čtvrtek 14. ledna 2010

Robert Fremr: Nenastal čas odtajnit hlasování soudců?

Tímto tématem bych si dovolil navázat na post JUDr. Elišky Wagnerové (Tajnosti soudní…, Jiné právo, 1.11.2007), kterým otevřela poněkud tabuizované téma tajnosti hlasování. Autorka se v něm soustředila především na situaci u Ústavního soudu, já bych se chtěl podívat na téma z pohledu obecných soudů, přesněji z pohledu trestního soudce.

Pokud jde o současnou právní úpravu, ta v případě rozhodování obecných soudů v trestním řízení nedává možnost výsledky hlasování ani odlišný názor publikovat. Podle § 58 odst. 4 tr.ř. se protokol o hlasování zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona (zákonodárce zde zjevně zapomněl doplnit i dovolání), jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku. Po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

Principu tajného hlasování určitě nelze upřít historickou opodstatněnost, jak o ní psala JUDr. Wagnerová, spočívající v ochraně odlišně hlasujícího soudce před – dříve panovníkem, později před jinými negativními důsledky, k nimž by jeho nekonformní postoj při rozhodování mohl vést. Nabízí se ovšem otázka, zda je tato ochrana soudce v našem soudním sytému nutná ještě dnes, kdy se Česká republika přinejmenším z pohledu legislativních záruk nezávislosti soudce řadí mezi vyspělé demokracie. Zda už nepřišla doba, kdy by měla ustoupit zájmu na publikaci odlišného stanoviska přehlasovaného soudce, které, byť je menšinové, může být velice inspirativní jak pro účastníky předmětného řízení, tak pro právnickou veřejnost a judikaturu. V průběhu svého působení u Rwandského tribunálu jsem se opakovaně setkal s tím, že mezi aplikovanými precedenty se objevily i „dissenting opinions“.

Tajnost hlasování s sebou nese i aspekty, které osobám na hlasování nezúčastněným zůstávají utajeny, a právě ty se chci pokusit na některých příkladech z mé praxe popsat.

V úvodu mé soudcovské kariéry u obvodního soudu mě v trestní věci v otázce viny přehlasovali laičtí přísedící (tehdy soudci z lidu), kteří trvali na tom, že obžalovaného je nutno zprostit obžaloby. Šlo sice o bagatelní delikt, ale přesto mi, jak si asi dokážete představit, dělalo určité obtíže verdikt v jednací síni ústně odůvodnit. Pochopitelně jsem respektoval soudcovskou etiku a nedal jsem na sobě své odlišné stanovisko znát. Ještě těžší dilema mě čekalo při písemném vyhotovení rozhodnutí, kde jsem musel systematicky a co nejpřesvědčivěji snášet argumenty opačné mému vlastnímu názoru.

Svůj odlišný názor jsem pak podrobně rozvedl v protokolu o hlasování a s napětím očekával, jak rozhodne odvolací senát. Ten nakonec odvolání státního zástupce (tehdy prokurátora) proti zprošťujícímu verdiktu zamítl jako nedůvodné, když k mému zklamání obálku s protokolem o hlasování nerozlepil. Bylo by zajímavé vědět, jestli by jeho rozhodování ovlivnila znalost odlišného názoru i fakt, že zprošťující výrok byl dílem soudců z lidu.

Mimochodem jako soudce odvolacího soudu jsem vícekrát využil práva rozlepit obálku s protokolem o hlasování. Přistoupil jsem k tomu v případech, kdy jsem z poněkud nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí nabyl dojmu, že autor jeho argumentaci zcela nesdílí a že může být právě důsledkem nejednotného hlasování. Předpokládal jsem, že v obálce objevím „votum separatum“. Můj odhad se ale ukázal být správný jen zcela výjimečně, snad ve dvou případech.

