Jiří Novák: Resuscitatio blogus aneb jak si na Tinderu vybrat patnáctku

Letí to. Rok se s rokem sešel, pár vln pandemie přešlo, a ač se to nezdá, už je zase čas na nový blogpost. Nevkusně šokující (či šokovaně nevkusný) nadpis dává tušit, že to bude to pravé.

Celý příspěvek

Jan Burda: ČSESP Moot Court pohledem účastníka

Popsat z pohledu účastníka den, jehož středobodem je simulované soudní jednání, je docela obtížná úloha, neboť zážitky různých týmů mohou být diametrálně odlišné. Pokusím se však úkolu dostát s takovou mírou obecnosti, aby se nestal sbírkou nepochopitelných narážek a přinesl užitek všem čtenářům, zejména však budoucím zájemcům o moot courty jako takové.

Mootovací dny většinou začínají brzo. Až nepřirozeně brzo. Zejména tento: vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud, kde se soutěž koná, není ani v jiném státě, ani v jiném městě - je jen půl hodiny cesty trolejbusem. Jenže každá minuta se počítá.

Martin a Nela, členové mého týmu, tak nastavují budíky na brzkou hodinu a ještě ráno se scházíme v naději, že stihneme dodělat něco z toho, co se nestihlo. Že ještě někde v temném koutě mnohasetstránkové knihy nalezneme argument, který nám přinese vítězství...
Celý příspěvek

Ústava pro holky?

Pred nejakou dobou som na Facebookovej stránke vítala hostku Jiného práva a bola som obvinená zo znásilnenia jazyka. Minulý víkend, na jednom z mnohých neobyčajných brnenských posedení, sme sa venovali mimo iné i otázke maskulinity slovanských jazykov. A zaznel nápad* skúsiť si, len tak pre zaujímavosť, prechýliť Ústavu ČR do ženského rodu.

Tak schválne, aké dojmy vo Vás vyvoláva ustanovenie, že "přijaté zákony podepisuje předsedkyně Poslanecké sněmovny, prezidentka republiky a předsedkyně vlády", alebo že "účastnice řízení mají před soudem rovná práva"? :-)

*Za nápad vďačíme Davidu Kosařovi a za draft prekladu Štěpánu Paulíkovi.

Celý příspěvek

Povinné očkování před ESLP: zatím nanečisto

Tým studentů z Právnické fakulty Masarykovy univerzity se minulý týden účastnil finále soutěže European Human Rights Moot Court Competition, které se konalo u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. O přípravě na toto finále (včetně výletu do Oxfordu) si můžete přečíst zde, v tomto příspěvku Vám přinášíme bezprostřední dojmy studentů po skončení soutěže.

 

„Co od této soutěže očekáváte?“ Tak zněla první otázka, kterou nám v září položily naše budoucí koučky. V tu chvíli každého z nás napadaly asi různé motivace – prohloubit znalosti lidských práv, naučit se přesvědčivě argumentovat, zlepšit své vyjadřovací schopnosti, zlepšit angličtinu, získat zkušenosti s koncipováním právního podání, poznat nové lidi, vykročit ze své komfortní zóny, udělat něco nad rámec běžné výuky nebo zkrátka jen zkusit něco nového a zajímavého, případně podívat se do Štrasburku, hlavního města lidských práv. Nyní už můžeme s klidem říct, že účast na European Human Rights Moot Court Competition nám dala v podstatě vše z výše uvedených.

 

Cesta za úspěchem ve finále však nebyla jednoduchá. Ve chvíli, kdy nám koučky sdělily složení týmu, nás všechny pravděpodobně zasáhly smíšené pocity – na jednu stranu neuvěřitelná radost a chuť postavit se výzvě, na druhou stranu nervozita, že vlastně nevíme, co nás čeká a zda to vůbec zvládneme. A tak začal úvodní úkol, zpracování písemných podání k zadanému příkladu, který se letos týkal povinného očkování ve světle práva na vyznání.

Celý příspěvek

Michal Hájek a Martin Kopa: Proč musíme „přijímat uprchlíky“

V posledních dnech a týdnech se ve veřejném prostoru diskutuje nad tvrzením, že Česká republika nepřijme žádného uprchlíka (sousloví „přijmout uprchlíky” – jakkoli terminologicky nepřesné – si vypůjčujeme právě z mainstreamového diskurzu). Alternativou bývá tvrzení, že Česká republika nikoho přijímat nemusí. Nesouhlasně se k němu na sociální síti vyjádřila například Eliška Wagnerová.

Zastánci uvedených tvrzení naopak na sociálních sítích hojně sdílí rozhovor s profesorem Pavlíčkem. V něm prof. Pavlíček zastává tezi, že neexistuje „nárok na azyl“. S touto tezí však nesouhlasíme a rádi bychom v tomto postu předložili několik argumentů, které podle nás vedou k tomu, že subjektivní právo na udělení azylu (či doplňkové ochrany) lze v mnoha případech dovodit. A to hned na několika úrovních – ústavněprávní, mezinárodněprávní, unijní i na úrovni práva podústavního. Na podobná témata se na Jiném právu debatovalo již před více než pěti lety díky postům Jakuba Camrdy a Davida Kosaře a Pavla Molka. Chtěli bychom na ně tímto navázat, zohlednit vývoj, ke kterému v mezičase došlo, a zkrátka a jednoduše učinit první výkop pro následnou diskuzi k tomuto – v dnešní době velmi aktuálnímu – tématu. Vydejme se tedy na cestu.

Celý příspěvek

Ivo Telec: Svařák

Čteme-li nebo slyšíme-li německé slovo Glühwein, vybaví se nám adventní čas Vánoc, období zimy, vůně a chuť svařeného vína se skořicí a hřebíčkem, nejčastěji vína červeného, léta prodávaného na vánočních trzích. Vyvolá se nám představa „svařáku“, pocházejícího původně z Německa. Tato navozená představa nemá být klamná.

Glühwein tradičně slouží jako běžné obchodní pojmenování druhu aromatizovaného, výrazně vonícího, vinného nápoje získaného výhradně z červeného vína nebo bílého vína a cukru, který je aromatizován skořicí a hřebíčkem. Je-li tento vinný nápoj připravován z bílého vína, musí být pojmenování Glühwein doplněno slovy „z bílého vína“. Jedná se tedy o obecný název druhu aromatizovaného vinného nápoje neboli o druhový název.

