Vojtěch Bartoš: Sobotka, Juncker a česká mediální ignorance

Je půlka prázdnin, tedy okurková sezona v plném proudu, a tak i já přispívám se svou trochou do mlýna. Nebo spíš do láhve na kvašáky? Je to víc než dva měsíce, co se uskutečnily volby do Evropského parlamentu. Jedna ze zpráv, která téměř okamžitě zaplnila vysílací čas i stránky českých médií byla ta o extrémně nízké účasti voličů u nás a na Slovensku. Řada osob na obrazovkách poté dlouze rozebírala důvody takto ostudného nezájmu Čechů a Slováků o tyto volby. Nejčastěji označovaných důvodů bylo několik – tradiční nezájem a odpor Čechů k Unii a vůbec všemu evropskému (zajímavé však je, že Slováci oproti nám bývají považováni naopak za jeden z „nejproevropštějších“ národů), špatně vedené kampaně jednotlivých stran a kandidátů nebo třeba hezké počasí v době voleb. Často se objevoval argument, že na nízké volební účasti mají lví podíl právě média a obzvláště pak ta veřejnoprávní, jelikož dostatečně neinformují o evropských záležitostech a to nejen před volbami, ale i obecně. Na tuto kritiku často odpovídali redaktoři některých pořadů poněkud dotčeným až ofenzivním tónem a neurčitými odkazy na existenci zahraničních redaktorů např. v Bruselu.

Celý příspěvek

Michal Hájek: „Měl jsem se líp učit“, aneb soudní guerilla proti guerillové reklamě

Představte si, že jste Rom a pracujete na výkopu v centru Prahy. Jednoho dne vám a vašim spolupracovníkům (převážně také Romům) šéf nabídne pár piv a cigarety, pokud si na sebe v práci na dva dny oblečete žluté tričko s nápisem „Měl jsem se líp učit!“ a jakýmsi webovým odkazem. Prý nějaká reklama. Představte si, že nabídku přijmete a tričko si obléknete (ostatně stejně jako vaši kolegové – romští i neromští). A konečně si představte, že vám stát jménem republiky oznámí, že jste právě byli diskriminováni a zároveň byla snížena vaše lidská důstojnost.
 
Zhruba takto by se dal shrnout příběh, který začal v roce 2010 a skončil až nedávným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 46/2013 – 44, kterým byla potvrzena pokuta udělená živnostenským úřadem jisté reklamní agentuře. Pořád si to představujete? Představivost je totiž v tomto případě opravdu důležitá.

Jakkoli tento rozsudek prošuměl (snad vyjma vyvěšení tiskové zprávy na webu Nejvyššího správního soudu a nemnoha článků v novinách; viz např. zde a zde) bez větší pozornosti, nelze přehlédnout, že se jedná o jednu z nejdůležitějších judikaturních událostí na poli mediálního práva v uplynulém roce, která by jistě zasluhovala více než jeden post. Abychom ale nerozmělňovali případnou diskuzi, zaměřme se především na následující body jeho odůvodnění, které mohou vyvolávat určitou kontroverzi:

1) Diskriminace není legrace

Klíčovou pro výsledné rozhodnutí byla především interpretace § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který zní:

„Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“

Sdělení této normy je tedy především následující: reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy (tečka). Následný demonstrativní výčet pak už jen ilustrativně uvádí situace, které je možné považovat contra bonos mores. Nejvyšší správní soud přitom v tomto případě (na rozdíl od soudu městského) zvolil „tvrdou“ interpretaci, dle které „z citovaného ustanovení lze jednoznačně vyvodit, že jakákoliv diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti automaticky představuje rozpor s dobrými mravy“. Rozpor s dobrými mravy tak už netřeba dále odůvodňovat a „intenzitu“ diskriminace není nutné zkoumat (tečka). Skutečně? Je opravdu nutné veřejný prostor takto politicky hyperkorektně sterilizovat?

Opačný přístup k otázce interpretace § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy přitom Nejvyšší správní soud zvolil v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, čj. 1 As 47/2010 – 65, č. 2173/2011 Sb. NSS, který se zabýval interpretací motivů strachu obsažených v reklamě. V právní větě k tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul, že „[k] naplnění skutkové podstaty podle § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je třeba, aby reklama využívala motivy strachu, a to takovým způsobem, že bude současně rozporná s dobrými mravy. Ne každý eventuální motiv strachu v reklamě proto bude automaticky protiprávní.“ Odkaz na tento rozsudek však Nejvyšší správní soud označil bez dalšího vysvětlení za nepatřičný. Bát se tedy můžeme různě intenzivně, ale diskriminovat z určitých důvodů lze jen nemravně?

Ano, pokud bychom chtěli například a priori vyloučit uchazeče o zaměstnání z důvodu rasy či pohlaví, ačkoli jinak splňuje kvalifikační kritéria, pak je přísnost zcela jistě žádoucí. Nicméně tato situace je odlišná. Odhlédneme-li od skutečnosti, že i komerční projev je chráněný svobodou projevu (byť v omezené míře - viz typicky rozsudek ESLP ve věci Markt Intern Verlag GMBH a Klaus Beermann proti Německu; v posuzovaném případě se však možná dokonce jedná o projev quasi-komerční, neboť vyvolal i určitou veřejnou diskuzi – srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mouvement Raëlien Suisse proti Švýcarsku), pak především není zcela jasné, co vlastně pojem diskriminace v kontextu mediálního práva znamená. Zde totiž nejde o soutěž uchazečů o zaměstnání nebo třeba rozdílné zacházení s žadateli o sociální dávky. Je přitom nejasné, zda v tomto typu případů může být řešena otázka diskriminace ve vztahu ke konkrétním osobám, nebo pouze vůči celému etniku (resp. skupinám osob) jako takového; reklamu je totiž vždy třeba posuzovat z pohledu jejího působení na širokou veřejnost, což je samo o sobě jen těžko uchopitelný proces, přičemž je obtížně představitelné, že by „široká veřejnost“ shledávala diskriminaci konkrétní osoby (zde tedy konkrétního kopáče v centru Prahy) bez znalosti konkrétního kontextu.

Nejvyšší správní soud přitom až mechanicky vychází z konceptu diskriminace dle antidiskriminačního zákona a judikatury ESLP, dle které je diskriminací „rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění“. Tato koncepce ale směřuje na ochranu před diskriminací jednotlivce, což však Nejvyššímu správnímu soudu nebránilo v tom, aby ji aplikoval na „diskriminaci romského etnika“ a prohlubování stereotypu o „nevzdělaném a ke vzdělání neochotném Romovi“.

To podstatné tak Nejvyšší správní soud uvádí (naneštěstí nikoli explicitně) až víceméně závěrem svých úvah: diskriminace v reklamě de facto znamená prohlubování nežádoucích stereotypů. Jenže tím se v reklamě dramaticky zmenšuje prostor pro jakoukoli nadsázku a vtip, neboť ty zpravidla stojí právě na určitých stereotypech, případně na jejich zesměšňování. Ostatně i argumentace reklamní společnosti se mimo jiné opírala právě o prvek nadsázky a humoru (dobrá, je třeba uznat, že vtip může být i nepovedený, ale přeci správní orgány a soudy nepostavíme do role porotce v soutěži stand-up komiků). Reklama jako žánr je totiž ze své podstaty založena na reprodukci stereotypů, typizaci, příběhovosti a mnohdy i humoru. Tzv. guerillová reklama, o kterou v posuzovaném případě nepochybně jde, je pak navíc typická i svou šokující, extravagantní nebo kontroverzní formou.

Právě v těchto případech by tak měla být rozhodná právě ona „intenzita“. Nebo lze opravdu vyobrazení jakéhokoli stereotypu (na základě rasy, pohlaví nebo národnosti) vždy považovat za nemravné? Pokud ano, valná většina reklam by v tomto testu propadla, anebo do budoucna musí nový JAR používat fifty-fifty muži i ženy, pivo už nebude doménou pivařů – mužů, kvalitní automobily nebudou pocházet z Německa nebo Japonska, dobrá vodka nebude smět být jen z Finska… a ano, samozřejmě, pak kopáči nebudou smět být za žádných okolností Romové (tečka).

2) My vás ochráníme, i kdybyste nechtěli

V druhém sledu se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda předmětnou reklamou byla snížena lidská důstojnost konkrétních dělníků a zejména, zda v daném případě hraje nějakou roli skutečnost, že si dělníci oblékli trička dobrovolně. V této souvislosti již soud uvedl, že pro rozpor s dobrými mravy nestačí jakékoli snižování lidské důstojnosti, tedy test „intenzity“ naštěstí zcela nezatratil, aby o pár odstavců dále dodal, že pro „posouzení snížení lidské důstojnosti jako hodnoty, kterou je třeba chránit, není nutné prokazovat postoj zúčastněných dělníků k nošení žlutých triček. I případná dobrovolnost kopáčů tedy v posuzované věci nebude hrát roli. Práva na zachování lidské důstojnosti, jako nezadatelného a nezcizitelného práva, se totiž nelze vzdát.“

Takové konstatování je pro každého trochu liberálněji smýšlejícího člověka poměrně silnou kávou. V rozporu s dobrými mravy tu totiž může být i to, co se osoby, jejíž důstojnost měla být snižována, vlastně ani nijak nedotýká, neboť se ponižována být necítí a koncept důstojnost chápe autonomně, případně i odlišně od běžného společenského vnímání.  Na podporu tohoto názoru Nejvyšší správní soud poukazuje mimo jiné na bizarní případ řešený německým Správním soudem v Neustadtu ve věci „Zwergenwerfen“ - házení trpaslíků (rozhodnutí ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 7 L 1271/92) – tato anabáze by ostatně zasloužila také samostatný post (obdobně jako rozhodnutí Komise pro lidská práva OSN ve věci Manuel Wackenheim proti Francii), ale pro teď ji nechme stranou.