Je ovšem otázkou, zda každý z odlišných názorů je vůbec do protokolu o hlasování zaznamenán. Například v době mého působení v odvolacím senátu Městského soudu v Praze se odlišné názory vyskytovaly poměrně často, přičemž jsme je zcela rutinně uváděli do protokolu o hlasování, aniž by to někdo z kolegů bral nějak osobně. Jinde jsem se ale u kolegů setkával v tomto ohledu s určitou zdrženlivostí. Přestože v průběhu závěrečné porady asertivně hájili odlišný názor, nakonec jeho zaznamenání do protokolu o hlasování odmítli. O motivaci jejich postoje jsem se mohl jen dohadovat. Ještě kurióznější přístup jsem zažil při neshodě názorů v senátech Rwandského tribunálu, kde se ovšem dissenting opinions publikovaly. Hned několikrát se mi stalo, že když jsem po skončení naší porady trval na svém odlišném názoru s tím, že jej připojím k písemnému vyhotovení rozhodnutí, mí kolegové svůj postoj změnili a nakonec mě v mém názoru podpořili.

To mě vrací zpět k obecným úvahám o výhodách a nevýhodách odtajnění názoru jednotlivých soudců.

Veřejnost a velmi často i média mají tendenci chápat rozhodnutí soudu jako rozhodnutí předsedy senátu, který je v jednací síni vyhlašuje a později podepisuje jeho písemné vyhotovení. Přitom opomíjejí, že při hlasování jsou mu další dva soudci (a to i v případě laických přísedících) zcela rovni – jediné privilegium předsedy senátu je, že hlasuje jako poslední. To ovšem může vést, a podle mých poznatků někdy skutečně vede, k určitému alibismu i u soudců profesionálů. Podvědomě spoléhají na to, že eventuální kritika rozhodnutí ze strany médií či veřejnosti se soustředí právě na předsedu senátu. To u některých z nich oslabuje jejich pocit odpovědnosti za rozhodnutí.

Z toho dovozuji, že publikace odlišných názorů by byla přínosem v tom, že by posílila osobní odpovědnost každého soudce za jeho podíl na konečném verdiktu. Za optimální bych ale považoval publikaci odlišného názoru jen, pokud to dotčený soudce žádá (jako v případě ústavních soudců). Obávám se totiž, že pokud by publikace odlišného názoru byla povinná, méně odvážné soudce by to mohlo od zaujetí odlišného názoru odrazovat. Dokážu si představit, jak čtenář tohoto postu zareaguje na výraz „méně odvážný soudce“. Moc bych si přál, aby mezi námi soudci nebyli žádní „méně odvážní“, ale zůstávám v tomto směru realistou.

Diskutabilní je, nakolik by bylo ku prospěchu věci, pokud by strany věděly, že rozhodnutí bylo přijato nikoli jednomyslně, ale pouze většinou hlasů (v současném systému obecných soudů připadá v úvahu jen poměr 2:1). Ilustrativní v tomto směru bylo zpochybňování významu některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nebyla přijata jednoznačnou většinou. Domnívám se ale, že i s tím by se měla demokratická společnost vyrovnat.

Největší přínos „odtajnění“ hlasování ovšem spatřuji nikoli ve zveřejnění poměru hlasů, ale v publikaci samotného odlišného názoru. Jeho znalost by umožnila jak stranám, tak nadřízenému soudu se na rozhodnutí podívat i z jiného pohledu, než který převážil a z něhož vyšlo jeho ústní i písemné odůvodnění. Může se jevit možná poněkud paradoxní, že by odlišné stanovisko soudce mohlo posloužit jako základ argumentace opravného prostředku, kterým bude napadena správnost tohoto rozhodnutí. Nicméně, pokud by nadřízený soud zaujal stanovisko i k němu (a potvrdil správnost většinového názoru), nepochybně by to respekt k takovému rozhodnutí jen posílilo.

Nejsem si vědom toho, že by se připravované změny trestního řádu měly dotknout i ust. § 58. Proto budu rád, pokud reakce na tento post naznačí, zda vůbec právnická veřejnost považuje naznačené otázky za hodné diskuse.

