Jan Vučka: Předaprílové žertování na magistrátu

Tak nám zavřou primátora! Nebo možná nezavřou. Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání totiž obsahuje jeden naprosto katastrofální blundr. AKTUALIZOVÁNO

Na Apríla jsem chtěl zveřejnit příspěvek s žertovnými citáty z trestněprávních rozhodnutí, ovšem poslední aféra na pražském magistrátu předčila cokoli, s čím jsem hodlal přijít.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zahájil trestní stíhání primátora a dalších pracovníků magistrátu tímto usnesením. Celá kauza se točí kolem loňského vyhlášení výběrového řízení bez uveřejnění. Magistrát tvrdí, že nemohl postupovat jinak, a odvolává se na nevýhodně nastavenou ochranu práv z duševního vlastnictví, jak vyplývá ze smluv uzavřených bývalým vedením města.
Celý příspěvek

Jan Vučka: Podání odvolání jako přitěžující okolnost?

Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Něco pravdy na tom asi bude, protože dobré úmysly mohou dovést soud i ke zpochybnění práva na obhajobu.
Výrok takového vyznění je citován v článku Soud zmírnil dceři Klausova kancléře trest za tragickou nehodu. Citujme ze zprávy:
"Soud konstatoval, že pochybení obžalované vyplývalo spíše z nezkušenosti, než že by vědomě a záměrně chtěla porušit pravidla silničního provozu. Navíc zohlednil to, že obžalovaná vzala zpět svoje odvolání proti rozsudku okresního soudu," vysvětlila rozhodnutí soudu jeho mluvčí Zuzana Steinerová.
Z kontextu plyne, že zohledněním se rozumí uznání jako polehčující okolnosti. A zde se dostáváme do krajně problematické oblasti. Pokud zpětvzetí odvolání zlepší Vaši pozici, tak podání či nezpětvzetí odvolání Vaši pozici relativně zhorší, že?
Jelikož trpím naivitou a idealizmem, vždy jsem si myslel, že odsouzený má dostat stejně spravedlivý, a tedy stejně přísný trest, ať už si podá, nepodá či vezme zpět odvolání. Nebo ať se nechá zastupovat obhájcem či se třeba bude hájit sám (nehovořme o doznání, protože to je jiná kategorie). Pochopitelně je to jen ideál, který nelze v praxi plně realizovat, ale správně by to tak být mělo a justice by se měla alespoň snažit se tomu ideálu blížit. A teď mluvčí soudu prohlásila, že už to neplatí.
Samozřejmě lze vytušit, že původní úvaha soudu byla vedena dobrým úmyslem. Výsledkem je ovšem výrok, který zpochybňuje právo na obhajobu, neboť podle něj by se a contrario mělo pokládat využití zákonného práva na opravný prostředek za přitěžující okolnost. Bez ohledu na sebelepší úmysly jde o cestu do pekel. Pokud jednou řekneme „soud zohlednil zpětvzetí odvolání“ (čímž současně říkáme, že soud by jinak zohlednil podání a nezpětvzetí odvolání), pak můžeme také jednou slyšet „soud zohlednil, že nevděčný obžalovaný chtěl obhájce“. Dramatický rozdíl už v tom nebude.
Z celého případu plyne jedno poučení konkrétní a jedno poučení obecné. Konkrétní poučení zní tak, že podání opravného prostředku nesmí být přitěžující okolností a naopak vzdání se opravného prostředku nesmí být okolností polehčující. Jinak bychom fakticky popřeli právo na obhajobu, neboť obžalovaný by byl za jeho využití penalizován. Pak už bychom opravdu mohli zohledňovat i to, zda obžalovaný trval na přidělení obhájce či nikoli.
Obecné poučení pak zní, že hledání spravedlnosti skutečně není jednoduché a sklouznutí k nespravedlnosti se dá učinit velice snadno a nepozorovaně. Temná strana číhá a my bychom na to neměli zapomínat.
Laskavým čtenářům se závěrem omlouvám za takto přímou veřejnou kritiku. Obvykle se jí vyhýbám, neboť není ani zdvořilá, ani férová. Lidé jsou omylní a já nejsem výjimkou. Seznam mých chyb v životě by vydal na menší knihu. Jak však již padlo dříve, výkon spravedlnosti je příliš důležitý na to, abychom zcela rezignovali na kritiku nesprávných postupů. Právo podat opravný prostředek je zkrátka příliš důležité pro řádný proces a být členem mlčící většiny může znamenat mlčky pomáhat legitimizaci. Proto vyzývám všechny čtenáře, aby se nebáli v odůvodněných případech vyslovit kritický názor. Pokud to bude v zájmu spravedlnosti, není se za co stydět.
Celý příspěvek

Patrik Šebesta: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu II. aneb je to horší než jsme mysleli

K tomuto příspěvku mne navedl erudovaný, článek Jana Potměšila, a následující diskuse, která byla u něj dále vedena.

Jako praktikující „přestupkář“ s celkovým počtem zpracovávaných spisů, sečteno ve všech „svých“ komisích kolem 500 ročně, kde jsem předsedou, jsem konfrontován s realitou předložení důkazů v podobě audio či video nahrávky hned několikrát měsíčně, proto bych vedle teoreticko-právních závěrů, o které se přestupkové komise, na rozdíl od soudů zpravidla nechtějí a ani mnohdy neumí, opřít. Tak jsem si dovolil zde přispět i svými poznatky z praxe přestupkových orgánů.

V diskusi pod článkem Jana Potměšila byla zmínka ze zápisu z konzultačního dne MVČR, z něhož jsem si dovolil vybrat diskutované stanovisko. Jde o zápis z konzultačního MVČR dne z 10. 6. 2008, kde je uvedeno:

Dotaz: Lze při dokazování v přestupkovém řízení použít obrazové a zvukové záznamy, které byly pořízeny bez souhlasu či uvědomění účastníka řízení, pokud dotyčný s jejich provedením nesouhlasí a následně o tyto důkazy opřít rozhodnutí
o vině obviněného?

Odpověď: Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V praxi existují dva právní názory.

Podle prvního názorového proudu je pořízení obrazového či zvukového záznamu zakázáno pro rozpor s § 12 občanského zákoníku a nelze jej v přestupkovém řízení použít (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05: „Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný…“).

Podle druhého názorového proudu lze v přestupkovém řízení použít i důkaz zasahující do osobnostních práv jiného občana, pokud porušení veřejného zájmu chráněného normami veřejného práva (ochrana veřejného pořádku, občanského soužití) převyšuje nad ochranou soukromí dotčeného občana. Správní orgán by měl proto v konkrétním případě zvážit, zdali je zásah do ochrany osobnosti pořízením a provedením takového důkazu ospravedlněn ochranou veřejného pořádku a občanského soužití (viz Zpráva veřejného ochránce práv za rok 2007, str. 49).

Ministerstvo vnitra se přiklání k prvnímu názorovému proudu.

Problém je bohužel v praxi v této poslední větě ve stanovisku MV, která má v praxi za následek, že pokud se stanovisko MV nezmění, tak se nenastane žádný názorový posun, natož vytvoření judikátu. Dva ze tří krajských úřadů, pod které v rámci svých komisí spadám, tak se drží právě této argumentace MVČR – nevím, zda z pohodlnosti, nebo tomu opravdu věří. Na druhou stranu je pravda, že nemá smysl „jít proti zdi“, protože správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů. V praxi toto ovšem bude mít (a má) za důsledek, že se od těchto úřadů nedostane k MV k „mimoodvolačce“ žádné rozhodnutí (natož k soudu), protože krajský úřad zkrátka takové rozhodnutí rovnou ruší. V případě prvoinstančních orgánů to má za následek, že se takové rozhodnutí zkrátka nevydá.