V produkujícím členském státě Evropské unie, např. v Německu, Rakousku, ale i v Česku, lze druhovým pojmenováním Glühwein jednoduše nahradit jinak právně povinné popisně druhové označení „aromatizovaný vinný nápoj“. Fiktivní rozumný zákonodárce předpokládá, že rovněž tak fiktivní průměrný spotřebitel ví, oč se v těchto státech jedná i bez popisné kategorizace. V ostatních členských státech, kde se tento aromatizovaný vinný nápoj nevyrábí a kde tudíž lze rozumně očekávat menší ponětí veřejnosti o něm, lze druhovým výrazem Glühwein pouze doplnit povinné, vysvětlující, obchodní pojmenování „aromatizovaný vinný nápoj“.

Žádný nápoj, a to ani jiný vinný nápoj aromatizovaný, který nesplňuje věcné požadavky (specifikaci) stanovené právním předpisem pro Glühwein, nesmí nést obchodní označení tohoto druhu. V opačném případě by mohl být zákazník uveden v omyl, co si vlastně kupuje a pije. Oprávněná očekávání určité vůně a chuti by mohla být zmařena.

Pouze takový aromatizovaný vinný nápoj, který je v souladu s právním vymezením stanoveným pro nápoj obecně zvaný Glühwein, může být u nás uváděn na trh k lidské spotřebě s označením užívajícím taková slova nebo obraty, jako jsou například svařené víno „druhu“ Glühwein anebo „svařák“ ve „stylu“ či „chuti“ Glühwein apod.

Druhové obchodní pojmenování aromatizovaného vinného nápoje Glühwein může být nahrazeno zeměpisným označením Nürnberger Glühwein, které nesmí být překládáno do jiných jazyků. Nürnberger Glühwein sdílí od roku 1991 společný právní osud jako zeměpisná označení Vermouth de Chambéry či Vermouth di Torino. Tato skutečnost je významná pro právo duševního vlastnictví.

K nahrazení výrazu Glühwein zeměpisným označením Nürnberger Glühwein smí ale dojít jen tehdy, jestliže výrobní fáze tohoto aromatického vinného nápoje, během níž zeměpisné označení Nürnberger Glühwein získává své charakteristické a konečné vlastnosti jako je vůně po borůvkách, probíhá v norimberské zeměpisné oblasti v Bavorsku v Německu; a to za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl, pokud jde o použitou surovinu; např. musí být použito víno červené.

Nürnberger Glühwein se v roce 1991 stalo v Evropském hospodářském společenství zeměpisným označením přímo ex lege. Právní povahou se jedná o veřejný statek, určený k veřejnému užívání kýmkoli při splnění patřičné specifikace tohoto vinného nápoje. Zeměpisně je toto označení odvozeno od „vánočního města“ Norimberku, známého svými vánočními trhy, „Christkindlesmärkten“. Viz zde: http://www.christkindlesmarkt.de/index.php?navi=1&rid=1

Podrobnosti zmiňovaného zeměpisného označení určuje nařízení Rady (EHS) č. 1601/91 ze dne 10. června 1991, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu aromatizovaných vín, aromatizovaných vinných nápojů a aromatizovaný vinných koktejlů, (L 149 Ú. v. z 14. 6. 1991), které se řadí mezi unijní právní předpisy o označeních zeměpisného nebo tradičního původu zboží. Proto toto nařízení patří mezi prameny práva duševního vlastnictví a je součástí českého právního řádu. V současnosti ale již byl podán návrh na nahrazení tohoto nařízení úpravou novou.

Doplňme, že vedle toho všeho je slovo Glühwein obsaženo v několika ochranných známkách zapsaných pro svařená vína či aromatizované nápoje s obsahem vína, k nímž svědčí výsadní známková práva určitých majitelů těchto označení. Na úrovni EU můžeme zmínit zapsanou slovní ochrannou známku Společenství ve znění Festtags Glühwein s právem přednosti od 27. 11. 2009 (č. přihlášky 8754831) nebo barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství zobrazující láhev s etiketou a s právem přednosti od 4. 8. 2009 (č. přihlášky 8471336) či takovéto další barevné obrazové známky obsahující vinné etikety (č. přihlášky 8413957 s předností od 8. 7. 2009 nebo č. přihlášky 2738896 s předností od 18. 6. 2002). Řadit sem můžeme i další barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství s právem přednosti od 18. 6. 2002, která zobrazuje švabachem psaný bílý nápis Christkindles Glühwein provedený do vodorovných oblouků na černém pozadí, jež má zjevně navozovat tradici. Patří sem i slovní známka Christkindles Glühwein s právem přednosti od 14. 5. 2002 (č. přihlášky 2697530).

Kromě různých německých ochranných známek obsahujících slovo Glühwein můžeme zmínit i českou zapsanou ochrannou známku (č. zápisu 297188 s právem přednosti od 1. 2. 2006), jež má norimberského přihlašovatele i vlastníka. Známka to je kombinovaná (slovní a obrazová) a zároveň barevná. Ochranná známka obsahuje vinnou etiketu, na níž je nakreslena postava babičky (německy Oma), prodejní bouda (německy Bude) a napsána jsou slova Omas Glühwein a Omas Glühwein-Bude. Srov. http://isdv.upv.cz/portal/pls/portal/portlets.oza.vysledek

Na svařené víno, Glühwein, tedy můžeme právně nazírat soukromoprávním pohledem obecného názvu druhu aromatického vinného nápoje, jenž je běžným druhovým názvem bezprostředně sloužícím k ochraně subjektivních práv spotřebitelských, a dále soukromoprávním úhlem zeměpisného označení určeného k veřejnému užívání (veřejného statku), jehož účelem je odlišit charakteristický norimberský zeměpisný původ vinného nápoje.

Konečně můžeme pohlížet na svařené víno prostřednictvím subjektivních soukromých známkových práv, jejichž výkon podléhá souhlasu vlastníka ochranné známky a která slouží k rozlišení určitého aromatizovaného vinného nápoje jednoho výrobce od těchto nebo podobných nápojů jiných osob. Na známkoprávní závadu přitom není, jestliže ochranná známka pro aromatizovaný vinný nápoj je tvořena druhovým obchodním označením Glühwein, není-li tento druhový název výlučným obsahem ochranné známky.

Podobně bychom mohli pokračovat u Vermutu …
Celý příspěvek

Ombudsmanské déjà vu

Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech volit veřejného ochránce práv (ombudsmana). Podle zákona o veřejném ochránci práv se musí volba nového ochránce uskutečnit do 8. července, kdy uplyne 60 dnů od uvolnění funkce, k čemuž došlo 9. května úmrtím Otakara Motejla. Dvě kandidátky na funkci ombudsmanky vzešly ze Senátu – současná předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová a bývalá Motejlova zástupkyně Anna Šabatová, dva kandidáty navrhl prezident republiky – aktivistu Johna Boka a bývalou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou.



