pondělí 2. července 2007

Peep show v hledáčku německých správních soudců (aneb: a pak že je správní právo nudné)

Tímto příspěvkem pokračuji ve volném cyklu letních „hambatých judikátů“, zahájeném Michalem Bobkem. Vybírám nepochybně zajímavý (byť již starší) rozsudek Spolkového správního soudu ze dne 15. 12. 1981 (sp. zn. 1 C 232.79, BVerwGE 64, 274, in: http://www.servat.unibe.ch/dfr/vw064274.html), který se zabýval přípustností provozování činnosti známé jako peep show.

Nejprve stručné shrnutí judikátu, jehož vybrané části (volně, nikoliv doslovně) překládám.

1. Skutkové okolnosti věci:

Žalobci byla podle ustanovení § 33a živnostenského řádu zamítnuta žádost o provozování tzv. peep show. Konkrétně se mělo jednat o provoz kulatého, otáčivého pódia o průměru 5 metrů, na kterém měly ukazovat osoby ženského pohlaví za zvuku hudby svá neoděná těla divákům nacházejícím se ve 21 jednomístných kabinkách uspořádaných do kruhu. Okna těchto kabinek měla být zakryta clonou, která by vždy po vhození mincí příslušné hodnoty zmizela, přičemž sklo v kabince by bylo z vnější strany neprůhledné. Žalobě proti tomuto zamítavému správnímu rozhodnutí vyhověl Správní soud v Gelsenkirchenu a následný opravný prostředek, podaný žalovaným a zástupcem veřejného zájmu, zamítl Vrchní správní soud v Münsteru. Teprve na základě revizního prostředku podaného ke Spolkovému správnímu soudu zástupcem veřejného zájmu byla žaloba zamítnuta.

2. Právní závěry Spolkového správního soudu:

Z právního hlediska se jednalo o aplikaci ustanovení § 33a odst. 2 č. 1 živnostenského řádu, podle něhož bylo možno odmítnout vydat povolení pro zamýšlenou činnost, pokud podle daných skutečností je zřejmé, že její provozování bude odporovat dobrým mravům, a to nezávisle na osobě navrhovatele. Pojem „dobré mravy“ vymezil soud jako neurčitý právní pojem, který je nutno vyložit a který státní správě neponechává prostor pro volné správní uvážení a v plném rozsahu podléhá soudnímu přezkumu. Zákonná úprava přitom odkazuje na sociálně etické hodnotové představy, podléhající historickým změnám. Jádrem relevantních sociálně etických principů jsou hodnotově etické principy, o jejichž závaznosti existuje ve společnosti ústavní konsens. Hodnotový řád ústavy (Základního zákona) je zprostředkováván obsahem dobrých mravů. Jednání, které odporuje hodnotové představě zakotvené v ústavě, porušuje dobré mravy. Respektování a ochrana lidské důstojnosti patří ke konstitutivním principům ústavy. Zařízení, která ve smyslu ustanovení § 33a živnostenského řádu okolnostmi svého provozu porušují důstojnost člověka, jsou proto v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žádosti o vydání předmětného povolení je v tomto případě prostředkem, kterým správní úřad plní svoji povinnost ochrany podle ústavy. Navrhovaná zařízení by poškozovala důstojnost ženských osob vystavených k pozorování a požadované povolení proto nesmělo být vydáno.
Čl. 1 odst. 1 ústavy chrání osobní hodnotu (Eigenwert) člověka. Lidské důstojnost je porušena, pokud se jednotlivec stává pouhým objektem. Tento poškozující útok přitom může vycházet – jako zde – také od soukromých osob. Státu je v takovém případě na základě jeho ústavněprávní ochranné povinnosti přiznáno právo využít dané právní možnosti k ochraně proti takovému zásahu. Pouhé nahlížení na nahá ženská těla přitom lidskou důstojnost neporušuje, proto také nelze z tohoto hlediska vznést žádné zásadní výhrady proti obvyklým striptýzovým představením. Nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že peep show lze stavět naroveň striptýzu, jelikož se jedná o zásadně odlišné záležitosti. Striptérka, vystupující před publikem v sále, které vnímá, se pohybuje v rámci, jenž se nachází v tradici původních pódiových či tanečních představení a který ponechává subjektivní situaci této striptérky nedotčenu. Oproti tomu je ženě vystupující v peep show přisouzena nedůstojná role objektu, což zapříčiňuje vícero okolností: způsob placení, navozující atmosféru mechanizovaného a automatizovaného obchodu; náhled na nahou ženu je prodáván vhozením mince stejně jako je prodáváno zboží v automatu; mechanismus zakrývání clony a jednostranný optický kontakt navozuje odcizenou izolaci vystavované ženy, která se stává objektem choutek voyeurů; tímto způsobem obzvláště vzniká dojem odosobněného prodeje ženy; izolace diváka nacházejícího se v kabince vede k absenci sociální kontroly; systém jednotlivých kabin vědomě vytváří možnost sebeuspokojení a jeho komerčního využití. Tyto okolnosti působí ve svém komplexu, takže žena vystavená k pozorování provozovatelem tohoto zařízení je nabízena jako věc, sloužící k sexuální stimulaci, a stává se pouhým objektem vzrušení pro diváka, nacházejícího se v kabince. Tím je porušována lidská důstojnost vystupující ženy. Porušení této lidské důstojnosti není ospravedlněno ani tím, že žena vystupuje v peep show dobrovolně. Lidská důstojnost je objektivní hodnota nepodléhající dispozici, jejíhož zachování se jedinec nemůže účinně vzdát. Za situace, kdy zamýšlená činnost žalobce podléhá souhlasu správního orgánu, je bezprostřední spoluodpovědností státu ochrana lidské důstojnosti. Tehdy, když objektivně k zásahu do lidské důstojnosti u vystupujících osob dochází, není rozhodující, že tak činí za úplatu. Souhlas poškozených osob by totiž mohl vyloučit porušení jejich lidské důstojnosti pouze tehdy, jestliže by bylo porušení lidské důstojnosti dáno právě a pouze tím, že by chyběl jejich souhlas, což však není tento případ. Zde se totiž jedná o porušení lidské důstojnosti již typickou povahou a způsobem provozu těchto zařízení, jak je vyloženo výše. V daném případě proto musí být lidská důstojnost s ohledem na svůj význam přesahující jedince chráněna i navzdory náhledu poškozených.