Robert Fremr

37 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jako uživatele produktů soudnictví, tedy judikatury, bych považoval za užitečné připojování disentů i v běžném soudnictví povolit - možná by pak bylo méně případů, kdy to při četbě některého judikátu NS vypadá, že jej psalo několik lidí, kteří se nebyli schopni shodnout na jednotné argumentaci.
Zejména v komplikovaných věcech, např. když má judikát přesahy např. z občana do správy, mohou být dissenty užitečné (např. otázka vlastnictví pozemku, stavby na něm a úpravy povrchu ve formě pozemní komunikace dle OZ vs. vlastnictví pozemní komunikace dle zákona 13/1997 Sb., ale i případy konkurence OZ a stavebního zákona a další). Judikát s argumentací A a rozdílným dissentem B by byl mnohem přehlednější a nemuselo by možná docházet k extrémním případům, kdy je judikát nutno dále vykládat doktrínou a pátrat po otázce, co chtěl básník svým odůvodněním vlastně říci.
Jan Potměšil

Anonymní řekl(a)...

Vážený pane Fremre,

dovolím si reagovat na Váš příspěvek, i když nejsem právnická veřejnost. Soudních jednání se účastním coby statutární zástupkyně tu na straně žalující, tu žalované, v případech civilních i trestních. Za několik let co se „bavím“ touto činností jsem se setkala s rozličnými přístupy soudců i různou úrovní rozsudků, a to na všech stupních, vč. Ústavního soudu. Nad naší justicí hůl nelámu, přestože jsem několikrát měla při jednání smutný pocit, že senát nemá o případ příliš zájem, snad že se jim zdál nicotný a soudci se při něm nudili. Tyto případy však mnohonásobně vyvážili soudci (samosoudci i senáty), kteří věc detailně rozpracovali a jejichž odůvodnění by mohla být otištěna v učebnicích právní argumentace. Umím si představit, že právě takový soudce-detailista sedí v nudícím se senátu a v případě, že je přehlasován, nemá možnost, jak světu sdělit, že on, soudce XY, s uvedeným rozhodnutím nesouhlasí. Možnost publikace odlišného názoru by jistě pomohla „více odvážným“ soudcům, kteří se rozhodli jít proti všem (byť většinu tvoří jen dva). Za sebe říkám, že já jako jedna ze stran sporu bych si odlišný názor ráda přečetla, ať by mluvil v náš prospěch či nikoli. A to přesně z toho důvodu, který uvádíte – podívat se na rozhodnutí i z jiného pohledu, než který převážil. Navíc bych ho ráda porovnala s názorem naším, u soudu tvrzeným. Také si myslím, že by publikování odlišného názoru zprůhlednilo či polidštilo(?) soudní řízení jako takové. Soudy působí jako monolit. Kdyby bylo vidět, že se na nich mezi soudci o názorech a rozhodnutích diskutuje, možná by tak působit přestaly.

A děkuji i za příspěvek o rozhodování Rwandského tribunálu, je velice zajímavý.

Milena Černá

Anonymní řekl(a)...

Setkal jsem se před časem s tím, že protokol o hlasování v trestní věci byl zveřejněn na výstavě (mezi jinými historickými dokumenty). To mne překvapilo.
K. Dlouhý

Zdenek Tesner řekl(a)...

Rozhodně se přidávám ke hlasům volajícícm po možnosti soudců zvěřejnit disentní stanovisko.

I když ani toto by asi nepomohlo v případech, kdy se mi po vynesení rozsudku postupně všichni členové senátu omluvili,že byli přehlasováni druhými dvěma...

Matěj řekl(a)...

Domnívám se, že "tento čas nastal". :-) K autorově argumentaci nemám co dodat.

Snad jen to, že by se mělo otevřít i téma, nakolik je účelný institut soudce z lidu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

O tomto problému jsem už jednou psal (nemohu teď bohužel dohledat, kde to bylo) – možnost odvolacího/dovolacího soudu seznámit se se separátními voty pokládám přímo za neústavní, protože je tím porušována zásada veřejnosti soudního jednání: na vyšší soud bude působit argumentace, kterou obžalovaný nesmí znát a logicky se k ní ani nemůže vyjádřit. Tedy prvek fémového soudnictví jako z učebnice.

Christabel řekl(a)...

Děkuji za inspirativní článek.

