Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídačky z Florencie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPovídačky z Florencie. Zobrazit všechny příspěvky

14 června 2016

Ruth Rubio-Marín: Ženy v Evropě a ve světě

Jak jsou na tom ženy v dnešní Evropě a ve světě? Jakým podobám útlaku čelí? A jak s tím souvisí evropský demokratický mandát a závazek EU k sociální spravedlnosti?

Těmto otázkám se věnovala profesorka ústavního práva Ruth Rubio-Marín ve svém projevu v rámci konference "State of the Union", která se konala 6. května 2016 ve Florencii. Český překlad této nesmírně inspirativní řeči najdete na následujících řádcích.
Celý příspěvek

12 srpna 2014

Pavlína Hubková: Imperativ generického feminina (nejen) v anglosaské právní akademii

Jelikož máme to období nakládané zeleniny, chtěla bych se s vámi podělit o jeden (ano, naprosto zásadní) poznatek z akademického světa.

Dlouho mi to vrtalo hlavou. V článcích americké provenience, v současných i v těch ze sedmdesátých či osmdesátých let, jsem zhusta narážela na to, že pokud se v obecné rovině mluví o soudci, jako zájmeno se vždy použije she. When a judge has to decide a hard case, she faces…  Each justice issuing her opinion…  Co to má být? – říkala jsem si a zuřivě listovala zpět, jestli jsem nepřeskočila stránku a článek mezitím nezačal mluvit o nějaké konkrétní soudkyni. Nebo že by v angličtině „justice“ bylo automaticky femininum, asi jako v případě lodě?
Celý příspěvek

07 března 2011

O plagiátech a politice

Při čtení různých novin v průběhu posledních dvou týdnů sleduji zajímavé propojování a přelévání mezi světem akademickým a politickým. Osud plagiátů a jejich prolínání s vnitrostátní a mezinárodní politikou se stává zajímavou srovnávací studií na téma veřejné etiky.

Přelití akademie do politiky je nedávné odstoupení německého spolkového ministra obrany, Karl-Theodora zu Guttenberga. Svobodný pán totiž opsal části své disertace, kterou obhájil na Univerzitě v Bayreuthu. Na opsání se přišlo zdá se skutečně náhodou: jeden německý (byť levicový) profesor veřejného práva v Berlíně dlouhodobě zkoumá otázky, o kterých zu Guttenberg psal. Chtěl si tedy přečíst, jak se na dané problémy veřejného práva dívá „pravice“. Při čtení práce se mu však zdály některé pasáže stylisticky podivné, jinak formulované a odlišné od zbytku. Dohledáním v Googlu zjistil, že se jednalo o veřejně přístupné politické dokumenty, s ohledem na které byla citační kultura pana ministra poněkud laxní.

Univerzita v Bayreuthu ministrovi obratem sebrala doktorský titul. Zvládla to dokonce v řádu týdnů. Na druhou stranu to nebylo zas tak problematické, protože ministr sám pochybení uznal. S ohledem na současnou českou „praxi“ ve stejné problematice je vtipné, že Němci také nemají pro „odebírání“ vysokoškolských titulů zvláštní řízení. Titul ministrovi sebrali podle obecného ustanovení správního řádu o zpětvzetí nezákonných správních rozhodnutí s tím, že plagiát je jasně v rozporu s obecnými požadavky na původnost práce a vnitřními předpisy univerzity. Tak nevím. Když vidím ten postup a jeho rychlost, tak váhám nad dvěma možnostmi. Za prvé, ten německý „Rechtsstaat“ bude asi dost pochybný, když si dovolí brát zpět diplomy bez výslovné zákonné procedury. Za druhé, německý „Rechtsstaat“ bude v pořádku. Jenom ukazuje, že kde je vůle s nekorektně udělenými diplomy něco dělat, tam je i cesta.

Zu Guttenberg složil všechny funkce (kromě ministra také prý mandát ve Spolkovém sněmu), byť ho tedy kryla jak strana, tak spolková kancléřka. Všichni ho litují a volají, aby se vrátil. Nu, on se asi vrátí, nicméně až za pár let. A o poznání silnější. Na rozdíl od některých politiků v jiných státech, kteří budou na sesli viset až k naprostému sebezničení, totiž pochopil, že krátkodobá ztráta je střednědobá výhra. Vtipné jsou pak ale komentáře z jiného evropského tisku na téma odstoupení zu Guttenberga: kupříkladu noviny ze severu Itálie volají, ať jim Němci dají zu Guttenberga a vezmou si za něj kteréhokoliv italského ministra. Římské deníky pak moc nechápou, o čem je řeč. Jakože by měl ministr odstoupit, když opíše kus disertace? Proč proboha?

Současná situace okolo London School of Economics (LSE) je pak zajímavým příkladem opačného pohybu: kdy se vývoj v mezinárodní politice zpětně přelévá do akademického světa. Skutečnost, že mladý Kaddáfí obhájil v roce 2008 na LSE doktorát by asi za normálních okolností moc nikoho nezajímala. Na jeho disertační práci by se nadále prášilo v knihovně LSE a asi by ji ani nikdo nečetl (navíc údajně byla do knihovny zařazena pod jiným jménem, takže by nikoho nezlákalo ani jméno autora). Nicméně v okamžiku, kdy mladý Kaddáfí velí v těchto dnech v Libyi jednotkám, které střílejí do demonstrantů, v mezidobí tedy už spíš slušně vyzbrojeným povstalcům, tak se jak jeho doktorát, tak styky LSE s Libyí dostávají pod drobnohled.

Přijít na to, co z klubka vztahů LSE s libyjským režimem je ještě v normálu a co již nikoliv, je za těchto okolností obtížné. V minulých dnech odstoupil ředitel LSE s tím, že neuváženým přijetím sponzorských darů od libyjské vlády a nadací poškodil pověst školy. Nezávislá komise (nepředsedá ji Sir Humphrey Appleby, ale bývalý Chief Justice, Lord Woolf – tak třeba i na něco přijde ;-) má přezkoumat jednak Kaddáfího disertaci (je to či není plagiát) a pak také finanční toky mezi libyjským režimem a jeho různými nadacemi či fondy a LSE. Že LSE za tučné školné vzdělávala libyjské úředníky není myslím nic šokujícího. Své tlapky v podobném „governance“ korýtku pro různé úředníky různých států a režimů má každá větší světová univerzita. Pokud součástí studijních plánů v oboru (Global) „Governance“ nebyl základní kurz „potlačování opozice“ či povinně volitelný předmět „střelba do demonstrantů“, tak je možné se tak maximálně bavit o poměru cena/výkon za nějaký podobný kurz, ale s výjimkou některých aktivistů to nikdo moc nevnímá jako až takový etický problém. Co už se jeví trochu problematičtější je, když čerstvý doktor necelý rok po obhajobě svého doktorátu věnuje své univerzitě skrze (státní) nadaci, které předsedá, jeden a půl milionu liber. Buď se jedná o zatraceně dobrý „fund-raising“, anebo už o něco jiného. Nu, nechme se překvapit.

Je to pouze při návratu do české kotliny, kdy se člověk uklidní. Osobní odpovědnost za opsané práce nikdo nedovozuje (fuj, taková levná populistická gesta). Podvod je v pořádku, pokud je povýšen na systém. Že „soukromá morálka“ příliš nefunguje, to je v transformačních společnostech vcelku běžné. Stále více a více mě v poslední době však fascinuje role veřejnoprávní „regulace“ v celém tomto českém diplomovém byznysu. Akreditační komise a MŠMT vždy bránily, minimálně v oboru právo, jakékoliv akreditaci oboru „právo a právní věda“ soukromými školami, aby byla zaručena ta „kvalita“. Chce ale po Plzni ještě někdo s vážnou tváří tvrdit, že akreditační komise chrání v Čechách kvalitu studia? Jak už kdysi na tomto blogu zaznělo z úst jednoho komentátora, co by vysoká škola musela ještě dělat, aby jí byla někdy odebrána akreditace? Pokusy na lidech? Vivisekce bez souhlasu „pacienta“? Anebo že by nešlo ani tak o jakoukoliv rozumnou kvalitu, jako spíše o ochranu titulového kartelu a jeho členů na uměle uzavřeném trhu, vynucovanou státními prostředky?
Celý příspěvek

23 ledna 2011

Pouť do Karlsruhe

Často vnímána jako vrchol papežské vlády v Evropě, pouť do Canossy známe všichni ze středoškolského dějepisu. Moc světská, reprezentována římským císařem, se vydává na pouť za mocí církevní, tedy papežem. Císař tím uznává nadřazenost papeže.

Tato historická událost mi probleskla hlavou, když jsem ve své elektronické poště otevřel tiskové sdělení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 20. ledna 2011. Jeho titulek zní „Německá biskupská konference hostem u Spolkového ústavního soudu“. Z tiskové zprávy se dozvíme, že Spolkový ústavní soud navštíví delegace německé biskupské konference, vedená jejím předsedajícím arcibiskupem. Se členy Spolkového ústavního soudu budou diskutovat ta a ta témata. Jednání je neveřejné.

Na návštěvách různých delegací, institucí, velvyslanců nebo i studentů není pochopitelně nic zvláštního; praktikuje je většina ústavních soudů, včetně toho českého. Je vhodné, aby vrcholná instituce byla otevřená. Tato konkrétní návštěva mě však zaujala svojí potenciální skrytou symbolikou: hezky ukazuje, jaký byl výstup bojů o investituru v právním řádu Spolkové republiky po Druhé světové válce a kdo teď vlastně ke komu koná pouti. S ohledem na počasí lze jenom doufat, že to nebude naboso …
Celý příspěvek

27 prosince 2010

Předsunuté mecheche

Období mezi Sv. Štěpánem a Silvestrem je vždy obtížné. Došel bramborový salát. Podstatná část čokoládové kolekce ze stromku je již ožrána. Reprízy pohádek nabírají geometrickou řadou na stupiditě a přibližně padesáté opakování Mrazíka se neodvratně blíží. Někteří jedinci tedy z nouze vyrážejí do pracovního procesu, kde stejně sedí s prázdným výrazem ve tváři před počítačem a počítají dny do Silvestra.

Abychom dále snížili produktivitu práce, nabízím předsunuté silvestrovské video-mecheche. To má dvě části. Za prvé, upozornění na tři nejvtipnější videa, která mi v poslední době kdo poslal. Za druhé, neváhejte přihodit do komentářů odkazy na vámi objevené a navrhované kousky, abychom do Silvestra rozšířili video-kolekci.

Takže ty mnou vybrané kousky:

1) Německá reklama na jazykové kurzy Berlitz.

2) Vysvětlení zásadního rozdílu ve fungování ženského a mužského mozku.

