pátek 11. května 2007

Mlč, soudče!

Nejprve stručná fakta: Ústavní soud nálezem ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce rozhodující osobnostní spor ve věci kauzy známé jako „studenti architektury vs jejich bývalý učitel“ není podjatý, když poskytl o tomto případu rozhovor týdeníku Respekt (č. 46, ročník XVI, týden 14.-20. 11. 2005). V následující úvaze mi vůbec nejde o to jakkoliv se vyjadřovat k podstatě tohoto sporu (a to již proto, že jako bývalý člen fakultního stávkového výboru celý případ vidím velmi jednoznačně, samotnou žalobu předsedy ZO KSČ považuji za nestydatost a dokonce bych použil tolkienovský obrat o proti sobě stojících silách dobra a zla) a nechci ani hodnotit důsledky tohoto nálezu, které neznamenají nic jiného než oddálení konečného rozhodnutí ve věci o měsíce, možná i o roky.

Pokračování:
Jde mi o něco zcela jiného. Ústavní soud se zde totiž zásadním způsobem vyslovil k otázce, zda se soudce obecného soudu poté, co je jeho rozhodnutí zrušeno a zároveň před svým dalším rozhodnutím ve věci, může mediálně k případu vyjádřit. Právní věta, vyslovená Ústavním soudem, zní, že „není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“ Z důvodu korektnosti doplňuji sporný rozhovor se soudcem:

„Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?“
„To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.“
„Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?“
„Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.“
„Proč u soudu nemluvil soudní znalec?“
„Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.“
„Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?“
„To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.“

Podstata úvahy Ústavního soudu vychází z obecné teze, že k podjatosti soudce dochází i tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. S touto tezí v zásadě souhlasím. Nicméně obávám se, že Ústavní soud od sebe nedokázal odlišit dvě roviny problému, a v tomto směru považuji jeho rozhodnutí za nebezpečný precedens.

Na straně jedné se totiž určitě shodneme v tom, že soudce není strojem na rozsudky, který toliko mechanicky vypouští podle předem nastavených šablon konkrétní řešení. Práce soudce je prací intelektuální a hodnotově orientovanou a plně naopak souhlasím s názorem, že ve většině rozhodovaných případů (a to i ve zdánlivě banálních či veskrze procesních otázkách) se ve vydaném rozhodnutí odrazí „niterný svět“ soudce, neboť v dřeni každé zásadnější principielní otázky se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které rozhodující osoba zastává a které kolem sebe vyzařuje. Takto viděno je správné žádat, aby každý soudce byl schopen svoje rozhodnutí vysvětlit a obhájit, protože lze legitimně očekávat, že se s ním vnitřně ztotožňuje a že je věrným odrazem jeho způsobu myšlení.

Na straně druhé samozřejmě je nutno respektovat, že nikdo není „vlajkonošem pravdy“ a že i sebelepší soudce je jen jednou částečkou státního mechanismu. Proto i když budu stokrát přesvědčen o tom, že můj právní názor je správný, nemohou účastníci řízení, v němž rozhoduji, doplácet na moji ješitnost a zabedněnost v tom smyslu, že si postavím hlavu a nebudu respektovat právní názor nadřízeného soudu. To je jakýsi instanční rozměr tohoto problému, kdy za situace, kdy je moje rozhodnutí zrušeno, jsem povinen rozhodnout podle závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušovacím rozhodnutí, a to i tehdy, když budu skálopevně přesvědčen o jeho vadnosti. To je jasný závěr, odůvodněný rovností účastníků řízení, precedenční povahou soudních rozhodnutí a především samotnou povahou soudcovské práce, která musí být chápána jako služba veřejnosti a nikoliv jako intelektuální dostihy nekontrolovatelných ješitů. (Proto samozřejmě nelze uvažovat ani tak, jak před časem učinili soudci nejmenovaného okresního soudu, kteří kolektivně prohlásili svoji podjatost jen proto, že se neztotožnili s právním názorem obsaženým v jednom zrušovacím rozhodnutí instančně nadřízeného soudu.)

