Kolik překladových chyb najdeš, tolikrát jsi v Evropské unii
Evropský jazykový Babylón byl již několikráte předmětem diskusí na tomto blogu, a to v obou nejpalčivějších formách v nových členských státech: s ohledem na chybějící překlady i s ohledem na nesprávné překlady. Posledně zmiňovanou otázku projednával nejnověji též Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 19. dubna 2007 ve věci C-63/06, UAB Profisa v. Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos. Rozhodnutí jsem anotoval pro Soudní rozhledy, jak všichni víme, ten skutečně nejlepší právnický časopis v ČR ;-), shrnutí základních tezí (bez poznámek pod čarou) předkládám zde.
Litevská společnost UAB Profisa dovezla z Ukrajiny čokoládové výrobky obsahující ethyl alkohol (líh). Litevská celní zpráva jí na základě čl. 24 odst. 1 Litevského zákona o spotřebních daních vyměřila spotřební daň z líhu obsaženém v dovezených čokoládových výrobcích. UAB Profisa žádala osvobození od spotřební daně pro líh v cukrovinkách obsažený, a to z toho důvodu, že se nejednalo o alkohol dovážený samostatně, ale o součást jiného produktu. Namítala, že čl. 25 odst. 1 bod 5 zákona o spotřebních daních stanoví, že líh a alkoholické nápoje určené k výrobě čokoládových výrobků jsou osvobozeny od spotřební daně za předpokladu, že není použito více než 8,5 litrů lihu na 100 kg (čisté váhy) čokoládového výrobku. Dle názoru společnosti je líh obsažený v čokoládovém výrobku lihem ve smyslu této výjimky.
Předmětná ustanovení Litevského zákona o spotřebních daních prováděla ustanovení Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů. Struktura této směrnice je podobná pro všechny typy alkoholických nápojů směrnicí upravených: nejprve je stanovena obecná povinnost členských států uplatnit spotřební daň na danou komoditu (pivo, víno, líh aj.), která je následována různými odchylnými režimy a dále pak obecnou možností osvobodit od daně za splnění určitých podmínek (čl. 27 směrnice). Pro projednávaný případ klíčové ustanovení čl. 27odst. 1 písm. f) stanovilo:
„1. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu,
[...]
f) jsou-li používány jako takové nebo jako složka polotovarů k výrobě plněných nebo jinak zpracovávaných potravin pod podmínkou, že obsah alkoholu v žádném případě nepřesahuje 8,5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě čokolád, popřípadě 5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě jiných výrobků.“
Směrnice tedy předvídala dva případy osvobození lihu (či jiných zdaňovaných lihovin) od spotřební daně:
(i) líh je dovezen již jako součást hotového produktu a v této podobě určen k přímému užití (spotřebě);
(ii) líh je dovezen jako součást jiného výrobku, který je polotovarem a bude dále zpracován do finálního výrobku.
V obou případech však nesmí množství dovezeného lihu překročit stanovené množství.
Problém, který vznikl v projednávaném případě, byl ten, že litevský překlad předmětného ustanovení směrnice, který byl zapracován do zákona o spotřebních daních, stanovil osvobození od daně pouze pro případ sub (ii), opomněl však případ sub (i). Osvobození od spotřební daně tak litevský zákon předvídal pouze pro líh, který byl dovážen jako součást polotovarů a nikoliv pro líh, který byl dovážen jako součást již hotových výrobků. Srozumitelně řečeno, zatímco líh dovezený v hotových rumových pralinkách by spotřební dani podléhal, na líh dovezený v podobě polotovaru (kupř. v podobě již hotové rumové/lihové směsi, která však ještě nebyla plněna) by se vztahovala výjimka.
Srovnáním litevské verze směrnice s verzí anglickou, německou a francouzskou Litevský nejvyšší správní soud (Vyriausiasis administracinis teismas) zjistil, že ostatní jazykové verze stanoví povinnost osvobození od spotřební daně širší, než verze litevská. Na Soudní dvůr ES se obrátil s následující předběžnou otázkou:
„Je třeba, vzhledem k odlišnostem mezi různými jazykovými verzemi směrnice […] 92/83 […], vykládat čl. 27 odst. 1 písm. f) této směrnice tak, že ukládá členským státům povinnost osvobodit od spotřební daně líh dovezený na celní území Evropských společenství obsažený v čokoládových výrobcích určených k přímé spotřebě, pokud obsah alkoholu obsaženého v čokoládových výrobcích nepřesahuje 8,5 litru na 100 kg výrobku?“
Argumentace Soudního dvora v projednávané věci je velice stručná a přímočará. Není divu. I všichni účastníci řízení před Soudním dvorem se shodli, že Soudní dvůr má na položeno předběžnou otázku odpovědět kladně, tedy že Litva má povinnost osvobodit od spotřební daně i alkohol obsažený v hotových čokoládových výrobcích. Ke stejnému závěru dospěl i právní zástupce Litvy. Ten navíc ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru zdůraznil, že z chybného překladu plynoucí chyba v litevských předpisech již byla korigována.
