Osobný spis
Jine pravo je ine, to je jasne. Tento post sa sem prilis nehodi, pretoze je to taky ten klasicky post, spocivajuci v uvravenom usili podelit sa o vlastny spotrebitelsky zazitok a ovplyvnit nim dalsich potencialnych spotrebitelov. Ide skor o "komunalne" pravo, ako o intelektualnu vyzvu. Navyse sa tvori v case tesne po obede a vonku zuri temer 40 stupnov v tieni. Ale, slovami klasika, ide o princip.
Asi sest tyzdnov dozadu som si, na manzelkinu ziadost, objednal z ceskeho e-obchodu na http://www.autosedacky-kocarky.cz/ autosedacku pre nase dieta. Objednavka bola promptne potvrdena, v sulade s podmienkami publikovanymi na webe v nej svietila cena 7290 czk, v prepocte na slovenske koruny 9050. Pri vsetkej ucte k reformnemu drajvu Vlastimila T. a doveryhodnosti Miroslava K., oficialny kurz je o cosi priaznivejsi v prospech meny tatranskeho tigra. Ale aj tak, je to dobra cena. Este trikrat sme si vymenili maily, v kazdom z nich bola potvrdena ako konecna tato cena. Potom prisla na dobierku sedacka, na listku z posty bola uvedena dobierkova cena 10 490 skk. Sestra mi vysvetlila, ze ten rozdiel, to si asi pyta nasa posta, aj ked v cene sedacky uz bolo aj postovne. Tak som dal manzelke peniaze, nech to vyberie a ten zvysok od posty nejak vymozem naspat, alebo co. Zistilo sa, ze posta nechce nic, ze to len predajca (pan Petr Simcik, so sidlom v Brne) si to rozmyslel a uctoval inu ako inzerovanu, dohodnutu a v objednavke viacnasobne potvrdenu cenu. Poveril som manzelku, aby zistila, ako to chce predajca napravit. Pani na telefone sa ospravedlnila, ze to rychlo napravia, staci poslat cislo uctu. Nic sa nedialo, manzelka sa ozvala mailom. Pan Simcik najskor povedal, ze to je v poriadku, ze ide o rozdiel v kurze. Ked to nepreslo, uviedol novy dovod: parafrazujem - to je nova cena, teraz uz plati tato, ale je to stale dobra cena, a teraz citujem - hadam si nemyslite, ze vam tu sedacku predame pod cenu. Len preto, ze ja osobne povazujem takuto "techniku predaja" (a, hla, uz tu mame komunitarny rozmer, Keck Mithouard) za absurdnu, zdoraznujem, ze nezartujem. Pan Simcik si dohodol cenu za svoj tovar ale potom si to rozmyslel a takpovediac ex proprio vigore rozhodol, ze cena bude o 15 percent vyssia. A pride mu to, zda sa, normalne.
Tolko k tej komunalnej casti. Teraz pokus o nejaku teoreticku nadstavbu, ked uz to ucim. Ale taky light, ako som bol slubil uz v uvodnom prispevku, na rigorozny law & economics pohlad si netrufam. Skor ma to zaujima (okrem tej banalnej perspektivy, ze aku asi takito "obchodnici" dostali doma vychovu a ci drzost skutocne nema hranice) z pohladu teorie hier. Ani to asi nie je ten spravny pojmovy uchop, takze bez ohladu na konceptualizaciu prejdem k tym par uvaham, na ktore sa v tomto teple viem zmoct.
Ak by mala platit prezumcia racionality ucastnika spolocenskeho, resp. pravneho vztahu, potom je zrejme, ze podvodnicka taktika pana Simcika je v tomto konkretnom pripade navysost racionalna. Ide tu o 1 500 slovenskych korun, cize asi 1200 ceskych. Je prirodzene, ze ich chcem naspat, ale iracionalne o to akokolvek usilovat. Za danych okolnosti su totiz naklady na toto usilie prohibitivne vysoke. Zijem v inej krajine a na svojom ASPI nemam aktualne ceske predpisy, takze ak by som sa chcel domahat sudnej ochrany svojich prav (ak teda vobec nejake mam, ak som zaplatenim dobierkovej sumy na poste o svoje prava neprisiel), musel by som si zistit, ktore hmotne pravo a akym procesnym sposobom mam uplatnovat, ktory je vecne a miestne prislusny sud, potom to podanie napisat a poslat do CR. Nebudem to zbytocne rozoberat, ozelel som tie peniaze este pred tym, nez som ich zaplatil a nechce sa mi travit ani minuta casu naviac tym, ze ich budem vymahat. Transakcne naklady na korektivnu spravodlivost su v tejto veci vyssie ako pripadny benefit, aj ked - trufam si tvrdit - pravdepodobnost uspechu je relativne vysoka. V opacnom garde - pravdepodobnost, ze budem od pana Simcika tie podvodne ziskane peniaze pracne dolovat je priamo umerna obtiazam, ktore su s tym spojene, cize velmi mala. Ak v sebe nema inu zabranu, vonkajsie okolnosti mu presvedcivy dovod, preco to neurobit, nedavaju.
