Přesto že vím, že skalní neo-liberály a libertariány
asi nepřesvědčím, chci nabídnout těm, kteří chtějí být progresivními liberály,
náměty k zamyšlení. Poukazuji na dvojí: že je v českém kontextu
svoboda chápána velmi omezeně (jako svoboda silných dělat si, co chtějí) a že
je aplikována velmi selektivně a patriarchálně. Normativně pak apeluji, abychom
si uvědomili, že svoboda je iluzorní, nemá-li jednotlivec k dispozici určitou
škálu skutečných možností; a abychom byli aspoň konzistentní (pro ty, kteří lpí
na hodnotové neutralitě) a případně i pokud možno spravedliví (pro ty, kdo jsou
ochotní se oprostit od představy hodnotové neutrality, a mají zájem na genderové,
„rasové“ a jiné spravedlnosti).
Jaká svoboda?
Představa mnoha českých „liberálů“ o „svobodě“
se podle mého dá shrnout asi takto: „Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.“ Jako
zaměstnavatel mám svobodu diskriminovat pohle pohlaví či rasy, jako klient mám
svobodu kouřit v restauracích, apod. Mám problém jak s tímto chápáním
svobody, tak s faktem, jak neuvěřitelně selektivně je aplikováno. Oba
problémy se prolínají.
Argumenty „svobodou“ často padají od privilegovaných
a „silných“, kteří se chtějí ujistit, že budou moc užívat existující svou pozici,
moc či peníze tak, jak chtějí. Zatímco svobody těch jiných, kteří jsou slabší a
nemají dobrou výchozí pozici, a proto pro ochranu svých svobod potřebují „podporu“
státu a práva, jsou interpretovány jako nelegitmní snaha o „ochranu“, „zvláští
zacházení“, „sociální inženýrství“, apod. (dobře to – pro oblast rasové
rovnosti v kontextu US - vystihuje přilozený komiks; děkuji za něj Markétě
Šetinové).
Český neo-liberalismus zcela
ignoruje realitu, tedy to, že pokud nemáme schopnost („capability“) využít
svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje
zajištění a ochranu (v angličtině se používají slova „enabling“ či
„empowerment“, nevím, jestli máme ekvivalentní pojmy a koncepty v čestině).
Čí svoboda?
Co se týká selektivity, tak je příznačné, že
argumenty „svobody“ zaznívají často ve prospěch mužů (a tradičního genderového
zřízení) než ve prospěch žen (a anti-patriarchálních norem). Například
využívání placených sexuálních služeb je často prezentováno jako svoboda,
schopnost sexisticky žertovat ve výuce je prezentováno jako svoboda,
diskriminování zaměnstankyň je prezentováno jako svoboda… Když ale dojde
například na domácí porody, tak je argument „svobodného rozhodnutí žen“ uťat v zárodku.
(Tady se mimochodem genderová hierarchie zajímavým způsobem podporuje s profesní
hierarchií a hegemonií lékařské lobby. Podobně lze analyzovat i jiné zásahy do reprodukční
svobody žen; například sterilizace Romských žen, které v ČR probíhaly do nového
milenia.).
V českém diskurzu se pak velice zajímavým
způsobem prolíná sociální konzervatismus s tržním liberalismem. Někteří
lidé tak jedním dechem obhajují absolutní svobodu zaměstnavatelů diskriminovat
a současně se ohánějí „tradicí“ a „přirozeností“, když přijde na svobody
marginalizovaných skupin (ke kterým tito „liberálové“ obvykle nepatří) nebo
když přijde na nové požadavky skutečného přístupu ke svobodě. Například svoboda
uzavírat sňatky pro páry stejného pohlaví je interpretována jako požadavky
paternalistické ochrany či zneužívání veřejného práva pro soukromé účely (viz odůvodnění
veta bývalého prezidenta Klause k poslednímu návrhu zákona o registrovaném
partnerství; a výroky v parlamentních
debatách k témuž).
Při právní úpravě svobody a práv je podle mě
nutné se zamyslet nad následujícími body (víceméně se opírám o předchozí
postřehy, ale v opačném pořadí – první diskutuji otázku jaké svobody a
práva mají být chráněna; pak otázku, jak mají svobody a práva být chráněna):
„Svoboda“ v kontextu
hodnot a reality
Sice jsem se přimlouvala za konzistentnost,
ale jistě se shodneme, že ne každá svoboda má stejnou váhu. Zmínila jsem „svobodu“
kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném
prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si
myslíme, že „svoboda“ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň
stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám
či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?
Jak jsem uváděla výše, myslím si, že v České
republice často kolem chování, které není tak hodno ochrany, paradoxně vytváří
narativ „svobody“. Naopak chování či práva, která by si ji zasloužila, jsou
odmítána. O tom, které svobody a práva jsou více če méně hodné ochrany (státem
a právem), je nutné vést celospolečenskou diskuzi. Ale veďme ji při vědomí
jiných hodnot (spravednost a rovnost) a při vědomí společenské reality (některé
skupiny jsou obzvláště znevýhodněny a jsou tudíž obzvláště neschopné na formálně
garantované svobody dosáhnout).