Právní otázka případem vznesená tak není nijak převratná. Principy, podle kterých má v podobných případech vnitrostátní soud postupovat, by bylo možné dovodit ze stávající judikatury. Klade se tedy otázka, proč Soudní dvůr na předběžnou otázku vůbec odpovídal rozsudkem a nikoliv odůvodněným usnesením podle čl. 104 odst. 3 svého Jednacího řádu. Vysvětlení mohou být dvojího rázu: technické a právně-politické. Právně-politický argument by mohl být ten, že si je Soudní dvůr vědom počtu chyb a nepřesností, které se vyskytují v sekundárním, ale i primárním právu Evropské unie v překladech uskutečněných do jazyků nových členských států. Považoval proto za vhodné zopakovat základní principy, které mají soudy nových členských států při „soudcovských korekturách“ překladů aplikovat. Technické vysvětlení volby tohoto postupu může spočívat v tom, že může být paradoxně procesně rychlejší vydat rozsudek ve věci samé v malém senátu bez ústního jednání a bez stanoviska generálního advokáta podle čl. 104 odst. 4 Jednacího řádu Soudního dvora než vydat odůvodněné usnesení podle čl. 104 odst. 3 Jř Sd.
Právo Společenství má v současnosti 23 oficiálních jazyků. Obecně závazné právní akty Společenství jsou vyhotoveny a publikovány ve všech těchto jazycích. Všechny úřední jazyky jsou, alespoň formálně, stejně autentické. V praxi může nastat situace, kdy dojde k rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Pro tyto případy vyžaduje Soudní dvůr po soudech členských států vyložit obsah právní normy za pomoci srovnávacího jazykového výkladu.
Srovnávací jazykový výklad je druhem jazykového (gramatického) výkladu. Nejedná se tedy o srovnávací výklad jako takový (o právní komparatistiku), ale o uchopení obsahu právní normy za pomoci jejího textu, který však existuje zároveň v několika jazykových verzích. Výklad právních textů, které mají několik autentických znění, je ovládán základními principy, které nalezly svůj odraz i v právu Společenství:
(i) zákaz izolace;
(ii) zákaz majorizace;
(iii) princip přemostění rozporu jinou výkladovou metodou.
Zákaz izolace znamená, že se soud či orgán členského státu nemůže při výkladu práva Společenství omezit pouze na jazykovou verzi v úředním jazyce daného členského státu. Jinými slovy, nemůže rozpor mezi jazykovými verzemi řešit tím, že „izoluje“ svoji jazykovou verzi a tu „prohlásí“ za korektní. Pokud kupříkladu česká verze říká „x“ a anglická a francouzská „y“, tento rozpor není možné řešit prohlášením, že pro český soud je závazná pouze řešení „x“ proto, že to říká česká verze.
Zákaz majorizace je promítnutím rovnosti úředních jazyků. Jsou-li si jazyky rovny, jeden či dva nemohou být „přehlasovány“ tím, že většina ostatních jazykových verzí říká něco jiného. Zákaz majorizace platí i v extrémních případech, kdy je zjevné, že došlo k chybě v překladu. Kupříkladu ve zde anotované kauze bylo jasné, že nesprávná litevská implementace směrnice o spotřební dani byla dána špatným překladem dané směrnice do litevštiny. Na tuto skutečnost poukázala i Komise ES, která ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru provedla srovnání znění všech ostatních 19ti jazykových verzí předmětného ustanovení směrnice. Nicméně ani v tomto případě nebylo možné, s ohledem na stejnou autenticitu litevské verze spolu s ostatními verzemi, uzavřít, že litevská verze je „nesprávná“ a že správně jsou všechny ostatní.
Zjištění rozporu (zákaz izolovaného čtení) a stejně tak zjištění, že není možné upřednostnit jednu či většinu jazykových verzí (zákaz majorizace) vede srovnávací jazykový výklad do slepé uličky. Vykládající subjekt zjistí nesrovnalost, nemůže ji však vyřešit upřednostněním jednoho či většiny jazyků. Řešit ji může pouze přemostěním rozporu jinou výkladovou metodou, tedy jiným typem argumentu. Tímto jiným typem argumentu bývá typicky cíl a smysl právní úpravy anebo argument logický či systematický.
