Vím, že ty běsy tady pořád jsou

S místopředsedou Ústavního soudu Pavlem Holländerem o postmoderně za okny, atmosféře na pražské fakultě a Camusově síle

Pokud vybavení kanceláře vypovídá o jejím uživateli, pak je nápadné, že místopředseda Ústavního soudu Pavel Holländer (55) zde nemá své vlastní fotografie, ale obrazy. Velkého Schieleho („nic erotického zde od něj bohužel mít nemůžu“), Dalího rozteklý čas, Dona Quijota a litografické karikatury justičního prostředí.
Rozhovor probíhal 30. července, trval dvě hodiny. Na Jiném právu vychází část, kde „nejvlivnější český právník“ hodnotí právnickou scénu včetně fakult, mluví o svých důležitých knihách a svých životních obdobích. Autorizaci Pavel Holländer nepovažoval za nutnou.

V loňské anketě HN jste byl s velkým předstihem (27 z 51 hlasů) označen za tuzemského intelektuálně nejvlivnějšího právníka. Kdo je naopak pro vás právníkem, na nějž dáte?
Když v obchodním právu něco řeknou profesoři Eliáš, Hajn, Bejček, beru to s velkou vážností. V ústavním právu čtu samozřejmě se zájmem názory profesora Filipa. V občanském právu procesním, které je jinak u nás žel ve velké krizi, určitě zpozorním, kdykoli něco napíše profesorka Winterová.
Ale upřímně řečeno, osobnost takového ranku, jakou byl kdysi Antonín Randa nebo v druhé polovině 20. století Viktor Knapp, dnes neexistuje.
Změnilo se tolik právo nebo celá společnost?
Moje generace, ač o to po roce 1989 velmi usilovala, už nemohla srovnat krok s poválečným vývojem sociálních věd na Západě a vygenerovat srovnatelné osobnosti. Právní myšlení u nás za čtyřicet let příliš upadlo. Vždyť Knapp nebyl produktem komunismu, ale první republiky a starého světa. Já jsem, marná sláva, produktem normalizace.
Je možné, že velké osobnosti zrodí současná doba, ale stejně to budou mít těžké.
Proč?
Za oknem zuří postmoderna. Dnešní svět je jiný, těkavý, měnivý, i pro sociální vědce je nesmírně obtížné ho analyzovat. V době, kdy žili Randa, Krčmář, Weyr, byl svět jednodušší, pojmově jednodušší, proto i systémy mohly být přehlednější, srozumitelnější, přesvědčivější než dnes.
Nicméně: z generace kolegů, která v 90. letech už mohla studovat na Západě, výborně ovládá jazyky, má zkušenosti, může vyrůst nová osobnost, jsou tam vynikající jednotlivci počínaje Zdeňkem Kühnem, Janem Kyselou, Vojtěchem Šimíčkem, počítám sem i Jiřího Přibáně. Ale ani jich zase tolik není. A nevím, nakolik je odrazuje akademické prostředí. V období mezi 25 a 40 lety se potřebujete oboru intenzivně věnovat, deset dvanáct hodin denně. A jestli jsou ochotni – a je-li to vůbec možné – sžít se s generací o 30-40 let starší, která sedí na pozicích vedoucích kateder.

Praha má špatnou atmosféru

Při chvále Aleny Winterové jste na okraj poznamenal, že jinak se vám zdá procesní právo civilní v krizi. V jakém smyslu, v čem se to projevuje?
Vyprázdnily se katedry. Jakkoli je paní profesorka vynikající osobnost, zároveň je z odcházející generace. A kdo je za ní? Na katedrách v obou velkých kamenných fakultách – nemluvím teď o těch dvou menších fakultách procházejících krizí – nejsou velké silné osobnosti procesního práva. Teorie, a to platí v menší míře i o trestním procesu, se přesunula do justice, dnes ji dělají soudci. A pohled soudců je, při vší úctě, jen z jednoho úhlu, akademikův pohled je univerzálnější.
Generace Jaroslava Bureše a Pavla Šámala neměla tu životní příležitost, aby prožila akademickou dráhu, studovala v Británii, nemohla pět let pracovat v Německu a chápat tamní právní prostředí.
Když jste měl jmenovat výrazné osobnosti, spontánně vás napadly tři brněnské, jedna pražská a jedna plzeňská. Zdá se, že za nejlepší fakultu tedy dnes považujete Brno?
Školu skutečně dělají silné, charismatické vědecké osobnosti, ty přitahují asistenty a motivují studenty. To jsem si nejsilněji uvědomil, když jsem seděl v akreditační komisi (dva roky ve slovenské, šest let v české) a jednal tam s takovými osobnostmi jako matematik Jaroslav Kurzweil, historik František Šmahel, amerikanista Josef Jařab... Profesor Kurzweil je matematik světového jméno, udělal objevy v jedné z nejtěžších oblastí oboru – kdo z nás právníků to o sobě může říci?
Na hodnocení školy bych se asi ptal čerstvých absolventů, ti nejlépe vědí, která přednáška za něco stála a které zkoušky byly náročné. Vedle názoru absolventů je pak samozřejmě hlavním kritériem vědecká činnost.
Pokud jde o pražskou právnickou fakultu, asi znáte její zvláštní atmosféru. Je to přílišný kolos. Podle mého názoru je tam až přílišná anonymita, která nutně brání vysoké náročnosti. Řada kolegů je rozptýlena jinými aktivitami. A je tam určité vnitřní napět, děděné po generace, kterému vlastně příliš nerozumím.
Mezi katedrami? Nebo generační napětí?
Nedokážu ho přesně určit, ale existovalo už v předchozích generacích. Výmluvně to pro mě ilustruje loňská habilitace kolegy Jiřího Zemánka. Věnuje se aktivně evropskému právu, jako jeden z mála publikuje v zahraničí, má nesporně kvalitní vědecké dílo... a neprošel v tajném hlasování vědecké rady. Já jsem tam přitom byl a vím, že se v průběhu rozpravy nikdo kriticky nevyslovil! Tady něco lidsky nefunguje. Tajné hlasování byl jeden z výdobytků revoluce, po mocenském tlaku komunismu, ale tady mám o něm pochybnosti. Všichni v akademickém prostředí bychom měli mít tolik cti a odvahy, abychom řekli kolegovi do očí, z jakých důvodů jsme proti jeho habilitaci.
Takže se vám zdá lepší Brno?
Snad... ano... Vyhýbám se kategorické odpovědi. Brno má teď také velké problémy. V 90. letech šlo velmi nahoru, generace utlumená v předchozím období – Filip, Bejček a další – se rychle habilitovala. Ale v posledních letech stagnuje. Nevidím dost nových disertací a habilitací.
Jsou tam pochopitelně někteří velmi nadaní lidé – z generace Michala Bobka, Jana Komárka, Martina Škopa, Radima Polčáka –, ale taky jich není moc a nejsou rovnoměrně rozloženi po katedrách. Brno může mít za deset let velké problémy, budou mu chybět silné osobnosti.
Je fakt, že ve srovnání s Prahou nedává tolik příležitostí pro vedlejší aktivity. Ale obě školy se nedají srovnávat s fakultami v německy mluvícím světě.