To je pohlad cez prizmu (ekonomicky) racionalne spravania sa. Ale tym sa motivacny horizont ludskeho konania asi nevycerpava. Este je tu, napriklad, faktor muzskej jesitnosti, prejavujuci sa uvahou, ze si hadam ten loser nemysli, ze so mnou bude takto zametat. Alebo, v kultivovanejsej podobe, cosi ako vnutorna tuzba po spravodlivosti nielen v cudzich, ale aj vo vlastnom pripade. Dam na to taky jeden scestny priklad. Ked vo finale MS 06 Zidane zhlavickoval Matterazziho a potom dostal cervenu kartu, mal som radost, lebo ta cervena bola zasluzena a ja som v tom zapase, dodnes netusim preco, prvy - a predpokladam, ze aj posledny - krat v zivote fandil Talianom. Cely cas som ale vedel, ze Matterazziho mam za chudaka a Zizoua za hrdinu. Ide jednoducho o to, ze niektore veci su prilis dolezite na cost/benefit analyzu. Ta sarvatka trvala prilis dlho na to, aby Zidaneovi aspon nebleslo hlavou, ze ked to nenecha tak, pojde von. A nenechal, proste sa nedalo. Uplne som mu rozumel. Niektori hovoria, ze ak by sa ovladol, vytrestal by tym aj Matterazziho aj Talianov viac ako tou hlavicku do hrude a sebe by tiez prospel neporovnatelne viac. Tak sa to naozaj aj javi. Lenze take vitazstvo by bolo uplne otravene pocitom, ze si nechal, prepacte ten vyraz, srat na hlavu a ze vlastne sestrinu cest predal za moznost zdvihnut nad hlavu pohar nike. Neviem, ci poznate ten pocit, ale niekedy aj v situacii, v ktorej je vyhodnejsie ustupit, sa na ten ustup viaze cena zleho pocitu zo seba sameho. Nepojdem sa konfrontovat s agresivnym vodicom, lebo viem, ze moze mat pistol, bejzbolovu palicu alebo martial arts vycvik, takze je vyhodnejsie nechat tak, ale to fakt nie je ziadne vitazstvo, naopak. Nebudem sa kvoli tisickorune natahovat s nejakym podvodnikom, lebo za ten cas, ktory by som tomu musel venovat, viem zarobit niekolkonasobok, ale to tiez nie je vysledok, ktory by ma vedel potesit.
Takze si kladiem otazku, aka motivacia by mohla byt dost silna na to, aby prekonala racionalizujucu cost/benefit perspektivu a priviedla mna, alebo kohokolvek ineho v podobnej pozicii, aby sa takpovediac nasadil. Treba samozrejme odhliadnut od veci, kde je reputacny faktor obsiahnuty v samej podstate, t.j. napriklad kde ide moralnu ujmu.
Myslim, ze ta motivacia, resp. jej absencia, aspon ciastocne suvisi s autoritou, ktorou v prislusnej komunite disponuje arbiter sporu. Vychadzam z predpokladu, ze v cloveku drieme take to atavisticke nutkanie dosiahnut, aby aj druhi vedeli, ze v tom a tom spore bol v prave. Proste aby sa vedelo, ako to bolo. Aj ked z toho clovek nic ine nema, sam citi zadostucinenie, ked je zadost ucinene spravodlivosti, resp. tomu, co on sam vnima ako spravodlive. Je dnes rozhodnutie sudu vnimane ako potvrdenie toho, co je spravodlive, resp. ako dokaz toho, ako to bolo? A bolo vobec niekedy? Asi niekedy ano, inak by tu dnes uz sudy neboli. Ale dosiahnem uspokojenie svojej satisfakcnej tuzby tym, ze sud mi prisudi nejaku relutarnu nahradu? Je vitaz sudneho sporu aj moralnym vitazom? Je verdikt sudu cimsi, co komunita reflektuje ako vysledok poctiveho a kompetentneho spravodlivostneho usudku alebo ako reflexiu sikovnosti advokata, stastia na naturel sudcu, kvalitu jeho ranajok a inych podobnych faktorov? Lebo ak to druhe, potom ani pripadne sudne vitazstvo nie je v stave uspokojit to vo mne, co zizni po tom, aby "sa vedelo", t.j. aby sa vedelo, ze som bol v prave a ze ten druhy nebol. Moje vitazstvo pred sudom neda ostatnym clenom spolocenstva na znamost, ze som v tom a tom pripade konal spravodlivo, ale prave a len to, ze som ten sud vyhral, bodka. Este inak to skusim: ano, niekedy spolocnost verdikt sudu vnima ako verdikt o tom, co je spravodlive. Ale nie preto, ze je to vyrok sudu, ale preto, ze sa stotoznuje s vysledkom. Inak povedane, tou premennou, ktora rozhoduje o tom, ci verdikt ma alebo nema autoritu, nie je povaha organu, ktory ho vydal, ale miera, v akej zodpoveda ocakavaniam. Ustavne sudy hadam este dnes maju tu auru imanentnej autority, ale vseobecne disponuju autoritou (a potencialom rozhodovat reputacne suboje, t.j. rozhodovat nielen o pravno-technickom, ale aj moralnom vitazovi) skor nahodou ako z povahy veci.
