Myslím, že není, a v následujícím příspěvku se zamýšlím nad tím, proč
ne.
Úvodem bych asi měla vysvětlit, že můj pocit že jsou americké rozsudky
často v ČR používány jako vzor pro lidskoprávní argumentaci vychází
zejména z debat v akademickém prostředí, a – v důsledku mé
specializace – se často týkají zejména antidiskriminačního práva. I já sama
jsem ve svých publikacích často citovala nejen americké rozsudky, ale též
americkou odbornou literaturu, která tyto rozsudky vykládá a komentuje, a
vytváří na jejich základě různé normativní teorie. Jak se ale zlepšuje má
znalost jiných právních řádů (s ohledem na mé současné působiště
v Británii se jedná zejména o jiné právní řády common law, zejména Kanadu
a Jižní Afriku), uvědomuji si, že Spojené státy nejsou - z různých důvodů
– ideální zdroj inspirace. O tyto své úvahy se chci podělit.
V následujícím textu se zaprvé zamyslím nad tím, proč je judikatura federálních
soudů Spojených států, a zejména Nejvyššího soudu, v ČR tak populární.
Zadruhé načrtnu, proč si myslím, že Spojené státy nejsou v lidskoprávní
oblasti příkladem vhodným následování. A konečně navrhnu, kam jinam obrátit
svůj zrak.
Proč jsou USA tak často používány?
Důvody jsou podle mého dva, a oba mají co dělat s kvalitou a silou americké
„akademie“. Většina nejlepších světových univerzit, i právnických fakult, se
nachází ve Spojených státech. Akademická výtečnost v kombinaci s bohatstvím
těchto institucí vedou k tomu, že se jim daří přitahovat špičkové právní
akademiky a akademičky a nejtalentovanější studenty a studentky.
To vede zaprvé k tomu, že kvantita i kvalita americké akademické
produkce „přebíjí“ výstupy jakékoli jiné jurisdikce, a zadruhé k tomu, že
mnoho špičkových právníků a právniček absolvuje v USA LLM a pak poznatky o
americkém právu využívá se své produkci po návratu. Obojí je asi třeba
přiblížit.
Zaprvé, co se týká výstupů, ze
Spojených států vychází naprosto excelentní akademická produkce. To se týká jak
prací, které se zaměřují na platné právo, tak teoretičtějších prací které jsou normativně
laděny. Protože jsou zároveň Spojené státy tak velké a – co si budeme povídat –
do sebe zahleděné, je málo této produkce srovnávací. Naopak, většina i dost
teoretických prací vychází z judikatury NS US. Jako příklad mohou sloužit
například práce Jeremy Waldrona a Catherine MacKinnon k omezením svobody
slova u nenávistných projevů (JW: The Harm in Hate Speech; CM: Only Words).
Obě knihy předkládají mnoho velmi zajímavých konceptualizací problému a jsou
jistě důležité čtení pro kohokoli, koho zajímá hate speech. Přesto obě knihy v mnohém řeší problém, který je
velmi specificky americký – tedy v podstatě absolutní garanci svobody
slova v prvním dodatku ústavy: „Congress
shall make no law …abridging the freedom of speech, or of the press…”.
V evropském kontextu,
kde odstavec 2 článku 10 EÚLP umožňuje signatářům celou řadu omezení svobody
projevu, stojí problém jistě dost jinak („Výkon /svobody projevu/, protože
zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám,
podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v
demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo
veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných
informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci“).
Výborní právní badatelé a badatelky a pedagogové a pedagožky jsou pak zadruhé tím, co přitahuje
nejlepší zahraniční právníky a právničky na americké univerzity. Mnoho českých
právníků a právniček, ať již chtějí působit v akademické sféře či nikoli,
proto odchází na americká LLM. Tam jsou vystaveni primárně americkému právu, a
– co je důležitější – též konceptualizace problémů jako je například svoboda
projevu je prováděna ve specifickém omezeném kontextu amerického práva.
