pondělí 1. října 2007

Zpověď občasného tvůrce právních vět - II. Typy tvůrců

V minulém díle miniseriálu jsem skončil tím, že tvůrce právní věty již má k dispozici hotový judikát a nyní z něj tvoří právní větu. Domnívám se, že v této fázi zrození je navýsost zajímavé sledovat, o jaký psychologický typ tvůrce se jedná. Pokusím se proto nabídnout jakousi subjektivně pojatou a velmi nepřesnou typologizaci.


1. Zapřísáhlý ukrývač
Tímto typem prostě nemohu nezačít. Někteří soudci totiž právní věty prostě nedělají, a to z důvodu přemíry skromnosti, ostychu či možná filosofického přesvědčení, že stejně vše podstatné ve společenských vědách již bylo vymyšleno, takže není nutné již publikované informace rozhojňovat. Protože však se i na tyto soudce vztahují nelítostné směrnice, vyvinuli dokonalý systém skrývání judikátů pod prejudikaturu, která je v lepším případě alespoň podobná, v horším nepodobná a v nejhorším případě prostě neexistující. Zejména oblíbené jsou odkazy na dříve publikované judikáty zaměřené na procesní právo, protože proces je samozřejmě obsažen v každém soudním rozhodnutí a těžko lze vyvrátit, že odkazem na procesní rozhodnutí autor pochybil, když se ve svém rozhodnutí zabýval i otázkami jinými.

2. Judikatorní Plha
Při četbě některých právních vět si naopak nemohu nevzpomenout na legendárního Plhu z komedie „Marečku, podejte mi pero!“, který dokázal být neustále nově udiven z věcí, které již byly uspokojivě zodpovězeny. Přeneseno na právní věty - takovýto soudce se řídí zásadou: škoda každého mého judikátu, který nevyšel ve sbírce. Na rozdíl od prvního typu tak Plha dokáže vymyslet rafinovaný systém důvodů, pro které všechna jeho rozhodnutí musí být opentlena právní větou, a to proto, že sice určitá otázka v minulosti sice již byla zodpovězena, nicméně nový judikát má lepší odůvodnění, zabývá se dalšími aspekty problému, nejedná se o zcela identické skutkové a právní případy (tento argument je nejsilnější: soud samozřejmě nikdy neřeší dvě zcela identické věci...).

3. Řešitel Všehomíra
I mezi soudci se nacházejí jedinci, kteří se intuitivně nemohou ubránit pocitu, že nalezli jakousi univerzální pravdu. Aby však tato pravda vskutku byla univerzální, musí být zcela obecná a pamatující na všechny možné myslitelné situace. Zde se však objevuje drobná komplikace: původní rozhodnutí, na jehož půdorysu byla tato pravda objevena, je příliš kazuistické a nudné a stává se proto jakousi nechtěnou přítěží. Autor právní věty by proto byl nejraději, když by toto konkrétní rozhodnutí bylo okamžitě zcela zapomenuto, protože je prostě již překonáno ambiciózní právní větou.

4. Stratég
Řada soudců určitě uvažuje i velmi pragmatickým způsobem: když už jsem přinucen či prostě chci napsat právní větu a publikovat rozhodnutí ve sbírce, chci mít jistotu, že k této publikaci dojde, neboť se jedná o prestižní záležitost. Protože však schválení k publikaci podléhá rozhodování hned několika těles (redakční rada, kolegium či plénum), udělá drobnou lest. Napíše totiž natolik nevinnou, kusou a v podstatě nicneříkající právní větu, a v dalším spoléhá na to, že hodnotitelé judikátu se vesměs uspokojí s tím, že nečtou rozhodnutí celé, nýbrž právě jen tuto větu. Přesněji: právní věta zafunguje jako signální žárovka a podrobně si přečtou jen taková navržená rozhodnutí, kde je právní věta zaujme. Což zjevně není tento případ a stratég má vyhráno: rozhodnutí je publikováno včetně všech kontroverzních a někdy i třeba chybných závěrů v něm obsažených, a získalo punc legitimity pléna či příslušného kolegia.

