sobota 30. června 2007

Judikát roku?

Tento způsob léta zdá se mi poněkud hodnotícím. Nejprve přišly se svým (opětovným) hodnocením vysokých škol Lidové noviny. Všichni se povinně zasmáli s tím, že takto sestavený žebříček právnických fakult má mizivou vypovídající hodnotu. Následoval hodnotící článek Tomáše Němečka v Hospodářských novinách. Ten můžeme kritizovat z mnoha ohledů, jedná se však zatím o jediný serióznější pokus vytvořit nějaký soubor smysluplných hodnotících kritérií. Jarní „hodnotící“ vlnu pak doplnila Mladá fronta se svými „žebříčky“, které, pokud jsem to pochopil správně, vycházely pouze z množství ISI publikací. To znamenalo, že tři ze čtyř českých právnických fakult měly nula a jedna (hádejte která) měla jeden zářez. Smysluplnost podobného hodnotícího mechanismu může soutěžit snad již jenom s vypovídající hodnotou „Právníka roku“.

Do hodnotícího nadšení se tento měsíc připojily také Karlovarské právnické dny. Ty tradičně hodnotí a udělují tři ceny: nejlepší právnická publikace (Autorská cena), nejlepší právnický časopis (Prestižní cena) a pocta judikátu. Jako každý zvědavý právník jsme se přirozeně podíval na výsledky v jednotlivých kategorií. Jak nejlepší publikace, tak nejlepší právnický časopis nepřekvapí: nejlepším právnickým časopisem se (opět) staly Právní rozhledy od Becka, nejlepší publikací Filosofie práva Pavla Holländera (vydal Aleš Čeněk).

Co mě však poněkud zarazilo byl judikát, kterému byla udělena pocta. Pocta judikátu je dle Statutu této ceny (přístupné na webových stránkách KPD) udělována nejlepšímu judikátu vydanému soudem v České nebo Slovenské republice, případně některým ze soudů Evropských společenství, za uplynulý kalendářní rok. Článek 1 Statutu této ceny uvádí, že judikát musí být „[...] zjevným přínosem pro vyřešení nejasností v právních předpisech, nebo pro výkon práva, právní etiku a jedná se o zatím nejudikovanou právní otázku. Rozhodnutí je bez formálních a procesních chyb.“ Výběr judikátu probíhá na základě anketních lístků, odevzdaných odbornou (právnickou) veřejností. Tento výběr je „překontrolován“ odbornou porotou (čl. 8 písm. a) Statutu).

Internetové stránky Karlovarských právnických dnů uvádějí, že „Bylo navrženo celkem 22 judikátů, z nichž se ve čtyřech případech jednalo o rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ve třech o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zbylých 15 nominovaných rozhodnutí jsou rozsudky či usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší počet hlasů obdrželo usnesení Ústavního soudu ČR spis. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. února 2006, publikované v Soudních rozhledech, č. 5/2006.“

Jakže? Nejlepším českým, slovenských a evropským judikátem za rok 2006 je nepublikované třístránkové usnesení pléna Ústavního soudu, kterým tento soud zastavil řízení ve věci návrhu na zrušení několika ustanovení zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. věc „zlaté akcie“)? Při vší úctě k Ústavnímu soudu a danému judikátu, je zjištění, že po 1. květnu 2004 mají české soudy a správní orgány povinnost aplikovat právo Společenství až tak převratným a novátorským právním názorem? Samotný Ústavní soud o této věci rozhodl usnesením, které s výjimkou mé anotace v Soudních rozhledech není nikde publikováno a není ani přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu. Nejsem si jist, co si mám o podobném ocenění myslet. Pracovně mě napadají tři hypotézy:

1) Nejprve ta pozitivní: Klíčem k nejlepší české judikatuře jsou zjevně stránky Soudních rozhledů. Jejich dopad je takový, že i z nepublikovaného usnesení mohou „udělat“ judikát roku (Varování: Autor tohoto příspěvku je v této otázce dvojnásob podjatý. Jednak je členem redakční rady Soudních rozhledů a jednak je autorem předmětné anotace).

2) Již bude asi nejvyšší čas, aby Ústavní soud zpřístupnil všechna svá rozhodnutí, včetně usnesení. Zpřístupnění veškeré rozhodovací činnosti Ústavního soudu je již delší dobu touto institucí slibováno. Vyhodnocení usnesení o zastavení řízení coby nejlepšího judikátu může navíc opět nepřímo potvrzovat mnohokráte zmiňované výhrady vůči judikatorní produkci ÚS: kolik klíčových právních názorů, které formují názor ÚS a nepřímo tak právní řád, nalezneme v nepublikovaných usneseních a nikoliv v publikovaných nálezech? Proč psát nálezy když vydávat v podstatě tajná usnesení je tak snadné ....

3) Karlovarská pocta judikátu potvrzuje moji úvodní skepsi k letošní hodnotící a žebříčkoidní sezóně. Judikatorní produkci českých a evropských soudů se snažím pravidelně sledovat a skutečně se nedomnívám, že by nepublikované třístránkové usnesení, které sděluje jeden ze základních principů členství České republiky v Evropské unii, bylo až tak převratným judikatorním počinem.

3 komentáře:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Kniha Filosofie práva od Pavla Holländera je "podvod", kdy ze dvou svých knih udělal třetí. Jestli se za tohle udělují ceny, tak už opravdu nevím.

Michal Bobek řekl(a)...

Zakompování a rozvinutí předchozích prací do práce nové je, uznávám, vždy ošemetné, především tedy pro neurčitelnost hranice, kdy kreativně rozvíjím a stavím na předchozím (což je správné) a kdy přetiskuji stávající práci pod jiným jménem.

Osobne bych byl ale s vyrazy typu "podvod" opatrnejsi, mozna proto, ze bych mohl byt asi taky potrefenou husou: Do "Predbezne otazky v komunitarnim pravu" jsem zakomponoval casti ze sve predchozi monografie na tema "Poruseni povinnosti zahajit rizeni o predbezne otazce". "Judikatura a pravni argumentace" obsahuje take spoustu kapitol, ktere jiz vysly v nejake podobe nekde jinde. Jak urcim, kdy recykluji a kdy prichazi nove? Je to otazka procent noveho textu? Anebo novoty myslenek?

K "Filosofii prava" - nazory se mohou prirozene ruznit, myslim ale, ze je to mnoha letech prvni seriozni pokus delat v CR pravni filosofii a nikoliv prezvykavat dogmatiku pozitivniho prava pod eufemistickou zkratkou "pravni teorie".

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad michal bobek
Michale, představte si, že si někdo koupí Holländerovi knihy Nástin filosofie práva - úvahy strukturální (2000)a Ústavněprávní argumentace (2003). Prakticky se jedná o profesorovy recyklované články. Nic proti tomu, tohle je běžná praxe. Pak si ještě koupí jeho knihu s klamavě monografickým názvem "Filosofie práva". Doma do toho kouká a je zděšen. Tato kniha není nic jiného než ony dvě předchozí knihy dohromady, tedy druhá recyklace článků pana profesora. V tu chvíli se cítí být podveden. Jistě, měl si dát větší pozor, ale to se říká všem podvedeným. PS. Zdůrazňuji, že tady nemluvím o kvalitě prací prof. Holländera. Ta je v kontextu české teorie práva vyjímečná.