Jiří Novák: Resuscitatio blogus aneb jak si na Tinderu vybrat patnáctku

Letí to. Rok se s rokem sešel, pár vln pandemie přešlo, a ač se to nezdá, už je zase čas na nový blogpost. Nevkusně šokující (či šokovaně nevkusný) nadpis dává tušit, že to bude to pravé.

Celý příspěvek

Dvakrát o Richardu Posnerovi

Amerického soudce a akademika Richarda Posnera na JP zmiňujeme často (v poslední době např. zde). Dnes bych rád upozornil na článek, který o něm vyšel v aktuálním čísle Harvard Magazine, a na jeho nedávný sborníkový příspěvek o normách a hodnotách v ekonomické analýze práva.

Celý příspěvek

Zajímavý rozhovor se soudkyní Sachou Prechal

Jen bych rád upozornil na dvoudílný rozhovor se soudkyní SDEU Sachou Prechal. První část je zde a druhá část je tady. Stojí za přečtení pro ty, co se zajímají o reálie fungování SDEU.

Celý příspěvek

Blanka Čechová: Jiný právník Láďa da Smoljak

V neděli 6. června nás opustil Ladislav Smoljak. Stalo se tak po dlouhé nemoci, o které česká veřejnost neměla tušení: ani na jeho posledním představení dne 27. května nikdo nepoznal, že Láďa hraje navzdory bolesti a potížím s dechem. S Láďou Smoljakem mě pojila spolupráce a vzácné přátelství. Byl to vynikající, čestný a moudrý člověk, jeho ztráta je citelná a nenahraditelná.

Tak jako Jára da Cimrman, který byl současně vynálezcem, dramatikem, učitelem, cestovatelem, kriminalistou a sportovcem, i Láďa oslňoval rejstříkem mnoha nadání, zájmů a aktivit. Málo se o něm vědělo, že je nadšeným právníkem-samoukem. Blog Jiné právo nejen znal, ale také pravidelně sledoval a pochvaloval si, že se zrodila nová generace právníků, kteří dovedou myslet i psát odvážně, tvořivě a kriticky. Měl radost z publikace Komunistické právo. Ostatně, za zrušení, resp. přejmenování KSČM řadu let osobně brojil. Před několika týdny, kdy bedlivě sledoval předvolební kampaně jednotlivých politických stran, řekl – „Zajímalo by mě, co by mi odpověděl Vojtěch Filip, kdybych se ho zeptal, jestli je cílem KSČM nastolit u nás komunismus. Pokud by řekl, že ne, pak není důvod, aby se strana nazývala komunistickou. A pokud ano, pak musí být zrušena, protože je protiústavní.“ Ptala jsem se Ládi, proč o tom nenapíše. Řekl, že napíše. Brzy…

Známější bylo Láďovo vřelé přátelství s nedávno zesnulým Vojtěchem Ceplem. Říkali si „Ctihodnosti“ a „Jasnosti“, notovali si v mnoha společenskovědních otázkách, spojovala je schopnost zaujmout a hájit i menšinový a nepopulární názor, a jak se později ukázalo také obrovská statečnost v boji s nemocí. Láďa nevynechal snad žádnou z pátečních debat, které se u Ceplů pravidelně konaly. Pan profesor postupně objevil v Láďovi nadaného a pozorného žáka, a tak ho pravidelně zásoboval naučnou literaturou, ze které ho pak s úsměvem zkoušel. Málokdy mu, ovšem, řekl svoje pověstné „přijďte po prázdninách“. Láďa totiž každého Pipese, Zakariu i všechny doporučené články poctivě četl. Dokonce i na jednoho Harta, myslím, došlo.

Ve své poslední hře Hus, aneb alia minora Kostnického koncilu, kterou nastudoval pro Divadlo Na Zábradlí, se Láďa během úvodního semináře zamýšlel nad procesními a politickými aspekty Husova případu v Kostnici, a šířeji také nad kořeny demokracie. Seminář pokaždé končil čtením pasáže z knihy Budoucnost svobody, kde Zakaria píše o tisíciletém evropském souboji církve a státu. „Z jiskérek těchto bojů pak vzplály první plamínky svobody,“ uzavíral Láďa a po představení rád dodával – „To je přeci nádherná, nezapomenutelná věta, ne?“

Nevím, jestli měl Láďa při vší své neustálé činnosti čas skutečně zaznamenat, jak nádherné a nezapomenutelné je všechno, co napsal on sám nebo spolu se Zdeňkem Svěrákem. Jeho cílem bylo stále a vytrvale pracovat, tvořit, poznávat, diskutovat a bojovat. Protože cesta je důležitější než cíl, - jak často opakoval.

Snad už Láďa sedí v nebeské komisi na Českém nebi. Nebo v Nebi EU. Při jeho nezdolném euro-optimismu to nelze vyloučit. Možná tam přisedl ke stolku k Vojtěchu Ceplovi a notují si společně, tak jako vždycky, o nešvarech ve vzdělávání právníků, o politice, právu a spravedlnosti.

Čest jeho památce.

Veřejné rozloučení s Ladislavem Smoljakem proběhne v Divadle Járy Cimrmana na Žižkově. Divadlo otevře své prostory pro návštěvníky v pátek 11. 6. mezi 10 a 15 hodinou.
Celý příspěvek

Rozhovor Tomáše Němečka s Miguelem Madurem

V LETOŠNÍCH VOLBÁCH VYTVOŘIL BARROSO PRECEDENS

říká generální advokát Evropského soudního dvora Miguel Maduro
Luis Miguel Poiares Pessoa Maduro se narodil 1. března 1967 v portugalské Coimbře. Vystudoval práva v Lisabonu, doktorát si udělal na Evropském univerzitním institutu ve Florencii. Díky Fulbrightovu stipendiu pobýval rok na Harvardu. Od roku 2003 je generálním advokátem Evropského soudního dvora v Lucemburku. Od září 2009 bude profesorem na Evropském univerzitním institutu.
Vydal mj. „We the Court – European Court of Justice and European Economic Constitution“ (Oxford: Hart Publishing 1998).
Rozhovor proběhl na ministerstvu zahraničí při jeho návštěvě České republiky, vedl jej redaktor Hospodářských novin Tomáš Němeček, autorem fotografií je jeho redakční kolega Martin Svozílek. Miguel Maduro si dal předem jako podmínku, že nebude komentovat žádná rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Pane Maduro, co je konečným cílem evropské integrace?
Na podobné otázky odpovídám příběhem z Alenky v říši divů. Alenka přichází na rozcestí a ptá se Kočky Šklíby, kterou cestou má jít dál. Kočka odpovídá: Přijde na to, kam chceš dojít.

Stát nemá konečný cíl a nemá ho ani nestátní entita jako Evropská unie. Musejí o tom kontinuálně diskutovat, pochybovat a nakonec rozhodovat sami občané. Jako akademik i jako člen Evropského soudu mám pro toto rozvažování vytvářet podmínky.

Tím cílem tedy podle vás není vznik Spojených států evropských?
Ne, neexistuje žádný takový přesný cíl. Jestli jednou Evropané pocítí potřebu vytvořit Spojené státy, nic proti tomu. Ale platí to i obráceně: pokud se rozhodnou vrátit se z dosavadního stupně integrace zpátky, je to také v pořádku. Jako právníci bychom neměli tolik přemýšlet o konečném cíli, ale – což je mnohem těžší – udržovat to jako otevřenou otázku. K povaze demokracie patří, že si své cíle určuje stále znovu.