Ve zde anotovaném případě je přemostění mezi rozpornými jazykovými verzemi učiněno odkazem na cíl právní úpravy. Soudní dvůr konstatuje (bod 17 rozsudku), že cílem daného ustanovení bylo vyloučit zdanění polotovaru, tedy vytvořit stejné podmínky soutěže jak pro hotové výrobky, tak pro polotovary. Z cílu, který právní úprava předvídala, je tak zřejmé, že osvobození od daně by se mělo vztahovat jak na alkohol obsažený v hotových produktech, tak na polotovary. Ke stejnému výkladu můžeme dojít též výkladem systematickým: většina ustanovení (písmen) čl. 27 odst. 1 směrnice má za cíl vyloučit v té či oné podobě zdanění alkoholu, který je součástí polotovarů, aby bylo dosaženo stejných podmínek soutěže jak pro výrobky hotové, tak pro polotovary.
Jiným klasickým příkladem podobného argumentačního postupu je věc 100/84, Komise v. Spojené království (Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 1985, Komise ES v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 100/84, Recueil, s. 1). V této kauze se jednalo o otázku určení původu zboží (ulovených ryb) pro celní účely. V roce 1980 uskutečnily britské a polské lodi společný výlov v Baltském moři. Výlov zahájily britské lodě, které ponořily své sítě přibližně 40 až 80 mil před polským pobřežím. Polské lodě sítě převzaly a vlekly je. Po nějaké době se obě flotily spojily a sítě byly britskými loděmi vytaženy na palubu. Výlovek byl rozdělen mezi obě flotily a britské lodě se vrátily do svých přístavů. Zde nastala otázka, zda takto ulovené ryby jsou ryby, mající původ ve Společenství (tedy ulovené britskými loděmi) a tím pádem nepodléhající proclení anebo zda se jedná o ryby polského původu a tím pádem zboží dovážené na území Společenství a podléhající dovoznímu clu.
Článek 4 odst. 2 písm. f) nařízení Rady č. 802/68 ze dne 27. června 1968 o společné definici pojmů původu zboží stanovil, že o tuzemské (a tudíž clu nepodléhající) zboží se jedná tehdy, pokud mořské produkty byly vytaženy z moře loděmi registrovanými v daném státě anebo plujícími pod vlajkou daného státu. Předmětem sporu byl právě obrat „vytaženy z moře“: v anglické verzi „taken from the sea“, ve francouzské „extraits de la mer“, v italské „estratti dal mare“. V těchto a dalších jazykových verzích bylo rozhodujícím okamžikem pro určení původu ryb a jiných mořských plodů jejich vytažení z moře, tedy fyzické oddělení produktů moře od jejich přírodního prostředí. Naproti tomu německá verze stejného nařízení používá obratu polapené, tedy „gefangen“, který by znamenal, že rozhodným okamžikem pro určení původu ryb coby zboží je jejich znehybnění, chycení do sítě. Výklad výše uvedeného obratu byl pro danou kauzu klíčový: pokud by byl původ ryb pro účely proclení dán okamžikem jejich chycení, pak se jednalo o ryby polské. Pokud by byl určující okamžik jejich vytažení z moře, pak se jednalo o ryby britské.
Jak Komise, tak Spojené království a konečně i generální advokát Mancini provedli obsáhlé jazykové cvičení, zahrnující též latinskou etymologii slova „extrahere“. Rozhodujícími argumenty však bylo opět argumenty systematikou a účelem právní úpravy. Systematický argument ostatními ustanoveními vykládaného nařízení vedl k závěru, že klíčovým kritériem pro určení původu zboží je vlajka státu, pod kterou loď pluje. Pokud doplníme poněkud strohou argumentaci Soudního dvora v této kauze stanoviskem generálního advokáta, pak vlajka, pod kterou loď pluje, činí z této lodi jakési „territoire flottant“ daného státu. Pokud je ryba ulovena v rámci „teritoria“ daného státu, stává se produktem z tohoto státu pocházejícím. K systematickému argumentu přidává generální advokát dále argument účelem právní úpravy: osvobození od cla je privilegiem pro zboží, které je z podstatné části vyrobeno v členském státu. Udělení tohoto privilegia není na místě v případě, kdy se podstatná či převážná část procesu výroby zboží neodehrála v tomto členském státě. Tuto argumentaci následně přebírá Soudní dvůr s tím, že konstatuje, že hraničním kritériem pro určení původu zboží je, pod čí vlajkou pluly lodě, které uskutečnily hlavní část výlovu. V konkrétním případě to podle názoru Soudního dvora byly lodě polské.
