Které zákony si zaslouží označení „legislativní Ropák“?

V zastrčeném regálu brněnského antikvariátu jsem před časem zakoupil útlou knížečku D. Crombie „Nejhloupější zákony světa“ (Ikar, 2002). Autorem je bývalý smírčí soudce v Salisbury v hrabství Wiltshire, který se sám označuje za vášnivého sběratele „pitomých zákonů“. Knížka je uvozena mottem vypůjčeným od předsedy Nejvyššího soudu Fortescuea (1458): „Existuje několik ustálených pravidel a zásad, které se nazývají zákony a k jejichž dodržování máme zajisté pádný důvod, ačkoli si na něj již nedokážeme vzpomenout.“ Z této sbírky vybírám skutečně jen namátkou: „Muži mohou močit na veřejnosti pouze v případě, že tak činí u zadního kola svého auta a pravou ruku mají opřenu o karosérii vozu“ (Anglie); „orální sex je pokládán za trestný čin, pokud není součástí milostné předehry“ (Singapur); „nastupovat do letadla za letu je trestné (Kanada); „vyhodit z letícího letadla živého losa je trestné“ (Aljaška); „za slona uvázaného k parkovacím hodinám se platí stejné parkovné jako by šlo o motorové vozidlo“ (Florida); „muž nesmí své milované darovat bonboniéru vážící méně než 2,5 kg“ (Idaho); „žena si nesmí v obchodě vyzkoušet více než šestery šaty“ (Joliet) anebo „žena se nesmí více než čtyřikrát provdat za téhož muže“ (Kentucky). V této souvislosti mne napadlo v rámci Jiného práva vyhlásit velmi neformální a metodicky zcela nepropracovanou anketu o legislativního Ropáka posledního období.
Přitom si dovolím výběr nominací hned na začátku poněkud zúžit. Neuvádějme ty zákony, které považujeme za chybné výhradně z ideologických důvodů – např. skutečný liberál může z principielních důvodů tvrdě odmítat samotnou existenci zákoníku práce, minimální mzdu či některé majetkové daně. Nezabývejme se ani těmi případy, kdy lze diskutovat jen o vhodnosti či nevhodnosti konkrétní úpravy, případně o její přílišné podrobnosti. (Proč např. řada zákonů v úvodních ustanoveních obsahuje vymezení typu: „pro účely tohoto zákona se trávou rozumí nezřídka hustý porost zpravidla zelené barvy vertikálně vzrůstající odspodu nahoru a nedosahující výšky keřů a stromů, definovaných v dalších ustanoveních tohoto zákona“? Proč má každý procesní předpis autonomně se tvářící úpravu doručování?) Nezabíhejme prosím ani do známých debat na téma typu „proč vůbec máme nový správní řád anebo stavební zákon“, protože o samotné potřebě těchto zákonů určitě není pochyb a je pouze sporné, v čem vlastně racionální zákonodárce spatřoval nutnost nahrazení starších zákonů. Je to proto, že se ministři a poslanci hodnotí podle toho, kolik za sebou nechají pomníčků (schválený zákon se stává exaktně měřitelným kritériem úspěšnosti), anebo je rozhodující zájem skutečných tvůrců zákonů na legislativních odborech ministerstev, kteří díky tomu získávají faktický „školící monopol“ (aneb i normotvorba je dobrý byznys!)?
Jde mi o to, abychom tuto anketu příliš nerozmělňovali a věnovali se pouze zjevným excesům v tom smyslu, že kdyby takové zákony vůbec nebyly, velmi pravděpodobně by si toho nikdo ani pořádně nevšiml, protože běžný život je prostě nepotřebuje, příp. málokoho napadne, že by je měl dodržovat, třeba i proto, že to skutečně nejde. Jinak řečeno, mám na mysli případy, které by Jára da Cimrman odsoudil již jen proto, že zbytečně zatěžují studenty, jelikož zákonodárce při jejich schvalování neměl na paměti pravidlo, že nejen u historických událostí, nýbrž i u právních norem, je třeba myslet i na to, aby byly zapamatovatelné a aby – jakožto učebnicové „zapomněnky“ - zbytečně nevytlačovaly do života potřebné „pomněnky“.
Protože se neustále ve svém okolí setkávám s tím, že právníci velmi rádi žehrají na „hypertrofii právních norem“, na legislativní optimismus až šílenství a na potlačování významu jiných než právních normativních systémů, pokusme se zákonodárci alespoň symbolicky pomoci a nominovat na udělení ceny „Legislativní Ropák“ (či třeba „Zákonodárná malina“?) takové zákony anebo jejich podstatné části, které by nám prostě nechyběly.