Evropské noviny, národ a vláda

Pasáž z Alenky jste použil už v studii „Europe and the Constitution“, kde se zabýváte i známou námitkou, že neexistuje žádný evropský národ. Vy ji označujete až za triviální…
Jde mi o to, že k ústavní formě vlády není nutný démos, jediný politický národ. Můžete mít lidi z různých národů, kteří se dohodnou na společném vykonávání moci, a pak je potřebné tuto moc společně regulovat; to je cílem konstitucionalismu.

K tomu nepotřebujete společnou identitu etnickou, historickou nebo náboženskou. Jistěže jsou to ze sociologického hlediska důležité prvky stmelující komunitu. Ale základem ústavního projektu je shoda na politických hodnotách – na právech jedinců, na účasti při rozhodování.

Když se podíváme na 27 členů Evropské unie, dalo by se tvrdit, že se cosi jako evropský politický národ rodí: v letošních volbách se objevil pokus zorganizovat celoevropskou stranu Libertas, Financial Times se blíží postavení evropských novin. Ale stejně tak by se dal tvrdit pravý opak – že zesílily odstředivé síly, v krizi se všichni starají víc o sebe. Která z těchto tendencí je podle vás silnější?
Zvláštnost evropské debaty není v tom, že v ní zaznívají radikálně odlišné názory, to je koneckonců běžně i uvnitř států. Ale v Evropě se zpochybňuje sama existence komunity, společného projektu. Znamená to, že projekt není životaschopný? Podle mě nikoli. Integrační síly jsou silnější než dezintegrační a vidím spíš známky společné veřejné sféry v Evropě.

Jako například?
Sám jste uvedl Financial Times – do jisté míry jsou to první evropské noviny, byť pro velmi úzkou elitu. Moc se o tom nemluví, ale v letošních volbách se poprvé někdo prezentuje jako kandidát na předsedu Evropské komise a mezi evropskými politickými skupinami má přívržence i odpůrce. Lidé budou zkrátka hlasovat i o José Barrosovi

Je to důležitý krok k tomu, aby v evropských volbách šlo více o EU než o domácí politiku. Aspoň do určité míry by proto měly být diskusí o evropské „vládě“.

Není to iluze? Barroso nemá žádného soupeře, není to skutečná soutěž.
To je pravda – a podle mého názoru je důvodem fakt, že jde o stávajícího předsedu Evropské komise. Ale vytváří to precedens do budoucna. Jsem hluboce přesvědčen, že po jeho odchodu to bude otevřená soutěž, kde svého kandidáta představí lidová strana, socialisté i liberálové. Pak už to bude jiná EU.

Je to jedna z věcí, jak můžeme vytvořit evropskou politiku. Demokratický deficit EU často není ani tak otázkou reformy institucí jako spíš nedostatku politické debaty o Evropě.

Ale do takové otevřené soutěže se politikům nechce. Například se občas mluví o tom, že stálým předsedou Evropské rady by se mohl stát Tony Blair -- on sám to však veřejně nepotvrzuje.
Předseda rady je přece jen předseda mezivládního orgánu, spojitost s volbami je nízká. Ale myslím, že Barrosova kandidatura je u Evropské komise důležitý precedens.

Řešení není v prostém posílení europarlamentu

Kdybyste měl promluvit jako „ďáblův advokát“, jaké pasáže Lisabonské smlouvy byste navrhl podrobně prověřit u národních ústavních soudů?
To jako člen Soudního dvora nemohu.

Byl pro vás něčím zajímavý loňský nález českého Ústavního soudu k Lisabonu?
Po pravdě řečeno, nečetl jsem ho. Některá jeho předchozí rozhodnutí znám, za velmi zajímavé považuji nálezy spojené s Nejvyšším soudem. Je to jeden z ústavních soudů s větší dynamikou ve vztahu ke komunitárnímu právu, ale bližší hodnocení po mě nechtějte.


Na otázku, kdo je „vítězem“ nového přerozdělení moci po Lisabonské smlouvě, se obvykle odpovídá, že z členských států hlavně Německo a z institucí hlavně Evropský parlament…
S tím nesouhlasím. Myslím, že čistí vítězové se tak jednoduše pojmenovat nedají. Ano, Německo získává větší váhu v Evropské radě, na druhou stranu ztrácí váhu v Evropské komisi, už nebude mít dva komisaře. Je to jako vždy výměnný obchod, kompromis. Jestli byl dobrý nebo ne, to je věc osobního názoru; na ten můj se mě ptejte, až opustím funkci.

Směřoval jsem k něčemu jinému: nedávno jste jako generální advokát napsal, že více Evropského parlamentu neznamená nutně více demokracie.
To mi dovolte opravit. Demokracie v EU má dva zdroje – jednak národní demokracie, jednak demokracii na evropském stupni vykonávanou přímo občany. A jako generální advokát jsem napsal, že nevěřím v presumpci větší demokratičnosti, pokud je moc vykonávána Evropským parlamentem. Povaha Evropské unie je taková, že se parlament nedá automaticky upřednostnit před Evropskou radou. Pokaždé je na národech Evropy, aby rozhodly o nejvhodnější rovnováze mezi oběma formami.

Už jako akademik jsem nevěřil, že řešením evropského demokratického deficitu je prostě ve zvýšení moci Evropského parlamentu. Dobře to ilustruje fakt, že postupné zvyšování jeho pravomocí nedoprovázela zvyšující se účast v evropských volbách – ba právě naopak. Proto si myslím, že víc než reformu evropských institucí potřebujeme reformu evropské politiky.

Lidé si myslím dostatečně neuvědomují, že většina témat na evropské úrovni nejsou konflikty mezi národními státy, ale ideologické, pravolevé spory. Vezměte si nedávnou legislativu v Evropském parlamentu: azylové právo, migrační politika, ochrana intelektuálních práv a internet, liberalizaci různých ekonomických odvětví. Jen málokdy je to spor typu všichni Češi proti všem Slovincům. Takzvané národní zájmy jsou často ideologické preference jednotlivých národních vlád.

Zjednodušení musí být jako mapa

Zneklidňují vás nějaké trendy v Evropské unii?
Nárůst populismu. Evropský soudní dvůr se často stává obětí populistické simplifikace problémů. Jistěže politika v sobě vždycky zahrnuje zjednodušování, aby o tématu mohl diskutovat každý. Ale zjednodušení musí být jako mapa: přiznané, poctivé zjednodušení reality, s uvedením měřítka. Populistická politika to nedělá.

O čem to konkrétně mluvíte?
Nechci být moc konkrétní, jmenovat vlády je vždy riskantní. Obecně jsou to případy, kdy je například Evropský soudní dvůr kritizován za to, že vyžaduje otevření zdravotního či vzdělávacího systému – tedy aby členský stát rozšířil výhody svého systému i na občany ostatních členských zemí.

Je taková kritika opravdu tak vážná věc? Pokud rozhodnutí respektují, proč by jej nemohli kritizovat?
Je důležité, aby debata zůstala racionální a čestná. Logika komunitárního práva je v tom, že rozšiřuje nediskriminaci a rovný přístup. Populista žádá pro svůj export všechny výhody volného obchodu, ale vůči importům do své země se chová protekcionisticky. Populista nevysvětluje občanům, že by pak ani oni nemohli volně vyvážet nebo cestovat za prací nebo otvírat pobočky v zahraničí.

A druhá věc, která mě zneklidňuje, je vnitřní napětí v EU kvůli její rostoucí asymetrii. Zahrnuje země s různou politickou kulturou, různým ekonomickým rozvojem a rozrostla se ze šesti zemí na 27. Čím různější jsme, tím těžší je dobrat se společných rozhodnutí, nedá se tak snadno dosahovat konsensu.

Mluvíte tedy o napětí mezi starými a novými členy?
Ne nutně. U otázek jako volný pohyb zaměstnanců či služeb ano, ale u většiny témat jsou dělicí čáry složitější.

