Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem”

      Mnoho komentářů k mým předchozím příspěvkům operovalo s konceptem svobody, a stavělo feminismus a svobodu proti sobě. Je pravda, že ne všechny feministky staví svou argumentaci právě na požadavku svobody – feminismů existuje celá řada. Ale mnoho feministek liberálních je - liberální feminismus byl historicky významný zejména pro dosažení stejných práv pro ženy, a hraje velkou roli i dnes (výborně shrnuté zde). V následujícím textu se nechci ani tak zaměřit na různé proudy současného feminismu; spíš chci problematizovat neo-liberální (až anarcho-kapitalistické), darwinistické chápání „svobody“, které je tak prominentní v českém veřejném prostoru (i v mnoha reakcích na mé přechozí blogy).

   
     Přesto že vím, že skalní neo-liberály a libertariány asi nepřesvědčím, chci nabídnout těm, kteří chtějí být progresivními liberály, náměty k zamyšlení. Poukazuji na dvojí: že je v českém kontextu svoboda chápána velmi omezeně (jako svoboda silných dělat si, co chtějí) a že je aplikována velmi selektivně a patriarchálně. Normativně pak apeluji, abychom si uvědomili, že svoboda je iluzorní, nemá-li jednotlivec k dispozici určitou škálu skutečných možností; a abychom byli aspoň konzistentní (pro ty, kteří lpí na hodnotové neutralitě) a případně i pokud možno spravedliví (pro ty, kdo jsou ochotní se oprostit od představy hodnotové neutrality, a mají zájem na genderové, „rasové“ a jiné spravedlnosti).



Jaká svoboda?

Představa mnoha českých „liberálů“ o „svobodě“ se podle mého dá shrnout asi takto: „Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.“ Jako zaměstnavatel mám svobodu diskriminovat pohle pohlaví či rasy, jako klient mám svobodu kouřit v restauracích, apod. Mám problém jak s tímto chápáním svobody, tak s faktem, jak neuvěřitelně selektivně je aplikováno. Oba problémy se prolínají.

Argumenty „svobodou“ často padají od privilegovaných a „silných“, kteří se chtějí ujistit, že budou moc užívat existující svou pozici, moc či peníze tak, jak chtějí. Zatímco svobody těch jiných, kteří jsou slabší a nemají dobrou výchozí pozici, a proto pro ochranu svých svobod potřebují „podporu“ státu a práva, jsou interpretovány jako nelegitmní snaha o „ochranu“, „zvláští zacházení“, „sociální inženýrství“, apod. (dobře to – pro oblast rasové rovnosti v kontextu US - vystihuje přilozený komiks; děkuji za něj Markétě Šetinové). 

Český neo-liberalismus zcela ignoruje realitu, tedy to, že pokud nemáme schopnost („capability“) využít svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje zajištění a ochranu (v angličtině se používají slova „enabling“ či „empowerment“, nevím, jestli máme ekvivalentní pojmy a koncepty v čestině).

Čí svoboda?

Co se týká selektivity, tak je příznačné, že argumenty „svobody“ zaznívají často ve prospěch mužů (a tradičního genderového zřízení) než ve prospěch žen (a anti-patriarchálních norem). Například využívání placených sexuálních služeb je často prezentováno jako svoboda, schopnost sexisticky žertovat ve výuce je prezentováno jako svoboda, diskriminování zaměnstankyň je prezentováno jako svoboda… Když ale dojde například na domácí porody, tak je argument „svobodného rozhodnutí žen“ uťat v zárodku. (Tady se mimochodem genderová hierarchie zajímavým způsobem podporuje s profesní hierarchií a hegemonií lékařské lobby. Podobně lze analyzovat i jiné zásahy do reprodukční svobody žen; například sterilizace Romských žen, které v ČR probíhaly do nového milenia.).

V českém diskurzu se pak velice zajímavým způsobem prolíná sociální konzervatismus s tržním liberalismem. Někteří lidé tak jedním dechem obhajují absolutní svobodu zaměstnavatelů diskriminovat a současně se ohánějí „tradicí“ a „přirozeností“, když přijde na svobody marginalizovaných skupin (ke kterým tito „liberálové“ obvykle nepatří) nebo když přijde na nové požadavky skutečného přístupu ke svobodě. Například svoboda uzavírat sňatky pro páry stejného pohlaví je interpretována jako požadavky paternalistické ochrany či zneužívání veřejného práva pro soukromé účely (viz odůvodnění veta bývalého prezidenta Klause k poslednímu návrhu zákona o registrovaném partnerství;  a výroky v parlamentních debatách k témuž).

Při právní úpravě svobody a práv je podle mě nutné se zamyslet nad následujícími body (víceméně se opírám o předchozí postřehy, ale v opačném pořadí – první diskutuji otázku jaké svobody a práva mají být chráněna; pak otázku, jak mají svobody a práva být chráněna):

„Svoboda“ v kontextu hodnot a reality

Sice jsem se přimlouvala za konzistentnost, ale jistě se shodneme, že ne každá svoboda má stejnou váhu. Zmínila jsem „svobodu“ kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si myslíme, že „svoboda“ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?

