V této rovině jsou identifikovány a) jak existující právní normy či
ustanovení, které jsou problematické z pohledu požadavku genderové
rovnosti, tak b) právní normy či ustanovení, která právní řád ještě neobsahuje,
ale měl by.
a) Historickými příklady první kategorie
je omezení volebního práva žen, jednostranný přístup k rozvodu,
kriminalizace potratu, apod. Těchto norem a ustanovní ubývá, zejména těch,
které přímo diskriminují podle pohlaví. Množství těch, která nepřímo
diskriminují ženy, se také zmenšuje, přesto je možné je v našem právním
řádu najít.
Sáhnu po příkladu z možná dost neočekávaného soudku – právní úpravy
prostituce. Jak asi většina čtenářů ví, prostituci v ČR často upravují obecně
závazné vyhlášky obcí. Ty často zakazují pouze aktivity osob v prostituci (většinou
žen) nikoli klientů (většinou mužů). Například město Dubí (vyhláška 2/2007)
sice zakazuje poskytnutí i využití sexuálních služeb, tedy zahrnuje osoby
v prostituci i klienty, nepostihuje ale vyhledávání prostituce klienty, pouze
nabízení osobami v prostituci. Osoby v prostituci jsou obcemi pro porušení
pokutovány a dluží na pokutách někdy několikanásobky průměrného výdělku
v daném regionu.
Nový trestní zákoník, platný od 1. ledna 2010, nadto zavedl v § 190 nový
trestný čin „prostituce ohrožující mravní vývoj dětí“. Ten kriminalizuje
provozování prostituce, či její organizování, střežení nebo jiné zajišťování „v
blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno
nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí“. Právní úprava tak kriminalizuje osoby
v prostituci (trest odnětí svobody až na dvě léta) a kuplíře (trest odnětí
svobody až na tři léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty), ale zcela ignoruje klienty.
A konečně i návrhy na „regulaci prostituce“, které se prezentují jako
liberální, jsou výrazně represivnější vůči osobám v prostituci než ke
klientům. Podle návrh hl. m. Prahy vypracovaného v roce 2011 může osoba
v prostituci potenciálně spáchat přestupek „provozování prostituce bez platného
oprávnění“, za který lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč, jakož i devět dalších
správních deliktů, za většinu z nichž lze uložit pokutu do výše 100 000
Kč. Touto pokutou může být osoba v prostituci potrestána mj. pokud
„provozuje prostituci bez platného potvrzení zdravotní způsobilosti“ nebo pokud
„neoznámí ztrátu nebo odcizení průkazu“. Naproti tomu pro klienta návrh předvídá
jen jeden možný přestupek. Pokud klient „využije prostituce na místech nebo v
době, kde a kdy je to zakázáno nebo mimo místa, kde je držitel oprávnění
k provozování prostituce oprávněn“, může mu být uložena pokuta do výše 15
000 Kč. (Zarážející je zde zejména fakt, že klient není postihnutelný za
využití „služeb“ osob v prostituci, která nemá oprávnění – to navzdory
tomu, že nedostatek oprávnění může být důsledkem toho, že osoba je obětí
obchodování s lidmi.)
Fakt, že všechny tyto existující či navrhované právní předpisy předvídají
represi jen pro jednu stranu transakce, tu kterou převážně tvoří ženy, je
nepřímou diskriminací podle pohlaví. (Mnohem podrobněji jsem tento problém
diskutovala zde). Jsou také dobrým příkladem toho, jak málo
jsou zájmy a práva marginalizovaných skupin promítnuty do práva – otázka, ke
které se podrobněji vracím níže.
b) Mezi příklady norem, které právní řády
neobsahovaly, a bylo třeba je prosadit, patří například specifická
kriminalizace domácího násilí (v trestním zákoně teprve od roku 2004) či
stalkingu (v trestním zákoníku teprve od roku 2010). Patří mezi ně také již diskutované
umožnění odchodu na rodičovskou dovolenou a přijmu souvisejících dávek mužům. A
patří mezi ně také zákaz diskriminace z důvodu pohlaví, tak jak jej od
roku 2009 obsahuje antidiskriminační zákon.
2. Genderová analýza
a kritika aplikace práva
Druhým přínosem
feministických/genderových studií jsou analýzy fungování práva v praxi. Na
západě je tento přístup součástí mnohem obecnějšího zájmu o socio-právní studia.
Tento interdisciplinární přístup k právu studuje nejen právno, jak je
obsažené ve formálních pramenech („law in books“), ale také jejich interpretaci,
aplikaci a využívání institucemi, od soudů po orgány činné v trestním řízení
po zaměstnavatele či školy, a jejich chápání veřejností („law in action“).
Tento přístup je zatím v Čechách velmi silně podhodnocen (určitou výjimkou je
kriminologie, ale ani zde není možné skutečně hovořit o genderovém přístupu).