Musím říci, že mám otázku tajnosti hlasování tak zažitou, že mne nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Při úvahách by bylo dobré zohlednit, že v prostředí české justice, zejména na menších městech, ale i v krajích, téměř každý každého zná. Soudce může být - i když nechce - vystaven různým tlakům, aby vyhověl tomu či onomu kamarádovi a kamadádovi kamaráda. Všeobecné zveřejnění výsledků hlasování by možná oslabovalo vůli soudců těmto tlakům odolávat, tedy za optimistického předpokladu, že nějakou mají:)

Asi bych byla pro naznačené změny, ale pouze v té podobě, aby zveřejnění výsledků bylo fakultativní(?).

Anonymní řekl(a)...

V USA vinu určuje porota a to bez odůvodnění. Je totiž nesmysl se domnívat, že existuje ten nespochybnitelný "řetěz" příčin vedoucí ke skutku.
Hodnotím důkazy, srovnám je s vlastní zkušeností a podle toho rozhodnu o vině. Odůvodnění je jen hra na logiku, která žřádnou logiku nemá.

Soudce pak už na základě srovnání jen určí pro vinného trest. Subjektivní aspekt - vinu - nechá stranou a srovnáná pouze objektivní záležitosti.

Roman Halíř

Hynek Baňouch řekl(a)...

Pane doktore, děkuji že píšete. Jak jinak se seznámit s jedním z šedesáti ctihodných soudců nejvyššího soudu, které polis pohříchu nezná.

Anonymní řekl(a)...

Proč se vůbec utajuje hlasování ?

Odpověď neznám, ale asi je pro strany lepší, když jedná soud jako celek.

Luboš Tchán

Anonymní řekl(a)...

Důvodem utajení je to pevnost rozhodnutí navenek. Já vím, že mnoho soudců je přesvědčeno o své genialitě a nejlépe by bylo, kdyby vše soudil samosoudce, ale zkušenost je v tomto jasná.

Navíc by se začalo v praxi argumentovat rozhodnutími na jedné straně a disendy na straně druhé a to žádný smysl nedává, protože by každé další (jiné) rozhodnutí v té samé věci přineslo sebou i původní disent.

Obávám se, že v tomto případě soudce Fremr totálně ujel.

Jan Tvrzený

Šimon Klein řekl(a)...

Přidávám se k hlasům za odtajnění hlasování. Myslím si, že by to v dlouhodobém měřítku posílilo předvídatelnost rozhodování soudů,obraty v judikatuře by třebas nebyly již tak překvapivé.
Napadle mě však jedna věč. V případě, že by byl soudce přehlasován laickými přísedícími a rozhodl by se zveřejnit své odlišné stanovisko, kdo by pak vypracovával odůvodnění majoritního stanoviska?

Tomáš Pecina řekl(a)...

S posledním názorem zdvořile nesouhlasím.

Jak tu již bylo správně naznačováno, důvodem utajeného hlasování je ochrana soudní moci před exekutivou (vladařem), a tento důvod se již dnes nejeví být zcela validním.

Připomínám, že samosoudcovské rozhodování je obecně vnímáno jako vadné (jeden soudce se občas špatně vyspí, u dvou současně je to málo pravděpodobné) a je to novota zavedená kdysi z ekonomických důvodu.

Anonymní řekl(a)...

Ověřte si prosím historická fakta. JUDr. Wagnerová si pravděpodobně vymyslela historku o tom, že důvodem zatajení hlasování je nějaký strach před panovníkem. Tomu mohl být nějaký soud ukradený.
Smyslem bylo ve skutečnosti ustálit rovnováhu sil, protože pokud by nějaký rozsudek žádal lid, pak by strůjce souhlasného názoru (s lidem) by mohl zastrašovat ještě nerozhodnuté a hrozit jim odplatou ulice.


Michal Ditrich

Anonymní řekl(a)...

Tak teď si připadám jak nad nějakým psychotestem: Táží se mne, zda jsem pro či proti odtajnění, a já zatím jsem pro zavedení porot na americký způsob, kde samo zdůvodnění postrádá smysl.

No, ale když tedy poroty ve střední Evropě ne a ne a nechceme, tak tedy hlasuji pro odtajnění - přijde mi to jako menší zlo. P.H.

Anonymní řekl(a)...