Zvolení Ivy Brožové, jakkoli by ji jinak bylo možno považovat za kvalifikovanou kandidátku, však brání závažná právní překážka. Právě s ohledem na osobu Ivy Brožové, respektovanou osobnost v čele Nejvyššího soudu, která pro nezávislost soudní moci učinila mnoho, se mi na tuto skutečnost neupozorňuje lehce, ale zákon v tomto případě hovoří zcela jasně. V případě jejího zvolení by nastala právně neřešitelná situace: Iva Brožová by nemohla složit do 10 dnů po zvolení slib, jak vyžaduje zákon, a nemohla by se stát ombudsmankou. Pokud by se přesto funkce ujala, byla by výrazně poškozena prestiž úřadu ombudsmana, důvěra v novou Poslaneckou sněmovnu a konečně i dobrá pověst pretendentky na tuto funkci. Újmu by zaznamenala i důvěra v Nejvyšší soud. Jak jinak hodnotit situaci, kdy by zákonodárný sbor zvolil ochráncem práv nynější předsedkyni Nejvyššího soudu v rozporu s právem, v rozporu se zákonem?

Předsedkyně Nejvyššího soudu je totiž v prvé řadě soudkyní. Může sice obratem odstoupit z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, soudkyní však i nadále zůstává. Funkce soudce se lze vzdát jenom písemným oznámením prezidentu republiky a v takovém případě funkce soudce podle zákona o soudech a soudcích zanikne až po uplynutí dalších tří kalendářních měsíců (§ 95 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud by se Iva Brožová funkce soudkyně vzdala v červenci, byla by pro funkci ombudsmana volná až 1. listopadu 2010. Má-li Poslanecká sněmovna nového ochránce zvolit do 8. července, jak zákon předepisuje, je předsedkyně Nejvyššího soudu nevolitelná, neboť funkce se musí ujmout složením slibu do 10 dnů ode dne zvolení, jinak se na ni podle zákona hledí, jakoby nebyla zvolena (§ 4 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv). Pokud by přesto v rozporu se zákonem složila slib, na druhý den by její funkce ochránce stejně zanikla [§ 6 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv]. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv je totiž funkce ochránce a soudce neslučitelná (stejně tak § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a je to tak dobře. Vedle toho hrozí též použití cest soudních. Neúspěšní kandidáti by se například mohli bránit argumentací zmatečnou volbou, jíž se účastnil nevolitelný kandidát, a porušením práva na rovný přístup k veřejným a voleným funkcím za podmínek stanovených zákonem. Ani Kancelář veřejného ochránce práv, ani Poslanecká sněmovna, ani Iva Brožová jistě nemají na takových sporech zájem. Přitom Iva Brožová v médiích nepřímo vyloučila, že by se již funkce soudkyně před více než třemi měsíci vzdala, a těžko si také lze představit, že by se funkce soudkyně (a předsedkyně Nejvyššího soudu) vzdala ještě před volbou a vystavila se riziku nezvolení.

Sama předsedkyně Nejvyššího soudu na problém své nevolitelnosti v deníku Právo 23. 6. (zpráva s titulkem „Brožová: Favoritkou na ombudsmana je Kovářová“) reagovala tak, že by musela být ministryní spravedlnosti dočasně zproštěna výkonu funkce soudce. „Ale v tomto bych byla závislá na tom, jestli to výkonná moc učiní a výkonu funkce mě dočasně zprostí do doby, než uplyne ta tříměsíční lhůta,“ přiblížila Iva Brožová. Ministryně spravedlnosti v demisi Daniela Kovářová sice projevila v tomto směru ochotu („Pokud by si to ona sama přála, tak bych s tím žádný problém neměla“), toto řešení však použít nelze. Pomineme-li již sám o sobě bolestný fakt, že předsedkyně Nejvyššího soudu by se dobrovolně vydala do rukou exekutivy a cosi by, nedůstojně v podřízeném postavení, žádala od ministra spravedlnosti, je tato cesta podle zákona o soudech a soudcích vyloučena. Zákon totiž neumožňuje zproštění samotné funkce soudce, ale jen dočasné zproštění výkonu funkce soudce, a navíc jen z důvodů vyjmenovaných zákonem (§ 99 zákona o soudech a soudcích). Ty jsou taxativní a nelze je rozšiřovat, protože jejich smyslem je chránit nezávislost soudů a soudců; jak se ukazuje, i proti nim samotným. Mezi zákonnými důvody dočasného zproštění výkonu funkce soudce je jmenování k Ústavnímu soudu, mezinárodnímu soudu či pedagogická a odborná činnost pro Justiční akademii nebo ministerstvo, tedy situace, které lze považovat za pokračování, resp. vyvrcholení kariéry soudce a které nejsou se soudcovským posláním v rozporu. Osoba dočasně zproštěná výkonu funkce soudce je totiž i nadále soudcem. Žádný ze zákonem uvedených důvodů proto nelze použít k hladkému přesunu ze soudcovské funkce na pozici státního úředníka, byť by šlo o pozici prestižní a spojenou se jménem Otakara Motejla, jakou je úřad veřejného ochránce práv.

Vyloučena je výkladová alternativa, podle níž by funkce soudce složením slibu ochránce zanikla automaticky ex lege. Má-li funkce soudce zaniknout v důsledku nějaké právní skutečnosti, musí být tento následek výslovně zákonem nebo ještě lépe ústavním zákonem předvídán. Funkce soudce je totiž funkcí ústavní. Její zánik nemůže být předmětem interpretace nebo úvah na základě analogie. Příkladem může být čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. f) Ústavy, které říkají, že mandát poslance nebo senátora zanikne dnem, kdy se ujme funkce prezidenta republiky nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance a senátora. Opačně to ale v žádném případě neplatí. Taxativní důvody zániku funkce soudce stanoví § 94 zákona o soudech a soudcích a žádný z nich nepočítá s tím, že by soudci funkce zanikla automaticky proto, že vykonává inkompatibilní funkci jinou. Taková situace je postižitelná toliko cestou kárné odpovědnosti. Podobnou úpravu, pokud jde o ústavní soudce, obsahuje § 143 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud jde o inkompatibilitu funkce soudce a veřejného ochránce práv, výslovná právní úprava v § 6 zákona o veřejném ochránci práv nestanoví nic o zániku funkce soudce, ale právě naopak, v souladu s ústavním významem obou konkurujících si funkcí jednoznačně preferuje zachování funkce soudce a stanoví zánik funkce ochránce. Vyšší prostě bere. Následná případná kárná odpovědnost soudce za to, že svým angažmá v jiné veřejné funkci zaviněně porušil svou povinnost nevykonávat vedle funkce soudce žádnou jinou funkci ve veřejné správě (§ 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tím pochopitelně není dotčena.