Pro chápání toho, jak právo často zrazuje ženy – na základě předsudků, které
jsou právně irelevantní, ale ovlivňují rozhodovací procesy aplikace práva –
jsou takovéto analýzy zásadní. V dřívějších blogu jsem diskutovala
například mýty a znásilnění, a poukazovala na vliv, který mohou mít na tresní
řízení a sekundární viktimizaci obětí (viz zde).
Ve Spojeném království existuje několik interdisciplinárních pracovišť specializovaných
na toto téma, pokud by někoho zajímalo, jakými projekty se zabývají, odkazy
jsou zde a zde).
3. Genderová analýza
a kritika práva jako takového
Častou kritikou feministických/genderových
právních studií, kterou v Čechách slýchám je, že se jedná o „zaujatý“, „neobjektivní“
přístup. Premisou je zde zjevně, že současné právo a jeho jednotlivé normy jsou
„neutrální“, „objektivní“ a „nestranné“. Již v předchozích příspěvcích
jsem poukazalovala na to, že právo je produktem společnosti, která jej tvoří. Jestli
je patriarchální společnost, pak bude patriarchální i její právo. A těžko si
představit, že patriarchát jako společenský systém, ve kterém po staletí vládli
muži, byl a je „objektivní“ a „neutrální“ a plně citlivý k životním
zkušenostem a potřebám žen. Může pak být právo „objektivní“ a „neutrální“ a
spravedlivé?
Možná stojí za to uvést jiné příklady. Může být právo neutrální, co se týká
toho, jak zachází se soukromým vlastnictvím, v kapitalistickém a
socialistickém zřízení? Nikoli, v jednom případě bude soukromé vlastnictví
chránit (často na úkor jiných zájmů a hodnot), v druhém jej kompletně
potlačí. To platí i o genderových vztazích – pokud jsou určitý právní řád a
jeho normy vytvářeny v kontextu společenského zřízení, které je
patriarchální, tak bude asi těžko genderově neutrální.
To se projeví na jednolivých právních ustanovení (či jejich absenci), jak
jsem diskutovala v bodě 1. Uváděla jsem příklady, kde je genderový rozměr
zjevný. Je důležité si ale uvědomit, že i zdánlivě zcela neutrální ustanovení
či jejich soudní interpretace jsou často genderované. Například koncept excesu u
nutné obrany v trestním právu je vystavěn na představě relativně krátké bitky
mezi zhruba stejně silnými oponenty. Má nicméně problém poradit si se
situacemi, kdy po dlouholetém období týrání oběť (v převážné většině případů
žena) sáhně po smrtelné zbrani a zabije agresora (v převážné většině případů
muž). Obrana je v těchto případech často považovaná za nepřiměřenou a
nesplňuje tudíž podmínky nutné obrany. Právo je zde necitlivé k faktu, že
domácí násilí je specifický kontext, kde násilí není excesem, ale pravidlem;
kde strach o život není vygenerován tím, po jaké zbrani agresor v tom konkrétním
sáhne, ale je permanentním psychickým stavem,… Musím se přiznat, že nemám k dispozici
jednotlivé rozsudky českých soudů, a hodnotím tyto kauzy z dostupných zdrojů
(případy odsouzení obětí domácího násilí za vraždu partnera na mnoho let odnětí
svobody probíhají pravidelně českými médii), každopádně se necitlivost k „syndromu
týrané ženy“ zdá být spíše pravidlem než výjimkou. Určitě by tohle stálo za bližší
analýzu (v anglo-americkém kontextu je zajímavý zejména rozsudek Kanadského Nejvyššího
soudu ve věci Lavalée (1990) 1 S.C.R.
852).
Jiným příkladem, tentokrát z občanského práva, je fakt, že výše náhrad
škod a újem má tendenci být nižší podle pohlaví a etnického původu oběti. Je to
opět téma v Čechách dostatečně empiricky i doktrinárně neprobádané, ale
dobře analyzované v zahraničí, viz například knihu Marthy Chamallas and Jennifer B. Wriggins, The measure of injury. Race, gender and tort law (New York
University Press 2010); recenze zde).
Českým příkladem může být například podhodnocení újmy, která je způsobena
diskriminačním jednáním. Antidiskriminační zákon upravuje “právní prostředky
ochrany před diskriminací” v § 10. V podstatě parafrázuje “ochranu osobnosti” občanského
zákoníku, podle níž je náhrada nemajetkové újmy v penezích omezena na výjimečné
případy, kdy není postačující omluva, a kdy byla “ve značné míře snížena dobrá
pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti“. Takto nastavené
náhrada nereflektuje rozdíl mezi institutem ochrany osobnosti, kdy újma na
důstojnosti se děje externě – tedy v rovině toho, co si o člověku myslí
okolí, a diskriminací, kdy je újma na důstojnosti interní – tím, že člověk není
hodnocen jako jedinec, férově a podle svých schopností, ale pouze jako člen/ka
určité skupiny, je urážkou a újmou, která zraňuje inherentně, aniž by o ní
někdo musel vědět. To, že právo podhodnocuje určitý druh újmy, který se typicky
děje nikoli mužům ale ženám (a jiných znevýhodněných skupinám), není zrovna
indikátorem „nestrannosti“.