3) Vysvětlení Silvia Berlusconiho, proč zneužil svého postavení proto, aby milánská prokuratura propustila nezletilou „společnici“ marokánského původu, která s ním předtím v některé z jeho vil prováděla rituální erotický tanec bunga – bunga (který Silvio údajně pochytil od libyjského vůdce Kadáfího – a pak že ty bilaterální setkání k ničemu jsou :-):

Příjemnou zábavu a vše dobré do nového roku.
Celý příspěvek

01 července 2010

Poděkování, tajemná kráska a dobrmané s (bene) meritem

Je mojí milou povinností poděkovat našemu hostu na červen za zajímavé příspěvky. Je mojí nemilou povinností učinit tak zde zpětně i v případě ostatních našich jarních hostů, v případě kterých se u mě naplnilo heslo „lenost vítězí“ a nepodařilo se mi jim poděkovat samostatným postem. Zároveň si dovoluji na Jiném právu přivítat nového hosta, kterým jsou letní prázdniny či tradiční letní okurková sezóna. Protože minulý rok byly hadovky a před třemi lety nakládačky, tak jsem letos musel pro ilustrativní foto vzít zavděk salátem. Obrázkovou roztěkanost pak nezbývá než doprovodit také obsahovým salátem, tedy několika výkřiky z rubriky „různé“:

Zjišťuji, že budu muset podrobněji studovat naši Ústavu, tu tajemnou a těžko předvídatelnou krásku, okolo které se všechno točí (jako ostatně okolo všech krásek). Většinu času je to měkká, hodná a laskavá mamča. Objímá všechny své zákonné děti. Vede je, shovívavě opravuje jejich prohřešky: tu přepíše číslo množné na číslo jednotné, tu jim v jejich namáhavě napsaném nepřehledném slohu něco vyškrtne, onde zase učeše, zkrátka pomáhá jim učit se a růst. Protože je laskavá, pamatuje i na podzákonná domácí zvířátka: i jim se snaží pomoci, její paprsky se prozáří i do hlubin ministerských sklepů a temnot obecních vyhlášek. Není to ale bohužel děvče zrovna stálé; právě její náhlé a nepředvídatelné změny nálad jsou poněkud zarážející. Jsou i dny, kdy kráska ohrne nos, ukáže studené rameno a odsekne, že se neaplikuje. Tápajícího poutníka tak zanechává ve stepi pusté zákonnosti. Zničehonic nechce nic opravovat, nikam se prozářit. Občas má i záchvat; to třeba když dojde k závěru, že ji její transcendentní duše v noci našeptala, že v ústavním domečku už je plno a že ten Otesánek, který se právě narodil, sem už nepatří. Rozhodne se jej shodit ze skály. Marně se ptám, zda dalším studiem budu alespoň někdy schopen rozumně předvídat její jednotlivé nálady či zda bych měl nadobro opustit šidítko (Max promine) modernistické formální racionality …

Krátce ze sportu: gól který byl a přitom nebyl vzbudil řadu vášnivých diskusí na téma, zda zavést kamery do fotbalových branek. Tedy ony už tam vlastně jsou, takže skutečná debata je zda je mají rozhodčí sledovat či zda nemá být povolán třeba ještě někdo další, kontrolní za samotným rozhodčím. Je vtipné vidět, že mnoho debat a úvah, které se na dané téma odvíjejí mezi normálním lidem (tedy neprávníky), intimně připomíná právnické debaty na to, kolik odvolacích stupňů a kolik opravných prostředků by mělo kde existovat. Jako i u právníků, navrhovaný počet stupňů se liší v závislosti na tom, o čí proces se jedná. Pokud je to proces, ve kterém mohu potenciálně figurovat jako strana, tak stupňů musí být hodně. Pokud tam nejsem, tak vlastně stačí jeden stupeň, vždyť ty spory nemohou jít donekonečna, že …

Nejvyšší soud Spojených států opět potvrdil, že každý občan Spojených států amerických má ústavně zaručené právo jen tak si zastřílet (oprava: vlastnit bez omezení střelné zbraně pro osobní potřebu). Konečně se mi podařilo dočíst paměti Ivana Klímy „Moje šílené století“ (vyšlo letos v nakladatelství Academia), tedy přesněji jejich první část končící rokem 1968. Jsou to paměti výborné a na rozdíl od mnoha jiných se autor snaží vypořádat i s těmi méně příjemnými otázkami. Již se těším, až se vrhnu na druhý díl. O čem se na začátku roku diskutovalo tak maximálně v zahraničních anarchistických kroužcích, tedy že by nějaký český právník (fyzici už jsou dál) odmítl nějakou cenu, se v mezidobí stalo skutkem. Michal Mazanec odmítl být Bene Meritorní; asi včas zjistil, že rasa dobrmanů, která se pod touto značkou v Polsku šlechtí, není příliš čistokrevná.

Příjemné léto.

--------

Post Postum (3.7.2010): Pro samé zahledění na tajemnou ústavní krásku jsem zapomněl připojit zamýšlené doporučení na skvělou letní komedii, která mě minulý týden nadchla: „The Men Who Stare at Goats“ (V české distribuci předpokládám jako „Muži, co zírají na kozy“). Film je výborná několikavrstevná parodie: na psychologické „pokusy“ armády Spojených států v 70tých a 80tých letech, „flower power“ a různé psychologické osvobozující hnutí, na současnou okupaci Iráku a konečně také „vnitřní“ parodie Ewana McGregora na Hvězdné války (je hezké vidět stejného Obi-wan Kenobiho znovu jako učně Jedi, trousícího hlášky na téma „The Force is strong with Him“ a ujíždějícího přitom na LSD ;-). Pro jeden film je to vážně našlapané (trailer zde).
Celý příspěvek

02 června 2010

Existuje „minimální servis“ na palubě letadla?

Málokdo udělal pro evropskou integraci tolik, jako nízkonákladové letecké společnosti. Ty dnes spojují v podstatě jakékoliv evropské provincie za cenu, která umožňuje létat a poznávat jiné kouty Evropy skutečně komukoliv. Občasný let s těmito společnostmi ve mně ale v poslední době vzbuzuje otázku, kam až lze „krájet“ cenu letenky a co vše lze vlastně zpoplatnit.

Zvykli jsme si na to, že letenka za 1 Kč je jenom podfuk. Přijdou k tomu letištní poplatky, poplatek za zavazadlo, poplatek za odbavení, poplatek za platbu za letenku, manipulační poplatek, poplatek za to, že při nastupování využijete schůdky do letadla, poplatek za pošlapání koberce v uličce letadla (no dobře, ty poslední dva jmenované zatím nejsou). V celkovém součtu člověk až tak vlastně neušetří, pokud nenakupuje pouze zvláštní nabídky. Ale stále existuje pocit, že je to vlastně strašně levné.

Nejnovější plán Ryanair v oblasti nových poplatků mě nicméně zaujal: různé noviny anoncovaly, že Ryanair se chystá zpoplatnit využití toalet na svých palubách. Tedy přesněji jedny toalety vymontují úplně a na druhé dají mincovník ke dveřím, takže dovnitř se nervózně přešlapující pasažér dostane až po vhození Eura či jiného stanoveného obnosu. Jasně, chápu, stejně ti pasažéři chodí za letu na toalety jenom šmajdat, tak co…

Naznačené plány Ryanairu mě nicméně donutily k zamyšlení, zda existuje něco jako je minimální standard služeb na palubě letadla, který musí být zahrnut v ceně letenky. Anebo zakoupením letenky uzavírám pouze holou smlouvu (a teď raději nebudu říkat kterou, jestli o dopravě anebo o přepravě, zase bych to popletl a Petr Bříza by mě opět vytahal za ouška), kterou se dopravce zavazuje, že moji tělesnou schránku dopraví z bodu A do bodu B, a je v podstatě jedno, zda na palubě, v podpalubí či svázaného do kozlíku v krabici na křídle?

Má zpoplatňování služeb na palubě nějaké hranice? Plasticky si představuji situaci, kdy v kabině klesá tlak, z deklíku nade mnou vypadnou kyslíkové masky a zároveň se vysune platební terminál s tím, že kyslík mi pustí až po vsunutí kreditní karty. Anebo v případě nouzového přistání budou u nouzového východu nad pravým křídlem v prodeji záchranné vesty (ale jedna paní říkala, že u zadního levého exitu je mají ve slevě), hlavně si ale nezapomeňte přinést svůj slevový kupón? Anebo ještě lepší bude na omezený počet vest rychle uspořádat aukci, tam by ty výnosy byly jistě větší.

Bude asi vhodné činit rozdíl mezi poskytováním služeb na palubě, které je možné zpoplatnit, a poskytováním řekněme tomu „záchranných operací“, které nelze, respektive bychom měli v případě debaty o platnosti takové smlouvy problémy s věcmi jako tíseň apod. Kyslíková maska na straně jedné a chlazené šampaňské na straně druhé jsou také bez problému zařaditelné do jedné či druhé kategorie. Co ale příklady, které se blíží pomyslnému středu úsečky? Ta toaleta už jde myslím tím směrem. Anebo co třeba pověstné pytlíky na případné hmotné následky nevolnosti? Ty v letadlech takového Ryanairu v kapse za sedadlem nejsou, neboť z prostorových důvodů tam nejsou ani žádné kapsy (což je při vzdálenostech mezi sedadly pochopitelné, protože kdyby tam ta kapsa byla, tak musím asi nohy nacheckovat samostatně – pochopitelně za poplatek). V případě, kdyby to skutečně začalo házet, tak se budou by pytlíky jako roznášet? Upřímně řečeno bych (ne)chtěl vidět, jak by to doprovodný personál stíhal. Anebo by se také prodávaly?

Přirozeně, přístupů je možná celá řada. Od libertariánských výkřiků o smluvní svobodě a přirozené konkurenci (je to svobodná smlouva, zbytek řeší trh) až po široké regulatorních chtíče (měla by být komplexní úprava v podobě nařízení EU na pomezí letecké bezpečnosti a ochrany spotřebitele). Osobně se nalézám spíše na straně toho volného trhu, i když si člověk uvědomuje značnou vyjednávací a informační asymetrii mezi dopravcem a pasažérem, stejně jako to, že někdy je otázka volby mezi různými leteckými dopravci spíše pomyslná než reálná. Pokud bude další zpoplatňování služeb pokračovat, může z toho v konečná fázi být docela zajímavá kasuistika, která by svojí morbidností mohla uspokojit i Petra: dopravce se soudí s pasažérem o uhrazení nákladů na čištění letadla poté, co daný pasažér znečistil prostory letadla v důsledku toho, že neměl u sebe drobné, a proto se včas nedostal do odpovídající kabinky, případně proto, že byly turbulence a on si nekoupil pytlík …
Celý příspěvek

21 března 2010

Porno nemá sníženou sazbu DPH!

S blížícím se jarem a z toho plynoucí hormonální oblevy se sluší navázat na tradici košilatých rozsudků na Jiném právu. Níže přetiskuji jeden z dílny Soudního dvora EU z tohoto týdne: věc C‑3/09, Erotic Center BVBA proti Belgische Staat. Šlo o spor mezi belgickým provozovatel sex shopů a daňovou správou o to, zda promítání erotických snímků v individuálních kabinkách spadne pod běžnou sazbu DPH anebo pod sazbu sníženou. Snížená 6% sazba je však vyhrazena pouze pro „Oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na jiné kulturní události nebo do jiných kulturních zařízení.“ Provozovatel kabinek se pokoušel daňovou správu přemluvit, že kabinky pro promítání erotické anatomie jsou „kino“, což mu bohužel nevyšlo.

Zde je slíbený rozsudek. Soudnímu dvoru patří uznání za umělecký výkon, kterým odůvodnil celý rozsudek, aniž by jedinkrát konkrétně zmínil, jaký typ pořadů se v oněch kabinkách vlastně uvádí. Hraničícím kritériem podle Soudního dvora je individualizovanost sledování v soukromém prostoru. Uvidíme, zda bude Erotic Center BVBA stát 15% rozdíl v DPH zato, aby přebudovala své kabinky na malá kina a zaměřila se na skupinové sledování stejných kinematografických kousků. Ještě zajímavější by bylo, kdyby se o malé kino jednalo, ale „tradičně“ by do něj chodil pouze jeden člověk … (ale to už asi předbíháme další rozvoj daňové judikatury).

