úterý 2. října 2007

Umění stávky

Obvykle se považuji za sociálně smýšlejícího liberála. Nedomnívám se, že by zdanění (alespoň do rozumné výše) bylo krádeží. Stejně tak mě nepohoršují sociální dávky pro skutečně potřebné (čímž tedy vylučuji podstatnou část těch v současnosti poskytovaných). Jsou nicméně okamžiky, kdy, po vzoru ideálního Vojtěchova tvůrce judikátu, i já měním své politické mimikry v reakci na silné vnější podněty.

Jeden takový silný impuls jsme dostal tuto sobotu. Vypravil jsem se, ověšen zavazadly jako buržoazní vánoční stromeček, do Florencie. Při přestupu na vídeňském Südbahnhof mi však průvodčí sdělil, že plánovaný vlak do Itálie dnes nejede. Ferrovie dello Stato totiž opět stávkují.


Nebudu popisovat své pocity ani výrazy, které jsem slyšel od okolních cestujících. Řekněme pouze, že v reakci na tento silný podnět došlo k náhlému názorovému výkyvu; střelba do stávkujících železničářů po vzoru úvodních scén Germinalu mi najednou přišla jako zajímavé řešení. Tímto hnutím mysli také vysvětluji možná poněkud zaujaté vývody, které následují níže.

Skokový návrat do italské reality mě však opět přivedl k tématu, kterým jsem se zde již jednou zabýval. (Nejen) italskou láskou ke stávkám. Ferrovie dello Stato, Poste italiane, Alitalia, lokální dopravní společnosti (třeba florentský ATAF); ti a mnoho dalších milují stávku. Často má taková hezká italský stávka následující parametry:

- Oblíbeným stávkovacím obdobím je jaro a léto. Naopak málokdo stávkuje v zimě.
- Stávkuje se hlavně v pátek, o víkendu (u permanentních provozů) anebo v pondělí. Italské odbory pro to mají dokonce zvláštní obrat: „faciamo il ponte“, tedy nastavíme stávku tak, aby vytvořila příjemný můstek mezi pracovním týdnem a víkendem.
- Italské odbory jsou velice kolegiální: když kupříkladu stávkují jedni, rychle se k nim přidávají ostatní socialističtí bratři a sestry, takže stávky mají někdy zajímavý dominový efekt.


Nevím. Začínám narážet asi na hlubší kulturní rozdíly, které jsem zatím nepochopil. Nicméně italský systém stávkování cizinci připadá jako těžko pochopitelný, zatěžující a nákladný národní sport.
K čemu slouží stávka? Oprostím se nyní od jakýkoliv zákonných či smluvních definic (které záměrně nehledám), a pokusím se zbytky svého selského rozumu uchopit stávku společensky a ekonomicky. Je možné tvrdit, že stávka je forma zpravidla kolektivního nátlaku zaměstnanců na zaměstnavatele, kterou se snaží domoci nějakých výhod, úlev či změn na pracovišti. Parafrázujíc von Clausenwitze, stávka je pokračování (kolektivního) vyjednávání jinými prostředky. Cílem by asi mělo být ekonomicky či společensky zasáhnout zaměstnavatele, který odmítá vyjednávat, a přinutit ho k ústupkům. Přirozeně, při stávce budou zasaženy i externisté (říkejme jim moderně česky třeba „collateral damage“), hlavním cílem by ale měl být stále neústupný zaměstnavatel.

Jak ale vypadá taková stávka v podání Ferrovie dello Stato, Alitalia či dalších státních molochů? Lze představit dva scénáře: špatný a úplně špatný. Ten špatný spočívá v tom, že stávka se míjí svým ekonomickým účinkem. Zaměstnavatel, kterým je de facto stát, je i přes stávku zasažen minimálně: za prvé, provozuje v podstatě monopolní službu (třeba železniční přepravu), takže odliv zákazníků bude minimální. Za druhé, případná škoda, která vznikne, bude uhrazena ze státního rozpočtu, což je ve svém důsledku dost perverzní představa pro daňové poplatníky: nejenom, že to jsou oni coby uživatelé železnice, kteří jsou stávkou zasažení, navíc to budou také oni, kdo v konečné fázi skrze daně celý ten cirkus zaplatí. Logika stávky se tak trochu staví na hlavu: z vedlejších obětí se stávají oběti hlavní a zaměstnavatel jako takový příliš netrpí.