Ak justicia nema byt nastrojom uspokojovania archetypalnej tuzby po spravodlivosti (je to neovereny predpoklad, ale pre ucely tohto postu ho prosim akceptujte, rovnako ako predpoklad, ze clovek citi taku tuzbu), cize nastrojom identifikacie pravneho ako moralneho vitaza, straca sa podstatna cast jej opodstatnenia. Sucastou narokov, ktore jedinec vznasa na stat, resp. spolocenstvo, v ktorom zije, je poskytnutie (pocitu) spravodlivosti. Ak institucie, ktore to maju v naplni prace, z roznych dovodov takuto sluzbu poskytuju len velmi nedokonale, prehlbuje sa frustracia jedinca z jeho narokovej deprivacie a z nedostatku sposobov, ako tu deprivaciu zmiernit. Seda zona, resp. podsvetie ako alternativny arbiter vec nijako neriesi, lebo jej potencial uspokojit naroky satisfakcnej povahy (satisfakcnej v psychologickom, nie pravnom vyzname) je este nizsi, nez vykazuje stat. Ale niekto to robit musi, niekto pre spolocnost musi oznacit moralneho vitaza a poskytnut mu tak satisfakciu, ktoru mu pravne vitazstvo same osebe uz nie je v stave zabezpecit. Media, robia to media. Takeho Ivana Lexu oslobododili sudy spod vsetkeho, co sa pred ne dostalo. Nikdy, aspon predpokladam, tieto jeho vitazstva nebudu vnimane aj ako vitazstva moralne, ako satisfakcia za cele tie roky obvineni, utekov a podobne. Katerina Jacques vyhrala svoj spor s agresivnym policajtom v den, ked o nom media prvykrat priniesli spravu a bez ohladu na to, ako skoncil "naozaj". Je kvantum dalsich takych prikladov, samozrejme.
Aby som to skoncil - som prilis lenivy na to, aby som usiloval o moralne vitazstvo v kauze autosedacka. Ale uz to raz na tomto blogu v inej, sofistikovanejsej podobe odznelo (Simicek, V.: Chvala banalit, 04/05): bez ludi, abstrahujucich od momentalnej ucelnosti svojho konania, by risa prava prisla o niektore zo svojich najpovznasajucejsich skaziek. Uz si presne nepamatam, preco konkretne sa do boja pustil v Doctorowovom Ragtime Coalhouse Walker Jr., ale pamatam si, ze je to moj oblubeny hrdina. Ved tak aj dopadol.
Asi sest tyzdnov dozadu som si, na manzelkinu ziadost, objednal z ceskeho e-obchodu na http://www.autosedacky-kocarky.cz/ autosedacku pre nase dieta. Objednavka bola promptne potvrdena, v sulade s podmienkami publikovanymi na webe v nej svietila cena 7290 czk, v prepocte na slovenske koruny 9050. Pri vsetkej ucte k reformnemu drajvu Vlastimila T. a doveryhodnosti Miroslava K., oficialny kurz je o cosi priaznivejsi v prospech meny tatranskeho tigra. Ale aj tak, je to dobra cena. Este trikrat sme si vymenili maily, v kazdom z nich bola potvrdena ako konecna tato cena. Potom prisla na dobierku sedacka, na listku z posty bola uvedena dobierkova cena 10 490 skk. Sestra mi vysvetlila, ze ten rozdiel, to si asi pyta nasa posta, aj ked v cene sedacky uz bolo aj postovne. Tak som dal manzelke peniaze, nech to vyberie a ten zvysok od posty nejak vymozem naspat, alebo co. Zistilo sa, ze posta nechce nic, ze to len predajca (pan Petr Simcik, so sidlom v Brne) si to rozmyslel a uctoval inu ako inzerovanu, dohodnutu a v objednavke viacnasobne potvrdenu cenu. Poveril som manzelku, aby zistila, ako to chce predajca napravit. Pani na telefone sa ospravedlnila, ze to rychlo napravia, staci poslat cislo uctu. Nic sa nedialo, manzelka sa ozvala mailom. Pan Simcik najskor povedal, ze to je v poriadku, ze ide o rozdiel v kurze. Ked to nepreslo, uviedol novy dovod: parafrazujem - to je nova cena, teraz uz plati tato, ale je to stale dobra cena, a teraz citujem - hadam si nemyslite, ze vam tu sedacku predame pod cenu. Len preto, ze ja osobne povazujem takuto "techniku predaja" (a, hla, uz tu mame komunitarny rozmer, Keck Mithouard) za absurdnu, zdoraznujem, ze nezartujem. Pan Simcik si dohodol cenu za svoj tovar ale potom si to rozmyslel a takpovediac ex proprio vigore rozhodol, ze cena bude o 15 percent vyssia. A pride mu to, zda sa, normalne.