Neobstojí ani snaha problém překlenout „ústavněkonformním“ výkladem – prý by mohlo jít o diskriminaci kteréhokoliv soudce, včetně předsedy Nejvyššího soudu, v právu na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (srov. čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zaprvé ještě nejsme tak daleko a nikdo (ani Poslanecká sněmovna, ani ministr spravedlnosti, ani předseda Nejvyššího soudu či kterýkoliv jiný soudce) si nemůže tuto otázku posoudit sám a rozhodnout, že platný zákon se na něj nevztahuje, byť by byl stokrát přesvědčen o tom, že není v souladu s ústavou. Tuto kompetenci stále má jen a jen Ústavní soud sám. Zadruhé, ono tříměsíční omezení soudců lze považovat za zcela přiměřené a v souladu s principy ústavy. Jeho ústavně souladný smysl vidím jednak ve snaze zajistit kontinuitu práce soudce a hladké předání jeho agendy s ohledem na ochranu práv účastníků jím řešených soudních věcí, jednak v omezení příležitosti soudců koketovat se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci. Nic totiž není zadarmo. Nutno si uvědomit, že již sama kandidatura na exekutivní, legislativní či jinou státně mocenskou funkci může ohrožovat soudcovskou nezávislost a to, jak je veřejností vnímána. Má-li soudce politické či jiné ambice, musí se nejprve funkce soudce vzdát. Krátká, tříměsíční přechodná doba je z tohoto pohledu snadno ústavněprávně akceptovatelná. Ostatně, připodobnit ji lze vzdáleně konkurenčním doložkám známým z pracovního práva v soukromém sektoru. Zatřetí, ústavněkonformní výklad je nepoužitelný v případě, kdy zákon obsahuje zcela jasná a jednoznačná ustanovení. Taková ustanovení, jsou-li skutečně v rozporu s ústavou, lze jenom derogovat. Jejich zcela opačný, smysl a účel popírající výklad není výkladem ústavněkonformním, nýbrž svévolným.

Last but not least, celé je to situace déjà vue. V roce 2000 Senát navrhl Poslanecké sněmovně na funkci zástupce veřejného ochránce práv soudce Jiřího Vyvadila. Proti tomu se důrazně ohradil tehdejší poslanec Miloslav Výborný, dnes soudce Ústavního soudu, který před volbou v plénu sněmovny 12. prosince 2000 prohlásil: „ ... nerozumím tomu, jak může Senát Parlamentu České republiky navrhnout Poslanecké sněmovně nevolitelného kandidáta. Nevolitelného kandidáta pana doktora Jiřího Vyvadila. A nemyslím nevolitelnost ve smyslu politickém, ale ve smyslu ryze právním. ... Podle mých informací je bývalý senátor a předseda ústavně právního výboru Senátu pan doktor Jiří Vyvadil soudcem. Z toho vyplývá, že podle ... zákona o veřejném ochránci práv nemůže být současně soudcem a současně také zástupcem veřejného ochránce práv. Ony funkce jsou totiž ze zákona neslučitelné. Pravdou je, že se soudce doktor Jiří Vyvadil v případě svého zvolení může vzdát funkce soudce, na to má právo. Ale v tom případě podle zákona o soudech a soudcích jeho funkce soudce zanikne až po třech měsících, nikoliv dříve. Jakékoliv urychlení zde je nepřípustné a zákon je v tomto případě zcela přesný. ... Přitom podle zákona o veřejném ochránci práv musí zvolený zástupce veřejného ochránce práv složit slib do deseti dnů od zvolení, jinak jeho funkce zanikne. Z toho je snadno dovoditelné, což všichni chápeme, že nám Senát opravdu navrhl nevolitelného kandidáta, protože kdyby byl pan doktor Jiří Vyvadil zvolen zástupcem veřejného ochránce práv a i se vzdal [funkce] soudce, nemůže složit slib, nemůže se oním zástupcem stát, a je proto nevolitelný. Nechápu postup Senátu v této věci.“ (viz zde). Poslanecká sněmovna sice i o tomto kandidátu tehdy hlasovala, ale naštěstí dostal jen jeden hlas (viz zde; lze se domnívat, že i díky intervenci poslance Miloslava Výborného), takže žádný právní problém nevznikl a zástupcem Otakara Motejla se tehdy řádnou procedurou, ve druhém kole volby provedeném 25. ledna 2001, stala Anna Šabatová. Dnes však toto riziko znovu hrozí a Senát opět, neponaučen, navrhl Poslanecké sněmovně právně nevolitelnou kandidátku. Sluší se dodat, že ne všichni senátoři: senátorka Jiřina Rippelová na problém právní nevolitelnosti Ivy Brožové velmi slušně a taktně upozornila (stenozáznam z 23. června zde, na str. 40), nepochybně se stejně hlubokými rozpaky, jaké prožívám nyní já.

Jak jsem v úvodu předeslal, právě s ohledem na osobu Ivy Brožové se mi nepsal tento rozbor lehce. Jsem však přesvědčen, že přizpůsobovat právo a jeho výklad sympatiím vůči osobě, která požívá obecné úcty, je ve skutečnosti cestou do pekel, byť dlážděnou dobrými úmysly. To platí zejména o kandidátech na úřad ombudsmana, který je životně závislý na neformální autoritě jeho nositele. Obávám se, že jakékoliv pochybnosti nebo dokonce spory o legalitu volby nástupce Otakara Motejla by zanechaly obtížně odstranitelnou skvrnu nejen na jeho odkazu. Snížily by také důvěru, jíž tato instituce díky historicky prvnímu ochránci práv zatím stále požívá a která je klíčová pro obecnou přijatelnost a prosaditelnost závěrů, k nimž při svých šetřeních v kanceláři ombudsmana dospívají. Přiživily by hloupé řeči o úřadu ombudsmana jako o trafice. Nakonec by na tom nejvíc prodělali ti, kvůli nimž byla tato instituce zřízena, tj. ti všichni, kteří se do Brna na Údolní 39 utíkají s prosbou o pomoc a o ochranu.

