Lesk a bída internetu
Jako akademik i právník používám internet a email. Je to pohodlné a efektivní. Ovšem až do okamžiku, kdy jsem pár dní off-line (i to se dnes stává, zejména neužíváte-li black-berry či jak se to jmenuje, a chcete být někdy prostě off-line). Pak to pohodlným být přestává.
Můj bývalý profesor Mathias Reimann, světová třída na srovnávací právo a mezinárodní právo soukromé, email nepoužívá, a internet jen zřídka. Moje podezření je, že díky tomu toho dokáže tolik napsat. Neznamená to snad, že se s ním přes email nedomluvíte, ba právě naopak, emaily za něj vyřizuje jeho sekretářka, které emaily diktuje. Nicméně Reimann neztrácí čas prodíráním se skrze balast spamu, nebo odpovídáním na emaily, které nestojí za odpověď. A samozřejmě ani blogováním.
Když přejdu po několika dnech off-line na režim on-line, naskytne se mi zpravidla záplava 100 a více emailů na mých dvou adresách, které používám. Už se mi také stalo, že mi spílali mí studenti na právech za to, že jsem jim neodpověděl do 24 hodin (předpokládám tedy, že jim asi mí kolegové v dané lhůtě odpovídají).
Před několika měsíci jsem například dostal udivený email od Wojciecha Sadurského, s otázkou, proč jsem ještě neodpověděl na email jeho sekretářky, která mi zařizovala letenku do Itálie (uběhla neuvěřitelná lhůta 5 dnů, kdy jsem byl zrovna mimo internet).
A nakonec přejdu na Jiné právo, kde zjistím záplavu sto komentů k jednomu postu, takže raději volím taktiku Mathiase Reimanna, a prostě ty komenty nečtu, neb jinak s nimi strávím nesmyslnou spoustu času (zejména, když musím dodělat dva články, z nichž jeden mi stojí nedodělán už rok a půl). A vzpomenu si na článek na dveřích už dvakrát zmíněného Reimanna s otázkou, proč toho velikáni minulosti tolik zvládli - prostě nebyl internet.
PS: tento post je výrazem návratového syndromu po třídenní internetové pauze, během níž se jako obvykle projevovaly silné abstinenční bezinternetové příznaky. .
Můj bývalý profesor Mathias Reimann, světová třída na srovnávací právo a mezinárodní právo soukromé, email nepoužívá, a internet jen zřídka. Moje podezření je, že díky tomu toho dokáže tolik napsat. Neznamená to snad, že se s ním přes email nedomluvíte, ba právě naopak, emaily za něj vyřizuje jeho sekretářka, které emaily diktuje. Nicméně Reimann neztrácí čas prodíráním se skrze balast spamu, nebo odpovídáním na emaily, které nestojí za odpověď. A samozřejmě ani blogováním.
Když přejdu po několika dnech off-line na režim on-line, naskytne se mi zpravidla záplava 100 a více emailů na mých dvou adresách, které používám. Už se mi také stalo, že mi spílali mí studenti na právech za to, že jsem jim neodpověděl do 24 hodin (předpokládám tedy, že jim asi mí kolegové v dané lhůtě odpovídají).
Před několika měsíci jsem například dostal udivený email od Wojciecha Sadurského, s otázkou, proč jsem ještě neodpověděl na email jeho sekretářky, která mi zařizovala letenku do Itálie (uběhla neuvěřitelná lhůta 5 dnů, kdy jsem byl zrovna mimo internet).
A nakonec přejdu na Jiné právo, kde zjistím záplavu sto komentů k jednomu postu, takže raději volím taktiku Mathiase Reimanna, a prostě ty komenty nečtu, neb jinak s nimi strávím nesmyslnou spoustu času (zejména, když musím dodělat dva články, z nichž jeden mi stojí nedodělán už rok a půl). A vzpomenu si na článek na dveřích už dvakrát zmíněného Reimanna s otázkou, proč toho velikáni minulosti tolik zvládli - prostě nebyl internet.
PS: tento post je výrazem návratového syndromu po třídenní internetové pauze, během níž se jako obvykle projevovaly silné abstinenční bezinternetové příznaky. .