Archimedes a osoba blízká

V jednom z komentářů k postu o pohodě cizinců a jednodenních kuřat jsem aplikoval archimédovské přirovnání Miroslava Horníčka o vztahu mezi fyzickou drobností ženy a subjektivním pocitem velikosti muže na vztah mezi zákonodárcem a vykladačem zákona, jenž také musí mnohdy dorovnávat občasnou „malost“ zákonodárce. Věren tomu, že mé myšlení je nesouvislý řetězec asociací občas narušený podnětem zvenčí, vracím se k tomuto přirovnání pod dojmem článku z pondělních Lidových novin.

V něm Robert Malecký apeluje na řidiče: „Jezdíte firemním autem? Přelstíte bodový systém.“ (http://www.lidovky.cz/jezdite-firemnim-autem-prelstite-bodovy-system-ftu-/ln_noviny.asp?c=A070723_000007_ln_noviny_sko&klic=220479&mes=070723_0) V tomto článku jsem se sice v pondělí ráno nedočetl, jak obejít hodinovou zácpu mezi Zbraslaví a Smíchovem, v níž jsem jimi listoval, zato jsem se dočetl doporučení, jak obejít zákon v případě spáchání některého z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (viz § 22 zákona o přestupcích). Recept pana Maleckého je prostý: jezděte firemním autem, šiďte knihu jízd a po obvinění z přestupku vše hoďte na „osobu blízkou“. Tu vás totiž nikdo nesmí nutit udat s ohledem na § 60 odst. 1 zákona o přestupcích. Za „osobu blízkou“ přitom lze podle autora pokládat i spolupracovníka ve firmě.

Při čtení tohoto článku mi nejprve vytanula v mysli závist, neboť jakkoli jsou osobní poměry na Nejvyšším správním soudě nanejvýš přátelské, patrně zůstávají daleko překonány vzájemnou láskou členů redakce Lidových novin, popřípadě firmy, o níž je v článku řeč, pokud autor článku opravdu věří, že by tyto kolegiální vztahy mohly spadat do vymezení osob blízkých podle § 68 odst. 4 zákona o přestupcích. Podle něj se totiž osobou blízkou „rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.“ Sám bych takové osoby našel na našem soudě nanejvýš dvě tři, ovšem uznávám, že teambuildingové aktivity v soukromém sektoru asi opravdu dělají zázraky...

Hned v druhé vlně mi ale v mysli vytanulo, že by tímto článkem mohly být v srdcích nepořádných řidičů zažehnuty marné naděje na snadné obejití zákona, které je třeba včas udusit modrou Sbírkou rozhodnutí NSS. Ten totiž splnil právě onu úlohu vykladače dorovnávajícího zde nikoli neschopnost zákonodárce (ve znamení nepřímé úměry), ale naopak „schopnost“ toho, kdo chce zákon obcházet (a to v úměře přímé, tedy dorovnáním přímo „pokrovým“) a s alibistickým házením dopravních přestupků na blíže neurčenou osobu blízkou se vypořádal ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 As 3/2004, publikovaném pod č. 309/2004 Sb. NSS, kde při posuzování zákazu nucení k obvinění osoby blízké vyšel z předpokladu, že „interpretace omezujících pravidel postupu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.“ Tento rozsudek sice asi nevyhraje žádnou anketu o judikát s lidskou tváří (leda by se udělovala i zde nějaká cena „nelidské tváře“ popřípadě „Miss Drakón“), zato snad účinně chrání všechny ty neznámé osoby údajně blízké a v širším měřítku i nás, kteří máme zájem (obecný i osobní) spíš na fungování silničního provozu než na "svobodě" beztrestně porušovat dopravní předpisy.

Tož malá citace (z právní věty a poté ze samotného rozsudku):
„Z ustanovení § 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nelze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identifikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. ... Tvrzení stěžovatele, že vozidlo neparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a stěžovatel nebyl následně nucen správním orgánem ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy jeho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným, a dodal mu tedy obdobnou argumentační hodnotu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také nebylo nijak zakotveno v ověřitelných skutečnostech. Nelze proto také tvrdit, že by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým. Stěžovatel byl sankcionován za to, že spáchal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.“

Doufám, že dorovnáno a těším se, jestli někdo přisadí. Do té doby dodávám své lidské tváři strnulost pokrového hráče...