Srovnávací jazykový výklad není komplikovaný myšlenkový postup. Jedná se nicméně o typ argumentace, který není českému soudci znám z jeho vnitrostátní praxe. Problémy, které při jeho uskutečňování vznikají, jsou spíše technického rázu. Znalost cizích jazyků je přirozeně prvním a hlavním z nich. V tomto ohledu je možná s podivem, že v prostředí exponenciálního nárůstu normotvorby a judikatury obou systémů evropského práva (tedy jak práva Společenství, tak systému Evropské úmluvy) není doposud požadavek alespoň obstojné znalosti některého z významnějších cizích jazyků požadavkem pro jmenování soudcem.
V otázce srovnávacího jazykového výkladu, stejně jako v jiných otázkách výkladu práva Společenství, existuje rozdíl mezi tím, co po soudcích členského státu vyžaduje Soudního dvůr a mezi tím, co bývá reálně možné. V problematice srovnávání jazykových verzí jsou to otázky dvojího typu: za prvé, kdo má srovnávat, tedy kdo si má v prvé řadě povšimnout nesrovnalosti v jazykových verzích a za druhé, jaké (či kolik) jazykových verzí má vnitrostátní soudce srovnávat.
První otázka se částečně překrývá s problematikou vznášení otázek práva Společenství vnitrostátním soudcem z úřední povinnosti. Soud zná právo, a to jak právo vnitrostátní, tak právo evropské. Zná ale soud z úřední povinnosti také jazyky? Linguae novit curia? Dogmatika práva Společenství vyložená Soudního dvorem by po vnitrostátním soudci vskutku vyžadovala, aby samostatně a z vlastní iniciativy prováděl srovnávací jazykový výklad, tedy aby četl právo Společenství paralelně v několika jazycích. To je jen obtížně představitelné: vnitrostátní soudce nemá ani čas, ani prostředky provádět podobná jazyková cvičení. Lze se navíc domnívat, že výklad a výkladové metody slouží především k vyjasnění nejasného či sporného textu. Východiskem je tedy spor, nejasnost, které je třeba výkladem řešit. Cynicky řečeno, srovnávací jazykový výklad má často tendenci právě opačnou: od relativně jasného znění předpisu v jednom jazyce k nejasnosti a rozporům mnoha jazykových verzí. V mnoha případech srovnávací jazykový výklad interpretační problémy vytváří než aby je řešil. Tato tendence je zřejmá s rostoucím počtem jazykových verzí, které srovnáváme: již při dvou či třech srovnávaných jazycích mohou vznikat problémy, pokud bychom však stejné srovnání provedli s jazyky dvaceti, vznik „problému“ je vysoce pravděpodobný.
Realisticky se srovnávací jazykový výklad před vnitrostátním soudem omezuje na případy, kdy je ve výchozím, v našem případě českém, jazyce zřetelný výkladový problém – nejasnost, nesmyslnost, zjevně chybný překlad. V tomto případě je dán podnět soudci a právnímu zástupci, že je třeba přistoupit ke „korekci“ české verze za pomoci srovnávacího jazykového výkladu. Při srovnávacím jazykovém výkladu je, stejně jako při jiné argumentaci právem Společenství, klíčová aktivita účastníků řízení: upozornit soud na problematický překlad či existenci odlišností by mělo patřit ke kvalitnímu právnímu zastoupení.
Kolik a jaké jazyky má vnitrostátní soudce při výkladu práva Společenství srovnávat? Náhled Soudního dvora se v této otázce různí, a to s ohledem na stupeň soudu členského státu, před kterým je otázka výkladu práva Společenství vznesena. Je možné tvrdit, že povinnost srovnávacího jazykového výkladu tíží o něco silněji vnitrostátní soudy posledního stupně, a to v případech, kdy se rozhodly vyřešit otázku výkladu práva Společenství samostatně, tedy bez předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Při srovnávání jednotlivých jazykových verzí ze strany českého soudce je především smysluplné zohlednit některých ze základních („pivotních“) jazyků, tedy jazyků, ze kterých je překládáno pokud není možný přímý překlad. V současnosti to jsou angličtina, francouzština, němčina, španělština a italština. V případě angličtiny a francouzštiny se navíc v případě právních předpisů bude zpravidla jednat o jazyk, ve kterém byl dokument jako takový vypracován.
Jak již bylo zmíněno výše, formálně jsou si všechny úřední jazyky Evropské unie rovny. V praxi lze však konstatovat, že dochází k vytvoření de facto referenčních jazyků, kterými jsou angličtina, francouzština a němčina. Kupříkladu samotný Litevský nejvyšší správní soud ve zde probírané kauze srovnal tyto tři jazyky s litevským zněním směrnice. Stejně postupoval kupříkladu český Nejvyšší správní soud při výkladu Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států. Nad rámec zohlednění těchto tří „referenčních“ jazyků lze českému právníkovi též doporučit případné zohlednění slovenské či polské verze vykládaného ustanovení. Zohlednění těchto dvou jazyků může být smysluplné nejen pro jejich jazykovou a kulturní spřízněnost, která umožňuje českému soudci uchopit text v jazyce jiného členského státu s minimálními náklady, ale také skutečnost, že do těchto jazyků mohlo být překládáno z jiného (pivotního) jazyka než do jazyka českého.