Zde by měl být v první řadě názorový a vyargumentovaný posun MV na konzultacích, jinak se zkrátka nehneme z místa. Mimochodem, již několikrát jsem směrem ke krajským úřadům uvedl, že jsem ochoten jít do nějakého „nejistého podniku“ (rozum.: rozhodnout a pokusit se vyargumentovat problematickou věc, aby došlo k judikátu), protože provedení důkazu video nahrávkou není v přestupkovém řízení zdaleka jedinou problematickou věcí. Úředníci krajských úřadů se k takové nabídce ovšem postavili převážně velmi chladně:-/ a v lepším případě „pouze“ rezervovaně, případně mi to z „mnoha důvodů“ rovnou rozmlouvali. V druhé rovině není bohužel moc předsedů komisí nebo úředníků-přestupkářů, kteří argumentačně vůbec mají na to, aby odůvodnili takovéto nejisté rozhodnutí (nejsem zdaleka ten nejlepší, ale za svými rozhodnutími si stojím a na některá jsem opravdu mimořádně pyšný). Bláznů (dovolím si říci) není na takových místech tolik, aby zkrátka za ty peníze tady řešili alespoň argumentačně tak jako soudci okresních soudů v trestním řízení. Je vcelku logické, protože pokud budu argumentačně na vysoké úrovni, tak jdu zkrátka dělat někam jinam. Musím se ovšem hned „přestupkářů“ zastat, protože jak čtu rozsudky okresních soudů (v trestním řízení), které k nám přichází ve spisech, tak si troufám tvrdit, že takto odůvodněné rozhodnutí, pokud by bylo v řízení o přestupku, by mnohdy nemělo naprosto ani mizivou šanci projít při odvolacím řízení.

Ale zpět k „našim“ videozáběrům.

Pominu-li fakt, že musíme v přestupkovém řízení dělat rekognici per analogiam s trestním řádem, protože rekognice není nijak zakotvena ve správním řízení, a kdy nastává skutečnost, že NSS a ÚS argumentují přípustností analogie legis v přestupkovém řízení ve vztahu k trestnímu řízení, pouze v případech, kdy to není v neprospěch obviněného. V praxi to ovšem znamená, že lze účinně napadnout i samotné provedení takového důkazu rekognicí, právě s ohledem na nepřípustnost rekognice pro překážku, že není ve prospěch obviněného. Rekognice v takovém případě je třeba, protože je nutné zjistit (shlédnout), že osoba na videozáběrech je právě obviněný.

V samotném provedení rekognice, resp. ke kvalitě pořízených záběrů, je nutné též přihlédnout k závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve své judikatuře (NSS 7 Azs 22/2008 – 107) uvádí k rekognici ve správním řízení „Podle ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.“. Dále pak dodává, že „Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie.“

Z výše uvedeného judikátu lze tedy logicky dovodit, že též i videosekvenční snímky musí být pořízeny v takové kvalitě, aby šlo následně osobu ztotožnit způsobem popsaným Nejvyšším správním soudem. V praxi je to opět prakticky neproveditelné, a to s ohledem na kvalitu záznamů, resp. rozlišení, tedy nelze prakticky nikdy (pokud se náhodně nepoužívá alespoň poloprofesionální kamera) přiblížit výřez na požadovanou úroveň. Testoval jsem to s profesionály a americké seriály typu CSI jsou v tomto opravdu na úrovni sci-fi (anebo používají CCTV kamery, které se dnes občas montují na dálnicích, kamery s vysokým rozlišením a s velkou možností přiblížení, ale ta jedna kamera stojí řádově čtvrt milionu).

K nahrávkám na „benzínkách“, obchodech apod. sice souhlasím s diskusním příspěvkem Jana Potměšila pod jeho zmiňovaným článkem, že nejde o „typickou“ soukromou nahrávku, ale z hlediska zákona, jde zcela naprosto zřejmě o nahrávku soukromou, tedy jednáním, které se řídí zcela režimem práva soukromého. Na jeho argumentaci, že „Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby“, lze ovšem ihned argumentovat legálností pořízené nahrávky na neveřejném prostranství, ale i u mě „na zahradě“ či „doma“, že mám na kameře (či na oblečení) samolepku (nášivku) se shodným piktogramem kamery, který je vyhotoven v souladu s příslušnou ČSN, jako totožný piktogram na dveřích benzínky či obchodu, tedy mohu filmovat pro svoje bezpečnostní účely stejně jako majitel benzínky či obchodu. Tedy vzniká dvojí výklad k jedné věci, protože proč například moje maličkost jako „benzíkář“ je oprávněna a jako „nebenzínkář“ není oprávněna si někoho natočit.

Dále musím reagovat na argumentaci Jana Potměšila, který ve svém diskusním příspěvku pod svým článkem uvádí „Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí“. Osobně považuji takovou argumentaci opravdu na pomezí velmi teoretické filozofie a etiky, zvlášť v dnešní době, kdy lidé naprosto bezostyšně lžou přímo do očí a pokud bych takovou nahrávku nepřipustil jako důkaz, tak jsou schopni tvrdit (a tvrdí i po konfrontaci takové nahrávky), že to nebyl on a že ta nahrávka je digitálně upravená apod. V tomto případě nebyl porušen zákon, resp. nelze prokázat opak a osobně zastávám názor, že pro dobrou věc (a bohužel mnohdy nejen pro ni), je člověk ochoten se smířit i s mnohem většími fabulacemi, než pouhou "úpravu" účelu pořízení nahrávky. Budeme-li diskutovat o etice, tak se jistě shodnou všichni postižení přestupkovým jednáním, že takové tvrzení není pod jejich důstojnost. Zejména, pokud se docílí sledovaný účel a pokud bude tvrdit něco jiného, tak zůstane naprosto zřejmý pachatel (usvědčen videonahrávkou jak něco konkrétního páchá) nepostižen. To bohužel v mnohých případech vyúsťuje v situaci, kdy se takový pachatel cítí nepostižitelný a svoje útoky stupňuje (jde zejména o občanské soužití mezi sousedy nebo v rodině). Dostávám na stůl případy, kdy se dvě sousedské rodiny, dělají naschvály (vzájemně) již více než 100 let. Je to ad 1 částečně podchyceno v místní kronice ad 2 místní znalost pamětníků (mám v komisi člověka, který je živou kronikou a je mu více než 80 let) a ad 3 rodiny si uschovávají rozhodnutí o přestupcích. Četl jsem desítky rozhodnutí ve sporech mezi těmito rodinami, protože je předkládají jako důkazy... a situace je stále stejná. Bohužel.

Co se týče využití institutu nutné obrany a krajní nouze v případě pořízení videonahrávky, tak tam osobně nevidím jednu z podmínek nutné obrany či krajní nouze – odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, resp. nebezpečí(!), tak jak je definováno v zákoně o přestupcích. Podle mého, pokud by byla přípustná argumentace použití záznamů v řízeních o přestupcích, tak pouze ve dvou rovinách:
1. občanský zákoník, zejm. ust. § 6 jestliže hrozí neoprávněný zásah do práv bezprostředně, může ten kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, § 123 Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, § 415 Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, § 417 Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení… apod.
2. argumentace, resp. hojné judikáty NSS za použití tzv.- třístupňového testu proporcionality.

Osobně, ovšem si myslím, že nejjednodušší je změna ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se věta „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona“ doplní o ustanovení typu „nebo k provedení důkazu v řízení před orgány veřejné moci.“

A závěrem bych chtěl pouze reagovat a v souladu s vynikajícím článkem Roberta Fremra - Nenastal čas odtajnit hlasování soudců? učinit své laické votum separatum (mimochodem, obdobný princip hlasování a protokolace je též uplatňován u přestupkových komisí. A pro zajímavost: bylo mi jednou krajským úřadem, při odvolacím řízení, dokonce vcelku důrazně vytknuto, že si jeden z členů komise dovolil napsat do protokolu o hlasování své odlišné stanovisko).

Ale zpět k pojmům „úřední licence“ a „úřední účel“. Mám odlišný názor, od ctěných soudců, kteří vytvořili judikaturu v této věci, protože dle mého názoru nejsou pojmy „úřední licence“ a „úřední účel“ totožné. Pojem úřední licence je pojem zejména z autorského zákona a týká se ochrany autorských práv a práv příbuzných, resp. možnostech použití takového díla, kdy pod úřední licencí je možno použít dílo autora nebo výkonného umělce k úředním účelům. Tedy pod pojem „úřední účel na základě zákona“, tak je v současnosti definován v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, jsou myšleny všechny zákonné účely, ve kterých může být konkrétní záznamy použity, protože zákonodárce zcela logicky nemohl předjímat všechny možné případy využití takových zaznamenaných projevů osobní povahy v oblasti práva veřejného i soukromého.