Tento příspěvek vyšel ve zkrácené podobě v dnešních Lidových novinách. Titulek je redakční z Lidových novin.

Celý příspěvek

Sex ve městě a kráska v nesnázích aneb Třetí krok do světa satisfakcí

Stojí fotka víc než život? Přesně tahle zlá slovíčka si pokládají některé soudy v rámci "smrtících komparací" při rozhodování o nárocích z porušení práv k podobě a podobizně. Odpověď mají samozřejmě předem připravenou - nestojí. Proto se podle nich ani výše satisfakcí za zásah do těchto méně významných osobnostních práv nemůže blížit oněm 240 tisícům stanoveným zákonem za smrt.

Položenou otázku jako takovou považuji osobně za nepřípadnou a zavádějící. Více než paušály - nedostatečné a nevyčerpávající - uzákoněné v § 444 odst. 3 obč. zák. stojí ostatně v duchu položené otázky mnohé: příkladmo vybydlená garsonka na sídlišti či luxusní hodinky. Již minulé díly seriálu se týkaly nutnosti respektování principu proporcionality satisfakcí, opuštění zásady "všetkým núdznym telám rovnako" a odmítnutí komparací s parlamentními paušály za smrt. Třetím a čtvrtým dílem na již řečené přímo navážu, a to v otázce, v níž by se měla nutnost opuštění rovnostářství čistě teoreticky promítat zcela ilustrativně (prakticky tomu tak ovšem často není).

Tématem postů bude vliv dosaženého společenského postavení na hodnotu jednoho ze základních osobnostních atributů - práva k podobě a podobizně. Zde totiž mohou být rozdíly v přístupech soudů a přiznávaných satisfakcích poměrně drastické, a to mimo jiné s ohledem na zohlednění (nezohlednění) dosaženého společenského postavení a provedení (neprovedení) komparací s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v případech zásahů do marketingově hodnotných osobnostních atributů - viz. příští post). K tomuto fenoménu se v obou dílech vyjádřím v duchu oblíbeného kariérního postupu, tedy cestou od výkonné "umělkyně" až ke hvězdám, jsa rovněž zčásti inspirován publikovaným záměrem ministryně Idy Sebastiani sepsat povídky erotické a justiční.

Erotický videochat a opravdu výkonná umělkyně

Moravská metropole je sídlem orgánů nejen justičních. Vedle dobře známého světa soudců, advokátů, talárů a zákoníků v ní koexistuje i většině z nás mnohem méně známý svět active girls, show girls, podvazků a vibrátorů. V Brně mají rozprostřenu svou síť společnosti podnikající v oblasti erotického videochatu, které pod příslibem rychlého výdělku výměnou za virtuálně poskytovaný sex lákají vnadné dívky zblízka i zdaleka. Na výsledcích prolnutí obou těchto světů v rámci pravomocného vyřešení žaloby na ochranu osobnosti podané jednou z dívek lze celkem výstižně ilustrovat případ degradace dotčených osobnostních atributů.

Příběh sám byl relativně prostý. Kráska z vesnice přijela do města, potřebovala peníze a získala proto pohodovou práci chatové modelky. Po dvou letech se rozhodla s brigádou praštit, ukončila smluvní vztah, ale s hrůzou zjistila, že erotické záznamy nemíní provozovatelé livechatu ze sítě odstranit a jejími půvaby se lze veřejně kochat i nadále. Podala proto žalobu na ochranu osobnosti proti řetězci zúčastněných obchodních společností, který byl poměrně netransparentní. První společnost uzavírala smlouvu o spolupráci s dívkou, smluvně poskytovala zábavný program druhé, která měla pronajaty reklamní plochy u společnosti třetí, jenž byla registrovaným držitelem domén. Obrana žalovaných spočívala především v tom, že na ně byla žalobkyní smluvně převedena práva výkonné umělkyně na dobu podle autorského zákona (50 let). Postupem času došlo k expiraci domén a erotický materiál se dostal způsobem, který nebyl v podmínkách projednací zásady tvrzen ani prokázán, na domény registrované ve prospěch zahraničních držitelů. Zde se již nezjistila existence videozáznamů dívky, ale "pouze" jejích erotických fotografií. Nebudu příliš unavovat problematikou pasivních legitimací či důkazních břemen a půjdu přímo k podstatě věci a jejím satisfakčním dopadům.

Přesná představa o charakteru činnosti modelky (jak znělo smluvní označení dívky) byla získána zhlédnutím napínavého filmu z drsného prostředí obsaženého na archivačním DVD. Nutno připustit, že dívka byla skutečně velmi výkonná. Nikoli však umělkyně. Veřejnost k jednání naštěstí nepřišla, tak nebylo koho vylučovat. Závěr byl jasný - v případě erotických videochatů se o činnost výkonných umělců ve smyslu autorského zákona nejedná. Obrana žalovaných, dle které mohou po dobu 50 let (tj. prakticky celoživotně) disponovat právy žalobkyně jako výkonné umělkyně, je nedůvodná. Mandatorní plnění pokynů erotického charakteru zadávaných při erotickém videochatu klientem dívce nevykazuje žádný z prvků uměleckého výkonu (není ani výkonem artisty) a nejedná se tak o činnost, na kterou by autorský zákon dopadal. Podstatou této činnosti je pouhé svolení dívky se zpřístupněním své intimity (jako součásti soukromí a osobnostních práv), jakož i s plněním pokynů klienta směřujících převážně výlučně k sexuálnímu uspokojení klienta bez zásadní umělecké složky tohoto výkonu. Právní režim činnosti je představován § 12 obč. zák. a došlo-li k ukončení smluvního vztahu, je další užívání výsledků takové činnosti bez souhlasu žalobkyně neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv. Užívání zobrazení pro komerční účely není kryto ani žádnou ze zákonných licencí a dívce náleží právní ochrana, mimo jiné i právo na finanční satisfakci.