Uvědomuji si, že můj postřeh v poslední větě je nepřekvapivý.
„Pochopitelně se tam učí americké právo a jakékoli teoretické konceptualizace a
klasifikace budou též vyvěrat z něj“, říkáte si. Má poznámka směřuje spíše
k tomu, že tato špičková produkce je současně „světová“ – publikovaná
světovými experty a expertkami, v časopisech se světových dosahem, atd. – ale zároveň
„americká“. A je podle mého důležité si tuto dvojakost uvědomit, zejména
s ohledem na to, že Amerika byla a je pro mnoho z nás často prvním
vystavením jinému druhu uvažování o právu, které přesahuje středoevropskou
komentářovou a učebnicovou produkci. Mnoho z nás používá americké autory a
autorky jako vzory pro jiné přístupy k právu, jako jsou právní realismus,
kritická právní studia, feministická právní studia, socio-právní studia. Vždy
je ale třeba identifikovat, co je v pracích jednotlivých autorů a autorek
a v našich poznatcích „světové“ a co pouze „americké“ a často velmi
specifické a omezeně platné.
Proč není
americká judikatura vhodným vzorem?
Zaprvé, americká ústava je stará a je v důsledku toho přežitá 1) jak
co se týká výběru práv zasluhujících ochrany – některá přebývají, jiná chybí -,
2) tak formulací jednotlivých ustanovení. S tím pak souvisí jak 3) kladení
důrazu na určité interpretační metody (zejména originalismus u konzervativních
členů NS US), tak 4) určité dnes již poněkud přežilé chápání práv čistě jako
negativních svobod před zásahy státu do života jednotlivců. Všechny body
podrobněji rozebírám níže.
Americká ústava a jejich prvních deset dodatků, které tvoří tzv. Listinu práv
(Bill of Rights), byly přijaty
v roce 1789. Pojetí „základních práv a svobod“ je vždy velmi podmíněné
kontextem. Kontext odtrhujících se amerických kolonií před více než dvě stě
lety byl velmi odlišný od druhou světovou válkou poučené Evropy, která
přijímala Evropskou úmluvu a zahrnovala listiny práv do svých poválečných ústav.
Americká Listina je tak podle mne z dnešního pohledu zastaralá, protože
nereaguje na lidskoprávní problémy dneška („lidskoprávní“ chápu jako zásadní
pro svobodný a důstojný rozvoj každého člověka).
1)
Co se
týká výběru práv, tak mnoho důležitých práv chybí. Jedná se zejména o veškerá
sociální, kulturní a hospodářská práva - jako je například právo na vzdělání,
ochrana sdružování pracujících v odborech, právo na spravedlivou odměnu,
právo na ochranu zdraví – či zvláštní ochrana menšin; tedy zhruba to, co je
obsaženo v třetí a čtvrté hlavě LZPS, či v Mezinárodním paktu a
hospodářských, sociálních a kulturních právech, který Spojené státy mimochodem
nikdy nepodepsaly.
Jiná práva naopak „přebývají“.
Myslím, že zejména právo nosit zbraň, obsažené v druhém dodatku americké
ústavy, je poplatné svému historickému kontextu a listině práv a svobod pro 21.
století již zkrátka nemá své místo: „A well
regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right
of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.”
2)
Zastaralé
jsou též formulace jednotlivých ustanovení. Problémem může být „absolutnost“ či
stručnost formulací. Častá je tak například absence legitimních omezení
určitých práv – výše jsem již uvedla příklad svobody slova a rozdíl mezi
formulací amerického prvního dodatku ústavy na straně jedné a článku 10 odst. 2
EÚLP či čl. 17 odst. 4 LZPS na straně druhé.
Co se týká stručnosti, dobrý
je příklad garance rovnoprávnosti. Relevantní část čtrnáctého dodatku stanoví:
„No State shall …deny to any person within its
jurisdiction the equal protection of the laws.” Zatímco např. Listina EU je
mnohem specifičtější, co týká jak diskriminačních důvodů, tak otázky, zda je
přípustná pozitivní (afirmativní) akce:
Článek 21
odst. 1: “Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase,
barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku,
náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných
názorech, příslušnosti k národnostní
menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.