Dotyční kopáči jsou tak v podstatě postaveni do pozice nesvéprávných osob, které nejsou schopny rozhodnout, co si vezmou na sebe. Tento závěr Nejvyššího správního soudu pak vyvolává řadu otázek: Není tím jejich důstojnost snížena ještě více než před tím? A opravdu se své důstojnosti nemůže nikdo (byť ad hoc) vzdát, resp. ji dobrovolně dočasně omezit? Je pak každý vtip, který člověk udělá na svůj účet, snížením jeho důstojnosti? Nebo se naopak jedná o projev vyzrálosti a schopnosti takovou legraci unést? A má se stát stavět do role arbitra, jaký je správný život a správné chápání pojmu důstojnost?

V této otázce stál Nejvyšší správní soud na rozcestí mezi dvěma stejně legitimními možnostmi, kdy volil mezi liberálním přístupem a státním paternalismem. Zvolil tu druhou, což mu nelze nijak vytýkat. Na druhou stranu jedním ze znaků vyspělosti a sebevědomí každé minority je i to, jakým způsobem jsou její příslušníci schopni nebrat se příliš vážně (možná také znáte nějakého toho gaye či lesbičku, kteří vás pobavili vtipem o homosexuálech, a možná už jste také slyšeli Žida vyprávět židovskou anekdotu). A možná, že i účast romských dělníků (a ostatně i dalších kopáčů) v posuzované reklamě byla projevem takové emancipace. Nejvyšší správní soud však svým rozhodnutím dal najevo, že takto tedy ne. A možná je to škoda (tečka).

Autor je asistentem soudce NSS

P. S. Není možné v relativně krátkém postu na blogu obsáhnout všechny otázky, které v souvislosti s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyvstávají. Tento text je pak jen výběrem těch nejpalčivějších (i o těch však hovoří z důvodů stručnosti spíše v náznacích). O zbylých je pak jistě prostor debatovat v diskuzi.

Celý příspěvek

Michal Ryška: Anketa k transparentnosti justice

Osobně se snažím velmi silně hlásit k myšlence, že transparentní výkon funkce soudce je nejen nezbytným předpokladem demokratické kontroly justice zvenčí, ale také nejlepším (byť zdaleka ne dokonalým) nástrojem k omezení rizika mediální dezinterpretace kauzy a manipulace s veřejným míněním. I vzhledem k tomu, že daná problematika je na Jiném právu občasným předmětem kritického zájmu (viz post Vojty Šimíčka), přidávám odkaz na inspirativní výsledky čerstvě publikované ankety. I přes poměrně nešťastně formulovanou otázku pěkně ilustrují, že optika posouzení této problematiky je mezi zdejší právní scénou zcela různorodá (a to i za situace, je-li zachována anonymita dotázaných právníků). Neměly by proto uniknout pozornosti místních čtenářů. Celý příspěvek

Michal Ryška: Učitelka nechtěla pustit manžela do bytu aneb Soukromí před soudem a média

A zase to mimino

Před časem jsem se v rozhovoru pro Aktuálně.cz kriticky vyjadřoval k činnosti některých sdělovacích prostředků, které bez respektu k zájmům žalobkyně i jejího nezletilého dítěte zveřejnily jméno, příjmení i obrazové záznamy (či fotografie) žalobkyně ve věci wrongful birth žaloby a tím umožnily její veřejnou identifikaci a skandalizaci.

V době před jednáním soudu poskytovaly dotčená žena i její matka a advokátka k celé kauze rozhovory celostátním médiím, která o soudním sporu přinášela zpravodajství - vždy se zachováním anonymity ženy, tj. bez zveřejnění jejího jména, příjmení a podoby. Protože se však na adresu ženy často snášela velmi nevybíravá kritika, vznesla úvodem jednání její právní zástupkyně návrh na vyloučení veřejnosti, který odůvodnila skutečností, že v posledních dnech je ve vztahu k její klientce i ve vztahu k ní samotné činěn nepřiměřený mediální nátlak a jsou zde obavy z negativních dopadů této kauzy a zveřejnění jména a podoby žalobkyně do rodinného života žalobkyně, zejména do jejího vztahu k nezletilé dceři.

Při zvažování vzniklé kolize mezi veřejným zájmem (tj. zájmem na veřejné kontrole justice a na dostupnosti a šíření informací ohledně společensky poměrně závažné kauzy) na straně jedné a právy a zájmy žalobkyně a zejména jejího nezletilého dítěte na straně druhé soud zohlednil právě i skutečnost, že žena sama již před jednáním soudu poskytla své soukromí médiím ke zveřejnění a dospěl k závěru, že z hlediska zajištění anonymity žalobkyně neřeší případné jednání "za zavřenými dveřmi" ničeho.

Samo vyloučení veřejnosti ze soudního jednání by totiž nutně vedlo pouze k tomu, že v důsledku vyloučení přímé veřejné kontroly soudního řízení by se zásadně zvýšilo riziko zveřejnění nepřesných informací a polopravd o věci ze strany sdělovacích prostředků v porovnání se situací, kdy zástupci sdělovacích prostředků jsou přímo u zdroje informací a mohou tedy o věci referovat přesněji, bez "informačních šumů". Vyloučení veřejnosti nemohlo samo o sobě anonymitu žalobkyně zajistit, neboť případné vyloučení veřejnosti by se týkalo pouze jednací síně (s tím, že vyhlášení rozsudku by i tehdy bylo veřejné), nikoli však budovy soudu, okolí soudu či jiných míst, na nichž by se žalobkyně v souvislosti s účastí na jednání mohla dostat do kontaktu se zástupci sdělovacích prostředků. Mělo-li tedy být důvodem vyloučení veřejnosti dle § 116 odst. 2 o.s.ř. vyloučení rizika zveřejnění jména a podoby žalobkyně, nemohlo vyloučení veřejnosti tento zájem žalobkyni zajistit.

Soud proto návrh na vyloučení veřejnosti zamítl s tím, že je věcí odpovědnosti jednotlivých sdělovacích prostředků, aby v podmínkách svobody projevu a práva veřejnosti na informace zveřejňovaly informace o případu způsobem věcným, přiměřeně respektujícím osobnostní práva žalobkyně a jejího dítěte, nikoli způsobem skandalizujícím osobnost žalobkyně a nerespektujícím zájmy nezletilého dítěte.

Návazné zveřejnění identity ženy některými sdělovacími prostředky pak bylo excesem z výkonu zpravodajské licence, neboť rozdílně oproti zpravodajství o kauze samotné nemohlo mít mediální odhalení identity ženy z objektivního hlediska pro společnost žádnou informační hodnotu. Z pohledu možného přínosu pro diskusi o otázkách veřejného zájmu bylo totiž naprosto bezcenné.

Voyerismus ve veřejném zájmu

Poměrně ilustrativně se zde projevilo to, co na prosincové konferenci o ochraně soukromí výstižně vyjádřila Kateřina Šimáčková ve svém příspěvku Voyerismus ve veřejném zájmu (zpravodajství a ochrana soukromí). V něm totiž mimo jiné poukázala na fakt, že i pro české televizní zpravodajství platí, že je mnohem jednodušší, levnější a výnosnější uspokojit touhu po senzaci a primitivní zvědavost než analyzovat skutečně zásadní otázky veřejného života. V těchto souvislostech zdůraznila, že motivací drtivé většiny sdělovacích prostředků v současnosti je udržení či zvýšení sledovanosti a z toho plynoucí zvýšení zisku příslušné korporace; na mediálním trhu není místo pro plnění role hlídacího psa demokracie či dokonce vytvoření platformy pro společenskou diskusi. Cíli uspět na mediálním trhu jsou pak bez váhání obětovány hodnoty novinářské etiky či ochrany slabých či bezprávných lidských bytostí.

Do takto rozdaných karet poněkud (pro účely trestního řízení) zasáhl „náhubkový zákon“, který jsem ve vztahu k ochraně obětí chválil zde. Jeho dosah je však poměrně omezený a netýká se již např. situací, kdy jsou (primární či sekundární) oběti trestného činu nuceny žádat náhradu materiální či imateriální újmy v občanském soudním řízení (tedy mimo rámec adhezního řízení).

„Nechtěla pustit manžela do společného bytu“

V daném kontextu se pak jeví být mimořádně zajímavým aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 ze dne 27.1.2011.