Ve vztahu k odpovědnosti žalovaných bylo prokázáno neoprávněné zveřejňování erotických fotografií žalobkyně, a to po dobu osmi měsíců. Krajský soud za porušení osobnostních práv (práva na soukromí zahrnujícího i právo na intimitu, práva na čest a důstojnost a práva k podobě a podobizně) přiznal žalobkyni s ohledem na degradaci těchto osobnostních atributů z nárokovaných statisíců toliko šedesát tisíc. Dvouletým výkonem činnosti předmětného charakteru a souhlasem s jejím veřejným zpřístupněním se žalobkyně z velké části sama vzdala důstojnosti i vážnosti ve společnosti a sama přispěla ke značnému snížení hodnoty svých osobnostních statků. Vrchní soud šel k odvolání účastníků ještě dál. Pro účely § 13 odst. 2 obč. zák. dovodil téměř faktickou ztrátu cti a důstojnosti dívky, když z tohoto hlediska relevantní intenzitu neoprávněného zásahu konstatoval toliko ve vztahu k právům k podobizně a obrazovému snímku, nikoli však cti a důstojnosti, k jejichž značnému snížení došlo již v době šíření se souhlasem žalobkyně. Finální satisfakce byla návazně odvolacím soudem stanovena na čtyřicet tisíc. Ab equis ad asinos, řekl by možná k odvolání dívky latiník. Při vší úctě k vynaložené fyzické námaze - degradace osobnosti člověka je zkrátka i degradací hodnoty některých jeho osobnostních práv.


Celý příspěvek

České právo a česká národní „věda“

Titulek tohoto příspěvku je trochu zavádějící. Po prvním přečtení by se mohlo zdát, že se jedná o pokřik, s jehož pomocí by se fanoušci železné Sparty mohli pokoušet vysvětlit modrým samozvancům z Baníku, že polské fanoušky na Letné nechtějí. Bohužel se však jedná o parafrázi pokřiku, se kterým se některé zdejší právnické akademické kruhy snaží ze svého stadionku vypudit jakýkoliv náznak soutěže či objektivizovaného hodnocení odborných výstupů.

Jde o hodnocení české právní „vědy“ v různých referenčních, vládních, ministerských a jiných tabulkách či rámcích. Stále znovu slýchávám, že výzkum v právu a jeho publikační výstupy nelze hodnotit stejně jako v exaktní oborech. Nelze je nicméně hodnotit ani stejně jako v jiných společenských oborech. Proto je pro právo a právní „akademiky“ nutné vytvořit vlastní, odlišný referenční rámec, podle kterého bude jejich výzkum hodnocen. Právo je údajně příliš pevně spjato s jazykem a kulturou. Výzkumné výstupy proto nejsou, až na výjimky typu mezinárodní právo veřejné či evropské právo, přenosné. Nelze proto používat něco jako impact factor. Nelze vycházet ani z jiných obecných hodnotících kritérií pro vědu ve společensko-vědních oborech. Zahraniční publikace (které jediné impact factor mít mohou, neboť v České republice žádný právnický časopis s impact faktorem nevychází) jsou jenom jakýmisi samolibými exhibicemi několika jedinců (ano, dost jich je mezi přispěvateli Jiného práva), jejichž přínos pro tu pravou, českou právní vědu je mizivý.

Výše uvedené argumenty vnímám jako podivný pokus o zastření neschopnosti a/nebo lenosti zahraničního přesahu. Je jistě pravdou, že o podstatnou část české „odborné“ produkce nebude v zahraničí zájem. To ale není dáno nějakou hlubokou jazykovou, kulturní nebo jinou odlišností, Volksgeistem či výjimečností, ale její malou či mizivou vědeckou hodnotou. „Zásadní“ příspěvek, který informuje o novém zákoně a převypráví důvodovou zprávu, nezajímá nikoho v zahraničí, ale zpravidla ani v tuzemsku. Při převisu poptávky po právnických článcích nad jejich nabídkou se však v českých právnických časopisech otiskne cokoliv, aniž by se někdo ptal po kvalitě obsahu. Při takto nastavených domácích kritériích a snahou o jejich promítnutí do nějakého respektovaného zahraničního periodika souhlasím, že s tímto se tam asi autor neuchytí.

Jakákoliv publikace, která je schopna demonstrovat zobecňující, teoretizující či srovnávací přesah, nicméně v zahraničním časopise čtenáře nalezne. A to v jakémkoliv právním oboru – od ochrany životního prostředí přes sociální zabezpečení až po civilní proces. Tvrzení, že v zahraničí je zájem jenom o ty věci mezinárodní či evropské, je mýtus. Po slušné analýze různých oborů práva je naopak v zahraničí stále velký hlad, úměrně rostoucí tomu, jak málo českých právníků je schopno odpovídající výstup nabídnout. Kamenem úrazu zde je však především pracnost procesu takové publikace. Byť tedy zahraničních časopisů je neuvěřitelné množství, ty solidní (zpravidla anonymně recenzované respektovanými jedinci z daného oboru) vyžadují práce určité úrovně. Často se stává, a to i u dobrých článků, že je věc vrácena autorovi k dopracování, rozšíření, zpřesnění. Proces komentování a editování trvá měsíce, stává se, že se autor k článku dvakrát či třikrát vrací a přepisuje jeho části. Celý proces je velice únavný a pracný, nesrovnatelný s rychlým „spíchnutím“ klasického českého článku za jeden večer a jeho otištění v řádu týdnů v domácím periodiku.

Zdůrazňuji, že neglorifikuji ani publikaci v zahraničí jako jedinou „známku kvality“, ani impact factor. I v Čechách může vyjít ledasco zajímavého a impact factor jako měřítko „kvality“ má hodně much. Nad čím se ale pozastavuji, je paušální odmítnutí měřítek, které fungují jinde a které fungují i v jiných srovnatelných českých vědách s tím, že české právo je něco jiného.

Vyjděme nicméně z teze, že s ohledem na odlišnosti českého práva od čehokoliv jiného je zapotřebí vytvořit samostatný referenční rámec. Marně si však lámu hlavu nad tím, jaká hodnotící kritéria pro vědecké publikační výstupy by měl tento specifický český národní právní rámec obsahovat. Zkusme tedy několik, v českých luzích a hájích obzvláště oblíbených, pro inspiraci navrhnout. Pracovně je můžeme nazývat třeba „Czech Impact Tractor“.

1/ Zpracování nezávislého expertního posudku pro dobře platícího zadavatele. Vědecký dopad zpracovaného posudku se násobí, pokud:

- je závěr, ke kterému nezávislý expertní posudek dospěl, ve shodě s potřebami zadavatele (je tedy dosaženo tzv. „prohlášení o shodě“);

- si může zpracovatel za stránku textu účtovat minimálně 5.000 Kč;

- text s výjimkou podpisu neobsahuje nic originální či kontroverzního (Czech Impact Tractor se dále násobí pokud se zpracovateli podařilo napsat text který pouze cituje znění platných právních předpisů).