Od logiky ke Camusovi

Jaká kniha nebo studie vás jako právníka ovlivnila?
První asi učebnice Základy formální logiky od Vladimíra Janáka, k níž jsem se dostal poněkud směšnou cestou.
Po skončení školy jsem původně chtěl do advokacie, ale tam byl za komunismu numerus clausus, nepřijali mě. Takže jsem pokračoval jako interní aspirant v Bratislavě. Diplomku jsem dělal na téma kybernetických metod v legislativě, což bylo v 60. letech poměrně populární, ale v 70. už to mělo spíš špatný zvuk, takže mě zařadili pod katedru teorie státu a práva.
Měl jsem vynikající život: nikdo se o mě nestaral. Tehdejší učebnice teorie státu a práva jsem vůbec nedokázal dočíst, neměl jsem na to duševní sílu, po sto stránkách jsem se ztratil... Šel jsem do nádherné knihovny bratislavské Komenského univerzity, díval se na ty dlouhé řady knih a právo mě vyloženě odpuzovalo – hrozná nuda, šílená! Jel jsem po svazcích a zastavil se u logiky. Janákova kniha je brilantní, přečetl jsem si ji tehdy pětkrát. Přes ní jsem se propracoval k právnické logice, k Weinbergerovi, k polským teoretikům...
To byla vaše nejdůležitější kniha před rokem 1989?
Ještě Kelsenova Ryzí nauka právní. Udělal z ní výtah na 55 stránek, který u nás vyšel česky v roce 1933. A já byl za komunismu u vytržení, co je možné napsat na tak malé ploše, bylo to jak matematická nebo fyzikální teorie, nesmírně konzistentní, vnitřně přesná. Pobíhal jsem mezi kolegy a obtěžoval: "Četli jste to? Není to fantastické, jak tříbí myšlení a rozum?"
Do práva jsem pronikal přes jiné obory, primárně nikdy přes právo samo, spíš přes logiku, krásnou literaturu, třeba Dostojevského. Mimochodem, viděl jste teď Zelenkovy Karamazovy? Úžasný film! Když vznikají takové věci jako Karamazovi nebo dřív Je třeba zabít Sekala, film antických rozměrů, je to pro mě zpráva, že i dnes žijí výjimeční umělci.
A kniha po roce 1989?
Asi před pěti lety jsem poprvé četl Camusovu filozofii; za komunismu mohla vyjít nanejvýš jeho beletrie. Teprve teď vyšel jeho Člověk revoltující z 50. let – to má strašnou sílu! Já chápu, že ho Sartre tak nenáviděl! A všichni francouzští systematičtí filozofové. Ten chlap zemřel hrozně mladý, ještě mu nebylo padesát, a byl schopen vstřebat a prožít evropskou filozofii a literaturu a vyjádřit ji nádherným jazykem, jakého vědec není schopen. Ono je dost úžasně, když se, jak říkává Vojtěch Cepl, dopustíte jedné myšlenky – a Camus se jí dopustí čtyřikrát na každé stránce. Pamatujete na Formanova Amadea, jak si Salieri čte Mozartovy noty a zírá, že v partituře není jediný škrt? Jak prožívá jako hroznou nespravedlnost, že on je tak pilný a tak moc se musí snažit na jeden nápad, ale Bůh mluví ústy toho výtržníka Mozarta? Tak takhle museli nenáviděl Camuse.
Takže logika, Kelsen, Dostojevský, Camus...
...a samozřejmě Gustav Radbruch. Četl jsem ho, když jsem byl na začátku 90. let dva roky v Kielu. Taky to bylo vynikající: taky se o mě nikdo nestaral. Radbruch je největší evropský právník 20. století, člověk neuvěřitelně renesančního rozpětí, od filozofie po teorii umění, autor německého trestního zákoníku, nakrátko spolkový ministr spravedlnosti ve 20. letech, vynul se koncentračnímu táboru, v roce 1945 obnovoval právnickou fakultu v Heidelbergu a v roce 1947 publikoval nejvýznamnější a nejcitovanější článek v poválečné Evropě, Zákonné neprávo a nadzákonné právo, kde vyjádřil formuli, která je východiskem pro překonávání totalitních režimů.
Ale mně se líbí také jeho interpretace výtvarných a literárních děl s právnickou symbolikou. Jeho široký záběr byl jeho obrovská výhoda. Studenti se mě někdy ptají, jak se vypořádat s fragmentovaným právem. To můžeme jen tehdy, když poodstoupíme; když do něj vstoupíme, ztratíme se.

Že nejsou války, není samozřejmé

Jaká životní zkušenost nebo jaké období zformovaly vaše hodnoty – pokud to u sebe člověk může poznat? Co byl pro vás důležitý moment pro právníka?
Krásné období bylo 1989-91 v centru Veřejnosti proti násilí, kde jsem potkal Fedora Gála nebo Martina Bútoru. Ale jinak mají samozřejmě pravdu psychologové: rozhodující byla rodina a dětství.
Řekl byste, že jste – kvůli původu z tradiční slovenské rodiny – konzervativní v rodinných otázkách?
Asi, ale to je jen malý prvek. Naše rodina skutečně žila ustáleným životem, jaký rodiče převzali od starých rodičů. Otec třeba trval na tom, že nejméně jednou se musí rodina sejít – u večeře. Mělo to svůj řád, nikdo například nemohl začít jíst před maminkou. Přitom nepanovalo v rodině napětí. Rodiče nám nechali volnost: nestarali se, jak se učíme, každý si uvědomoval svou odpovědnost za to, co dělá.
To bylo nápadné, jak jste zdůraznil při pobytu v Bratislavě a v Kielu -- jak se vám zamlouvala pracovní pozice, v níž jste měl volnost a nikdo se o vás nestaral.
Proto jsem také chtěl do advokacie, jako do prostoru, který dával za komunismu relativně nejvíc autonomie.
No a kromě toho – moje matka byla v prvním transportu židovských děvčat, který odjel 20. března 1942 do Osvětimi. Přežila tam tři roky. Přežila i pochod smrti v lednu 1945. Přežila Bergen-Belsen, kde je osvobodili Angličané. Ta doba byla u nás v rodině přítomná, i to, co z ní vyplynulo, mluvilo se o ní. Nechci používat moc patos, ale zformovalo to vědomí základních hodnot lidské důstojnosti. Ovlivnilo to i můj pohled na Evropu dnes.
Máte tím na mysli, že vnímáte spojenou Evropu jako její někdejší tvůrci, především jako mírový projekt proti válce?
Ano. Nemám rád slovo „integrace“, nejsem k Evropě nekritický, nejsem ve fan klubu Evropské unie. S evropským právem jsem pracoval, považuji ho za roztříštěné, špatně srozumitelné, složitě se s ním pracuje, obtížně se u něj rekonstruují účely vzniku. To vám potvrdí kolegové, kteří s ním pracují mnohem víc než já.
Ale rozumíte – část mé rodiny byla vyvražděna. Že nejsou války, že nemusíme mít strach zajet si do Německa, to je pro mě hodnotou, která není samozřejmá. Víme z Dostojevského, že ty běsy tady pořád jsou. Nevěřím, že se člověk za 70 let tak změnil. Takže dnešek pro mě není samozřejmý, je to výsledek poválečné snahy Evropanů. A byl by nemyslitelný bez Spojených států. To vnímám i ve svých 55 letech a souvisí to s pohledem dětství a rodinnou zkušeností.