Jak jsem uváděla výše, myslím si, že v České republice často kolem chování, které není tak hodno ochrany, paradoxně vytváří narativ „svobody“. Naopak chování či práva, která by si ji zasloužila, jsou odmítána. O tom, které svobody a práva jsou více če méně hodné ochrany (státem a právem), je nutné vést celospolečenskou diskuzi. Ale veďme ji při vědomí jiných hodnot (spravednost a rovnost) a při vědomí společenské reality (některé skupiny jsou obzvláště znevýhodněny a jsou tudíž obzvláště neschopné na formálně garantované svobody dosáhnout).

Kdy zasahovat? A stačí „nezasahovat“, anebo je třeba aktivně podpořit?

Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat („enable“). Zaprvé je třeba si uvědomit, že většina právní regulace bude zasahovat do určité „svobody“ - a) zákaz domácího násilí zasahuje do „svobody“ mlátit manželku, b) ochrana svobody slova zasahuje do „svobody“ umlčet, c) a například podpora rodičovství bude (zjevně, aspoň jak vyplývá z debat k předchozím blogům) zasahovat do svobody těch, kdo to nechtějí… A přesto jsou všechny tři právní zásahy (podle mého) legitimní. Já vím, že tohle jsem zcela základní státoprávní a ústavněprávní poučky z prvního ročníku práv, ale mám bohužel pocit, že jsou často ignorovány. Argument „svobodou“ je vytahován jako nějaký trumf, kterým je možné přebít jakýkoli argument. Přitom sám o sobě vůbec nic neřeší.

Dalším krokem je pak uvědomění, že aby bylo možné skutečně užívat většiny svobod, není možné do nich jen nezasahovat, ale je potřeba je chránit či aktivně umožnit. Toto je víceméně východiskem současného právního chápání lidských (i jiných) subjektivních práv. Například ve Velké Británii je velmi aktuální diskuse o tom, že rozdíly mezi „negativními“ právy „první generace“ – občanskými a politickými právy – a „pozitivními“ právy druhé generace – tedy hospodářskými sociálními a kulturními právy -, jsou do velké míry umělé, a že i práva první generace potřebují nejen absenci zásahu ale i podporu. Toto pondělí tento přístup potvrdil ESLP v rozsudku Animal Defenders v kontextu svobody slova a placených politických kampaní – uznal legitimtu zákazu placené politické reklamy, protože informace a názory ve veřejném prostory by jinak byly determinovány penězi (tento případ nemá nic společného s genderem, jen jsem jen zrovna přečetla, tak se mi nabízel jako příklad).

Narůstá tak konsensus (pokud ne celosvětový tak alespoň celoevropský), že je legitimní aktivně podporovat skutečný přístup k právům, nejen jejich formální garance a nezasahování ze strany státu (viz též například knihu Sandry Fredman „Human Rights Transformed“).

Tenhle posun v chápání práv a svobod jde ruku v ruce s nuancovanějším chápáním liberalismu, který je pozorovatelný mj. v současné právní filozofii. Vedle a namísto „tržního liberalismu“ či neoliberalismu, který staví na autonomii, racionalitě, hodnotové neutralitě státu, a individualismu -  sílí „modifikovaný liberalismus“. Například co se týká klasického postulátu „hodnotové neutrality státu“, tak například u Ronalda Dworkina není neutralita státu primární (jako je v „tržním liberalismu“); primární je, aby se stát choval k jednotlivcům „rovně“ (Dworkin, R. 1985. A Matter of Principle, OUP). Zatímco pro Dworkina by stát měl nicméně být neutrální ohledně otázky „co je dobrý život“, pro Josepha Raze pak stát neutrální být nemá, ale má podporovat skutečnou autonomii jednotlivců (tedy jeho povinnost jde nad rámec čistého „nezasahování“). Jiní teoretici zpochybnili „individualismus“ jako východisko i cíl; například Fiss či Kymlicka (presumpce „nezávislého individua“ byla a je často kritizována též feministkami, které pouzují, že je fikcí v případě, že na člověku jsou závislí jiní – v našem kontextu jsou to v případě žen děti). Důvod, proč do těchto debat zabíhám, je, že chci zdůraznit, že vývoj liberalismu se nezastavil u Hayeka a Friedmana, a že je možné fundamentalistické neo-liberální argumenty vyvracet nejen zvenčí (tedy zleva) ale i zevnitř.

Má poslední poznámka se týká „dědictví komunismu“. Přestože je v některých kruzích z marxismu a komunismu obviňován každý, kdo zmíní pojmy „rovnosti“ či „sociální spravedlnosti“, je podle mého skutečným (a velmi jedovatým) dědictvím komunismu fakt, že jsme ještě 24 let po revoluci v zajetí „reakce“. Že nejsme schopni se o pojmech „svobody“ a „rovnosti“ bavit racionálně a bez často přehnaných a nepřesných referencí k minulosti. Že nejsme schopní si připustit možnost syntézy. Že je naše chápání černo-bílé. Pojďme se o „svobodě“ a liberalismu bavit v progresivním duchu a při napojení na současné světové debaty a nikoli v jeho absolutistickém pojetí, zmraženém dichotomií studené války.