Jakub Drápal: Kontrolování dredařů
V posledním čísle Respektu (27-8/2014) dostali čeští celníci Despekt. Důvodem bylo to, že si vybírají ke kontrole ve vlacích „podle účesů a oblečení lidi alternativnějšího založení.“ Kontrolovat prý umí každý totalitní stát, ale svobodná společnost nutí celníky (a policii, o které budu pro zjednodušení psát), aby se chovali nezaujatě. Je to skutečně tak?
Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.
Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?
K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.
Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.
Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.
Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.
Běžný policista, jakož i celník a každý normální člověk, při svém jednání vychází ze svých zkušeností. Čistě intuitivně předpokládá, že to, co se stalo v minulosti častěji než v jiných případech, se může stát znovu, a to s určitou pravděpodobností za podobných podmínek. Jsou-li k dispozici statistiky, tyto předpoklady se stávají objektivní skutečností a nikoli jen subjektivním dojmem. Na základě těchto údajů pak osoba či stát. Příkladem může být kontrola na silnicích zaměřená na řízení pod vlivem. Drží-li se v Dánsku pátek jako den, kdy je běžné hodně pít, policie bude tuto skutečnost kontrolovat víc, než v jiných dnech – protože riziko jejího výskytu je větší. Nebudeme její jednání považovat za zaujaté a totalitní – policie jen plní svoji práci a to efektivně.
Co když ale rozlišuji ne mezi časem a místem kontroly, ale mezi osobami, které jsou kontrolováni? Je to správné, popřípadě je to po právu? Takřka každý den jezdím přes zastávku metra Kačerov, ze které se jezdí do Sapy, vietnamské tržnice. Často vidím policisty, kteří si vybírají z cestujících osoby vypadající jako cizinci a kontrolují jejich průkazy totožnosti a povolení k pobytu. Mě nikdy nezastavili, byť přes Kačerov jezdím celý život. Další příklad: Byla-li spáchána vražda, nejčastěji je vrahem osoba z okolí oběti, která ji znala. U velké většiny trestných činů je pachatelem muž, mladí lidé páchají trestnou činnost víc než starší. Má policie postupovat vůči všem nezaujatě a prověřovat muže i ženy, mladíky i starce stejně? Nebo – a k tomu by se stejně přiklonila praxe, byť neoprávněně a intuitivně – může policie profilovat pachatele a kontrolovat primárně některé skupiny obyvatel?
K takové kontrole jsou základem přesvědčivá data. Ukazují-li statistiky, že určitá skupina je náchylnější k přestupování zákona, stát je oprávněn tuto skupinu výrazněji kontrolovat. Co ale znamenají tato data? Má je vypracovat stát, nebo stačí osobní zkušenosti jednotlivého policisty? Druhá varianta je lehce problematická, zejména protože mezi policisty panují mnohdy rasistické názory. Důsledkem je např. nejspíš i to, že ve Velké Británii měl černoch 10.7x větší pravděpodobnost, že bude prohledáván než běloch. (http://goo.gl/uoEDa9) Jak ale bylo zmíněno zezačátku, toto nelze odpárat od práce policisty či jiného kontrolujícího orgánu. Revizor bude častěji kontrolovat např. mladé, turisty či bezdomovce, pokud má zkušenost s tím, že nemají jízdenku. Těžce se ale rozliší jednání na základě zkušenosti a na základě předsudku. Vhodným kontrolním mechanismem je shodná zkušenost většího počtu policistů poté, co si prošli dostupné statistiky a byli upozorněni na to, že se nemají nechat ovlivnit předsudky, a měli k přemýšlení nad problematikou dostatek času. Taková reflexe a závěr je dostatečným odůvodněním výraznějšího postupu vůči určité skupině. První varianta, tedy kontrola na základě statistik, je rozumná. Zároveň je ale v rozporu s doporučením Komise OSN za odstranění rasové diskriminace, která doporučuje potlačit rozlišování policií na základě vzhledu. Idealistická myšlenka je správná – častější stavění policisty může vytvořit náladu nesnášenlivosti vůči většinové společnosti, tím i zmenšení pravděpodobnosti sžití se s ní a člověku to vadí a snižuje to jeho cenu. Bohužel ale nelze vyslovit podobný absolutní závěr.
Je na místě odlišovat cílené kontroly cizinců spojené se zjišťováním legálního pobytu a ostatní policejní kontroly. Zatímco v případě zjišťování (ne)legálního pobytu cizinců je v ČR stále možné rozlišovat osoby podle vzhledu (ČR není natolik multikulturní), v případě jiných evropských států (např. Velké Británii či Francie) to není realistické a může to být nástrojem diskriminace. V ČR ale stát narazil na hranice svých možností nediskriminovat občany, kteří vypadají „cizinecky“ a stojí před výběrem, zda kontrolovat či nediskriminovat a nekontrolovat. Stát by totiž mohl jednat nediskriminačně jen tehdy, pokud by kontroloval všechny osoby bez jakéhokoli rozlišování na základě vzhledu. To ale není reálně proveditelné.
Oproti tomu policejní kontroly by měly svojí četností odpovídat poměru přestoupení jednotlivými skupinami, tedy by měly korelovat s realitou. Např. páchá-li 70 % násilné kriminality mládež, je správné, pokud 70 % kontrol dopadá na mládež. Jsou-li mezi policií rozšířené předsudky, které neodpovídají realitě, pak je na místě dohlížet na to, aby policie tyto skupiny nekontrovala více než jiné. Zároveň si může v rámci snahy o začlenění do společnosti stanovit, že určité menšiny (skupiny) nebude kontrolovat více než jiné, byť jsou častěji pachateli. I toto má ale svoji výjimku a to tehdy, když by byly pachateli výrazně častěji, protože v takovou chvíli by se práce policie stávala výrazně neefektivní. Příkladem může být rozlišování mužů a žen při objasňování kriminality.
Případ, na který nejspíše Respekt upozorňoval, byl tento (http://goo.gl/tiUtgJ). Celníci ve vlacích přes Pardubice prohledávali zavazadla pasažérů a zaměřovali se na alternativně vypadající jedincě. Zaslouží si ale Celní správa Despekt? Každý kontrolní úřad v praxi má určitou oportunitu jednání a vybírá si oblasti, ve kterých bude aktivní. Vybrala-li si Celní správa, že se bude zaměřovat na omamné a návykové látky pocházející z Polska, což v jiném článku zmínila, je to legitimní výběr (byť se lze ptát, zda by nemělo být těžiště někde jinde). V takovém případě si vybírá místa, časy i skupiny, u kterých je pravděpodobnější, že se budou nezákonné činnosti dopouštět. A nyní přichází rozhodující okamžik. Má Celní správa důvod častěji kontrolovat alternativně oblečenou mládež? Pokud jim tento závěr potvrzují statistiky (nebo alespoň zkušenosti celníků způsobem popsaným výše), pak je postup celníků rozumný a správný, byť se může Celní správa rozhodnout, že v rámci zachování sociálního smíru bude postupovat vůči všem stejně, byť s menší efektivitou. Pokud ale zde taková analýza nebyla a jednání bylo založené na odmítání alternativního způsobu života a bezdůvodném spojení s držením omamných látek, tak Celní správa postupovala špatně. Skutečnost, že při zmíněné kontrole byl novinář svědkem takového nálezu, je možné, že pravdivý první případ. Despekt si tak spíš zaslouží Despekt za unáhlené odsouzení práce celníků.