Pokud tedy vnímám obě roviny nastíněného problému, nepovažuji zásadně za něco špatného, když se soudce vyjádří k rozhodovanému případu, i když ví, že jeho právní názor v odvolacím řízení neobstál a že ve věci bude muset rozhodovat znovu. Alternativou k poskytnutí takového otevřeného rozhovoru je totiž buď aplaudování zrušovacímu rozhodnutí, což by však zřejmě nebylo ničím jiným než „hujerismem“ nejhrubšího zrna a takovýto soudce by si nezasloužil skutečné vážnosti a úcty, anebo apriorní odmítnutí jakkoliv se mediálně vyjadřovat. A to považuji za špatné řešení, protože soudce zde není jen proto, aby „kabinetně“ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.

Doufám proto, že citovaný nález Ústavního soudu představuje spíše jen jakési jeho vybočení z jeho obvyklé judikatury jinak velmi vstřícné k otázkám svobody názorů a práva na informace. V opačném případě by totiž Ústavní soud výrazně podpořil tendenci řady soudců schovávat se před veřejností do obvyklých alibistických ulit.

20 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Váš příspěvek se mi velmi líbil a má zajímavé analytické pozadí. Zvláště se mi líbilo, jak jste poukázal na napětí mezi osobností soudce a jeho institucionální rolí. Jeho role soudce ho někdy nutí, aby rozhodoval a odůvodňoval způsobem, se kterým se osobně neztotožňuje, nicméně ho nenutí k tomu, aby měnil své osobní názory.

Právě čtu knihu: D. N. Walton,C.W. Krabbe, "Commitment in Dialogue: Basic Conceps in Interpersonal Reasoning", New York 1995.
Je to práce o dialogické logice, která modeluje argumentaci tak, že se připouští jak obhajoba názoru, tak i ustoupení od názoru. Vychází se tu z předpokladu, že na jedné nemá smysl argumentovat s někým, kdo nehájí své názory a je přizpůsobivý tak, že automaticky přebírá názory druhého. Ale na druhé straně nemá smysl diskutovat ani s tím, kdo nedokáže pod tlakem argumentů druhého změnit svůj názor. Jinými slovy, člověk není racionální, pokud mění názory jenom proto, že byly namítnuty. Ale také není racionální, pokud nemění názory, přestože se v argumentaci ukázaly jako neudržitelné. U soudce se ovšem situace komplikuje tím, že musí respektovat právní názor vyšší instance. S tímto procesním omezením ale dialogické modely právní argumentace počítají.

Radek Policar řekl(a)...

Rád si rozhodnutí ÚS přečtu, až bude publikované. Ani dnes ještě na www.judikatura.cz nebylo.
Považuji za pozitivní, když je soudce ochoten veřejně vystoupit a odůvodnit své rozhodnutí (nejen v soudní síni).
Poučení z tohoto případu zní: můžete být podjatí, ale pokud o tom nebudete mluvit, tak vyloučeni nebudete.
Trošku mně to připomnělo jeden z politických neúspěchů na počátku Clintonova prezidentství. Ve volební kampani slíbil, že v armádě budou moci sloužit i "otevření" homosexuálové. Když to potom jako prezident navrhl, tak to odmítli jak republikáni, tak armáda. Nakonec z toho byl kompromis zvaný Don´t ask, don´t tell policy, který znamenal, že se armáda při odvodu nebude ptát branců na jejich sexuální orientaci a oni zase nesmí svou sexuální orientaci na veřejnosti projevovat.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Radek Policar
Také považuji za pozitivní, když je soudce ochoten veřejně vystoupit a odůvodnit své rozhodnutí (nejen v soudní síni). Nicméně, soudce musí při druhém rozhodnutí respektovat právní názor druhé instance a to i v případě, že se s tímto názorem neztotožnuje. Jaký názor by v takovém případě měl veřejně obhajovat? Svůj vlastní anebo ten "oktrojovaný"? Když už jsme u té otevřenosti. :)

Matěj Šuster řekl(a)...