3. Otázka k úvaze závěrem:

Je mi jasné, že citovaný rozsudek je zajímavý zejména uchopeným tématem, které samo o sobě popírá zažité představy studentů právnických fakult o tom, že správní (a taky ústavní) právo je nebetyčná nuda, na rozdíl např. od práva trestního či rodinného, které prý jsou naopak „ze života“... Pozoruhodné jsou nepochybně rovněž znalosti a hloubka ponoření do problému, kterou soudci prokázali zejména při podrobném popisu fungování peep show. Osobně však považuji přínos tohoto poněkud „rousseauovsky“ pojatého rozsudku za zásadní k otázce nezadatelnosti základních práv. (Nikoliv náhodou je ostatně tento judikát citován v některých německých učebnicích ústavního práva.) Jakkoliv ho proto lze z různých argumentačních pozic kritizovat, není možno mu zároveň upřít myšlenkovou a logickou důslednost.
Tento judikát proto čtenáře ve svém výsledku provokuje ani ne tak tím, že popisuje peep show a striptýz, nýbrž tím, že má v sobě ukrytu klíčovou otázku: kde jsou hranice mojí svobodné vůle při dobrovolném omezení či dokonce zřeknutí se svého základního práva? Je z tohoto hlediska únosné uvažovat např. o uzákonění eutanazie či o prodeji svých tělesných orgánů? Mohu se dobrovolně nabídnout k pracem, které lze označit za novodobou formu otroctví? Je právně účinný můj souhlas s podrobením se mučení? (Viz např. před časem medializovaný případ komerčně pojatého koncentračního tábora tuším ve Velké Británii, kde bylo možno si za vysoký peníz zaplatit několikadenní či několikatýdenní dovolenou, spočívající v týrání hladem, žízní a nepohodlím a v rámci nadstandardu bylo možno si připlatit i za individuální bití.)

Jednoduše řečeno: končí moje svoboda jen tam, kde začíná svoboda někoho jiného, anebo se tyto hranice nacházejí již uvnitř každého z nás?

21 komentářů:

Pavel Vacek řekl(a)...

Napadly mě dvě poznámky.

1. Přiznám se, že jsem nepochopil onen "zásadní" rozdíl mezi peepshow a striptýzem spočívající v tom, že subjektivní situace striptérky zůstává nedotčena. Že by v rámci striptýzových barů neexistovaly zvláštní místnosti, ve kterých by se nekonaly soukromé striptýzy, a že by v nich neplatilo, kdo platí, ten určuje? A žena i přesto se nestává objektem? A co vůbec otázka komerčně vytěžované odhalené intimity? V hlavě se mi to řetězí dál a dál, tak to raději na tomto místě utnu.

2. Co má dělat soudce v případě, kdy hodnotové vnímání společnosti přestane odpovídat hodnotové představě zakotvené v ústavě. Vzpomínám na přednášku holandkého soudce a vysokoškolského učitele Anthony Holla, jak líčil zavedení euthanasie v Nizozemí. Pozoruhodné na tom byly dvě skutečnosti. Jednak, že zavedení euthanasie si vynutil silný společenský tlak, který se projevoval např. tím, že někteří lékaři euthanasii prováděli na vlastní pěst, pak se šli udat a dobrovolně přijímali trest odnětí svobody. Veřejné mínění se přiklonilo na jejich stranu, společnost prostřednictvím médií jim projevovala sympatie a podporu. V důsledku toho soudy po čase dovodily princip, že za určitých okolností - velmi stručně řečeno - je euthanasie menším zlem než striktní dodržování normy zakazující usmrcení jiného člověka. Euthanasii tak "vymyslela" judikatura.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé! Můžu použít při výuce (samozřejmě s uvedením zdroje)?