Tolko k tej komunalnej casti. Teraz pokus o nejaku teoreticku nadstavbu, ked uz to ucim. Ale taky light, ako som bol slubil uz v uvodnom prispevku, na rigorozny law & economics pohlad si netrufam. Skor ma to zaujima (okrem tej banalnej perspektivy, ze aku asi takito "obchodnici" dostali doma vychovu a ci drzost skutocne nema hranice) z pohladu teorie hier. Ani to asi nie je ten spravny pojmovy uchop, takze bez ohladu na konceptualizaciu prejdem k tym par uvaham, na ktore sa v tomto teple viem zmoct.
Ak by mala platit prezumcia racionality ucastnika spolocenskeho, resp. pravneho vztahu, potom je zrejme, ze podvodnicka taktika pana Simcika je v tomto konkretnom pripade navysost racionalna. Ide tu o 1 500 slovenskych korun, cize asi 1200 ceskych. Je prirodzene, ze ich chcem naspat, ale iracionalne o to akokolvek usilovat. Za danych okolnosti su totiz naklady na toto usilie prohibitivne vysoke. Zijem v inej krajine a na svojom ASPI nemam aktualne ceske predpisy, takze ak by som sa chcel domahat sudnej ochrany svojich prav (ak teda vobec nejake mam, ak som zaplatenim dobierkovej sumy na poste o svoje prava neprisiel), musel by som si zistit, ktore hmotne pravo a akym procesnym sposobom mam uplatnovat, ktory je vecne a miestne prislusny sud, potom to podanie napisat a poslat do CR. Nebudem to zbytocne rozoberat, ozelel som tie peniaze este pred tym, nez som ich zaplatil a nechce sa mi travit ani minuta casu naviac tym, ze ich budem vymahat. Transakcne naklady na korektivnu spravodlivost su v tejto veci vyssie ako pripadny benefit, aj ked - trufam si tvrdit - pravdepodobnost uspechu je relativne vysoka. V opacnom garde - pravdepodobnost, ze budem od pana Simcika tie podvodne ziskane peniaze pracne dolovat je priamo umerna obtiazam, ktore su s tym spojene, cize velmi mala. Ak v sebe nema inu zabranu, vonkajsie okolnosti mu presvedcivy dovod, preco to neurobit, nedavaju.
To je pohlad cez prizmu (ekonomicky) racionalne spravania sa. Ale tym sa motivacny horizont ludskeho konania asi nevycerpava. Este je tu, napriklad, faktor muzskej jesitnosti, prejavujuci sa uvahou, ze si hadam ten loser nemysli, ze so mnou bude takto zametat. Alebo, v kultivovanejsej podobe, cosi ako vnutorna tuzba po spravodlivosti nielen v cudzich, ale aj vo vlastnom pripade. Dam na to taky jeden scestny priklad. Ked vo finale MS 06 Zidane zhlavickoval Matterazziho a potom dostal cervenu kartu, mal som radost, lebo ta cervena bola zasluzena a ja som v tom zapase, dodnes netusim preco, prvy - a predpokladam, ze aj posledny - krat v zivote fandil Talianom. Cely cas som ale vedel, ze Matterazziho mam za chudaka a Zizoua za hrdinu. Ide jednoducho o to, ze niektore veci su prilis dolezite na cost/benefit analyzu. Ta sarvatka trvala prilis dlho na to, aby Zidaneovi aspon nebleslo hlavou, ze ked to nenecha tak, pojde von. A nenechal, proste sa nedalo. Uplne som mu rozumel. Niektori hovoria, ze ak by sa ovladol, vytrestal by tym aj Matterazziho aj Talianov viac ako tou hlavicku do hrude a sebe by tiez prospel neporovnatelne viac. Tak sa to naozaj aj javi. Lenze take vitazstvo by bolo uplne otravene pocitom, ze si nechal, prepacte ten vyraz, srat na hlavu a ze vlastne sestrinu cest predal za moznost zdvihnut nad hlavu pohar nike. Neviem, ci poznate ten pocit, ale niekedy aj v situacii, v ktorej je vyhodnejsie ustupit, sa na ten ustup viaze cena zleho pocitu zo seba sameho. Nepojdem sa konfrontovat s agresivnym vodicom, lebo viem, ze moze mat pistol, bejzbolovu palicu alebo martial arts vycvik, takze je vyhodnejsie nechat tak, ale to fakt nie je ziadne vitazstvo, naopak. Nebudem sa kvoli tisickorune natahovat s nejakym podvodnikom, lebo za ten cas, ktory by som tomu musel venovat, viem zarobit niekolkonasobok, ale to tiez nie je vysledok, ktory by ma vedel potesit.
