čtvrtek 1. listopadu 2007

Tajnosti soudní...

Přeji všem v pánském klubu dobrý den! Děkuji za pozvání a doufám, že nabídnuté téma bude dostatečně jiné. Zkusme se společně zamyslet nad odůvodněností utajování informací o poradě a hlasování soudců pléna Ústavního soudu.

Historicky se institut povinnosti mlčenlivosti, ovšem toliko ve vztahu k poradě a hlasování soudního tělesa, vyvinul jako ochrana před možným uplatněním nevole absolutistického panovníka ve vztahu k soudci, který hlasoval v rozporu s panovníkovými představami o tom, jak by hlasovati měl. Trvání soudcova mandátu záviselo na vůli krále, který uplatňoval princip durante bene placito nostro (during the King´s pleasure), tedy soudce byl ve své funkci jen pokud se těšil zalíbení krále a literatura dokládá, že soudcovské rozhodování tím bylo ovlivněno.

Zmíněný absolutistický princip vystřídal princip quamdiu se bene gesserint (during good behaviour), byť v Anglii docházelo ke střídání uvedených principů zpočátku v opačném gardu, dle kterého, řečeno moderním jazykem, lze soudce zbavit funkce jen pro kárné provinění, které shledá příslušný soud. Uplatnění druhého principu, reflektujícího princip právního státu, se v našich poměrech uplatnilo až koncem 19. století. V průběhu 20. století jsme ovšem opakovaně zažili přinejmenším faktickou recidivu principu prvního (přinejmenším v období okupace a dále v „období nesvobody“ od 25.2.1948 až do 1.1.1990) a nelze se proto asi divit, že principu mlčenlivosti je ve vztahu k tomu, co bylo řečeno při poradě a o tom, jak který ze soudců hlasoval, přikládán většinou české právní vědy, a samozřejmě i praxe, stále obrovský význam. Stále však není reflektován posun ve směru demokratického požadavku informovanosti veřejnosti, kontroly moci veřejností, jakož i (či snad především) trasparentnosti rozhodování a vůbec posun v chápání demokracie a právního státu.

O tom, že se lze v poměrech demokratického právního státu obejít i bez uplatnění tohoto principu, svědčí praxe švýcarského nejvyššího soudu, jehož porady a hlasování probíhají veřejně. Pro zachování neveřejnosti (nezaměňovat s tajností!) porady a hlasování ovšem svědčí komentáře ke švýcarské praxi, podle kterých je rozprava v poradě předcházející hlasování méně autentická a jednotlivé soudcovské vstupy jsou spíše předem připravené tak, aby působily na veřejnost uhlazeně, s čímž mizí prostor pro tvorbu názoru v diskurzu. Jinými slovy – zdá se, že důvody pro zachování neveřejnosti porady a hlasování jsou i dnes dány, má-li neveřejnost plnit účel v podobě vytvoření podmínek pro autentické a nerušené výměny názorů soudců, avšak pro požadavek zachování absolutní mlčenlivosti jednou provždy nelze dnes nalézt žádný účel, který by byl aprobovatelný v prostředí demokratického právního státu. Ostatně, zdá se, že původní absolutnost tohoto požadavku byla již prolomena institutem odlišného stanoviska (§ 14 a § 22 zákona o Ústavním soudu).

Naznačený historický exkurz pomohl identifikovat účel tajnosti porady a hlasování. Je ovšem namístě se ptát, zda původně sledovaný účel – tj. zabránění potenciálnímu zásahu do nerušeného výkonu soudcovského mandátu je stále aktuální. Negativní odpověď je nasnadě, ovšem pozitivněprávní úpravu nelze přehlížet, a za této situace půjde spíše o výklad důsledků případného porušení povinnosti mlčenlivosti. Někteří autoři (např. J.Filip v Komentáři k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck, Praha, 2001) spojují s každým porušením mlčenlivosti naplnění kárného provinění podle § 133 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v něm spatřují zásah resp. ohrožení soudcovské nezávislosti, a to všech na poradě a hlasování zúčastněných soudců, aniž by ovšem rozváděli, z čí strany se nese hrozba pro nezávislé rozhodování soudců. Tento výklad zřejmě neodpovídá svrchu naznačeným východiskům resp. neklade si otázku reálnosti tvrzené hrozby. V každém takovém případě by spíše již z kárného návrhu měla být zřejmá konkrétní odpověď na položené otázky.