Za správní právo zajímavější, za správní právo nejzajímavější :-)

P.Kolman (PF MU)

Pavel Molek řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Pavel Molek řekl(a)...

Vzhledem k tomu, že by byla škoda předčasně utnout myšlenkové řetězení Pavla Vacka, dovolím si navázat, a to zejména proto, že se mi ten judikát zdá - jakkoli patřím mezi tu hrstku, která to u správního soudnictví považuje za jev nikoli zřídkavý, ale zcela přirozený - zajímavý a správný. Společně se Spolkovým správním soudem tam totiž ten rozdíl vidím, jakkoli i mě chybí praktická zkušenost (sugestivností rozsudku i jeho bloggového převyprávění jsem se však nechal zcela unést....čili jako bych tam byl;). Zatímco totiž striptýz zachovává alespoň oční kontakt mezi striptérkou a zákazníky (nebo, a tady si vychutnám svou genderovou vyváženost, striptérem a zákaznicemi) a je tak v podstatě jen masovou podobou tradiční erotické předehry, byť nikoli ve vzorci 1+1, ale 1+x, a lze si dokonce i představit, že jí může být pocit souběžného obdivu mnoha pohledů příjemný a že tak může jít alespoň o torzovitou komunikaci či interakci; v peep show tato poloha teoreticky možné komunikace mezi svlékanou a pozorovateli zcela chybí, takže "provozovatelka" je skutečně redukována jen na objekt prodávající určité vlastnosti svého těla. Stává se tak - způsobem už od dob Kanta a jeho metafyziky mravů pro lidskou bytost nepřípustným - pouhým objektem, a nikoli subjektem. V tom jí osobně nejde bránit, Německo i my jsme liberální právní státy, kde budiž každý svého štěstí strůjcem, v daném případě však - a v tom se asi liším od názoru Vojtěcha Šimíčka - nejde primárně o omezení její (prosím, domýšlejte si nadále mužskou verzi všeho řečeného) svobody se vystavovat, tak aby ona sama nebyla zbavena svých nezadatelných a nezcizitelných práv; nýbrž o svobodu provozovatele této peep show spustit v rámci své svobody podnikání podnik, který bude sloužit tomu, aby jiné osoby byly tímto způsobem zneužívány, byť s vlastním (v případě prostituce a jí podobných aktivit mnohdy značně relativizovaným) souhlasem. Takže pokud bych se chopil i dalších nadhozených témat z hlediska teoretického vnímání lidských práv, patrně bych odlišil v různých situacích (a jde mi skutečně o situace, nikoli o nějakou absolutně se tvářící kategorizaci a hierarchizaci lidských práv) skupinu lidských práv jejich držitelem skutečně nezcizitelných (typicky právo na život) od těch práv, která může teoreticky v nějaké podobě zcizit jejich nositel, ale nesmí být povoleno provozování nějakého prostřednictví při jejich zcizování či zbavování se. Proto je u nás dosud trestná účast na sebevraždě, ale nikoli pokus (z definice nikoli úspěšný) o sebevraždu, proto je trestné kuplířství a obchodování s lidmi, a nikoli prostituce. A stejně tak bych nezbraňoval lidem v tom, aby se nechali týrat v nějakém letním táboře, ale třikrát bych si z pozice státního orgánu rozmyslel, než bych provozování podniku s takovým programem povolil...Tolik k pozici "třetího" při dočasném zcizení lidských práv.

Jan řekl(a)...

souhlasím s pavlovou (molek) argumentací týkající se pozice "třetího" při dočasném omezení lidských práv, ale už méně s jeho "kantovskou" argumenatací, že pokud není oční kontakt s publikem, ze subjektu je objekt (nepřípustný). Tady bych se přiklonil k názoru pavla (vacka), že mezi peep show a striptýzem, z tohoto pohledu, nevidím podstatný rozdíl. Nemyslím si, že by možnost interakce znamenala, že se ze subjektu nestane objekt (srov. např. internetové videochaty, musely by mít zapnutou webkameru obě strany?), zároveň se domnívám, že nemožnost interakce automaticky nedegraduje osobu ze subjektu na objekt (co třeba erotické blogy bez možnosti přidat komentář?, nevím jestli nějaké existují, ale při rozsáhlosti internetu bych se divil, kdyby existovaly jenom právnické blogy:-)))). Případný zásah do lidské důstojnosti (osobní hodnoty) nebo porušení základních práv a svobod bych viděl spíše v tom, co se na pódiu (před web kamerou, na monitoru) děje, než v tom, kolik lidí tomu může přihlížet.