V našem případ jde tedy o účel provedení důkazů jak před správními orgány, tak též i před soudy, ale samozřejmě i v rozhodčím řízení apod. Takto získaný důkaz, například videonahrávkou, pokud je svědkem předložený jako důkaz svého tvrzení nebo jako samostatný důkaz, je nahrávkou použitou pro úřední účely na základě zákona. Konkrétně v řízeních před správními orgány jde o provedení dokazování dle správního řádu - ust. § 51 „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy“. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek), což je právě shora zmíněným úředním účelem na základě zákona (účel dokazování) a fakticky uskutečněné provedením důkazu ohledáním dle § 54 pod kterým se rekognice obvykle provádí.

Patrik Šebesta

Celý příspěvek

O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio. Celý příspěvek

Barbara Havelková: Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; ČÁST II. – MÝTY O ZNÁSILNĚNÍ

Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Tyto představy o okolnostech znásilnění, průběhu činu, pachatelích a obětech jsou ve velké většině genderované a vyznívají v neprospěch obětí znásilnění – v převážné většině žen. Část těchto mýtů není vůbec pravdivá. Část z nich je pravdivá jen ve zlomku situací, v představách lidí je nicméně zobecněna natolik, že diskvalifikuje znásilnění, které neproběhlo podle našich představ – nevěříme „jinému“ znásilnění.

Mýty najdeme nejen na stránkách tisku a mezi laickou veřejností, ale i v odborných publikacích, které se problematikou sexuálního násilí zabývají. Je důležité upozornit, že tyto mýty jsou právně irelevantní (zejm. tzv. „podíl oběti na znásilnění“). Přesto se ale prakticky projevují v přístupu orgánů činných v trestním řízení, a najdeme je i v rozsudcích soudů.

V následujícím textu vybírám desatero obzvláště závažných mýtů. Existenci mýtů se snažím ilustrovat na příkladech z tisku a odborných publikací, jejich nepravdivost pak na statistikách a výzkumech. Při vyvracení mýtů používám české statistiky či poznatky. Pouze tam, kde nejsou dostupné pracuji se zahraničními daty. Zkušenosti ze zahraničí považuji za velmi důležité. Zaprvé sledují různé jevy výrazně komplexněji a podrobněji a tak nás informují o faktech v ČR nezkoumaných. Ale i tam, kde data z ČR dostupná jsou, ale jejich výsledky se výrazně odlišují, neukazují tyto rozdíly na naši výjimečnost, jako spíše naznačují, že některé věci u nás nejsou stejně chápány, identifikovány, hlášeny, atd. Například nižší míra hlášených trestných činů (šestkrát méně než ve srovnatelně velkém Švédsku) tak dle mého neukazuje na menší množství spáchaných znásilnění, jako na menší důvěru obětí v trestní proces. Obdobně může v Čechách zdůrazňovaná častost „falešných obvinění“ (v ČR se uvádí šestkrát více procent případů než např. v USA) ukazovat spíše na chybnou identifikaci falešných obvinění než na jejich častější výskyt.

Mýtus č. 1 Znásilnění je sex; znásilnění je zločin z vášně
Představa, že znásilnění je pouze „drsnější“ pohlavní styk naprosto neodpovídá ani pocitům obětí ani motivacím pachatelů. Oběti vnímají znásilnění jako život ohrožující násilí. Čírtková uvádí, že strach ze smrti je nejčastější emocionální stav oběti v průběhu znásilnění. Pociťuje jej až 90 % obětí (Čírtková, str. 64). Ani na straně pachatele se nejedná o sex či o vášeň – moc, touha kontrolovat druhou osobu, či zloba jsou motivací.

Toto ilustruje zaprvé fakt, že většina násilníků je v době znásilnění ženatých či mají partnery (statistiky z USA uvádí 60 % případů). Průzkumy též ukazují, že u znásilnění muže mužem je v naprosté většině pachatel (ale i oběť) heterosexuální orientace a nejedná se tedy o výraz „homosexuální vášně“. Znásilnění není nechtěný či „drsný“ sex – je to násilí, které zcela zásadně zasahuje do fyzické, psychosexuální, emocionální a sociální integrity druhé osoby (Čírtková, str. 58).

Mýtus č. 2 Pachatelé jsou většinou deviantní jedinci
Tento mýtus je jedním z variant, jak vysvětlit, jak „si přebrat“, že dochází ke znásilněním. Tato představa je častá i mezi příslušníky Policie – například Luboš Valerián píše: „Pokud se u mravnostní trestné činnosti vyskytuje fyzické násilí, je tato páchaná pachateli-psychopaty“ (L Valerián, 'Mravnostní kriminalita z pohladu Policie ČR' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 155).

Je nicméně důležité si uvědomit, že pachatelé jsou jen zčásti deviantní. V mnohých případech se jedná o normální jedince, u kterých lze maximálně hovořit o poruchách osobnosti či o sociálních poruchách. Mezi teoriemi příčin sexuálního násilí je v českém diskursu obzvláště podhodnoceno sociokulturní vysvětlení – tedy že násilí je produkt nerovností ve společnosti, souvisí s patriarchátem a genderovým řádem.

Snaha svést sexuální násilí na deviaci je pro nás psychologicky přijatelnější než připustit si, že lidé se násilně chovají často jen proto, že mohou. Zdokumentovaná zvýšená míra sexuálního násilí v období otroctví v USA, v ozbrojených konfliktech – například v rámci etnických čistek v Bosně a Hercegovině, ve věznici Abu Ghraib či nedávno na slovenské policejní stanici, jsou příkladem toho, co páchají „normální“ v okolnostech beztrestnosti („culture of impunity“).

Mýtus č. 3 Násilí je přirozenou součástí sexu
Pro mnoho členů české veřejnosti, a to bohužel i odborné, je znásilnění na jedné straně vysvětleno deviací pachatele (zmíněni u mýtu 2), na druhé pak ospravedlněno jako neškodné a přirozené hrátky, které jsou součástí sexu. Radim Uzel tak například v souvislosti s pornografií konstatuje, že „prvky donucení či lehkého násilí ... nepředstavují nějakou zlomyslnost či odsouzeníhodnou patologickou úchylku, ale adekvátní součást lidských sexuálních představ a fantazií“ (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 26). Jako by neexistovalo nic mezi! Co není nutně diagnostikovatelně perverzní, může být přesto ponižující, objektifikující, či dehumanizující a tudíž způsobující újmu.

Co se týče normality „hrátek“, jsou časté zejména biologizující argumenty. Jiří X. Doležal konstatuje, že „samčí sexualita je od přírody agresívní, ať se nám to líbí, nebo ne.“ (J. X. Doležal, Kdo může za znásilnění? Žena, nebo muž?(5. 3. 2009) Reflex, http://www.reflex.cz/Clanek35208.html (stránka navštívena 11. dubna 2009)). Obdobně se Radim Uzel snaží ospravedlnit případné sexuální násilí nepodloženými historickými argumenty, že „sexuální projevy člověka se od nepaměti občas vyznačují určitými formami násilí,“ který podkládá nevědeckými odkazy na živočišnou říši (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 21). Skutečně se chceme při definici přijatelnosti lidského chování v moderním světě na počátku třetího tisíciletí řídit hmyzem a ptáky?!?

Lidé jsou bráni k odpovědnosti za násilí, které páchají v jiných oblastech, protože jsou inteligentní bytosti ovládající své jednání. Neexistuje sebemenší důvod, proč by oblast sexuality měla být výjimkou.

Mýtus č. 4 Ženy o znásilnění sní
Toto mezi veřejností relativně rozšířené „ospravedlnění“ znásilnění podporuje produkce části české sexuologické obce. Radim Uzel konstatuje, že „podle průzkumů snových fantazií žen se … představy často týkají právě vlastního znásilnění, a i když to většina respondentek přiznává jen velice váhavě, nebývá toto fantazijní znásilnění zážitkem zrovna nepříjemným“ (Uzel, str. 26).
V tom, že ženy i muži mají nejrůznější sexuální fantazie, se nejspíš shodneme (přestože podíl „snového znásilnění“ se vysoce nadhodnocuje – viz M Torrey, 'When will we be believed? Rape myths and the idea of a fair trial in rape prosecutions' (1991) 24 UC Davis Law Review 1013). Sny, fantazie a představy jsou ale světelné roky daleko od zkušenosti znásilnění v realitě. Případné sny o agresivnějším sexu jsou zcela „v moci“ žen – samy rozhodují o scénáři, průběhu, a mohou děj kdykoli zastavit. Při znásilnění žádnou takovou kontrolu nemají. Jak bylo výše uvedeno oběti znásilnění nejsou vzrušené, ale bojí se smrti.