Článek 23
odst. 1 a 2: “Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně
zaměstnání, práce a odměny za práci.
Zásada
rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody
ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví.”
Uvědomuji si,
že má prezentace evropské moderní úpravy jako kvalitnější nebude každému bez
dalšího zjevná. Já jsem o její nadřazenosti z dobrých důvodů hluboce
přesvědčena, ale tuto věcnou diskuzi spíš nechám na jiný příspěvek. Zmíním zde
jen spíše technický aspekt – podrobnější text má tu výhodu, že podává informace
o ústavodárném konsensu; podrobnější ustanovení je „štědřejší“ v tom, že
poskytuje více vodítek soudům pro interpretaci.
3)
Tím
se dostávám k otázkám interpretace a problému „originalismu“.
Originalismus se snaží vycházet buď z původního úmyslu tvůrců americké
ústavu nebo alespoň z toho, jak by ústava byla rozumně vykládána
v době svého přijetí. Nemyslím, že tohle je nutně spojeno se stářím
ústavy, respektive není to důsledkem přímým. Myslím, že to ale souvisí nepřímo
– z velké části právě kvůli jejímu stáří je ústava US fetišizována a její
tvůrci zbožšťováni. Tento přístup umožňuje konzervativním členům NS US odmítat
jakékoli posuny v chápání lidských práv (toto je zjevné zejména
v rozsudcích k potratům, právům gayů a leseb, rovnosti pohlaví,
apod.). Tento přístup je na míle vzdálen evropskému chápání, které zdůrazňuje
kontext a sleduje vývoj, a které je vyjádřeno v judikatuře ESLP příměrem
Úmluvy k „živého rostoucího stromu“.
4)
Konečně
se NS – respektive jeho konzervativní členové - stávají více a více výjimkou
kvůli konceptualizaci práv a svobod jako negativních – tedy pouze jako prostoru,
kam stát nemá zasahovat. Chápání lidských práv se ale posunulo – nejen
v akademické literatuře, ale též v judikatuře většiny zemí
s moderní ústavou. Došlo k pochopení, že oddělení „negativních“ a
„pozitivních“ práv, které se zhruba překrývá s rozdělením práv na občanská
a politická na jedné straně a hospodářských, sociálních a kulturních na straně
druhé, je dost umělé. Jeden příklad za všechny – často uváděným rozdílem je, že
občanská a politická či negativní práva „nic nestojí“, zatímco hospodářská a
sociální práva jsou zátěží na rozpočty. V momentě, kdy ale začneme
skutečně počítat, kolik stojí organizace a zajištění svobodných voleb, či
ochrana soukromého majetku státem (jeho ozbrojenými složkami a soudním
aparátem), uvědomíme si, že jsme možná byli pouze obětí určitého narativu, který
vnímá jedny rozpočtové výdaje jako „utrácení“ (sociální dávky, zdravotnictví,
vzdělání), zatímco jiné jako neoddiskutovatelnou nutnost. Ale opět asi trošku
odbíhám.
Pro ty, které by zajímalo přímé srovnání, jak se tento rozdíl
v konceptualizaci lidských práv projevuje v praxi, doporučuji
porovnat případ NS US Citizens United s rozhodnutím ESLP ve věci Animal Defenders International. Soudy v obou případech posuzovaly otázky financování politické
reklamy, a zda je jeho omezení státem v rozporu s garancemi svobody
projevu. Zatímco většina Evropského soudu přijala argumenty Spojeného
království, že stát má nejen nezasahovat, ale též aktivně podporovat férové a
rovné podmínky pro výměnu informací a názorů ve veřejném prostoru, což vyžaduje
určité omezení bohatších sponzorů, pro většinu soudců NS US bylo toto
zohlednění kontextu a kvality veřejného prostoru irelevantní.