2/ Účast na supermlhavém vědeckém projektu styl „dojná (evropská) kráva“ anebo „něco v (evropském) kontextu něčeho“. Vědecká hodnota výstupů projektu se dále navyšuje, pokud:

- se podařilo do projektu zahrnout každého z fakulty či ústavu, kdo udrží pero či ještě dohlédne na monitor;

- do výstupů z projektu se podařilo zahrnout jak výstupy kolegů z katedry právních dějin, tak z Ústavu pro výzkum zemědělského práva, a jak u statí na téma „Veřejná správa Francké říše“, tak u zásadní statě na téma „Právo orby“, se podařilo v závěrečné zprávě z projektu zdůvodnit, že právě ony jsou tím výstupem, který pohne české právo na prahu 21. století v evropském kontextu skutečně o notný kus dále;

- do projektu se podařilo zahrnout kolegy z Univerziťétu v Dnětropetrsku, čímž se z něho rázem stává projekt mezinárodní a pojmově komparativní a je možné si říci i o evropské peníze;

- výstupy z projektu se podařilo prodat i do projektu jiného, ideálně za evropské peníze;

- z projektu zbylo dost peněz na chlebíčky, věcné dary k významným životním jubileím a vyhotovení dostatečného počtu pamětních fakultních medailí pro klíčové řešitele.

3/ Zahraniční publikace v podobě zásadní stati či referátu v čemsi, co lze při dobré vůli označit za přibližnou angličtinu či němčinu, publikována v zahraničním (Slovensko, Polsko či Ukrajina) sborníku. Je třeba ovšem dohlédnout, aby bylo dílo řádně recenzováno (více čárek) minimálně vedoucím katedry s hodností profesora, obsah je již podružný. Czech Impact Tractor se násobí, pokud je možné vykázat jako cizojazyčnou publikaci v nominálně cizím jazyce věc publikovanou v tuzemsku.

4/ Vhodné podsunutí vhodné novely ve vhodný čas vhodnému poradci ministra či náměstkovi ministra.

5/ Zasedání v té správné legislativní komisi či pracovní skupině. Do této kategorie se počítají i poradní orgány a rozkladové komise ústředních orgánů státní správy.

6/ Gestor zásadní právní kodifikace. Zde se vědecká hodnota zvyšuje počtem paragrafů a dále pak těmito faktory:

- gestor nejenom že napsal text zákona, ale předtím i důvodovou zprávu, poté si vyjudikoval sporná místa a následně text zákona okomentoval v šedém komentáři (tzv. zvláštní cena „od kolébky až k Sivému komentáři“);

- z práce na kodifikaci se podařilo úspěšně vyloučit kohokoliv jiného a novela dostává až pomníčkový charakter.

Tak tolik jenom několik orientačních návrhů. Rád se tímto snažím pomoci příslušné komisi, která patrně pod vlivem své neznalosti specifik české právní akademie asi tápe („šák tam stejně zase sedí samej přírodovědec nebo informatik, kerej nemůže rozumět té naší národní právní vědě, že?“), podle čeho by tedy mohla české právnické výstupy hodnotit, když to tedy nejde stejným způsobem jako u ostatních společensko-vědních oborů.

Celý příspěvek

V pět v Dejvicích, v Brně před šestou aneb brněnský silvestrovský sen

Na dnešek jsem měl zvláštní sen. Obvykle bych si v úctě k moravské metropoli, která se se mnou už deset let dělí o své mléko i strdí, nedovolil podělit se oň se čtenáři Jiného práva, v předtuše silvestrovského veselí mi snad bude odpuštěno: Zdálo se mi, že se doktor Koudelka, nyní náměstek nejvyšší státní zástupkyně, dříve poslanec za ČSSD, vrátil do Poslanecké sněmovny, a při projednávání ústavního zákona, jímž se do článku 12 Ústavy včleňuje odst. 3 znějící „Na státní občanství České republiky není právní nárok.“ (takový ústavní zákon není úplnou fikcí, neboť Ministerstvo vnitra občas vyroní svou nespokojenost s judikaturou NSS právě do podoby návrhu ústavního zákona, byť by tento tvrdil totéž, co ona judikatura - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 As 31/2005, publ. na www.nssoud.cz); přišel s pozměňovacím návrhem. Tento pozměňovací návrh zněl: V článku 13 Ústavy se slovo „Praha“ nahrazuje slovem „Brno“. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaná většina poslanců i senátorů nabyla pocitu, že když už se mění článek 12 (a pro jeho změnu masivně zvedli ruku, protože propadli hrůze z líčení vize, jak statisíce islámských extremistů žádají české státní občanství a na světě není síly, která by jim v tom zabránila), opravdu by se měl změnit i článek 13, protože s ním určitě souvisí, když je hned vedle (asi tam bude nějaký ten úřad, co dává státní občanství, nebo co – po reakcích politiků na znalost Lisabonské smlouvy se už nedivím ničemu), radostně tuto změnu v silvestrovském opojení odhlasovali.

A pak to začalo. Po vystřízlivění jim došlo, že změnili hlavní město státu. Pak se ustavila napříč stranami skupina moravských poslanců, která začala dávat „Ústavnímu soudu v Brně“ houfně návrhy na zrušení těch zákonů, které zakotvují u jednotlivých ústředních orgánů veřejné moci (vyjma soudů), že jejich sídlem je Praha. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zrušil Ústavní soud úplně pro rozpor s Ústavou. Tím se z Prahy stala prostá obec, neboť není vyjmenována jako statutární město v § 4 zákona o obcích, ba předseda Poslanecké sněmovny nikdy ani nerozhodl ani neuznal, že by byla městem či městysem podle § 3 zákona o obcích.

Tím začalo stěhování. Nejdříve se zejména poslanci cukali, ale poté, co z Evropského parlamentu po prohraných jarních volbách (v nichž zvítězila strana PES-Prezidentova euroskeptická strana) vrátili dosavadní čeští europoslanci zvyklí na pravidelné stěhování cirkusu mezi Štrasburkem a Bruselem, pochopili, že jedno stěhování není zas taková pohroma.

Nakonec všichni pochopili, že sídlit v Brně, to znamená samá pozitiva a sociální jistoty.