KSČ a pokání

Nemluvil jste zatím vůbec o členství v KSČ, za celou dobu jste jen poznamenal, že jste „produktem normalizace“. Je to členství pro vás trauma? Ptali se vás na něj při obou schvalováních v parlamentu, i v rozhovoru pro slovenské Domino fórum.
Stal jsem se členem hned po skončení školy, v roce 1976, a byl jsem ve straně až do roku 1989. Je správné, že se mě na to ptají. Je nemyslitelné, aby schvalovací proces proběhl bez toho – vybavuji si, jak se mě senátor Jaroslav Kubera ptal, zda bývalé členství v KSČ garantuje nebo negarantuje splnění morálních předpokladů pro výkon soudce Ústavního soudu.
Je to pro mě těžké najít se vší upřímností sám k sobě odpověď, která s odstupem tolika let nebude sebestylizací. Když jsem vstoupil do KSČ, nebyl jsem přesvědčeným marxistou. Nejdřív jsem Marxe nečetl vůbec, protože jsme ho číst museli; pak jsem ho četl, snažil se zorientovat v jeho argumentaci u filozofie dějin, a nepřesvědčil mě to. To neříkám proto, že teď chci dělat chytrého: nemyslím si, že by byl nevýznamný myslitel a krátké spojení „marxismus = komunismus“ mi připadá mnohem komplikovanější.
Vstupoval jsem do strany s mylným přesvědčením, že je to rozumné a správné. Zdálo se mi, že bipolární svět je neměnný, a s odstupem času obdivuji ty, kdo v sobě měli víru, že se svět změní. A pak jsem měl ten obvyklý omyl, že uvnitř něco dokážete lépe. Nebyla to pravda, uvnitř jste nic neovlivnili, ani ve svém nejbližším mikrosvětě.
Myslím, že mé selhání spočívalo v tom, že jsem nikdy nenalezl odvahu ze strany vystoupit. Věnoval jsem se své práci, učil, soustřeďoval se na právní analytiku... nedá se nic dělat, nejde to odžít znovu. A jsem možná trochu ješitný, ale snažím se morálního soudce své nedokonalosti a svého selhání dělat pro sebe sám. reflexe zvenčí někdy přijímám, někdy ne, záleží na tom, do jaké míry si vážím toho člověka. Neberu to od každého. Třeba ne od člověka, součástí jehož života bylo mnoho amorality.
To mluvíte o někom konkrétním?
Myslím to obecně.
Jaký to mělo později vliv? Seděl jste v Ústavním soudu se dvěma dlouholetými politickými vězni, doktorem Kesslerem a doktorem Procházkou, tomu tématu se asi nedalo vyhnout.
Nikdy mě to neovlivňovalo. Snažil jsem se zaujímat stanovisko v souladu s tím, jak přesvědčivé byly v dané věci argumenty morální a právní.
Se Zdeňkem Kesslerem i Antonínem Procházkou jsme měli dobré vztahy. Víte, Kesslera jste neslyšel si stěžovat, jaké hrůzy tam prožili, i když následky věznění nepochybně zdravotně ovlivňovaly. Jedinkrát jsem ho o vězení slyšel vůbec mluvit. To jsme byli v Lublani s ním, Ceplem a Varvařovským. Nechtělo se nám jít večer spát, tak jsme si objednali ballantinky a mluvili do noci. Zrovna šel v České televizi hraný film o jáchymovských dolech a zeptali jsme se Kesslera, do jaké míry odpovídá skutečnosti. Ani tehdy se ale nijak nelitoval.
On i doktor Procházka měli úžasný smysl pro humor. Kessler brilantně využíval svůj cit pro češtinu: uměl kvůli pointě přecházet z češtiny do hantecu, že byste se zbláznil smíchy.
Žádné napětí nebylo ani třeba při jednání o lustracích?
Ne. Vím z druhé ruky, že bylo v roce 1992 na Valkově federálním Ústavním soudu. Kvůli disonanci během jednání pak někteří kolegové nepřišli na vyhlášení nálezu.
V Kesslerově Ústavním soudu jste disenty týkající se minulosti nepsal. Teď jste patřil k těm, kdo psali nesouhlasná menšinová stanoviska k nálezu k Ústavu pro studium totalitních režimů. Kritizoval jste, že členství v KSČ zabraňuje vstupu do rady Ústavu, takže funkce má přísnější formální kritéria než členství v Ústavním soudu nebo i funkce prezidenta republiky.
Jen připomínám, že stanovisko jsme psali s doktorem Nykodýmem společně, ale samozřejmě za ním plně stojím. Reflexe minulosti bude práce i pro vaši generaci. Ten systém přinesl hrozná utrpení: rozložil společenské vztahy, zničil vesnici, strašně poškodil kulturu... I když se měnil – dají se v něm zhruba rozlišit tři období: padesátá léta, šedesátá a normalizace --, stále v něm zůstávalo, z čeho se zrodil. Jednak z až teroristické krutosti počátku 20. století, jednak z étosu reflektujícího velké utrpení. Tyto dva proudy byly v komunistickém hnutí přítomny ještě před rokem 1948.
Řada z komunistů pochopila hrůzu této cesty. Na Slovensku byli prakticky všichni významní disidenti bývalými členy KSČ. Včetně monumentální postavy Dominika Tatarky – i on byl členem KSČ, a přitom ani v 40. a 50. letech nepsal blbosti, Proutěná křesla nebo Farská republika podle mě pořád obstojí. V roce 1956 píše Démona souhlasu, když se v Čechách a na Moravě ještě nedělo nic. A teď si nedovedu představit, že by někdo řekl: Ne, Tatarka nemůže být v kuratoriu, které bude reflektovat dějiny. Nebo Milan Šimečka, autor Konce nehybnosti, asi nejlepší reflexe normalizace, jakou kdy kdo v Československu napsal.
Možná může někdo jiný říci: To není namířeno proti nim, ale proti jiným. Možná.
Napadlo mě, jestli jste v Kesslerově soudu přece jen necítil určitý ostych se ke komunistické minulosti vyjadřovat a že teď se vám zdá, že by vzhledem k uplynulému času už neměli bývalí komunisté ostrakizovat.
Neměl jsem zábrany, ne, to nejde. Myslím, že je o minulosti nutno mluvit, v každé generaci. Je správné, pokud archívy budou otevřeny. Věřím, že ty běsy tady pořád jsou, 70 let není nic. Mohou se obnovit, už ne na bázi komunistické ideologie, byl by to asi jiný typ populismu, jiné totality.
Myslím, že vůči těm, kteří byli schopni pokání, může být možnost obnovení komunikace, to snad ano. Nedá se však zapomenout, neanalyzovat minulost. Jak s těmi hrůzami bude pracovat další generace, to bude její věc.
Promiňte tak osobní otázku, ale v čem spočívalo vaše osobní pokání?
Nevím, jestli jsem byl postaven po 90. roce před životní situaci, kterou by bylo možno označit za pokání. Jestli tak lze hodnotit můj život po roce 1990, to budou muset říci jiní. Tedy pokud budou mít důvod se tím zabývat, že. Existují v životě i důležitější věci než já.