4. Genderová analýza
a kritika právní vědy a právního vzdělávání
Feministická teorie kritizuje i obecnější chápání práva, jak je postuluje
právní věda (myslím, že o „teorii“ je možné zejména v kontextu třetího a
čtvrtého bodu – v angličtině se používají pojmy „feminist jurisprudence“
či „feminist legal theory“). Kvůli komplexitě těch debat nebudu zabýhat do
podrobností, ale spíše nadhodím. Kritika se vztahuje například:
-
Na představu neutrality právní argumentace
(zde je například zdůrazňováno, že právo má tendenci k dichotomiím, které
vedou k úplnému vítězství jedné strany a úplné porážce strany druhé; toho
často neodpovídá přáním jednotlivců, zejména žen. Viz zejména práce Carol
Gilligan k tématu etiky péče).
-
Na představu izolovanosti práva od
společenských, politických a kulturních dějů (tedy představu, že je možné
studovat „jen právo“ – tento přístup je podle mého v české právní vědě i
vzdělávání velmi rozšířen)
-
Na představu, že právo je to, co
najdeme v zákoně. Tato kritika je podporována socio-právními analýzami,
které poukazují na to, že právní realita je jiná (působením „quasi-právních“
mechanismů - praxí institucí a subjektů, které právo využívají)
-
Představa o vnitřní koherenci
práva (poukazováno je na selektivnost a manipulovatelnost konceptů a hodnocení
- například muž, který zcela zjevně schopen rozlišit „ano“ a „ne“ v kontextu
smluvních závazků, je najednou zmaten, když přijde na otázky co je „ano“ a co
je „ne“ v trestním řízení o znásilnění, a právo toho jeho „zmatení“ uznává).
-
Představa o racionalitě práva (tedy
například o jediném možném správném řešení každého případu, o nedůležitosti
osobní zkušenosti, o absenci emocí,…) – právo tuto představu na jedné straně
musí udržovat kvůli své legitimitě, ale tím odmítá sebereflexi a zkoumání toho,
jak „neracionální“ často je.
Víra v tyto postuláty a jejich obrana před kritikou je pak vštěpována
studujícím v rámci právního vzdělávání jako součást toho, co to je „být
právníkem“ případně co to je „být dobrým právníkem“. To ztěžuje reflexi a
sebekritiku – koneckonců komentářů na téma „tohle není právo“ se například pod
mým posledním příspěvkem vyskytlo hned několik (konkrétním mechanismem zde podle
mého byla snaha izolovat právo jako výlučně sebereferenční rámec a tím jej
ochránit před „externí“ kritikou).
Dvě závěrečné
poznámky
Zaprvé je vhodné upozornit, že feministická/genderová právní studia v těchto
kritikách práva nejsou sama – v anglo-americkém kontextu mají mnoho
styčných bodů s „critical legal theory“, „cricial race theory“, marxistickou
kritikou práva, post-strukturalismem v právu, socio-právními studii, atd. Mnohé
předložené argumenty či metody tedy nejsou nutně původně feministické, ale
pouze vztaženy na genderové otázky (viz například využívání Foucaltových teorií
u Carol Smart).
Zadruhé je potřeba přiznat, že mé dělení na čtyři přínosy, které
identifikují čtyři problémy, je do jisté míry schematické – mnoho otázek je
komplexních a v podstatě spadají pod všechny čtyři kategorie. Například nedostatečnost
prostředků ochrany proti diskriminaci je tak možné vnímat jako
1)
problém konkrétního ustanovení (absence
adekvátní náhrady v antidiskriminačním zákoně),
2)
současně se jedná o problém
aplikace práva (hodnocení závažnosti zásahu do důstojnosti soudem bude nutně
determinováno (ne)pochopením újmy ve smyslu urážky důstojnosti, kterou
diskriminace inherentně způsobuje),
3)
fakt, že zákonodárce negarantuje
adekvátní prostředky ochrany zrovna v oblasti újmy, kterou trpí
marginalizované skupiny, je příkladem „strannosti“ práva, a fakt, že studující může opustit právnickou
fakultu, aniž by na tento (a mnoho jiných problémů genderové a jiné nerovnosti
či nespravedlnosti) byl/a upozorněn/a, je nedostatkem nastavení právního
vzdělání.