Hoci v principe suhlasim s odtajnenim hlasovania, neda mi nepripomenut ceskym kolegom sucasny slovensky problem menom Harabin, a jeho organizovany lov po sudcoch, ktori rozhoduju odlisne od jeho predstavy spravodlivosti..

ochrana nezavislosti pred exekutivnou mocou je v sucasnej dobe rovnako dolezita, ako za starych casov :)

tomáš cuník

Anonymní řekl(a)...

Dnešní zdůvodnění viny u složitých a nejasných případů je jen líbivé okecávání nejistoty. Prostě se tzv. hodnotí (žádná stupnice ale neexistuje) všech důkazy ve vzájemném komplexu a souvislostech (ten komplex z toho dělá hlava soudce a souvislosti v tom najde snad jenom on) a všelijak se tzv. přihlíží k tomu, či onomu a by z toho byl tzv. řetěz nepřímých důkazů atp.. Všechno to jsou jen bláboly, kteřé jsou ale ustálené, takže jejich absurdita vyjde najevo až při srovnání s posuzováním například německých soudů v téže věci.

Přestaňme si hrát na Bohy a přiznejme si, že vina (to jest shoda prokazatelného jednání obžalovaného s textem skutkové podstatvy) u složitějších případů je věc do velké míry subjektivní. Také jsem pro porotu, která sice nemusí být složená z lidí mého gusta (stejně jako obsazení soudní stolice), ale aspoň dělá svoji práci nepředpojatě ve srovnání s ustálenými senáty a je vyměnitelná.

Pokud už vinu máme, pak není problém srovnání s jinými případy udělit trest.

David Tvrzený

Robert Fremr řekl(a)...

Děkuji všem za komentáře. Ukázaly, že je to živé téma a mělo by se o něm dále diskutovat.
Reakce na některé z komentářů : Prezentace protokolu o hlasování na výstavě by mě také překvapila. Myslím, že protokol nelze odtajnit z jiných důvodů, než které uvádí trestní řád. Vzpomínám si na úvahy stíhat soudce za rozhodování před rokem 1989 o braní disidentů do vazby, přestože pro to zjevně nebyly dány zákonné důvody (a to ani podle tehdejší právní úpravy). Podle mých informací tomu zabránila právě nemožnost odtajnit příslušné protokoly o hlasování a použít je jako důkaz.
K vypracování rozsudku při přehlasování přísedícími (soudci z lidu): Podle § 129/2 TŘ vypracuje písemné vyhotovení rozsudku buď sám předseda senátu, nebo jím pověřený soudce, který byl členem senátu. To teoreticky otvírá možnost, aby rozsudek písemně vypracoval i přísedící, osobně ale nevím o případu, kdy by se tak v praxi stalo.
Oslovila mě myšlenka z komentáře Mileny Černé. Česká justice je i podle mě vnímána jako názorový monolit, v dobrém, ale bohužel často i v tom zlém. Věřím, že odtajnění hlasování by pomohlo ukázat, že tomu tak není.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Při vystavení starého hlasovacího protokolu bylo evidentně porušeno ustanovení § 13 odst. 2 archivního zákona. Je to velmi podobné situaci, že bychom vystavovali 50 (100) let starý výpis z běžného účtu.

Guy Peters řekl(a)...

Jako vystudovaný historik říkám, že § 13 odst. 2 archivního zákona je o něčem jiném. Reguluje skartační řízení, tedy process předání dokumentu od původce do archivu. Na dokumenty v archivu se nevztahuje. Můj zesnulý učitel, prof. Havránek, otevřel protokol o hlasování v processu proti Omladině a nebylo vůbec žádného důvodu, aby tak neučinil.

S autorem souhlasím, jen by se pro dissenty nemělo zapomínat na souběžná stanoviska (= souhlas s výrokem, nesouhlas s odůvodněním).

Myslím, že by odlišná stanoviska (souběžná + dissenty) měla být povinná. Pokud se soudce odlišit nechce, vždy může hlasovat se zpravodajem. „Méně odvážný soudce“ je contradictio in adiecto typu nestatečný voják.