Takze si kladiem otazku, aka motivacia by mohla byt dost silna na to, aby prekonala racionalizujucu cost/benefit perspektivu a priviedla mna, alebo kohokolvek ineho v podobnej pozicii, aby sa takpovediac nasadil. Treba samozrejme odhliadnut od veci, kde je reputacny faktor obsiahnuty v samej podstate, t.j. napriklad kde ide moralnu ujmu.
Myslim, ze ta motivacia, resp. jej absencia, aspon ciastocne suvisi s autoritou, ktorou v prislusnej komunite disponuje arbiter sporu. Vychadzam z predpokladu, ze v cloveku drieme take to atavisticke nutkanie dosiahnut, aby aj druhi vedeli, ze v tom a tom spore bol v prave. Proste aby sa vedelo, ako to bolo. Aj ked z toho clovek nic ine nema, sam citi zadostucinenie, ked je zadost ucinene spravodlivosti, resp. tomu, co on sam vnima ako spravodlive. Je dnes rozhodnutie sudu vnimane ako potvrdenie toho, co je spravodlive, resp. ako dokaz toho, ako to bolo? A bolo vobec niekedy? Asi niekedy ano, inak by tu dnes uz sudy neboli. Ale dosiahnem uspokojenie svojej satisfakcnej tuzby tym, ze sud mi prisudi nejaku relutarnu nahradu? Je vitaz sudneho sporu aj moralnym vitazom? Je verdikt sudu cimsi, co komunita reflektuje ako vysledok poctiveho a kompetentneho spravodlivostneho usudku alebo ako reflexiu sikovnosti advokata, stastia na naturel sudcu, kvalitu jeho ranajok a inych podobnych faktorov? Lebo ak to druhe, potom ani pripadne sudne vitazstvo nie je v stave uspokojit to vo mne, co zizni po tom, aby "sa vedelo", t.j. aby sa vedelo, ze som bol v prave a ze ten druhy nebol. Moje vitazstvo pred sudom neda ostatnym clenom spolocenstva na znamost, ze som v tom a tom pripade konal spravodlivo, ale prave a len to, ze som ten sud vyhral, bodka. Este inak to skusim: ano, niekedy spolocnost verdikt sudu vnima ako verdikt o tom, co je spravodlive. Ale nie preto, ze je to vyrok sudu, ale preto, ze sa stotoznuje s vysledkom. Inak povedane, tou premennou, ktora rozhoduje o tom, ci verdikt ma alebo nema autoritu, nie je povaha organu, ktory ho vydal, ale miera, v akej zodpoveda ocakavaniam. Ustavne sudy hadam este dnes maju tu auru imanentnej autority, ale vseobecne disponuju autoritou (a potencialom rozhodovat reputacne suboje, t.j. rozhodovat nielen o pravno-technickom, ale aj moralnom vitazovi) skor nahodou ako z povahy veci.
Ak justicia nema byt nastrojom uspokojovania archetypalnej tuzby po spravodlivosti (je to neovereny predpoklad, ale pre ucely tohto postu ho prosim akceptujte, rovnako ako predpoklad, ze clovek citi taku tuzbu), cize nastrojom identifikacie pravneho ako moralneho vitaza, straca sa podstatna cast jej opodstatnenia. Sucastou narokov, ktore jedinec vznasa na stat, resp. spolocenstvo, v ktorom zije, je poskytnutie (pocitu) spravodlivosti. Ak institucie, ktore to maju v naplni prace, z roznych dovodov takuto sluzbu poskytuju len velmi nedokonale, prehlbuje sa frustracia jedinca z jeho narokovej deprivacie a z nedostatku sposobov, ako tu deprivaciu zmiernit. Seda zona, resp. podsvetie ako alternativny arbiter vec nijako neriesi, lebo jej potencial uspokojit naroky satisfakcnej povahy (satisfakcnej v psychologickom, nie pravnom vyzname) je este nizsi, nez vykazuje stat. Ale niekto to robit musi, niekto pre spolocnost musi oznacit moralneho vitaza a poskytnut mu tak satisfakciu, ktoru mu pravne vitazstvo same osebe uz nie je v stave zabezpecit. Media, robia to media. Takeho Ivana Lexu oslobododili sudy spod vsetkeho, co sa pred ne dostalo. Nikdy, aspon predpokladam, tieto jeho vitazstva nebudu vnimane aj ako vitazstva moralne, ako satisfakcia za cele tie roky obvineni, utekov a podobne. Katerina Jacques vyhrala svoj spor s agresivnym policajtom v den, ked o nom media prvykrat priniesli spravu a bez ohladu na to, ako skoncil "naozaj". Je kvantum dalsich takych prikladov, samozrejme.
