Dva semestry jsem bydlel na boulevard Ornano v Paříži, kde se prodává Halal maso (tedy poražené dle muslimských regulí) a kde každý třetí obchůdek nabízí zvýhodněné volání do severoafrických (převážně) muslimských zemí. Dokonce i můj spolubydlící byl vcelku ortodoxní muslim. Žen se zahaleným obličejem jsem za deset měsíců příliš nepotkal. A přesto vnímá francouzská politická reprezentace problém nošení burky nebo nikábu jako zásadní a rozhodla se proti tomu vystoupit. Dne 11. 4. 2011 vstoupil v účinnost zákon č. 2010-1192, o zákazu zakrývání obličeje na veřejném prostranství. Jistě jste o tomto zaznamenali zprávy v médiích, ale asi málokdo měl možnost číst zákon samotný. K textu zákona se již vyjádřila Ústavní rada a svůj (nezávazný) rozbor nabídla i Státní rada. Zákon však odolal a v mém překladu si můžete přečíst zákaz v plném znění. Jak na to může později zareagovat ESLP si lze představit při rozboru více než rok starého případu z Turecka.
LOI n° 2010-1192 du 11 octobre 2010 interdisant la dissimulation du visage dans l'espace public (zákon o zákazu zakrývání obličeje na veřejném prostranství):
„Článek 1
Nikdo nesmí nosit na veřejném prostranství oděv sloužící k zakrývání obličeje.
Článek 2
1. Veřejným prostranstvím se v tomto zákoně rozumí všechny veřejné komunikace a prostory otevřené veřejnosti nebo určeny k veřejnému účelu.
2. Zákaz stanovený v článku 1 neplatí, pokud je nošení určitého oděvu stanoveno nebo dovoleno jiným zákonem nebo podzákonným právním předpisem, pokud je jeho nošení nutné ze zdravotních nebo profesních důvodů nebo pokud je součástí výkonu sportovní činnosti, oslav, uměleckých vystoupení nebo tradic.
Článek 3
Porušení zákazu stanoveném v článku 1 bude potrestáno pokutou stanovenou pro přestupky druhého stupně. Povinnost účastnit se semináře občanství stanovené v bodě 8 článku 131-16 trestního zákoníku může být udělena namísto pokuty nebo společně s ní.“
Za přestupky druhého stupně hrozí pokuta do 150 eur.
Jen na okraj. Povinnost účastnit se „semináře občanství“ má podobu krátkodobé „školy“ pře-výchovy nebo snad do-výchovy trestaného směrem k uvědomění si republikánských hodnot tolerance a respektu lidské důstojnosti. Provádí se ve skupinkách a tento trest je zapsán do Rejstříku trestů (bližší rozbor by byl asi na samostatný post).
Nadto článek 4 zákona stanoví trest odnětí svobody na jeden rok a 30 tisíc eur pokuty pro osoby, které by násilím nebo při zneužití svého postavení (své moci) nutili druhého z důvodu jeho pohlaví nosit oděv zakrývající obličej. Dvojnásobný trest je stanoven, pokud by byl tlak vyvíjen na nezletilého. Články 5-7 už nenesou žádný pro nás zajímavý obsah, až na stanovení povinnosti vládě předložit Parlamentu zprávu o aplikaci zákona 18 měsíců po jeho vyhlášení.
Ve věci právní úpravy zákazu nošení burky byla před jeho přijetím konzultována Státní rada (Conseil d'État), která byla toho názoru, že obecný zákaz nošení zahalujícího oděvu na veřejných prostranstvích přináší „závažná rizika ve vztahu k Ústavě a k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz její studie publikovaná rovněž v angličtině). Zároveň odmítla jako ústavní základ takového zákazu argument o laickém charakteru státu (tzn. náboženské neutralitě státu), který upravuje hlavně vztah státní moci k církvím a obecně k náboženství a nikoliv chování osob na veřejném prostranství. Také se nepřikláněla k možnosti postavit zákaz na principech lidské důstojnosti nebo rovnosti pohlaví, protože nošení oděvu je vyjádřením osobní svobody a zmíněné principy se nemohou obracet na osobu samotnou. Právo nemá chránit jednotlivce před jeho svobodným rozhodnutím. Jediný právní základ, který může podle Státní rady ospravedlnit zákaz nošení zahalujícího oděvu, je, nepřekvapivě, veřejná bezpečnost, jež je částí širšího konceptu veřejného pořádku. Nicméně ani veřejný pořádek podle Státní rady neumožňuje stanovit obecný zákaz, ale pouze zákaz limitovaný na některá místa (například banky) nebo situace, kdy je potřeba identifikovat osobu (například civilní sňatek).
I přes tento konzultativní názor byl zákon Parlamentem přijat a postoupen Ústavní radě (Conseil constitutionnel) k posouzení ústavnosti. Ústavní rada v rámci předběžné abstraktní kontroly norem shledala zákon v souladu s Ústavou, ale mírně zjemnila jeho aplikaci.