5. Nesmělý připodotýkatel
Tento typ se od zapřísáhlého ukrývače v zásadě liší „jen“ tím, že je mimořádně poctivý k sobě i okolí. Jakkoliv tedy by nejradši a ze stejných důvodů nepublikoval nic, je proti jeho svědomí vytvářet a volit různé zmíněné formy „úkrytů“. Pro sebe nelehkou situaci proto řeší tím, že vytváří právní věty minimalisticky formulované a vždy zdůrazňuje, že právní názor v nich obsažený dopadá výhradně na tu konkrétní věc, kterou právě rozhodoval a apriori nevylučuje, že např. kdyby dlužná částka byla o deset korun větší či pracovní neschopnost netrvala 12, ale 13 dnů, mohlo by to dopadnout zcela jinak. Nesmělého připodotýkatele proto poznáme podle mimořádně opatrnických a v podstatě nicneříkajících formulací a nadužívání takových výrazů, jako „in concreto“, „zde“ apod., jež právě naznačují dopady právního názoru výhradně na konkrétní případ. Na rozdíl od stratéga mu proto vůbec nejde o to, aby přes rozhodovací tělesa prosadil skryté zásadní názory, nýbrž aby spíše své kolegy přesvědčil o obecné bezvýznamnosti judikátu a tedy i o nepotřebě jeho publikace.

6. Manipulátor
Tento typ soudce chce do praxe prosadit určitý konkrétní právní názor, nicméně má smůlu v tom, že zatím k němu „nedojel příslušný podvozek“ v podobě konkrétního případu, na němž by tento názor vystavěl. Proto alespoň využije rozhodování v alespoň trošku podobné věci k tomu, že třeba jako obiter dictum uvede kýžený právní názor a na jeho základě následně zformuluje právní větu. Od odborné veřejnosti následně očekává, že tento názor bude akceptován jako precedens.

7. Ambiciózní akademik
Soudce s akademickými sklony má tendenci vymyslet určitý právní názor, prosadit ho judikatorně a následně ve své nové odborné publikaci potvrdit vlastní vědeckou hypotézu odkazem na tento judikát. Důvody tohoto jeho počínání proto sice nelze označit za zavrženíhodné, nicméně ve svých důsledcích se velmi přibližuje k výše nastíněnému profilu manipulátora.

8. Byznysmen
Jedná se o soudce, který tvorbu právních vět v podstatě vnímá jako čistý byznys. Nejde mu proto ani tak o to, co a jak bude zjudikováno (tzn. jaké dopady bude mít rozhodnutí na účastníky řízení), nýbrž jak to bude možno následně prodat. K dokonalosti dotažená je pak typ byznysmena, podílejícího se navíc i na legislativním procesu, který může určitý názor nejen vymyslet, nýbrž i napsat do zákona, následně zjudikovat, opublikovat v odborném tisku (zejména v „šedých“ komentářích) a formou placených školení tímto směrem proškolit odbornou veřejnost.

9. Bojovník
Naturelu tohoto typu soudce nevyhovuje poklidná povaha jeho práce, jelikož bytostně potřebuje konflikt. Intuitivně či vědomě proto vytváří takové právní věty, které jsou kontroverzní a nepochybně vzbudí nesouhlasné reakce, a to jak v rámci „schvalovacích těles“ uvnitř domovského soudu, tak i v širší odborné veřejnosti. Autorovi totiž vposledku nejde ani o to, aby judikát byl publikován, nýbrž aby se otevřela pokud možno co nejvíce kontroverzní diskuse určitým směrem. A v případě bojovníka tato diskuse není prostředkem k dosažení cíle, nýbrž tímto cílem samotným.

10. Komplikátor aneb postmoderní právní nihilista
Tento typ soudce má zformulováním právní věty jedinou ambici: chce své okolí upozornit na to, že právo není všelékem a že ve svých důsledcích stejně nedokáže společenské problémy vyřešit. Veden tímto bytostným přesvědčením proto vědomě formuluje právní věty tak, že nic neřeší a vlastně ještě otevírají problémy další. Nečiní tak z důvodu své skromnosti či ostychu, nýbrž je determinován svojí filosofickou orientací.

