Mlč, soudče!
Nejprve stručná fakta: Ústavní soud nálezem ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce rozhodující osobnostní spor ve věci kauzy známé jako „studenti architektury vs jejich bývalý učitel“ není podjatý, když poskytl o tomto případu rozhovor týdeníku Respekt (č. 46, ročník XVI, týden 14.-20. 11. 2005). V následující úvaze mi vůbec nejde o to jakkoliv se vyjadřovat k podstatě tohoto sporu (a to již proto, že jako bývalý člen fakultního stávkového výboru celý případ vidím velmi jednoznačně, samotnou žalobu předsedy ZO KSČ považuji za nestydatost a dokonce bych použil tolkienovský obrat o proti sobě stojících silách dobra a zla) a nechci ani hodnotit důsledky tohoto nálezu, které neznamenají nic jiného než oddálení konečného rozhodnutí ve věci o měsíce, možná i o roky.
Pokračování:
Jde mi o něco zcela jiného. Ústavní soud se zde totiž zásadním způsobem vyslovil k otázce, zda se soudce obecného soudu poté, co je jeho rozhodnutí zrušeno a zároveň před svým dalším rozhodnutím ve věci, může mediálně k případu vyjádřit. Právní věta, vyslovená Ústavním soudem, zní, že „není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“ Z důvodu korektnosti doplňuji sporný rozhovor se soudcem:
„Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?“
„To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.“
„Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?“
„Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.“
„Proč u soudu nemluvil soudní znalec?“
„Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.“
„Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?“
„To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.“
Podstata úvahy Ústavního soudu vychází z obecné teze, že k podjatosti soudce dochází i tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. S touto tezí v zásadě souhlasím. Nicméně obávám se, že Ústavní soud od sebe nedokázal odlišit dvě roviny problému, a v tomto směru považuji jeho rozhodnutí za nebezpečný precedens.
Na straně jedné se totiž určitě shodneme v tom, že soudce není strojem na rozsudky, který toliko mechanicky vypouští podle předem nastavených šablon konkrétní řešení. Práce soudce je prací intelektuální a hodnotově orientovanou a plně naopak souhlasím s názorem, že ve většině rozhodovaných případů (a to i ve zdánlivě banálních či veskrze procesních otázkách) se ve vydaném rozhodnutí odrazí „niterný svět“ soudce, neboť v dřeni každé zásadnější principielní otázky se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které rozhodující osoba zastává a které kolem sebe vyzařuje. Takto viděno je správné žádat, aby každý soudce byl schopen svoje rozhodnutí vysvětlit a obhájit, protože lze legitimně očekávat, že se s ním vnitřně ztotožňuje a že je věrným odrazem jeho způsobu myšlení.
Na straně druhé samozřejmě je nutno respektovat, že nikdo není „vlajkonošem pravdy“ a že i sebelepší soudce je jen jednou částečkou státního mechanismu. Proto i když budu stokrát přesvědčen o tom, že můj právní názor je správný, nemohou účastníci řízení, v němž rozhoduji, doplácet na moji ješitnost a zabedněnost v tom smyslu, že si postavím hlavu a nebudu respektovat právní názor nadřízeného soudu. To je jakýsi instanční rozměr tohoto problému, kdy za situace, kdy je moje rozhodnutí zrušeno, jsem povinen rozhodnout podle závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušovacím rozhodnutí, a to i tehdy, když budu skálopevně přesvědčen o jeho vadnosti. To je jasný závěr, odůvodněný rovností účastníků řízení, precedenční povahou soudních rozhodnutí a především samotnou povahou soudcovské práce, která musí být chápána jako služba veřejnosti a nikoliv jako intelektuální dostihy nekontrolovatelných ješitů. (Proto samozřejmě nelze uvažovat ani tak, jak před časem učinili soudci nejmenovaného okresního soudu, kteří kolektivně prohlásili svoji podjatost jen proto, že se neztotožnili s právním názorem obsaženým v jednom zrušovacím rozhodnutí instančně nadřízeného soudu.)
Pokud tedy vnímám obě roviny nastíněného problému, nepovažuji zásadně za něco špatného, když se soudce vyjádří k rozhodovanému případu, i když ví, že jeho právní názor v odvolacím řízení neobstál a že ve věci bude muset rozhodovat znovu. Alternativou k poskytnutí takového otevřeného rozhovoru je totiž buď aplaudování zrušovacímu rozhodnutí, což by však zřejmě nebylo ničím jiným než „hujerismem“ nejhrubšího zrna a takovýto soudce by si nezasloužil skutečné vážnosti a úcty, anebo apriorní odmítnutí jakkoliv se mediálně vyjadřovat. A to považuji za špatné řešení, protože soudce zde není jen proto, aby „kabinetně“ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.