Své rozhodnutí s tradičně velmi stručnou argumentací opřela Ústavní rada o Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 a text preambule ústavy z roku 1946 (které tvoří tzv. blok ústavnosti se silou ústavního zákona). Rada citovala články 4, 5 a 10 Deklarace, které stanoví obecnou svobodu jednání jednotlivce a její limity a náboženskou svobodu. Z preambule z roku 1946 citovala princip rovnosti muže a ženy.
Ústavní rada se ztotožnila s vysvětlením legislativce o nutnosti zavedení obecného zákazu nošení oděvu zahalujícího obličej. V důvodové zprávě k zákonu je uvedeno, že nošení zahalujícího závoje (bez ohledu na to zda je nošeno dobrovolně nebo nikoliv) je proti republikánským hodnotám; že porušuje principy lidské důstojnosti a rovnosti mezi muži a ženami. Podle předkladatele zákona není obrana veřejného pořádku omezena pouze na ochranu klidu, čistoty a bezpečnosti, ale vztahuje se i na jednání, které by bylo v rozporu s „republikánskou společenskou smlouvou“. Ústavní rada rovněž souhlasila s tím, že žena, která nosí oděv, jež ji zahaluje i obličej, se tím dostává do postavení osoby vyloučené a podřízené, což je zjevně v nesouladu s ústavními principy svobody a rovnosti.
Ústavní rada tak učinila závěr, že úprava v zákoně, která musí vážit zájem na obranu veřejného pořádku a ochranu ústavně zaručených práv, není „zjevně nepřiměřená“ (aplikace minimální kontroly). Avšak dodává, že tato úprava nesmí narušovat právo na svobodu vyznání v prostorách otevřených veřejnosti a určených k výkonu tohoto práva. Poslední větě je potřeba rozumět tak, že zákon například neporuší žena, která ve veřejně přístupné mešitě nosí burku.
Nicméně je otázka jestli tato „úlitba“ bude stačit Evropskému soudu pro lidská práva, ke kterému se pravděpodobně tato problematika dostane. Pokud by se inspiroval svým rozhodnutím Ahmet Arslan a další proti Turecku (ze dne 23. 2. 2010, stížnost č. 41135/98) je francouzská úprava přinejmenším v ohrožení. ESLP rozhodl o porušení článku 9 (svoboda náboženského vyznání) Tureckem, které potrestalo skupinu tureckých obyvatel náležejících k náboženské skupině Aczimendi tarikatı za to, že se procházeli v Ankaře oblečeni do černého turbanu, „salvaru“ a tuniky doplněných o hůl, což má znázorňovat oděv podobný proroku Mohamedovi. Členové skupiny byli zatčeni a následně umístěni do vyšetřovací resp. dočasné vazby. Poté byli odsouzeni k několika měsícům vězení a pokutě za porušení zákona o zákazu nošení některých náboženských oděvů na veřejných místech.
Soud musel zhodnotit, zda zákaz nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství byl stanoven zákonem (i), zda zákaz sledoval legitimní cíl (ii) a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (iii).
Soud připustil, že určitý zákonný podklad existoval, ale nepovažoval za nutné se tím blíže zabývat. Řekl rovněž, že zákaz jako takový mohl sledovat jeden nebo více legitimních cílů stanovených článkem 9 Úmluvy (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných), protože bylo nutné brát v úvahu náboženskou neutralitu Turecka a zájem na zabránění provokacím a náboženské propagandě. Nicméně ESLP byl toho názoru, že zákaz nebyl v tomto případě nezbytný v demokratické společnosti. Vzal přitom v úvahu to, že se jednalo o běžné obyvatele (nevztahují se na ně tedy stejná pravidla jako na veřejné funkcionáře), kteří byli potrestání za nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství, a nikoliv ve veřejných zařízeních. Z faktů rovněž nevyplývalo, že by členové skupiny tím, že vyjadřovali svou víru určitým oděvem, ohrožovali veřejnou bezpečnost nebo vyvíjeli na někoho propagandistický tlak. ESLP tedy šesti hlasy proti jednomu rozhodl o porušení článku 9 Úmluvy.
Mě osobně přesvědčily argumenty z analýzy Státní rady a ve světle judikatury ESLP se domnívám, že francouzský zákaz nošení burky nebo nikábu je neudržitelný. Přestože je francouzský zákon formulován obecně, nikdo neskrývá to, s jakým cílem byl přijat. Jediný podstatný rozdíl od případu Ahmet Arslan a další proti Turecku je otázka veřejného pořádku respektive bezpečnosti, protože zakrytý obličej přeci jenom určité bezpečnostní riziko představovat může. Podle mého názoru však mohou bezpečnostní obavy ospravedlnit zákaz jen na některých místech a při specifických situacích. Nevím, jaké nebezpečí představuje žena (či muž) v burce při procházce v pohoří Jura.
Vítězslav Němčák
Celý příspěvek