Snažím se, abych si své deformace uvědomoval

Projevuje se nějak ve vašem každodenním životě, že jste právník?
V Portugalsku jsem psával sloupky do novin. A i když to bylo o fotbalu nebo o jídle, říkali mi, že se v nich projevuje extrémně racionální přístup. Moje profese podporuje analytickou kapacitu místo emocionální, ještě ke všemu jsem ovlivněn ekonomickou analýzou práva.

Samozřejmě že jsme ovlivněni profesí, vzděláním, životním příběhem. Snažím se, abych si své deformace uvědomoval: když přemýšlím o některém tématu, zkoumám také, proč k němu přistupuji právě takto a zda neexistuje i jiná perspektiva. Snažím se být k sobě zkrátka kritický.

[A malá douška: chtěl bych poděkovat Martinovi Smolkovi, vládnímu zmocněnci pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem, bez kterého by se návštěva Miguela Madura v Praze neuskutečnila, a samozřejmě Tomášovi Němečkovi za to, že se rozhovor rozhodl publikovat na Jiném právu. J.K.]
Celý příspěvek

In Memoriam: Sir Neil MacCormick (1941-2009)

Již nějakou dobu jsem chtěl napsat něco k nedávnému úmrtí (nejen) právního filosofa Sira Neila MacCormicka. Chtěl jsem zmínku o něm nějak uvést odkazy na přínos, kterým pro mne byly v Oxfordu např. jeho knihy Legal Reasoning and Legal Theory nebo H.L.A. Hart anebo (stále - a již poměrně dlouho - rozečtené) Institutions of Law. Ale nějak jsem se k tomu nemohl smysluplně dostat. Proto bych se takto jen připojil k bloggovým vzpomínkám a odkázal např. na vzpomínkový post na Leiter Reports: A Philosophy Blog, kde jsou dále obsaženy odkazy na několik nekrologů, které přibližují osobu Sira MacCormicka z různých směrů a úhlů pohledu. Celý příspěvek

Lord Slynn of Hadley – tři střípky

Zpráva, protentokrát bohužel ne až tak veselá: Minulý týden zemřel ve věku 79 let Lord Slynn of Hadley. Silná postava evropského práva a pro mnohé i jedna z jeho ikon. Byl velice dobře znám coby nejaktivnější „misionář“ evropského práva v České republice i jiných nových členských státech. Jeho energie, s jakou cestoval po Evropě i zemích Commonwealthu, mě fascinovala, stejně jako skromnost a bezprostřednost. Nebudu psát žádné nekrology; ten, kdo má zájem, si je může přečíst zde či zde. Památku tohoto výtečného člověka uctím snad jenom třemi lehčími osobními vzpomínkami:

1) Gordon Slynn bylo první anglické lordstvo, které jsem kdy poznal „zblízka“. Mé dotehdejší představy o anglických lordech se odvíjely od sledování a čtení Monthy Pythona, Sherlocka Holmese či Jane Austenové, tedy v součtu neměli lordi zrovna lichotivý obraz. Lordem Slynnem jsem proto byl výjimečným způsobem pozitivně překvapen. Ani trochu se nepodobal „tuhému panáku z vyšších vrstev“; naopak byl velice bezprostřední, milý a přístupný k jakýmkoliv otázkám a debatám. Kromě entuziasmu mělo však jeho lordstvo také neuvěřitelnou výdrž. Vzpomínám si, jak přibližně před deseti lety na jedné recepci, kterou pořádala nejmenovaná česká právnická fakulta v nejmenovaném městě, byl Gordon Slynn schopen při pití ostrého alkoholu držet krok s nejmenovaným vedoucím zahraničního oddělení dané nejmenované právnické fakulty (což bylo myslím možná poprvé, kdy na hosta ze západní Evropy nefungoval osvědčený recept na přijímání vážených zahraničních návštěv „vemte ho do hospody a vožerte ho“). To mu zaručilo nelíčený obdiv u domácího publika, hlavně tedy v okamžiku, kdy se poté zvedl a trval na tom, že bude tančit s přítomnými dvacetiletými dívkami a chlapci.

2) Lord Slynn byl osvědčenou studnicí anglických justičních vtipů a vzpomínek na lidi, které mladší generace zná jenom z učebnic – Dennning, Diplock, Devlin a mnoho jiných. Dost z těchto vtipů bylo o Lordu Denningovi (o silných osobnostech se vždy dobře vyprávějí vtipy). Vzpomínám si na jeden, který se tradoval o „pozdějším“ Lordu Denningovi, tedy o letech, kdy již byl „Master of the Rolls“ (nejvyšší anglický civilní soudce) a v rámci Odvolacího soudu nezpochybnitelnou autoritou. Právě ta nezpochybnitelná letitá autorita se ale může v konečné fázi na soudci trochu podepsat. Lord Slynn ten vtip vyprávěl následovně:

Senát Odvolacího soudu skončil ústní jednání a tříčlenný senát vedený Lordem Denningem se odebral k závěrečné poradě. Bylo zřetelné, že oba další soudci mají odlišný názor od názoru Denningova.
Nejmladší soudce k Denningovi jako předsedovi senátu: „Vaše Lordstvo, navrhuji odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, můžete si napsat odlišné stanovisko“.
Druhy soudce: „Vaše Lordstvo, já bych ale navrhoval také odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, tak si také napište odlišné stanovisko“!

3) Při vstupu do Odvolacího výboru Sněmovny lordů byl Gordon Slynn jmenován „Law Lordem“. Při jednom z našich rozhovorů mě zajímalo, jak to vypadá, když je člověk jmenován lordem. S obvyklou nonšalantní skromností přišla odpověď ve stylu „Nothing particular, really …“. Nepolevil jsem a zajímal jsem se alespoň o detaily jeho jmenování. Podle čeho se třeba vybírá to „of cosi“, co je za jménem? Je to jako v katolické církvi, kde se biskupům bez diecéze udělují již neexistující starověké diecéze někde v severní Africe? Prý nikoliv. Rituál je to dost civilní a kandidát, který má být jmenován, si může sám vybrat, „of co“ chce být. Je jenom jakási komise, která musí výběr v konečné fázi schválit a vymyslet nějaký erb pro to příslušné „of“ apod. Takže sám Gordon Slynn, tedy tehdy již Sir Gordon, se stal lordem z Hadley, což byla údajně rodná vesnice jeho matky. Jiný jeho kolega Law Lord si vybral „of něco jihého“ (už si bohužel nepamatuji), což zase byl blok obytných domů někde na severním předměstí Londýna, kde vyrůstal. Raději jsem se pak již neptal, odkud je takový Lord Salmon od Sandwich.

Celý příspěvek

Velký učitel

V jedné ze zdejších nejurputnějších debat, asi v polovině, se objevila kratší přestřelka o to, zda mravní výhrady mohou bránit v tom, aby byl někdo dobrým právníkem a autoritou pro ostatní. Postoj mých oponentů mne překvapil. A teprve dodatečně rozplétám, že jejich přístup k autoritám byl zřejmě úplně jiný, než naší generace; to, co pokládáme za samozřejmé my, v kontextu světové historie samozřejmé vůbec není.

Normální zřejmě je, že starý primář Sova, obdařen autoritou málem božskou, coby orientální Velký Učitel vzdělává mladé a nadějné doktory Blažeje, kteří mu naslouchají s nábožnou úctou. Že mistr Yoda radí nadějným padavanům. Možná jsou draví a nedočkaví; možná čekají, až půjde velikán konečně do penze; ale tohle všechno nic nemění na rolích, jak jsou rozdány; Velký Učitel je prostě Velký Učitel, s tím se nepolemizuje.