Litevská společnost UAB Profisa dovezla z Ukrajiny čokoládové výrobky obsahující ethyl alkohol (líh). Litevská celní zpráva jí na základě čl. 24 odst. 1 Litevského zákona o spotřebních daních vyměřila spotřební daň z líhu obsaženém v dovezených čokoládových výrobcích. UAB Profisa žádala osvobození od spotřební daně pro líh v cukrovinkách obsažený, a to z toho důvodu, že se nejednalo o alkohol dovážený samostatně, ale o součást jiného produktu. Namítala, že čl. 25 odst. 1 bod 5 zákona o spotřebních daních stanoví, že líh a alkoholické nápoje určené k výrobě čokoládových výrobků jsou osvobozeny od spotřební daně za předpokladu, že není použito více než 8,5 litrů lihu na 100 kg (čisté váhy) čokoládového výrobku. Dle názoru společnosti je líh obsažený v čokoládovém výrobku lihem ve smyslu této výjimky.
Předmětná ustanovení Litevského zákona o spotřebních daních prováděla ustanovení Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů. Struktura této směrnice je podobná pro všechny typy alkoholických nápojů směrnicí upravených: nejprve je stanovena obecná povinnost členských států uplatnit spotřební daň na danou komoditu (pivo, víno, líh aj.), která je následována různými odchylnými režimy a dále pak obecnou možností osvobodit od daně za splnění určitých podmínek (čl. 27 směrnice). Pro projednávaný případ klíčové ustanovení čl. 27odst. 1 písm. f) stanovilo:
„1. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu,
[...]
f) jsou-li používány jako takové nebo jako složka polotovarů k výrobě plněných nebo jinak zpracovávaných potravin pod podmínkou, že obsah alkoholu v žádném případě nepřesahuje 8,5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě čokolád, popřípadě 5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě jiných výrobků.“
Směrnice tedy předvídala dva případy osvobození lihu (či jiných zdaňovaných lihovin) od spotřební daně:
(i) líh je dovezen již jako součást hotového produktu a v této podobě určen k přímému užití (spotřebě);
(ii) líh je dovezen jako součást jiného výrobku, který je polotovarem a bude dále zpracován do finálního výrobku.
V obou případech však nesmí množství dovezeného lihu překročit stanovené množství.
Problém, který vznikl v projednávaném případě, byl ten, že litevský překlad předmětného ustanovení směrnice, který byl zapracován do zákona o spotřebních daních, stanovil osvobození od daně pouze pro případ sub (ii), opomněl však případ sub (i). Osvobození od spotřební daně tak litevský zákon předvídal pouze pro líh, který byl dovážen jako součást polotovarů a nikoliv pro líh, který byl dovážen jako součást již hotových výrobků. Srozumitelně řečeno, zatímco líh dovezený v hotových rumových pralinkách by spotřební dani podléhal, na líh dovezený v podobě polotovaru (kupř. v podobě již hotové rumové/lihové směsi, která však ještě nebyla plněna) by se vztahovala výjimka.
Srovnáním litevské verze směrnice s verzí anglickou, německou a francouzskou Litevský nejvyšší správní soud (Vyriausiasis administracinis teismas) zjistil, že ostatní jazykové verze stanoví povinnost osvobození od spotřební daně širší, než verze litevská. Na Soudní dvůr ES se obrátil s následující předběžnou otázkou:
„Je třeba, vzhledem k odlišnostem mezi různými jazykovými verzemi směrnice […] 92/83 […], vykládat čl. 27 odst. 1 písm. f) této směrnice tak, že ukládá členským státům povinnost osvobodit od spotřební daně líh dovezený na celní území Evropských společenství obsažený v čokoládových výrobcích určených k přímé spotřebě, pokud obsah alkoholu obsaženého v čokoládových výrobcích nepřesahuje 8,5 litru na 100 kg výrobku?“
Argumentace Soudního dvora v projednávané věci je velice stručná a přímočará. Není divu. I všichni účastníci řízení před Soudním dvorem se shodli, že Soudní dvůr má na položeno předběžnou otázku odpovědět kladně, tedy že Litva má povinnost osvobodit od spotřební daně i alkohol obsažený v hotových čokoládových výrobcích. Ke stejnému závěru dospěl i právní zástupce Litvy. Ten navíc ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru zdůraznil, že z chybného překladu plynoucí chyba v litevských předpisech již byla korigována.
