Milan Sýkora: Výchova právníků v Rusku - Srdečné pozdravy z Východu
V adventním období plném svařeného vína a vůně vanilkového cukru si čtenáře Jiného práva dovolím oslovit s tímto postem, který nebude vánočním ani v nejmenším. A co navíc, odehrávat se bude v zemi, kde se Vánoce neslaví, tedy přesněji řečeno slaví se v lednu, a dárky nenosí éterický Ježíšek, ale obtloustlý bodrý Děda Mráz.
Možnost studovat na Právnické fakultě Petrohradské státní univerzity se mi naskytla díky meziuniverzitní smlouvě mezi touto univerzitou a mojí alma mater, Univerzitou Karlovou. Jistě nejsem prvním studentem (ať už předlistopadovým nebo polistopadovým), který tuto „exotickou“ stáž absolvoval, nicméně o současném právnickém vzdělávání na východ od Panevropské univerzity se u nás ví velmi málo, a proto si zaslouží, myslím, alespoň stručné zmapování provedené s patřičným odstupem a nadhledem.
Když jsem zprávu o tom, že budu studovat v Petrohradu, volal své babičce (bylo zrovna po večerních zprávách), tak se zhrozila: „A co tam budeš studovat? Vždyť tam žádné právo není!“ Jelikož mi to přišlo jako velmi legitimní otázka, zvolil jsem si za cíl svého pobytu najít k ní odpověď. Jestli se výzkum do konce pobytu podaří je zatím záhadou.
Jaké jsou právnické fakulty v Ruské federaci
Právnických fakult vychovávající právníky je v Rusku velké množství a každá má svá specifika a vyniká v něčem jiném. Systém počítá s klasickými právnickými fakultami při velkých nespecializovaných univerzitách, dále potom se zvláštními „instituty“ (jakési samostatné vysoké školy práva) a končí temnými a obyčejnému smrtelníku nedostupnými pracovišti různých vládních agentur a Akademie věd.
Obecně fanatizace vědy v dobách Sovětského svazu dosáhla nebývalých rozměrů a nevyhnula se ani vědě právní. Její pracoviště nebyly sice, na rozdíl od těch atomových, tajná, nicméně jejich systém je dodneška natolik pestrý, že by si zasloužil samostatný článek.
Co se týče fakult vzdělávající nejmladší právníky (tzn. bakaláře a magistry), za zmínění hodné považuji zejména následující:
• Vědecky nejčinnější je zřejmě Právnická fakulta Moskevské státní univerzity Lomonosova, která zároveň láká i velmi kvalitní pedagogy zabývající se vědeckou činností. Mohutností své budovy i rozpočtem na vědu překonává všechny ostatní právnické fakulty v zemi.
• Z centra veškerého ruského obchodního světa – Moskvy – čerpá i Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. Ten je sice nechvalně známý tím, že v dobách Sovětského svazu vychovával nové generace nomenklatury, nicméně dnes je známý spíše tím, že jeho právnická fakulta vychovává velmi prakticky orientované právníky.
• Z těch exotických mě zatím nejvíce zaujala Dálnovýchodní státní univerzita a Jakutská státní univerzita, nicméně o jejich kvalitách se v Petrohradu příliš neví.
• A nakonec jsem si nechal Petrohradskou státní univerzitu, se kterou mám, pochopitelně, nejvíce zkušeností. Obecně přitahuje mnoho kvalitních pedagogů a vědců, kteří preferují klid Petrohradu před nikdy nespící Moskvou. Kromě toho její právnická fakulta přitahuje i, zdá se, významné alumnis. Když každý den vcházím do budovy fakulty, tak jsem konfrontován s tabulí s nejvýznamnějšími absolventy místního ústavu. Úplně nejvýše se skví fotografie Vladimíra Vladimiroviče Putina a o několik centimetrů pod ním potom Dimitrij Anatoljevič Medvěděv. Zřejmě ne náhodou nadpis nástěnky naproti děkanátu fakulty říká výmluvné „Právník – vzdělaný politik.“
Systém vzdělávání
Než se z prváka třesoucího se nad výčtem pravomocí prezidenta v učebnici ústavního práva stane plnohodnotný absolvent právnické fakulty, trvá to v Rusku šest let. První čtyři roky bakalářského studia jsou společné pro všechny, v magisterském programu se potom studenti učí již jen své specializaci.
V prvních ročnících bakalářského studia jsou studenti konfrontování s předměty s názvy, které znám jen z vyprávění svého otce, absolventa pražské právnické fakulty z roku 1988: Teorie státu a práva, Prokurátorský dozor a podobné. Jak jsem ale slyšel od jiných zahraničních studentů, místní studenti-bažanti jsou velmi motivovaní a od prvního semináře se důkladně připravují.
K jisté změně dochází s přestupem do magisterského studia. Zde již každý student má svou specializaci (buď svojí vysněnou, nebo prostě tu, která na něho zůstala). Celkem je specializací na naší fakultě 14. Výuka probíhá pouze dva dny v týdnu, z nichž jeden je sobota (normální učební den na ruských univerzitách), což dává studentům větší flexibilitu a většina z nich při studiu pracuje. Běžně tedy vídám studenty, jak na svých laptopech přepínají mezi poznámkami k semináři a drafty plných mocí. Je to takový příjemný závan z naší fakulty dobře známé praxe.