Přestože se zde nejedná striktně vzato o mýtus (je pravda, že ženy mají nejrůznější sexuální sny), zcela nevhodné je jeho spojení s debatami a znásilnění. Mýtem je, že fakt fantazií může být vnímán jako dávající komukoli právo je pak realizovat bez výzvy, proti vůli a navzdory odporu druhé osoby.

Mýtus č. 5 Ženy si o znásilnění „koledují“, provokují muže
Tento mýtus reflektuje mj. pozice Jiřího X. Doležala v Reflexu, který se ve svém článku z 5. března 2009 táže: „Kdo může za znásilnění“? Ptá se: „v momentě, kdy se dáma, opilá a ve spodním prádle, navíc po večeru stráveném intimní koketérií, rozhodne o půlnoci a v bytě pána, jehož pozvání s úsměvem přijala, že k ničemu nedojde, a pokud si muž sex vymůže, půjde o znásilnění. Není ale evidentní, že podobné „znásilnění“ spoluzavinila i ona poloobnažená náhle k rozumu přišedší dáma?”

Podobné názory ale najdeme též mezi kriminalisty. Luboš Valerián poznamenává: „Je-li obětí mravnostního trestného činu žena, zjišťujeme mnohdy určitý její podíl na příčině spáchání sexuálního deliktu (např. výstřední a vyzývavé oblečení, flirtování, provokativnost v chování apod.)“ (Valerián, str. 156).

Zde je třeba začít poukazem na fakt, že tato argumentace je založena implicitním předpokladu, že k pohlavnímu styku má dojít vždy, když se dvě osoby opačného pohlaví ocitnou v blízkosti, a že na základě „krátké sukně“ jedné osoby vzniká právo druhé osoby penetrovat tuto orálně, vaginálně či análně bez ohledu na její souhlas. Doufám, že absurdnost této konstrukce je zřejmá. Tak jako nebudeme tvrdit, že rodiče mají právo bít děti, protože jsou menší a v jejich moci, tak doufám nikdo nechce vážně tvrdit, že je přirozené znásilnit ženu, protože já jsem muž a mám pudy a penis a ona má vagínu a přitahuje mě!

Z hlediska kriminologických výzkumů je dále třeba poznamenat, že většina znásilnění je pachateli plánováno (Torrey uvádí 82 %) – nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci. Oděv, make-up či chování potenciální oběť hrají zcela minimální roli. Důležité je rozhodnutí pachatele znásilnit a pak jeho konkrétní rozhodnutí, kdo bude vhodnou obětí.

Mýtus č. 6 Kdo je znásilněn, musí být „děvka“
Tento mýtus má dva aspekty. Zaprvé se jedná o představu, že „hodná holka nebude znásilněna“. Případně, že pouze znásilnění panny je skutečným znásilněním, a že tedy ženu se sexuální minulostí není možné znásilnit. V běžném vnímání je oběť nějak „zkažená“ a nemorální. Tento mýtus – o „podstatě“ znásilněné – se navzájem doplňuje s výše uvedeným mýtem o jejím chování. Oba mýty nám umožňují věřit, že nám – normálním, slušným, lidem - se něco takového jako znásilnění nemůže stát. Že mu můžeme předejít „správným“ chováním, oblékáním, atd. Jak jsme právě viděli, opak je pravdou. Tento mýtus navíc odrazuje oběti od hlášení znásilnění, neboť sám fakt spojení s vyšetřováním může mít negativní dopady na jejich pověst.

Co se týče typologie oběti, je pravdou, že obětmi znásilnění jsou častěji určité skupiny obyvatelstva. Obětí se ale stávají nikoli proto, že by k tomu měly charakterovou dispozici, ale proto, že pachatelé si vybírají zranitelné oběti – mladé či staré osoby, osoby trpící různými závislostmi, či osoby z fyzickým či mentálním postižením. Pachatelé si také často vybírají již dříve viktimizované osoby, které se tak stávají tzv. „mnohonásobnými obětmi“. Čírtková v této souvislosti poukazuje, že „psychologických základem „kariéry“ oběti je naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti, kdy je víra ve vlastní schopnosti silně narušena a mizí pocit životní síly.“ Smutné je, že v rámci soudních řízení je věrohodnost těch nejzranitelnějších obětí předmětem útoků obhájců, a dochází tak k další viktimizaci.

Druhým aspektem je paradoxně rozšířená představa, že „děvku“ – tedy osobu živící se prostitucí – nelze znásilnit. Prostitutky a prostituti patří k obzvláště zranitelným skupinám. O to víc je nutno zdůrazňovat, že jejich znásilnění je znásilněním. Nikdo si nemůže koupit právo znásilnit druhou osobu – ani fakt platby, ani fakt prodeje sexu, neopravňuje kupce k násilí.

Mýtus č. 7 Mnoho oznámení je falešných
Luboš Valerián píše: „v praxi se setkáváme s mnoha případy, kdy jsou oznámení o mravnostním trestném činu nepravdivá a smyšlená“ (Valerián, str. 157). Brněnský deník citoval v srpnu roku 2008 statistiky brněnské Policie, podle kterých je polovina ohlášení falešných. Za motivaci žen bývá v těchto případech označena snaha o odplatu, žárlivost, pocit studu či viny po dobrovolném pohlavním styku, či vydírání označeného muže. (Brněnský deník, Policie: Skutečných znásilnění je polovina z nahlášených (20.8.2008), http://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/skutecnych-znasilneni-je-polovina-20080819.html (stránka navštívena 11. dubna 2009).

Údaje z cizích zemí nicméně ukazují až šestkrát nižší míru falešných obvinění. Statistiky americké FBI z 90. let uvádějí 8 %. Čírtková (str. 61) odkazující na zahraniční zkušenosti hovoří o 6 – 10 %. To je sice více než u jiných trestných činů (kde je míra cca 2 %), nicméně pořád výrazně méně, než kolik si představuje veřejnost, odborná veřejnost i orgány činné v trestním řízení v ČR. Je možné se domnívat, že mnoho obvinění považovaných za falešná tak pouze neodpovídá některým představám české policie, státních zástupců a soudců ovlivněných mýty o znásilnění.

Mýtus č. 8 Mýtus o „pravém znásilnění“
Stereotypní představou je útočné znásilnění, které spáchá neznámý pachatel, přepadením, v noci, v parku, atd. Je pravdou, že více ohlášených znásilnění je tohoto typu (Čírtková uvádí latenci 92 % u běžných znásilnění a 97 % u intrafamiliárního sexuálního násilí). To ovšem není důvod zpochybňovat znásilnění s jiným průběhem, zejména znásilnění vztahová. Případy, kdy je pachatelem partner, příbuzný, známý či osoba, se kterou si oběť „vyšla“, jsou ve skutečnosti výrazně častější. Průzkumy z USA ukazují až 70 % obětí zná pachatele znásilnění. Mnoho z nich se stane v domě nebo v bytě oběti, na kolejích, apod. Problémy s dokazováním (situace „tvrzení proti tvrzení“ a případný nedostatek biologických stop) by neměly odradit orgány v trestním řízení od objasňování těchto případů.

Mýtus č. 9 Ženy říkají „ne“ a myslí „ano“
Tento mýtus se zakládá na znepokojujícím východisku, že ženy nejsou schopny říct, co skutečně chtějí, a že je na muži, aby toto interpretoval. Důsledek toho mýtu pak je, že pokud se žena průkazně proti znásilnění nebránila, má se často za to, že se sexem souhlasila. Známý je italský případ, kdy soudci kasačního soudu prohlásili, že ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit proti její vůli a zvrátili tak rozsudky nižších soudů. (Corte di cassazione, 6. listopad 1998 – 10. únor 2009, č. 1936, citováno v Guida al diritto z 27 února 1999, č. 8, str. 85-86).