Samozřejmě, že institut mlčenlivosti prolamuje již sám zákon o Ústavním soudu v ustanoveních o odlišných stanoviscích (§ 14 a § 22), čímž zpochybňuje nutnosti dnes zachovávat mlčenlivost o poradě a hlasování. Na druhé straně je pravdou, že nikoli každý nesouhlas se musí projevit ve zveřejnění odlišného stanoviska, neboť zákon o Ústavním soudu je konstruuje jako právo soudce, nikoli jako jeho povinnost. Proto by větší vhled do porady a hlasování přinesla obligatorní publikace skutečného poměru hlasů, jímž bylo rozhodnutí přijato. Ani plénum, ani senáty ovšem nemají zákonem uloženou povinnost zmíněný poměr hlasů publikovat. Přesto se zdá, že zavedení takové praxe by bylo možné, neboť z důvodů uvedených shora nevidím důvody pro utajení a z druhé strany převažují výhody uvedené posléze. Za příklad přitom může posloužit druhý senát německého Spolkového ústavního soudu, který bez opory v zákoně k takové praxi z jistě dobrých, respektuhodných a legitimních důvodů přistoupil. Informace o počtu hlasů je totiž mj. také informací o stabilitě rozhodnutím přijímaného řešení, která má význam nejen pro adresáty konkrétního rozhodnutí, nýbrž umožňuje odhadnout budoucí vývoj dané problematiky. Šlo by rovněž o významný kontrolní institut poskytnutý veřejnosti ve vztahu ke koherenci v rozhodování jednotlivých soudců. V posledku by tak tento institut přispěl k poměrně módně skloňované jednotnosti judikatury. Je přitom pozoruhodné, že německý zákonodárce na tuto Spolkovým ústavním soudem fakticky vykonávanou informační praxi zareagoval v roce 1970 přijetím novely zákona o Spolkovém ústavním soudu, která zveřejnění poměru hlasů připustila (nepřikázala), a to spolu se zavedením institutu odlišného stanoviska, avšak to je specifická kapitola.

Oproti tomu země, v nichž se uplatňoval francouzský vliv (např. země karibské oblasti jako Haiti a Dominikánská republika) a samozřejmě i mateřská země sama, tedy Francie, tajnost porady a hlasování formálně stále obhajují (a k institutu odlišného stanoviska se staví odmítavě). Nejstarší dekret nařizující tajnost porady a hlasování je z roku 1344 a Filip VI. v něm upomínal soudce na dodržování tajnosti vztahující se k poradě a hlasování. Dekrety z let 1446 a 1453 upravily pokuty za porušování této povinnosti. V průběhu staletí byla tajnost informací o tom, jak který soudce hlasoval pro určité rozhodnutí zdůvodňována různě. V roce 1703 označil vysoký francouzský úředník tajnost porady a hlasování za „sílu slabosti a garanci spravedlnosti“. Tradičně byl i v tomto prostředí diskutovaný institut spojován s ochranou před zásahy do soudcovského rozhodování. Revoluce sice smetla utajování informací, avšak direktoriální ústava z roku 1795 se k němu v reakci na jakobínské excesy opět vrátila. Ačkoli se ve francouzském soudnictví dodnes tajnost porady a hlasování drží, je obecným jevem, že soudci obhajují na veřejnosti rozhodnutí, jejichž přijímání se účastnili resp. že se na odborných fórech vyjadřují k problémům, které jako soudci řešili. Skryto však formálně stále zůstává jak který soudce v konkrétní věci hlasoval, byť ze soudcova veřejného vystoupení je jeho názor patrný.

Je zřejmé, že francouzská právní kultura je založena na sborovosti při rozhodování, na víře v názor většiny, která se k jedině správnému rozhodnutí dobrala užitím jedině správné metody, aniž by ji zvlášť zajímalo kdo a s jakým backgroundem rozhodnutí přijímal, tj. jak se zkušenosti a předvědomí jednotlivých soudců zapsaly do jejich pojetí spravedlnosti. Francouzský ideál považuji za nerealistický produkt osvícenství, v němž je navíc zakódováno mnoho rizik, věřím v to, že způsob rozhodování těsně souvisí s výběrem osob soudců, avšak to už je zase jiná kapitola.

16 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Petr Urban řekl(a)...

Jestli dovolíte, spíše drobnou poznámku na okraj. Jaký vidíte rozdíl mezi tajností a neveřejností? Osobně žádný nespatřuji.

Jan Petrov řekl(a)...

"Pro zachování neveřejnosti (nezaměňovat s tajností!) porady a hlasování..."

Nejspíše jde o to, že švýcarské komentáře upřednostňují, aby senátní porady sice neprobíhaly před zraky veřejnosti, avšak soudci mohli zveřejnit obsah porady a hlasování, resp. publikovat odlišná stanoviska.

Jan Petrov řekl(a)...