---------------------
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)

18. března 2010(*)

„Šestá směrnice o DPH – Článek 12 odst. 3 písm. a) – Příloha H – Snížená sazba DPH – Pojem ‚oprávnění ke vstupu do kin‘ – Kabina pro jedinou osobu ke sledování filmů dle vlastního výběru“

Ve věci C‑3/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím hof van beroep te Gent (Belgie) ze dne 23. prosince 2008, došlým Soudnímu dvoru dne 8. ledna 2009, v řízení

Erotic Center BVBA

proti

Belgische Staat,

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),

ve složení C. Toader, předsedkyně senátu, K. Schiemann (zpravodaj) a P. Kūris, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. ledna 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za Erotic Center BVBA J. van Besienem, advocaat,

– za belgickou vládu M. Jacobs, jako zmocněnkyní,

– za Evropskou komisi D. Triantafyllouem a W. Roelsem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu pojmu „kino“ obsaženého v příloze H sedmé kategorii šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23), ve znění směrnice Rady 2001/4/ES ze dne 19. ledna 2001 (Úř. věst L 22, s. 17; Zvl. vyd. 09/01 s. 341, dále jen „šestá směrnice“).

2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Erotic Center BVBA (dále jen „E. Center“) a Belgische Staat ve věci uplatnění či neuplatnění snížené sazby daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z částek vybraných společností E. Center za použití individuálních kabin ke sledování filmů umístěných v provozovně této společnosti.

Právní rámec

Právní úprava Unie

3 Článek 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice stanoví:

„Základní sazbu [DPH] stanoví každý členský stát jako procentní podíl ze základu daně a je stejná pro dodání zboží i pro poskytování služeb. […]

[…]

Členské státy mohou rovněž uplatňovat jednu či dvě snížené sazby. Tyto sazby se určí jako procentní podíl ze základu daně, který nesmí být nižší než 5 %, a vztahují se pouze na dodání zboží a poskytnutí služeb těch kategorií, které jsou uvedeny v příloze H.“

4 Příloha H šesté směrnice nazvaná „Seznam dodání zboží a služeb, které mohou být předmětem snížené sazby DPH“ podává výčet různých kategorií. Sedmá kategorie uvedené přílohy zní takto:

„Oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na jiné kulturní události nebo do jiných kulturních zařízení.

Zpřístupnění příjmu televizních nebo rozhlasových pořadů.“

Vnitrostátní právní úprava

5 Článek 1 odst. 1 královského nařízení č. 20 ze dne 20. července 1970 o stanovení sazeb DPH a o zařazení zboží a služeb podle těchto sazeb (dále jen „královské nařízení č. 20“) stanoví, že snížená sazba DPH ve výši 6 % se vybírá ze zboží a služeb uvedených v tabulce A přílohy uvedeného nařízení.

6 Oddíl XXVIII zmíněné tabulky A uvádí tyto služby:

„Udělení povolení ke vstupu do kulturních, sportovních nebo zábavních zařízení, stejně jako udělení povolení k používání těchto zařízení, s výjimkou

a) udělení povolení k používání zábavních automatů;

b) přenechání movitého majetku.“

Spor v původním řízení a předběžná otázka

7 Dne 15. září 2004 provedly daňové orgány v provozovně E. Center daňovou kontrolu ohledně dodržování zákonného režimu DPH v období od 1. ledna 2004 do 30. června 2004. Po provedení této kontroly sepsaly zmíněné orgány 9. listopadu 2004 protokol stanovící doměření daně k tíži společnosti E. Center z toho důvodu, že na příjmy z poskytování projekčních kabin nesprávně uplatnila sníženou sazbu DPH ve výši 6 % namísto základní sazby daně ve výši 21 %. Společnosti E. Center bylo uloženo zaplacení částky 48 454,36 eur odpovídající údajně protiprávně neodvedené DPH a pokuty ve výši 4840 eur.

8 Poté, co byl společnosti E. Center dne 24. prosince 2004 doručen platební výměr, podala tato společnost dne 22. března 2005 žalobu na jeho zrušení k rechtbank van eerste aanleg te Brugge. Jelikož byla tato žaloba rozsudkem ze dne 10. září 2007 zamítnuta, podala společnost E. Center proti tomuto rozhodnutí odvolání k hof van beroep te Gent.

9 Před zmíněným soudem společnost E. Center tvrdila, že dotčené projekční kabiny spadají do kategorie „kulturních, sportovních nebo zábavních zařízení“ ve smyslu oddílu XXVIII tabulky A přílohy ke královskému nařízení č. 20, zejména proto, že takovéto kabiny musí být považovány za „kino“ ve smyslu kategorie 7 přílohy H šesté směrnice, jak ostatně rozhodly již nizozemské soudy. Podle společnosti E. Center je počet míst k sezení, druh promítaných filmů či technika promítání irelevantní zejména pro účely takovéto kvalifikace.

10 Belgická vláda zastává názor, že služby poskytované ve zmíněných kabinách odpovídají pojmu „zábavní automaty“ ve smyslu zmíněného oddílu XXVIII, protože promítání filmů je spuštěno vhozením mince do přístroje, přičemž je dána možnost přepínání mezi filmy. Podle belgické vlády nelze ostatně takovéto kabiny označit za „kina“ protože nepředstavují prostory, v nichž může skupina lidí společně sledovat týž film, jehož promítání je spuštěno bez zásahu diváků, kteří mimoto předem obdrželi oprávnění ke vstupu na toto promítání.

11 Předkládající soud uvádí, že přijetím oddílu XXVIII tabulky A přílohy ke královskému nařízení č. 20 využil belgický zákonodárce možnosti poskytnuté čl. 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice ve spojení s přílohou H sedmou kategorií téže směrnice, takže tento oddíl XXVIII musí být vykládán tak, že se vztahuje zejména na kina ve smyslu této sedmé kategorie. Zmíněný soud má za to, že nutnost vykládat vnitrostátní pravidlo způsobem, který je v souladu s šestou směrnicí a s jednotnými pojmy, které jsou jí vlastní, znamená, že jsou-li dotčené kabiny považovány za kina ve smyslu uvedené směrnice, nemohou být označeny za zábavní automaty ve smyslu zmíněného oddílu XXVIII a je třeba na ně uplatnit sníženou sazbu 6 %.

12 Za těchto podmínek se hof van beroep te Gent rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má být za ‚kino‘ ve smyslu přílohy H [sedmé kategorie] [šesté směrnice] považována kabina, která je tvořena uzamykatelným prostorem, do kterého se vejde pouze jedna osoba, která zde za poplatek může na obrazovce sledovat filmy, které si sama zvolí z nabídky různých filmů a během doby, za kterou zaplatila poplatek, může promítané filmy libovolně měnit, přičemž promítání spouští sama vhozením mince?“

K předběžné otázce

13 Příloha H, sedmá kategorie první pododstavec šesté směrnice se týká, jak vyplývá z jejího znění, „oprávnění ke vstupu“ na různé kulturní události nebo do kulturních zařízení, jejichž výčet podává (viz rozsudek ze dne 23. října 2003, Komise v. Německo, C‑109/02, Recueil, s. I‑12691, bod 25), mezi nimiž jsou uvedena zejména „kina“.

14 Jelikož šestá směrnice neobsahuje definici pojmu „oprávnění ke vstupu do kin“ podle zmíněné přílohy H sedmé kategorie, je třeba tento pojem vykládat ve světle kontextu, v němž je v šesté směrnici uváděn (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Komise v. Španělsko, C‑83/99, Recueil, s. I‑445, bod 17).

15 V tomto ohledu – a jak již dříve uvedl Soudní dvůr – z čl. 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice vyplývá, že uplatnění jedné nebo dvou snížených sazeb DPH je možností, která je dána členským státům jako výjimka ze zásady, že se uplatní základní sazba. Krom toho se podle tohoto ustanovení snížené sazby DPH vztahují pouze na dodání zboží a poskytnutí služeb uvedená v příloze H této směrnice. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že ustanovení, která mají povahu výjimky z určité zásady, musí být vykládána striktně (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Španělsko, body 18 a 19, jakož i citovaná judikatura).

16 Z toho zejména vyplývá, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ musí být vykládán v souladu s obvyklým smyslem tohoto výrazu (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Komise v. Španělsko, bod 20, a Komise v. Německo, bod 23).

17 Navíc je třeba – jak zdůraznily belgická vláda a Evropská komise – uvést, že rozličným událostem a zařízením, jejichž výčet podává příloha H sedmá kategorie první pododstavec šesté směrnice, je společné zejména to, že jsou přístupné veřejnosti na základě předchozího zaplacení oprávnění ke vstupu, které všem osobám, jež si je opatří, zjednává právo společně využívat kulturních a zábavních služeb, jimiž se vyznačují tyto události a zařízení.

18 Z předchozího vyplývá, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ ve smyslu přílohy H sedmé kategorie prvního pododstavce šesté směrnice nemůže být vzhledem k obvyklému smyslu, který má tento výraz, a v souvislosti, která je vlastní ustanovení, v němž je obsažen, vykládán v tom smyslu, že zahrnuje platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.

19 Proto je na předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ obsažený v příloze H sedmé kategorii prvním pododstavci šesté směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.

K nákladům řízení

20 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ obsažený v příloze H sedmé kategorii prvním pododstavci šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 2001/4/ES ze dne 19. ledna 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.
Celý příspěvek

19 listopadu 2009

Great Value Super Saver Deal (Fair Trade Harry Potter)

Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.

Value = klíčové slovo u jídelního komerčního výraziva. Každý chce „value“ za své „money“. Takže všude bude inzerováno, že za své money ji fakt dostanete: rozhodně minimálně „good“, ale ve většině případů spíše „great“ či rovnou „mega“, „giga“ atd. „Value“ u jídla ale nemá cokoliv do činění s jeho kvalitou, ale jenom cenou. Takže pokud dosadíme „value“ do příkladů, tak „value bread“ je v překladu „úděsný nafouknutý nežratelný plastik bez chuti za pár pencí, který Vám nejpozději do 3 dnů shnije“.

Brand name = balený potravinářský odpad, na který se přilepí značka určitého řetězce a vydává se to za jídlo.

Super Saver = když je to neprodejné, přebalte to do větších balíků a prodejte. Jakýkoliv dostatečně velký produkt smaže i poslední stín podezření, že je to skutečně, ale skutečně předražené. To samé může existovat v různých dalších variacích, jako „great deal“, „super deal“ apod.

Bio = ty krávy nebyly ani veselé, ani hravě nepobíhaly po pastvinách (nepočítám-li výlet kamiónem na jatka, kde ty, co byly hlavou u mříže, nějaké ty pastviny cestou možná viděly) a nějaký ten zdravotní penicilínek jim asi taky dali, ale do jejich poraženého masa se nevhánělo tolik vody a dalších dobrot, takže to chuťově ještě solidně připomíná hovězí, a proto to stojí čtyřnásobek a má to hezkou zelenou samolepku.

Organic = jiná přezdívka pro „bio“, která znamená, že čerstvá mrkev, která skutečně kdysi byla v hlíně, v mezidobí dvakrát obletěla zeměkouli a zanechala za sebou takovou ekologickou stopu, proti které je hromada nadivoko spálených pneumatik kvetoucí sad růží.