V konkrétním případě uveřejnila žalovaná obchodní společnost VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. v Kroměřížském deníku článek, umístěný na titulní straně na čelném místě s velkým a tučným nadpisem „Nechtěla pustit manžela do společného bytu“, ve kterém popisovala průběh jednání u Okresního soudu v Kroměříži, který projednával obžalobu podanou na žalobkyni. Žalobkyně byla (dle textu rozhodnutí) obviněna z trestného činu "neoprávněného zásahu do práva domu, bytu či bytového prostoru" (správně "neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru"), když nechtěla bývalého manžela poté, co jí několikrát napadl, pustit do bytu. V článku, v němž je žalobkyně označena jménem a příjmením, povoláním a místem pobytu, je popisováno soužití mezi žalobkyní a jejím manželem, vztahy k rodičům, příteli a obdobné údaje z jejího soukromí.

Krajský soud v Ostravě žalobkyni – středoškolské učitelce v menším městě – přiznal finanční satisfakci 50.000 korun, když informace uvedené v článku neshledal nepravdivými nebo zkreslenými, dospěl však k závěru, že žalovaná uvedením jména a příjmení žalobkyně zasáhla do jejích osobnostních práv, in concreto do práva na soukromí. Dala tím bezdůvodně přednost právu na informace před právem na soukromí, neboť žalobkyně není osobou veřejně známou.

Vrchní soud v Olomouci přiznanou relutární satisfakci potvrdil. Konstatoval, že žalobkyni nelze vzhledem ke skutkovým okolnostem považovat za osobu veřejného zájmu, tj. zájmu převažujícího svou závažností pro veřejnost zájem na ochraně osobnosti. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že uveřejněním článku došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na ochranu jejího soukromí ve značné míře, když okolnosti jejího soukromého života byly uveřejněny tiskem, a žalovaná bezdůvodně dala přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu její osobnosti a soukromého života.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž akcentovala mimo jiné fakt, že (tak jako např. novináři) jsou i pedagogičtí pracovníci osobami veřejného zájmu a jako takoví jsou povinni strpět veřejnou kontrolu své osoby i svého soukromí. Uveřejněné informace o trestním stíhání žalobkyně, byť pro čin spáchaný v souvislosti s jejím rodinným životem, s ohledem na povolání žalobkyně jako středoškolské profesorky, souvisejí přímo s její činností ve veřejném životě – vzděláváním a výchovou mládeže. V důsledku posouzení žalobkyně jako osoby veřejného zájmu pak měl odvolací soud (i soud prvního stupně) dospět k závěru o neexistenci neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv a to i pro další výluku – výkon subjektivních práv a plnění právních povinností tiskem dle článku 17 Listiny základních práv a svobod. Informace uveřejněné v článku čerpala autorka na veřejném hlavním líčení u soudu, přičemž k přítomnosti autorky v jednací síni neměl nikdo (včetně žalobkyně) námitek.

Dovolání žalované se v očích Nejvyššího soudu nesetkalo s úspěchem. Nejvyšší soud v těchto souvislostech pro účely zamítnutí dovolání uvedl: „Je nepochybné, že povolání pedagoga je spojeno s jeho veřejným působením, byť - např. oproti politikům – do značné míry limitovaným. Jistě je též pravdou, že na tyto pracovníky jsou kladeny též zvýšené odborné i morální nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s jejich prací setkává. Naproti tomu je však třeba zdůraznit meze takového posuzování, které je nutno stanovit jako přísnější oproti veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům umělcům apod.). Lze mít za to, že až na výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem obsaženým v čl. 7 Listiny základních práv a svobod, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině. Lze proto souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaná dala bezdůvodně přednost právu na informace před právem žalobkyně na ochranu osobnosti – konkrétně jejího soukromého života.“

Argumentace obsažená v rozhodnutí Nejvyššího soudu (a dle jeho obsahu ani v rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího) nikterak blíže neřeší skutečnost, že zpravodajství se týkalo informací z veřejného fóra, kterým projednávání kauzy před soudem bylo. I přes tuto slabinu (či možná naopak právě vzhledem k ní) však jednoznačně potvrzuje - úvodem již naznačenou - myšlenku, že i účastníci řízení mají do určité míry právo na ochranu svého soukromí ve vztahu ke sdělovacím prostředkům, které o kauzách referují.

Celý příspěvek

Michal Ryška: O mantinelech soukromí a informačním sebeurčení (a taky o chování na veřejnosti, Zeleném Raoulovi a upovídané pacientce)

V životě každého člověka existují věci, do kterých obecně ostatním nic není a které tvoří součást jeho privátní sféry. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět - jinými slovy, v této oblasti platí naprosté informační sebeurčení (viz i I. ÚS 453/03 či IV. ÚS 23/2005). Zveřejnění (byť pravdivé) informace ze soukromého života proto může být obecně pokládáno za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotyčného.

Dokonce i tzv. osoby absolutního veřejného zájmu (nejtypičtěji politici, kteří vstupem do veřejné arény presumovaně a konkludentně souhlasí s mnohými zásahy do vlastní osobnosti) mají garantováno legitimní očekávání ochrany vlastního soukromí - veřejný zájem o ně tedy „absolutní“ v pravém slova smyslu vlastně ani není. V často citovaném rozsudku vydaném v kauze týkající se zveřejnění fotografií ze soukromého života monacké princezny (von Hannover proti Německu) Evropský soud pro lidská práva pro tyto účely konstatoval, že rozhodujícím faktorem při posouzení kolidujících právních zájmů - ochrany soukromého života a svobody projevu - by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskusi o obecném zájmu.

Pokud se pak např. politik veřejně prezentuje jako konzervativní příznivec tradičních rodinných hodnot (a šťastnou a spokojenou rodinu umně využívá i v předvolební kampani), pak je dobré vědět (a musí v tomto směru existovat nepominutelný veřejný zájem na poskytnutí informace), že ve skutečném soukromém životě se chová poněkud jinak - řekněmě, že velmi, ehm, velmi liberálně.

V rámci analýzy rozsudku ve věci monacké princezny (viz Případ Caroline von Hannover - zveřejnění fotografií ze soukromí prominentů, Právní rozhledy 23/2004, s. 877-880) upozornil Jiří Herczeg, že klíčovou dírkou viděné ložnicové a jiné snímky slavných a známých již nebude tak snadné zveřejnit. Čtenáři bulváru však o své příběhy nepřijdou, neboť pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu do soukromí bude důležité i mediální chování těchto prominentů. Vlastní chování tak určuje meze právní ochrany soukromí.

Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila dokonce i praxe socialistického soudnictví (Sborník Nejvyššího soudu z roku 1980, S III, s. 195-196). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Aktuálně lze v tomto směru ze soudní praxe zmínit mediálně sledovaný spor na ochranu osobnosti týkající se karikatury milostných hrátek (početí), která byla otištěna v komiksu Zelený Raoul v Reflexu. Dle nedávných mediálních výstupů ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze se totiž zdá, že jako součást obranné argumentace obhajující oprávněnost karikatury bylo s úspěchem využito (mimo jiné) právě i to, že sama žalobkyně své těhotenství a narození dítěte veřejně prezentovala a medializovala – tedy vlastním chováním „vykolíkovala“ tuto oblast svého soukromí poněkud úžeji, než je v kraji zvykem.

Oprávněná medializace soukromí v důsledku vlastního chování se ovšem může týkat i osob veřejného zájmu relativního (typicky obětí nehod, deliktů a lékařských pochybení). Jejich právní ochrana přitom jistě není zdaleka tak snížena, jako je tomu u osob zájmu absolutního - a někdy je naopak dokonce silně zvýšena prostředky práva trestního (viz „náhubkový zákon“ a post na toto téma O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou).

K významu informačního sebeurčení ve vztahu k vymezení soukromí osob relativního veřejného zájmu lze ilustrativně zmínit případ pacientky, která podala žalobu na ochranu osobnosti proti praktické lékařce v důsledku zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky v médiích. Žalující pacientka dovozovala, že žalovaná lékařka se svými mediálními výroky (obhajujícími v souvislosti se zpravodajstvím o zdravotní kauze žalobkyně správnost vlastního postupu) dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně sama předtím poskytla sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž takto sama zveřejnila i údaje z vlastní zdravotnické dokumentace. Žalobkyně tímto postupem vyloučila určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci.

Rovněž právní teorie (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 224) dovodila, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař.

Lze si v těchto souvislostech vzpomenout na známý pop-song, v němž Chinaski zpívají, že „ každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce“. A kolik z dortu jménem „vlastní soukromí“ člověk ukrojí pro veřejnost, to při respektování principu informačního sebeurčení záleží primárně na něm samotném.
Celý příspěvek

Michal Ryška: Degradují Lidové noviny "cenu života"?

V postu o degradujícím paušálu, který jsem na Jiném právu v březnu publikoval, jsem se poměrně kriticky vyjadřoval k převažující praxi českých soudů ve věcech navyšování zákonem stanovené "ceny života". Pro účely odškodnění takto fatálních zásahů do rodinného života jsou totiž jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák. nedostatečné, přesto mají být i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu chápány jako standard. Nastínil jsem také to, že ve věcech ochrany osobnosti existují v tomto směru současně i rozhodnutí "průlomová", která pokřivený obraz vytvářený degradujícími paušály alespoň trochu narovnávají (podstatný obsah tohoto pravomocného rozsudku lze najít v Právních rozhledech 2/2009, s. 71-75).


