Justiční mafie: Nekonečný příběh pokračuje
Kauza „Justiční mafie“ již zdaleka nevzbuzuje tolik emocí jako před několika lety (viz můj dřívější post zde). Když Nejvyšší soud oznámil svůj zrušující rozsudek, příliš velké záře reflektorů se nedočkal. Většina médií tomuto rozsudku věnovala jen pár řádků (viz zde či zde); možná to ale bylo tím, že odůvodnění tohoto rozsudku bylo zveřejněno na webu NS se značným zpožděním (do médií proniklo odůvodnění rozsudku až skrze jednoho z právních záastupců; viz zde). Pojďme se tedy podívat, k čemu vlastně Nejvyšší soud dospěl.
Rozsudek NS ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011
Ve stěžejní části rozsudku (týkající se dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud formuloval právní otázku následovně: „V souzené věci … bylo … na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci přiměřené.“
Poté Nejvyšší soud poměrně obsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu (nálezy IV. ÚS 154/97 I. ÚS 367/03 Vondráčková v. Rejžek a IV. ÚS 23/05 Píchová) a přebral tam uvedené základní principy (zejména rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem a větší míru přípustné kritiky osob veřejně činných). Za zmínku zde stojí, že Nejvyšší soud odlišil kritiku směřující do profesního života veřejně činných osob od kritiky směřující do jejich soukromého života [„Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává“ (důraz doplněn)] a že výslovně konstatoval, že „[p]ouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu, a tedy za nedovolenou“ (důraz doplněn).
Na základě těchto obecných principů vyřkl Nejvyšší soud poměrně ostrý ortel ohledně rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744): „Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul“ (důraz doplněn)
Následně se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s hlavním argumentem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který spočíval ve specifickém postavení autorky výroku: „Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovozuje „zvláštní kvalifikovanou“ povinnost žalované zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.“ (důraz doplněn)
Klíčová pasáž argumentace Nejvyššího soudu k tomuto aspektu je zde:
„Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17 zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti, vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp. nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy, nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku.“ (důraz doplněn)
Krátké zhodnocení
Nejvyšší soud si dal se svým rozhodnutím pěkně na čas (dovolání bylo podáno již 21. 5. 2011). S výsledkem ale plně souhlasím. Pozitivně kvituji zejména to, že Nejvyšší soud rozlišil otázky „kdo je kritizován?“ a „kdo kritizuje?“, že vzal v potaz skutečnost, že kritika Marie Benešové se týkala profesního života žalobců a nikoliv jejich soukromého života, a že Nejvyšší soud nepřistoupil na to, že existují jen dva typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. Patrně největší precedenční účinky bude mít závěr, že advokáti nejsou „deprivilegovaní“ mluvčí, kteří se nemohou vyjadřovat k politickým a soudcovským otázkám stejně jako řadoví občasné. Jak jsem uvedl již ve svém minulém postu, mě osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, takže i s tímto závěrem souhlasím.
To, že Nejvyšší soud vystavěl svou argumentaci spíše na judikatuře Ústavního soudu než na rozhodovací činnosti ESLP (k tomu viz můj dřívější post), lze pochopit – judikatura Ústavního soudu na judikatuře ESLP sama staví a „košile je prostě bližší než kabát“. Uvidíme, jak teď s kauzou Justiční mafie naloží Vrchní soud v Praze.
The show must go on!
Rozsudek NS ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011
Ve stěžejní části rozsudku (týkající se dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci) Nejvyšší soud formuloval právní otázku následovně: „V souzené věci … bylo … na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobců, či zda naopak jsou situaci přiměřené.“
Poté Nejvyšší soud poměrně obsáhle citoval z judikatury Ústavního soudu (nálezy IV. ÚS 154/97 I. ÚS 367/03 Vondráčková v. Rejžek a IV. ÚS 23/05 Píchová) a přebral tam uvedené základní principy (zejména rozdíl mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem a větší míru přípustné kritiky osob veřejně činných). Za zmínku zde stojí, že Nejvyšší soud odlišil kritiku směřující do profesního života veřejně činných osob od kritiky směřující do jejich soukromého života [„Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává“ (důraz doplněn)] a že výslovně konstatoval, že „[p]ouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu, a tedy za nedovolenou“ (důraz doplněn).