Fair Trade = je-li to naprosto nežratelné, vždy se to můžeme pokusit prodat hrou na city. Hodíme na to tedy nálepku (která to přirozeně odpovídajícím způsobem zdraží) a budeme tvrdit, že při výrobě tohoto produktu nebyli v Asii či Africe vykořisťovány děti. Jemnocitnější hospodyňky a socialisticky vedené instituce to kvůli svému obličeji (volný překlad „image“) začnou kupovat, protože je „přece správné být spravedlivý“. Ve své podstatě je to pouze způsob, jak nechat nebohé děti v Africe a Asii umřít hlady, protože jsme fair a nenecháme je vydělat a kde pak seženou alespoň trochu peněz na jídlo, mi uniká.

Buy British (v české verzi „Klasa“) = obdobná varianty hry na city, na rozdíl od „fair trade“ ale na nacionální cítění a patriotismus. Funguje spíše na muže, proto to lze použít jako vhodný doplněk „fair trade“ pro stejný produkt, aby byly pokryty obě pohlaví. Je ostatně zajímavé sledovat, že v praxi se budou tak jako tak obě nálepky překrývat (jenom národní produkce je fair, že?).

Harry Potter = ten samý trik, akorát pro děti a poněkud mentálně zaostalé jedince, kteří si myslí, že běhat po trávníku v debilním oblečku s koštětem mezi nohama a křičet při spatření koule s křidélkama je normální. Není.

Buy One, Get One for Free = je nám jasné, že si ten odpad nikdo nekoupí, a kdo náhodou ano, musí být potrestán jeho přebytečným množstvím.

Wine drink = barevná voda v lahvi či v Tetrapaku, které bude obsahovat tak nějak 30% skutečného vína a zbytek raději nechci vědět. Pokud tam je více jak 30% skutečného vína, lze již prodávat jako „Château du Tetrapak“ případně „Cuvée de Petbouteille (Grand Cru 2001)“.

Orange juice = označení pro volně plavoucí žluté fleky ropy a syntetická sladidla, které je potřeba zasypat ledem, aby to mělo alespoň nějakou chuť.

Free Re-fill = je nám jasné, že ta naše tekutá syntetika je neprodejná. Proto ji nalijeme do těch, které jsme do našeho podniku dostali, s tím, že si mohou „zdarma“ doplnit x krát předražený nápoj. Samozřejmě se nám to vyplatí.

Special Offer, Deal etc. (též Today´s Special) = ty zbytky mrtvé krávy v kuchyni již začínají kvést a odcházet; chtěli bychom, aby odešly předem a aby nám za to někdo něco zaplatil.

Tak to jenom vybrané pojmy pro základní orientaci po přistání na Britských ostrovech (a bohužel nejenom tam). Jednotlivé slovníkové záznamy pak lze volně kombinovat, čímž pak dávají dohromady nové, netušené rozměry. Tak kupříkladu „Coffee Drink with a Hint of Caramel (Fair Trade)™“ se pak přeloží jako „nadrobno nakrájená a tmavě obarvená sušená řepa, která nechutná vůbec po ničem, ale protože je v ní hodně cukru, tak můžeme předstírat, že je tam náznak karamelu, který je taky sladký, že“? Myslím, že ten náznak karamelu tam budou schopni nalézt pouze ti jedinci, kteří jinak tvrdí, poučeni etiketou, že v tom bílém víně přece jasně cítí ten odstín jemně nalomené větvičky hlohu. No a ti si takové kafe vlastně zaslouží, pozéři, takže nakonec to asi bude přeci jenom ten fair trade.
Celý příspěvek

22 října 2009

Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?

Nedávno mě upoutal název jednoho článku v jedné „poctě“. Šlo o článek „La Cour casse mais ne rit pas“ v Liber Amicorum Paul Martens (Brusel, Larcier, 2007), tedy v překladu „Soud (z)ruší, ale nesměje se“.(*) Jeho autor (F. Ringelheim) obhajoval klasickou (minimalistickou) vizi fungování moci soudní: tedy že soud nemá být ani filosofickým salónem, ani legislativním kroužkem. A už vůbec ne akademickým pracovištěm, kde se píší traktáty.

Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.

Ale zpět k soudcům a jejich akademickým choutkám, přesněji tedy k jedné otázce stylu a úpravy soudních rozhodnutí. Stále častěji v soudních rozhodnutích českých vrcholných soudů pozoruji vplížení poznámky pod čarou. Třeba v poslední době na Jiném právu často diskutovaný Melčák jich má hnedle 18 a z tohoto pohledu má spíš formát akademického pojednání než soudního rozhodnutí. Zarazím se a ptám se: co dělá poznámka pod čarou v rozhodnutí soudu?

O poznámce pod čarou, tedy té tajemné krásce propůjčující nesmrtelnost, již na Jiném právu řeč byla. Zajímavé povídání o zrodu poznámky pod čarou obsahuje kniha Anthony Graftona nazvaná příznačně „The Footnote: a Curious History“ (Harvard University Press, 1999). Jistě, téma je to na monografii poněkud ulítlé, ale ejmerický akademický chlebíček je tvrdý a nějak zaujmout musíte. Kniha je ale překvapivě i zajímavá. Grafton dovozuje, že původ dnešní poznámky pod čarou, tedy přinejmenším ve vědách historických, jde zpět do 17. století, kdy pomalu rodící se osvícenecká historiografie chtěla postavit své zkoumání na něčem pevnějším než posbírané orální tradici a začíná pracovat s primárními prameny, na které skrz poznámky pod čarou odkazuje. K dokonalosti pak citační aparát historických prací dovedla německá historiografie 19. století (Leopold von Ranke and Co). Grafton naproti tomu vyvrací, že by poznámka pod čarou měla vzniknout v rámci středověkých glosátorských tradic či ještě dříve v rámci anotací církevních textů v raném středověku. Glosy, které byly tradičně vpisovaná na okraje knih, nikoliv do paty listu, měly navíc na rozdíl od poznámky pod čarou jiný účel. Zatímco poznámka pod čarou v historickém výzkumu zprostředkovává odkaz na pramen primární či sekundární, glosy zachycovaly názory a postřehy glosátora k (typicky cizímu) textu. Někdy bývaly i dost impertinentní až oplzlé (co také od nebožáků sedících celé dny ve skriptoriích čekat, že?).

Moderní poznámka pod čarou do jisté míry slučuje oba výše uvedené proudy, tedy jak historiografickou poznámku pod čarou (odkaz na pramen), tak funkci poznámky jako glosy. Tedy přesněji řečeno: je asi nesporné, že poznámka pod čarou má plnit funkci odkazu na pramen. Již o něco spornější je její současné užití ve funkci glosy. Někteří autoři přitom píší v poznámkách pod čarou úplné paralelní romány. Ty už dnes, tedy přinejmenším v dílech s tématem právním, nebývají tak oplzlé, za to ale odvádějí pozornost čtenáře a tříští myšlenkový tok textu. Byť tedy poznámka pod čarou ve funkci glosy by se měla používat minimálně, přiznejme si, že patrně každý z nás někdy podlehl a nějaký „mini-románek“ si do ní tu či onde vyšil.

Poznámkový aparát ale tradičně zůstává vyhrazen odbornému pojednání z kruhů akademických; v rozhodnutí soudu jej nenajdeme, a to ani ve srovnávacím pohledu. Rozhodnutí francouzské právní kultury poznámku samozřejmě obsahovat nebude, protože kromě odkazů na platnou právní úpravu v úvodní části „visa“ (tedy „vu que“) nesmí obsahovat vůbec nic dalšího. Nicméně ani anglické či německé soudní rozhodnutí, které s doktrinální literaturou pracuje (a to nejenom, jak se často říká, se zaručeně mrtvými autory v případě rozhodnutí anglických, což ostatně není již dávno pravda), nebude obsahovat poznámky pod čarou (tedy alespoň si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí kdy viděl – rád se nechám opravit, pokud se mýlím). Na druhou stranu ale poznámky pod čarou ve svých rozhodnutích používá Nejvyšší soud USA, tedy většina jeho soudců (někteří ale ne, záleží na stylu psaní jednotlivého soudce).

Absence poznámky pod čarou v (evropských) soudním rozhodnutí asi nebude jenom otázka formátu; jedná se spíš o hlubší politický základ, který vychází z vize moci soudní jako znalce a autoritativního vykladače práva. Ten ze své podstaty nemá zapotřebí, aby se odkazoval na nějakou externí autoritu jinou, než je zákon či předchozí judikatura, kterou případně ocituje v textu samotného rozhodnutí (v závorce, pomlčkami, či integrálně přímo v textu). Soud proto nezná poznámku pod čarou, která je nástrojem akademika, jenž se musí dovolávat pramenné autority pro svá tvrzení. Obě identity (soud a akademik) pracují s jiným okruhem „závazných pramenů“, které musí citovat, aby postupovaly korektně: pro soudce to je jenom právní předpis a konstantní judikatura soudu nadřazeného, pro akademika je tento okruh podstatně širší. To má ještě další důsledek: řádný odkaz je pro akademika povinností, jinak je to plagiátor (dobře, alespoň ve slušné společnosti). Pokud ale soud bohapustě „vykrade“ něčí právní názor kupříkladu z odborného článku a neodkáže na něj, pak, pokud je jeho závěr věcně odůvodněn a akceptovatelný (byť tedy bez jediného odkazu), pak absence odkazu na pramen rozhodně není důvodem zrušení rozhodnutí na odvolačce nebo v rámci kasace.

V případě České republiky je vkrádání se poznámky pod čarou do soudních rozhodnutí jedním z vícero faktorů proměny stylu soudcovské argumentace po roce 1989. Srovnáme-li totiž styl současný se stylem kupříkladu v 70tých či 80tých letech či ještě se stylem starším (otevřeme-li si Vážného Bohouše), pak je patrná radikální proměna, především tedy v míře „debatnosti“ („diskurzivnost“ mi nikdy nešla přes jazyk), ale i škály pramenů práva v širším smyslu. Debatností myslím, že již nebývá vždy pouze oznámen výsledek, ale jsou přibírány i argumenty opačné, vyvraceny, objevují se úvahy právně politické apod. Zásadní proměna je ale v okruhu „autorit“ tedy škály citovaných pramenů – ke klasickým zákonným předpisům, přibyla v nesrovnatelně větší míře citace dřívější judikatury, a to nejen české, ale i ESLP a ESD, ale především prací doktrinálních, krásné literatury, a dalších autorit, včetně srovnání v právu (nejmenovaný kolega mi nedávno do poznámek k jednomu mému článku na toto konto dokonce napsal, že argumentaci českého Ústavního soudu lze někdy nejlépe vysvětlit tak, že „v Česku máme takový zvyk – že hlavním argumentem je, co řekl BVerfG a až pak, výjimečně, přijde na řadu i text české Ústavy“). Myslím ale, že masivní roli na „zlidštění“ podoby rozhodování obecných soudů má právě judikatura Ústavního soudu, ale i pokukování do Evropy.

Výše načrtnutý posun stylu soudní argumentace k větší debatě osobně vítám. Zvyšuje transparentnost a legitimitu soudního rozhodování tím, že vykládá všechny karty na stůl, tedy pochopitelně všechny ty, které je možné vyložit. Ptám se jenom, v jakém formátu se tak má stát. Osobně nemohu říct, že bych měl jasný názor na to, jestli je možné do textu soudního rozhodnutí dávat poznámky pod čarou. Na jednu stranu jsou zde výše uvedené argumenty toho, že soud funguje jinak, než akademik, a proto nemá zapotřebí psát poznámkové aparáty. Na druhou stranu pokud akceptujeme, že soud může (má?) odkazovat na kupříkladu doktrinální práce, ze kterých vycházel, aby ten diskůrz byl dostatečně racionální a transparentní (ať už si pod tím představujeme cokoliv), pak trvat na tom, že se toto může dít pouze formou odkazů v rámci textu samotného a nikoliv prostřednictvím poznámek pod čarou, je trochu bezduché lpění na formátu. Nebo není?