Zdá se, že další takové rozhodnutí právě přibylo, a to přímo z dílny soudu vrchního. Lidové noviny dnes referují o mediálně poměrně známém případu úmrtí čtyřletého chlapce při operaci nosních mandlí v semilské nemocnici (titulní avízo "Kolik stojí život dítěte? Podle soudců 620 000. Rozhodnutí soudu, na které se dlouho čekalo" a článek "Cena za smrt jediného syna - 620 tisíc" na s. 3). Při četbě článku jsem byl ale docela zmaten. Ať jsem to četl, jak jsem to četl, nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se Lidové noviny dopustily docela velkého úletu. Kritizovaný Vrchní soud v Praze vydal totiž - podle přímo z článku dostupných informací - rozhodnutí, kterým "cenu života" navýšil z řádu statisíců na částku sedmimístnou:

1) Otec i matka ze zákona dostali od pojišťovny každý 240 tisíc korun, míra jejich utrpení na jedné a provinění nemocnice na druhé straně jim ale přišla nesouměřitelná, a podali proto žalobu kvůli způsobené nemateriální újmě.

2) Královehradecká kolegyně Adámková jim loni v červnu se slovy "medicína není všemocná" přiřkla každému 260 tisíc korun.

Kontrolní mezisoučet: v tuto chvíli jsme tedy v součtu paušálů dle § 444 odst. 3 obč. zák. a satisfakcí dle § 13 odst. 2 obč. zák. již na částce jeden milion korun (500 tisíc pro každého z rodičů).

3) Podle Lidových novin rodiče "o mnoho lépe nepochodili" před 14 dny ani u Vrchního soudu v Praze. "K té původní částce jsme přidali každému 50 tisíc korun. Každý z rodičů dostane 310 tisíc korun," řekl LN mluvčí soudu Jan Fořt.

Sečteno a podtrženo, každý z rodičů obdrží na základě (pro novináře zjevně nepřehledného) součtu jednorázových paušálů a dalších finančních satisfakcí částku 550 tisíc. "Cena za smrt jediného syna" byla tedy nakonec vyčíslena na 1,1 milionu korun.

Žádná částka zde nemůže být adekvátní satisfakcí - vždyť co může být horšího než ztratit dítě, navíc jediné. Rozhodně ale nelze přehlédnout, že vrchní soud nakročil v souzené věci od degradujících paušálů směrem ke spravedlnosti. Namísto silného pískotu si proto toto rozhodnutí zaslouží spíše slabý potlesk. V konkrétním případě se totiž zdá, že k degradaci "ceny života" přispěly svým zpravodajstvím v nezanedbatelné míře i Lidové noviny. Celý příspěvek

Michal Ryška: Není nic staršího, než tři roky staré noviny

Karel Čapek kdysi prohlásil, že není nic staršího, než včerejší noviny. Možná by se proto upřímně divil, že v české soudní praxi se lze občas setkat s případy podávání žalob na poskytnutí veřejné omluvy za výroky učiněné mediálně již před množstvím let. Pro uplatnění nároku na poskytnutí veřejné omluvy není totiž zdejším občanským zákoníkem stanovena žádná promlčecí doba, rozdílně třeba oproti občanskému zákoníku provincie Québec. Ten v čl. 2929 výslovně zakotvuje, že soudní řízení pro difamaci je promlčeno po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se difamovaná osoba o nactiutrhání dozví. Absence obdobné lhůty v českém právním řádu však v žádném případě neznamená, že by tyto nároky bylo možno uplatňovat libovolně bez ohledu na aktuálnost potřeby poskytnutí právní ochrany soudem.


Pro právo na ochranu cti a důstojnosti jako základní lidské právo platí samozřejmě atributy nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti (čl. 1 Listiny), jak v rovině zákona vyplývá i z obecného vyloučení osobnostních práv z režimu promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák. a contrario), prolomeného však již u institutu finančních satisfakcí dovozením tříleté promlčecí doby.

Relevantní je ale i něco jiného. K posouzení důvodnosti konkrétního nároku na poskytnutí morální satisfakce uplatňovaného žalobou je totiž z časového hlediska nutno přistupovat i v duchu tradiční právní zásady vigilantibus iura. Dle ní práva náležejí pouze bdělým. Každý, kdo se cítí dotčen na svých právech (včetně práv osobnostních) a kdo má tedy Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) i zákonem (§ 4 obč. zák.) garantovanou možnost domáhat se právní ochrany u nezávislého a nestranného soudu, tak musí učinit řádně a včas, tj. v daných případech tehdy, je-li na poskytnutí právní ochrany ještě právní zájem (je-li nárokovaná ochrana dosud efektivní). Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.

Také "růžová Bible ochrany osobnosti" (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198) říká, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu.

Jak však tento časový odstup stanovit? V Québecu je odpověď předem známa, u nás vše záleží na autoritativním posouzení věci konkrétním soudcem. Netřeba zdůrazňovat, že požadavky právní jistoty i předvídatelnosti rozhodnutí v takových případech jen tiše pláčou. Při nahlédnutí do návrhu nového občanského zákoníku (§ 591 odst. 1) se však blýská na lepší časy - "právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby" bude prekludovat po uplynutí tříleté doby odvíjené ode dne, kdy se dotčený dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět), že jeho právo bylo porušeno a kdo je porušil. Pak již bude předvídatelně platit poupravené Čapkovo pravidlo, dle kterého "není nic staršího, než tři roky staré noviny".
Celý příspěvek

Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí

V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.

"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"

Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".

Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".

I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).

Ceny Stelly rozhodně nehrozí

Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).

Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.

Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).

Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?

Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.

S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.

Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.

Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.


Celý příspěvek

O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio. Celý příspěvek

Jan M. Passer: Máslo nemá sestru ani bratra

aneb přínos bulváru.


Ze školních (rozuměno univerzitních) let se mi vybavuje příběh (mnohem více než případ), za jehož správnost díky plynutí času a mé paměti neručím. Výrobce jakéhosi margarínu (tuším někdy v období první republiky) propagoval svůj výrobek sloganem „Luna, rodná sestra másla“. Mlékařům se slogan nelíbil, považovali jej za nekalou soutěž, ale než by zahajovali dlouhé (již tehdy) soudní řízení s nejistým výsledkem (již tehdy), raději rychle reagovali inzeráty „Máslo nemá sestru ani bratra.“.

Závěrem minulého týdne vzbudil pozornost středočeský hejtman, který v rozladění a politickém hněvu nad jemu nemilým rozhodnutím Městského soudu v Praze pohrozil zveřejněním telefonního čísla soudkyně, podepsané pod daným rozhodnutím. Nevím, zda tak skutečně učinil, zahlédl-li jsem v této souvislosti (vedle jejího jména) v denním tisku telefonní číslo, bylo na ústřednu městského soudu.

Reakce na počin „zlého muže sociální demokracie“ vesměs připustily, že se nejedná o nezákonné jednání, současně však odsoudily pokus o, eufemisticky řečeno, povolání lidu na barikády. Nechci na tomto místě dlouze rozebírat páně hejtmanovo počínání, ale upozornit na jednu z „odpovědí“, která mne pobavila. V rámci české politické kultury, v níž nelze počítat s dovozením politické odpovědnosti pana hejtmana za bezprecedentní útok na nezávislost soudu (kterou rozhodně nezaštiťuji to, že by dané rozhodnutí nemohlo být kritizováno), a v kontextu neexistující právní odpovědnosti (byť odsouzeníhodné, nezákonné zřejmě jednání hejtmana nebylo), přispěchal s reakcí bulvární tisk (http://www.ahaonline.cz/cz/z-domova/35937/soudkyne-zakazala-stredoceskemu-kraji-proplacet-poplatky-v-lekarnach---rath-se-ji-pomstil/). Ten zveřejnil nejen adresu a telefon středočeského hejtmana, ale i číslo jeho mobilního telefonu. Lze spekulovat, zda měl na paměti prvorepublikové mlékaře, nebo jen v lidské povaze zakódované Chammurapiho „oko za oko“, jedná se však o pravděpodobně nejcitelnější „trest“, účinnější než jakékoliv veřejné odsudky.

Jan M. Passer

Celý příspěvek

168 hodin aneb zpověď morální mrtvoly

Ve snaze udělat si hezký večer s další sadou reportáží o finanční krizi jsem si v televizi nalistoval svých (díky Noře Fridrichové oblíbených) 168 hodin, abych se dověděl, o co jsem v minulém týdnu přišel ve dnech, kdy mě média minula. Místo toho mě ovšem moderátorka posunula do pochybnosti o tom, zda jsem už opravdu – stejně jako jiní právníci, vůči zvrhlosti jejichž uvažování byla reportáž namířena – úplně za hranicemi morální normality. Reporáž nebyla o nuancích celého příběhu, věci, spisu; byla zaměřena na jeden jeho aspekt a tak snad i já si mohu dovolit zde referovat jen o onom výseku, tak jak byl Českou televizí popsán (takže se místo snahy o komplexní popsání sejdeme s ČT jen u jakési sdílené subjektivity tohoto příběhu), nejde ostatně tolik o příběh sám, jako o rozpor mezi pohoršením, který tento jeho fragment vyvolal u novinářů televize veřejné služby, a pochopením a pocitem, že vše je tak jak má být a klidně mohu jít spát…který vyvolal u mne.

