Res iudicata? Tak s tím se běžte vyfotit …
Soudní dvůr ES včera vynesl rozsudek ve věci C-119/05, Ministero dell’Industria, del Commercio e dell’Artigianato v. Lucchini SpA, dříve Lucchini Siderurgica SpA. Tisková zpráva k rozhodnutí je k dispozici zde, text rozhodnutí zde. Rozhodnutí je další ze série judikátů na téma střetu principu právní jistoty, blížeji principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí soudu členského státu/správního orgánu členského státu (res iudicata) na straně jedné a principem plné účinností práva Společenství. K mé lítosti se jedná o rozhodnutí argumentačně dosti slabé: Soudní dvůr se s konfliktem obou principů nikterak nevypořádává a pouze dogmaticky anoncuje, že překážka věci pravomocně odsouzené ve vnitrostátním právu v případu jako je tento neobstojí.
Oč šlo? V roce 1988 se Italský stát rozhodl udělit veřejnou podporu (úvěr na restrukturalizaci s úrokovým zvýhodněním) ocelářské společnosti Lucchini Siderurgica. Vydal v tomto ohledu rozhodnutí. Protože však poskytování podpor podléhá dozoru a posuzování Evropské komise na jejich slučitelnost s právem Společenství, odpovědný italský orgán pouze rozhodl, aniž by provedl platbu. S jejím poskytnutím vyčkával na rozhodnutí Komise o slučitelnosti podpory.
V dubnu 1989, tedy ještě před rozhodnutím Komise o slučitelnosti podpory, se společnost Lucchini Siderurgica obrátila na civilní soud v Římě a žádala vyplacení částky podpory. Rok poté, v červnu 1990, oznámila Komise, že podpora není slučitelná se společným trhem. Římský civilní soud prvního stupně nicméně i přesto v červenci 1991 žalobě společnosti vyhověl a zavázal italský stát podporu vyplatit. V květnu 1994 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Odvolací soud v Římě. Protože ani po rozhodnutí Odvolacího soudu se italský stát k vyplacení podpory neměl, Lucchini Siderurgica podala v únoru 1996 návrh na exekuci majetku ministerstva průmyslu, kterému byl následně exekutorem zabaven vozový park (U toho bych vážně chtěl být ;-).
Italský stát tedy podporu vyplatil s výhradou práva na zpětvzetí. Následně Komise vyzvala italské orgány k navrácení podpor s tím, že v opačném případě zahájí proti Itálii řízení pro nesplnění povinnosti. Ministerstvo průmyslu vydalo rozhodnutí o odnětí podpory a vyžádalo její vrácení. Lucchini Siderurgica toto správní rozhodnutí napadla před správním soudem prvního stupně. Ten mimo jiné uvedl, že vyplacené podpory není možné žádat zpět, neboť rozhodnutí Odvolacího civilního soudu v Římě je pravomocné.
Dnes proti sobě tedy stojí pravomocné rozhodnutí italského civilního odvolacího soudu, získané za dosti pochybných okolností a při nerespektování základních zásad práva Společenství ze strany italských soudů, a proti tomu rozhodnutí Komise o neslučitelnosti podpory. V odůvodnění Soudního dvora bych proto očekával diskusi na téma podmínek možnosti prolomení pravomocných rozhodnutí vnitrostátních soudů pro jejich rozpor s právem Společenství, nějaké to vážení principů a hodnot, stanovení nějakých obecnějších podmínek apod. Soudní dvůr se namísto toho omezil na zopakovaní několika obecných floskulí, které ve mně vzbuzují otázku, jakou souvislost má odůvodnění se samotným závěrem a konečným právním názorem Soudního dvora. Protože jsem v odůvodnění trochu ztrácel nit, rozhodl jsem si sepsat jednotlivá východiska, ze kterých by měl plynou závěr, tedy rozhodnutí Soudního dvora. Tento postup mi však ještě více zdůraznil slabost odůvodnění:
Východiska:
- Posouzení slučitelnosti podpor se společným trhem spadá do výlučné pravomoci Komise (bod 52)
- Vnitrostátní soudy nemůžou zneplatnit právní akt Společenství (bod 53)
- Civilní italské soudy se nemají pravomoc vyjadřovat se ke slučitelnosti státních podpor s právem Společenství (body 57 a 58)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost konformního výkladu (bod 60)
- Vnitrostátní soudy mají povinnost zachovat plný účinek norem práva Společenství a neaplikovat vnitrostátní právo, které je s ním v rozporu (bod 61)
Ergo:
„[P]rávo Společenství brání použití takového ustanovení vnitrostátního práva, které zakotvuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, jako je článek 2909 italského občanského zákoníku, pokud jeho použití brání vrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s právem Společenství a jejíž neslučitelnost se společným trhem byla stanovena rozhodnutím Komise, které se stalo konečným.“
Skutečně mi není jasné, jak první čtyři premisy (východiska, pro zjednodušení je nazývám premisami) nějak argumentačně přispívají k závěru. Čtvrtá premisa částečně přispívá, ale je následně „konzumována“ argumentem přímého účinku a přednosti práva Společenství v páté premise (Jestliže vyžadují „tvrdý“ přímý účinek a neaplikaci vnitrostátního práva, pak není v daném případě pro souladný výklad místo). Takže co nám zbývá jako jediný argument pro prolomení principu věci pravomocně rozhodnuté je pátá premisa „plné účinnosti práva Společenství“ a jeho přednosti. Tím se ale vracím k tezi, kterou jsem vyřknul blahé paměti v souvislosti s rozhodnutím ve věci C-453/00, Kühne & Heitz, a za kterou jsem byl pronásledován na souši, na vodě, ve vzduchu a i na stránkách Jurisprudence, a totiž, že rozhodnutí vnitrostátního soudu, které je v rozporu s právem Společenství, z pohledu Soudního dvora tak nějak žádné stability věci pravomocně rozhodnuté nepožívá. Nikdo nepochybuje o tom, že rozhodnutí Římského odvolacího soudu bylo špatné; je ale skutečně vhodné otevírat rozhodnutí z roku 1994? Co má nyní civilní soud dělat? Bude otvírat (možná dokonce z vlastní iniciativy?) judikáty deset a více let staré, které jsou v rozporu s právem Společenství? Jak je toto rozhodnutí slučitelné s podmínkami obnovy řízení před správními orgány, stanovenými rozhodnutím ve věci Kühne? (bod 28)? Opouštíme nyní úplně podmínku rovnocennosti, která je zde zachována? Existují nějaké hranice pro uctívání zlatého telete „plné účinnosti“ práva Společenství?
Osobně se stále silněji domnívám, že celá judikatorní sloj znovuotevírání či zpětvzetí pravomocných rozhodnutí soudů členských států a pravomocných rozhodnutí správních orgánů, které jsou v rozporu s právem Společenství, je nesprávná. Bylo by vhodnější tyto problémy řešit skrze náhradu škody. Můj dojem je, že Soudní dvůr razí další sloj své judikatury, která je prostě pro soudy členských států neúnosná a nebude respektována: a tím nemyslím ani typického Kühnovského „Anti-Herkula“ v podobě omezeného zákonného pozitivisty v post-komunistickém právním prostoru, ale i soudce rozumného, který by i třeba měl zájem respektovat právo Společenství a je plně schopen pracovat s právními principy a judikaturou.