Právní otázka případem vznesená tak není nijak převratná. Principy, podle kterých má v podobných případech vnitrostátní soud postupovat, by bylo možné dovodit ze stávající judikatury. Klade se tedy otázka, proč Soudní dvůr na předběžnou otázku vůbec odpovídal rozsudkem a nikoliv odůvodněným usnesením podle čl. 104 odst. 3 svého Jednacího řádu. Vysvětlení mohou být dvojího rázu: technické a právně-politické. Právně-politický argument by mohl být ten, že si je Soudní dvůr vědom počtu chyb a nepřesností, které se vyskytují v sekundárním, ale i primárním právu Evropské unie v překladech uskutečněných do jazyků nových členských států. Považoval proto za vhodné zopakovat základní principy, které mají soudy nových členských států při „soudcovských korekturách“ překladů aplikovat. Technické vysvětlení volby tohoto postupu může spočívat v tom, že může být paradoxně procesně rychlejší vydat rozsudek ve věci samé v malém senátu bez ústního jednání a bez stanoviska generálního advokáta podle čl. 104 odst. 4 Jednacího řádu Soudního dvora než vydat odůvodněné usnesení podle čl. 104 odst. 3 Jř Sd.
Právo Společenství má v současnosti 23 oficiálních jazyků. Obecně závazné právní akty Společenství jsou vyhotoveny a publikovány ve všech těchto jazycích. Všechny úřední jazyky jsou, alespoň formálně, stejně autentické. V praxi může nastat situace, kdy dojde k rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi. Pro tyto případy vyžaduje Soudní dvůr po soudech členských států vyložit obsah právní normy za pomoci srovnávacího jazykového výkladu.
Srovnávací jazykový výklad je druhem jazykového (gramatického) výkladu. Nejedná se tedy o srovnávací výklad jako takový (o právní komparatistiku), ale o uchopení obsahu právní normy za pomoci jejího textu, který však existuje zároveň v několika jazykových verzích. Výklad právních textů, které mají několik autentických znění, je ovládán základními principy, které nalezly svůj odraz i v právu Společenství:
(i) zákaz izolace;
(ii) zákaz majorizace;
(iii) princip přemostění rozporu jinou výkladovou metodou.
Zákaz izolace znamená, že se soud či orgán členského státu nemůže při výkladu práva Společenství omezit pouze na jazykovou verzi v úředním jazyce daného členského státu. Jinými slovy, nemůže rozpor mezi jazykovými verzemi řešit tím, že „izoluje“ svoji jazykovou verzi a tu „prohlásí“ za korektní. Pokud kupříkladu česká verze říká „x“ a anglická a francouzská „y“, tento rozpor není možné řešit prohlášením, že pro český soud je závazná pouze řešení „x“ proto, že to říká česká verze.
Zákaz majorizace je promítnutím rovnosti úředních jazyků. Jsou-li si jazyky rovny, jeden či dva nemohou být „přehlasovány“ tím, že většina ostatních jazykových verzí říká něco jiného. Zákaz majorizace platí i v extrémních případech, kdy je zjevné, že došlo k chybě v překladu. Kupříkladu ve zde anotované kauze bylo jasné, že nesprávná litevská implementace směrnice o spotřební dani byla dána špatným překladem dané směrnice do litevštiny. Na tuto skutečnost poukázala i Komise ES, která ve svém vyjádření k Soudnímu dvoru provedla srovnání znění všech ostatních 19ti jazykových verzí předmětného ustanovení směrnice. Nicméně ani v tomto případě nebylo možné, s ohledem na stejnou autenticitu litevské verze spolu s ostatními verzemi, uzavřít, že litevská verze je „nesprávná“ a že správně jsou všechny ostatní.
Zjištění rozporu (zákaz izolovaného čtení) a stejně tak zjištění, že není možné upřednostnit jednu či většinu jazykových verzí (zákaz majorizace) vede srovnávací jazykový výklad do slepé uličky. Vykládající subjekt zjistí nesrovnalost, nemůže ji však vyřešit upřednostněním jednoho či většiny jazyků. Řešit ji může pouze přemostěním rozporu jinou výkladovou metodou, tedy jiným typem argumentu. Tímto jiným typem argumentu bývá typicky cíl a smysl právní úpravy anebo argument logický či systematický.
Ve zde anotovaném případě je přemostění mezi rozpornými jazykovými verzemi učiněno odkazem na cíl právní úpravy. Soudní dvůr konstatuje (bod 17 rozsudku), že cílem daného ustanovení bylo vyloučit zdanění polotovaru, tedy vytvořit stejné podmínky soutěže jak pro hotové výrobky, tak pro polotovary. Z cílu, který právní úprava předvídala, je tak zřejmé, že osvobození od daně by se mělo vztahovat jak na alkohol obsažený v hotových produktech, tak na polotovary. Ke stejnému výkladu můžeme dojít též výkladem systematickým: většina ustanovení (písmen) čl. 27 odst. 1 směrnice má za cíl vyloučit v té či oné podobě zdanění alkoholu, který je součástí polotovarů, aby bylo dosaženo stejných podmínek soutěže jak pro výrobky hotové, tak pro polotovary.