-----
(*) Poznámka mimo mísu: původně jsem koketoval i s hodně volnějším tvořivým překladem "(z)kasíruje", abych vyjádřil charakter kasačního řízení, ale pak jsem tyto třešně a višně raději opustil, neboť v českém kontextu různých soudních mafií by to nemuselo být vnímáno jako pouhý nevinný jazykový ftípek. (**)
(**) Jak tato, tak předchozí poznámka jsou jaksi zbytečné, ale když už je ten text o poznámkách pod čarou, tak jsem si prostě nemohl dovolit sem nějaké nedat.(***)
(***) Přirozeně však zatím nedosahuji poznámkové dokonalosti, jakou předvedl Rado Procházka ve svém příspěvku do Jiného práva offline (tak, konečně jsem sem přihodil také nějakou skutečnost poznámku - viz Procházka, R., Právna veda(234) a internet (235), in: Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline. Praha: Auditorium, 2008, str. 119 - 120). (****)
(****) Už raději stačí ...
Celý příspěvek

16 října 2009

Kdyby se v té Plzni o pivo tolik nezajímali … i univerzitu by si tam zřídit mohli

Vnímání času v moderní době je lineární. Pokrok, vzestup, růst. Vše musí konstatně růst, jinak je něco špatně. Při pohledu do nejmenované publikace, která se mi nedávno dostala do rukou, a srovnání tam diskutovaných názorů s věcmi, které v diskusích na tomto blogu v poslední době zaznívají, bych si vůbec nebyl jist, že osvícenecké „napřímení“ časové osy nebyl odjakživa jen mýtus. Neboť vše se vrací kruhově či spirálovitě zpět. Zde je příklad: níže přetiskuji několik vybraných pasáží z oné nejmenované publikace, kterou myslím není problém identifikovat.

Pokud je oprávněna a nutná čistá theorie? … My té theorie méme ještě ohromně málo u nás v Čechách. U nás je produktivní vědecké práce úžasně málo. Stojíme tu na velmi nízkém stupni…

Co tedy všeobecné vzdělání je? Není sumou vědomostí, sice by konversační slovník byl nejlepším prostředkem vzdělávacím. Lidé s takovým encyklopedickým vzděláním nám neimponují …

… mluvě pak o univerzitách, mluvím hlavně o fakultě filosofické a právnické … university nefungují dnes tak, jak bychom si přáli. Vidím na nich tyto vady: předně, že slučují dvojí účel, jednak universitou se mají vzdělávat úředníci, učitelé, kněží, tedy lidé oficiálně úřadující ve společnosti vůbec, praktikové. To je úkol nějaké akademie, nějaké odborné školy. Vedle toho se má pěstovat na universitách a pěstuje se také věda pro vědu, ale je patrné, že tento dvojí účel je velmi různý, a ne každému se podaří náležitě ho spojit. Odtud ten rozpor, ta nejednotnost na našich fakultách. Nevyhovuje se ani jednomu ani druhému účelu. Ani věda se nemůže volně pěstovat, ani se nezdělávají náležití praktikové …

Druhá vada universitního vzdělávání je způsob přednášek. De facto naše universita nedělá nic jiného, než že se přednáší. To je hodně málo; tento způsob přednášení je zastaralý … University vznikly v době, kdy poměry byly zcela jiné, nebylo knih; psát bylo ohromné břemeno, ohromná obtíž, profesor nepsal knihu, ani žák nic nepsal, včecko bylo ústní; profesor se často držel knih osob jiných. Všech těch prostředků pro vzdělání, jež jsou těď, nebylo: knih, komunikačních prostředků … Ale jak to bývá, my jsme dochovali formu starou, a zatím jsou poměry docela jiné…

V novější době vznikají semináře, a tím se tyto vady paralysují, ale v míře velice skromné… Při vzdělávání právě hlavní věcí je methoda: naučit se, jak se to dělá, to pro mladého studenta v přednášce patrné není…

Ovšem u nás jsou poměry abnormální … První velikou abnormálností je, že je universita jedna a ta že je neúplná … První tedy je, aby byla druhá universita. Kdybychom skutečně stáli o kulturní práci více nežli dosud, již bychom měli mluvit o třetí universitě. Proč tak bohaté město, jako je Plzeň, nemohlo si samo zřídit universitu, kdyby jen nestálo tolik o plzeňské pivo.

My nemáme českých účebnic. Není-li to trapné, když já … mám podávat prameny: českých není, řeknu titul anglický, francouzský, student však neumí ani anglicky, ani francouzsky, jen německy, já musím pak pořád udávat německé knihy. To je národní lež, že my proti Němcům bojujeme – z německých učebnic studujeme …
Celý příspěvek

11 června 2009

Pohřeb se slevou (ale bacha na děti)

Na jednom náměstí v dánské Kodani mě minulý týden upoutala svérázná výstava značek a cedulí. Nashromáždil je během svých cest po světě jeden dánský cestovatel. Zde je několik z nich:

























Konečně na závěr cedule, která mě zaujala asi nejvíce. Nechám se překvapit, zda něco podobného co nevidět náhodou nepřijde v nějakém tom vládním protikrizovém balíčku ...


Celý příspěvek

08 května 2009

Na volby … vědecky

Rád bych upozornil na poněkud netradiční výstup z jednoho politologického projektu na Evropském univerzitním institutu – tzv. „EU Profiler“. Jedná se o interaktivní návod pro (nejen nerozhodnuté) voliče pro nadcházející volby do Evropského parlamentu. Program se Vás dotáže na sérii 30 otázek, přičemž 28 z nich je „celoevropských“ a 2 vždy s ohledem na jednu ze 27 členských zemích, kterou zadáte jako Vaši zemi. Na základě těchto a dalších otázek Vám pak program vygeneruje v podobě poziční mapy, kterému politickému uskupení v rámci Vámi zvoleného členského státu máte nejblíže (a který byste z tohoto důvodu mohli volit).

V rámci dané poziční mapy si pak můžete kliknout na kteroukoliv stranu. Tak se dostanete na stránku obsahující citáty z programových prohlášení jednotlivých stran a vysvětlení, proč se s danou stranou názorově shodujete či nikoliv. Číst všechny programové dokumenty a internetové stránky politických uskupení pro zpracování těchto údajů myslím vyžadovalo jistou dávku masochismu …
Celý příspěvek

24 dubna 2009

Mrtvé Čínany nevystavovat!

I tak by šlo shrnout rozhodnutí pařížského tribunal de grande instance, který zakázal další vystavování preparovaných čínských mrtvol. Jedná se výstavu “Our body, à corps ouvert”. Těla byla skutečně otevřená : svaly, cévy, kosti. Ostatně kdo má zájem, může se podívat sám třeba sem anebo sem.

Francouzský soud další pokračování výstavy zakázal k návrhu dvou (patrně) občanských sdružení – „Solidarité Chine” a „Ensemble contre la peine de mort“. Sdružení tvrdila, že obchodní společnost z Honkongu, která výstavu provozovala, použila k „získání exponátů“ patrně popravené čínské vězně a jiné jedince, kteří by si asi nepřáli být vystavováni.

Rozhodnutí jako takové se mi bohužel nepodařilo zatím na internetu najít, nicméně z fragmentů v různých francouzských tiskovinách by se zdálo, že soud své rozhodnutí opřel hlavně o čl. 16 odst. 2 Code Civil, který umožňuje soudci zakázat ohrožování osobní (fyzické) integrity člověka („Le juge peut prescrire toutes mesures propres à empêcher ou faire cesser une atteinte illicite au corps humain ou des agissements illicites portant sur des éléments ou des produits de celui-ci.“) Systematicky se jedná o podmnožinu osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla pouze „protažena“ do posmrtné ochrany.

Víc se asi v tuto chvíli nedozvíme. Francouzská galerie se proti rozhodnutí odvolala, takže se tím bude zabývat Cour d´appel de Paris. Zajímavé bude ale třeba, jakým způsobem se bude dokazovat (či se již asi dokazoval) původ těl a (předchozí) udělený souhlas k vystavování. Předpokládal bych, že toto musí prokázat provozovatel výstavy. Patrně tedy nikoliv její majitel, neboť lidské ostatky (ne)mohou být předmětem vlastnického práva. Ani takto hezky „zpracované“? A co tak „přidaná“ hodnota v podobě konzervace atd? No, jedno je jisté: právníci se jistě nebudou nudit …
Celý příspěvek

06 září 2008

Právo a instalatérství

O instalatérství coby typu zkoumání práva jsem se poprvé doslechl před dvěma lety na konferenci pořádané u příležitosti otevření nové budovy Nejvyššího správního soudu (program zde, sborník zde). Tehdy vystoupil s dnes již legendárním příspěvkem na toto téma místopředseda NSS, Michal Mazanec. Příspěvek nesl název „O správním soudnictví dvojako: pohled právního instalatéra“. Jako první definoval klíčové pojmy nově vznikajícího oboru, jako kupříkladu „hltnost“ systému správního soudnictví, průtoky, filtry, kanalizační odbočky aj.

V té době jsem ještě neměl tušení, že pan místopředseda není pouze originálním osamělým běžcem, ale že je součástí širšího celoevropského hnutí. To jsem se dozvěděl až nedávno, poté, co jsem otevřel první svazek druhé ročníku časopisu Journal of Comparative Law. Zde byl na str. 192 – 194 přetištěn projev Lord Justice Sedleyho, člena anglického Odvolacího soudu s názvem „Law and Plumbing“. Projev byl pronesen v září 2006 na výroční konferenci Society of Legal Scholars na Keele University.

Ve svém zamyšlení vyzvalo jeho lordstvo k založení nového hnutí právní vědy, a to „právo a instalatérství“. Nabízí množství argumentů pro jeho vznik. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, že by byl tento projev někde volně dostupný v elektronické podobě; nabízím proto alespoň svůj pracovní překlad klíčových pasáží (nicméně s výhradou, neboť jeho lordstvo se trochu spisovatelsky rozjelo a nejsem si jist, že jsem všechny třešně a višně přeložil naprosto přesně).

Ač si nenárokuji být více než prostý řemeslník práva, postupem času jsem dospěl k potřebě paralelního systému pragmatického myšlení, který by byl sto nabídnout porozumění pro fungování práva a cíle, ke kterým by právo samotné mělo směřovat. Chci proto uvést nový směr v právní vědě: hnutí právo a instalatérství [„the law and plumbing movement“].