My jsme neměli žádné Velké Učitele. Když jsem jednoho sychravého rána 1983 vešel do Collegia maxima skládat přijímací zkoušky na práva, v přední řadě seděla parta vybraných studentů, kterým pedagog, co nás měl kontrolovat, radil a opravoval chyby. Činil tak zcela brutálně a otevřeně, přítomnost nás ostatních ho vůbec nezajímala. Dnes je, mimochodem, ctihodným profesorem. Po této první kojenecké lekci práva a spravedlnosti se nám rozsvítilo: Právo, to je boj, těžký zápas o pravdu a spravedlnost, kde nedostanete ani centimetr zadarmo a všechno si mustíte vybojovat; a pokud se na to vykašlete, snadno vás získá Temná strana síly.

Pokud opravdu je někde nějaký Velký Učitel – což není jisto - musíte si ho najít. Sedí někde daleko a skrývá se jako ten Yoda; je to nenápadný člověk v nějakém zaprášeném archivu. Ctihodnému profesorovi naopak radši nevěřte vůbec nic.

Možná proto byly naše začátky dost komplikované. Starým fachmanům jsme tedy radši nevěřili; a ti mladí uměli jen o trochu víc, než my. Objevování práva pak mnohdy asi připomínalo pokusnictví strýce Františka ze Saturnina. Mohli jsme si to přečíst v nějaké běžné západní knize; ale jednak málokdo uměl pořádně anglicky, jednak, a to bylo důležitější, nebyl žádný Velký Učitel, který by upozornil, že taková kniha vůbec existuje.

Kdo někdy bádal v klopotné historii porevolučního obchodního práva, plné různých omylů, bloudění, ztrácení se a opětného nalézání, uvidí to samé ve velkém; Velký Učitel nikde, a pokud ano, mnohdy je to ve skutečnosti temný Sith, který radí schválně špatně, ve prospěch různých podvodníků.

Nakonec jsme se nejvíc naučili od pokročilejších a starších žáků; v mém případě to byli například o pár let starší soudci. Měli jsme sice také plno různých školení s tehdejšími oficiálními velikány, ale naslouchali jsme jim jen s největší ostražitostí. Ano, byli dobří a řemeslu rozuměli. Ale taky se později stali hrdiny různých slavných případů, třeba IV. ÚS 23/05. Prohlásit je za významné právníky by mne ve snu nenapadlo, a pokud jsem bez jejich názorů vydržel dodnes, nevím, proč by se to mělo jakkoli měnit.

Celkem chápu, že nová generace právníků má úplně jiné zkušenosti a návyky; pokud byli někde ve světě, označení Velký Učitel znamená opravdu to, co je tam napsáno, a takového člověka se vyplatí poslouchat, citovat a učit se od něho. Problém ale je, že naše nejvyšší autority dnes představují napínavou směs všeho možného; rozhodně ještě zdaleka neplatí, že těm cedulkám na dveřích a titulům je vhodné věřit.

Velký Učitel sice už existuje, ale každý si ho musí najít, a nevěřit všemu, co kde slyší.

Celý příspěvek

Vzpomínky Antonína Procházky

Minulý týden vyšla kniha vzpomínek bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházky "V boji za ústavnost". Podrobnější informace o této publikaci jsou k dispozici zde, takže je nadbytečné je opakovat. Nechci v rámci tohoto postu ostatně ani vzpomínat na A. Procházku, neboť jsem tak učinil již v souvislosti s jeho úmrtím (zde). Proto snad jen shrnu několik důvodů, pro které je dobré si anoncovanou knížku přečíst.

Předně, Antonín Procházka byl nejen výborný právník, nýbrž zejména skvělý, zásadový a čestný člověk. Jeho vzpomínky nám proto dávají vzácnou možnost alespoň trošku nahlédnout do jeho způsobu uvažování – velmi laskavého a velkorysého, nicméně zároveň přímého a nevyhýbajícího se konfliktům a v neposlední řadě i vtipného.

Procházkovy vzpomínky však lze číst i jako historii Československa 20. století pohledem jedince. Autor totiž prožil sice nesmírně těžký, nicméně zároveň velmi smysluplný život. V dětství zažil opakované a v některých případech i nucené stěhování, vynucené jak nástupem fašismu, tak také polskými územními ambicemi; dočteme se o jeho lásce ke vzdělání a hudbě a zejména o vroucí víře v Boha, která mu dávala sílu i v těch nejhorších situacích. Jak známo, A. Procházka byl před nástupem komunistů k moci velmi aktivní ve studentském (zejména křesťanském) hnutí a i za to byl totalitním režimem pronásledován, a to nejprve vyloučením ze studia na brněnské právnické fakultě a bezprostředně poté šest let trvajícím vězněním (již od 5. 5. 1949). Ani po propuštění z vězení však nemohl vykonávat svoji profesi, nýbrž byl „pracovně nasazen“ v různých podnicích. Právnická studia mohl dokončit teprve v průběhu pražského jara a jako právník poté působil v Československých drahách. I zde však byl pouze „námezdným pracovníkem, jehož práci si přisvojovali jiní. Můj statut jako bývalého kriminálníka byl jednou provždy určen, a i když mi třeba nebyl slovem připomínán, projevoval se viditelně v chování některých spolupracovníků a hlavně nadřízených. ... Tak plynutím času jsem se dopracoval k odchodu na důchod.“ Jistě proto není náhodou, že více než polovinu vzpomínek tvoří až polistopadové období. Přitom v roce 1989 měl A. Procházka již 62 let (!). Nicméně v době, kdy většina vrstevníků užívala klidný důchod, jakoby teprve začíná jeho skutečný profesní život. Teprve nyní totiž padly všechny překážky, kterými mu totalitní režim neskutečně otravoval život. A. Procházka se stává poslancem ČNR za Křesťansko demokratickou stranu (KDS). Po vzniku Ústavního soudu ČSFR je jmenován jeho soudcem a po zániku federace soudcem Ústavního soudu ČR.

Konečně můžeme Procházkovy paměti vnímat i jako ojedinělý zdroj vzpomínek a informací o federálním a „prvním“ českém ústavním soudu. Dozvíme se tak konkrétní okolnosti jmenování soudců, otevře se nám pohled na jejich práci (a to včetně některých informací kuloárních a někdy i úsměvných) a Procházka nám jednotlivé soudce velmi laskavým, nicméně zároveň upřímným, způsobem představuje. V závěru knihy autor vybral judikáty Ústavního soudu, které považuje za nejdůležitější: Benešovy dekrety, restituce, lustrace, zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Zvlášť se věnuje kauzám, kde působil jako soudce zpravodaj: např. zeď v Matiční ulici, některé obecně závazné vyhlášky obcí, církevní zákon. Vzpomínky jsou doplněny seznamem nálezů, na nichž se A. Procházka podílel jako soudce zpravodaj, a výběrovou bibliografií.

Velmi bych chtěl ocenit práci, kterou na knize vzpomínek A. Procházky s obrovským nasazením, zájmem a invencí odvedl H. Baňouch. Když pomineme doslov, jedná se o práci sice spíše „neviditelnou“ (ediční, korekturní, archivní atd.), nicméně o to cennější. Zejména díky jmenovanému je knížka nejen informačně hutná (psaná typicky „procházkovským úsporným stylem“), nýbrž skvěle editorsky provedená, takže její četba představuje skutečný požitek.

Úplným závěrem bych chtěl zmínit dominantní pocit, který u mne při četbě dominoval: smutek z toho, že Listopad přišel tak pozdě. Kdyby totiž k převratu došlo alespoň o dvacet let dříve, mohla být generace Procházků ještě v plné intelektuální a fyzické síle a mohla si vytvořit sítě myšlenkových a hodnotových pokračovatelů. Bohužel k tomu nedošlo a možná zejména proto se pořád nemůžeme úplně vymotat z právní i právnické mizérie.