Honza Pechman

Pavel Molek řekl(a)...

Inu, nebudu zbytečně dělat chytrého, mě samotného by ten rozdíl také nenapadl, ale když už napadl BVerwG, tak jsem se rád nechal poučit a přesvědčit. Ostatně ten rozdíl mezi oběma formami "potěch" nemusí být nutně velký - kouzlo je právě v tom, že zde soud neuvažuje o lidských právech na biblické škále jednoznačnosti "Ano, ano, ne, ne", která při posuzování obscéností vede obvykle k Savonarolovi, Kalvínovi (abych dal zadost katolíkům i protestantům) a jiným extrémistům; nýbrž uvažuje na škále, v níž si v mysli určí hranici, za kterou v dané situaci, společenském klimatu, představách o mravnosti....už jít nechce. Díky komentovanému rozsudku tak víme, že pro BVerwG je ta hranice někde mezi striptýzem a peepshow: rozdíl mezi nimi podle mne je a pokud je malý, tím lépe pro adresáty právních norem soudem vyložených, aspoň získají o jeho aktuální představě hranic mezi obscénním sebeprodejem přípustným a nepřípustným představu co nejkonkrétnější.

Pavel Vacek řekl(a)...

Zkouším domýšlet praktické otázky rozdílu mezi peepshow a striptýzem. Jako jestli je tedy přípustné, abych byl viděn ve striptýzovém baru, ale za peepshow už bych dostal kárňák... =80)

Ale mě stále více trápí ta druhá otázka. Co má dělat soudce se situací, kdy hodnotové vnímání společnosti přestane odpovídat hodnotové představě zakotvené v ústavě. Pavel Molek právě napsal, že BVerwG
"...uvažuje na škále, v níž si v mysli určí hranici, za kterou v dané situaci, společenském klimatu, představách o mravnosti....už jít nechce."
To jest pochopil to tak, že společenské klima vytváří představu o povaze a významu hodnot obsažených v ústavě. Kdesi v zadu v dutině lebeční mě však šimrá, že ústava by asi neměla tancovat, jak masy pískají =80)

Zkusím být explicitnější a zvolit sice nepříliš vhodný, leč svoji trivialitou srozumitelný příklad. Nedávno jsem četl, že 60% lidí u nás schvaluje trest smrti. Ústava ho zakazuje. Mohla by teoreticky nastat situace, že by hodnocení společnosti o oprávněnosti trestu smrti modifikovalo, sistovalo zákaz tohoto ústavního zákazu?

Holanďané vytáhli stavidla euthanasie. Za určitých okolností je to podle nich menší zlo. Kdyby drželi omezení svobody na určité druhy jednání vyplývající z povahy lidských práv, jak o tom BVerwG tak pěkně "šprechtí", tak by to asi nemohlo jít, ne? Leda bychom dodali, že hodnotová orientace lidských práv následuje společenskou proměnu.

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

1. Díky za dosavadní komentáře, "řetězící" nadhozené téma. Skutečně si myslím, že v daném případě je peep show pouhou "třpytkou", která však může přilákat pozornost ke zcela zásadním lidskoprávním otázkám. Proto ani nebudu rozvíjet skutkové odlišnosti peep show a striptýzu, jelikož v konečném důsledku toto odlišení není rozhodující. Za rozhodující považuji vymezení nezadatelnosti základních práv. Neodpustím si však přesto drobný přípodotek: z citovaného judikátu vyplývá určitý náznak, že akceptace striptýzu může být dána i tím, že tento jev jaksi plynule navazuje na tradice pódiových vystoupení. Nelze právě v posouvání společenského nazírání spatřovat právě ten rozdíl mezi oběma jevy? V tomto směru souhlasím s názorem P. Vacka o hodnotovém vnímání společnosti. Brutálně řečeno, skoro si již (a dodávám bohužel) dnes nemůžeme představit běžnou firemní oslavu či loučení se svobodou bez obligátního štriptejsu. Peep show však takto obecně vnímána ještě není.

2. K P. Kolmanovi: Samozřejmě jakýkoliv judikát lze zcela volně využívat ve výuce a souhlasím pochopitelně i s libovolným nakládáním s mnou neuměle provedeným překladem do češtiny, jinak bych ho přirozeně neumisťoval na blog. Pokud současně studenty upozorníte na existenci Jiného práva, budou Vám všichni bloggeři neskonale vděčni.

3. K P. Molkovi a J. Pechmanovi:
Argumentaci "třetí osobou" dobře rozumím. Nicméně její slabina dle mého soudu spočívá v samotných základech této úvahy: jak budete nahlížet na modelový případ, kdy obdobu něčeho jako peep show budu chtít provádět sám a za tím účelem požádám o živnostenské oprávnění? Budete i v tomto případě tvrdit, že mi nemá být vydáno s odkazem na nezadatelnost práva na lidskou důstojnost? Nechci předjímat odpověď, nicméně důsledně vzato by vaše odpověď měla být ano. (Pokud byste totiž řekli "ne", odporujete myšlence nezadatelnosti.) Tím však zároveň padá argumentace "třetí osobou". Jinak řečeno, kvalitativní rozdíl nevidím v tom, zda budu podobné aktivity provozovat sám anebo je budu toliko organizovat, protože stát se musí rozhodnout, zda takovéto aktivity bude vůbec trpět (a následně třeba i zdaňovat, nabízet na úřadech práce apod.) či nikoliv.