Co mohou právo a instalatérství nabídnout jeden druhému a proč by mělo být snadno patrné. Soudce přistupuje k případu s obdobnou odevzdaností a počestností jako instalatér, když je volán k zákazníkovi. Oba vědí, že by nebyli voláni, pokud by snahy těch lidí, kteří se nalézají na místě samém, neměly za následek to, že na místě je po kotník vody. Ačkoli soudce, na rozdíl od instalatéra, nemůže žádat majlant za to, že se dostaví, s instalatérem sdílí to sadistické potěšení prohlížet si trosky a sténat: „Bože, Bože, kdo tohle instaloval“? Je pravda, že soudce nemůže soutěžit s ohledem na další část instalatérova monologu: „Měl stetson a ostruhy, což? Nu, doufám, že koně nechal za dveřmi.“[*] Nicméně soudcovský monolog, ač méně temperamentní, je neméně ostrý ve svých výtkách na nevhodnost formulace parlamentní a ministerské legislativy; neschopnost vyjednavačů smluv; hloupost či zášť účastníků řízení; neschopnost advokátů pochopit, oč běží, a v těch vzácných okamžicích, kdy to pochopí, se toho držet; až spirituální odtrženost akademických komentářů od skutečného světa, hlavně tedy těch, které doporučují opačné řešení než to, které se zamlouvá soudci samotnému.

Zkušený soudce ale především sdílí averzi zkušeného instalatéra k jakémukoliv aktivismu. Oba znají hodnotu vypnutí vody u hlavního rozvodu spolu se slibem být zpět hned, jak to práce dovolí – stejný postup je znám na Strandu stejně jako v Marevě;[**] anebo ucpání díry troškou tmelu s tím, že se počká na další pohotovost – v latině se tomu říká stare decisis. Naivní radikálové – z příslušnosti k této kategorii jsem byl sám svého času obžalován – kteří věří, že soudce je buď aktivistický nebo spí (anebo je možná už mrtvý), chyběli v hodinách filosofie. Jak [...] vysvětlil již před stoletím [...] nedělat nic nemůže mít žádné následky.

Toto jsou tedy některé z důvodů [...], pro které bych doporučil instalatérství jako činnost pro právní vědce, která může právu dodat hodnotné porozumění a nové cíle.[***]

Vím, že existuje mnoho vědců, kteří řeknou, že tuto mezeru již zaplnila ekonomie; já bych si sám za sebe rozhodně přál toto uznat a vzdát hold tomuto historickému proudu právní filosofie a praxe. Skromnosti jejich ranných zastánců, kteří ji nazývali jednoduše „pragmatismem“ (trochu stejným způsobem, jako když vlastníci pozemků nazývají střílení ptactva a zvířat jejich „zachovávání“ [****]), by nemělo být dovoleno, aby zastřela její původ, který se nenalézá v nějaké staré ekonomii – nějakých ekonomických teoriích o společenském blahobytu a podobných změkčilých žvástech – ale v mužné chicagské ekonomii, která nám dala pád na Wall Street z roku 1929 a mnoho jiného, za co svět není vždy tak vděčný, jak by být měl. Jak byste mohli očekávat, tento směr nám v rukou právníků dal takové hodnotné analytické a prognostické nástroje, jako je model kriminálníka coby racionálního člověka, který chce maximalizovat svůj profit (hned se nám vybaví chorobný pachatel sexuální trestné činnosti či lupič závislý na drogách), takže – pokud smím ocitovat svého kolegu soudce Richarda Posnera – „zvýšení závažnosti sankce anebo zvýšení pravděpodobnosti jejího uložení sníží kriminalitu“. Právě tento typ blahodárného triumfu ekonomické logiky nad empirickým rozumem nám dal hodnotné modely jako je trestní systém, který projektuje svůj program stavby věznic na základě počtu zaostalých dětí ve státních školách. Proč se zabývat příčinami, když je o tolik snazší a populárnější zabývat se pouze následky? To nám může říci pouze ekonomie.

Ve stejném pragmatickém duchu proto doporučuji instalatérství jako model pro právní vědu. [...]

V myšlenkách na nové uspořádání práva v podobě nějaké vnější filosofie nebo činnosti vskutku není nic moderního a už vůbec nic postmoderního. Historická opozice práva common law vůči zneužívání monopolů byla bez pochyby odsouzena k záhubě, nicméně teorie Adama Smitha, přinejmenším tedy ty, které vyšší třída považovala za užitečné, byly před dvěma stoletími použity, aby strhly ochrannou konstrukci vytvořenou common law trestnými činy dělení trhu – nové prodávání skoupeného zboží, zamezování prodeje a ovládnutí. O dvě století později máme na jejich místě zákonnou konstrukci práva hospodářské soutěže, a ve Spojených státech systém práva antitrustového, kterou se pokoušíme omezit kruhovou logiku trhu. Prsty na těchto kamnech by si ale neměli pálit právníci a soudci, ale politici a veřejná správa. Soudci jsou a měli by být vynalézaví; nemají ale a neměli by být pověřeni zákonodárnou činností.

Nevyhnutelnou zákonitostí každé teorie práva a spravedlnosti – včetně představy, že právo je uzavřený systém, který definuje sám sebe – je, že naráží na realitu. Do modelové systému nedbalostní odpovědnosti za škodu nebo systému smluvního můžete zabudovat libovolný společenský, politický, ekonomický, morální či právní prvek; nebude ale fungovat ve společnosti, která věří, že pokud je váš dům zaplaven, pak je to kvůli něčemu, co jste provedli ve vašem minulém životě. Právo zasahuje do a je zasahováno vším, čeho se dotkne, včetně ekonomie a instalatérství. Tím se ale žádným z nich nestává; a žádný z nich, ani instalatérství, není oprávněno činit z práva svého zajatce nebo služku.

_______________________________
Poznámky předkladatele (aneb pocta Janu Kantůrkovi):
* Zdá se, že předtím, než anglický trh zaplavili polští instalatéři (zde foto z dovolené ve Francii, zde po návratu do Polska), byla tato žádaná, nicméně nikoliv milovaná profese vykonávána občany západních států Spojených států amerických. Náhled na kvalitu jejich služeb nebyl zřejmě vysoký.
** Strand je ulice v City of Westminster, tedy centru Londýna, na které se nalézají hlavní anglického soudy (Royal Courts of Justice). Názvem ulice je v anglickém právnickém slangu označováno srdce anglické justice, které zde sídlí, především tedy High Court a Court of Appeal (a obecněji právnický stav, neboť komplex advokátských „chambers“ začíná na druhé straně ulice).
Jedinou Marevu, kterou znám, je Mareva Injuction, tedy předběžné opatření zmrazující účty žalovaného, kterou asi jeho lordstvo v této souvislosti na mysli nemělo. Vylučovacím Google Search (pro kautelové a opticko-prizmatické našince: „argumentatio ad eliminationem googlensis“) docházím k závěru, že se asi také nebude jednat o Marevu Galanter, což je bývalá tahitská královna krásy, ale odkaz směřuje patrně ke stejnojmenné francouzské společnosti vyrábějící bazény, která bude instalatérství nejblíže.
*** Zde jsem se snažil v českém překladu zachovat vtipný dvojsmysl, který je v anglickém textu: nevím, zda to byl úmysl autora, ale z formulace Lorda Sedleyho není patrné, jestli právním akademikům doporučuje pouze sledování instalatérské činnosti jako vhodného inspiračního zdroje pro právní vědu, anebo jim rovnou říká, ať jdou raději sami těsnit trubky a kolena. Nicméně představa zasloužilých docentů pražské právnické fakulty, kterak brouzdají po vzoru Ivana Trojana po Starém městě v modrácích a vydávají se za instalatéry, mě fakt vcelku dostala.
**** V angličtině tedy „conservation“. Toto ostatně není vtip, ale vážně míněný argument anglické lovecké lobby (nejenom té liškové), která argumentuje, že vyšší kvóty pro odchyt a střelbu ptactva a drobné zvěře jsou vhodné pro její ochranu a zachování.
_________________________________

Pokud to laskavý čtenář vydržel s Lordem Sedley v překladu mé maličkosti až sem, tak začíná právem pochybovat, že k založení nového směru „právo & instalatérství“ vskutku dojde. Motiv instalatéra byl použit jako podvozek pro vtipnou filipiku vůči různým směrům v právním myšlení typu „law & cokoliv“, z nichž tedy prominentním cílem se stalo hnutí „law & economics“.

Jeho lordstvo má přirozeně pravdu v tom, že právo by se nemělo stávat zajatcem cizí metodologie (zajímavou otázku, zda má nějakou vlastní, si dovolím nechat stranou). Na druhou stranu ale může být ekonomická analýza práva jedním z velice užitečných nástrojů coby kontextuální argument – stejně jako politologie, sociologie aj. Problém nastává v okamžiku, kdy se stává argumentem jediným a určujícím; pak se stává dogmatickým a nezpochybnitelným, ostatně jako kterýkoliv systém, který přísahá v jediného ajatolláha.

Vše tedy asi bude o zdravé rovnováze mezi různými typy kontextuálních argumentů jiných vědeckých či normativních systémů, které právu vypomáhají a dále o určité hodnotové transparentnosti v přiznání, čím vlastně argumentuji a proč. Pokud tedy člověk nepodlehne sebeklamu, že je od hodnot a vnějšího kontextu osvobozený normativista (či pozitivista, nálepku dosadit prosím dle libosti); i to je ale typ volby, mám ale obavu, že té méně šťastné.
Celý příspěvek

21 března 2008

Němci, prosím, anektujte nás!

Italská politická scéna nebývá řazena ani mezi ty nestabilnější, ani mezi ty nejprogresivnější. Jedná se o vzácnou symbiózu tradiční nestability. Pravidelným komponentem však také bývá národní hrdost; i když to tu stojí za houby, jsou to naše, italské houby.

Nejnovější výstup italské mimoparlamentní opozice však překonává i tuto národní (národnostní) dimenzi. Ve vlivném německém politickém týdenníku „Die Zeit“ vyšlo ve vydání ze dne 14. února 2008 provolání Beppe Grilla. Signore Grillo je původním povoláním komik a televizní bavič, který poté, co byla z politických důvodů ukončena jeho show v televizi, se stal mužem zábavných stadiónů a arén, ale také známou postavičkou italské mimoparlamentní opozice. Jeho provolání, publikované v němčině v Die Zeit a následně v jiných evropských časopisech a v italštině a angličtině na jeho blogu, skutečně vyzývá Němce, aby anektovali Itálii, neboť země je natolik zkažená a zkorumpovaná, že si není schopna vládnout sama.

Satirické provolání je urážlivé pro obě strany; tedy jak pro Italy, tak pro Němce. O Italech se člověk dozvídá ledasco nového, a to otrlý jedinec mého ražení: netušil jsem kupříkladu, že v italském parlamentu sedí 24 pravomocně odsouzených jedinců (oblíbená skutková podstata je nadržování mafii a podvody všeho typu), kteří jenom díky poslanecké a senátorské imunitě nenastoupí výkon trestu. A pokud budou voleni opakovaně (či ještě lépe dostali senátorské křeslo nadosmrti), pak je pravomocné trestní rozsudky asi už ani moc netrápí.

Textem také probleskuje klasický pohled Italů na Němce: bývá to obdiv kombinovaný s nenávistí. Italové své válečně spojence obdivují za precisnost, organizovanost a schopnost dotáhnout věci do konce; zároveň je za to ale také nesnášejí. K vztahu těchto dvou národů se mi vždy vybaví nesmrtelná scéna z Benigniho „La Vita e bella“, kde v rámci italsko-germánské družby konce třicátých let na jedné večeři u italského prefekta německá „Fräulein“ učitelka vykládá, jaké typy matematických příkladů se učí v Reichu školáci („Kolik říšských marek ušetří ročně stát, když utratí tolik a tolik postižených …“), a celé osazenstvo u stolu dělá obdivné „áaach“.