Noc, jedna oslava a její patnáctiletý účastník jde tmou domů. Vstoupí do vozovky (podle televizí uváděných expertíz nečekaně), kde jej srazí auto, a to tak, že přelétne přes střechu a prorazí kufr, do kterého se zaboří. Řidič aniž by zkontroloval, co se stalo, odjede domů a teprve v garáži zjistí, že má v kufru auta (jež patří jisté obchodní společnosti-možná leasingové, možná zaměstnavateli toho řidiče) mladého a značně poškozeného člověka. Místo aby mu poskytl pomoc (hvězdné nebe nad ním svítí, ale mravní imperativ to tentokrát prohrál na celé čáře) , odveze ho do lesa a tam jej pohodí, aby se zbavil důkazu (těžko říci o čem). Mladík ale ještě žije, doplazí se do civilizace, je zachráněn a může označit toho, kdo mu místo poskytnutí pomoci chtěl poskytnout trvalé lesní zapomnění. Řidič je nalezen a odsouzen za pokus vraždy (!) a jde přemítat do vězení o svém zločinu a trestu. Až potud je odpověď právního systému na lidská pochybení v pořádku, a to i dle televizní reportáže.

S odstupem několika desítek měsíců se ovšem přihlásí ona společnost, které auto patřilo, a požaduje náhradu škody na vozidle po rodičích chlapce, neboť nehodu samu podle oněch expertů svým náhlým vstupem do vozovky zavinil on. Až potud berme příběh jako bernou minci.
V této podobě je ale reportér zděšen a nařkne právníky oné společnosti, soudy, které na takový nárok slyší, i celé právo, z nepochopení morálky a z úzkého - „právnického“ - pohledu na věc nemajícího pochopení pro rodiče chlapce. Copak nevytrpěli dost? Jak je možné po nich chtít ještě peníze za škodu?! To jsou právníci opravdu tak morálně zaslepeni těmi svými zatracenými paragrafy, že nevidí nenormálnost a nemorálnost takového požadavku?
A při tomhle apelu jsem se zarazil. Já ji totiž také nevidím. Jinak řečeno: nevidím nic nenormálního na tom, že společnost, které vznikla na autě škoda – pokud byla tato škoda způsobena převážně jednáním chodce a ne jednáním řidiče – požaduje tuto škodu na chodci, který ji zavinil, a to ještě předtím (byť jen chvilku předtím), než se chodec sám stal obětí tak děsivého činu řidiče. Zdá se mi spíš absurdní, proč by tato společnost (jako osoba třetí, jejíž vztah k řidiči není znám) měla být trestána za jednání tohoto řidiče po nehodě samé. Bylo by morálnější a méně „právnické“, kdyby se právo na náhradu škody mezi osobou A a B řídilo tím, jak se po škodní události zachovala k osobě B osoba C? Nebo opravdu máme celý příběh chápat celostně a pomáhat oběti trestného činu i ve vztahu k událostem, ke kterým došlo ještě před ním, a to i na úkor třetí osoby?
Jsem na vážkách, jestli jsem opravdu právník, který pro paragraf v oku svém nevidí křivdu na svém bližním, nebo si jen dělám těžkou hlavu z historky posunuté jedním novinářem do oblasti co nejdojímavější a burcující city mainstreamové společnosti, která jednohlasně odsoudí krkavčí majitelskou společnost. Přiznám se totiž ještě k jedné věci: na té společnosti mi bylo dost sympatické, že – pokud jsem správně pochopil časovou souslednost - čekala s uplatněním nároku na náhradu škody poměrně dlouhou dobu, jakoby na jedné straně nechtěla na rodiče vystartovat hned po nehodě a na druhou stranu jakoby nechtěla zmeškat promlčecí lhůtu.

Dospělí právníci jsou vážně divní…

Celý příspěvek

Vím, že ty běsy tady pořád jsou

S místopředsedou Ústavního soudu Pavlem Holländerem o postmoderně za okny, atmosféře na pražské fakultě a Camusově síle

Pokud vybavení kanceláře vypovídá o jejím uživateli, pak je nápadné, že místopředseda Ústavního soudu Pavel Holländer (55) zde nemá své vlastní fotografie, ale obrazy. Velkého Schieleho („nic erotického zde od něj bohužel mít nemůžu“), Dalího rozteklý čas, Dona Quijota a litografické karikatury justičního prostředí.
Rozhovor probíhal 30. července, trval dvě hodiny. Na Jiném právu vychází část, kde „nejvlivnější český právník“ hodnotí právnickou scénu včetně fakult, mluví o svých důležitých knihách a svých životních obdobích. Autorizaci Pavel Holländer nepovažoval za nutnou.

V loňské anketě HN jste byl s velkým předstihem (27 z 51 hlasů) označen za tuzemského intelektuálně nejvlivnějšího právníka. Kdo je naopak pro vás právníkem, na nějž dáte?
Když v obchodním právu něco řeknou profesoři Eliáš, Hajn, Bejček, beru to s velkou vážností. V ústavním právu čtu samozřejmě se zájmem názory profesora Filipa. V občanském právu procesním, které je jinak u nás žel ve velké krizi, určitě zpozorním, kdykoli něco napíše profesorka Winterová.
Ale upřímně řečeno, osobnost takového ranku, jakou byl kdysi Antonín Randa nebo v druhé polovině 20. století Viktor Knapp, dnes neexistuje.
Změnilo se tolik právo nebo celá společnost?
Moje generace, ač o to po roce 1989 velmi usilovala, už nemohla srovnat krok s poválečným vývojem sociálních věd na Západě a vygenerovat srovnatelné osobnosti. Právní myšlení u nás za čtyřicet let příliš upadlo. Vždyť Knapp nebyl produktem komunismu, ale první republiky a starého světa. Já jsem, marná sláva, produktem normalizace.
Je možné, že velké osobnosti zrodí současná doba, ale stejně to budou mít těžké.
Proč?
Za oknem zuří postmoderna. Dnešní svět je jiný, těkavý, měnivý, i pro sociální vědce je nesmírně obtížné ho analyzovat. V době, kdy žili Randa, Krčmář, Weyr, byl svět jednodušší, pojmově jednodušší, proto i systémy mohly být přehlednější, srozumitelnější, přesvědčivější než dnes.
Nicméně: z generace kolegů, která v 90. letech už mohla studovat na Západě, výborně ovládá jazyky, má zkušenosti, může vyrůst nová osobnost, jsou tam vynikající jednotlivci počínaje Zdeňkem Kühnem, Janem Kyselou, Vojtěchem Šimíčkem, počítám sem i Jiřího Přibáně. Ale ani jich zase tolik není. A nevím, nakolik je odrazuje akademické prostředí. V období mezi 25 a 40 lety se potřebujete oboru intenzivně věnovat, deset dvanáct hodin denně. A jestli jsou ochotni – a je-li to vůbec možné – sžít se s generací o 30-40 let starší, která sedí na pozicích vedoucích kateder.

Praha má špatnou atmosféru

Při chvále Aleny Winterové jste na okraj poznamenal, že jinak se vám zdá procesní právo civilní v krizi. V jakém smyslu, v čem se to projevuje?
Vyprázdnily se katedry. Jakkoli je paní profesorka vynikající osobnost, zároveň je z odcházející generace. A kdo je za ní? Na katedrách v obou velkých kamenných fakultách – nemluvím teď o těch dvou menších fakultách procházejících krizí – nejsou velké silné osobnosti procesního práva. Teorie, a to platí v menší míře i o trestním procesu, se přesunula do justice, dnes ji dělají soudci. A pohled soudců je, při vší úctě, jen z jednoho úhlu, akademikův pohled je univerzálnější.
Generace Jaroslava Bureše a Pavla Šámala neměla tu životní příležitost, aby prožila akademickou dráhu, studovala v Británii, nemohla pět let pracovat v Německu a chápat tamní právní prostředí.
Když jste měl jmenovat výrazné osobnosti, spontánně vás napadly tři brněnské, jedna pražská a jedna plzeňská. Zdá se, že za nejlepší fakultu tedy dnes považujete Brno?
Školu skutečně dělají silné, charismatické vědecké osobnosti, ty přitahují asistenty a motivují studenty. To jsem si nejsilněji uvědomil, když jsem seděl v akreditační komisi (dva roky ve slovenské, šest let v české) a jednal tam s takovými osobnostmi jako matematik Jaroslav Kurzweil, historik František Šmahel, amerikanista Josef Jařab... Profesor Kurzweil je matematik světového jméno, udělal objevy v jedné z nejtěžších oblastí oboru – kdo z nás právníků to o sobě může říci?
Na hodnocení školy bych se asi ptal čerstvých absolventů, ti nejlépe vědí, která přednáška za něco stála a které zkoušky byly náročné. Vedle názoru absolventů je pak samozřejmě hlavním kritériem vědecká činnost.
Pokud jde o pražskou právnickou fakultu, asi znáte její zvláštní atmosféru. Je to přílišný kolos. Podle mého názoru je tam až přílišná anonymita, která nutně brání vysoké náročnosti. Řada kolegů je rozptýlena jinými aktivitami. A je tam určité vnitřní napět, děděné po generace, kterému vlastně příliš nerozumím.
Mezi katedrami? Nebo generační napětí?
Nedokážu ho přesně určit, ale existovalo už v předchozích generacích. Výmluvně to pro mě ilustruje loňská habilitace kolegy Jiřího Zemánka. Věnuje se aktivně evropskému právu, jako jeden z mála publikuje v zahraničí, má nesporně kvalitní vědecké dílo... a neprošel v tajném hlasování vědecké rady. Já jsem tam přitom byl a vím, že se v průběhu rozpravy nikdo kriticky nevyslovil! Tady něco lidsky nefunguje. Tajné hlasování byl jeden z výdobytků revoluce, po mocenském tlaku komunismu, ale tady mám o něm pochybnosti. Všichni v akademickém prostředí bychom měli mít tolik cti a odvahy, abychom řekli kolegovi do očí, z jakých důvodů jsme proti jeho habilitaci.
Takže se vám zdá lepší Brno?
Snad... ano... Vyhýbám se kategorické odpovědi. Brno má teď také velké problémy. V 90. letech šlo velmi nahoru, generace utlumená v předchozím období – Filip, Bejček a další – se rychle habilitovala. Ale v posledních letech stagnuje. Nevidím dost nových disertací a habilitací.
Jsou tam pochopitelně někteří velmi nadaní lidé – z generace Michala Bobka, Jana Komárka, Martina Škopa, Radima Polčáka –, ale taky jich není moc a nejsou rovnoměrně rozloženi po katedrách. Brno může mít za deset let velké problémy, budou mu chybět silné osobnosti.
Je fakt, že ve srovnání s Prahou nedává tolik příležitostí pro vedlejší aktivity. Ale obě školy se nedají srovnávat s fakultami v německy mluvícím světě.