3. Bylo by zajímavé vyjádřit se rovněž k tomu, zda podle stejného schématu jako v judikátu peep show by nebylo možno zcela potírat reality show typu Big Brother. Jednodušeně řečeno, pokud právo na lidskou důstojnost a na soukromí je nezadatelné, nemohu se ho dobrovolně vzdát ani v případě takovýchto kratochvílích, principielně založených na potírání lidské důstojnosti a soukromí. To, zda se platí formou inzerce či vhazováním mincí do automatu, v tomto kontextu považuji jen za technický detail.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Pavel Vacek

Myslím že je třeba odlišovat situaci, kdy je společenské klima či obecně uznávané morální zásady bráno v potaz při určování obsahu pojmu jako např. dobré mravy (či obsahu nějaké ústavní zásady), od sitace, kdy by mělo společenské klima či obecně uznávané morální zásady měnit ústavně zakotvené hodnoty.

Změna a pomocná role při určování obsahu nejsou totéž. Společenské klima může být poměrně vrtkavé a právo, pokud má plnit své základní funkce, musí být trvalé a nesmí zůstat ve vleku momentálních nálad ve společnosti. Právo (a ústava dvojnásob) má naopak podle mě takové výkyvy korigovat.

Pavel Molek řekl(a)...

V prvních hodinách po publikování tohoto postu jsem se už divil, že by jím nadhozené téma inspirovalo komentáře o tolik méně, než problematika právního symbolismu, skoro jsem se až bál, jestli údiv není dán nějakou kombinací mé vlastní záliby v obsénních tématech v kombinaci s nepochopením témat abstraktních....nyní je opět vše v normě.

Ad Pavel Vacek: Ano, některé ústavní principy lze opravdu vykládat podle toho, jak právě masy pískají, pokud to povaha toho principu umožňuje. V českých podmínkách to podle mne znamená, (i) že se musí jednat skutečně o princip takový výkladový posun umožňující, a nikoli o pravidlo; a (ii) výklad nesmí protiřečit zákazům obsaženým v článku 9 odst. 2 a 3 Ústavy. Proto není příklad se zákazem trestu smrti zrovna vhodný, protože jde (pokud přijmeme dichotomii mezi principem a pravidlem) jednoznačně o pravidlo (čl. 6 odst. 3 LZPS: "Trest smrti se nepřipouští."), v němž výkladový prostor není z největších; a nebál bych se dokonce tvrdit, že vzhledem k zásadnosti práva na život v kombinaci s celoevropským konsenzem o zákazu trestu smrti vyjádřeným v článku 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod jde o pravidlo přinejmenším se pomalu stávající součástí "podstatných náležitostí právního státu".

Na druhou stranu jsou ústavní práva, která skutečně umožňují změnu výkladu bez změny textu (pozorujme třeba posledních amerických šedesát let vývoje výkladové otázky, zda právo na život implikuje zákaz potratů, či nikoli; či výkladové obraty Evropského soudu pro lidská práva zda svoboda projevu, jejíž vyjádření v článku 10 Evropské úmluvy se nemění, obsahuje právo na šíření pornografie nebo právo provozovat nestátní masmédia).

Ad Vojtěch Šimíček: Obávám se, že zklamu předpoklad o splynutí duší a odhadnutelnosti mé odpovědi, ale tato bude "ne". To znamená, že pokud mě jako státní orgán někdo požádá o vydání takového povolení, tak mu jej (kdybych byl sám postaven před tuto volbu) vydám, protože vidím přeci jen rozdíl mezi vydáním povolení k tomu, aby se osoba sama ponižovala, před vydáním povolení k tomu, aby zprostředkovala v pozici oné "třetí osoby" ponižování někoho jiného. Argumentovat tím, zda mi jako státu určitá činnost obecně vadí, a označím ji proto za nepřípustnou (a zakážu ji tedy nejen zprostředkovateli ponižování, ale i přímo se ponižujícímu), je podle mne smysluplné buď tehdy, kdy jde o skutečně nepřípustné sebeponižování (nechávám fantazii čtenářů), nebo tehdy, kdy ta činnost poškozuje zároveň i další osoby (a na našem rozrůstajícím se jevišti je musíme v protikladu s běžnou zvyklostí označit za čtvrté osoby - i tak si s tímto číslováním postav připadám jak inspektor Trachta při úvodním výslechu ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný). Tak tomu ale v případě těchto atrakcí není, neboť tu máme ve hře jen obdivovaný objekt, (u)spokojené zákazníky a případně krajně podezřelého zprostředkovatele. Ilustrativním příkladem je i čirá prostituce: u ní by (alespoň mě) právně vadilo jednak zprostředkování a jednak případné pohoršení našich "čtvrtých" osob - klasický legitimní argument obcí o veřejném pohoršení a kažení kolemjdoucí školní mládeže postávajícími ženštinami. Pokud zůstane "vztah" omezen na dvojici klient a prostituka, nejsou podle mě lidská práva ve hře, ať si je prostitutka klidně "zadá".