Z úplně jiného soudku: v poslední době jsem v tisku četl, že ministerstvo spravedlnosti připravilo zásadní novelu volebního zákona; navrhované řešení se prý minimálně v jedné ze tří navrhovaných variant inspirovalo italským volebním bonusem, který dostává vítězná strana, aby byla schopna zajistit vládnutíschopnou většinu. Moc se to asi nepovedlo: Prodiho vláda je již minulostí a volební bonus v případě vnitřních rozpadů koalic a neschopnosti se dohodnout k ničemu. Nechme se překvapit, s čím tedy ministr spravedlnosti přijde. Otázkou však je, jestli se nějakými bonusy řeší skutečný problém vládnutí v Čechách. Tím totiž, podle (nejen) mého názoru, nebyly od poloviny devadesátých volební paty, ale vnitřní nestabilita vládních koalic. A na té volební bonusy, pokud nebudou ve výši nějakých 50 křesel ve Sněmovně, aby mohla vládnout jedna strana, nic nezmění. Že bychom začali psát do Němec?
Celý příspěvek

08 prosince 2007

Esra a umění (svobodného) románu: ano, ale bez toho sexu!

Román „Esra“ vyšel zjara roku 2003. Vypráví milostný příběh dvou postav, Adama a Esry. On je spisovatel, ona herečka. Děj se odehrává na jednom mnichovském předměstí. Vztah obou protagonistů je odsouzen k zániku. V cestě stojí mnoho faktorů: Esřina panovačná matka, smrtelně nemocná dcera z prvního manželství a též první manžel, od kterého se Esra ani po rozvodu nedokáže odpoutat.

Román je psán v ich-formě. Vzbuzuje zdání značné míry autobiografie samotného spisovatele, Maxima Billera. Zřejmě se nejednalo pouze o zdání: po přečtení románu podaly autorova bývalá přítelkyně a její matka žalobu u mnichovského zemského soudu. Domáhaly se stažení knihy z prodeje a zákazu její další distribuce. Namítaly, že román vykazuje tolik biografických prvků, že dochází k porušení jejich osobnostních práv.


Je pravdou, že štětec, kterým autor svoji románovou přítelkyni maluje, není zrovna jemný: Esra vystupuje jako váhavá až mírně labilní postava, psychicky závislá na své matce. V reakci na smrtelnou nemoc své dcery a zjištění vlastního těhotenství Esra ústy autora přemítá, zda si má dítě ponechat jako „náhražku“ toho, co ji možná za chvíli umře, anebo má podstoupit umělé přerušení těhotenství. V neposlední řadě pak román obsahuje četné erotické pasáže a detailní popisy sexuálních styků Esry a autora. Portrét Esřiny matky není o nic lichotivější, možná právě naopak: je líčena jako depresivní, psychicky labilní a hádavá postava, která terorizuje rodinu, zanedbává děti. Je jí dokonce podsouván pojistný podvod a alkoholismus.

Problémem v případě obou románových postav byla skutečnost, že se jejich románová biografie překrývala se skutečnými životopisnými údaji autorovy bývalé přítelkyně a její matky. Bývalá přítelkyně autora byla nositelkou Spolkové filmové ceny za rok 1989. Esra vyhrála fiktivní „Fritz-Lang-Preis“ za filmovou roli. Obě se vdaly mladé, měly dceru z prvního manželství, která byla vážně nemocná, obě se následně rozvedly a znovu otěhotněly. Esřina matka, v románu nazvána Lala, je stejně jako reálná matka držitelkou alternativní „Nobelovy ceny“ za rok 2000 (která je v románu přejmenována), vlastní hotel v Turecku a je aktivistkou v oblasti ochrany životního prostředí. Jak uzavřel zemský soud v Mnichově v rámci svých skutkových zjištění, s výjimkou v knize popsaných sexuálních praktik, které zřejmě nebyly předmětem dokazování, se rodinné a životopisné poměry Esry a Laly stoprocentně překrývají s reálnými osobami stěžovatelky a její matky.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění vydal zemský soud v Mnichově k návrhu autorovy bývalé přítelkyně a její matky zákaz prodeje knihy s poukazem na porušení osobnostních práv obou žalobkyň. Vrchní zemský soud zamítl odvolání autora a jeho nakladatele a potvrdil rozsudek prvního stupně. Spolkový soudní dvůr odmítl revizi případu (dovolání).

Případ přirozeně skončil před německým Spolkovým ústavním soudem. Tomu trvalo vynesení rozhodnutí dva roky: nakonec tak učinil v červenci 2007, nicméně písemné vyhotovení bylo k dispozici až v říjnu 2007. Rozhodnutí (usnesení 1. senátu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. – 1 BvR 1782/05 -) je to velice hutné, a to i na německé poměry. Je to do značné míry pochopitelné: knihy se v Německu (tedy před sjednocením obou Němecek v té spolkově-republikánské západní části) od skončení druhé světové války nezakazují často (přesněji řečeno, Esra je po Mannově románu „Mephisto“ teprve druhým románem v Německu od druhé světové války zakázaným).

Spolkový ústavní soud (SÚS) neměl lehkou úlohu: jak vybalancovat střet mezi svobodou umění a ochranou osobnosti? Jak určím, co je ještě svobodné umění (či svoboda projevu vyjádřená uměleckou formou) a co typem pomluvy? Přeskočme definiční a právně rekapitulační tanečky v úvodní části odůvodnění (body 57 –73) a podívejme se přímo na otázku, jak obě ve střetu stojící práva vyvážit.

SÚS zdůrazňuje, že východiskem u posuzování poškození osobnostních práv románem by měla být skutečnost, že román je z povahy věci fikcí, která si nečiní žádný nárok na výpověď o realitě. Z tohoto důvodu by zásah určitého literárního díla do osobnostních práv neměl být poměřován realitou, ale uměleckým, estetickým měřítkem. Jak něco podobného funguje mi není z odůvodnění příliš jasné (a při čtení odlišných stanovisek zjišťuji, že to není příliš jasné ani přehlasovaným soudcům).

Pro samotné posouzení zavádí SÚS jakýsi stupňovitý test:

(i) K porušení osobnostních práv může dojít pouze tehdy, pokud je určitá románová postava rozpoznatelná, tedy v románové postavě nalezla odraz nějaká postava skutečná. Nestačí ale, aby ji rozpoznal kupříkladu pouze odborník (historik, literární kritik apod.); musí ji být schopen rozpoznat také běžný čtenář, tedy hezky právnicky řečeno, její rozpoznání „není nesnadné pro ne bezvýznamný okruh čtenářů“ (bod 75). V případě Esry je tato podmínka splněna: není zrovna velký počet členů turecké komunity v Německu, kde matka dostala alternativní Nobelovu cenu a dcera filmovou cenu. Rozpoznatelnost je, také ve spojení s ostatními faktory, zřetelně dána.

(ii) Porušení osobnostního práva musí být závažné, tedy nesmí se jednat o minimální ohrožení anebo pouze potenciální ohrožení.

(iii) Samotný klíč k rozhodnutí je podle mého názoru v kroku třetím, tedy jakémsi vztahu nepřímé úměry, který funguje ve dvou rovinách. Jednak s ohledem na určení, nakolik se v rámci románu jedná o rozpoznatelné osoby a nakolik o fikci a dále jakou měrou smí být zasaženo do osobnostních práv. Pro obojí používá SÚS nepřímou úměru:

a. Čím více se románová figura vzdaluje osobě skutečné, tím více se jedná o umění a nikoliv popis reality maskovaný jako umění (bod 85).
b. Čím více se románová figura vzdaluje reálné osobě, tím více si toho autor „smí dovolit“, tedy tím více smí zasáhnout do jejích osobnostních práv (popisem choulostivých scén, psychologických problému apod.). Naopak čím více se románová figura blíží skutečné osobě, tím větší je poskytována ochrana osobnostním právům (bod 90).

Výše uvedený test pak SÚS aplikuje na situaci stěžovatelky a její matky. V tom okamžiku však nastává trochu problém: zatímco v případě stěžovatelky samotné, tedy románové Esry, dojde SÚS k závěru, že její osobnostní práva byla porušena a že zákaz prodeje knihy vydaný obecnými soudy je v souladu se Základním zákonem (německou Ústavou), v případě stěžovatelčiny matky, tedy románové Laly, dojde naopak k závěru, že její osobnostní práva dotčena nebyla. Rozlišení mezi situací obou žen je velice subtilní. Vychází ze dvou důvodů: za prvé, zatímco o Esře vypráví autor v ich-formě a takovým způsobem, že tomu má čtenář věřit, o Lale vypráví autor pouze „z doslechu“ skrze to, co mu vyprávěla dcera. Za druhé, zatímco tedy o matce říká, že je „pouze“ psychicky narušená alkoholička, která tyranizuje své okolí a peníze za alternativní Nobelovu cenu zpronevěří v rámci pojistného podvodu, v případě dcery v rámci líčení sexuální eskapád také přidává „detailní líčení nejintimnější detailů ženy, která je tím zřetelně rozpoznatelná jako jeho skutečná intimní partnerka“ (bod 102 rozhodnutí). Citace z knihy bohužel v tomto ohledu chybí (byla koneckonců zakázána).

Nevím. V otázce aplikace výše uvedeného testu bych spíš souhlasil se soudci, kteří formulovali odlišná stanoviska a konstatovali, že rozdíl, který líčí většina v míře zásahu do osobnostních práv obou žen, jako zásadní rozdíl nevnímají. Navíc jak menšinové stanovisko dodává, v případě románu, který je z povahy věci jedním dílem, je rozhodnutí většiny tak trochu podivné: s ohledem na stěžovatelku (dceru) SÚS potvrdil rozhodnutí obecných soudů a definitivně román zakázal. S ohledem na druhou stěžovatelku (matku) však rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že k zásahu do jejich osobnostních práv nedošlo. V součtu však zůstává román stále zakázán.

Standard přezkumu, které by pro podobné situace nabídla menšina, je odlišný a o poznání liberálnější. Pracovně bych jej nazval „vše, jen ne románový podvod“. Dle menšiny by mělo být možná zakázat román pouze tehdy pokud „je při celkovém posouzení románu zjevné, že tato umělecká forma byla zneužita a je pouze klamavým obalem, transportním prostředkem, který má určitou osobu urazit, pomluvit či znatelně zlehčit, pak tento román není chráněn zárukou umělecké svobody“ (bod 124). Menšina uzavírá, že podle testu, který stanovila většina, by ve své době došlo asi i k zákazu Goetheho „Urpení mladého Werthera“; Goethe v něm koneckonců zobrazil své (seznatelné) současníky v nikoliv lichotivé a už vůbec ne cudné poloze. A nějaká ta erotika by se jistě také našla.

Jak jsem již zmínil, rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je vskutku hutným čtením; byl jsem proto nucen hodně jej zjednodušit, což má za následek nepřesnosti. Nicméně i tak je myslím zásadní otázka zřejmá, stejně jako problém, se kterým se SÚS nevypořádal příliš jasně: jestliže je základní úlohou románu vytvořit virtuální realitu v hlavě autora a následně na papíře, mohu ji poměřovat zpětně se skutečností? Měl snad M. Biller v úmyslu, aby mu čtenáři věřili, že sexuální eskapády, které prožívá Adam s Esrou, jsou vlastně jeho a jeho bývalé přítelkyně? Měl by být konflikt mezi ochranou osobnosti v otázkách pomluvy v tisku či v literatuře faktu posuzován stejně, jako v beletrii?

