Lesk a bída internetu
Jako akademik i právník používám internet a email. Je to pohodlné a efektivní. Ovšem až do okamžiku, kdy jsem pár dní off-line (i to se dnes stává, zejména neužíváte-li black-berry či jak se to jmenuje, a chcete být někdy prostě off-line). Pak to pohodlným být přestává.
Můj bývalý profesor Mathias Reimann, světová třída na srovnávací právo a mezinárodní právo soukromé, email nepoužívá, a internet jen zřídka. Moje podezření je, že díky tomu toho dokáže tolik napsat. Neznamená to snad, že se s ním přes email nedomluvíte, ba právě naopak, emaily za něj vyřizuje jeho sekretářka, které emaily diktuje. Nicméně Reimann neztrácí čas prodíráním se skrze balast spamu, nebo odpovídáním na emaily, které nestojí za odpověď. A samozřejmě ani blogováním.
Když přejdu po několika dnech off-line na režim on-line, naskytne se mi zpravidla záplava 100 a více emailů na mých dvou adresách, které používám. Už se mi také stalo, že mi spílali mí studenti na právech za to, že jsem jim neodpověděl do 24 hodin (předpokládám tedy, že jim asi mí kolegové v dané lhůtě odpovídají).
Před několika měsíci jsem například dostal udivený email od Wojciecha Sadurského, s otázkou, proč jsem ještě neodpověděl na email jeho sekretářky, která mi zařizovala letenku do Itálie (uběhla neuvěřitelná lhůta 5 dnů, kdy jsem byl zrovna mimo internet).
A nakonec přejdu na Jiné právo, kde zjistím záplavu sto komentů k jednomu postu, takže raději volím taktiku Mathiase Reimanna, a prostě ty komenty nečtu, neb jinak s nimi strávím nesmyslnou spoustu času (zejména, když musím dodělat dva články, z nichž jeden mi stojí nedodělán už rok a půl). A vzpomenu si na článek na dveřích už dvakrát zmíněného Reimanna s otázkou, proč toho velikáni minulosti tolik zvládli - prostě nebyl internet.
PS: tento post je výrazem návratového syndromu po třídenní internetové pauze, během níž se jako obvykle projevovaly silné abstinenční bezinternetové příznaky. .
Můj bývalý profesor Mathias Reimann, světová třída na srovnávací právo a mezinárodní právo soukromé, email nepoužívá, a internet jen zřídka. Moje podezření je, že díky tomu toho dokáže tolik napsat. Neznamená to snad, že se s ním přes email nedomluvíte, ba právě naopak, emaily za něj vyřizuje jeho sekretářka, které emaily diktuje. Nicméně Reimann neztrácí čas prodíráním se skrze balast spamu, nebo odpovídáním na emaily, které nestojí za odpověď. A samozřejmě ani blogováním.
Když přejdu po několika dnech off-line na režim on-line, naskytne se mi zpravidla záplava 100 a více emailů na mých dvou adresách, které používám. Už se mi také stalo, že mi spílali mí studenti na právech za to, že jsem jim neodpověděl do 24 hodin (předpokládám tedy, že jim asi mí kolegové v dané lhůtě odpovídají).
Před několika měsíci jsem například dostal udivený email od Wojciecha Sadurského, s otázkou, proč jsem ještě neodpověděl na email jeho sekretářky, která mi zařizovala letenku do Itálie (uběhla neuvěřitelná lhůta 5 dnů, kdy jsem byl zrovna mimo internet).
A nakonec přejdu na Jiné právo, kde zjistím záplavu sto komentů k jednomu postu, takže raději volím taktiku Mathiase Reimanna, a prostě ty komenty nečtu, neb jinak s nimi strávím nesmyslnou spoustu času (zejména, když musím dodělat dva články, z nichž jeden mi stojí nedodělán už rok a půl). A vzpomenu si na článek na dveřích už dvakrát zmíněného Reimanna s otázkou, proč toho velikáni minulosti tolik zvládli - prostě nebyl internet.
PS: tento post je výrazem návratového syndromu po třídenní internetové pauze, během níž se jako obvykle projevovaly silné abstinenční bezinternetové příznaky. .
3 komentáře:
Zdeňku, úplně s Tebou soucítím.
Situace je skutečně vážná, ale není důvod k panice. Osobně si beru na starost vytvoření Krizového centra při Pracovní skupině pro právo a ICT na PrF MU. Traumateam, který bude pro podobné případy k dispozici 24 hodin denně, bude setávat z klinického psychologa, právníka, hackera a sommeliera. Tam, kde budou kverulanti obzvláště neodbytní, zasáhne bezpečnostní konzultant (pracovně označený jako "borec se železnó trubkó").
Asi dvě hodiny před tím, než jsem přečetl tento post, jsem psal mail svému vyučujícímu na pravnické fakultě (doc. Kühnovi - zajímavá shoda s autorem postu že? ;), kvůli nepodstatnému dotazu a odpověď přišla velice záhy, takže pan docent "šel do sebe" a odpovídací lhůtou, která v jeho podání činí několik desítek minut, předčil všechny své kolegy na PrF Čuni. Budiž sláva jemu. Ostatní jeho kolegové rychlostí odpovědi rozhodně neoplývají (vlastní zkušenost) a tedy si nemusí dělat starosti, že on by byl černou ovcí fakulty.
Odpoveď jedného nemenovaného docenta z PrF MUni na môj mail čakám od decembra 2002 (splnenie podmienok zápočtu). Keďže som ale štúdium úspešne dokončil pred pár rokmi, súdim, že tá odpoveď nebola až taká dôležitá, teda sa spätne ukazuje prezieravosť onoho docenta, keď na môj mail neodpovedal a radšej sa venoval dôležitejším veciam :)
Ad Radim Polčák:
Pozícia bezpečnostného konzultanta by mala byť ponúkaná ako čestná funkcia na dobu určitú ľuďom frustrovaným modernými komunikačnými technológiami (o parametroch železnej trubky sa poraďte so svojím lekárom alebo v lekárni).
Okomentovat