Od logiky ke Camusovi

Jaká kniha nebo studie vás jako právníka ovlivnila?
První asi učebnice Základy formální logiky od Vladimíra Janáka, k níž jsem se dostal poněkud směšnou cestou.
Po skončení školy jsem původně chtěl do advokacie, ale tam byl za komunismu numerus clausus, nepřijali mě. Takže jsem pokračoval jako interní aspirant v Bratislavě. Diplomku jsem dělal na téma kybernetických metod v legislativě, což bylo v 60. letech poměrně populární, ale v 70. už to mělo spíš špatný zvuk, takže mě zařadili pod katedru teorie státu a práva.
Měl jsem vynikající život: nikdo se o mě nestaral. Tehdejší učebnice teorie státu a práva jsem vůbec nedokázal dočíst, neměl jsem na to duševní sílu, po sto stránkách jsem se ztratil... Šel jsem do nádherné knihovny bratislavské Komenského univerzity, díval se na ty dlouhé řady knih a právo mě vyloženě odpuzovalo – hrozná nuda, šílená! Jel jsem po svazcích a zastavil se u logiky. Janákova kniha je brilantní, přečetl jsem si ji tehdy pětkrát. Přes ní jsem se propracoval k právnické logice, k Weinbergerovi, k polským teoretikům...
To byla vaše nejdůležitější kniha před rokem 1989?
Ještě Kelsenova Ryzí nauka právní. Udělal z ní výtah na 55 stránek, který u nás vyšel česky v roce 1933. A já byl za komunismu u vytržení, co je možné napsat na tak malé ploše, bylo to jak matematická nebo fyzikální teorie, nesmírně konzistentní, vnitřně přesná. Pobíhal jsem mezi kolegy a obtěžoval: "Četli jste to? Není to fantastické, jak tříbí myšlení a rozum?"
Do práva jsem pronikal přes jiné obory, primárně nikdy přes právo samo, spíš přes logiku, krásnou literaturu, třeba Dostojevského. Mimochodem, viděl jste teď Zelenkovy Karamazovy? Úžasný film! Když vznikají takové věci jako Karamazovi nebo dřív Je třeba zabít Sekala, film antických rozměrů, je to pro mě zpráva, že i dnes žijí výjimeční umělci.
A kniha po roce 1989?
Asi před pěti lety jsem poprvé četl Camusovu filozofii; za komunismu mohla vyjít nanejvýš jeho beletrie. Teprve teď vyšel jeho Člověk revoltující z 50. let – to má strašnou sílu! Já chápu, že ho Sartre tak nenáviděl! A všichni francouzští systematičtí filozofové. Ten chlap zemřel hrozně mladý, ještě mu nebylo padesát, a byl schopen vstřebat a prožít evropskou filozofii a literaturu a vyjádřit ji nádherným jazykem, jakého vědec není schopen. Ono je dost úžasně, když se, jak říkává Vojtěch Cepl, dopustíte jedné myšlenky – a Camus se jí dopustí čtyřikrát na každé stránce. Pamatujete na Formanova Amadea, jak si Salieri čte Mozartovy noty a zírá, že v partituře není jediný škrt? Jak prožívá jako hroznou nespravedlnost, že on je tak pilný a tak moc se musí snažit na jeden nápad, ale Bůh mluví ústy toho výtržníka Mozarta? Tak takhle museli nenáviděl Camuse.
Takže logika, Kelsen, Dostojevský, Camus...
...a samozřejmě Gustav Radbruch. Četl jsem ho, když jsem byl na začátku 90. let dva roky v Kielu. Taky to bylo vynikající: taky se o mě nikdo nestaral. Radbruch je největší evropský právník 20. století, člověk neuvěřitelně renesančního rozpětí, od filozofie po teorii umění, autor německého trestního zákoníku, nakrátko spolkový ministr spravedlnosti ve 20. letech, vynul se koncentračnímu táboru, v roce 1945 obnovoval právnickou fakultu v Heidelbergu a v roce 1947 publikoval nejvýznamnější a nejcitovanější článek v poválečné Evropě, Zákonné neprávo a nadzákonné právo, kde vyjádřil formuli, která je východiskem pro překonávání totalitních režimů.
Ale mně se líbí také jeho interpretace výtvarných a literárních děl s právnickou symbolikou. Jeho široký záběr byl jeho obrovská výhoda. Studenti se mě někdy ptají, jak se vypořádat s fragmentovaným právem. To můžeme jen tehdy, když poodstoupíme; když do něj vstoupíme, ztratíme se.

Že nejsou války, není samozřejmé

Jaká životní zkušenost nebo jaké období zformovaly vaše hodnoty – pokud to u sebe člověk může poznat? Co byl pro vás důležitý moment pro právníka?
Krásné období bylo 1989-91 v centru Veřejnosti proti násilí, kde jsem potkal Fedora Gála nebo Martina Bútoru. Ale jinak mají samozřejmě pravdu psychologové: rozhodující byla rodina a dětství.
Řekl byste, že jste – kvůli původu z tradiční slovenské rodiny – konzervativní v rodinných otázkách?
Asi, ale to je jen malý prvek. Naše rodina skutečně žila ustáleným životem, jaký rodiče převzali od starých rodičů. Otec třeba trval na tom, že nejméně jednou se musí rodina sejít – u večeře. Mělo to svůj řád, nikdo například nemohl začít jíst před maminkou. Přitom nepanovalo v rodině napětí. Rodiče nám nechali volnost: nestarali se, jak se učíme, každý si uvědomoval svou odpovědnost za to, co dělá.
To bylo nápadné, jak jste zdůraznil při pobytu v Bratislavě a v Kielu -- jak se vám zamlouvala pracovní pozice, v níž jste měl volnost a nikdo se o vás nestaral.
Proto jsem také chtěl do advokacie, jako do prostoru, který dával za komunismu relativně nejvíc autonomie.
No a kromě toho – moje matka byla v prvním transportu židovských děvčat, který odjel 20. března 1942 do Osvětimi. Přežila tam tři roky. Přežila i pochod smrti v lednu 1945. Přežila Bergen-Belsen, kde je osvobodili Angličané. Ta doba byla u nás v rodině přítomná, i to, co z ní vyplynulo, mluvilo se o ní. Nechci používat moc patos, ale zformovalo to vědomí základních hodnot lidské důstojnosti. Ovlivnilo to i můj pohled na Evropu dnes.
Máte tím na mysli, že vnímáte spojenou Evropu jako její někdejší tvůrci, především jako mírový projekt proti válce?
Ano. Nemám rád slovo „integrace“, nejsem k Evropě nekritický, nejsem ve fan klubu Evropské unie. S evropským právem jsem pracoval, považuji ho za roztříštěné, špatně srozumitelné, složitě se s ním pracuje, obtížně se u něj rekonstruují účely vzniku. To vám potvrdí kolegové, kteří s ním pracují mnohem víc než já.
Ale rozumíte – část mé rodiny byla vyvražděna. Že nejsou války, že nemusíme mít strach zajet si do Německa, to je pro mě hodnotou, která není samozřejmá. Víme z Dostojevského, že ty běsy tady pořád jsou. Nevěřím, že se člověk za 70 let tak změnil. Takže dnešek pro mě není samozřejmý, je to výsledek poválečné snahy Evropanů. A byl by nemyslitelný bez Spojených států. To vnímám i ve svých 55 letech a souvisí to s pohledem dětství a rodinnou zkušeností.