Zatímco však D. Crombie ve své knížce vystačil s označením „the world´s stupidest laws“, doporučuji v podmínkách České republiky tuto cenu rozčlenit alespoň do následujících kategorií, přičemž samozřejmě není vyloučeno, že některý kandidát uspěje hned v několika z nich:
1. Nejzbytečnější zákon, aneb kdyby takový zákon vůbec nebyl, nic by se nestalo.
2. Nejvíce nepovedený zákon, aneb jak to dopadá, když zákony opustí dílnu Pata a Mata.
3. Zákon jako vůle politické elity povýšené na zákon, aneb když se právem dělá stranická politika.
4. Zákon jako výlučně mocenský prostředek, aneb když se to někomu nelíbí, dáme to přímo do zákona.
Věren zásadě, že příklady táhnou, mne napadlo hned několik nominací. Do kategorie právních zmetků určitě řadím stávající podobu zákona o střetu zájmů (č. 159/2006 Sb.). Do kategorie politizace práva na první místo řadím známý zákon o zásluhách Edvarda Beneše (č. 292/2004 Sb.), který dokonce z materiálního hlediska vůbec za zákon nepovažuji. Za příkladné zákony jako výhradně mocenské prostředky si dovoluji doporučit pozornosti legislativní vymezení veřejného zájmu např. v případě staveb jezů na Labi či letiště v Ruzyni. Zde se totiž ve skutečnosti jedná o správní akty, mající z ryze účelových důvodů formu zákona.
Vím, že každá z uvedených nominací by si zasloužila podrobné odůvodnění, ale to bych se již zcela vymkl povaze blogu. Blíže se proto zmíním alespoň o nominaci na první místo v kategorii nejzbytečnější zákon, kde navrhuji celý zákon o hlavním městě Praha (č. 131/2000 Sb., dále též „ZOP“).
Základ mojí úvahy je podložen tím, že nominovaný zákon není ničím jiným než velmi nešťastně provedenou kompilací obecního a krajského zřízení. Je to zákon neúměrně dlouhý (129 paragrafů; pro srovnání: krajské zřízení má jen 99 paragrafů) a právě proto, že není v podstatě ničím jiným, než jakýmsi souběžným zákonem o obcích, vyvolává řadu zcela zbytečných anomálií. Jeho výsledkem je proto, že nikomu nepomáhá a pouze komplikuje praktický život.
Namátkou: podle obecního zřízení platí, že starosta a místostarosta musí být státními občany ČR; podle ZOP musí splňovat podmínku občanství navíc i všichni členové rady. (Zároveň tvrdím, že za situace, kdy zastupitelem obce i Prahy může být též cizinec ze zemí EU s trvalým pobytem v obci, je samotná tato podmínka z řady dobrých důvodů protiústavní.) Praha vydává pro svůj územní obvod Sbírku, kraje zase Věstníky (proč je používána rozdílná terminologie?). Maximální počet členů zastupitelstva u krajů s počtem obyvatel nad 900 tis. činí 65; počet členů zastupitelstva Prahy se může pohybovat mezi 55 až 70 členy. (To prosím není zcela bezvýznamné, jelikož za každého zvoleného zastupitele má kandidující strana nárok na příspěvek na mandát ve výši 250 tis. Kč ročně. Tzv. radniční strany koncentrující se pouze na aktivity v Praze tak mají komparativně větší šance na přístup ke státní pokladně než např. strany liberecké.) Do pražského zastupitelstva se volí podle zákona o obecních volbách, avšak za získané mandáty se strany odměňují, jako by se jednalo o mandáty krajské. (Evropští demokraté by mohli psát knihy o tom, jaké problémy z toho v praxi vznikají!) Zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 tis. Kč, zastupitelstvo Prahy má stejnou kompetenci až od hodnoty vyšší než 5 mil. Kč. Proč? V obcích „stavby určené k individuální rekreaci se označují evidenčními čísly“, v Praze „budovy určené k rekreaci se označují evidenčními čísly“. Co asi chtěl racionální zákonodárce odlišnou terminologií, týkající se téhož, vlastně naznačit?
Protože předchozí řádky mohly v některých emotivněji orientovaných ne-pražských obyvatelích nechtěně vyvolat určitou rozladěnost, zakončuji tento namátkový výčet rozdílů velmi uklidňující komparativní výhodou obcí: zatímco v Praze výslovně nesmí být k otištění razítka použita černá barva, v kterékoliv jiné obci to možné je, takže mohou razítkovat tiskařskou černí ostošest. (Ani zde však nechci přemýšlet nad racionálním důvodem této odlišnosti.)
Lze tedy shrnout, že ZOP považuji za příkladně zbytečný zákon, který nás ničím neobohacuje a jeho zrušení, spojené např. s doplněním obecního zřízení o dva až tři paragrafy, by proto nikomu nemohlo chybět. Je tedy škoda, že díky tvůrčí rozkročenosti zákonodárce se studenti musí učit zcela zbytečné normy, nemluvě již ani o tom, že ZOP si v úzetku „Obce a kraje“ usurpuje celých 38 stran a zbytečně tak zvyšuje jeho cenu i gramáž.
Končím inspirativním povzdechem B. Leoniho (Právo a svoboda): „V porovnání se soudními rozhodnutími, urovnáváním sporů soukromými arbitry, konvencemi, zvyky a podobnými druhy spontánního jednání jednotlivců se zákonodárství dnes jeví jako rychlý, racionální a dalekosáhlý prostředek k řešení všech možných neduhů. Téměř bez povšimnutí vždy zůstává skutečnost, že náprava prostřednictvím zákonodárství může být příliš rychlá na to, aby byla účinná, že může zasahovat víc, než je ku prospěchu věci, a je možná příliš spojena s potenciálními záměry a zájmy hrstky lidí, než aby byla skutečnou nápravou.“