11. Recitátor zákona
Konečně poslední modelový příklad představuje takového soudce, který svůj až přímo posvátný obdiv k racionálnímu zákonodárci demonstruje tím, že právní věty omezuje na znění zákonné normy. Přidat či ubrat jakékoliv slůvko či znaménko z ní by považoval za natolik výrazné znesvěcení a zpronevěření se svému poslání coby právního aplikátora, že tak raději nečiní.

Závěrem této úvahy snad jen doplním, že nastíněné modely samozřejmě vědomě vyhrocují určité sklony, které se v mysli soudce mohou objevovat. Jejich úplným potlačením by pak mohl vzniknout typ „ideálního tvůrce právních vět“, který však samozřejmě nemůže existovat, již proto, že ideál je krásný a přitažlivý právě svojí nedosažitelností. Abych nebyl alibista, sám v sobě neustále sleduji, jak vnitřně v jednotlivých případech zápasím s přelétáním prakticky mezi všemi zmíněnými typy. Nemyslím si proto ani, že některého soudce lze paušálně označit např. za bojovníka či stratéga. Spíše jde o to, že sotva se snažím v sobě potlačit Plhu, už tam vyskakuje manipulátor, a poté, co přemohu já jeho anebo naopak on mne, zpoza rohu už juká komplikátor, zanořený do družného rozhovoru s řešitelem Všehomíra. A tak to jde pořád dokola.
A o tom především je právě zpověď občasného autora právních vět.

Tím se zároveň dostáváme k nejpodstatnějšímu, tzn. ke způsobu nakládání s právními větami v praxi, čemuž budu věnovat poslední díl „pravidelné dávky emocí“.

8 komentářů:

Petr Urban řekl(a)...

Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že čtu popisy lidí z jiného světa, jejichž potřebnost brzy zanikne, stejně jako zanikla potřebnost PaM či devisových předpisů.

Doufejme, že není tak daleko doba, kdy budou judikáty zveřejňovány v úřední sbírce bez právních vět a právní věty si bude doktrína tvořit sama.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Popisy jsou trefné a vyčerpávající (jsou to samozřejmě Weberovské "ideální" typy, každý soudce se pohybuje mezi nimi, jak naznačuje VŠ).

Právní věty jsou samozřejmě potřebné jako informace o kauze a smysluplnosti kauzou se zabývat. Jsem zvědav na pokračování postu, protože zcela klíčová je procedura vzniku věty a nakládání s touto větou.

Jsou samozřejmě možné následující možnosti:
(1) právní větu si vytvoří soudce sám, a nikdo z kolegů mu do toho nemluví
(2) platí (1), ale je to podrobeno schvalování nějakým kolegiem
(3) právní věty jsou vybírány jinými soudci
(4) právní věty vzniknou mimo soud, typicky je vytvoří ten, kdo judikáty publikuje (časopis nebo tvůrce právního softwaru).

Nejdemokratičtější a nejideálnější je zcela jistě způsob (4).

Michal Bobek řekl(a)...

Skvělé, díky Vojto, moc jsem se nasmál (už jen připsat jména). Teď přemýšlím, kdo bude na příštím plénu NSS nucen provést veřejnou očistu a hlesat "Beru zpět, beru zpět, nic jsem nenapsal".

Jaroslav Vlašín řekl(a)...