O tom problému psal Tomáš Pecina v roce 2006 na Iuridictu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jako vystudovaný historik říkám, že § 13 odst. 2 archivního zákona je o něčem jiném.

Napsal jsem to asi příliš velkou zkratkou. Příslušný dokument se neměl nikdy dostat do archivu: povšimněte se, že odst. 2 se týká výběru archivalií ve skartaci i mimo ni.

Tomáš Pecina řekl(a)...

…omlouvám se, odeslal jsem předchozí text bez závěrečné věty:

A pokud se do archivu dostal, měl být jeho důvěrný charakter respektován (viz § 13 odst. 2 i.f. ArchZ).

Anonymní řekl(a)...

Už trochu ujíždíte na právním formalismu a hrátkách se zalepenými obálkami. Pokud jde o dokumenty 80 let staré, pak nemá smysl něco utajovat.

Iveta Dvorská

Anonymní řekl(a)...

Pokud jsem soudce, tak jako samosoudce říkám v odůvodnění vše pod svám jménem. Pokud je zde senát, pak nevidím důvod utajovat hlasování ostatních (poměr hlasů, nikoliv jména), nemyslí, že je ale nutné natož žádoucí uvádět důvody jiného názoru. Soud má v závěru vystupovat jako jeden muž a ne se ukazovat, kdo vymyslí lepší disidentskou slohovou úlohu, která je stranám na dvě věci.

Soud je tady od toho, aby rozhodl a uvedl, proč tak rozhodl. Vícečetný senát zde není od toho, aby se všichni vypsali anebo proto že víc hlav víc ví, ale aby poskytly stranám větší náhodný rozptyl náhledu, který ale musí skončit jedním závěrem. Navíc strany, které mají zase své vlastní odůvodnění, jsou pány sporu a žádají jedno jasné rozhodnutí. O soudcovské ješitnosti pak nebudu uvádět raději nic.

Lumír Nechleba

Guy Peters řekl(a)...

ad "Lumír Nechleba". Rozhodnutí je jasné: Výrok vždy může být pouze buď anebo. Odůvodnění je už jen "optional", navíc.

Když si čtu názory jako je ten Váš, tak si říkám, zda bychom neměli převzít praxi Sněmovny lordů, v níž každý soudce povinně sepisoval vlastní odůvodnění. Myslím, že by to lidi s "jediným správným názorem" minimálně přimělo k zamyšlení, že právo je o něčem jiném.

Anonymní řekl(a)...

Mně nevadí odlišné právní názory jako takové (někde v diskusi, literatuře, na škole), mně vadí vaše nepochopení smyslu sporného řízení.

Lumír Nechleba

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Připojuji se k názorům těch, co považuji disentní stanoviska de lege ferenda za vhodná.

Z historického hlediska nebyly disenty v kontinentálním právu jednak z důvodu ochrany soudců před králem, jednak z toho důvodu, že klasickým pohledem kontinentálního právníka je právo "jen jedno" (a z tohoto pohledu by názorová pluralita soudců otřásla důvěrou adresátů norem v jejich pohledu na tuto ideální, ovšem neexistující vlastnost práva). Skvěle o této kontinentální genezi soudcovského rozhodnutí píše J. P. Dawson, Oracles of Law (srovnává Francii a Německo s Anglií). Extrémním případem jsou systémy, kde se pro jistotu nepíše ani jméno soudce-zpravodaje do rozhodnutí (tedy i systém náš, s čestnou výjimkou soudu ústavního).

Klasické kontinentální paradigma, že "právo je jen jedno", resp. jediný správný výklad práva je jen jeden, je v podstatě autoritářské, a je v bytostném rozporu s diskursivním pojetím téhož v kultuře angloamerické.

Výhodou možnosti uplatnění disentu je kontrola většiny menšinou: většina si je vědoma, že její rozhodnutí může být zkritizováno disentéry, což většinu soudu nezbytně limituje, a působí proti excesům. V podstatě tak možnost uplatnění disentu a jeho publikace zvyšuje právní jistotu občanů.