Reakce v německém tisku na rozhodnutí SÚS byla smíšená. Na jednu stranu se zvedla vlna a la „zachraňte uměleckou svobodu“, která spatřuje v rozhodnutí SÚS návrat cenzury (viz např. Süddeutsche Zeitung ze dne 13. a 14. října 2007, s. 13). Stejně tak se novináři ptají, jak mohou vůbec soudci rozumět tomu, co je to umění. Poněkud střízlivější pohled nabídl úvodník týdenníku „Die Zeit“ ze dne 18. října 2007 (s. 1), který na jednu stranu ocenil profesní solidaritu autorů, nakladatelů a novinářů, na druhou stranu ale v krásně stručném titulku zachytil asi hlavní poselství Esry: „Více fantasie, prosím“, s podtitulkem „Román Maxe Billera „Esra“ by býval mohl vyjít. Šlo jen o pár uměleckých grifů, nikoliv o svobodu umění“.
Celý příspěvek

01 prosince 2007

Prosincová štramberská ouška

Vánoce za dveřmi. V italských výlohách se začínají slaňovat Santa Klausové. Lezou po takovým malých žebříčcích. Pokud se na to díváte z větší dálky, vypadá to spíš jako oběšený Santa, nehybný červený flek v jinak bílé výloze. Občas se okolo zhoupne i nějaký ten sob.

Dosti morbidností: tímto postem chci vlastně velice poděkovat našemu milému hostu, E. Wagnerové, za ústavně právní prozáření sychravých listopadových dnů. Pozdní poděkování však náleží také K. Čermákovi a J. Baxovi; od letních okurek jsme vlastně jenom průběžně měnili profily hostů, aniž by docházelo k samostatnému vítání či loučení.

Protože nastává období cukrovinek, čaje a svařáku, i Jiné právo přidá adventní sladkost. V prosinci máme potěšení přivítat hnedle dva hosty: Maricu Pirošíkovou a Víta Schorma. Byť z různých břehů Moravy, jsou profesně spjati někdy možná trochu nevděčným úkolem obhajovat Slovenskou, respektive Českou republiku před Evropským soudem pro lidská práva. Těšíme se na jejich paralelní úvahy, které se jistě nebudou omezovat pouze na štramberská ouška.
Celý příspěvek

23 listopadu 2007

Evropský univerzitní institut potřetí - jak se hlásit?

V posledním z příspěvků o Evropské univerzitním institutu, který navazuje na povídání o struktuře Institutu a propagační post, se nyní vracím na úplný počátek: kdo a jak se může na Institut hlásit? Rozlišme dvě kategorie potenciálních zájemců o působení na Institutu: vědecké pracovníky a zájemce o doktorandské studium. Prvně zmiňovaní, tedy vědečtí pracovníci s již dosaženým titulem Ph.D., se již dnes mohou ucházet o stipendia (fellowships) pro vědecké pracovníky (Fernand Braudel, Jean Monnet a Max Weber Fellows). Ta jsou již dnes udělována bez ohledu na národnost kandidáta. Za poslední tři roky se však nezdá, že by tato možnost české (či slovenské) vědecké pracovníky příliš lákala.


Situace je problematičtější se zájemci o doktorandské studium. Systém financování studia pro doktorandy na EUI je vystavěn tak, že každá smluvní strana Smlouvy o založení EUI financuje studenty své státní příslušnosti. Některé členské státy (kupř. Lucembursko či Nizozemí, anebo též asociovaný stát Švýcarsko) poskytují svá „národní“ stipendia nejen studentům, kteří mají jejich státní příslušnost, ale také studentům z jiných členských států, kteří mají trvalý pobyt na jejich území a vystudovali tamní vysokou školu/respektive jsou činní v tamním akademickém sektoru. Česká republika, stejně jako třeba Maďarsko, Bulharsko a Malta, však doposud nejsou smluvní stranou Smlouvy o založení EUI. To znamená, že na Institutu v současnosti neexistuje financování (granty) pro studenty české národnosti.

Slovensko ke Smlouvě o EUI přistupuje; zdá se, že slovenští studenti by mohli na Institutu začít studovat již od akademického roku 2008/2009. Úmluvu o založení EUI by se Slovensku mělo podařit ratifikovat do začátku akademického roku 2008; nicméně, i pokud by se tak nestalo, existuje možnost dohody mezi Slovenskem a Institutem o dočasném vysílání studentů, která je vcelku flexibilní a závisí na počtu kvalitních zájemců o výzkum ze Slovenska a vůli slovenské strany.

Také česká situace by se snad měla také časem změnit. Podle informací poskytnutých autorovi z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyjádřila Česká republika přání ratifikovat Smlouvu o založení EUI ústy tehdejší ministryně školství Petry Buzkové již v listopadu 2005. Od té doby probíhají jednání o přistoupení. Úmyslem české strany zatím je financovat až 4 nová stipendia pro české studenty každý rok, a to, pokud možno, již od akademického roku 2008/2009. To by znamenalo, že na Institutu by v budoucnosti mohlo studovat až 16 českých studentů zároveň. České MŠMT původně (květen 2007) vyjádřilo přání dosáhnout dohody s EUI do konce roku 2007; první čeští studenti by pak mohli na EUI nastoupit od září 2008. Nyní se však bohužel zdá, že mírný stav bezvládí, který zdá se panuje na současném MSMT, se negativně podepíše na procesu přistoupení: vyjednávání se v listopadu 2007 opět zastavila a zdá se, že se čeká na politické rozhodnutí nového ministra.

Nevím. Diskuse o „prioritách“ české vlády při financování vědy a výzkumu již na stránkách Jiného práva proběhla. Nebudu opakovat argumenty tam učiněné. Podle údajů, které se ke mě dostaly, by vyjednaný český příspěvek měl obnášet 180 tisíc Euro ročně. Jedná se o nabídku počáteční „slevy“, kterou Institut učinil vůči vícero novým členským státům: kupříkladu stejně velká Belgie platí sumu pětinásobně vyšší. Je pět miliónů korun hodně či málo pro financování 16 českých studentů a národní účasti na evropské výzkumu?

Samotný proces přijímání doktoranda na EUI se skládá ze dvou kol: písemného a ústního. Písemné kolo probíhá dnes již výlučně elektronicky. Každoroční uzávěrka je přihlášek je k 31. lednu toho roku, ve kterém by uchazeč rád začal studovat. Detailní seznam dokumentů, které musí každá přihláška obsahovat a v jakém formátu, je k dispozici na internetových stránkách EUI. Pokud bude uchazeč postoupí do ústního kola, pak bude pozván k ústnímu pohovoru, který se uskuteční v průběhu měsíce dubna. Ústní pohovor se zaměřuje na debatu o uchazečovu plánu studia, tématu jím navržené disertační práce a debatu o širších výzkumných zájmech kandidáta. Vyrozumění o (ne)přijetí ke studiu přichází v průběhu května.

Co se hodnotí? Hlavní je asi kvalita předloženého výzkumného projektu a realistické vnímání toho, co chce uchazeč psát a o čem by rád bádal. Více jak polovina pohovoru se točí okolo tématu zvoleného výzkumu. Kvalitou projektu se myslí především originalita a invence: výběrové komise mají myslím slabost pro přístupy mezioborové, srovnávací a dostatek kontextuální omáčky. Uchazeč by měl při vypracovávání projektu vycházet z toho, že jeho projekt budou číst jedinci, kteří provádějí výzkum v dané oboru. „Omletá“ témata, která nepřinášejí žádný nový pohled, nikoho nezaujmou: pokud je kupříkladu předložen projekt na téma „Obyčej v mezinárodním právu veřejném“ či „Evropská ústava“, tak výběrová komise jenom zívne a projekt odkládá. Pokud naopak zahlédne projekt na téma jako třeba „Posuzování dopadů legislativy a legislativní outsourcing“ či „Teorie precedentu v evropském právu“, je zde nesrovnatelně větší pravděpodobnost, že projekt někoho zaujme.

S ohledem na osobu samotného kandidáta se hodnotí „tradiční“ faktory: kvalita a reprezentativnost dosavadní práce a znalost jazyků. Kvalitou dosavadní práce je myšlena kumulace kterýchkoliv z následujících faktorů: publikační činnost, aktivita ve spolcích, účast na simulovaných soudních přelíčeních, praxe a jiné věci, které dokazují aktivitu a dimenze jdoucí nad rámec „povinně odkrouceného“ v rámci právnické fakulty. Uchazeči budou mít také typicky zkušenosti ze zahraničí (Erasmus či jiné formy studia v zahraničí). Požadavkem pro uchazeče je znalost alespoň dvou jazyků Evropské unie; po přistoupení České republiky k EU je sice možné argumentovat, že by stačila čeština a slovenština, v praxi to ale tak nebude. Každý musí umět obstojně anglicky a velice vhodná je znalost minimálně dalšího cizího jazyka (francouzština, němčina, španělština, italština, polština atd.). Drtivá většina lidí na Institutu (s občasnou výjimkou Angličanů) je schopna komunikovat ve vícero jazycích.

Závěrečná poznámka se týká výše zmiňovaného systému výběru studentů v rámci jednotlivých národnostních kategorií; tento systém znamená, že studenti soutěží o přijetí na Institut v rámci své „kategorie“ grantů – němečtí studenti proti ostatním německým studentům, portugalští studenti proti ostatním Portugalcům. Ač je EUI místem špičkového výzkumu ve společenských vědách, v ohledu „národnostních kvót“ zůstává beznadějně nepružnou evropskou „institucí“, a to ze dvou ohledů.

Za prvé, existuje značný nepoměr mezi obtížností přístupu na Institut s ohledem na národnost uchazeče. Celkový průměr počtu zájemců o studium v porovnání s počtem přijatých nevypadá natolik hrozivě: na každé studijní místo se hlásí v průměru 9 zájemců, tedy celkový průměr míst:zájemců je 1:9. Nicméně tento celkový průměr je potřeba kalkulovat s ohledem na konkrétní národní kvóty, v rámci které se ten který uchazeč hlásí. Zatímco kupříkladu šance finského uchazeče dostat se na Ústav práva v roce 2006 bylo 1:2 (dva zájemci o jeden finský grant), šance portugalského či řeckého kandidáta jsou 1:10 a šance italského 1:11.

Za druhé, ač podobný systém může být výhodný pro určitého konkrétního kandidáta, z hlediska EUI jako takového znamená snížení celkové kvality přijímaných kandidátů: dobří kandidáti ze smluvního státu, kde se hlásí mnoho zájemců, musí být odmítnuti a namísto toho je přijat slabší kandidát, který však má národnost smluvní strany, v jejíž rámci není o výzkum na Institutu takový zájem.

Řešení tohoto problému je technicky velice jednoduché; politicky však nesmírně obtížné: zrušit národnostní kvóty při přijímání studentů na EUI a přijímat kandidáty ve volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost. Podobné myšlenky jsou však v současnosti u smluvní stran obtížně prosaditelné. Možnost, která se jeví prozatím schůdnější, je zavést dvoukolový systém přijímání, přičemž část míst na Institutu by byla nadále vybírána v rámci „vnitro-národnostní“ soutěže a další část by byla vystavena volné soutěži bez ohledu na státní příslušnost kandidáta, která by pak nemusela být omezena ani tím, zda má kandidát vůbec národnost některé ze smluvních stran. Podobné řešení sice zůstává hudbou budoucnosti, jedná se však o budoucnost nezbytnou: pouze tak bude Institut schopen uchovat své postavení v soutěži o nejlepší studenty, soutěži, která se již dávno neodehrává pouze v evropském měřítku.
Celý příspěvek