Důležité je mít na paměti, že ženy jsou v naprosté většině případů v průběhu znásilnění zcela paralyzovány a bojí se o svůj život. Fakt, že nebojují, neznamená, že souhlasí.

Mýtus č. 10 Žena, která byla skutečně znásilněna, bude hysterická
Okolí i orgány činné v trestním řízení často očekávají od obětí určité „typické reakce“ a pokud jim oběť nedostojí, může to mít vliv na její věrohodnost jako svědkyně či na klasifikaci obvinění jako falešného.

Je důležité si uvědomit, že oběti vykazují nejrůznější druhy reakcí: od klidu, před smích a hysterii, po šok a apatii. Obdobně není časový odstup od činu (pozdní ohlášení) automaticky důkazem smyšleného oznámení.

Celý příspěvek

Barbara Havelková: Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; ČÁST I. – PRÁVNÍ ÚPRAVA A JEJÍ KRITICKÉ ZHODNOCENÍ

Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, „úmrtností“ v procesu trestního řízení a jeho přípravy. Je často označován za (po vraždě), „nejvíce zraňující zločin mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), 61). (Nejen) z mého pohledu je mu ale v odborné i neodborné diskuzi v ČR věnováno málo pozornosti. Snažím se to napravit v následujícím textu, který po stručném představení současné i budoucí právní úpravy představuje její možnou kritiku a upozorňuje na nejzásadnější mýty spojené s trestným činem znásilnění.

Latence a „úmrtnost“
Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, tedy nízkou mírou hlášení případů. Domácí i zahraniční experti odhadují, že pouhá 3 % až 10 % znásilnění jsou ohlášena policii (u vztahových znásilnění je toto číslo výrazně nižší než u znásilnění útočných).

V ČR bylo v roce 2006 podle policejních statistik hlášeno 530 trestných činů znásilnění (Policejní presidium ČR, Statistický výkaz kriminality [za roky 2006, 2007, 2008]). Jen pro srovnání - ve srovnatelně velkém Švédsku jich bylo v roce 2005 3.500 tisíce – tedy 6krát tolik. Vezmeme-li odhad míry latence 3 % (P Weiss and J Zvěřina, 'Zkušenosti českých žen se sexuálním násilím. Výsledky národního průzkumu' (1997) 93 Čs psychiat 12), znamenalo by to, že je u nás ročně spácháno 17.600 znásilnění, tedy přibližně 50 znásilnění denně.

Kromě latence je dalším problémem „úmrtnost“ případů – tedy jejich odpad po ohlášení tam, kde buď není zahájeno trestní stíhání, nebo kde je následně věc odložena či zastavena. Důvody této „úmrtnosti“ statistiky bohužel neuvádějí. Z průměrně 500 až 600 nahlášených znásilnění ročně bylo v posledních letech odsouzeno jen kolem 150 pachatelů. Šokující je, že ve třetinu případů se tak stalo podmíněně (tedy přes uznání pachatelovy viny nebyli pachatelé potrestáni odnětím svobody).

Hmotná úprava
V současné době upravuje trestný čin znásilnění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v hlavě osmé (trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti), oddílu druhém (trestné činy proti lidské důstojnosti):

§ 241

(1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

(2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebob) spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
(4) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

V základní skutkové podstatě (odst. 1) vymezují čin zejména pojmy „násilí“, „donucení“ a „soulož nebo obdobný pohlavní styk“. Z historického hlediska je zajímavé, že do novely z roku 2001, zákona č. 144/2001 Sb., bylo možné znásilnit pouze ženu a to jen formou soulože. Od roku 2001 je tak trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k jinému orálnímu či análnímu styku. Obětí může být kdokoli.

Kvalifikované skutkové podstaty (odst. 2, 3 a 4) pak trestají vyšší sazbou znásilnění směřující vůči mladším obětem a čin, který má pro oběť zdravotní následky (případně, kdy dojde k usmrcení oběti).

V novém trestním zákoně, zákoně č. 40/2009 Sb., který nabude účinnosti k 1. lednu 2010, dochází k diferenciaci různých forem sexuálního násilí. Zákon zná, v hlavě třetí obsahující trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, dva trestné činy: znásilnění a sexuální nátlak. Tyto obsahují čtyři základní a několik kvalifikovaných skutkových podstat:

§ 185 Znásilnění
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
(5) Příprava je trestná.

§ 186
Sexuální nátlak
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, jeho bezbrannosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) na dítěti, nebo
b) nejméně se dvěma osobami.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,
b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, nebo
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(6) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.
(7) Příprava je trestná.

Tato úprava nově postihuje nejen soulož a pohlavní styk obdobný souloži v § 185 odst. 2 písm. a) (tedy vaginální, orální a anální penetraci), jako tomu bylo u úpravy předchozí. Nově se v § 185 odst. 1 zaměřuje na jakýkoli pohlavní styk – tedy jednání, kterým pachatel ukájí svůj pohlavní pud na těle jiné osoby (zejm. osahávání genitálií a prsou). Dříve byl „jiný způsob pohlavního zneužití“ trestný u pohlavního zneužívání osob pod 15 let (a judikaturou blíže definován), u osob dospělých mohl být stíhán jako vydírání, což nepostihovalo jeho podstatu jako sexuálního násilí.
Pod pojmem sexuální nátlak pak § 186 odst. 1 rozumí donucení jiného k sexuálním aktivitám, které vedou k ukojení pachatele, kdy ale nedojde ke styku.

U všech třech právě zmíněných skutkových podstat hovoří zákonodárce nadále jak o násilí a bezbrannosti, tak nově o pohrůžce násilí (nikoli bezprostředního) a jiné těžké újmy. Toto širší pojetí pokrývá větší množství škodlivých jednání, kde pachatel hrozí nejen osobě samé, ale též třetím osobám či jiným chráněným hodnotám.

Odstavec 2 § 186 pak reflektuje situace, kdy je pachatel v postavení důvěryhodnosti nebo vlivu nad obětí, z titulu svého postavení, nebo z titulu závislosti nebo bezbrannosti oběti.

Celkově tedy lze rozlišit čtyři skutkové podstaty s diferencovanými trestními sazbami (od méně závažného k nejzávažnějšímu):
1) Sexuální nátlak formou donucení k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (donucení násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy),
2) Sexuální nátlak výše zmíněnou formou zneužívaje závislosti nebo bezbrannosti druhého nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu,
3) znásilnění formou pohlavního styku,
4) znásilnění formou soulože nebo stykem s ní srovnatelným,
Pozitivní je, že základní sazbu u jednání dosud trestného jako znásilnění se zvyšuje ze dvou až osmi let na dvě léta až deset let.

Právě zmíněné změny obsažené v novém trestním zákoníku je třeba hodnotit jako krok vpřed a předjímají tak z velké části kritiku, kterou bylo možné vznést proti původnímu ustanovení (zejm. odstranění požadavku bezprostřednosti u násilí, rozšíření o jinou újmu, zahrnutí většího počtu sexuálně zneužívajících jednání, zvýšení trestní sazby, atp.). Přesto přetrvávají zejména dva hmotněprávní problémy a mnoho procesněprávních problémů spojených s postavením oběti trestného činu v trestním řízení.

Kritika hmotněprávní úpravy
1) Za problematické lze považovat fakt, že o znásilnění jde ve dvou situacích: je-li oběť „donucena“, nebo je-li „zneužito její bezbrannosti“. Dle judikatury se v prvním případě od oběti vyžaduje „kladení odporu“, v druhém neschopnost projevit svou vůli nebo neschopnost kladení odporu (tedy psychický či fyzický stav typu bezvědomí, vliv alkoholu či drog, hluboký spánek, nedostatečná vyspělost z důvodu věku, apod.).