Je otázka, co brání, aby NS publikoval poměr hlasů a disenty. Že by § 37 odst. 1 o. s. ř.? ("Senát rozhoduje po poradě; kromě členů senátu a zapisovatele nesmí být nikdo jiný poradě přítomen.") Pokud by ono ustanovení obsahovalo výraz "porada ... je tajná", či jiný podobný, váhal bych. Ale takhle? A ve vyhlášce č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, jsem nic dalšího neobjevil, ale nedíval jsem se nijak pozorně.

Jan Petrov řekl(a)...

Opravdu jsem se nedíval pozorně:

§ 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb.

(5) Není-li poradě o hlasování přítomen zapisovatel, sepíše a zalepí protokol o hlasování předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu; v protokolu se vyznačí, kdo jej sepsal a podepíší jej všichni členové senátu.

(7) Protokol o hlasování smí otevřít jen předseda nebo člen senátu, který jedná o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, o jehož přijetí byl protokol vyhotoven. Po nahlédnutí musí být protokol o hlasování ihned zalepen a opatřen otiskem kulatého úředního razítka soudu, u něhož byl otevřen, a podpisem soudce, který tyto úkony provedl.



Tím lze považovat věc za vyřešenou, nebo ne?

Petr Urban řekl(a)...

To je zajímavý výklad. Veřejné je podle Vás to, co je přístupné veřejnosti už v době v vzniku, např. vynesení rozsudku, zatímco tajné je to, do čehož veřejnost nemá přístup nikdy. Ale co třeba veřejná zakázka? Ta se přeci nejprve připravuje neveřejně (tajně?) a teprve pak je zveřejněna.

Pokud přistoupíme na Vaši terminologii, tak se domnívám, že poměry hlasů a disenty jsou sice neveřejné, ale nikoliv tajné.

Ani § 37 odst. 1 o. s. ř., ani § 21 vyhlášky č. 37/1992 Sb. pak nebrání cokoliv zveřejňovat.

Jan Petrov řekl(a)...

Souhlasím, že v obecném jazyce mezi "tajný" a "neveřejný" není podstatný rozdíl. O "mojí" terminologii (byl-li Váš koment mířen na mě) se nejedná. Ale nevidím smysl "cvičit" autora, je-li smysl jeho věty vcelku nepochybný.

§ 21 odst. 7 vyhlášky nebrání nic zveřejňovat? Tak k čemu se zalepuje ten protokol o hlasování, který obsahuje jediné zajímavé údaje, a to právě, jak kdo hlasoval, a případný disent?

Petr Urban řekl(a)...

Promiňte, nemyslel jsem to ironicky. Ani jsem nechtěl cvičit autorku, jen mne ten problém zajímá. Připadá mi to totiž jako podobné vytváření umělých rozdílů jako mezi "dozorem" a "kontrolou".

Podle mne jsem to napsal jasně. Ve Vašem pojetí je hlasování "neveřejné", tj. že veřejnost nemá právo se s ním seznámit nebo to požadovat. Soudcům však žádný zákonný zákaz nebrání hlasování zveřejnit.

Jan Petrov řekl(a)...

Promiňte, já to nemyslel zle. Máte na mysli umělé vytvoření distinkce tajné x neveřejné abychom dospěli k vytouženému závěru, že počty hlasů a disenty lze publikovat?

O nic takového se nesnažím. (A zřejmě ani Eliška Wagnerová se nepokouší prosadit uveřejňování na základě pojmů "tajný" a "neveřejný". Vždyť se ani nevyskytují v relevantních ustanoveních.)

Pokud je hlasovací protokol podle vyhlášky tajný / neveřejný / konfidentní / utajený / ..., nemyslím si, že lze jeho obsah uveřejňovat.

Jinak, je hezké, že BVerfGE cosi provedl bez opory v zákoně. To asi mohl, neboť tím nezasahoval do ničích práv. Je ovšem otázkou, zda německý právní řád obsahoval ustanovení obdobné § 21 odst. 7 vyhlášky.

Milan Filípek řekl(a)...

Velmi hezký post, který jsem si se zájmem přečetl. Souhlasím s paní doktorkou, že veřejnost porady pléna by vedla k omezení autentičnosti debaty mezi soudci, a proto takové řešení nepodporuji. Velmi dobrým nápadem je ovšem to, že by Ústavní soud mohl zveřejňovat poměr hlasů pro a proti návrhu. Už se skoro zdráhám s paní doktorkou zase souhlasit, ale jak píše, přispělo by to identifikaci stability přijatého právního řešení, což je poměrně důležitá informace. V této souvislosti bych snad jen dodal, že podle mého názoru je škoda, že na žádném z našich nejvyšších soudů se neuplatňují odlišná stanoviska a samozřejmě se ani nezveřejňuje poměr hlasů jednotlivých soudců. Já bych takový postup určitě přivítal.