Je to asi tím, že o dané kauze mám jen povrchní až mlhavé informace, ale výroky pana soudce v rozhovoru pro Respekt mi připadají vcelku nevinné, resp. mi není jasné, proč by měly zakládat "důvod k pochybnostem" o jeho nepodjatosti.

Chtělo by to si přečíst ten nález v úplném znění, protože z publikovaný úryvek je IMHO dost nejasný.

Zejm. mě zarazila tato část:

"...navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“
_____

Tzn. že pokud je soudce jednou ze stran sporu, jakož i novináři za svůj právní názor veřejně ostře kritizován, neměl by své stanovisko veřejně hájit ani jej jakkoli vysvětlovat (zejm. v době, kdy má o věci znovu rozhodnout), protože v opačném případě "nelze vyloučit důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti"?

Připadá mi totak nějak nefér ... ;-)

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek
Jaký názor by měl obhajovat?
Pokud by projevoval cizí názor, působilo by to dost nevěrohodně.
Nevidím důvod, proč by nemohl vyjádřit svůj názor. Ten ostatně vyjádřil třeba svým rozsudkem, který mu byl později zrušen. A nedovedu si představit, že by ze skutečnosti, že soudce projevil v rozsudku jiný názor než odvolací instance, někdo vyvodil závěr o jeho podjatosti.

Na druhou stranu by asi jeho vyjádření mělo zachovávat určitou úroveň. Legitimitě soudů by určitě neprospělo, kdyby soudce vykřikoval do médií, že na odvolačce pravděpodobně sedí mentálně retardovaní jedinci. To je zřejmě lepší ventilovat v kanclu nebo mezi kolegy (a klidně i vulgárněji:).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Lada Vyhnanek
Rozhodně nejsme ve sporu. Soudce by veřejně zdůvodnil, že rozhodl takto, protože respektoval právní názor odvolacího soudu, přestože s tímto názorem osobně nesouhlasí.
PS. Nemůžu si pomoct, ale opět mi to v určitém ohledu připomíná disentní stanovisko. :)
PPS. Berte to prosím jako pokus o legraci. ;)

jirisykora řekl(a)...

Také bych označil rozhodnutí ÚS jako nešťastné a věřím, že do budoucna nebude opakováno. V konečném důsledku by to totiž skutečně znamenalo, že soudce v probíhající věci nemůže udělat nic jiného, než odkázat na písemné znění svého rozhodnutí a pokud se k němu ještě nedopracoval, tak mlčet jako hrob. Samozřejmě, že se můžeme bavit o tom, do jaké míry je vhodné a správné nakonec v rozhodnutí polemizovat s právním názorem soudu vyššího stupně či Ústavního soudu, ale tady ještě o takovou situaci ani nešlo a podle mne z ničeho neplynulo, že by soudce takový názor nerespektoval. A koneckonců každý soudný člověk musí vidět, že pokud soudce takový názor respektuje, protože zkrátka ze zákona musí, tak to ještě neznamená, že jej přijal za svůj. A sdílím v každém případě obavu, že důsledek takovéhoto rozhodnutí ÚS bude spíš nepříznivý - soudci se nebudou k ničemu vyjadřovat, pokud jde o probíhající věci a u skončených budou říkat, však si přečtěte rozhodnutí. Nic z toho prestiž justice určitě nezvýší.

Jaroslav Brož řekl(a)...

Add Tomáš Sobek:
Souhlasím, že může dojít k pnutí mezi osobností soudce a jeho institucionální rolí. Zvláště za situace kdy dojde k rozkolu mezi osobním názorem soudce a právním názorem vyšší instance. V tomto směru je nutné si uvědomit, že poskytuje-li soudce rozhovor ke sporu, který rozhoduje, tak jednoznačně vystupuje v roli soudce a nikoli pana X,Y, který od osmi ráno do pěti večer je soudcem. Je tedy irelevantní zda si soudce osobně myslí A nebo B (lépe řečeno pan X, Y si osobně myslí), protože v dané situaci vystupuje jako soudce X,Y a nikoli jako pan X,Y. Myslím, že Sir Humphrey daný problém vystihl mistrovským způsobem kdy v obdobné situaci poznamenává: „It's so difficult for me, you see, as I am wearing two hats“ (YPM - A Real Partnership).