Připadal bych si jako dinosaurus

Sloužíte zde patnáct let, ale pořád jste vlastně na ústavního soudce mladý, je vám 55. O vašem případném znovujmenování by rozhodoval už nástupce Václava Klause. Vím, že je to předčasná otázka, ale měl byste zájem? Třicet let na ústavním soudu, půl aktivního života...
Ještě jsem si, upřímně řečeno, tuto otázku nepoložil, je opravdu předčasná. Spontánně bych řekl, že už bych si asi připadal jako dinosaurus. Soud už by asi v té době potřeboval nějaké nové generační impulsy. možná se sem přesune část kolegů, která dělá veřejné právo na Nejvyšším správním soudu, možná ne, kdo ví, kdo bude v roce 2013 prezidentem, jak bude vypadat politická scéna... Ale připadal bych si fakt jako Jurský park, jako dino. Radši ne, pokud dostanu příležitost věnovat se studiu, psaní a výuce.

životopis
Prof. JUDr. Pavel Holländer, CSc, se narodil 23. února 1953 v Lučenci. Je ženatý. Studium práv ukončil v roce 1976. Od tohoto roku působil na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě jako interní aspirant, od roku 1979 jako odborný asistent a od roku 1988 do února 1993 jako docent (s výjimkou období od září do prosince 1989, kdy pracoval v Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd). V letech 1992 a 1993 studoval jeden a půl roku v rámci stipendia Humboldtovy nadace na Právnické fakultě Univerzity v Kielu. V květnu 1995 byl jmenován profesorem. Od roku 1993 soudcem Ústavního soudu České republiky, znovu jmenován v roce 2003 (podle životopisu na stránce Ústavního soudu). Celý příspěvek

Dá se měřit kvalita soudců?

Článek pro HN, který nakonec nevznikl

Na počátku bylo slovo jednoho „sprostého podezřelého“. Když bývalý ministr Vladimír Mlynář dostal nejprve pět a půl roku nepodmíněně a pak ho odvolací instance zcela zprostila viny (přitom předsedkyni senátu první instance vytkla několik chyb), postěžoval si autorovi tohoto textu: „Když chirurgovi umírá příliš pacientů pod skalpelem, přeřadí ho na jinou práci. (...) Kdybychom věděli, že soudkyně Slepičková dělá jednu chybu za pět let, budiž - to je život. Ale co když jí odvolací instance kvůli hrubým chybám zrušila desítky věcí?“
Zajímavá otázka. Dá se k ní ovšem přidat další: Pokud takové statistiky existují, má smysl je zveřejňovat?

„Kvantitativní“ statistiky (počet nových věcí u soudu XY, průměrná délka řízení) zpracovává ministerstvo spravedlnosti každý rok. Ale „kvalitativní“ (jak často se účastníci proti rozhodnutím soudu XY odvolávají a v kolika procentech jsou úspěšní) už běžně nevycházejí.
Autor to zkusil počátkem léta na ministerstvu a u čtyř krajských soudů: nejvíce se původní představě blížily údaje od průkopníků elektronické justice, z Krajského soudu v Praze. Tamní vedení si udělalo vnitřní statistiku u civilní agendy za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007. Může to být dobrý modelový příklad, jak by výsledky mohly vypadat. (Krajský soud poskytl základní data bez průměrů a vyhodnocení, následné výpočty a interpretace proto padají čistě na autorovu hlavu, nikoli na samotný soud.)

Řekněme, že možný problém naznačují data u civilních sporů v Rakovníku. Jak to?
Ve středních Čechách existuje dvanáct okresních soudů a dvanáct odvolacích senátů; potvrzující rozhodnutí se vynáší v necelých 46 % odvolacích řízení. Nad polovinu se dostal jen okresní soud v Benešově (51,8 %), na druhém konci se vymyká Kutná Hora (41,53 %) a Rakovník (42,64 %).
Zhruba každé páté rozhodnutí odvolací instance změní (21,58 %). Výrazněji se vymyká Rakovník (27,6 %), na druhém konci škály Mladá Boleslav (17,2 %).
Zrušena a vrácena je zhruba každá dvacátá věc, vymyká se Kladno (8,4 %) a Praha-východ (7,1 %), Rakovník je zde na průměru, naopak Kutné Hoře zrušily a vrátily jen 3,3 %.
Zbytek do sta procent tvoří pestrá směs věcí rozhodnutých „jinak“ (odvolání odmítnuté pro opožděnost, nepřípustnost, vracené k odstranění vad, zastavená řízení...).
Z téže statistiky vyplývá, že například odvolací senát 30 Co je mírnější než ostatní: nejčastěji ze všech potvrzuje rozhodnutí první instance (51,9 %), nejméně ze všech je mění (15,7 %) a má druhý nejnižší počet zrušených a vrácených věcí (3,5 %). Naopak existují senáty, které potvrzují zřetelně méně často, třeba 25 Co (38,3 %).
Čtenáře zde nutně napadne, jak často se vůbec účastníci na úrovni okresních soudů odvolávají. „Podle mých zkušeností tak 2-3 z 10 případů,“ říká místopředsedkyně Krajského soudu v Praze – a zároveň jeho mluvčí – Lenka Ceplová.