KSČ a pokání

Nemluvil jste zatím vůbec o členství v KSČ, za celou dobu jste jen poznamenal, že jste „produktem normalizace“. Je to členství pro vás trauma? Ptali se vás na něj při obou schvalováních v parlamentu, i v rozhovoru pro slovenské Domino fórum.
Stal jsem se členem hned po skončení školy, v roce 1976, a byl jsem ve straně až do roku 1989. Je správné, že se mě na to ptají. Je nemyslitelné, aby schvalovací proces proběhl bez toho – vybavuji si, jak se mě senátor Jaroslav Kubera ptal, zda bývalé členství v KSČ garantuje nebo negarantuje splnění morálních předpokladů pro výkon soudce Ústavního soudu.
Je to pro mě těžké najít se vší upřímností sám k sobě odpověď, která s odstupem tolika let nebude sebestylizací. Když jsem vstoupil do KSČ, nebyl jsem přesvědčeným marxistou. Nejdřív jsem Marxe nečetl vůbec, protože jsme ho číst museli; pak jsem ho četl, snažil se zorientovat v jeho argumentaci u filozofie dějin, a nepřesvědčil mě to. To neříkám proto, že teď chci dělat chytrého: nemyslím si, že by byl nevýznamný myslitel a krátké spojení „marxismus = komunismus“ mi připadá mnohem komplikovanější.
Vstupoval jsem do strany s mylným přesvědčením, že je to rozumné a správné. Zdálo se mi, že bipolární svět je neměnný, a s odstupem času obdivuji ty, kdo v sobě měli víru, že se svět změní. A pak jsem měl ten obvyklý omyl, že uvnitř něco dokážete lépe. Nebyla to pravda, uvnitř jste nic neovlivnili, ani ve svém nejbližším mikrosvětě.
Myslím, že mé selhání spočívalo v tom, že jsem nikdy nenalezl odvahu ze strany vystoupit. Věnoval jsem se své práci, učil, soustřeďoval se na právní analytiku... nedá se nic dělat, nejde to odžít znovu. A jsem možná trochu ješitný, ale snažím se morálního soudce své nedokonalosti a svého selhání dělat pro sebe sám. reflexe zvenčí někdy přijímám, někdy ne, záleží na tom, do jaké míry si vážím toho člověka. Neberu to od každého. Třeba ne od člověka, součástí jehož života bylo mnoho amorality.
To mluvíte o někom konkrétním?
Myslím to obecně.
Jaký to mělo později vliv? Seděl jste v Ústavním soudu se dvěma dlouholetými politickými vězni, doktorem Kesslerem a doktorem Procházkou, tomu tématu se asi nedalo vyhnout.
Nikdy mě to neovlivňovalo. Snažil jsem se zaujímat stanovisko v souladu s tím, jak přesvědčivé byly v dané věci argumenty morální a právní.
Se Zdeňkem Kesslerem i Antonínem Procházkou jsme měli dobré vztahy. Víte, Kesslera jste neslyšel si stěžovat, jaké hrůzy tam prožili, i když následky věznění nepochybně zdravotně ovlivňovaly. Jedinkrát jsem ho o vězení slyšel vůbec mluvit. To jsme byli v Lublani s ním, Ceplem a Varvařovským. Nechtělo se nám jít večer spát, tak jsme si objednali ballantinky a mluvili do noci. Zrovna šel v České televizi hraný film o jáchymovských dolech a zeptali jsme se Kesslera, do jaké míry odpovídá skutečnosti. Ani tehdy se ale nijak nelitoval.
On i doktor Procházka měli úžasný smysl pro humor. Kessler brilantně využíval svůj cit pro češtinu: uměl kvůli pointě přecházet z češtiny do hantecu, že byste se zbláznil smíchy.
Žádné napětí nebylo ani třeba při jednání o lustracích?
Ne. Vím z druhé ruky, že bylo v roce 1992 na Valkově federálním Ústavním soudu. Kvůli disonanci během jednání pak někteří kolegové nepřišli na vyhlášení nálezu.
V Kesslerově Ústavním soudu jste disenty týkající se minulosti nepsal. Teď jste patřil k těm, kdo psali nesouhlasná menšinová stanoviska k nálezu k Ústavu pro studium totalitních režimů. Kritizoval jste, že členství v KSČ zabraňuje vstupu do rady Ústavu, takže funkce má přísnější formální kritéria než členství v Ústavním soudu nebo i funkce prezidenta republiky.
Jen připomínám, že stanovisko jsme psali s doktorem Nykodýmem společně, ale samozřejmě za ním plně stojím. Reflexe minulosti bude práce i pro vaši generaci. Ten systém přinesl hrozná utrpení: rozložil společenské vztahy, zničil vesnici, strašně poškodil kulturu... I když se měnil – dají se v něm zhruba rozlišit tři období: padesátá léta, šedesátá a normalizace --, stále v něm zůstávalo, z čeho se zrodil. Jednak z až teroristické krutosti počátku 20. století, jednak z étosu reflektujícího velké utrpení. Tyto dva proudy byly v komunistickém hnutí přítomny ještě před rokem 1948.
Řada z komunistů pochopila hrůzu této cesty. Na Slovensku byli prakticky všichni významní disidenti bývalými členy KSČ. Včetně monumentální postavy Dominika Tatarky – i on byl členem KSČ, a přitom ani v 40. a 50. letech nepsal blbosti, Proutěná křesla nebo Farská republika podle mě pořád obstojí. V roce 1956 píše Démona souhlasu, když se v Čechách a na Moravě ještě nedělo nic. A teď si nedovedu představit, že by někdo řekl: Ne, Tatarka nemůže být v kuratoriu, které bude reflektovat dějiny. Nebo Milan Šimečka, autor Konce nehybnosti, asi nejlepší reflexe normalizace, jakou kdy kdo v Československu napsal.
Možná může někdo jiný říci: To není namířeno proti nim, ale proti jiným. Možná.
Napadlo mě, jestli jste v Kesslerově soudu přece jen necítil určitý ostych se ke komunistické minulosti vyjadřovat a že teď se vám zdá, že by vzhledem k uplynulému času už neměli bývalí komunisté ostrakizovat.
Neměl jsem zábrany, ne, to nejde. Myslím, že je o minulosti nutno mluvit, v každé generaci. Je správné, pokud archívy budou otevřeny. Věřím, že ty běsy tady pořád jsou, 70 let není nic. Mohou se obnovit, už ne na bázi komunistické ideologie, byl by to asi jiný typ populismu, jiné totality.
Myslím, že vůči těm, kteří byli schopni pokání, může být možnost obnovení komunikace, to snad ano. Nedá se však zapomenout, neanalyzovat minulost. Jak s těmi hrůzami bude pracovat další generace, to bude její věc.
Promiňte tak osobní otázku, ale v čem spočívalo vaše osobní pokání?
Nevím, jestli jsem byl postaven po 90. roce před životní situaci, kterou by bylo možno označit za pokání. Jestli tak lze hodnotit můj život po roce 1990, to budou muset říci jiní. Tedy pokud budou mít důvod se tím zabývat, že. Existují v životě i důležitější věci než já.

Připadal bych si jako dinosaurus

Sloužíte zde patnáct let, ale pořád jste vlastně na ústavního soudce mladý, je vám 55. O vašem případném znovujmenování by rozhodoval už nástupce Václava Klause. Vím, že je to předčasná otázka, ale měl byste zájem? Třicet let na ústavním soudu, půl aktivního života...
Ještě jsem si, upřímně řečeno, tuto otázku nepoložil, je opravdu předčasná. Spontánně bych řekl, že už bych si asi připadal jako dinosaurus. Soud už by asi v té době potřeboval nějaké nové generační impulsy. možná se sem přesune část kolegů, která dělá veřejné právo na Nejvyšším správním soudu, možná ne, kdo ví, kdo bude v roce 2013 prezidentem, jak bude vypadat politická scéna... Ale připadal bych si fakt jako Jurský park, jako dino. Radši ne, pokud dostanu příležitost věnovat se studiu, psaní a výuce.

životopis
Prof. JUDr. Pavel Holländer, CSc, se narodil 23. února 1953 v Lučenci. Je ženatý. Studium práv ukončil v roce 1976. Od tohoto roku působil na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě jako interní aspirant, od roku 1979 jako odborný asistent a od roku 1988 do února 1993 jako docent (s výjimkou období od září do prosince 1989, kdy pracoval v Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd). V letech 1992 a 1993 studoval jeden a půl roku v rámci stipendia Humboldtovy nadace na Právnické fakultě Univerzity v Kielu. V květnu 1995 byl jmenován profesorem. Od roku 1993 soudcem Ústavního soudu České republiky, znovu jmenován v roce 2003 (podle životopisu na stránce Ústavního soudu). Celý příspěvek

Dá se měřit kvalita soudců?

Článek pro HN, který nakonec nevznikl

Na počátku bylo slovo jednoho „sprostého podezřelého“. Když bývalý ministr Vladimír Mlynář dostal nejprve pět a půl roku nepodmíněně a pak ho odvolací instance zcela zprostila viny (přitom předsedkyni senátu první instance vytkla několik chyb), postěžoval si autorovi tohoto textu: „Když chirurgovi umírá příliš pacientů pod skalpelem, přeřadí ho na jinou práci. (...) Kdybychom věděli, že soudkyně Slepičková dělá jednu chybu za pět let, budiž - to je život. Ale co když jí odvolací instance kvůli hrubým chybám zrušila desítky věcí?“
Zajímavá otázka. Dá se k ní ovšem přidat další: Pokud takové statistiky existují, má smysl je zveřejňovat?