Mé "ne" ovšem paradoxně nemění nic na tom, že kdyby Spolkový správní soud i v této situaci řekl "ano" a činnost zakázal, neznamená to pro mě jako čtenáře jejich výkladu nic jiného, než další přípustné upřesnění toho, kde se podle nich nachází hranice mezi přípustným a nepřípustným. Zatím je tato hranice někde mezi provozováním striptýzu a provozováním peep show, nyní by byla mezi provozováním striptýzu a sebeprezentací při peepshow - jinak řečeno, naše představy o mravní hodnotové škále soudců a soudkyň budou s každým rozhodnutím konkrétnější...

A co se týče zmínky o obligátnosti "štriptejzů" na oslavách, nezbývá než se v tomto směru radovat z vkusnosti a intelektuální úrovně oslav ve státní sféře a justici zvlášť.

Pavel Vacek řekl(a)...

Jinými slovy, bejvá to nuda... =80)

Tomáš Sobek řekl(a)...

V peep show dochází k redukci subjektu na objekt, protože zákazník tu není cíl o sobě, ale pouze prostředek k dosahování něčeho jiného. Je tu zneužíváno jeho biologických dispozic k dosahování zisku. Nahlížíme na něj mechanicky jako na předmět, ze kterého za určitých okolností vypadne mince. Situace je tu asymetrická, protože ona žena, které on věnuje plnou pozornost, si ho vůbec nevšímá. Lidská důstojnost zákazníka tu je vážným způsobem narušena, což nelze ospravedlnit kontraktační svobodou, protože základní lidská práva jsou nezadatelná.

Pavel Vacek řekl(a)...

Ad Laďa Vyhnánek
Může existovat vyhodnocování otázky např. dobrých mravů, aniž by tím byl dotčen rozsah nezadatelnosti lidských práv?

Ad Pavel Molek
Já si myslím, že aplikační rozdíl mezi pravidlem a principem zas takový není. Ostatně, v tom Holandsku se nestalo nic jiného, než že z principu „malého“ udělali princip „velký“. Anthony Holl to tenkrát ilustroval na příkladu, kdy se nějakému člověku rozbily brýle v sobotu po 18. hodině večerní, kdy bylo ze zákona zakázáno mít otevřený obchod a provozovat živnost. Majitel optiky však po této době onomu člověku brýle opravil. Nicméně nějaký snaživý policista to uviděl a udělil optikovi pokutu. V soudním řízení však bylo konstatováno, že aplikace zákazu provozování činnosti po stanovené době je vyloučena, pokud je zde jiný zájem, který je důležitější. Princip poměřování zájmů v relativně banálních věcech se tak přesunul do roviny otázek života a smrti. A euthanasie byla na světě. Tvrdit, že v daném případě nedošlo k zásadnímu posunu v rozsahu zákazu usmrcení jiného, by asi dost dobře nešlo. Jinými slovy – interpretuji-li principy, stěží se nedotýkám pravidel. Pokud lze tedy obsah ústavních principů odvozovat od názoru společnosti, jde to i u pravidel. Opačný názor by totiž popíral axiom o jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu jako takového, protože by v systému práva mohly jednotlivé prvky těkat zcela nezávisle.

Jinak, co si budeme nalhávat. Pokud je možný výklad ústavy beze změny textu v otázce práva na život, tak je přece možné cokoliv. Troufám si tvrdit, že otázka potratu je pro uplatňování mého práva na život zásadní. A troufám si tvrdit, že nevím o otázce obecně zásadnější, než je právo na život. Tvrzení o nezadatelnosti určitého práva prostě ještě nic nenapovídá o jeho rozsahu, který má ryze diskursivní charakter. Pokud je pravda, jak říká Přibáň, že je morálka diskursivní, tak pak je diskursivní cokoliv, kde se morálka uplatňuje jako zdroj legitimity, interpretační pravidlo apod.

Ad Vojtěch Šimíček
Myslím si, že zákaz euthanasie se prostě z pozic nezadatelnosti práva na život, na důstojnost či jakéhokoliv jiného práva, dá vyargumentovat jen tehdy, bude-li k tomu obecná vůle. Tedy – na argumentaci nebude záležet. Právní pocit o obecné vůli u těch, kdo o tom budou rozhodovat (zákonodárci, soudci), bude přednější.

david kosar řekl(a)...