Aby som to skoncil - som prilis lenivy na to, aby som usiloval o moralne vitazstvo v kauze autosedacka. Ale uz to raz na tomto blogu v inej, sofistikovanejsej podobe odznelo (Simicek, V.: Chvala banalit, 04/05): bez ludi, abstrahujucich od momentalnej ucelnosti svojho konania, by risa prava prisla o niektore zo svojich najpovznasajucejsich skaziek. Uz si presne nepamatam, preco konkretne sa do boja pustil v Doctorowovom Ragtime Coalhouse Walker Jr., ale pamatam si, ze je to moj oblubeny hrdina. Ved tak aj dopadol.
13 komentářů:
Zidanovo jednání nebylo správné. Rozhořčení z Materrazziho nadávky ho vysvětluje, ale neospravedlňuje. Nicméně, Zidanovo jednání dokážeme pochopit, vcítit se do jeho situace, a proto i omluvit. Řekneme: "Zidane to neměl dělat, ale sympatizujeme s ním, že to udělal." Asi mají pravdu ti kognitivní vědci, kteří tvrdí, že lidská mysl je morálně schizofrenní, protože má v sobě Kanta i Huma.
K "pocitom":
moj oblubeny (takze som ho mozno uz uviedol aj na tomto blogu, ak ano, omluvam sa :) antropologicky priklad su Inuti (Eskymaci), ktori maju (mali) okrem celej skaly klasickych, hoci "primitivnych" metod riesenia sporu aj jednu metodu mimoriadne sofisitkovanu a od zakladu podivnu: tzv. suboj piesni. Islo o to, ze clovek, ktory sa citil poskodeny konanim ineho (typicky tym, ze mu usiel so zenou a este sa ho spolocne pokusili zabit), vyzval tohto zlocinca na "suboj piesni" - co bol duel, v ktorom jeden na druheho striedavo pospevovali, pokrikovali, pouzivali rovne mimicke az fyzicke gesta (napriklad napchali druhemu do ust tuleni loj...), to vsetko na nejakom zhromazdeni velkeho poctu sukmenovcov a pred ich ocami. Podporovat ich v tom mohla rodina (napriklad zborovym prespevovanim "refrenu" a pod.), dokonca sa mohli nechat zastupit zdatnejsim spevakom. A teraz pointa: ked to cele prebehlo, jeden z nich sa stal vitazom v ociach publika - a to je vsetko. Ziadne odskodne, ziadna nahrada skody, vobec nic, spor sa povazuje za vyrieseny a sokovia za uzmierenych, na obnovu "normalnych vztahov" si dokonca vymenia dary.
Sikovne, ze?
ad peter
Není vyloučeno, že podvodníci jsou nadprůměrní zpěváci.
Z pohledu některých úvah výše popsaných by to bylo mimořádně zajímavé, ale muselo to narážet na spoustu "zádrhelů". Velice snadno se zde dala např."podplatit spravedlnost", protože zpěv nemá narozdíl od práva žádné objektivní kritéria, která by platila pro všechny zpěváky bez rozdílu. Jinak řečeno - Někomu bůh dal, někomu vzal. Příklad: Pokud si zaplatím jako bohatý podnikatel Karla Gotta a soupeři bude "zpívat" jen Tonda z Horní Dolní, tak kdo vyhraje?:-)
Jinak je to ale skutečně velice zajímavý způsob řešení sporů, který však bohužel svou jednoduchostí a neobjektivností spadá spíše do starovělu. Na druhou stranu by se z jeho elegance, rychlosti, přímosti a nekomplikovanosti mohla justice inspirovat;-)
ad Zidane: Ano, taktéž naprosto souhlasím. Je sice možná nepřiměřené takto konat, ale je to dle mého názoru správné. Přirovnal bych to taktéž k "modernímu rytířství". Když někdo uráží člověka z našeho okolí - Není sice správné začít rvačku prvním úderem, ale pokud by se člověk otočil a bezpáteřně odešel, tak by se na sebe asi nemohl hodně dlouho podívat. Je zkrátka lidskou přirozeností bránit svůj názor, blízké (zkrátka vše na čem člověku záleží a je správné) a to někdy i přes nevýhodnost kterou mu tento postup může přinést. Jsem taky moc rád, že narážím ještě i dnes na tyto dnešní projevy hrdinství i když je jejich význam pro danou osobu jen titěrný z pohledu "materiálního".