„Kvantitativní“ statistiky (počet nových věcí u soudu XY, průměrná délka řízení) zpracovává ministerstvo spravedlnosti každý rok. Ale „kvalitativní“ (jak často se účastníci proti rozhodnutím soudu XY odvolávají a v kolika procentech jsou úspěšní) už běžně nevycházejí.
Autor to zkusil počátkem léta na ministerstvu a u čtyř krajských soudů: nejvíce se původní představě blížily údaje od průkopníků elektronické justice, z Krajského soudu v Praze. Tamní vedení si udělalo vnitřní statistiku u civilní agendy za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007. Může to být dobrý modelový příklad, jak by výsledky mohly vypadat. (Krajský soud poskytl základní data bez průměrů a vyhodnocení, následné výpočty a interpretace proto padají čistě na autorovu hlavu, nikoli na samotný soud.)

Řekněme, že možný problém naznačují data u civilních sporů v Rakovníku. Jak to?
Ve středních Čechách existuje dvanáct okresních soudů a dvanáct odvolacích senátů; potvrzující rozhodnutí se vynáší v necelých 46 % odvolacích řízení. Nad polovinu se dostal jen okresní soud v Benešově (51,8 %), na druhém konci se vymyká Kutná Hora (41,53 %) a Rakovník (42,64 %).
Zhruba každé páté rozhodnutí odvolací instance změní (21,58 %). Výrazněji se vymyká Rakovník (27,6 %), na druhém konci škály Mladá Boleslav (17,2 %).
Zrušena a vrácena je zhruba každá dvacátá věc, vymyká se Kladno (8,4 %) a Praha-východ (7,1 %), Rakovník je zde na průměru, naopak Kutné Hoře zrušily a vrátily jen 3,3 %.
Zbytek do sta procent tvoří pestrá směs věcí rozhodnutých „jinak“ (odvolání odmítnuté pro opožděnost, nepřípustnost, vracené k odstranění vad, zastavená řízení...).
Z téže statistiky vyplývá, že například odvolací senát 30 Co je mírnější než ostatní: nejčastěji ze všech potvrzuje rozhodnutí první instance (51,9 %), nejméně ze všech je mění (15,7 %) a má druhý nejnižší počet zrušených a vrácených věcí (3,5 %). Naopak existují senáty, které potvrzují zřetelně méně často, třeba 25 Co (38,3 %).
Čtenáře zde nutně napadne, jak často se vůbec účastníci na úrovni okresních soudů odvolávají. „Podle mých zkušeností tak 2-3 z 10 případů,“ říká místopředsedkyně Krajského soudu v Praze – a zároveň jeho mluvčí – Lenka Ceplová.

Řekněme, že bychom se mohli dopracovat až k statistice „úspěšnosti“ jednotlivých soudců. (Třeba kdybychom se ze zvědavosti chtěli podívat, zda má dr. Argonantus u Vrchního soudu v Praze stejnou úspěšnost jako dr. Ryška u Vrchního soudu v Olomouci.)
Jenže: mohla by taková data upozornit na „chirurga, kterému umírá příliš pacientů pod skalpelem“? Nebo by jen vytvořila veřejný tlak na vymykající se jedince, aby se hleděl zařadit do průměru? Kde je psáno, že má odvolací instance pravdu? Klasická ukázka: trestní případ bývalé ministryně Marie Součkové vstupuje už do sedmého (!) „kola“, odvolací soud ho už potřetí zrušil a vrátil nižší instanci. Kdo tady „má pravdu“: původní předsedkyně senátu obvodního soudu Monika Křikavová, nebo předseda senátu městského soudu Petr Stutzig?
Skutečně extrémních odchylek by si předsedové soudů všímat měli (ale co to je extrém? negativní odchylka o 10 % od průměru?). Kdyby se takové údaje zveřejňovaly ve výroční zprávě, pomohlo by to transparentnosti justice („máte, pane kolego, dvakrát víc zrušených a vrácených věcí než ostatní, zamyslete se nad sebou“)? Nebo by to spíš vytvořilo tlak na konformitu („už je červenec a potvrdili jsme v senátu 70 % věcí, měli bychom pár aspoň změnit, ať to nevypadá, že je vůbec nečteme“)?
Co si myslíte vy? Celý příspěvek

Když právníci krásně mluví II

aneb Obrana novinářů

Jedno přiznání hned na úvod: ano, spousta novinářů skutečně není schopna rozlišovat mezi obžalobou a žalobou. Kašlou na rozdíly mezi veřejnou a státní vysokou školou. Obchodní společnosti drze říkají firma. A než jim vštěpovat odmítnutí a zamítnutí, to už je lepší věnovat se něčemu nadějnějšímu, třeba házení perel sviním.
Nicméně: kde se vlastně bere v právnících sebevědomí, s jakým vymáhají dodržování své terminologie po civilním obyvatelstvu? Během patnácti let v médiích nenarazil autor těchto řádek na ješitnější profesi: ani jazykovědci nejsou tak pinktlich. A vůbec – proč by si něco tak ošklivého jako právnická čeština mělo zasluhovat nějaký zvýšený respekt?


O dvou příkladech ošklivosti už byla řeč loni, ale osvěty není nikdy dost:
1) Jen právník může lpět na tak špatně utvořeném slovesu jako zrušuje. Už se zažralo do hlav a srdcí tak hluboko, že právníci už ani netušují, v čem je problém. (Stala by se nějaká katastrofa, kdyby místo toho psali, že tímto se ruší?)
2) Kdykoli právník nonšalantně prohlašuje, jaký „máme nápad trestné činnosti“, jazykově citlivější osoby skutečně v tu chvíli dostávají nápad trestné činnosti, například že by za tuto plevelnou policajtštinu způsobili mluvčímu lehkou újmu na zdraví (utrpěla by nějak vznešenost justice, kdyby se mluvilo o nových / nově hlášených věcech? nebo už to mají všichni předtištěno ve formulářích pro statistické výkazy?)

*

Novináři nikdy nebudou mluvit jako právníci, a to z několika důvodů.
Za prvé, v papírových novinách mají uzávěrky a omezený prostor. Nemohou vyrábět písemné odůvodnění přes tři měsíce a na 165 stranách hustého strojopisu. Kdyby každá ze stran sporu i samotný soud měly horní limit stránek, hned by ubylo rozvleklých skutkových rekapitulací, zbytečného vypisování zákonných ustanovení a více by vynikly vlastní myšlenky. (A proto si tolik právníků žádný horní limit nestanovuje.)
Za druhé, v článku nemůže používat relutární restituci, protože by mu editor vrátil článek s poznámkou „česky, prosím“. Dokonce i o semiautonomních organelách nebo super star clusterech musí novinář napsat tak, aby mu rozuměl i kdejaký právník.
A konečně nemůže v jedné větě třikrát zopakovat stejný obrat, i kdyby byl výsledek tak krásný jako člen zastupitelstva, který před svým zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyl v pracovním poměru, ale vykonává funkce ve stejném rozsahu jako člen zastupitelstva, který je pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn. Řekněme, že pokus o hledání synonym není vždycky zrovna zdařilý; ale řekněme, že právníci to novinářům taky nedělají zrovna lehké.
Autor těchto řádek ve svých článcích občas ústavní soud prostřídá konstitučním tribunálem, i když to zavání Polskem, a jeho členy nazve strážci ústavy, i když to zavání Íránem. Ale co s těmi nešťastnými státními zástupci, když se nedají ani zkrátit na zástupce? Státní návladní? Ne že by autor těchto řádek jako právník toužil po obnově prokurátorů, ale jako novinář byl spokojen. Než někdo vymyslí lepší synonymum, bude je proto dál zcela nesprávně nazývat civilněprávním žalobci, protože v kontextu jen málokdy hrozí záměna. Případ KS Praha 36 C 8/2008, kde všichni žalující státní zástupci byli žalobci, ale nikoli všichni žalobci byli státními zástupci, se hned tak opakovat nebude. (Pro modelky, které by náhodou četly tento text: je to případ známý jako „justiční mafie“.)
A když už jsme u toho: médiím i celému civilnímu obyvatelstvu trvalo zhruba deset let, než se jakžtakž naučily rozlišovat mezi Ústavním a Nejvyšším soudem. Zřídit jim potom Nejvyšší správní soud byla od zákonodárce čirá zlomyslnost. Máme říkat Správní soud? Psát ústavní soudci lze celkem snadno, nejvyšší soudci jsou matoucí, ale správní soudci jsou v textu zcela nepoužitelní. Editor i čtenář by při nepozorném čtení nabyli dojmu, že je snad řeč o nějaké prima partě správných hochů a dívek, vedle níž existují i nesprávní soudci.
Návrhy na synonyma jsou vítány: schválně jak krátká bude debata pod tímto textem.

*

Posledních dvě stě let už nežije nikdo, kdo by obsáhl soudobé vědění i s jeho terminologií (ten poslední zemřel v roce 1804). Nezbývá než si platit skupinu poloexpertů, která překládá expertní řeč do obecné. Novináři mezi tyto překladatele patří. Jen málo z nich jsou rodilí mluvčí, nikdy nebudou mít dobrý přízvuk a budou komolit. Ale právníci by to mohli nést s velkomyslností Američana, který narazil na snaživou středoevropskou czenglish. Zatím se chovají jak Francouz, když uslyší špatný akcent. Celý příspěvek