Na základě těchto obecných principů vyřkl Nejvyšší soud poměrně ostrý ortel ohledně rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č.j. 3 Co 180/2010-744): „Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud ze shora uvedených zásad v podstatě důsledněji nevycházel, resp. je v zásadě zcela pominul“ (důraz doplněn)
Následně se Nejvyšší soud podrobně vypořádal s hlavním argumentem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který spočíval ve specifickém postavení autorky výroku: „Podle názoru dovolacího soudu pak není v zásadě případné, pokud odvolací soud v posuzované věci zvýrazňuje ustanovení zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovozuje „zvláštní kvalifikovanou“ povinnost žalované zachovávat respekt a úctu nejen k advokátům, ale i k ostatním příslušníkům justičního stavu s tím, že tato povinnost zdrženlivosti vylučuje možnost expresivity jejích výroků.“ (důraz doplněn)
Klíčová pasáž argumentace Nejvyššího soudu k tomuto aspektu je zde:
„Je nezbytné zdůraznit, že charakteristickým rysem občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva je, že je založena na ryze objektivním principu. V případě zmiňovaných předpokladů, jimž má advokát ve smyslu ustanovení § 17 zákona o advokacii (resp. příslušných ustanovení odvozeného stavovského předpisu) vyhovět (tedy s ohledem na posuzovaný případ - i pravidlům slušnosti, vážnosti a úcty k ostatním subjektům), však jejich nenaplnění, resp. nedodržení, je důvodem možného sankčního postupu ve smyslu § 32 zákona o advokacii z titulu posuzování možného kárného provinění, jež je tímto ustanovením chápáno jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.
Je tedy naopak zřejmé, že tvrzený zásah do osobnostní sféry fyzické osoby bylo třeba v předmětném řízení poměřovat optikou ustanovení § 11 násl. obč. zák. (a z něho vyplývajících a již vyložených zásad), které je zásadním rozvedením a konkretizací článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod, kdy v rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Od ověření naplnění těchto zásad však odvolací soud v zásadě neodůvodněně abstrahoval, aniž by návazně výrazněji a současně hodnověrněji zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s právem na svobodu projevu a s právem na informace, resp. s právem kriticky vyjadřovat své názory, a to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Jen pro úplnost je pak třeba uvést, že úvahy odvolacího soudu v jakém směru by měla být případná kritika pronášená žalovanou zaměřena, se jeví jako nepřípadné a nevycházející z čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž se mohou do značné míry jevit i jako nepřípustný požadavek na autocenzuru. Ač není možné nikterak umenšovat nutnost respektovat při výkonu advokacie (ve smyslu významu tohoto institutu, jehož výklad byl podán výše) povinnosti advokátů stanovené zákonem o advokacii, resp. dalšími souvisejícími předpisy, nelze dovozovat, že by advokát byl, na rozdíl od ostatních občanů, omezen v ústavně zaručených principech svobody projevu, resp. ve svém právu na kritiku.“ (důraz doplněn)
Krátké zhodnocení
Nejvyšší soud si dal se svým rozhodnutím pěkně na čas (dovolání bylo podáno již 21. 5. 2011). S výsledkem ale plně souhlasím. Pozitivně kvituji zejména to, že Nejvyšší soud rozlišil otázky „kdo je kritizován?“ a „kdo kritizuje?“, že vzal v potaz skutečnost, že kritika Marie Benešové se týkala profesního života žalobců a nikoliv jejich soukromého života, a že Nejvyšší soud nepřistoupil na to, že existují jen dva typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. Patrně největší precedenční účinky bude mít závěr, že advokáti nejsou „deprivilegovaní“ mluvčí, kteří se nemohou vyjadřovat k politickým a soudcovským otázkám stejně jako řadoví občasné. Jak jsem uvedl již ve svém minulém postu, mě osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, takže i s tímto závěrem souhlasím.
To, že Nejvyšší soud vystavěl svou argumentaci spíše na judikatuře Ústavního soudu než na rozhodovací činnosti ESLP (k tomu viz můj dřívější post), lze pochopit – judikatura Ústavního soudu na judikatuře ESLP sama staví a „košile je prostě bližší než kabát“. Uvidíme, jak teď s kauzou Justiční mafie naloží Vrchní soud v Praze.
The show must go on!