Ten „úplně špatný“ scénář je právě Alitalia: tam stávkovací choutky dosáhly takových rozměrů, že společnost pravidelně vytváří meziroční ztráty v řádech desítek až stovek miliónů Eur, které do ní následně opět nasype stát. Navíc získala společnost tak špatnou pověst, že opakované pokusy italské vlády o její privatizaci selhávají; nikdo nemá zájem ji koupit.

Jistě, na tomto místě je možné tvrdit, že za všechno může popření tržních mechanismů v podobě státního vlastnictví společnosti; pouze stát a politické rozhodování při řízení společností umožňují fungování ztrátových podniků. Co to však znamená pro stávku?

Asi nic. Vlastnictví či typ společnosti až na výjimky (služební poměry se zákazem stávky) nemají dopad na práva zaměstnanců. Je to tak správně? Bylo by třeba možné zakázat stávku pro zaměstnance společností, které vlastní stát? Tato myšlenka není až tak obskurní, jak se na první pohled zdá: pokud je možné zakázat stávku v některých státech pro určité typy zaměstnanců ve státní službě (policisté, zdravotníci, či zaměstnanci klíčových odvětví), tak proč ne obecně? Jistě, platným argumentem zde bude, že důvodem pro zákaz je jiné kritérium, než je státní vlastnictví; strategičnost či význam daného oboru, stejně tak to, že v prvním případě je stát přímým zaměstnavatelem, zatímco v druhém případě je pouze vlastníkem společnosti, která je však (alespoň formálně) oddělený subjekt (obchodní společnost) apod. Je to však dostačující zdůvodnění? Co je pro současnou společnost horší? Když stávkuje třeba policista anebo soudce anebo když stávkuje železnice a nelze se nikam dostat či když by provozovatelé telekomunikačních služeb na protest vypnuli servery? Cynicky řečeno, (zakázané) stávky těch prvních si po jistou dobu nemusí nikdo ani všimnout ...

3 komentáře:

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Nu... Nejen v Itálii to žije - Post Brenhinol (či pro nevelšany Royal Post) má připraveny dvě 48 hodinové stávky od čtvrtka poledne a od pondělí poledne. V Itálii nebo Francii bych se nedivil, tady mě to trochu překvapuje.
Na druhou stranu, pošta bude do jisté míry zřejmě fungovat i tak, jenom budou chybět některé služby...

Zuzana řekl(a)...

Jako osoba žijící ve Francii nemohu nepřipojit své zkušenosti: nevýhody stávky zažila při cestě z Florencie do Paříže. Letištní personál v Paříži stávkoval, takže byl let zrušen a byla mi nabídnuta jiná destinace - Ženeva, Berlín, Londýn... Zvolila jsem tu poslední a odtud jsem pak jela do Paříže vlakem (docela se to prodraží, nedoporučuji). Michalem zmíněný "pont" Francouzi taky dělají. Jednu dobu ale pařížská MHD stávkovala nepochopitelně vždy v úterý... Dnes ale lidi můžou sednout na kolo, takže stávky dopravy nejsou tak efektivní.

Davča řekl(a)...

Ohledně Alitalie nemáte tak úplně pravdu - privatizace byla nastavena špatně, podmínky byly dost tvrdé, výkonnost společnosti špatná. Ale i přesto se našly společnosti, které Alitalii koupit chtěly. Kámen úrazu byl ale v jednání s odbory, které hrozily dlouhodobými stávkami.. Sečteno a podtrženo, dostali jsme se do stejného cíle - Italové a Francouzi jsou flákači:).
Však i Sarkozy načasoval oznámení reforem na období, kdy mělo být špatné počasí, protože se obával stávek:).