Add komentáře:
V obecné rovině lze tvrdit, že vyjádření soudce ke sporu nemusí být zásadně vždy nevhodné. Je vždy nutné posoudit okolnosti vyjádření, jeho obsah a situaci za jaké je učiněno. Způsob vyjádření soudce by měl být takový, aby nemohl vznést pochybnost o jeho nestrannosti, chránil rovné postavení účastníků řízení a tedy celkově přispíval k upevňování důvěry občanů v nestranný soud a spravedlivý proces, resp. justici jako celek. Tyto požadavky jsou aplikovatelné i za situace kdy je soudce vázán právním názorem soudu vyšší instance.

K danému nálezu US ČR si dovolím poznamenat, že není prvním rozhodnutím svého druhu a koreluje s rozhodnutími NS ČR a judikaturou ESLP.


Add Jan Sykora:
Váš názor, který se týká otázky zda došlo či nedošlo k respektování právního názoru soudu vyšší instance, zřejmě opomíjí zejména ve třetí a čtvrté větě nález ÚS (I. ÚS 553/03 – výkon politických práv).

Matěj Šuster řekl(a)...

Ono se asi těžko dá debatovat o právním názoru Ústavního soudu, když z něho zatím člověk měl možnost si přečíst jen dvě věty. ;-(

Na www.judikatura.cz jsem zatím text inkriminovaného nálezu neobjevil.

Jaroslav Brož:

Citát:
"V obecné rovině lze tvrdit, že vyjádření soudce ke sporu nemusí být zásadně vždy nevhodné. Je vždy nutné posoudit okolnosti vyjádření, jeho obsah a situaci za jaké je učiněno. Způsob vyjádření soudce by měl být takový, aby nemohl vznést pochybnost o jeho nestrannosti, chránil rovné postavení účastníků řízení a tedy celkově přispíval k upevňování důvěry občanů v nestranný soud a spravedlivý proces, resp. justici jako celek."
-------

Vámi uváděná kritéria mi připadají natolik mlhavá, že je otázkou, zda dávají aspoň trochu pevný základ pro to, jak předem rozpoznat, jaká veřejná vyjádření soudce jsou ještě v pořádku a jaká již nikoli.

Zejm. mi není jasné, zda podle vás výroky dotyčného soudce v rozhovoru pro Respekt mohly "vznést pochybnost o jeho nestrannosti" atd.?

Pavel Rubes řekl(a)...

Domnívám se, že je velmi na pováženou, pokud soudce - ještě před vynesením ortelu - veřejně dává "nahlížet pod pokličku" jinde než v soudní síni.

Nejde tak o to, zda tím vyjadřuje svou podjatost - taková úvaha je totiž jalová. Soudce přeci svůj názor na právní řešení postupně formuje již od čtení prvních řádků žaloby. Vrcholem jeho úvah je pak rozsudek. Proto není špatně, že již v průběhu kauzy si o ní něco myslí. Proto nemůže jít o podjatost, pokud soudce takový předběžný názor má. Nemůže jít ani o podjatost, pokud takový názor projevuje navenek.

Podle mě je však jednání komentovaného soudce neetické. Chtěl bych, aby můj soudce do světa své úvahy, o něž rozsudek hodlá opřít, netroubil přes noviny, ale jen a pouze v soudní síni. V rozhovoru chtě nechtě může napovědět jedné či druhé straně o hmotném právu, o procesní taktice atd.

Nechť se tedy soudce vyjadřuje, ale výhradně v soudní síni - tam na to totiž existují pravidla. Když totiž soudce hovoří do novin coby soudce dané kauzy, hraje hru pravidlům se zcela vymykající. To není fair!