Už včera jsem chtěl reagovat na pavlovu argumentaci „třetí osobou“, ale nějak jsem se k tomu nedostal, a vojtěch šimíček mě zčásti svou replikou předběhl. Budu tedy spíše reagovat na pavlovu kontrarepliku [ad 15:22]. Podle mě je totiž rozdílné nakládání se zprostředkovatelem a ženou, která chce provozovat peep-show sama (dále jen „živnostnice“), teoreticky neudržitelný.

1. Samotný BVerwGE by téměř jistě řekl živnostnici „NE“, protože čl. 1 odst. 1 Základního zákona je absolutní povahy a nic (podotýkám nic) nemůže dle ustálené judikatury BVerfGE (tj. Spolkového ústavního soudu) vyvážit porušení lidské důstojnosti v čl. 1 odst. 1 Základního zákona. Čili otázka pro BVerfGE zní - je narušena lidská důstojnost? Pokud ano, je konec. Žádná limitační klauzule, žádná praktická konkordance, žádné vážení.
2. Největší problém argumentace pavla (a tomáše sobka) vidím ve skrytém paternalismu. My (administrativní orgán, a potažmo soudci) máme právo rozhodnout, co je pro živnostnici (či zprostředkovatele) dobré a schováváme se za nezadatelnost lidských práv a „třetí osobu“. Jinými slovy, základní práva (v Základním zákoně) jsou použita k omezení základních práv živnostnice. Problém je totiž v tom, že provozování peep-show je možná jediným způsobem její obživy a právo prezentovat svoje tělo je součástí jejího práva na osobní rozvoj (jakkoliv nám - vkusným, vzdělaným právníkům - může připadat divné). Tento problém je možné ještě lépe vidět na jiném klasické kauze na téma lidské důstojnosti = tzv. Dwarf case, kterou rozhodovala pro změnu francouzská Státní rada (třeba ho někdo také přeloží a přihodí na jiné právo). Fakta jsou následující: osoba malého vzrůstu - liliput - si vydělává jako „kolotočová atrakce“ tím, že se za peníze nechá vystřelovat z kanónu. Atrakce funguje tak, že zákazník zaplatí peníze a pak zatáhne za šňůru, která liliputa vystřelí do dálky. Bezpečnost je zajištěna tím, že liliput má speciální helmu a oblek, a empiricky vzato se mu nikdy nic vážnějšího nestalo. Přesto některá francouzská města zakázala provoz této atrakce ve svém okrsku - z důvodu narušení lidské důstojnosti. Státní rada nakonec - s použitím podobných argumentů jako BVerwGE - zákaz posvětila (tj. rozhodla v neprospěch liliputa). Problém je v tom, že proti zákazu se neodvolával ani tak majitel kolotoče, nýbrž liliput, který tvrdil, že výše uvedená atrakce je jediným způsobem jak si může vydělat rozumné peníze, a nikdo nemá právo mu tuto možnost brát. Jinými slovy, liliput se snažil svou vrozenou indispozici využít ve svůj prospěch (slovy tomáše sobka: „využil [nikoliv zneužil] svých biologických dispozic k dosahování zisku“), ale protože to některým jedincům přišlo nedůstojné, tak musí zůstat na okraji společnosti, protože mu nikdo nedá rozumnou práci. Paternalismus par excellence, neříkáte?
3. Je nutné rovněž vzít v potaz specifickou právní situaci v Německu, kde lidská důstojnost (čl. 1 odst. 1 Základního zákona) má výjimečný status absolutního práva, které nelze za žádných okolností omezit (dobrým příkladem je nález BVerfGE týkající se zákona o možnosti sestřelit letadlo unesené teroristy včetně cestujících na palubě [Luftsicherheitsgesetz], přijatého v reakci na 9/11 - Urteil vom 15. Februar 2006 – 1 BvR 357/05; tisková zpráva zde http://www.bundesverfassungsgericht.de/en/press/bvg06-011en.html; komentář zde http://www.germanlawjournal.net/article.php?id=756). Naproti tomu, v Čechách je lidská důstojnost jen jednou z mnoha svobod.

Suma sumárum, opravdu JDE primárně o omezení svobody živnostnice a liliputa. Jedinou otázkou je, zda je toto omezení oprávněné. Tato otázka však nejde zlehčit „třetí osobou“ či nezadatelností lidských práv (alespoň NE samou o sobě). Souhlasím ale s vojtěchem šimíčkem, že rozsudku „není možno mu zároveň upřít myšlenkovou a logickou důslednost“ a klíčovou otázkou je opravdu „končí moje svoboda jen tam, kde začíná svoboda někoho jiného, anebo se tyto hranice nacházejí již uvnitř každého z nás?“. Moje argumenty pod bodem 2. berte prosím jako možnou kritiku, ale nikoliv odsouzení rozsudku jako takového.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad david kosar
Teď jste mě Davide dostal do rozpaků. Svůj komentář jsem chápal jako reductio ad absurdum. :) PS. Rozlišování subjektu a objektu je v konečném důsledku rozlišováním kooperace a manipulace.

david kosar řekl(a)...

ad tomáš sobek: máte pravdu, nějak jsem to překroutil. asi bych se měl víc řídit zásadou "dvakrát měř, jednou řež":) (nějak jsem to ve spěchu přehlédl-utíkal jsem na koncert...)