Kdy zasahovat? A stačí
„nezasahovat“, anebo je třeba aktivně podpořit?
Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má
právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat
(„enable“). Zaprvé je třeba si uvědomit, že většina právní regulace bude
zasahovat do určité „svobody“ - a) zákaz domácího násilí zasahuje do „svobody“
mlátit manželku, b) ochrana svobody slova zasahuje do „svobody“ umlčet, c) a
například podpora rodičovství bude (zjevně, aspoň jak vyplývá z debat k předchozím
blogům) zasahovat do svobody těch, kdo to nechtějí… A přesto jsou všechny tři právní
zásahy (podle mého) legitimní. Já vím, že tohle jsem zcela základní státoprávní
a ústavněprávní poučky z prvního ročníku práv, ale mám bohužel pocit, že
jsou často ignorovány. Argument „svobodou“ je vytahován jako nějaký trumf,
kterým je možné přebít jakýkoli argument. Přitom sám o sobě vůbec nic neřeší.
Dalším krokem je pak uvědomění, že aby bylo
možné skutečně užívat většiny svobod, není možné do nich jen nezasahovat, ale je
potřeba je chránit či aktivně umožnit. Toto je víceméně východiskem současného právního
chápání lidských (i jiných) subjektivních práv. Například ve Velké Británii je
velmi aktuální diskuse o tom, že rozdíly mezi „negativními“ právy „první
generace“ – občanskými a politickými právy – a „pozitivními“ právy druhé
generace – tedy hospodářskými sociálními a kulturními právy -, jsou do velké
míry umělé, a že i práva první generace potřebují nejen absenci zásahu ale i
podporu. Toto pondělí tento přístup potvrdil ESLP v rozsudku Animal Defenders v kontextu svobody slova a placených politických kampaní – uznal legitimtu zákazu placené
politické reklamy, protože informace a názory ve veřejném prostory by jinak byly
determinovány penězi (tento případ nemá nic společného s genderem, jen
jsem jen zrovna přečetla, tak se mi nabízel jako příklad).
Narůstá tak konsensus (pokud ne celosvětový
tak alespoň celoevropský), že je legitimní aktivně podporovat skutečný přístup k právům,
nejen jejich formální garance a nezasahování ze strany státu (viz též například
knihu Sandry Fredman „Human Rights Transformed“).
Tenhle posun v chápání práv a svobod jde
ruku v ruce s nuancovanějším chápáním liberalismu, který je pozorovatelný
mj. v současné právní filozofii. Vedle a namísto „tržního liberalismu“ či
neoliberalismu, který staví na autonomii, racionalitě, hodnotové neutralitě státu,
a individualismu - sílí „modifikovaný
liberalismus“. Například co se týká klasického postulátu „hodnotové neutrality
státu“, tak například u Ronalda Dworkina není neutralita státu primární (jako
je v „tržním liberalismu“); primární je, aby se stát choval k jednotlivcům
„rovně“ (Dworkin, R. 1985. A Matter of Principle, OUP). Zatímco pro Dworkina
by stát měl nicméně být neutrální ohledně otázky „co je dobrý život“, pro Josepha
Raze pak stát neutrální být nemá, ale má podporovat skutečnou autonomii jednotlivců
(tedy jeho povinnost jde nad rámec čistého „nezasahování“). Jiní teoretici
zpochybnili „individualismus“ jako východisko i cíl; například Fiss či Kymlicka
(presumpce „nezávislého individua“ byla a je často kritizována též
feministkami, které pouzují, že je fikcí v případě, že na člověku jsou
závislí jiní – v našem kontextu jsou to v případě žen děti). Důvod, proč
do těchto debat zabíhám, je, že chci zdůraznit, že vývoj liberalismu se nezastavil
u Hayeka a Friedmana, a že je možné fundamentalistické neo-liberální argumenty
vyvracet nejen zvenčí (tedy zleva) ale i zevnitř.
Má poslední poznámka se týká „dědictví
komunismu“. Přestože je v některých kruzích z marxismu a komunismu
obviňován každý, kdo zmíní pojmy „rovnosti“ či „sociální spravedlnosti“, je
podle mého skutečným (a velmi jedovatým) dědictvím komunismu fakt, že jsme
ještě 24 let po revoluci v zajetí „reakce“. Že nejsme schopni se o pojmech
„svobody“ a „rovnosti“ bavit racionálně a bez často přehnaných a nepřesných
referencí k minulosti. Že nejsme schopní si připustit možnost syntézy. Že
je naše chápání černo-bílé. Pojďme se o „svobodě“ a liberalismu bavit v progresivním
duchu a při napojení na současné světové debaty a nikoli v jeho absolutistickém
pojetí, zmraženém dichotomií studené války.