Celý příspěvek

Rozhovor v předsedou Ústavního soudu

Doufám, že nevzbudím podezření, že se z Jiného práva stává tisková svodka pro justici (myslím, že tu si každá z justičních institucí pořizuje sama). Pokud ovšem v Lidových novinách vyjde rozhovor s předsedou Ústavního soudu, myslím, že by to nemělo mezi našimi čtenáři projít bez povšimnutí. Bohužel se mi nepovedlo vymyslet nějaký chytlavý titulek jako Michalovi ;-)

Celý příspěvek

LN: Za vším stojí Motejl

To není nová teorie justičního spiknutí, ale upozornění na sobotní rozhovor, který přinesly Lidové Noviny (Renata Kalenská) s Otakarem Motejlem. Neleznete jej zde a rozhodně stojí za přečtení.

Celý příspěvek

Fanoušci Aharona Baraka

- bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu a významného přispěvatele do světové diskuse o roli soudců a soudů v demokratické společnosti, mohou dnes od 17:00 sledovat zde živý přenos jeho přednášky pořádané Helsinki Foundation for Human Rights, the Warsaw University, and the Open Society Institute. Pokud přenos nestihnete, nevadí; měl by být později zpřístupněn v archívu na stránkách nadace. Celý příspěvek

Blogerská přestřelka o Kelsenovi

Tímto příspěvkem bych jen rád upozornil čtenáře a fanoušky jurisprudence na zajímavou debatu, místy až přestřelku, která se odehrála v průběhu uplynulých dvou týdnů na vícero právnických blozích, a to o postavě Hanse Kelsena a jeho relativním přehlížení v americké právní filosofii.

Vše začalo příspěvkem M.S. Greena na Prawsfblawgu s názvem Why No Kelsen?, kterým si daný autor položil otázku, proč američtí právní filosofové nemluví o Kelsenovi? Současně se na ni pokusil i určitým způsobem odpovědět.

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat a oblíbenec Honzy Komárka Brian Leiter nesouhlasně reagoval na svém blogu o právní filosofii.

Jejich vzájemná debata se ještě otočila do druhého kola, a to příspěvkem M.S. Greena An alternative theory of Kelsen's neglect - Americans lazy, provincial a Leiterovou odpovědí Michael Green and Hans Kelsen Redux. Do blogerské debaty se též připojil Lawrence Solum na jeho Legal Theory blogu. Poslední slovo (a teď myslím časově, nikoliv nutně z hlediska argumentační převahy; to nechť ostatně posoudí každý sám) měl M.S. Green s postem Kelsen one last time.

Do debaty se samozřejmě zapojilo i poměrně značné množství komentátorů a proto doporučuji pročíst si i komentáře. Já jsem si z té debaty odnesl spoustu zajímavých věcí. Jinak mne napadlo zkusit také nadhodit otázku a jak je to s Kelsenem u nás? (Odhlédněme teď od toho, že u nás nelze zatím asi smysluplně hovořit o rozvinuté komunitě právních filosofů, u které by se dalo nějaké systematické opomíjení určitého filosofa sledovat.) Myslíte se, že se mu věnuje (měl by věnovat) v akademické diskusi / výuce větší prostor? Zasloužily by si jeho knížky reedici?

Ne že bych to nějak do hloubky zkoumal, ale nějakou podrobnější diskusi si vybavuji jen od Jirky Přibáně v jeho Suverenitě, právu a legitimitě (Karolinum, Pha 1997, kap. 2/III.) - možná až příliš kritická. Pochopitelně se pak s Kelsenem pracuje částečně i v Hollanderovo Filosofii práva (Aleš Čenek, 2006). ... ale jinak mne nic nenapadá.

PS: Pro zájemce o Kelsena bych ještě rád poukázal na postupovou práci Maris Kopcke Tinturé, která na své stránce zde nabízí kávovar tomu, kdo bude prvním užitečným externím kritikem či komentátorem příslušné pasáže její práce zabývající se platností právních norem právě v pojetí Kelsena.

Celý příspěvek

5 otázek pro právní filozofy

Biografie HLA Harta od Nicoly Lacey, o které jsem tady psal, může být posměšně označována za "Harta pro blbečky", mě však přitáhla k právnímu pozitivismu. V září by měla vyjít kniha, která by mohla mít podobné ambice: kolekce rozhovorů s některými významnými právními filozofy dneška (Robert Alexy, Tom Campbell, Jules Coleman, Antony Duff, John Gardner, Ruth Gavison, Leslie Green, Andrew von Hirsch, Tony Honoré, Douglas Husak, Nicola Lacey, Brian Leiter, David Lyons, Neil MacCormick, Mark Murphy, Stanley L. Paulson, Stephen Perry, Fred Schauer, Scott Shapiro, Nicos Stavropoulos). Těm editoři položili pětici otázek, které nabízejí zajímavý vhled do myšlení právních filozofů.

Pokračování na samostatné stránce -
1. Why were you initially drawn to the philosophy of law?
2. For which of your contribution(s) to legal philosophy so far would you most like to be remembered, and why?
3. What are the most important issues in legal philosophy, and why are they distinctively issues of legal philosophy rather than some other discipline?
4. What is the relationship between legal philosophy and legal practice? Should legal philosophers be more concerned about the effect of their scholarship on legal practice?
5. To which problem, issue or broad area of legal philosophy would you most like to see more attention paid in the future?

Na stránce knihy je možné najít urývky některých odpovědí, Brian Leiter pak zpřístupnil celé interview na svých stránkách SSRN.

O svém prvním ročníku na Michiganu (kde kromě práva studoval také filozofii) Leiter říká:

The first year of law school I found quite uninspiring. I had a couple of intellectually serious and engaging teachers—James Krier (in property law) and James J. White (in contracts) stand out—but the others were quite feeble as pedagogues and sometimes as intellects. But having committed to law study, I naturally thought to engage points of intersection between law and philosophy. A course by Frederick Schauer on "Legal Realism and Critical Legal Studies" was quite important in shaping my interests. In the Realists, I found the jurisprudential analogues, as it were, of Nietzsche: thinkers who were sceptical, irreverent about the "received wisdom," who had no patience for moralistic nonsense, and who were ready to report unpleasant truths.

Přesně vystihuje důvody, pro které mi je realismus blízký: kritický přístup k nastoleným a nezpochybňovaným "pravdám". Vřele doporučuji Leiterovu knihu Naturalizing Jurisprudence. Essays on American Legal Realism and Naturalism in Legal Philosophy.

Zajímavý protipól(?) nabízí John Gardner, profesor jurisprudence tady v Oxfordu:

I turned out to be good at law, and soon lived comfortably enough on a diet of cases and statutes. In my first year I was lucky to be taught by outstanding academic lawyers, and I quickly picked up the dark arts. I was a natural advocate with a contrarian taste in arguments and I saw myself becoming a barrister. I only started to acquire a rival, more scholarly self-image about a year later, when Nicola Lacey arrived from London to take over as my main law tutor and mentor at New College. Niki’s multidisciplinary interests and wide-ranging contributions to academic life had a lasting positive impact on me. As my jurisprudence teacher, she encouraged me to experiment with ideas. She introduced me enthrallingly to analytical philosophy of law, of which she had a formidable grasp, but she also served up tasty morsels from other philosophical traditions and indeed from other disciplines. At the start of my third year, she encouraged me to defect for a term from the Law Faculty to the Philosophy Faculty, taking a course of ethics tutorials with Jonathan Glover. Jonathan in turn worked his magic on me. Like many law students I was a card-carrying moral relativist. I thought law was somehow (how?) more real than morality. In four weeks Jonathan took me and my moral relativism to the edge of a nihilistic precipice, pointing out down below the hell that awaited me: unobjectionable mass-murderers, unimpeachable rapists, unchallengeable racists. Then he spent four weeks bringing me back from the edge, a reformed character. Never again would I flirt with any kind of relativism. Eight tutorials with Jonathan Glover is the law student’s equivalent of eight weeks in rehab.