V mezinárodním právu je naproti tomu zřetelná tendence zohlednit u sexuálního násilí pozici oběti. Trestné jsou tak sexuální zásahy vykonané na oběti za okolností, které jsou donucující, respektive, kdy je obět pod tlakem. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu tak například v roce 1998 v případu Akayesu definoval znásilnění jako a) fyzický zásah b) sexuální povahy, který je na jiném spáchán c) za okolností, kdy je oběť pod nátlakem („under circumstances which are coercive“):

“The Chamber defines rape as a
[1.] physical invasion of a
[2.] sexual nature, committed on a person
[3.] under circumstances which are coercive.” (International Criminal Tribunal for Rwanda, Prosecutor v. Akayesu ICTR-96-4-T (1998); odst. 598)

Toto, zaprvé, zahrnuje oproti české úpravě i nátlak, který nezpůsobil pachatel – situace se posuzuje z pohledu oběti. Zadruhé spadá pod „okolnosti, kdy je oběť pod nátlakem“ širší spektrum situací než pod „donucení“ či „bezbrannost“ – nemusí být prokázáno, že se oběť bránila ani, že byla neschopná se bránit.

Definice z případu Akayesu tak otevírá debatu nad tím, zda by jako znásilnění měl být trestán pouze pohlavní styk, proti kterému jsme se zuby nehty bránily nebo se vůbec bránit nemohly, nebo prostě pohlavní styk, který jsme nechtěly (nedaly k němu souhlas, případně byly v situaci, kdy jsme svobodně souhlas dát nemohly). (Viz též výborný článek M Madden Dempsey and J Herring, 'Why Sexual Penetration Requires Justification' 27 (3) Oxford J Legal Studies 467).

2) Druhým problémem je dolní hranice trestní sazby na úrovni dvou let, která jak za současné úpravy (§ 58 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.) , tak v novém trestním zákoníku (§ 81 odst. 1 zákona č. 40/2009) umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Toho, jak bylo řečeno výše, užívají české soudy nad míru, vezmeme-li v potaz fakt, že znásilnění je odborníky nahlíženo jako jeden z nejzávažnějších trestných činů – Čírtková hovoří o, s výjimkou vraždy, „nejvíce zraňujícím zločinu mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 61).

České právo – kritika některých procesních ustanovení
Z hlediska práva procesního je české právo notoricky nedostatečné co se týká ochrany obětí. Jak uvádějí Langhansová a Kristková, český trestní proces „nezohledňuje ... specifickou situaci oběti z hlediska psychické či morální újmy, která jí trestným činem vznikla. Oběť je chápána buď jako svědek, tedy důkazní prostředek, nebo jako poškozený, jež je subjektem adhezního řízení a domáhá se odškodnění své majetkové újmy či škody na zdraví.“ (H Langhansová and V Kristková, 'Ochrana obětí trestných činů před prohlubováním psychické újmy v trestním řízení' (9. ledna 2008) Via Iuris http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=196 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tak například počítá s právní pomocí bezplatného zmocněnce pouze u poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody a nemá dostatek prostředků. Mnoho obětí násilných trestných činů tak vystupuje v trestním řízení bez jakékoli podpory a právní pomoci.

Související problém je, že trestní řád chápe škodu, která oběti trestným činem vznikla, pouze v materiálním smyslu, případně jako újmu na zdraví. Nemateriální, citovou či psychickou, újmu oběti nahradit možné není.

Přestože věcný záměr nového trestního řádu (Ministerstvo spravedlnosti ČR (2009) Rekodifikace trestního práva procesního (věcný záměr a předkládací zpráva) http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460 (stránka navštívena 11. dubna 2009)) si klade za cíl „zvýšit ochranu obětí“ a „posílit procesní postavení poškozeného“, je třeba nadále zdůrazňovat požadavky na trestní proces, který bude chránit oběti a zejména oběti zvláště ohrožené. Tyto je možné definovat typem trestného činu (např. násilné činy sexuální povahy), charakteristikami oběti (např. nízký věk, vysoký věk, snížené mentální schopnosti, opakovaná viktimizace), případně charakteristikami pachatele (zejm. pracovníci orgánů činných v trestním řízení).

Langhansová a Koláčková mezi konkrétními opatřeními na ochranu zvláště ohrožených poškozených jmenují např. „nárok na ustanovení bezplatného zmocněnce nebo zmocněnce za sníženou odměnu v případě nedostatku finančních prostředků bez ohledu na uplatnění nároku na náhradu škody, omezení opakování výslechu (a podání vysvětlení), vyslýchání ve zvláštních výslechových místnostech, používání audio a video nahrávek pro zamezení opakování výslechu, provádění svědeckých výpovědí prostřednictvím video-linků, možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení mimo jednací síň z důvodu zamezení druhotné viktimizace (ne pouze ve vztahu k ohrožení pravdivosti výpovědi), výslech prostřednictvím psychologa či psychiatra, povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti, či možnost utajení adresy nebo i dalších osobních údajů, pokud tím není zasahováno do práva obviněného na řádnou obhajobu.“ (H Langhansová and J Koláčková, 'Ochrana poškozeného v trestním řízení' (27. prosince 2006) Via Iuris, http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=123 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).

Problematický je u případů vztahového znásilnění také institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, který je dnes obsažen v § 163 a § 163a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Podle něj „pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem“ stíhat jen se souhlasem oběti. Praxe ukazuje, že tento institut, který zdánlivě reflektuje autonomii obětí a jejich právo rozhodnout o stíhání, na ně naopak nakládá pocit odpovědnosti za stíhání blízkého pachatele a často je vystavuje nátlaku, aby souhlas vzaly zpět (výslovně odepřený souhlas pak již nelze znovu udělit). Z dostupných materiálů není zjevné, do jaké míry je o trestného činu znásilnění využíván § 163a, který souhlas nevyžaduje, je-li z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Na všechny tyto problémy by mělo být pamatováno při přijímání nového trestního řádu.

Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Jim bude věnován další blog.

Barbara Havelková

Celý příspěvek

O státních zástupcích jen v dobrém

Z výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství vypadl Čunek

Když spáchat malý hospodářský zločin, tak na Mladoboleslavsku. Počet policejních specialistů na ekonomickou kriminalitu zde loni klesl z 19 na 4 (!) -- tak silně zasáhla tamní okresní ředitelství vlna odchodů. A pokud se má zločinec ukrýt, pak na Kladensko a Benešovsko. Pátrání po hledaných zde „není průběžné a systematické“ do té míry, až se dostalo do letošní výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství (vyšla o měsíc dřív než loni, k přečtení je zde, média si jí prakticky nevšimla).

Když se taková zpráva povede, může to být dobrá analýza české kriminality. Když se nepovede, vypadá... jako ta letošní.

Pořád jsou v ní sice pozoruhodné kazuistiky (případy korupce na str. 14, vydávání na Ukrajinu na str. 31), oproti loňsku má ale poloviční rozsah a je zvláštní tím, co v ní chybí. Je možné napsat jakoukoli zprávu o práci státních zastupitelství v roce 2007 a nemít v ní ani čárku o případu Čunek? Odnětí a přikázání věci z okresu do okresu, o němž nejvyšší státní zástupkyně rozhodne na přání obhajoby -- něco takového se dosud nestalo, předtím ani potom. Místo toho ale čteme, že loňský rok byl nuda a šeď: „8. Dohled vykonávaný nejblíže vyššími státními zastupitelstvími (…) Při výkonu dohledu nebyl v uplynulém roce uplatněn postup podle § 12d odst. 2 zákona o státním zastupitelství, tzn. nedošlo k odnětí věci nižšímu státnímu zastupitelství z důvodu nečinnosti, průtahů či pro odmítnutí pokynu.“ (str. 32) Kdo nerozuměl, má to znovu na konci: u výkonu dohledu „nebyly konstatovány zásadní problémy ani z hlediska jeho provádění, ani z hlediska možných střetů mezi vnitřním (horizontálním) a vnějším (vertikálním) dohledem“ (str. 49). V pasáži o oprávněních nejvyšší státní zástupkyně vůči celé soustavě státních zastupitelství pouze stojí, že jsou „rovněž využívána v míře, v níž se ukazuje potřeba“ (str. 49). Zpráva konstatuje „zvýšený počet úniků informací z trestního řízení, ojediněle i se zištným motivem“(str. 12), uvádí tři případy – ale nikoli Čunkův (narážka na „únik informací z kauzy známé politické osobnosti, kde byl dokonce zveřejněn celý záznam o zahájení úkonů v trestním řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu v celostátních novinách" se týká Martina Bursíka). Stal se vůbec loni ten případ? Nezdálo se nám to? Nebo byl vaporizován?