Pokud někdo vyslovuje obavy z toho , že naše právo zaplaví disenty, je to zcela mimo mísu. Dokládají to jednak zkušenosti těch kontinentálních zemí, které disenty pro obecné soudy zavedly (např. Španělsko), jednak i zkušenosti českého ÚS, kde je v běžné senátní agendě disent věcí nevídanou. Ostatně témuž svědčí i moje zkušenosti z dvou let na NSS - s disentem (který ovšem nebylo lze publikovat) jsem se setkal jen třikrát, vesměs v kauzách azylového práva. Nějakým způsobem účasten jsem přitom byl na stovkách rozhodnutí, disent je tedy věcí cca méně než jednoho procenta běžné agendy NSS. Disent je samozřejmě mnohem častější u věcí rozhodovaných rozšířeným senátem.

Anonymní řekl(a)...

ad Kuhn : pokud je disentů tak málo, pak nedává ani smysl rozpor diskursu a jednoty, natož zvýšení právní jistoty.

A mimochodem : ve Španělsku obecné soudy disenty neznají.

Jana Tvrzníková

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Španělští autoři v publikaci Interpreting Precedents říkají opak, tedy od 90. let tam disent znají.

Disentů je málo, ale jsou tam, kde je jich třeba, tedy ve věcech nejdůležitějších a nejkontroverznějších.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nezdá se mi, že by důvodem neuvádět disenty skutečně byla představa o ideálním (platonském) právu, které bylo rozhodnutím soudu nalezeno. To by nemusely rozhodovat senáty, a nepotřebovali bychom opravné prostředky.

Spíš bych viděl počátek této praxe v kanonickém procesním právu, kde se přehlasovaný soudce sice nemusí s verdiktem identifikovat, ale stejně jako v našem trestním řízení svůj disent stranám nesděluje a pouze ho může utajeně postoupit přezkumné instanci (cf. can. 1609 odst. 1 CIC/1983).

Anonymní řekl(a)...

Nevím, co tvrdí španělští autoři nějaké publikace, to je jak jedna paní povídala. Doporučuji se jet na španělský civilní nebo trestní (a že je daleko civilnější než náš civil a to nejen co do oblíkání) podívat. Navíc to budou mít katalánci stejně jinak než to je v Madridu.

K myšlence jediného práva bych místo četby amerických neználků historie a všehoshrnovačů a všehopojmenovačů doporučila si projet R-U prameny práva - dělá se to i v prváku na právech. Těch pramenů a kolizí bylo habaděj. Žádná taková unitární teze v právu ve střední Evropě nevévodila. To samé platilo i o římském právu. Francie ochranu krále nepotřebovala už několik staletí a v Německu byla jednota vždy :-)

O vztahu autority a práva doporučím základy právní teorie. Smyslem zákoníků nebyla autoritařská jednota, naopak, šlo o zjednodušení, zpřístupnění a projasnění (od slova iluminace - osvícenství) práva. Čím dál víc pochybuji o úrovní US law schools.

Jana Tvrzníková

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina:

Mně z kánonu 1609 nevyplývá, že se disent nesmí sdělovat stranám, zejména s ohledem na vazby mezi § 2 - 4:
"§ 2. Ve stanovený den přinesou soudcové své písemné závěry o podstatě záležitosti a odůvodnění po stránce skutkové i právní, jímž (?? - P.H.) dospěli ke svému závěru; tyto závěry se připojí k aktům záležitosti a uchovají pod utajením.
§ 3. Po vzývání Božího jména a po sdělení závěrů jednotlivých soudců v pořadí ... se koná rozprava ... aby se stanovilo, co je nutné určit ve výrokové části rozsudku.
§ 4. Během porady je každému dovoleno odstoupit od svého dřívějšího závěru (tj. toho, co se chová pod utajením podle § 2? - P.H.). Soudce, který nechce přistoupit na rozhodnutí jiných, může trvat, aby v případě odvolání byly jeho závěry zaslány k vyššímu soudu." (t.j. není tam povinnost, ale ani zákaz ony závěry připojit už k rozsudku.