Doufám proto, že citovaný nález Ústavního soudu představuje spíše jen jakési jeho vybočení z jeho obvyklé judikatury jinak velmi vstřícné k otázkám svobody názorů a práva na informace. V opačném případě by totiž Ústavní soud výrazně podpořil tendenci řady soudců schovávat se před veřejností do obvyklých alibistických ulit.
Pokračování:
Jde mi o něco zcela jiného. Ústavní soud se zde totiž zásadním způsobem vyslovil k otázce, zda se soudce obecného soudu poté, co je jeho rozhodnutí zrušeno a zároveň před svým dalším rozhodnutím ve věci, může mediálně k případu vyjádřit. Právní věta, vyslovená Ústavním soudem, zní, že „není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“ Z důvodu korektnosti doplňuji sporný rozhovor se soudcem:
„Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?“
„To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.“
„Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?“
„Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.“
„Proč u soudu nemluvil soudní znalec?“
„Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.“
„Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?“
„To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.“
Podstata úvahy Ústavního soudu vychází z obecné teze, že k podjatosti soudce dochází i tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. S touto tezí v zásadě souhlasím. Nicméně obávám se, že Ústavní soud od sebe nedokázal odlišit dvě roviny problému, a v tomto směru považuji jeho rozhodnutí za nebezpečný precedens.
Na straně jedné se totiž určitě shodneme v tom, že soudce není strojem na rozsudky, který toliko mechanicky vypouští podle předem nastavených šablon konkrétní řešení. Práce soudce je prací intelektuální a hodnotově orientovanou a plně naopak souhlasím s názorem, že ve většině rozhodovaných případů (a to i ve zdánlivě banálních či veskrze procesních otázkách) se ve vydaném rozhodnutí odrazí „niterný svět“ soudce, neboť v dřeni každé zásadnější principielní otázky se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které rozhodující osoba zastává a které kolem sebe vyzařuje. Takto viděno je správné žádat, aby každý soudce byl schopen svoje rozhodnutí vysvětlit a obhájit, protože lze legitimně očekávat, že se s ním vnitřně ztotožňuje a že je věrným odrazem jeho způsobu myšlení.
Na straně druhé samozřejmě je nutno respektovat, že nikdo není „vlajkonošem pravdy“ a že i sebelepší soudce je jen jednou částečkou státního mechanismu. Proto i když budu stokrát přesvědčen o tom, že můj právní názor je správný, nemohou účastníci řízení, v němž rozhoduji, doplácet na moji ješitnost a zabedněnost v tom smyslu, že si postavím hlavu a nebudu respektovat právní názor nadřízeného soudu. To je jakýsi instanční rozměr tohoto problému, kdy za situace, kdy je moje rozhodnutí zrušeno, jsem povinen rozhodnout podle závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušovacím rozhodnutí, a to i tehdy, když budu skálopevně přesvědčen o jeho vadnosti. To je jasný závěr, odůvodněný rovností účastníků řízení, precedenční povahou soudních rozhodnutí a především samotnou povahou soudcovské práce, která musí být chápána jako služba veřejnosti a nikoliv jako intelektuální dostihy nekontrolovatelných ješitů. (Proto samozřejmě nelze uvažovat ani tak, jak před časem učinili soudci nejmenovaného okresního soudu, kteří kolektivně prohlásili svoji podjatost jen proto, že se neztotožnili s právním názorem obsaženým v jednom zrušovacím rozhodnutí instančně nadřízeného soudu.)
Pokud tedy vnímám obě roviny nastíněného problému, nepovažuji zásadně za něco špatného, když se soudce vyjádří k rozhodovanému případu, i když ví, že jeho právní názor v odvolacím řízení neobstál a že ve věci bude muset rozhodovat znovu. Alternativou k poskytnutí takového otevřeného rozhovoru je totiž buď aplaudování zrušovacímu rozhodnutí, což by však zřejmě nebylo ničím jiným než „hujerismem“ nejhrubšího zrna a takovýto soudce by si nezasloužil skutečné vážnosti a úcty, anebo apriorní odmítnutí jakkoliv se mediálně vyjadřovat. A to považuji za špatné řešení, protože soudce zde není jen proto, aby „kabinetně“ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.
Doufám proto, že citovaný nález Ústavního soudu představuje spíše jen jakési jeho vybočení z jeho obvyklé judikatury jinak velmi vstřícné k otázkám svobody názorů a práva na informace. V opačném případě by totiž Ústavní soud výrazně podpořil tendenci řady soudců schovávat se před veřejností do obvyklých alibistických ulit.