Při hodnocení „výjimečnosti“ Spojených států, respektive jejich nevhodnosti
jako vzoru, je možné upozornit na další americká ustávněprávní specifika. Za
zmínku stojí například fakt, že „boj o lidská práva“ není jediným bitevním
polem ve válce o americkou ústavu. Konzervativní a liberální křídla NS mají
také velmi rozdílné chápání federalismu. Mnoho rozsudků, které jsou na první
pohled o lidských právech, se při podrobnějším čtení ukáží být sporem o
interpretaci rozdělení kompetencí mezi federaci a státy. To je například případ
nejnovějšího rozsudku k afirmativní akci – Schuette. Vetšina soudců se v podstatě už
vůbec věcně nezabývá ustavněprávní obhajitelností afirmativní akce – jejich
pozornost je zaměřena na otázku, zda mohou voliči a voličky jednoho státu zakázat
veřejným univerzitám tohoto státu, v daném případě Michiganu, zohledňovat
při přijímání studentů a studentek rasu.
Jiné relevantní specifikum je (skeptický až nepřátelský) vztah Spojených
států k mezinárodním strukturám a jiným jurisdikcím. Americká představa o své
vlastní výjimečnosti vede nejen k omezenému podpisu mezinárodních
lidskoprávních úmluv (již zmiňovaná ICESCR či CEDAW, či z jiného soudku
Rome Statute) ale též k omezené citaci mezinárodního práva jako formálního
pramene práva a zahraničního práva a rozsudků jako materiálního pramene. Univerzalita
lidských práv – tedy shoda, že přinejmenším jakési jádro lidských práv náleží
všem lidským bytostem, ať se geograficky nachází kdekoli, a že společná debata
o nich nám pomůže se jich lépe dobrat - není argument, který by NS USA bral
vážně (respektive – abych nekřivdila – týká se to opět jen jeho konzervativního
křídla).
Shrnu-li, judikatura NS US se více a více stává v mezinárodním
srovnávacím kontextu spíše výjimkou než pravidlem, jak co se týká metodologie
(nepoužívání mezinárodního a srovnávacího práva, „originální“ výklad,…), tak co
se týká věcné argumentace.
Kam se dívat?
Myslím, že to vyplynulo již z předchozího textu, ale přesto stručně
shrnu.
Prvním, zjevným, vzorem jsou ESLP a ESD. Tyto soudy vlastně ale nejde
považovat za „cizí“ jurisdikce, a metodologicky se při používání jejich
judikatury nejedná o komparatistiku. Na jejich výstupy se musíme dívat
v každé řadě, z mezinárodněprávních a nadnárodněprávních důvodů,
které myslím čtenářům a čtenářkám Jiného práva nemusím dál vysvětlovat.
A často je jejich
judikatura skutečně přínosem, přestože se musím přiznat, že mi přijde, že kvalita
argumentace občas pokulhává – v rozsudcích ESD občas chybí paragrafy na
kterých se soudci neshodli; a oba soudy mají tendenci opakovat či přežvýkávat
formulace ze svých předchozích rozsudků, místo aby se detailně věnovali
konkrétními případu a otevřeně provázeli čtenáře svými úvahami a svou
argumentací. Ale možná jim křivdím.
Pro anglicky mluvící je pak dále
možné doporučit Kanadu a Jižní Afriku, země s relativně novými ústavami,
kde jsou rozsudky psány kvalitně, srozumitelně a jsou proargumentovány. Obě
jurisdikce jsou velmi zajímavé zejména pro jejich vůdčí roli
v interpretaci hospodářských, sociálních a kulturních práv.
Konečně bychom neměli zapomínat na našeho souseda, SRN. Německo je nám země
kulturně, i právně-kulturně, velmi blízká, což s sebou u lidskoprávní
argumentace nese výhody porovnatelného kontextu.
Určitě jsem ale na nějaký právní řád či soud zapomněla. Jaká je Vaše
oblíbená lidskoprávní jurisdikce?.