Moc vtipný post,pěkné postřehy, ještě zbývá učinit anketu mezi soudci, ke kterému typu se kdo sám řadí a porovnat s tím, jak ho vnímají kolegové. Petru Urbanovi připadá článek jako zpráva z jiného světa, nám, co v tom žijeme, to už ani nepřijde.Ale teď vážně.Vojtův " bestiář " by pravděpodobně nevznikl, kdyby nebylo toho, o čem se sám okrajově zmiňuje při charakteristice prvního typu, tedy oné " nelítostné směrnice ".Povinnost utvořit právní větu z každého vyneseného rozsudku či přijatého usnesení je reliktem z počátku existence sbírky a stanovena byla za účelem co nejrychlejšího zaplnění dlouholetého vakua v oblasti sjednocování judikatury krajských soudů.Měla tedy ( stejně jako koncepce sbírky v podobě "kroniky doby ")svoje historické opodstatnění a ve své době sehrála jistě pozitivní roli.Dle mého názoru je v současné době tento bohulibý úmysl již dostatečně naplněn a uvedená povinnost se stává spíše brzdou než pomocí.Než jsem se pustil do psaní tohoto příspěvku, podíval jsem se do databáze právních vět NSS. V současné době je zde zachyceno odhadem asi 12 500 judikátů. Pro nezasvěcené na vysvětlenou uvádím, že jsou zde nejen ty právní věty, které prošly alespoň k projednání do pléna, ale všechny, jež byly soudci na úseku správního soudnictví učiněny, tedy i ty zcela zjevně chybné nebo ty,které k téže otázce vyslovují diametrálně odlišný právní názor.Orientace v takové mase vět je čím dál tím obtížnější, vytvořit nějaké smysluplné členění pro uživatele na intranetu se stává téměř nemožným a každý měsíc se situace zhoršuje s přílivem nových právních vět z krajů i z naší vlastní tvorby.Původní účel sjednocovat se tak ztrácí v nepřehledné džungli dat.Připomíná-li to někomu pohádku Hrnečku vař, nebude daleko od pravdy. Tam byl také původní účel bohulibý, ale protože hlavní protagonistka propásla pravý okamžik pro spásné Hrnečku dost,mělo to katastrofální důsledky.Vedlejším účinkem regulace lidského chování pomocí směrnic pak bývá zpravidla vývin různých obranných mechanismů, k čemuž, jak vidno, došlo i v tomto případě a poskytlo Vojtovi vděčný materiál k pobavení čtenářů.Možná už nastal čas dát soudcům trochu více důvěry a ponechat jim na zvážení a zhodnocení, zda jejich právě vynesený rozsudek je natolik originální, aby byl opentlen i právní větou a zároveň zpracován natolik kvalitně, že si zaslouží i uveřejnění ve sbírce.Konečné slovo o publikaci by beztak i nadále patřilo plénu.Samospasitelné toto řešení samozřejmě není, alespoň prvním krokem zpět na správnou cestu snad ano.No, abych závěr zase alespoň trochu odlehčil, sám sebe řadím ze všeho nejspíš mezi ukrývače, takže z tohoto hlediska prosím můj příspěvek vnímejte.

Petr Urban řekl(a)...

No, já si myslím, že v úřední sbírce by mělo být zveřejňováno všechno, a to bez výjimky. Kdo rozhodne, které rozhodnutí je důležité a které ne? Soudci rozhodně ne, ti k tomu nejsou povoláni, od toho je doktrína.

Jan Petrov řekl(a)...

I. Od toho, aby tam bylo zveřejňováno všechno, je internet. O významu rozhodnutí rozhodují Ti, kteří budou rozhodovat ;)

II. Už to řekl pěkně Zdeněk Kühn: "Právní věty jsou samozřejmě potřebné jako informace o kauze a smysluplnosti kauzou se zabývat."

Škoda, že není právní větou opatřeno každé rozhodnutí (byť nesbírkové), kde to má význam, a že tyto věty nejsou přístupné na internetu.

Soudci NS, považují-li to za vhodné, tvoří pro své rozhodnutí právní věty, které -- není-li rozhodnutí publikováno ve sbírce -- slouží pro interní potřebu. Muset pročíst a) celých 50 vyhledaných judikátů, anebo b) jen 50 právních vět a následně třeba jen 7 relevantních judikátů -- to je dost jiné kafe.

Jan Mates řekl(a)...

Vynikající post, moc jsem se nasmál :-).

Miroslav Jurman řekl(a)...

Nevím, zda by tento seriál neměl být rozšířen v duchu knihy prof. Hajna "Jak se píší knihy". Velmi příjemné čtení.