Filip Marek řekl(a)...

K trestu smrti. V opravdových demokraciích (USA) je trest smrti přípustný. U nás si na demokracii jen hrajeme; elita ho proti vůli lidu zrušila.

Buď je lid suverén a potom může trest smrti obnovit, nebo suverén není a místo demokracie máme oligarchii. Podotýkám, že otázka trestu smrti není v žádném případě podstatnou náležitostí "demokratického právního státu", jinak by USA nebyly "demokratickým právním státem", což je absurdní.

A k člověku jako objektu. Je odběr lidské krve také redukcí člověka na objekt?

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Ad Filip Marek

Myslím, že oba příklady míří mimo. Za prvé nevím, v čem je demokracie v USA jiná, než v Evropě. Měl jsem za to, že jde o různé podoby zastupitelské demokracie. O tom, kde je "opravdovější" se můžeme hádat. O tom, že existence trestu smrti těžko bude relevantním měřítkem se myslím hádat nebudeme:).

Fakt, že suverenita má svůj původ v lidu, v žádném případě neznamená, že zákonem by mělo být to, co si zrovna myslí většina lidí. Takové pojetí suverenity lidu je velice vzdáleno tomu, jak je vnímána v demokratických zemích (ať už podle Vás opravdových nebo ne).

Odběr krve je určitým zásahem do fyzické integrity, který však musí mít určité opodstatnění (v nejobecnější rovině veřejný zájem) a navíc se lidské důstojnosti dotýká mnohem méně než prostituce apod.

Ostatně nevím, v čem spatřujete redukci člověka na objekt v případě odběru krve. Není tomu tak ani v případě např. trestu odnětí svobody, což je mnohem závažnější zásah do osobní vobody i důstojnosti jedince. Je ovšem podroben zákonným pravidlům a musí být odůvodněný.

Filip Marek řekl(a)...

Reakce.

Demokracie. To je možná politologická otázka, nikoliv právní. Faktem je, že v zastupitelské demokracii mohou politici rozhodovat proti veřejnému mínění. Nicméně si myslím, že je lepší, když rozhodují s ním v souladu.

Zkrátka a dobře, šlo mi o to, že veřejné mínění si přeje trest smrti. V USA ho mají, v Evropě není. Tento rozpor je podle mého názoru deficitem evropské demokracie.

Lidská integrita. Ano, jakékoliv tresty jsou zásahem do lidské integrity a poškozením lidské důstojnosti. Od toho to jsou tresty. My se však bavíme o chování, které lidé dělají zcela dobrovolně.

Někdo se za peníze svléká, někdo za peníze poskytuje krev. V obou případech je člověk redukován na pouhý objekt. Máte pravdu, že na odběru krve je veřejný zájem, zatímco u komerčního svlékání je to přesně opačně. Je to však právně významné?

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Pokud vím, tak dárci za krev peníze nedostávají. Ovšem i kdyby tomu tak bylo, pořád existuje rozdíl (kvalitativní, ne jen rozdíl v míře) mezi prostitucí a darováním krve.

Jednak je veřejný zájem právně relevantní, ale mnohem důležitější je to, že dobrovolné dárcovství krve zásahem do lidské důstojnosti není(v minulém postu jsem odkazoval spíše k nucenému odběru krve, který zásahem do lidské důstojnsti být může). To už spíš můžeme srovnat peep show s vrcholovým sportem, ale ani tady nejde o vhodný příměr. Nemá podle mě cenu hrát si na to, že jde o stejné věci. Nejde. A to z toho důvodu, že právo není hodnotově neutrální.

Filip Marek řekl(a)...

Aha, vždy jsem měl na mysli jen odběr krve za peníze, což přirozeně existuje.

Nepopírám, že existuje rozdíl mezi prostitucí (nežádoucí chování) a odběrem krve (žádoucí chování). Nicméně prostituci jsem neměl na mysli, protože prostitutka je vždy individualisována. Měl jsem na mysli peep show, neboť protagonistka stejně jako dárce krve individualisována není.

Veřejný zájem není vždy relevantní per se. Např. je ve veřejném zájmu, aby na sídlišti byl obchod s potravinami, ale pokud není, právo s tím obvykle nic nedělá.

Vrcholový sport není vhodný příklad, protože výkon sportovce je vždy individualisován.

Stále však zůstává otázka, proč odběr krve není zásahem do lidské důstojnosti, když výsledný produkt (lidská krev) není nijak individualisována.