Jiným klasickým příkladem podobného argumentačního postupu je věc 100/84, Komise v. Spojené království (Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 1985, Komise ES v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, 100/84, Recueil, s. 1). V této kauze se jednalo o otázku určení původu zboží (ulovených ryb) pro celní účely. V roce 1980 uskutečnily britské a polské lodi společný výlov v Baltském moři. Výlov zahájily britské lodě, které ponořily své sítě přibližně 40 až 80 mil před polským pobřežím. Polské lodě sítě převzaly a vlekly je. Po nějaké době se obě flotily spojily a sítě byly britskými loděmi vytaženy na palubu. Výlovek byl rozdělen mezi obě flotily a britské lodě se vrátily do svých přístavů. Zde nastala otázka, zda takto ulovené ryby jsou ryby, mající původ ve Společenství (tedy ulovené britskými loděmi) a tím pádem nepodléhající proclení anebo zda se jedná o ryby polského původu a tím pádem zboží dovážené na území Společenství a podléhající dovoznímu clu.
Článek 4 odst. 2 písm. f) nařízení Rady č. 802/68 ze dne 27. června 1968 o společné definici pojmů původu zboží stanovil, že o tuzemské (a tudíž clu nepodléhající) zboží se jedná tehdy, pokud mořské produkty byly vytaženy z moře loděmi registrovanými v daném státě anebo plujícími pod vlajkou daného státu. Předmětem sporu byl právě obrat „vytaženy z moře“: v anglické verzi „taken from the sea“, ve francouzské „extraits de la mer“, v italské „estratti dal mare“. V těchto a dalších jazykových verzích bylo rozhodujícím okamžikem pro určení původu ryb a jiných mořských plodů jejich vytažení z moře, tedy fyzické oddělení produktů moře od jejich přírodního prostředí. Naproti tomu německá verze stejného nařízení používá obratu polapené, tedy „gefangen“, který by znamenal, že rozhodným okamžikem pro určení původu ryb coby zboží je jejich znehybnění, chycení do sítě. Výklad výše uvedeného obratu byl pro danou kauzu klíčový: pokud by byl původ ryb pro účely proclení dán okamžikem jejich chycení, pak se jednalo o ryby polské. Pokud by byl určující okamžik jejich vytažení z moře, pak se jednalo o ryby britské.
Jak Komise, tak Spojené království a konečně i generální advokát Mancini provedli obsáhlé jazykové cvičení, zahrnující též latinskou etymologii slova „extrahere“. Rozhodujícími argumenty však bylo opět argumenty systematikou a účelem právní úpravy. Systematický argument ostatními ustanoveními vykládaného nařízení vedl k závěru, že klíčovým kritériem pro určení původu zboží je vlajka státu, pod kterou loď pluje. Pokud doplníme poněkud strohou argumentaci Soudního dvora v této kauze stanoviskem generálního advokáta, pak vlajka, pod kterou loď pluje, činí z této lodi jakési „territoire flottant“ daného státu. Pokud je ryba ulovena v rámci „teritoria“ daného státu, stává se produktem z tohoto státu pocházejícím. K systematickému argumentu přidává generální advokát dále argument účelem právní úpravy: osvobození od cla je privilegiem pro zboží, které je z podstatné části vyrobeno v členském státu. Udělení tohoto privilegia není na místě v případě, kdy se podstatná či převážná část procesu výroby zboží neodehrála v tomto členském státě. Tuto argumentaci následně přebírá Soudní dvůr s tím, že konstatuje, že hraničním kritériem pro určení původu zboží je, pod čí vlajkou pluly lodě, které uskutečnily hlavní část výlovu. V konkrétním případě to podle názoru Soudního dvora byly lodě polské.
Srovnávací jazykový výklad není komplikovaný myšlenkový postup. Jedná se nicméně o typ argumentace, který není českému soudci znám z jeho vnitrostátní praxe. Problémy, které při jeho uskutečňování vznikají, jsou spíše technického rázu. Znalost cizích jazyků je přirozeně prvním a hlavním z nich. V tomto ohledu je možná s podivem, že v prostředí exponenciálního nárůstu normotvorby a judikatury obou systémů evropského práva (tedy jak práva Společenství, tak systému Evropské úmluvy) není doposud požadavek alespoň obstojné znalosti některého z významnějších cizích jazyků požadavkem pro jmenování soudcem.