Každopádně nepochybuji, že kniha nabídne velmi zajímavé čtení a přitáhne své čtenáře k dílům zpovídaných autorů. Docela by se mi líbila podobná kniha v češtině - třeba s pěticí "nejvlivnějších českých právníků".

Celý příspěvek

Richard Posner - soudce

Nejsa jeho velkým milovníkem, přece rád upozorním na poslední číslo Harvard Law Review, které se věnuje působení Richarda Posnera na Odvolacím soudu Spojených států. Jak jsem zde již psal, Richard Posner je soudcem, jenž odhaluje výlohy obchodníků s právními argumenty (pardon, pragmatismus v rozhodování soudců).

Kdo by chtěl ještě více Posnera, může se s ním setkat na jeho přednášce osobně: doslova každý z nás a bez nutnosti cestovat do Chicaga - stačí jen navštívit virtuální Secondlife...

Teď mě napadlo, že jsem Posnerovi mimoděk zvýšil rating na našem blogu...

Celý příspěvek

Skrytá konstitucionalizace Evropské unie je českým produktem!!!

V jednom z prvních postů na Jiném právu jsme zmiňovali, kolik významných osobností (nejen) evropského práva má svůj původ ve střední Evropě. Znovu jsem si to uvědomil během své návštěvy univerzity v Utrechtu, kde jsem přednášel na pozvání profesorky Sachy Prechal. Tu jistě mnozí znáte díky mnoha článkům, jež publikovala především o uplatňovaní práva ES na vnitrostátní úrovni a o vztahu práva EU a práva členských států vůbec. Její "Directives in EC Law" jsou zřejmě nejkomplexnější prací o směrnicích a jejich uplatňování v právní praxi, která (přinejměnším v angličtině) existuje. Petr Bříza již zde zmiňoval, že lze její jméno psát i jinak: Saša Prchalová, jelikož je původem Češka.

Nedosti však na tom. Právě od ní jsem se dozvěděl, že je (respektive byl) českého původu i Gerhard Bebr, svého času ředitel Právní služby Komise, který se zásadním způsobem podílel na podobě vyjádření Komise v případu Van Gend en Loos. Ten jak dobře víme stál na počátku procesu, který v současné době směřuje neznámo kam, který si však právnici zvykli nazývat "konstitucionalizace EU" ("poústavňování"? poraďte mi lepší český termín!).

O samotném vyjádření Komise v případu Van Gend en Loos se v osobně laděném eseji zmiňuje s neskrývaným obdivem například současný holandský soudce Soudního dvora, C.W.A. Timmermans ("The European Union's Judicial System", (2004) 41 Common Market Law Review 493). Připomeňme, že myšlenku přímého účinku Smlouvy o založení EHS vylučovaly ve svých vyjádřeních před Soudním dvorem nejen všechny zúčastněné vlády tehdejších členských států (co jiného od nich také bylo možné čekat, že), ale i generální advokát Roemer. Komise však nakonec Soudní dvůr přesvědčila...

Podle vyprávění Sachy Prechal navíc v době přípravy vyjádření probíhala čilá korespondence mezi Ericem Steinem (zde je dostupný velmi zajímavý článek který přibližuje jeho život věnovaný z velké části právě Evropské unii) a Gerhardem Bebrem, a tak se na jeho podobě podepsal i tento, alespoň původem, Čech. Svůj pohled na tyto "ústavní" rozsudky Soudního dvora nabídl v jednom z nejcitovanějších článků práva EU, "Lawyers, Judges, and the Making of a Transnational Constitution".

Tak jen čekám, kdy se dozvím, že se Jean Monnet narodil někde u Jičína...

Celý příspěvek

Nej… český právník – co ty tři tečky vlastně znamenají?

V dnešním právnickém okénku Tomáše Němečka je zajímavý žebříček – kdo jsou v současném Česku nejvlivnější čeští právníci, myšleno ve smyslu vlivu intelektuálním, nikoliv mocenském. Otázka položená Tomášem Němečkem respondentům jeho ankety zněla: „kdo jsou ti, na jejich názor se čeká, prostě názoroví vůdci, tvůrci mínění obce“?

Je určitě dobře, že takový žebříček vznikl, byť si nemyslím, že by byly podstatné rozdíly mezi prvním a desátým místem. Jak ukazuje samotný článek, čeští právníci považují za názorové lídry osobnosti, které jsou širší veřejnosti neznámé. Jelikož je právo podstatnou součástí veřejného života, je užitečné vědět, kdo jej vlastně formuje. V tomto směru je asi relativně nedůležité, jaké místo daná osobnost obsadila. Stačí, že je považována za součást skupiny „vlivných“. Samotná skutečnost, že jsou právničtí myšlenkoví vůdci neznámi veřejnosti, by však stála za samostatnou úvahu: možná to něco vypovídá o kontaktu českého práva se společenskou realitou.

Na druhou stranu je dobré si uvědomit limity samotné „ankety“ a její výpovědní hodnotu. Přiznám se, že když jsem se měl zamyslet nad odpovědí na výše položenou otázku, nejprve mě napadlo, že to přece nemohu vědět, když jsem poměrně izolován od světa českého práva. I když jsem v minulosti pracoval na MZV, nikdy jsem o sobě nemohl říci, že bych se cítil jeho součástí – rozhodně na té elitní části, jejíž názory by měly někoho zajímat.

Kdo to vlastně je, české právnictvo? Jsou to právníci v justičních povoláních, tj. soudci, advokáti, státní zástupci? Řadí se tam také akademici? Asi ano. A co státní úředníci? Myslím, že žádný z respondentů nemohl mluvit za celé české právnictvo, ale přinejlepším za skupinu, ke které sám patří. Mimo tuto skupinu může mít jen velmi nejasnou představu o tom, kdo je myšlenkovým vůdcem, relevantním pro právníky z prostředí, ve kterém se sám nepohybuje.

Za druhé, jen málo českých právníků může myslím hovořit za všechny obory. Já jsem své úvahy zúžil jen na určitým způsobem definované „veřejné právo“, kam jsem si zařadil právo mezinárodní, evropské, ústavní a správní („teoretici“ prominou, miluji anglický pragmatický přístup k právu a "právní vědě", který se nezdržuje pochybným vytvářením "přesných" škatulek). Tam jsem měl pocit, že mohu alespoň nějakým způsobem poctivě odpovědět, neboť to jsou obory, které sleduji nebo kterým se dokonce přímo věnuji. Proto jsem třeba nepřemýšlel o Karlovi Eliášovi, který do mnou nadefinované škatulky „veřejné právo“ nezapadá, případně o jiných autorech komentářů „šedé“ beckovské edice.

I tak je třeba mít na paměti, že se v odpovědích respondentů ankety musely promítat dvě roviny: za prvé objektivní, tj. o kom si respondent myslel, že má vliv na jeho referenční skupinu a za druhé subjektivní, tj. kdo má vliv na respondenta samotného. Já sám jsem měl potíž tyto dvě úvahy od sebe oddělit, i když jsem se snažil dát odpověď spíše na otázku prvou. Ta se však samozřejmě řídila mým více či méně informovaným odhadem, než skutečnou znalostí.