V mojej praxi niektorí klienti požadujú určitú formu morálnej satisfakcie aj tam, kde s tým právo vôbec nepočíta. Napríklad pri delení BSM (SJM v ČR) má typický klient vždy pocit, že by mal dostať väčší podiel, "už len kvôli tomu, koľko si vytrpel". Pritom ale pocit ublíženia nie je kritériom pre delenie majetku. Médiá sú lepšie, lebo môžu zohľadniť čokoľvek čo zapadá do príbehu.
Pri jednom z minulých postov (CSI) sme rozoberali akým spôsobom médiá ponúkajú "silný príbeh". Nuž ja medzi tým a speváckou súťažou Inuitov rozdiel nevidím.
dobry den. k tym inuitom: videl som pred par rokmi skvostny film, trval tak cez tri hodiny, bol bez akehokolvek druheho planu, v povodnom inuitskom zneni s titulkami a napriek tomu neuveritelny, fakt unasajuci film. vola sa Atanarjaut (rychly bezec), pri svojej nedavnej turistickej navsteve Brna som ho dokonca nasiel na dvd, aspon mala naplast na to, ze som musel stravit hodinu a pol v OC Olympia. odporucam, nie len v porovnani s nepozeratelnou hollywoodskou sablonou, ale aj s cimkolvek inym. je tam podobny suboj ako popisuje pan kolega Brezina. tu hudobnu cast si presne nepamatam, nejake tranzicke spevy tam boli ale podstata spocivala v tom, ze kazdy mal narok dat tomu druhemu ranu pastou do hlavy a ten len drzal. pri druhom kole ... som vam to prave isiel rozpovedat, ale nepoviem, je to napinave. v kazdom pripade, cela komunita sice brala vysledok suboja ako odraz vole duchov, ktori vsetko videli a vedeli kto je v prave, ti "zli" (tie uvodzovky sem nepatria, ten film sa vobec nehra na odtienky sivej, a nepredstiera ze veci v skutocnosti naozaj nie su bud cierne alebo biele) sa vsak nerozpakovali ten vysledok spochybnit a robit zle. na satisfakciu sa cakalo do konca filmu (OK, to je trochu sablona, uznavam) a zdalo sa, ze komunite ako takej je skrivodlivost lahostajna - jediny, komu naozaj zalezalo na tom, aby sa veci dali na poriadok, bol osud. tak to tusim byva aj u nas.
ad Tomas Sobek:
jedna vec ma zaujima, ze co presne znamena ked dokazem konanie pochopit a preto ospravedlnit a zaroven tvrdit ze nebolo spravne. nikdy som celkom dobre nerozumel postoju, ze: nesuhlasim, ale chapem, resp. vice versa. sam sa k nemu niekedy uchylim, samozrejme, ale asi skor zo zdvorilosti ako z presvedcenia. neviem sa teraz narychlo rozhodnut ci to ma nejake implikacie aj pre nas obor, ale ak konanie ospravedlnim, nemozem zaroven tvrdit ze nebolo spravne. tam potom spravne-nespravne uz nema ako figurovat.
viem si predstavit ze poviem: chapem preco si to urobil, ale nebolo to spravne. proste si idiot alebo zly clovek alebo slaboch alebo cokolvek, jednoducho si zlyhal, ja chapem preco, ale zlyhal si. lenze povedat nebolo to spravne, ale ja to ospravedlnujem mi celkom nesedi. cim ospravedlnim nespravne konanie. alebo naopak, ak ho ospravedlnim, nebolo jednym z moznych spravnych konani? (ak teda spravne vobec ma potencial na plural).
to len tak narychlo, este pred ciernym cajom a prvou nicorette.
Radoslav Prochazka
ad RP
V anglo-americké teorii trestního práva se rozlišují dva druhy obhajoby, ospravedlnění (justification) a omluva (excuse).
Účelem ospravedlnění je přesvědčit ostatní, že dané jednání bylo jen zdánlivě špatné. Např. způsobení škody v krajní nouzi nebo ublížení na zdraví v sebeobraně. V případě omluvy připouštíme, že naše jednání bylo špatné, ale snažíme se uvést takové zvláštní okolnosti, které jsou důvodem k exkulpaci. Např. nepříčetnost, nezaviněná intoxikace, nedostatek schopnosti. Ostravedlnění se většinou zaměřuje na kvality jednání a omluva na kvality aktéra. Hraničním případem, o který se vedou teoretické spory, je např. psychický nátlak (duress).
Zidanovo jednání odsuzujeme, jako takové nemá ospravedlnění, ale osobu Zidana omlouváme, protože jeho "slabost" ve vztahu ke cti blízké osoby (Šlo o urážku sestry, že?) chápeme a možná i sdílíme.
