Zcela zásadní pro uznání problematičnosti pojmu „přirozenost“ je samozřejmě
kritické nahlížení „objektivity“ věd a našich kognitivních rámců (tedy našeho chápání
a nazíraní společenské – i právní – reality). Vrátím se k tomu v příštím
blogu.
b) Racionalita
Často zaznívá, že muži nechodí na rodičovskou, protože je to „racionální“. Na
tom určitě něco je. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že „racionalita“ (aspoň
tak, jak je chápána v tomto kontextu – jako zvážení pro a proti) není něco
konstantně platného. To, že je něco racionální v současných podmínkách,
neznamená, že by v jiných podmínkách nebylo racionální něco jiného. A už
vůbec to neznamená, že ty podmínky jako takové jsou dobře nastavené.
To, aby muž zůstal na plný úvazek v práci a žena-matka na plný úvazek
a relativně dlouho doma s dětmi, je – nejspíš – v dnešních podmínkách
pro mnoho mladých rodin skutečně racionální. Jsou ty podmínky ale nastavené
spravedlivě? Jsou nastaveny tak, aby se oba partneři mohli skutečně rozhodnout,
co chtějí, anebo obsahují element nevyhnutelnosti? Ty podmínky jsou formovány
kulturně, společensky, ale samozřejmě i právně.
Historicky právo znemožňovalo otcům pečovat o děti. Například normalizační zákonodárství
znalo pouze „mateřství“, jak v pracovním právu, tak v právu sociálního
zabezpečení. To, spolu s pracovní povinností, znamenalo, že muži nemohli
zůstat doma s dětmi, ani pokud by bývali chtěli. Po pádu komunismu byly
zrušeny trestněprávní a administrativní důsledky „vyhýbání se poctivé práci“. Zdánlivě
to znamenalo, že otcové mohli pečovat o děti. Ale samozřejmě, že to bez pomoci ze
strany sociálního zabezpečení a bez ochrany v pracovním právu skoro
nikdo nedělal. Mateřský příspěvek byl sice změněn na rodičovský příspěvek již v roce
1990, ale bez odpovídající ochrany v pracovním právu to znamenalo, že by
muž-pečovatel téměř nevyhnutelně přišel o práci. Rodičovská dovolená byla
zavedena teprve v roce 2000. Přesto odcházejí podle dostupných údajů na
rodičovskou z 98 % ženy.
Proč? Protože stále existují překážky. Jedná se například o předsudky
zaměstnavatelů o odchodu mužů na rodičovskou dovolenou či o rozdíl v odměňování
mezi muži a ženami (v současné době 25 % - ženy tedy stále dostávají za práci
stejné hodnoty o čtvrtinu méně než muži). S oběma fenomény se právo – v České
republice převážně neúspěšně – snaží bojovat zákazy diskriminace.
Má právo v této situaci zasáhnout? Formální překážky pro odchod mužů
na rodičovskou dovolenou již přece byly odstraněny! Zde je potřeba reflektovat
realitu „začarovaného kruhu“, na kterém se účastní právo i společenská realita:
1)
Lidé se pro něco rozhodují (žena
odejde na rodičovskou) na základě situace (muž má vyšší plat),
2)
která je sama důsledkem faktu, že právní
normy jsou nedostatečně respektovány a vymáhány (tento průměrný rozdíl ve
mzdách je z velké části přičitatelný zakázané mzdové diskriminaci),
3)
a jedním z důvodů proč
dochází k této mzdové diskriminaci je, že jsou to většinou ženy, které
odchází na rodičovskou dovolenou, což oslabuje jejich pozici na trhu práce.
Tento popis zaprvé problematizuje představu, že rozhodnutí o rozdělení rolí
jsou činěna „svobodně“. Zároveň to osvětluje, že dochází k selhání z hlediska
principu rovnosti pohlaví – ať již jedinci chtějí své roli koncipovat jakkoli,
realita je tlačí k určitému typu rozdělení rolí, o to tradičně podle
pohlaví.
Otázka pak je, zda by právo mělo zasáhnout, pokud víme (ze zahraničních
zkušeností, zejména severských zemí), že kdyby odcházelo na rodičovskou
dovolenou větší množství mužů, zaměstnavatelé by znejistěli, co se týká otázky,
kdo jim odejde z práci kvůli péči o dítě, a to by snížilo jejich motivaci
diskriminovat jak v oblasti odměňování, tak co se týká najímání a
karierního postupu. Ten zásah, který mám na mysli, je zavedení „otcovské
dovolené“ (v délce několika týdnů, v souvislosti s narozením dítěte,
s náhradou mzdy) a zavedení určité části rodičovské pevně navázané na muže
a jiné části na ženu (více k tomu stručně například tento press kit; výrazně podrobněji pak viz např. knihu
Práce a péče).
