12 srpna 2014
Jelikož
máme to období nakládané zeleniny, chtěla bych se s vámi podělit o jeden (ano,
naprosto zásadní) poznatek z akademického světa.
Dlouho
mi to vrtalo hlavou. V článcích americké provenience, v současných i
v těch ze sedmdesátých či osmdesátých let, jsem zhusta narážela na to, že
pokud se v obecné rovině mluví o soudci, jako zájmeno se vždy použije she. When
a judge has to decide a hard case, she faces…
Each justice issuing her opinion… Co to má být? – říkala jsem si a zuřivě
listovala zpět, jestli jsem nepřeskočila stránku a článek mezitím nezačal
mluvit o nějaké konkrétní soudkyni. Nebo že by v angličtině „justice“ bylo automaticky femininum, asi
jako v případě lodě?
Nu,
přiznám se, že mi to nakonec musel vysvětlit kamarád z Walesu.
V anglosaském akademickém světě se prostě používá generické femininum.
Od
té doby si toho v anglicky psaných článcích víc všímám. Někdy to autoři (a
autorky) obchází psaním plurálu nebo používají obě zájmena („he or she“, případně „s/he“), ale snad nikdo by si nedovolil
napsat pouze „he“, pokud o nějaké
osobě hovoří v obecné rovině, případně pokud neví, jakého je daná osoba
pohlaví.
Narazili
jsme na toto téma i v rámci jednoho semináře na EUI. Dostali jsme za úkol
napsat recenzi na odborný článek neznámého autora. Drtivá většina
z třicítky přítomných studentů označovala autora zájmenem „on“ (he). The
author thinks… and he claims that… Považovat pisatele za ženu si dovolily
pouze dvě studentky - Polka, která
univerzitní studia absolvovala v Británii, a Rumunka, která se
v rámci svého výzkumu zabývá genderovými otázkami.
Ano,
nakonec se ukázalo, že autorství článku skutečně patří ženě, ale nikoho
z nás (až na ty dvě výjimky) to při psaní vůbec nenapadlo. Když jsme se o
tom následně bavili, všichni (Evropané z kontinentu, kteří nestudovali
v anglosaských zemích) jsme se shodli na tom, že v našich mateřských
jazycích se běžně pro neznámého autora používá generické maskulinum. Tudíž bychom
nikdy automaticky nepoužili „she“,
pokud si skutečně nejsme jisti, že článek psala žena.
Na
Řeka, který procházel kolem, jsem vybafla dotaz, jaké zájmeno by použil, kdyby
měl psát recenzi článku neznámého autora. „She
– of course,“ odpověděl a podivil se, proč se ho ptám na něco tak jasného.
„No jo, když ty jsi vlastně studoval v Americe...“
Nechci
tady zabředávat do tématu, zda je to správně či není, komu to prospěje, kam to
povede a tak vůbec (a prosím případné komentátory a komentátorky, aby se toho
taktéž zdrželi), jenom bych chtěla zmínit, jak na mě „imperativ generického
feminina“ v textu působí. Nezvykle. Tedy zvykám si, ale pomalu. Odlišné
kulturní zázemí prostě dělá svoje. Pokud sama píšu, většinou používám plurál („Judges have to decide and they face…“),
a není-li zbytí, zájmeno zdvojuji („he or
she“). Samotné „she“ mi prostě (zatím)
nejde z pusy, nebo spíš z klávesnice. Má někdo z vás podobný
přístup, když píše anglicky? Anebo už jste angloamerický trend dávno přijali za
svůj?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejčtenější příspěvky všech dob
- Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku
- (Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
- Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních
- Nejnespravedlivější rozsudky
- Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán
- Kubo Mačák: Banánový judikát?
- Právo davu
- Obrana feminismu
- Tomáš Sobek: Disciplinární řízení v Plzni
- Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.