Řekněme, že bychom se mohli dopracovat až k statistice „úspěšnosti“ jednotlivých soudců. (Třeba kdybychom se ze zvědavosti chtěli podívat, zda má dr. Argonantus u Vrchního soudu v Praze stejnou úspěšnost jako dr. Ryška u Vrchního soudu v Olomouci.)
Jenže: mohla by taková data upozornit na „chirurga, kterému umírá příliš pacientů pod skalpelem“? Nebo by jen vytvořila veřejný tlak na vymykající se jedince, aby se hleděl zařadit do průměru? Kde je psáno, že má odvolací instance pravdu? Klasická ukázka: trestní případ bývalé ministryně Marie Součkové vstupuje už do sedmého (!) „kola“, odvolací soud ho už potřetí zrušil a vrátil nižší instanci. Kdo tady „má pravdu“: původní předsedkyně senátu obvodního soudu Monika Křikavová, nebo předseda senátu městského soudu Petr Stutzig?
Skutečně extrémních odchylek by si předsedové soudů všímat měli (ale co to je extrém? negativní odchylka o 10 % od průměru?). Kdyby se takové údaje zveřejňovaly ve výroční zprávě, pomohlo by to transparentnosti justice („máte, pane kolego, dvakrát víc zrušených a vrácených věcí než ostatní, zamyslete se nad sebou“)? Nebo by to spíš vytvořilo tlak na konformitu („už je červenec a potvrdili jsme v senátu 70 % věcí, měli bychom pár aspoň změnit, ať to nevypadá, že je vůbec nečteme“)?
Co si myslíte vy? Celý příspěvek

Když právníci krásně mluví II

aneb Obrana novinářů

Jedno přiznání hned na úvod: ano, spousta novinářů skutečně není schopna rozlišovat mezi obžalobou a žalobou. Kašlou na rozdíly mezi veřejnou a státní vysokou školou. Obchodní společnosti drze říkají firma. A než jim vštěpovat odmítnutí a zamítnutí, to už je lepší věnovat se něčemu nadějnějšímu, třeba házení perel sviním.
Nicméně: kde se vlastně bere v právnících sebevědomí, s jakým vymáhají dodržování své terminologie po civilním obyvatelstvu? Během patnácti let v médiích nenarazil autor těchto řádek na ješitnější profesi: ani jazykovědci nejsou tak pinktlich. A vůbec – proč by si něco tak ošklivého jako právnická čeština mělo zasluhovat nějaký zvýšený respekt?


O dvou příkladech ošklivosti už byla řeč loni, ale osvěty není nikdy dost:
1) Jen právník může lpět na tak špatně utvořeném slovesu jako zrušuje. Už se zažralo do hlav a srdcí tak hluboko, že právníci už ani netušují, v čem je problém. (Stala by se nějaká katastrofa, kdyby místo toho psali, že tímto se ruší?)
2) Kdykoli právník nonšalantně prohlašuje, jaký „máme nápad trestné činnosti“, jazykově citlivější osoby skutečně v tu chvíli dostávají nápad trestné činnosti, například že by za tuto plevelnou policajtštinu způsobili mluvčímu lehkou újmu na zdraví (utrpěla by nějak vznešenost justice, kdyby se mluvilo o nových / nově hlášených věcech? nebo už to mají všichni předtištěno ve formulářích pro statistické výkazy?)

*

Novináři nikdy nebudou mluvit jako právníci, a to z několika důvodů.
Za prvé, v papírových novinách mají uzávěrky a omezený prostor. Nemohou vyrábět písemné odůvodnění přes tři měsíce a na 165 stranách hustého strojopisu. Kdyby každá ze stran sporu i samotný soud měly horní limit stránek, hned by ubylo rozvleklých skutkových rekapitulací, zbytečného vypisování zákonných ustanovení a více by vynikly vlastní myšlenky. (A proto si tolik právníků žádný horní limit nestanovuje.)
Za druhé, v článku nemůže používat relutární restituci, protože by mu editor vrátil článek s poznámkou „česky, prosím“. Dokonce i o semiautonomních organelách nebo super star clusterech musí novinář napsat tak, aby mu rozuměl i kdejaký právník.
A konečně nemůže v jedné větě třikrát zopakovat stejný obrat, i kdyby byl výsledek tak krásný jako člen zastupitelstva, který před svým zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyl v pracovním poměru, ale vykonává funkce ve stejném rozsahu jako člen zastupitelstva, který je pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn. Řekněme, že pokus o hledání synonym není vždycky zrovna zdařilý; ale řekněme, že právníci to novinářům taky nedělají zrovna lehké.
Autor těchto řádek ve svých článcích občas ústavní soud prostřídá konstitučním tribunálem, i když to zavání Polskem, a jeho členy nazve strážci ústavy, i když to zavání Íránem. Ale co s těmi nešťastnými státními zástupci, když se nedají ani zkrátit na zástupce? Státní návladní? Ne že by autor těchto řádek jako právník toužil po obnově prokurátorů, ale jako novinář byl spokojen. Než někdo vymyslí lepší synonymum, bude je proto dál zcela nesprávně nazývat civilněprávním žalobci, protože v kontextu jen málokdy hrozí záměna. Případ KS Praha 36 C 8/2008, kde všichni žalující státní zástupci byli žalobci, ale nikoli všichni žalobci byli státními zástupci, se hned tak opakovat nebude. (Pro modelky, které by náhodou četly tento text: je to případ známý jako „justiční mafie“.)
A když už jsme u toho: médiím i celému civilnímu obyvatelstvu trvalo zhruba deset let, než se jakžtakž naučily rozlišovat mezi Ústavním a Nejvyšším soudem. Zřídit jim potom Nejvyšší správní soud byla od zákonodárce čirá zlomyslnost. Máme říkat Správní soud? Psát ústavní soudci lze celkem snadno, nejvyšší soudci jsou matoucí, ale správní soudci jsou v textu zcela nepoužitelní. Editor i čtenář by při nepozorném čtení nabyli dojmu, že je snad řeč o nějaké prima partě správných hochů a dívek, vedle níž existují i nesprávní soudci.
Návrhy na synonyma jsou vítány: schválně jak krátká bude debata pod tímto textem.