Nechť tam, v soudní síni, se spořícími se stranami debatuje o svých předběžných názorech (právo by mělo být diskurs i v soudní síni) a nechť tam vynáší finální rozsouzení.

Poté, když už je věc hotova (a proces skončen), nemám nic proti tomu, aby můj soudce dával do novin rozhovory. Veřejnost díky tomu může slyšet odůvodnění nezkreslené novinářským tlumočením, což může být v některých kauzách nezbytné.

Vážně by mě naštvalo, kdyby můj soudce postupoval stejně, jako ten komentovaný.

Matěj Šuster řekl(a)...

Pavel Rubeš:

No ale vždyť ten soudce se vyjadřoval ve věci, kde již jednou rozsudek vynesl, tj. na mě to spíš působí tak, že dodatečně vysvětluje důvody, proč předtím rozhodl, jak rozhodl.

Nyní je naopak vázán právním názorem soudu vyšší instance, takže asi nelze dost dobře hovořit o tom, že "roztrubuje do světa své úvahy, o něž rozsudek hodlá opřít", když se o jím v rozhovoru uváděné úvahy zřejmě opřít nemůže, protože u instančně vyššího soudu neobstály.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad pavel rubes
Souhlasím s Matějem Šusterem. Soudce pouze veřejně prezentuje svůj názor, se kterým neuspěl, a který musí přehodnotit.

Soudní proces není otevřený diskurz, ale asymetrická autoritativní komunikace. Nevytváří prostor k tomu, aby soudce znovu přesvědčoval druhou instanci, že má pravdu. Nicméně, měl by mít možnost veřejně vysvětlit, proč rozhodl tak, jak rozhodl.

Jaroslav Brož řekl(a)...

Add Matěj Šuster

Je historickou zkušeností, že jsou oblasti kde „pravidla hry“ musí být flexibilní. Konkrétně například generální klauzule v nekalé soutěži. Návrh zákona o nekalé soutěži z roku 1906 byl založen na principu kasuistiky a neobsahoval flexibilní generální klauzuli. To byl také důvod, proč byl tento návrh odmítnut. Obdobná situace byla i v Německu srov. říšský zákon proti nekalé soutěži z roku 1896. Tento kasuistický způsob ochrany určitého zájmu se zjevně neosvědčil. Příkladem ze současnosti může být odpověď, kterou dal Hector Sants z Financial Services Autority (www.fsa.gov.uk) na besedě Financial Discussion Group v Oxfordu na otázku: „Jak FSA posuzuje chování subjektu?“ Kritériem je zda by se stejně choval jiný rozumný (reasonable) subjekt. Obdobné charakteristiky má moje teze, která vychází z legitimních restrikcí, které jsou uvedeny pro účely aplikovatelnosti v poměrně abstraktní podobě (stejně tak jako generální klauzule v nekalé soutěži či reasonability test).

Může se Vám jevit, že výše uvedené testy chování jsou jak píšete „mlhavé“. Co je pro ně, ale rozhodující je konkrétní chování, které je posuzováno na pozadí konkrétních skutečností. Jinými slovy, konkrétní chování a skutečnosti dávají těmto abstraktním formulacím „život“.

V případě „studentů“ je nutné vzít zejména v potaz následující:

Pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti stačí pouze pochybovat o jeho podjatosti. Zákonná koncepce ust. § 14 o.s.ř., tedy vychází z pouhé existence pochybnosti o nepodjatosti soudce. Tato koncepce jednoznačně odráží prvek důvěry veřejnosti v nezávislost a nestrannost justice jako celku.