Pokud se respondenti zaměřovali na vliv intelektuální a navíc ve smyslu objektivním (tj. na koho „se dá“, nikoliv „komu naslouchám já sám“), je otázkou, do jaké míry mohou mít relevanci právníci, kteří téměř nepublikují. Pavel Holländer zřejmě má veliký vliv v rámci Ústavního soudu, píše však velice abstraktní věci, u kterých nemám pocit, že by formulovaly názor českého právnictva k tématům, které se v něm diskutují. Tím samozřejmě nechci říci, že by ty články nebyly vynikající a že bych je všechny nečetl. Nevím však, nakolik jsou diskuse nad teorií soudcovského rozhodování nebo pojmem práva relevantní v konkrétních diskusích mezi právníky, jejichž oblíbenou četbou není Robert Alexy, ale třeba „jen“ Právní zpravodaj. Na druhou stranu je pravda, že jako soudce zpravodaj napsal řadu zásadních rozhodnutí Ústavního soudu a kdo jeho judikaturu sleduje, ví, kde všude se vnímání určitého problému díky stanovisku soudce Holländera posunulo.

Navíc by podle mého názoru „opinion maker“ měl být schopen vyjadřovat k aktuálním problémům. V tomto směru pak přece jen výsledky ankety směřují k zohlednění vlivu mocenského (bez jakéhokoliv pejorativního významu) – být soudcem Ústavního soudu samozřejmě znamená možnost ovlivňovat velice důležité otázky. Takto jsem uvažoval já a proto jsem ze svého vlastního žebříčku profesora Holländera vyřadil (čímž však nechci v žádném případě říci, že bych jeho články s velikým zájmem nečetl a neměly na mě vliv!) V tomhle směru jsou na špici zcela jistě dva jiní právníci, kteří se v anketě objevili také, a to dokonce na stejném, sedmém, místě – Jiří Malenovský a Zdeněk Kühn. Kdo by si nepamatoval jejich vášnivou polemiku o ústavním zakotvení práva EU v právním řádu ČR? (Ve světle jejich ostré debaty je poněkud pikantní jejich společné okupování shodné příčky na žebříčku:-)

Konečně otázka nejožehavější: je „nejvlivnější“ právník považován respondentem také za „nejlepšího“? Určitě ne, alespoň v mém případě. I když dokonce budu uvažovat, kdo na mě má „vliv“ – v tom subjektivním smyslu, ještě to neznamená, že názory takového člověka následuji. S jeho názorem se seznámím, dokonce třeba vím, že pokud se k něčemu vyjadřuje, tak se tím „musím“ seznámit, abych byl „v obraze“, ve většině případů ale nebudu souhlasit. Takový člověk mě jistě ovlivňuje, ještě to ale neznamená, že bych se s ním ztotožňoval.

A už vůbec to neznamená, že bych ho považoval za „nejlepšího“. Tam by asi žebříček vypadal trochu jinak, poněvadž nejlepší právník pro mě nebude ten, který publikuje zajímavé a argumentačně skvělé články nebo rozsudky. Výborný, nebo nejlepší právník je pro mě ten, kdo je konzistentně schopen trvat na stejných názorech, principech a hodnotách, popřípadě srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit, proč je změnil.

Důležité také je, o jaké hodnoty a principy se jedná. Tady si však uvědomuji, že je škála poněkud jiná, než v případě konzistentnosti a pevnosti postojů. Názorová konzistence jde přeci jen objektivizovat a pokud někdo mění názory příliš často, nemůže být příliš důveryhodný, ať jsou ty názory jakékoliv. Na druhou stranu, mohu (ne)souhlasit se zastáncem zákazu potratů, poněvadž vím, že odpověď na otázku ohledně "správnosti" zákazu je relativní (byť se třeba Dworkin snaží tvrdit opak - alespoň v kontextu americké společnosti). Přesto si takového člověka můžu vážit, pokud je jeho postoj věrohodný a konzistentní. Hranice toho, kdy si nějakého právníka nebudu vážit pro samotné jeho názory, je, alespoň v mém případě, poměrně liberální: zajisté bych ale odmítal například právníka, který by konzistentně a neměnně trval na potřebě vyhladit či segregovat určitou skupinu lidí.

Zároveň by vynikající právník měl být schopen říkat „nepohodlné“ věci, neboť trvat na stejných hodnotách je někdy velmi, velmi nepohodlné. Prosazovat je proti většinovému názoru je ještě těžší.

V tomto světle je také podle mne třeba anketu číst. Myslím, že anketa o toho „nej“ právníka ve smyslu, který jsem uvedl výše, by vypadala jinak. Ovšem jak říkám – v tom výše uvedeném smyslu – neb jedna anketa o "nej…" českého právníka (byť omezená na jeden rok) tu už také byla. Jaká tam rozhodovala kritéria ale opravdu nevím...

PS: Omlouvám se všem jmenovaným, že jsem je uváděl pouze jménem a nikoliv i s tituly. Zdálo se mi však nespravedlivé vynechat profesorský titul třeba u Roberta Alexyho, kterého zásadně cituji jen jménem. Tak jsem to tak ponechal i u ostatních slovutných profesorů (a jednoho docenta :-)

Celý příspěvek

Mezinárodní kněžstvo v demokracii?

Nedávno se mi dostala do ruky částečně teoretická, částečně memoárová kniha dnes již bývalého předsedy izraelského Nejvyššího soudu Aharona Baraka („The Judge in a Democracy“, Princeton University Press and Oxford University Press : Princeton, Oxford, 2006). Je to velice zajímavé čtení. Do značné míry se jedná o „zpověď“ bývalého šéfa jednoho z nejaktivnějších (dalo by se též použít „aktivistických“, kdyby tento výraz měl nějaký reálný obsah) soudů světa.

Barakovo vnímání funkce soudce v moderní společnosti je dynamické: soudce je někdo, kde hledá společenský konsensus a na jeho základě dále rozvíjí právní řád. Upřednostňované výkladové metody jsou teleologický výklad a hledání účelu vykládané právní normy (argumentačně silná je kapitola 5, která se právě obhajobou tohoto výkladu zabývá). Stejně tak je velice zajímavá kapitola 7, která se zabývá otázkou vyvažování práv (tedy jakéhosi testu proporcionality) a centrální úloha, které tomuto postupu Barak připisuje pro moderního soudce. Mírně zklamán jsem byl jenom kapitolou 10, která se zabývá rolí srovnávacího práva v argumentaci soudce (kvůli které jsem knihu otevřel původně): zde Barak bohužel pouze na pěti stranách shrnuje tak trochu „notoriety“ a nejde v této otázce do hloubky, což je škoda, protože je to právě judikatura izraelského Nejvyššího soudu a Vrchního soudu, která je známá detailním a obsáhlým užitím srovnávacího práva. Za pozornost pak stojí kapitola 16, která se zabývá rolí soudce v otázkách terorismu; ta je významná tím, že k této otázce má Barak, stejně jako izraelské soudy, narozdíl od množství čerstvě se vyrojivší literatury k tomuto „populárnímu“ tématu, skutečně co říct.