*

Posledních dvě stě let už nežije nikdo, kdo by obsáhl soudobé vědění i s jeho terminologií (ten poslední zemřel v roce 1804). Nezbývá než si platit skupinu poloexpertů, která překládá expertní řeč do obecné. Novináři mezi tyto překladatele patří. Jen málo z nich jsou rodilí mluvčí, nikdy nebudou mít dobrý přízvuk a budou komolit. Ale právníci by to mohli nést s velkomyslností Američana, který narazil na snaživou středoevropskou czenglish. Zatím se chovají jak Francouz, když uslyší špatný akcent. Celý příspěvek

O státních zástupcích jen v dobrém

Z výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství vypadl Čunek

Když spáchat malý hospodářský zločin, tak na Mladoboleslavsku. Počet policejních specialistů na ekonomickou kriminalitu zde loni klesl z 19 na 4 (!) -- tak silně zasáhla tamní okresní ředitelství vlna odchodů. A pokud se má zločinec ukrýt, pak na Kladensko a Benešovsko. Pátrání po hledaných zde „není průběžné a systematické“ do té míry, až se dostalo do letošní výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství (vyšla o měsíc dřív než loni, k přečtení je zde, média si jí prakticky nevšimla).

Když se taková zpráva povede, může to být dobrá analýza české kriminality. Když se nepovede, vypadá... jako ta letošní.

Pořád jsou v ní sice pozoruhodné kazuistiky (případy korupce na str. 14, vydávání na Ukrajinu na str. 31), oproti loňsku má ale poloviční rozsah a je zvláštní tím, co v ní chybí. Je možné napsat jakoukoli zprávu o práci státních zastupitelství v roce 2007 a nemít v ní ani čárku o případu Čunek? Odnětí a přikázání věci z okresu do okresu, o němž nejvyšší státní zástupkyně rozhodne na přání obhajoby -- něco takového se dosud nestalo, předtím ani potom. Místo toho ale čteme, že loňský rok byl nuda a šeď: „8. Dohled vykonávaný nejblíže vyššími státními zastupitelstvími (…) Při výkonu dohledu nebyl v uplynulém roce uplatněn postup podle § 12d odst. 2 zákona o státním zastupitelství, tzn. nedošlo k odnětí věci nižšímu státnímu zastupitelství z důvodu nečinnosti, průtahů či pro odmítnutí pokynu.“ (str. 32) Kdo nerozuměl, má to znovu na konci: u výkonu dohledu „nebyly konstatovány zásadní problémy ani z hlediska jeho provádění, ani z hlediska možných střetů mezi vnitřním (horizontálním) a vnějším (vertikálním) dohledem“ (str. 49). V pasáži o oprávněních nejvyšší státní zástupkyně vůči celé soustavě státních zastupitelství pouze stojí, že jsou „rovněž využívána v míře, v níž se ukazuje potřeba“ (str. 49). Zpráva konstatuje „zvýšený počet úniků informací z trestního řízení, ojediněle i se zištným motivem“(str. 12), uvádí tři případy – ale nikoli Čunkův (narážka na „únik informací z kauzy známé politické osobnosti, kde byl dokonce zveřejněn celý záznam o zahájení úkonů v trestním řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu v celostátních novinách" se týká Martina Bursíka). Stal se vůbec loni ten případ? Nezdálo se nám to? Nebo byl vaporizován?

*

V loňské výroční zprávě byly nejzajímavější postřehy Krajského státního zastupitelství v Plzni, jak se v praxi zvyšuje objasněnost: stačí si vyzvednout v leasingové nebo splátkové společnosti seznamy neplatičů, a hned má policista spoustu vyřešených úvěrových podvodů. Obdobně Plzeň kritizovala zátahy na vietnamské stánkaře. Celníci tak odhalí desítky zločinů proti autorským právům, ale o to méně se věnují velkoskladům a distributorům, což podle plzeňských státních zástupců nesvědčí o „skutečné snaze tento druh trestné činnosti vymýtit“.

Takové heretické výklady statistik v letošní zprávě chybějí. Buď je dole nepíší, nebo je nahoře nechtějí. Nafukování pěkných čísel ale nezmizelo, jak říká – diplomatičtěji a tišeji – opět Plzeň (str. 11: "V obvodu KSZ Plzeň hodnotí státní zástupci negativně snahu celních orgánů zaměřenou na jednotlivá prodejní místa na tržnicích ... namísto snahy eliminovat činnost velkoskladů a distributorů plagiátů").

Přitom od analytiků státních zastupitelství by jeden čekal aspoň hypotézu, proč vykazovaná ekonomická kriminalita loni znatelně klesla. Možná ji poškození už ani nehlásí (na Boleslavsku by nebylo divu); možná nabrala rafinovanější formy; možná se lidé chovají poctivěji. Nebo to souvisí s ekonomickým cyklem: v době prosperity je méně neplatičů? (NSZ totiž hlásí pokles u všech typů hospodářské kriminality. Včetně třeba neplacení daní, jež státní aparát odhalit a trestat umí, jak ví i takoví kombinátor jako Tomáš Pitr.)

*

I v roce 2007 podle zprávy platilo, co v předchozích letech: „Trestná činnost celkově stagnuje, resp. mírně klesá.“ S jednou výjimkou, a těmi jsou „trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d tr. zák.) nedávno zavedený do úpravy, a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 tr. zák.), jehož souběžnou úpravou došlo k podstatnému rozšíření trestní represe“. První trestný čin má na krku 17 % ze všech loni obžalovaných osob (tj. z 101 240), druhý 13,5 % a navíc 9,8 % z obžalovaných mařilo výkon úředního rozhodnutí tím, že řídilo navzdory soudnímu zákazu. Tyto tři skupiny se prolínají, takže podíl „dopravních“ trestných činů na celkové kriminalitě činí podle NSZ 28,7 % (!).

Má tato represe odstrašující efekt? Ubylo po předloňském zavedení § 180d jízd bez řidičáku? Tím se zpráva nezabývá. Represe nereprese, Češi jezdí pořád smrtonosně. Tyto snadno a rychle řešitelné trestné činy ale znatelně vylepšují statistiku státních zastupitelství. Díky nim se daří vyřizovat 19,4 % věcí do jednoho týdne a dalších 18,8 % do druhého. Ó díky, 180d!

*

Ve výroční zprávě opět chybí statistika kárných řízení se státními zástupci. Nebo jakékoli jiné kritické sebehodnocení.

To už ani nepřekvapí. Výroční zpráva NSZ o roce 2007 nechtěně vypovídá o atmosféře opatrnosti ve špičkách státních zastupitelství: probůh, jen žádnou kritiku! Jeden z neblahých důsledků Případu, Jehož Jméno Nesmíme Vyslovit.