V dané případě je nutné uvážit zda konkrétní chování soudce mohlo vznést pochybnost o jeho podjatosti. Nikoli zda soudce je či není podjatý. Pro posouzení této otázky je nutné vzít v potaz celou historii sporu. Zejména usnesení I ÚS 553/03, ve kterém byl vysloven závazný právní názor, že se v daném případě jednalo o výkon politických práv. Dále je nutné vzít v potaz zda apologetika, jednou zrušeného rozhodnutí je na místě, zvláště při existenci závazného právního názoru se kterým je obsah rozhovoru v rozporu. Za situace kdy má soudce znovu rozhodovat v téže věci, tak by neměl být zatížen svým předchozím rozhodnutím, které bylo zrušeno a měl by být připraven znovu nalézat právo. Jestliže však v takovéto situaci veřejně obhajuje jednou zrušené rozhodnutí, tak se domnívám, že jde o nestandardní postup, který v očích veřejnosti může vyvolat výše zmíněnou pochybnost o jeho nestrannosti v podobě zatíženosti jeho předešlým rozhodnutím.

Srov. Judikát NS ČR Rt 14/2000: „Uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný, je způsobilé vyvolat pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti. Jestliže soudce skutečně poskytl novináři takový rozhovor, jde o pochybnost, jež je důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci (§ 30 odst. 1 tr.ř.) bez ohledu na to, zda publikovaná citace odpovídá skutečnému vyjádření soudce, jak je učinil při rozhovoru s autorem článku.“

ESLP v souvislosti s nestranností akcentuje objektivní pojetí (Piersack), které je v české úpravě zakotveno právě v existenci pochybností o podjatosti. V tomto směru ESLP poukazuje na fakt, že spravedlnost musí být nejen vykonána, ale také se musí jevit, že je vykonána. Opět jsme tedy u faktu, že soudy se musí jevit jako nestranné.

Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že ÚS rozhodl správně. Jediné co mne znepokojuje je skutečnost, že o této záležitosti musel rozhodovat ÚS.

P.S. Souhlasím, že by pomohlo, kdyby judikáty byly řádně publikovány :-)

Matěj Šuster řekl(a)...

Jaroslav Brož:

Čili dle Vašeho názoru by soudce neměl vysvětlovat v médích důvody svého rozhodnutí a proč své rozhodnutí považuje za správné, pokud věc ještě nebyla pravomocně skončena (nebo dokonce dokud neuplynula lhůta k podání dovolání)?

Jaroslav Brož řekl(a)...

Add: Matěj Šuster

Soudce by měl primárně zdůvodnit své rozhodnutí v odůvodnění. Pokud se soudce rozhodně v médiích vyjádřit, tak by jeho vyjádření mělo obsahovat prvky zdůvodnění a nejlépe na něj odkázat. S tímto nemám problém ani za situace kdy se jedná o rozhodnutí ve věci, která jak píšete ještě nebyla pravomocně skončena (např. jde může být podáno odvolání či dovolání).

V případě studentů byla situace odlišná v tom směru, že se soudce vyjádřil PŘED SVÝM VLASTNÍM rozhodnutím ve věci a to způsobem, který neodpovídal závaznému právnímu názoru ÚS. Za situace, kdy má soudce opět rozhodovat ve stejné věci (resp. ví, že bude znovu rozhodovat), tak ze zřejmých důvodů je rozsah/obsah jeho vyjádření limitovaný (viz. obecná teze výše).

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Ad P. Rubeš a J. Brož:

Samozřejmě souhlasím s tím, že do okamžiku vynesení svého rozhodnutí se soudce nemá k věci vyjadřovat. Komentovaný případ je však jiný v tom, že dotčený soudce již ve věci rozhodl, v rozhodnutí nepochybně vyslovil svůj právní názor a trvám na tom, že tento svůj názor může veřejně zastávat i dále, a to i přesto, že jeho rozhodnutí o tento názor opřené nadřízený soud zruší. V tom spatřuji rozdíl mezi osobnostním a instančním rozměrem věci a neshodnu se s vámi v tom, že tento rozdíl fakticky stíráte. Samozřejmě, pokud bych následně nerespektoval závazný právní názor nadřízeného soudu, mohu hovořit o potencionální kárné odpovědnosti, ale to je již zcela jiná otázka. Jen na doplnění argumentace: jak známo, v řízení před Ústavním soudem je soud, jehož je rozhodnutí napadeno ústavní stížností, účastníkem řízení a z tohoto titulu se k ústavní stížnosti vyjádří. Znamená stanovisko P. Rubeše a J. Brože, že když jako předseda senátu budu svoje rozhodnutí vášnivě obhajovat v písemném vyjádření a neodmítnu rozhovor na toto téma tisku či televizi, že se stávám s velkou pravděpodobností podjatým? Souhlasil bych s tím, že soudce musí být ve svém vyjadřování opatrný, není důvod např. nadřízený soud jakkoliv zesměšňovat či parodovat (L. Vyhnánek). Zároveň je i možno diferencovat mezi případy, kdy nadřízený soud rozhoduje toliko v procesní rovině a kdy i v rovině hmotněprávní. Pokud tedy bude např. rozhodnutí zrušeno jen proto, že nebylo nařízeno jednání či že je třeba doplnit dokazování, je namístě velká opatrnost ve vyjadřování, jelikož je zřejmé, že rozhodující soudce si bude teprve muset činit po odstranění procesních vad nový vlastní právní úsudek. Pokud se však stejný soudce neshodne s nadřízeným soudem co do posouzení právní otázky a je zjevné, že nemá jinou možnost než převzít názor, s nímž se neztotožňuje, nevidím sebemenší problém s tím, že svůj názor na věc veřejně vysloví.

pavel rubes řekl(a)...

Nesouhlasím s Vojtěchem Šimíčkem: Nelze u soudce rozlišovat "teď hovořím za sebe jako za člověka" a "teď hovořím za sebe jako za soudce". Osobní a institucionální rovina se při veřejné (sebe)prezentaci nutně musí stírat. Soudce je soudcem nejen v soudní síni, ale i doma o víkendu. K té kávě, nad níž na první pohled nevinně klábosil s novinářem o svém budoucím rozsudku, nebyl zván jako "John Doe", ale jako "soudce John Doe".

Pokud má někdo potřebu dopředu odůvodňovat své budoucí rozhodnutí v tisku, něco není v pořádku. U něj. Soudní mašinerie není stavěná na hrdiny typu Galileo Galilei.

Pokud má soudce problém s tím, že vyšší instance má na jeho kauzu jiný právní názor, buď musí povýšit, aby sám byl odvolacím soudcem, nebo rezignovat.

Zásadním problémem veřejné prezentace úvah před vynesením rozsudku podle mě je, že předčasným vyjevováním svých úvah mimo soudní síň dochází (může docházet) k napovídání o soudcových předběžných úvahách o hmotném právu:
Tenhle konkrétní soudce tím rozhovorem mohl např. napovědět žalovaným, že mají k soudu přivést svědka, který dosvědčí, že žalobce byl "zavilý" komunistický aparátčík, který se na funkci ve straně leta třásl, aby byl mocnější a mocnější. K vytoužené funkci se dostal těsně před listopadem jen proto, že staší kolega ne a ne jít do důchodu, jinak by o ni usiloval již mnohem dřív...

Ad obhajování vlastního rozhodnutí před ústavním soudem: Ústavní soud nejsou totéž co noviny.

Ad diskurs v soudní síni: Zažil jsem několikrát a jde to. Záleží jen na soudci, zda se do toho chce pustit. Jsou naštěstí i tací soudci, kteří si rádi vyposlechnou fundované právní názory obou stran, pokud je kauza složitá nejen skutkově, ale i právně. Vědí, že je to může obohatit. Na druhou stranu asymetrická komunikace - přiznávám, ale nadšený z toho nejsem - je daleko častějším jevem.

Ad název článku: pátý pád od slova "soudce" je "soudce".

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

nacházím dodatečně tuto skvostnou debatu, která se mne dotýká velice bolestně; exponovaná role v rozhodnování o ochranách osobnosti přímo vyžaduje, aby člověk často reagoval na dotazy novinářů, a vytváří řadu problémů.