K věci: Dokud trvá možnost odvolání, není právní moc, není důvod tvářit se jednotně, v tom souhlas. Právo celé je od a do zet fikce a fikcí je i bezrozpornost práva: to, že některý ze soudců nesouhlasí a byl přehlasován není důvod neplatnosti. To, že někteří poslanci hlasovali proti zákonu také neznamená, že zákon je neplatný. Iusnaturalista, vycházející z idey shora daného dobrého práva versus ošklivého bezpráví, iusnaturalista kladoucí rovnítko mezi právo a spravedlnost, z toho může být poněkud nervózní. Ale pokud já vyjdu z toho, že právem je prostě to, co bylo rozhodnuto (buď přímo zákonodárcem nebo v jím daných mezích soudcem či úředníkem), problém nemám. P.H.

Jakub Moc řekl(a)...

No, tak jsem si dnes na tento článek opět vzpomněl. Zatímco někteří osvícení soudci by chtěli odtajnit hlasování, Vrchní soud v Olomouci považuje za vhodné nezákonně utajovat průběh veřejného jednání a vyhrožovat novinářům.

"Varuji, pokud někdo bude pořizovat záznamy během jednání. To se stalo jednou a pokud se to bude opakovat, už nikdy nepřipustím přítomnost masmédií," upozornil na úvod předseda senátu Vojtěch Brhel..


Pan předseda senátu patrně nikdy nečetl § 6 zákona o soudech a soudcích. No, budiž mu varovným připomenutím rozhodnutí Kárného senátu VS v Praze 1 Ds 5/2008, z něhož bych snad jen odcitoval tuto pasáž:


"Kárný senát k tomu uvádí, že právo uskutečňovat zvukové záznamy soudního jednání jejedním z projevů zásady veřejnosti soudního jednání /čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 96 odst.2 Ústavy ČR, čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, § 6 odst.1 zák.č.6/2002 Sb., § 2 odst.10 tr.ř. /, nelze jej zakázat ani s poukazem na to, že je soudem prováděn zvukový záznam hlavního líčení, který může být dán obžalovanému k dispozici.".

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch Brhel bude asi pěkněj ... :-) Psychotesty jistě prošel na výbornou.

Monika Černá

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Vaší argumentaci nerozumím, odst. 2 interpretuji podpůrný pro závěr, že disent se před stranami utajuje.

Zdenek Tesner řekl(a)...

Poznámka na okraj, v těchto dnech je v připomínkovém řízení tzv. nekonfliktní novela s.ř.s. (Která tedy není příliš nekonflitkní, neboť jednak zkracuje maximální lhůty pro vyjádření správních orgánů z 2 měsíců na neodkladně, což především fakticky není změna a stejně se to státní správě nelíbí a druhak přesouvá příslušnost správního soudu z místní př. odvolacího orgánu na místo orgánu prvního stupně, proti čemuž brojí státní srpáva velmi razantně a neméně oprávněně.)

V bodě 15 je pak navrhováno fakultativně umožnit rozšířeným senátům NSS publikovat separátní vota. V první chvíli mne napadlo, zda tento nápad neubere některým jedincům jejich čas na přispívání sem... Nicméně konečná verze zásadní připomínky směřuje k rozšíření této možnosti na všechny stupně správního řízení soudního.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, narazila jsem na článek a cítím potřebu vyjádřit souhlas s argumenty, které zde byly vyjádřeny ve prospěch zveřejnění protokolu o hlasování, příp. alespoň poměru, v jakém senát rozhodl. Pokud jsem ale dobře zaznamenala, nezazněl zde jeden velice podstatný argument - při odůvodňování rozhodnutí, a to jak ve věcech civilních, tak ve věcech trestních, se přece soud (rozuměj nejen autor vyhlášeného a písemného odůvodnění, byť to nemusí být vždy jedna osoba) musí vypořádat se všemi důkazními prostředky a se všemi uplatněnými námitkami a pochybnostmi, ke kterým snad mhlo dojít. Právě proto je dissent, nebo by alespoňw měl být, obsažen již dnes v každém rozhodnutí, alespoň částečně. Působím u trestního soudu a již jsem se setkala i se situací, kdy přísedící z lidu trval na sepsání svého odlišného stanoviska do protokolu o hlasování. Zde se ale dostáváme k otázce, zda je vhodný prvek laických přísedících či nikoli... MK