Celý příspěvek

„Jsem jen venkovský učitel“

S Karlem Eliášem o vlivu Viktora Knappa, hnusné angličtině a právu na šachtě

Rozhovor s profesorem Karlem Eliášem měl být původně vůbec první, vzniklý výhradně pro Jiné právo. Protože je autorem novinář, výsledek nabídl nejprve vlastní redakci – ta projevila zájem o část ke vzniku nového občanského zákoníku (je ke zhlédnutí zde). Na Jiném právu nyní vychází dosud nezveřejněná část. Rozhovor probíhal v Praze 25. června, byl autorizován.

Když loni v HN odpovídalo devadesát právníků, koho by označili za intelektuálně nejvlivnějšího právníka, po místopředsedovi Ústavního soudu jste se na druhém místě objevil vy. Kdo je pro vás samotného nejvlivnější žijící český právník?
Žijící? Tím jste tedy vyloučil Viktora Knappa… Stejně ho spousta lidí nemá ráda…
Řekl byste, že to byl nejvlivnější český právník druhé poloviny 20. století?
Určitě. Osobně jsem ho poznal v roce 1988, kdy už to byl moudrý starý profesor, nemluvil ideologicky, tak jako psal v 50. letech. Neměl jsem s ním proto žádnou sociální zkušenost z dřívější doby, jakou měla řada lidí starších než já.
Právníci, kteří mě ovlivnili, už jsou většinou mrtví. Třeba profesor Jaromír Kincl, neobyčejně moudrý člověk a vynikající romanista, dokonce jsem mu měl dělat asistenta, jenže to místo podléhalo nomenklatuře, takže to nešlo. Pak docent Vilém Steiner, který dělal civilní proces a mezinárodní právo. Z mých učitelů, které jsem si vybral srdcem, žije pouze profesor Petr Hajn. Takže zhruba tato čtveřice byla pro mě důležitá.
Kdo vás zaujal z mladších právníků, řekněme ve vašem oboru?
Z Plzně za všechny Bohumil Havel a Milan Hulmák, Filip Melzer z Olomouce, z Brna například Josef Kotásek, v Praze Ondřej Frinta nebo Petr Tégl. Vesměs lidé kolem třicítky, kteří strávili nějaký čas v cizině, takže mají konkrétní představu, jak soukromé právo funguje v normálním státě.

Pokud jde o eleganci, není nad francouzštinu

Překvapilo mě, že nemluvíte anglicky. Jak to?
Jsem dítě socialistických škol, učili jsme se němčinu a ruštinu. Na gymnáziu latinu, z níž jsem ale strašně moc zapomněl; jsem schopen si pomalu slabikovat v Digestách.
Vůči angličtině jsem si vytvořil blok na základní škole. Po prvním pololetí – byl to dobrovolný předmět – jsem prohlásil, že už na ni chodit nebudu, že je hnusná… A vzdálená je mi dodnes.
Kolik dalších jazyků ovládáte?
Na gymnáziu jsem začal sbírat poštovní známky – a to francouzských kolonií. Takže jsem si tehdy dopisoval s dvěma Francouzi.
Když jsem začal publikovat, přišel jsem na to, jak snadné je číst polsky. Některé zákoníky jsou pro mě dostupné jen ve španělštině: mám argentinský, peruánský, španělský a mexický. Asi nejobtížnější pro mě bylo přečíst portugalský občanský zákoník, který jsem získal také jen v portugalštině; ale když člověk chce, tak se do toho dostane. I do rumunštiny.
Na čem jsem si však vylámal zuby, byla litevština. Prosil jsem své bývalé žáky, když byli ve Vilniusu, jestli by mi nesehnali překlad tamního zákona do ruštiny nebo němčiny. Odepsali, že do němčiny přeložený není a že do ruštiny nebude nikdy, takže mi přivezli originál. Jenže litevština se nedá pochopit tak jako polština. Takže mi to kolega překládá z angličtiny a já si to – jsem nevěřící Tomáš – kontroluji s litevsko-českým slovníkem.
Po této vaší zkušenosti: hodí se některý jazyk pro právní vyjadřování lépe než jiné?
Pokud jde o eleganci, není nad francouzštinu, to si asi nemusíme vykládat. A pokud jde o pedantickou přesnost, pak nepochybně němčina. Ale jak je to s angličtinou…
Vláda začala tlačit na větší efektivitu akademické sféry, mimo jiné chce vědce odměňovat za články v impaktovaných zahraničních časopisech. Proč nepublikujete v cizině vy?
Publikuji v cizině málo, relevantní jsou asi tři články. Nemám tu potřebu. Je to určitá exhibice a já jsem prostě venkovský učitel na regionální fakultě. Pro mě je podstatná práce se studenty a chci něco vytvořit tady. Za důležitější než zahraniční publikace pro sebe považuji, když se mi podaří dokončit knížku, která se má jmenovat Základy soukromého práva.
To bude vaše hlavní pedagogické dílo?
Asi ano. Zatím je jím učebnice obchodního práva, do dalších vydání je ale zapojen kolektiv autorů, takže teď žije svým vlastním životem a podle mě se až příliš rozrostla.
Vycházím z toho, že kdo má absolvovat nějaký klíčový právnický předmět -- obchodní, občanské, trestní, ústavní právo --, měl by mít učebnici, která je kvalitou, podrobností, náročností srovnatelná s tím, co mají medici, tedy s učebnicí anatomie nebo fyziologie…

Nikomu než Motejlovi bych nekývl

Jak přesně se stalo, že byl „venkovský učitel“ vybrán jako hlavní autor občanského zákoníku?
Jestli chcete historii, pak se musíme vrátit až k federaci. Souběžně se známou novelou č. 509/1991 se zahájily práce na novém občanském zákoníku, ještě pod místopředsedou federální vlády Rychetským. Hlavními autory měli být Viktor Knapp a profesor Plank z Bratislavy. Mám z toho dodnes dochovaný návrh paragrafového znění, psaný na stroji.
Po rozpadu federace práce v Česku ustaly. Profesor Plank si návrh odvezl do Bratislavy a po jeho smrti v něm pokračoval profesor Lazar. Ve slovenském parlamentu byl návrh předložen v roce 1996, ale zase stažen.
V Česku se pak rekodifikace dostala pod ministerstvo spravedlnosti. Asi padesátičlenná komise se scházela poněkud sporadicky a probíhal v ní stále hlavně spor o koncepci. V roce 1996 byl v Právní praxi publikován návrh koncepce zákoníku pod záštitou profesora Zoulíka, ale ten nepřijalo ministerstvo.
Když se pak ministrem spravedlnosti stal Otakar Motejl, sezval asi třicet expertů na civilní právo a projevil zájem, aby práce nabrala rychlost. Spolu s Jaroslavem Burešem jsme navrhovali, ať každý sepíše doma dvě stránky svých představ a pošle je ministrovi. Zejména Irena Pelikánová naléhala, aby se nejprve vyřešila koncepce: jestli švýcarský vzor unifikovaného kodexu, nebo německá cesta… A Motejl odpověděl, že se má vyjít z návrhu občanského zákoníku z roku 1937.
Když jsem odevzdal svůj nástin, pozval si mě tehdejší Motejlův náměstek Josef Baxa – znali jsme se už dávno z Plzně – a vybídl mě k sepsání věcného záměru. Velmi se mi nechtělo.
Proč? Není to přirozená ambice právníků, zvlášť akademiků a zvlášť mužů?
Hm, Schopenhauer v jednom aforismu říká, že zákony píší staří muži proto, že mladí a ženy odmítají pravidla. Taky jsem teď někde četl, že si tím prý stavím pomník. Ale já už jsem byl v té době slavný dost. Jsem profesí akademik, učitel, s touto rolí jsem ztotožněn, pro mě je daleko větší, uspokojivější seberealizací psaní knížek. Trvalo asi tři měsíce, než mě přemluvili. Jinému ministrovi než Motejlovi bych asi nekývl.
Mimochodem: krátce předtím jsem se habilitoval. Když jsme si s Motejlem plácli, společensky jsme se o tom bavili a prohlásil jsem, že vlastně nemám žádné nepřátele – ve vědecké radě nebyl jediný hlas proti. Motejl opáčil: To byste se divil, kolik jste jich právě teď získal.