1) Výchozí pozicí souhlasím s Vojtěchem Šimíčkem a zjevně většinou debatérů; jsem zastáncem hesla "za justici transparentnější" a tudíž myslím, že soudce je nejen oprávněn, ale přímo povinen svůj rozsudek vysvětlovat a obhajovat prakticky před libovolným publikem (s výjimkou polemiky s jednou stranou sporu bez přítomnosti druhé; tento typ debat nemám rád, protože je to debata zjevně nerovná).

2) Samozřejmě, to vše platí teprve od vyhlášení prvního rozsudku. Vyhlášení a prvního si dovoluji zdůraznit; rozsudky se vyhlašují veřejně, a myslím, že není žádný rozumný důvod něco dále tajit.
Do té doby mohou být uveřejněna pouze "technická" vyjádření, třeba, kdy se spor bude konat.

Poznamenám, že toto stanovisko je vlastně ostře proti ideji "předvídatelnosti" soudního sporu (na to jsme už někde narazili).

3) Případ, který je řešen, je dán pouze problémem "zrušení a vrácení věci". Protože u potvrzení nebo i změny problém nevznikne; soudce řekl, co chtěl, a vyšší instance rovněž, s tím podstatným rozdílem, že její názor je závazný.
Je proto korektní upozornit, že vyšší instance zastává názor jiný; a nebo změněnou věc vůbec dále nekomentovat.

Domnívám se, že v případě zrušení a nového projednávání může vypadat korektní komentář tak, že
"rozhodl jsem tak a tak, protože X, ale vyšší instance rozhodnutí zrušila, protože Y. V dalším rozhodování jsem/nejsem vázán právním názorem právní instance."

Nemá smysl se tvářit, že soudce názor nemá (když už ho jednou veřejně vyhlásil), ani to, že vždy sdílí názor vyšší instance (i když ho samozřejmě sdílet může; mnohdy se stane, že soudce prostě uzná, že pohled vyšší instance je lepší).
Určitě není korektní "bagrovat" svůj názor přes názor vyšší instance tím, že je tento "vyšší" názor zatajen, nebo s ním nějak polemizováno.

4) Řekl bych, že uveřejňování zajímavých a důležitých právních názorů by většinu potíží vyřešilo; často se za "procedurálními" námitkami proti zveřejňování IMHO skrývá prostě to, že dotyčný názor před veřejností vůbec hájit nelze. A to se samozřejmě může týkat obou instancí (názor vyšší instance je sice závazný, ale uveřejnit ho kupodivu nikdo nechce).

5) Další potíž tkví v odlišných tempech justice a veřejného mínění. Veřejné mínění a tisk rozhodně nepočká, až celá složitá procedura doběhne k Nejvyššímu a Ústavnímu soudu; vesele komentuje hned první rozsudek. Párkrát se mi stalo, že komentář v tisku byl tentýž den, co jsem rozsudek vyhlásil (takže nemohl být napsaný ani kdybych chtěl, viz jinde).
Novináři byli přítomni na jednání, takže jim naprosto nelze nic vyčítat (navíc komentář byl mimořádně trefný, stručný a jasný, a mé písemné odůvodnění už nedodalo k podstatě nic objevného).

Obávám se, že pokud bude justice důstojně čekat až na vyčerpání všech prostředků, bude tak trochu v ráji bláznů; její komentáře po mnoha letech už málokoho budou zajímat.

5) Konečně si nejsem jist, zda není situace odlišná v trestních věcech.

Michal Ryška řekl(a)...

Po letech se vracím k tomuto postu a upozorňuji na rozsudek ESLP ve věci Olujic proti Chorvatsku z 5.2.2009 i na jeho kritiku v Přehledu rozsudků ESLP 2/2009. V tomto ohledu je rozhodnutí ÚS jen slabým odvarem. Transparentnost justice půjde do kytek ...

Michal Strnad řekl(a)...

Pane kolego, děkuji za tip, dotčená problematika je velmi zajímavá. Obávám se ale, že komentář k dva roky starému postu trochu zapadne, možná by bylo lepší obrátit se na některého z autorů JP, aby na rozhodnutí upozornil novým postem. Každopádně ještě jednou díky!