Výhrady proti Barakově vnímání funkce soudce jsou předvídatelné, především z konzervativnějšího (originalistického) tábora: dynamický a teleologický výklad ústavy a zákonů, které Barak obhajuje, je asi přesně na opačném konci hodnotového spektra. Však také kupříkladu R. H. Bork, prominentní americký konzervativní právník a bývalý neúspěšný kandidát na soudce Nejvyššího soudu, nazval svoji recenzi knihy „Barak´s Rule“ a knihu označuje za „učebnici soudcovského aktivismu“. Jeho argumentace se odvíjí z tradičních originalistických premis: jestliže soudce hledá ducha/účel/smysl zákona z tak efemérních kategorií jako je společenský konsensus, nedělá nic jiného než nahrazuje většinový (a demokraticky utvořený) názor svým vlastním. Stejně kritický pohled na Barakovy názory by měl asi A. Scalia. Ten kdysi s ohledem na využití srovnávacího práva vnitrostátním soudcem, postup A. Barakem a izraelským Nejvyšším soudem často využívaný, poznamenal:
„…my, soudci amerických demokracií, jsme služebníci lidu. Máme povinnost aplikovat, bez strachu či zaujatosti, zákony, které tento lid považuje za vhodné. Nejsme nějaké mezinárodní kněžstvo, které by bylo povoláno stanovovat našim svobodným občanům jakési nadnárodní normy, které jsou v rozporu s jejich vlastními.“ [Scalia, A.: Commentary, 40 [1996] St. Louis L. J. 1119, na str. 1122, blíže k této debatě zde]

Není mnoho prominentních soudců, na které by Scaliovo „mezinárodní justiční kněžstvo“ dopadalo lépe, než na A. Baraka. Jedná se nejen o velice vlivného soudce, ale též mezinárodně uznávaného akademika, profesora Jeruzalémské univerzity, přednášejícího na Yale Law School a na dalším místech a též plodného autora. Otázka zní: má být „vnitrostátní“ soudce součástí „mezinárodního kněžstva“? Může někdo, kdo ve svém státě snad už ani nežije, tvrdit, že zná a vykládá společenský konsensus a hodnoty dané společnosti? Neměli bychom soudcům zakázat cestovat?

Celý příspěvek

Právníci na scestí aneb cesta mimo právo...

Česká televize nedávno ve svém archívu našla a odvysílala fragment čtyřicet let starého rozhovoru Jana Wericha s Václavem Voskou. Bavili se o divadlech, tulipánech, chorobách, ostatně o čem už by se dva stárnoucí herci měli bavit. Werich ale ve svém vyprávění o tom, jak se dostal k divadlu, zavzpomínal, jak zběhl z právnických studií, Voska si vzpomněl, že i on byl studentem práv a jejich rozhovor se náhle – způsobem pro mě velmi roztomilým – zvrhl ve vzájemné zkoušení z římského práva a debaty o Lex Rhodia de iactu... Tenhle rozhovor se mi vybavil, když se díky Tomáši Němečkovi (a jeho odkazu na Balíkův disent u nálezu o eurozatykači) na tomto blogu oživila debata kolem suchopárnosti právnického jazyka, neboť mi došlo, že na jednu stranu bývají právníci vnímáni jako lidé nudní a suchopární ve své vypočítavosti a na druhou stranu moderní básnickou češtinu nezaložil nikdo jiný než advokátní koncipient Mácha a tvůrci nejslavnějšího českého avantgardního divadla byli dva zběhlí právničtí studenti pod zkratkami V&W. A napadla mě otázka, kolik jich vlastně je? Lidí, které známe jako malíře, básníky, skladatele, a přitom nějakým kusem své osobnosti nebo minulosti patří i do té naší zvláštní „sekty“ vykladačů paragrafů a právních principů. Jen v uměleckém oboru mně nejbližším mi vytanul na mysli Benedetto Marcello, který byl autorem řady barokních koncertů (ten hobojový je obzvlášť sladký) a současníkem a kritikem Vivaldiho, zároveň však také advokátem v Benátkách počátku 18. století. Nebo Ernest Chausson, až do dvacetipěti let právník jednoho z pařížských odvolacích soudů, který ale pod vlivem Francka a d’Indyho utekl k hudbě, takže dnes není znám jako tvůrce apelačních rozsudků, ale symfonie B-dur a dalších 38 skladeb (kromě toho také jako průkopník cyklistiky a jedna z prvních obětí tohoto sportu, zabil se totiž při dopravní nehodě v roce 1899). I sám Händel studoval práva na universitě v Halle (popravdě, kdybych také v jedenadvaceti letech napsal něco, co by připomínalo jeho Dixit Dominus, stala by se i pro mě právničina jen vzpomínkou na mládí), a takových umělců (a nemám teď na mysli vítané „ochotníky“ typu Iva Jahelky) by se v různých oborech našla jistě spousta a možná i mezi těmi nejznámějšími, jen o nich vědět... Tož pokud vás tento (sám o sobě dosti scestný) příspěvek překvapil a víte také o někom, kdo, ač umělec, je také tak trochu „náš“, dejte vědět. Touto výzvou si sice připadám trochu jako hlavní postava ze Samotářů, která v rozhlasovém pořadu vyhlašuje sbírku nahrávek „smíchu matek“, ale budu doufat, že mě (narozdíl od této postavy) bude tento úlet odpuštěn a vyvážen překvapivostí novinek z vašich encyklopedických znalostí. A příště zase o právu, byť jiném....

Celý příspěvek

Ronald Dworkin - "transcentní právník", ale jinak společenský typ ...

Když už jsme tu nedávno měli odkaz na časopisecký profil soudce Posnera, ze kterého Posner zrovna jako příliš společenský tvor nevyšel, tak bych ještě přidal poměrně nedávný (podzim 2005) profil Ronalda Dworkina, který mimo jiné vede se soudcem Posnerem intezivní a celkem ostré polemiky, a tak mi to přijde v hezké tematické návaznosti na předchozí post. Ten profil vyšel v magazínu NYU - The Law School Magazine a jeho autorem je Adam Liptak - korespondent New York Times.

V tomto profilu vyznívá Dworkin - narozdíl od Posnera - jako velmi společenský člověk. Viz např. jeho následující charakteristiky citované z daného článku:

Jedna je od Stephena Perryho (mj. Dworkinův žák a také velmi zajímavý právní filosof - viz např. jeho příspěvek v knížce na Hart's Postscript), který uvádí: “He was flamboyant, always extremely well dressed, very witty and very extroverted. He’s a public figure. He has a reputation beyond the academy. He’s a brilliant conversationalist.”

Druhá je od Dworkinova spolupřednášejícího, politického filosofa Thomase Nagela:
“He has a huge appetite for the real and material world and its aesthetic aspects. He dresses much more elegantly than anyone academic I know. He always was the person who had the
latest computer, and people like me would turn to him for advice. He loves to travel.”

Skoro mi to srovnání mezi Posnerem a Dworkinem přijde v tomto směru tak trochu jako black & white a teď nemám na mysli jejich právně-filosofické teorie, byť i tam by to srovnání dopadadlo asi hodně podobně.

No a pointa by asi mohla být ... můžete být společenský člověk, který nepovažuje společenské tlachání s přáteli za ztrátu času, chodit do hospy a tak a přesto být úspěšný právník, právní teoretik či filosof .... :o)))

PS: V tom článku je naprosto úžasná fotka, jak Dworkin hraje cosi jako fotbal se svým synem ... ta fajfka v ústech a strnulý postoj jsou úžasné ;o)

PPS: Za zmínku také stojí některé pasáže reprodukované diskuse mezi Dworkinem a Learned Handem o případu Brown:

"... If Brown was wrongly decided under Hand’s approach, Dworkin suggested, there must be something wrong with the approach. Hand had wanted to avoid discussing the case, though it was the elephant in the room. Later viewed by history as a triumph, at the time, Brown was subject to much criticism for what was said to be judicial activismungrounded in the Constitution.
“You simply cannot duck that one,” Dworkin told Hand. “We argued and argued,” Dworkin told me, “and finally I said, ‘Judge, you aren’t saying anything about the Brown decision. In your eyes it must have been wrong.’
“‘Fuck you,’ he said,” Dworkin continued. “Steam came out of his eyebrows and he grabbed his yellow pad, and he started to scribble, and he started throwing away and throwing away and throwing away.” Hand could not produce a draft which could justify the result in the Brown case using methods of constitutional interpretation which met his standards—that were what he considered principled. ..."

Celý příspěvek