*

V loňské výroční zprávě byly nejzajímavější postřehy Krajského státního zastupitelství v Plzni, jak se v praxi zvyšuje objasněnost: stačí si vyzvednout v leasingové nebo splátkové společnosti seznamy neplatičů, a hned má policista spoustu vyřešených úvěrových podvodů. Obdobně Plzeň kritizovala zátahy na vietnamské stánkaře. Celníci tak odhalí desítky zločinů proti autorským právům, ale o to méně se věnují velkoskladům a distributorům, což podle plzeňských státních zástupců nesvědčí o „skutečné snaze tento druh trestné činnosti vymýtit“.

Takové heretické výklady statistik v letošní zprávě chybějí. Buď je dole nepíší, nebo je nahoře nechtějí. Nafukování pěkných čísel ale nezmizelo, jak říká – diplomatičtěji a tišeji – opět Plzeň (str. 11: "V obvodu KSZ Plzeň hodnotí státní zástupci negativně snahu celních orgánů zaměřenou na jednotlivá prodejní místa na tržnicích ... namísto snahy eliminovat činnost velkoskladů a distributorů plagiátů").

Přitom od analytiků státních zastupitelství by jeden čekal aspoň hypotézu, proč vykazovaná ekonomická kriminalita loni znatelně klesla. Možná ji poškození už ani nehlásí (na Boleslavsku by nebylo divu); možná nabrala rafinovanější formy; možná se lidé chovají poctivěji. Nebo to souvisí s ekonomickým cyklem: v době prosperity je méně neplatičů? (NSZ totiž hlásí pokles u všech typů hospodářské kriminality. Včetně třeba neplacení daní, jež státní aparát odhalit a trestat umí, jak ví i takoví kombinátor jako Tomáš Pitr.)

*

I v roce 2007 podle zprávy platilo, co v předchozích letech: „Trestná činnost celkově stagnuje, resp. mírně klesá.“ S jednou výjimkou, a těmi jsou „trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d tr. zák.) nedávno zavedený do úpravy, a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 tr. zák.), jehož souběžnou úpravou došlo k podstatnému rozšíření trestní represe“. První trestný čin má na krku 17 % ze všech loni obžalovaných osob (tj. z 101 240), druhý 13,5 % a navíc 9,8 % z obžalovaných mařilo výkon úředního rozhodnutí tím, že řídilo navzdory soudnímu zákazu. Tyto tři skupiny se prolínají, takže podíl „dopravních“ trestných činů na celkové kriminalitě činí podle NSZ 28,7 % (!).

Má tato represe odstrašující efekt? Ubylo po předloňském zavedení § 180d jízd bez řidičáku? Tím se zpráva nezabývá. Represe nereprese, Češi jezdí pořád smrtonosně. Tyto snadno a rychle řešitelné trestné činy ale znatelně vylepšují statistiku státních zastupitelství. Díky nim se daří vyřizovat 19,4 % věcí do jednoho týdne a dalších 18,8 % do druhého. Ó díky, 180d!

*

Ve výroční zprávě opět chybí statistika kárných řízení se státními zástupci. Nebo jakékoli jiné kritické sebehodnocení.

To už ani nepřekvapí. Výroční zpráva NSZ o roce 2007 nechtěně vypovídá o atmosféře opatrnosti ve špičkách státních zastupitelství: probůh, jen žádnou kritiku! Jeden z neblahých důsledků Případu, Jehož Jméno Nesmíme Vyslovit.

Celý příspěvek

Právo obvineného nazerať do spisu v súvislosti s rozhodovaním o väzbe v prípravnom konaní

Osoba vo väzbe musí byť informovaná o podaniach založených do spisu a musí mať skutočnú možnosť sa k nim vyjadriť. Účinnosť vyšetrovania môže niekedy vyžadovať utajenie časti získaných informácií, aby sa obvinenému zabránilo zničiť alebo ovplyvniť dôkazy alebo znemožniť riadny výkon spravodlivosti. Avšak sledovanie tohto legitímneho cieľa nemôže odôvodniť podstatné obmedzenia práv obhajoby. Informácie, ktoré sú podstatné pre posúdenie zákonnosti väzby, musia byť primeraným spôsobom sprístupnené obhajcovi obvineného držaného vo väzbe. (pozri napr. rozsudky Garcia Alva v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 42, Lietzow v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 44 a Schöps v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 51)

Nálezom I. ÚS 67/03 z 11. marca 2004 ústavný súd konštatoval, že došlo k porušeniu práva sťažovateľa zaručeného v článku 5 ods. 4 Dohovoru, ktoré spočívalo v tom, že krajský súd neprijal opatrenia na účely umožnenia nazrieť obhajcovi sťažovateľa aspoň sčasti do vyšetrovacieho spisu predloženého v súvislosti s jeho sťažnosťou proti uzneseniu okresného súdu zo 14. decembra 2002, ktorým bol vzatý do väzby.

V súvislosti s rozhodovaním o väzbe sťažovateľ opakovane požiadal sudkyňu okresného súdu, aby umožnila jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu, ktorý bol okresnému súdu na ten účel predložený. Sudkyňa okresného súdu jeho prvú žiadosť odmietla s odôvodnením, že v tomto štádiu konania s poukazom na § 65 ods. 2 Trestného poriadku možno takejto žiadosti vyhovieť len po predložení stanoviska prokurátora alebo vyšetrovateľa, ktorým je v prípade odopretia nazrieť do spisu sudca „viazaný, a nie je oprávnený preskúmavať dôvodnosť odopretia“. Krajský súd, ktorého sťažovateľ tiež požiadal o umožnenie nahliadnutia jeho obhajcovi podľa § 65 ods. 1 Trestného poriadku do spisu, ktorý mu bol predložený krajskou prokuratúrou v súvislosti s rozhodovaním o jeho sťažnosti proti uzneseniu okresného súdu zo 14. decembra 2002, oznámil sťažovateľovi prostredníctvom vedúcej trestnej kancelárie najprv telefonicky 8. januára 2003 a neskôr listom z 22. januára 2003, že „jeho žiadosti o nahliadnutie do vyšetrovacieho spisu... predseda senátu nevyhovel“. O nahliadnutie do spisu sťažovateľ požiadal aj vyšetrovateľa, ktorý to odoprel 8. januára 2003 s odôvodnením, že „neboli vykonané potrebné vyšetrovacie úkony, obvinených a svedkov je nevyhnutné vzájomne konfrontovať a nazretím do vyšetrovacieho spisu by sa mohla znížiť hodnota takýchto dôkazov, čím by mohlo dôjsť k zmareniu alebo ohrozeniu výsledkov prípravného konania“. Podľa sťažovateľa vyšetrovateľ umožnil jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu 28. februára 2003, t. j. asi o jeden a pol mesiaca po tom, ako sa konalo a rozhodovalo o jeho sťažnosti proti uzneseniu sudcu okresného súdu, ktorým bol na návrh prokurátora vzatý do väzby.