V otázce srovnávacího jazykového výkladu, stejně jako v jiných otázkách výkladu práva Společenství, existuje rozdíl mezi tím, co po soudcích členského státu vyžaduje Soudního dvůr a mezi tím, co bývá reálně možné. V problematice srovnávání jazykových verzí jsou to otázky dvojího typu: za prvé, kdo má srovnávat, tedy kdo si má v prvé řadě povšimnout nesrovnalosti v jazykových verzích a za druhé, jaké (či kolik) jazykových verzí má vnitrostátní soudce srovnávat.
První otázka se částečně překrývá s problematikou vznášení otázek práva Společenství vnitrostátním soudcem z úřední povinnosti. Soud zná právo, a to jak právo vnitrostátní, tak právo evropské. Zná ale soud z úřední povinnosti také jazyky? Linguae novit curia? Dogmatika práva Společenství vyložená Soudního dvorem by po vnitrostátním soudci vskutku vyžadovala, aby samostatně a z vlastní iniciativy prováděl srovnávací jazykový výklad, tedy aby četl právo Společenství paralelně v několika jazycích. To je jen obtížně představitelné: vnitrostátní soudce nemá ani čas, ani prostředky provádět podobná jazyková cvičení. Lze se navíc domnívat, že výklad a výkladové metody slouží především k vyjasnění nejasného či sporného textu. Východiskem je tedy spor, nejasnost, které je třeba výkladem řešit. Cynicky řečeno, srovnávací jazykový výklad má často tendenci právě opačnou: od relativně jasného znění předpisu v jednom jazyce k nejasnosti a rozporům mnoha jazykových verzí. V mnoha případech srovnávací jazykový výklad interpretační problémy vytváří než aby je řešil. Tato tendence je zřejmá s rostoucím počtem jazykových verzí, které srovnáváme: již při dvou či třech srovnávaných jazycích mohou vznikat problémy, pokud bychom však stejné srovnání provedli s jazyky dvaceti, vznik „problému“ je vysoce pravděpodobný.
Realisticky se srovnávací jazykový výklad před vnitrostátním soudem omezuje na případy, kdy je ve výchozím, v našem případě českém, jazyce zřetelný výkladový problém – nejasnost, nesmyslnost, zjevně chybný překlad. V tomto případě je dán podnět soudci a právnímu zástupci, že je třeba přistoupit ke „korekci“ české verze za pomoci srovnávacího jazykového výkladu. Při srovnávacím jazykovém výkladu je, stejně jako při jiné argumentaci právem Společenství, klíčová aktivita účastníků řízení: upozornit soud na problematický překlad či existenci odlišností by mělo patřit ke kvalitnímu právnímu zastoupení.
Kolik a jaké jazyky má vnitrostátní soudce při výkladu práva Společenství srovnávat? Náhled Soudního dvora se v této otázce různí, a to s ohledem na stupeň soudu členského státu, před kterým je otázka výkladu práva Společenství vznesena. Je možné tvrdit, že povinnost srovnávacího jazykového výkladu tíží o něco silněji vnitrostátní soudy posledního stupně, a to v případech, kdy se rozhodly vyřešit otázku výkladu práva Společenství samostatně, tedy bez předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Při srovnávání jednotlivých jazykových verzí ze strany českého soudce je především smysluplné zohlednit některých ze základních („pivotních“) jazyků, tedy jazyků, ze kterých je překládáno pokud není možný přímý překlad. V současnosti to jsou angličtina, francouzština, němčina, španělština a italština. V případě angličtiny a francouzštiny se navíc v případě právních předpisů bude zpravidla jednat o jazyk, ve kterém byl dokument jako takový vypracován.
Jak již bylo zmíněno výše, formálně jsou si všechny úřední jazyky Evropské unie rovny. V praxi lze však konstatovat, že dochází k vytvoření de facto referenčních jazyků, kterými jsou angličtina, francouzština a němčina. Kupříkladu samotný Litevský nejvyšší správní soud ve zde probírané kauze srovnal tyto tři jazyky s litevským zněním směrnice. Stejně postupoval kupříkladu český Nejvyšší správní soud při výkladu Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům členských států. Nad rámec zohlednění těchto tří „referenčních“ jazyků lze českému právníkovi též doporučit případné zohlednění slovenské či polské verze vykládaného ustanovení. Zohlednění těchto dvou jazyků může být smysluplné nejen pro jejich jazykovou a kulturní spřízněnost, která umožňuje českému soudci uchopit text v jazyce jiného členského státu s minimálními náklady, ale také skutečnost, že do těchto jazyků mohlo být překládáno z jiného (pivotního) jazyka než do jazyka českého.
Žádné komentáře:
Okomentovat