Námitka, se kterou se setkávám, je, že tohle je neakceptovatelný „právní
aktivismus“ a sociální inženýrství. Nemyslím si. Právo koriguje nespravedlivé
či neefektivní výsledky společenských či tržních sil v mnoha jiných
oblastech - podobné úvahy vede například intervence v soutěžním právu,
ochraně spotřebitele, trestní právo,… To, že právo reguluje společenské vztahy
směrem k žádanému výsledku, je jeho základní charakteristikou. Pro mě možnost,
aby byli muži i ženy skutečně svobodně schopní vybrat, jak si nastaví svůj
život z hlediska rodiny a kariéry, je přesně takovým žádaným a žádoucím
výsledkem…
c) Co kdo
opravdu chce?
Konečně je často konstatováno, že muži vydělávají a ženy pečují, protože to
je jejich svobodná volba. Že to tak obě pohlaví chtějí. To, jak je tato svoboda
rozhodování zdánlivá s ohledem na strukturální situaci na trhu práce, jsem
právě ukázala. Vedle těchto „materiálních“ tlaků pak samozřejmě existují tlaky
kulturní - determinované představami o správných rolích pohlaví. Často přicházejí
od rodiny a známých: „To jsi chlap, když neuživíš rodinu?“, „Jaká jsi to matka,
že pracuješ od šesti měsíců věku dítěte?“, a hlavně „Chudáci děti!“…
Obě roviny jsou důležité, protože zasazují zdánlivě svobodně
jednajícího, nezávislého jedince
do určitého kontextu. Formulování našich tužeb, životních představ a plánů se
neděje ve vakuu, ale je formováno kulturou a společností ve které žijeme (a jejíž
normy často vyjadřuje právo). Použiji-li extrémní příklad, tak kdyby člověk měl
přání být otrokářem, dnes, pod tlakem společenských i právních norem, si to
rozmyslí. Tohle omezení ale neplatí jen pro prevenci chování negativního, ale
též pozitivního. Žena, která by před
sto padesáti lety chtěla být političkou, by si taky musela nechat zajít chuť,
protože jí to společenské ani právní normy neumožňovaly. To platilo i před
nějakými devadesáti lety, po zavedení pasivního volebního práva pro ženy v roce
1920, kdy stát se političkou bylo pro naprostou většinu – i adekvátně
kvalifikovaných žen - stále naprosto nedosažitelné, a kdy tudíž bylo lepší na
tento druh tužeb zapomenout. Dnešní realita není o moc jiná (mimochodem k tématu
politického zastoupení se asi nedostanu ve zvláštním blogu. Proto pro ty, které
to zajímá, odkazuji na blog Jany Smiggels Kavkové).
Ještě důležitější je ale skrytý mechanismus přizpůsobení a omezení svých
cílů či plánů vnějším socio-kulturním okolnostem - s ohledem na to, jak
nepravděpodobné a obtížené je se političkou stát, mnoho žen tuto touhu ani
neformuluje. Podobně jako si dnes mnoho Romských dětí nebude vůbec umět představit,
že by šli na vysokou školu. A podobně jako mnoho etnických Vietnamců v České
republice omezí své životní tužby na to, co je jim zdánlivě předurčeno – tedy nikoli
například práce soudce/kyně, ministra/ministryně, atd. Z faktu, že se –
společensky znevýhodněné a diskriminované – skupiny smíří s určitým údělem
či rolí, a vytvoří si kolem nich narativ, který jim umožní to plně akceptovat,
nelze ještě usuzovat, že kdyby měli jiné možnosti, tak že by jich s radostí
nevyužívali. Tedy z faktu, že většina českých žen konstatuje, že role matky
jako hlavního případně jediného pečujícího rodiče jim nevadí, není možné bez
dalšího usuzovat, že kdyby jim byla nabídnuta jiná konstelace – více pracovních
pozic na částečný úvazek, širší dostupnost jeslí a školek, větší míra příspěvků
státu na privátní péči o děti, větší incentivy pro zapojení mužů, atd. – že by
jí radostně nevyužívaly.
(K otázce vztahu mezi lidským jednáním a „preferencemi“, jakož i k otázce,
co přesně jsou „preference“, existuje bohatá filozofická literatura, do které
není třeba (ani prostor) se pouštět. Pro ty, které by tohle blíž zajímalo, mohu
doporučit dílo ekonoma Amartyi Sena a filozofky Martha Nussbaum, které je
relevantní proto, že se oba specificky zabývají znevýhodněním určitých skupin,
včetně žen. Jejich práce demonstruje, do jaké míry jsou naše – zdánlivě
svobodné a nezávislé – preference formulovány a vytvářeny prostředím. A že
zejména zkušenost s marginalizací, chudobou, kulturním odsouzení,
nedostatkem respektu, atd., vede k sebeomezení v tužbách (používají
termín adaptive preferences).).