Ústavný súd poznamenal, že v prípravnom konaní návrh na vzatie obvineného do väzby podáva prokurátor a rozhoduje o ňom sudca (§ 68 ods. 1 Trestného poriadku), ktorý tak plní funkciu (vykonáva činnosť) nestranného arbitra v „spore“ medzi prokurátorom a obvineným v otázke, či sa má trestné stíhanie obvineného viesť na slobode alebo vo väzbe. Ide o realizáciu ústavného princípu súdnej kontroly väzby v prípravnom konaní. Zákon ustanovil, ktoré skutočnosti všeobecný súd (jeho sudca) pri rozhodovaní tohto sporu posudzuje. Pri poskytovaní individuálnej ochrany základných práv a slobôd nebolo úlohou ústavného súdu vyjadriť sa in abstracto k tomu, aký mal byť správny výklad príslušnej zákonnej úpravy, alebo k tomu, aký postup a prostriedky mal všeobecný súd zvoliť na dosiahnutie rovnosti zbraní medzi prokurátorom a obvineným pri rozhodovaní o väzbe v prípravnom konaní, ale posúdiť, či jeho napadnutý postup alebo opatrenie (rozhodnutie) vrátane spôsobu, akým interpretoval a aplikoval zákon, boli v konkrétnych okolnostiach veci zlučiteľné s ústavou alebo s príslušnou medzinárodnou zmluvou o ľudských právach a základných slobodách. Ústavný súd poznamenal, že ani sudca okresného súdu, ani krajský súd nevyhoveli žiadostiam sťažovateľa o umožnenie jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu, ktorý im bol predložený v súvislosti s rozhodovaním o jeho väzbe, obsahom ktorého odôvodnila svoj návrh na jeho vzatie do väzby krajská prokuratúra. Ústavný súd uznal, že účinnosť vyšetrovania, ktoré bolo v počiatočnom štádiu a týkalo sa viacerých obvinených, mohla v danej veci vyžadovať utajenie časti získaných informácií pred sťažovateľom a jeho obhajcom v záujme zabezpečenia riadneho výkonu spravodlivosti, avšak nebol presvedčený o tom, že si tento účel v okolnostiach danej veci vyžadoval odopretie prístupu k celému spisu. Skutočnosť, že ani nie do dvoch mesiacov bol tento prístup obhajcovi sťažovateľa následne umožnený, tento jeho názor len potvrdila.

K analogickému záveru dospel ústavný súd v náleze I. ÚS 239/04 z 26. októbra 2005, v ktorom konštatoval, že došlo k porušeniu práva sťažovateľa podľa článku 5 ods. 4 Dohovoru, ktoré spočívalo v tom, že obhajcovi nebolo v súvislosti so žiadosťou o prepustenie z väzby umožnené nahliadnuť aspoň sčasti do vyšetrovacieho spisu.

V úradnom zázname zo 4. augusta 2003, ktorý sa nachádzal v súdnom spise okresného súdu, bolo uvedené, že 4. augusta 2003 sa na súd dostavila koncipientka A. M. advokátskej kancelárie advokáta JUDr. J. H., ktorá požiadala o nahliadnutie do spisu v trestnej veci obvinených J. M. a spol., o ktorej mal rozhodnúť krajský súd. Sudca v úradnom zázname poznamenal, že nakoľko išlo o vec, ktorá sa nachádzala v štádiu prípravného konania a súd rozhodoval len o väzbe obvineného, ako predseda senátu koncipientku upozornil, že nahliadnuť do spisu jej umožní len v prípade, ak vyšetrovateľ konajúci vo veci udelí súhlas na nahliadnutie do spisu. Na tento účel sa spojil s dozorujúcim prokurátorom krajskej prokuratúry, ktorého požiadal, aby sa spojil s vyšetrovateľom konajúcim vo veci a vyžiadal od neho stanovisko. Ten sudcu obratom informoval, že sa telefonicky spojil s vyšetrovateľom, ktorý však odmietol udeliť v tomto prípade súhlas na nahliadnutie do spisu. O tom sudca informoval Mgr. A. M. a zároveň uviedol, že z tohto dôvodu vzhľadom na ustanovenia Trestného poriadku jej nemôže umožniť nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu.

Ústavný súd v odôvodnení svojho rozhodnutia uviedol, že účinnosť vyšetrovania, ktoré sa týkalo viacerých obvinených, mohla v danej veci vyžadovať utajenie časti získaných informácií pred sťažovateľom a jeho obhajcom v záujme zabezpečenia riadneho výkonu spravodlivosti, avšak nebol presvedčený o tom, že si tento účel v okolnostiach danej veci vyžadoval odopretie prístupu k celému spisu.

Z citovaných rozhodnutí ústavného súdu vyplýva, že príslušné vnútroštátne orgány sa pri porušovaní uvedeného práva odvolali na relevantné ustanovenia Trestného poriadku.

V zmysle § 65 ods. 2 Trestného poriadku účinného do 1. januára 2006 môže v prípravnom konaní prokurátor, vyšetrovateľ alebo policajný orgán zo závažných dôvodov odoprieť právo obvineného a jeho obhajcu nahliadnuť do spisu a s ním spojené ostatné práva. Závažnosť dôvodov, z ktorých vyšetrovateľ alebo policajný orgán toto právo odoprel, na žiadosť osoby, ktorej sa odopretie týka, je prokurátor povinný urýchlene preskúmať. Tieto práva nemožno odoprieť obvinenému a obhajcovi po tom, čo boli upozornení na možnosť preštudovať spisy.

Právna úprava v novom Trestnom poriadku je v tomto ohľade len o málo zmenená. V zmysle § 69 ods. 2 nového Trestného poriadku môže orgán činný v trestnom konaní v prípravnom konaní zo závažných dôvodov odmietnuť právo nazerať do spisu a s ním spojené práva, najmä ak v spise nemožno urobiť také opatrenia, ktoré by zabránili zmareniu alebo podstatnému sťaženiu dosiahnutia účelu trestného stíhania. Závažnosť dôvodov, z ktorých orgán činný v trestnom konaní toto právo odmietol, je prokurátor povinný urýchlene preskúmať na žiadosť osoby, ktorej sa odmietnutie týka. Ak právo nahliadať do spisu a s ním spojené ostatné práva zo závažných dôvodov odmietol prokurátor, na žiadosť osoby, ktorej sa odmietnutie týka, je nadriadený prokurátor povinný urýchlene preskúmať dôvodnosť odmietnutia. Tieto práva nemožno odoprieť obvinenému a obhajcovi a poškodenému po tom, čo boli upozornení na možnosť preštudovať spisy. V zmysle § 69 ods. 6 nového Trestného poriadku má rovnaké oprávnenie ako orgán činný v trestnom konaní aj sudca pre prípravné konanie, ak v čase konania v rámci svojej právomoci nakladá so spisom.

Vzhľadom na uvedené sa domnievam, že by bolo vhodné zmeniť právnu úpravu tak, aby nepripúšťala výklad nesúladný s článkom 5 ods. 4 Dohovoru. Riešením by mohlo byť ustanovenie Trestného poriadku, ktoré by osobitne upravovalo právo nazerania obvineného a jeho obhajcu do spisu v prípravnom konaní v súvislosti s rozhodovaním o väzbe. V Trestnom poriadku by malo byť podľa môjho názoru expressis verbis uvedené, že obvinenému a jeho obhajcovi nesmie byť odopreté právo nazerať do tých častí vyšetrovacieho spisu, ktoré sú podstatné pre posúdenie zákonnosti väzby. V prípade, ak sudca pre prípravné konanie rozhoduje o návrhu na vzatie obvineného do väzby alebo na jeho ponechanie vo väzbe, je to práve on, kto má rozhodovať aj o odmietnutí práva obvineného nazerať do spisu (pozri aj § 69 ods. 6 nového Trestného poriadku). Rozhodovanie, o ktoré časti spisu pôjde, je na samotnom sudcovi, ktorý by sa mal rozhodnúť nezávisle od orgánov činných v trestnom konaní a nepodmieňovať sprístupnenie určitých častí spisu ich súhlasom. Kým k potrebnej zmene právnej úpravy nedôjde, je potrebné postupovať v zmysle článku 152 ods. 4 ústavy, ktorý stanovuje, že výklad a uplatňovanie ústavných zákonov, zákonov a ostatných všeobecne záväzných právnych predpisov musí byť v súlade s ústavou a súčasne v zmysle článku 154c ods. 1 ústavy, podľa ktorého majú príslušné medzinárodné zmluvy vrátane Dohovoru prednosť pred zákonmi, ak zabezpečujú väčší rozsah ústavných práv a slobôd. Zo vzájomnej súvislosti týchto ustanovení vyplýva, že Dohovor a judikatúra naň sa vzťahujúca predstavujú pre vnútroštátne orgány aplikácie práva záväzné výkladové smernice pre výklad a uplatňovanie zákonnej úpravy základných práv a slobôd zakotvených v druhej hlave ústavy, a tým normujú rámec, ktorý tieto orgány v konkrétnom prípade nemôžu prekročiť.

Zaujímalo by ma, aká je aplikačná prax v tomto ohľade v Českej republike, t. j. či aj u vás majú orgány činné v trestnom konaní tendenciu postupovať v rozpore s právami obvineného zaručenými v článku 5 ods. 4 Dohovoru.

Celý příspěvek