Petr Urban řekl(a)...

O účelu té distinkce se mohu jen dohadovat. Nicméně jako legislativce mne zajímá per se, protože pojmosloví je má denní práce.

Jenže ono je sporné, zda je tajný ve Vašem slova smyslu. Není nikde stanovena povinnost mlčenlivosti. Podle mého názoru nic nebrání, aby soudci mohli zveřejnit obsah porady a hlasování. Jen se toho veřejnost nemůže domáhat podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Eliška Wagnerová řekl(a)...

Pokusím odpovědět na některé otázky vznesené P.U. a. J.P.

Opravdu činím rozdíl mezi „tajností“ (jistě bychom mohli najít namísto tohoto slova slovo jiné) a „neveřejností“, neboť sledují různé účely.

Účelem institutu neveřejnosti je tvorba prostředí, v němž se může odehrát „uvolněná“ diskuse vedoucí ke zformování konečných názorů, to jest názoru většinového a názorů odlišných. Prezentace takto utvořených názorů by již měly být veřejné (povinnost sdělit poměry hlasů, popř. povinnost sdělit a odůvodnit odlišné stanovisko).

Účelem institutu tajnosti porady a hlasování je však znepřístupnění jak procesu tvorby výsledných názorů, tak i jejich výsledné podoby.

Publikum (polis) v tomto případě nesmí být seznámeno s názory jednotlivých soudců a porušení tajnosti je kárně postihováno, aniž by bylo dále prokazováno, jaký ochranyhodný statek byl porušením tajnosti ohrožen.

Nemohu totiž přijmout myšlenku, že v demokratickém právním státu může být nezávislost (ba přímo profesní existence) soudce ohrožována tím že bude znám jeho konkrétní názor na řešenou věc.

Janu Petrovovi bych ráda připomněla, že jsem se zabývala ÚS nikoli obecnými soudy. Proto nemohu přijmout odkaz na vyhlášku MSpr., neboť soudci ÚS jsou vázáni jen ústavním pořádkem a procesní úpravou obsaženou v ZÚS.
Nepřípadnou je i interpretace JP ve vztahu ke švýcarskému NS. Tam totiž opravdu porady a hlasování probíhají před zrakem (pod kontrolou) veřejnosti. Proto tam neexistuje institut odlišného stanoviska, neboť to se v naznačených poměrech jeví skutečně jako nadbytečné.

Děkuji všem diskutujícím a těším se na další polemické názory k tomuto, ale i k novým postům.

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Petr Urban řekl(a)...

Děkuji velice za objasnění. Abych pravdu řekl, nemám problém s termínem "tajný". Ten je jasný a zřejmý.

Nelíbí by se mi pojem "neveřejný", zvláště, když výsledkem neveřejného jednání má být veřejný právní akt.

Kromě toho si myslím, že vlastní jednání zůstane tajné – kdo informuje veřejnost o jeho průběhu, poruší normu, toliko na rozdíl od zcela tajných záležitostí je výsledek veřejný, a to nejen jako právní akt, ale i například protokol o hlasování.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Eliška Wagnerová:

Děkuji Vám za odpověď.

Váš post jsem mylně pochopil jako výzvu k tomu, aby disenty a počty hlasů uveřejňoval nejen ÚS, ale také obecné soudy. Asi i kvůli podvědomému automatismu -- přece jen mě více zajímá obecné soudnictví. Kde píšete, že ÚS sice zveřejňuje disenty, ale ne již počty hlasů, tam je jasné, že máte na mysli právě jen ÚS. Přehlédl jsem to.

Ale neobsahuje ZoÚS identické ustanovení jako ona vyhláška?

§ 24 ZoÚS: "Obálku obsahující protokol o poradě a hlasování může otevřít předseda Ústavního soudu ve věci, která byla postoupena plénu [§ 11 odst. 2 písm. h)], pouze se souhlasem pléna."

Nerad bych si (opět) naběhnul, ale nedává mi příliš smysl, aby ÚS (přinejmenším v senátních věcech) zveřejňoval celý obsah protokolu a i nadále lepil obálky.

Promiňte, ale i po pečlivém přečtení Vašeho postu nevím, čemu jsem na těch švýcarských komentářích nepřipadl: Nyní jsou porada i hlasování u švýcarského NS veřejné (a vskutku netřeba disentovat). Švýcarské komentáře chtějí, aby byla zachována (?) (u švýcarského ÚS?) neveřejnost porady. Zároveň také upřednostňují / upřednostňujete, aby i neveřejná porada nebyla tajná, tj. aby bylo možno zveřejnit počty hlasů a disenty.