A pak zjistíte, že reformovatelný není

Vy jste absolvent pražských práv…
…respektive obou tehdejších českých právnických fakult. V Praze jsem skončil v roce 1979 a pak jsem v letech 1988-89 a v polovině 90. let dělal dva postgraduály na brněnské právnické fakultě. Takže zhruba stejně dlouho jako v Praze jsem studoval i v Brně.
Jak jste se živil za komunismu?
Občas říkávám „když jsem sloužil na šachtě“ a jeden frekventant už se mě ptal, jestli jsem opravdu rubal uhlí... Nastoupil jsem po fakultě do sokolovských dolů. Dělal jsem podnikového právníka na jednom z důlních podniků o skoro pěti tisících zaměstnanců. Dost dlouho jako jediný právník. Jsem za to velmi vděčný, protože mě to naučilo – dovoluji si tvrdit – vysvětlovat právní otázky srozumitelně, aby mi rozuměl i štajgr a inženýr. Když přišel zaměstnanec s jakýmkoli právním problémem, musel dostat základní servis. Takže jsem třeba dělnici z briketárny vysvětloval, jak se vymáhá v Polsku výživné. Řešil jsem ale především věci týkající se podniku, třeba vady technologických celků.
Tam jsem byl do konce roku 1990, kdy jsem se rozhodoval co dál -- a profesor Knapp mi nabídl místo v Ústavu státu a práva.
Byl jste v KSČ?
Byl, v 80. letech. Projevili o mě zájem a já neviděl důvod, proč tam nevstupovat. Na venkově to fungovalo jinak. Když už jste to otevřel: dlouze jsem se před vstupem do strany radil se svým dědou. Byl to národní socialista, zavřený v jednom z prvních politických procesů, seděl na Mírově. Kdysi sportovec, abstinent, nekuřák, z vězení se ale vrátil jako úplně zničený člověk, který komunisty a celý socialismus nenáviděl. On mě posunul k obvyklé iluzi, že režim je reformovatelný. Pak tam vlezete, zjistíte, že reformovatelný není… a pak už se s tím nedá nic dělat.
Mrzí vás dnes členství v KSČ, nebo už je vám to jedno?
Jedno mi to není. Měl jsem z toho velké trauma. Ale jediný podstatný problém pro mě byl, když se otočil režim a viděl jsem, kteří lidé z té partaje utíkají: bylo mi strašně blbé odejít společně s nimi. Řešil jsem to asi půl roku. A nakonec taky vystoupil.

Nechtěl jsem být právníkem

Vy jste nechtěl být soudcem nebo advokátem?
Soudcem nikdy.
Proč?
Měl bych velký problém rozhodovat o osudech jiných…
Vždyť jim píšete zásadní zákon.
Jasně, ale… Když se zkouší státnice, u mě nedopadnou vždycky dobře; nejsem dávač. Ale večer si pak otevřu sedmičku vína a přemýšlím, jestli jsem to udělal správně. Dokonce se mi před časem stalo – teď už si na to dávám větší pozor -, že jsem dvěma kandidátům u státních zkoušek ublížil. Byl jsem nespravedlivě přísný. Tak jsem pak jeden semestr čekal, a když jsem zjistili, že napodruhé udělali státnice u někoho jiného, napsal jsem oběma omluvný dopis. Ať se na mě nezlobí, že jsem prostě zachoval… jinak.
A advokacie?
Akademie věd vás neuživí, takže jsem se stal komerčním právníkem a později mě adoptovala advokátní komora. Ale praxi jsem víceméně nevykonával – jako že bych běhal po soudech, psal smlouvy a podobně. V souvislosti s rekodifikací jsem si nechal výkon advokacie pozastavit a nemám potřebu se do ní pouštět. Vydělám si dost jinak.
Proč jste právníkem?
Já jsem se jím stát nechtěl. Ve čtvrté třídě jsem se rozhodl pro kunsthistorii a obecné dějiny na filozofické fakultě a od té doby jsem se na to cílevědomě připravoval, četl už tehdy vysokoškolské učebnice… Na gymnáziu v Karlových Varech mě ale třídní – za vydatné pomoci ředitele a mé maminky – vmanévrovala do toho, abych místo holuba filozofické fakulty sáhl po vrabci fakulty právnické. Což jsem s velkou nechutí učinil. A stále si maloval, že během studia přestoupím na filozofii. Ale protože jsem narozen ve znamení Býka a nerad měním zaběhnuté životní rituály, už jsem na právech zůstal a s obtížemi dostudoval. Třeba hospodářské právo jsem absolvoval třikrát, kriminalistiku taky třikrát, řadu významných předmětů dvakrát… A právo mě začalo bavit, až když jsem nastoupil na šachtu a viděl, jak funguje sociálně.
Knapp o mně po letech někde napsal, že rozhodující je pro mě kritérium spravedlnosti a že můj přístup k právu je ve skutečnosti sociologický. Bral jsem to jako pochvalu. Ale vlastně nevím, jak on.

Karel Eliáš (53) vystudoval právnickou fakultu v Praze, postgraduálně studoval v Brně. Za komunismu pracoval jako podnikový právník v dnešní Sokolovské uhelné. Po roce 1989 nastoupil do Ústavu státu a práva, stál při vzniku nové právnické fakulty v Plzni. Dnes je zde vedoucím katedry obchodního práva.

Celý příspěvek