodnou polohu, v Evropě i na celém světě. Přesto se obávám, že akademický systém stále zůstává „uzavřený“ (Možná, že se mýlím, ale tento dojem mám). Naštěstí máme několik skvělých českých akademických právníku; mám ale podezření, že to jsou často ti, kteří se nebáli vymanit se z českého národního systému a delší dobu pracovali a studovali v zahraničí.
Pro ilustraci: Pamatuji si setkání s českým akademikem na mezinárodní konferenci (nebudu nikoho jmenovat). Povídali jsme si a já jsem vyjádřila svou nespokojenost s tím, že Česko není ochotno přispět ke sponzorování svých PhD studentů na European University Institute (EUI), jak to dělá mnoho jiných členů EU (22! Jen jako příklad: i Bulharsko začalo poskytovat čtyřletý grant pro bulharské PhD studenty, kteří si chtějí udělat doktorát na EUI). Tento český kolega však neviděl žádnou přidanou hodnotu doktorátu z EUI a dokonce řekl, mírně sarkasticky: „Co si to myslíte, že je uvítáme s otevřenou náručí zpátky do Česka s nějakým ozdobným doktorátem ze zahraničí?!?“
Myslím, že tento příklad ilustruje náladu dnešní české akademické právnické obce: místo toho, aby mezinárodní zkušenosti a čerstvé pohledy byly plus, systém se zdá introspektivní a chápe je spíše jako minus. Chcete-li získat vytoužené místo, pravděpodobně se budete muset držet s určitou skupinou lidí. Nevím, jestli je to nějak spojené s českou akademickou kulturou, ale někdo mi také jednou řekl, že budapešťská Central European University (CEU) měla podle původních plánů být částečně i v Praze. Pokud to je pravda, je podle mě velká škoda, že k tomu nedošlo.
ALE: Pevně věřím, že se to změní a vidím velký potenciál, aby se český systém otevřel. Vše, co potřebujeme, je (značná) trpělivost. Česko je ve středu Evropy, a mělo by skutečně využít svůj potenciál k tomu stát se intelektuální středem této oblasti. Jsem si jistá, že se český akademický právnický svět nakonec otevře. Bude to prostě nějakou dobu trvat, ale nikdy není příliš pozdě na změnu k lepšímu.
Čeští akademici, kteří mě znají, vědí, že jsem vždy vyjadřovala svou nespokojenost s českou vládou a její neochotou sponzorovat své studenty na European University Institute (EUI). Snažila jsem se zjišťovat, proč to tak vlastně je, ale vždy skončím ve slepé uličce. Pokud má některý ze čtenářů nějaké poznatky, ráda bych si je poslechla. Co udělat, aby se to skutečně změnilo?
Je to škoda, a to nejen proto, že se brání chytrým mladým lidem dělat výzkum v zahraničí. Jde také o to, že lidé, kteří vystudují EUI potom často učí na zahraničních univerzitách nebo pracují v institucích EU. Z toho vyplývá, že složení EUI a těch, kteří pracují na úrovni EU, je zastaralé a nereprezentuje skladbu dnešní Evropy. Opět: trpělivost, trpělivost...
Rozloučení
Tímto končí moje hostování na tomto blogu. Bylo by samozřejmě tolik o čem psát, a o čem diskutovat. Bohužel na to ale teď již nezbývá čas. Chci poděkovat Vám čtenářům. Užila jsem si Vaše komentáře a postřehy. A také chci opět poděkovat redakci blogu za hostování.
V holandštině: tot de volgende keer, zdravím Vás z Tilburgu.