Ad Radoslav Procházka:
Když jsem tenhle post četl, tak jsem si také vzpomněl na ten post Vojtěcha Šimíčka. Tenhle případ by totiž mohl být zajímavý pro vyjasnění čl. 15 odst. 1 písm. c nařízení 44/2001 (tzv. Brusel I), podle kterého může spotřebitel žalovat v místě svého bydliště, pokud
"byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu ZAMĚŘUJE, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností." (ZVÝRAZNĚNÍ je mé)
To "zaměření" by se mělo týkat i internetových stránek, ale není jasné jakých - těch, které jsou psány v jazyce členského státu, umožňují platby v měně jiného státu, oslovují adresáty z jiného státu?? Kolem toho jsou dohady.
Podobně zajímavá může být otázka rozhodného práva, konkrétně aplikace čl. 5 Římské úmluvy, který mimo jiné říká:
"2. Bez ohledu na článek 3 (volba práva) není spotřebitel v důsledku volby rozhodného práva provedené stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země, v níž je místo jeho obvyklého pobytu, pokud:
uzavření smlouvy v této zemi předcházela nabídka určená výslovně spotřebiteli nebo reklama a spotřebitel v této zemi uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy...
3. Bez ohledu na článek 4 se smlouva, na niž se tento článek vztahuje v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3, řídí právem země, v níž má spotřebitel místo svého obvyklého pobytu, byla-li uzavřena za okolností uvedených v odstavci 2 tohoto článku."
Jak se tohle ustanovení z r. 1980 bude aplikovat na internetový obchod?
Judikatura ESD k těmto věcem neexistuje, takže když podáte žalobu u svého místně příslušného soudu, ten se bude otázkou jurisdikce a/nebo rozhodného práva zabývat a zeptá se ESD (podle čl. 68 SES může v této oblasti předběžné otázky podávat jen soud poslední instance (u Římské úmluvy je to podobné, tam se to řídí dodatkovým protokolem), což by ale u takhle malé částky místní soud být mohl - neznám nicméně příslušné slovenské předpisy), tak bysme už za 2 roky mohli znát odpověď:-)
Jí vím, že to za tu oběť nestojí, ale kdybyste byl jako Zidane, tak byste tím udělal jednomu fanouškovi mezinárodního práva soukromého radost;)
len par postrehov (a asi po stvrte, bez html tagov, tie sa so mnou odmietaju bavit :(
cele to mam od E. Adamsona Hoebla z knihy The Law of Primitive Man (ak najdem vydavatela a ten vybavi autorske prava, mohlo by to v dohladnej dobe vyjst cesky)
majetkove rozdiely u Inuitov (ako u vacsiny kocovnikov) su minimalne, ak vobec nejake (Hoebel pise, ze dosledkom jedneho zo zakladnych postulatov ich prava je, ze nikto nesmie vlastnit viac statkov, nez sam dokaze vyuzit), takze u nich bohaty podnikatel nehrozi. Ale je to samozrejme dolezite, ukazuje to na neprenositelnost danej skusenosti bez znacnych problemov.
k priebehu suboja: ano, podvodnik moze byt vyborny spevak (ale v tom pripade ho mozno poskodeny radsej rovno zabije - aj to je samozrejme moznost, aj ked sa tym otvara moznost krvnej pomsty...), ide tam ale skor o to, ze "hmotne pravo" a "skutkove okolnosti" hraju az podruznu ulohu, aj ked vyznamnu v tom, ze ked dokaze poskodeny na zlocinca nazhromazdit dostatok obvineni, asi vyhra. Zlocinec sa samozrejme moze branit rovnakou mincou a ukazovat, ze "poskodeny" je tiez "pekne kvitko".
praktika, ktoru popisuje R. Prochazka, neni uplne "song duel", ale "buffeting", ktory sa vyskytuje v okoli polarneho kruhu a je formou "suboja" ("wager by battle", teda nieco podpobne ako stredo- a novoveke suboje o cest), hoci (podla Hoebla) bez prvku "sudu vyssej moci". Kazdopadne sa moze spievat aj pri nom, a aj skutocny "song duel" moze pouzivat rany rukou ci hlavou (hlavne v Gronsku). Film zacinam hladat :) (pre tych, co ho budu hladat tiez, opravim preklep R. Prochazku: film sa vola Atanarjuat (http://imdb.com/title/tt0285441/) (anglicky nazov The Fast Runner) - bolo tam prehodene ua za au :)
este k filmom: Knud Rasmussen (od ktoreho Hoebel cerpa a ktory zaciatkom 20. storocia presiel cez celu inuitsku oblast z Gronska na Sibir) natocil roku 1934 film Palos brudefærd (http://imdb.com/title/tt0024203/) (anglicky The Wedding of Palo), kde by "song duel" mal byt zachyteny. Ale na DVD to zrejme neni, ja to kazdopadne hladam marne...
Pro zájemce: kanadský film v původním inuitském znění s titulky Atanarjuat: Rychlý běžec dává ČT2 ve čtvrtek 2. 8. 2007 od 21.40.
Okomentovat