Vědecké a pedagogické osazenstvo
Jak jsem již řekl, věda byla v Sovětském svazu něco jako náboženství a v podobném duchu se pokračuje i dnes. Ruští právníci-vědci a právníci-pedagogové jsou velmi hrdí na své velké předchůdce a na knihovny naplněné jejich teoriemi. I mezi mými vyučujícími je několik opravdových matadorů, kteří by si jistě zasloužili Řád Lenina (nebo si ho spíše již zasloužili, nicméně dnes o tom nemluví).
Hned na první hodině mezinárodního práva soukromého mě zaujala velmi vážená prof. Galenská, o níž studenti s úctou hovoří jako o „Patriarchovi ruského mezinárodního práva“. Paní profesorka neváhá i ve svých 81 letech před studenty vystoupit se svým ostrým názorem a kritikou některých současných právních učenců pro jejich nevzdělanost a špatnou znalost práva i ruského jazyka.
Bibliografie prof. Galenské je neskutečně obsáhlá, nicméně přesto je zastíněna místním odborníkem na mořské právo – prof. Sidorčenkem. Absolvent Dálnovýchodního vyššího mořského učiliště z roku 1949 a námořník tělem i duší. Právníkem se stal až po té, co ho po dvaceti letech služby kapitána přestalo bavit brázdit světové oceány a do dnešního dne napsal přes 30 monografií a více jak 1100 článků.
Průměrný věk pedagogů se zdá být oproti českým poměrům vysoký. Akademická kariéra v Rusku je velmi dlouhá a pozvolná. Aby člověk vystoupal na takovou úroveň, že ho studenti uvidí jinde než v knihovně, musí po ukončení magistratury projít aspiranturou, kandidaturou, doktorátem a až poté se mu otevře cesta k docentuře, popřípadě k profesuře.
Výuka práva
Kvalita výuky magisterských právnických předmětů mě na Petrohradské státní univerzitě velmi překvapila. Všem předpokladům a předsudkům navzdory má mnohem blíže k americkým univerzitám, než k mojí alma mater mezi Židovským hřbitovem a Vltavou.
Výuka většiny magisterských předmětů probíhá v malých skupinkách od pěti do dvaceti studentů. Všem je před každou hodinou dán seznam literatury k prostudování a výuka je poté vedena metodou sokratovského dialogu mezi profesorem a studenty. Studenti sami mluví, ptají se a navzájem se doplňují. Někteří z nich sice rychle přepínají mezi rozepsanou licenční smlouvou, kterou musí ještě během semináře odeslat do kanceláře, ale většina z nich se v tématech orientuje a neváhá se i do krve pohádat se svým kolegou. Profesoři diskuzi spíše moderují a doplňují. Podobný způsob výuky se většinou daří udržet i u přednášek, na které chodí větší část magisterských studentů, tedy třeba osmdesát lidí.
Co se týče výukových materiálů, tak většina profesorů staví na velmi bohaté doktríně, produkované výše zmíněnými zástupy právních vědců. Na druhou stranu jsou trochu skeptičtí k širšímu používání judikatury (možná důvodně vzhledem ke kvalitě místního soudního systému).
Bizarnosti ruského práva
Na závěr bych se rád se čtenáři Jiného práva podělil o pár bizarností z ruského práva, jejichž seznam jistě mnozí čekali pod názvem tohoto postu. Tumblr obrázky nedoplním, abych snad nebyl osočen, že své vzdělávání v zemi neomezených možností neberu dostatečně vážně.
• Soukromé právo v Rusku je jednotné, vše se řídí jedním občanským zákoníkem (na rozdíl od Ukrajiny, která po rozpadu Svazu přejala Podnikatelský zákoník). Nicméně aby to nebylo zase tak moc jednoduché, alespoň soudní soustava je rozdělena na obecné soudy a na soudy pro podnikatele. A aby byli zahraniční špióni ještě více zmateni, ty podnikatelské se nazývají „arbitrážní soudy“, ale s arbitráží nemají nic společného. (pozn. autora: reforma a sjednocení se již naštěstí blíží mílovými kroky)
• Základní pravidlo výkladu práva, že legis specialis derogat lege generalis platí všude, nicméně ne tak úplně v Rusku. Článek 3 bod 2. odst. 2 ruského občanského zákoníku totiž jasně říká, že všechny ostatní zákony občanského práva musí odpovídat jeho ustanovením. Občanský zákoník je tedy primus inter partes a pro poslance dumy není vůbec snadné ho nějak obejít.
• Občanský soudní řád umožňuje neuznat cizí rozhodnutí (které se jinak má uznat) na základě následujících výjimek: veřejný pořádek a ohrožení státní suverenity Ruské federace. Proč to druhé není obsaženo v tom prvním, nikdo neví.
• Na závěr výrok jednoho z mých vyučujících v reakci na to, že příkazem prezidenta (pozn. autora: stále ještě podzákonná norma) byl omezen pohyb osob v oblasti pořádání olympijských her v Soči: „Víte, sice máme napsáno v ústavě, že zákon se nedá změnit příkazem prezidenta … no, ale pokud se hodně chce, ono to jde … a určitě by to šlo s ústavou taky.“
Milan Sýkora