Prezident se usadil na Špilberku. Jednak se konečně cítil v bezpečí, jednak už po něm nikdo nechtěl, aby na svém sídle vyvěšoval v době předsednictví evropskou vlajku, protože viset na vězení by pro ni nebylo žádné terno. I nově zvolení europoslanci ho konečně přestali obtěžovat, neboť při jejich první návštěvě v novém sídle je rozdělil do skupinek podle národností a každou zavedl do té části "vězení národů", kde za Rakouska seděli jejich dávní národní buditelé, přičemž jeho suita výhružně pohazovala klíči od kobek. Byla to návštěva poslední. Italská pravice chvíli zvažovala, že by nám vyhlásila válku, pak se spokojila s odvoláním velvyslance na konzultace – i jemu se ulevilo. Ústavní soud zřídil v plenárním sále speciální křeslo pro hosta s baldachýnem v očekávání časté účasti prezidenta na svých jednáních. Ten se však nechal slyšet, že naposledy to bylo tak deprimující a nedůstojné, že mu to nestojí ani za tu cestu parkem z kopce.

Vláda se přestěhovala do sídla Nejvyššího státního zastupitelství, aniž by tam dosud sedící státní zástupci opustili své kanceláře. Vpodstatě nikdo nepoznal změnu, jen někteří ministři byli spokojeni, že přístup k jejich trestním spisům je ještě komfortnější než dosud. Nejvyšší státní zástupkyně vydala tiskovou zprávu, že nezávislost Nejvyššího státního zastupitelství není ohrožena.

Poslanecká sněmovna začala zasedat v zasedacím sále Nové radnice. Ten je sice krásný, bohužel je koncipován pouze pro 55 brněnských zastupitelů. Tím pádem chybělo místo pro 145 poslanců, takže ČSSD si vymohla, že její poslanci budou jako jediní sedět – a to pod pohrůžkou neprodloužení mandátu vojákům v Afghanistánu. Některým se naštěstí zželelo stojících kolegů a zejména kolegyň a začali je brát na klín. Po týdnu se vztahy mezi vládními a opozičními poslanci začaly oteplovat. Po dvou týdnech této spolupráce se podařilo uzavřít dohodu o velké koalici pro dobu českého předsednictví. Jen poslanec Vondruška přijal teplé místo jako výchovný poradce oficiálních návštěv českého prezidenta, které se rozhodly si návštěvu na Špilberku prodloužit.

Senát si za sídlo zvolil vinné sklepy U královny Elišky. Po dvou dnech sněmování přijal usnesení, že se ve smyslu článku 46 odst. 2 Ústavy nebude zabývat již ničím jiným, než víny jakostními a přívlastkovými. V září své rozhodnutí pozměnil a projevil vůli zabývat se i burčákem. Některé výbory se ztratily v rozlehlých prostorách sklepů. Poslední projev Senátu navenek byl jednomyslný návrh na zrušení DPH u vína, a to tichého i šumivého.

A pak jsem se probudil, takže už nevím, jestli měla být v Brně i olympiáda, s jachtařením a závody v plavání na brněnské přehradě - díky následkům pobytu mezi sinicemi na zdraví sportovců by se udělal prostor pro generační obměnu v těchto disciplínách… Inu, Brno je zlatá loď! Vše nejlepší do nového roku!

Celý příspěvek

Bulharské střípky

Již dlouho jsem jich tolik neslyšel. Politických vtipů různého vyznění a různé míry cyničnosti. Některé se hodně podobají českým vtipům konce osmdesátých let. Kupříkladu tento: kdy bude jasné, že došlo k revoluci? Až Štrougalova vdova navštíví Bilaka ve vězení a bude mu vyprávět, jak zastřelili Jakeše na Husákově pohřbu. Dosaďte si za tato jména současnou bulharskou nomenklaturu (jména jsem si bohužel nezapamatoval) a máte aktuální politický vtip, se kterým sklidíte ovace v každém sofijském baru.

Nedávný pobyt v Sofii a třídenní besedování s místními sociology, politology a právníky na téma společenské a právní transformace v postkomunistických společnostech na mě zanechalo dojem. Bohužel ne jenom pozitivní; spíše tak trochu podiv, s kým to vlastně vytváříme ten stále užší svazek mezi národy Evropy a stále užší Unii. Aby nedošlo k mýlce: Bulhaři jsou strašně milí a pohostinní lidé; místní kuchyně je výtečná; zelenina a ovoce jsou skutečně zelenina a ovoce (tj. rajčata jsou rajčata a nikoliv gumové tenisáky napíchnuté chemickým hnojivem a přetřené na matně červeno) atd. Na druhou stranu dochází člověk po chvíli pozorování k závěru, že pod tenkým modrým Euro-nátěrem se skrývá české germánské duši dost vzdálený Balkán. K tomu snad několik nahodilých a nepříliš provázaných střípků.

Již minulý rok po přistoupením Bulharska k Evropské unii jsem upozorňoval na jeho podivný status „členství ne-členství“. Bulharsko se sice stalo členem Evropské unie k 1. 1. 2007, co však následovalo, byla žeň suspenzí různých evropských režimů vůči Bulharsku, především v oblasti vzájemného uznávání: od technického stavu letadel až po uznávání bulharských rozsudků. V mezidobí došlo také k pozastavení financování ze strukturálních fondů pro bulharské projekty, a to s odůvodněním, že míra tamní korupce je taková, že je to jako kdyby Unie házela finanční prostředky přímo místním mafiím. Otázka připravenosti nové členské země na přistoupení k Evropské unii je asi vždy poněkud subjektivní záležitostí. „Staré“ členské státy se v roce 2004 asi taky podivovaly, cože si to pouštějí k tělu. Nicméně nechat do klubu přistoupit někoho, z koho následně učiním člena třetí kategorie?

S tímto rezervovaným přístupem ze strany evropských institucí poněkud kontrastuje nezměrná přízeň, jaké se v Bulharsku evropské instituce těší. V bulharských průzkumech veřejného mínění bývá tradičně nejoblíbenější institucí Evropská komise, a to (asi?) právě proto, že je to jediná instituce, která občas klepne místní politiky přes prsty. Nezměrné Euro-fanouškovství dokonce pomáhá formulovat vtipy i vůči členským státům, které tento entuziasmus navenek nesdílejí. Jsme vděčným cílem. Kupříkladu by prý měl Čechům někdo konečně vysvětlit, že byť jak Brežněv, tak Barosso oba začínají na „B“, je mezi nimi nějaký rozdíl.

Místní sociologové se rádi ohánění právě statistikami důvěryhodnosti institucí. Z nich vyplývá, že bulharské orgány požívají důvěry občanů v řádu jednotek. Z toho se pak rozebíhají různé zajímavé studie o tom, jak se v disfunkčním systému vytvářejí alternativní vynucovací mechanismy. Fascinující je kupříkladu systém soukromých firem, které fungují coby „exekutoři“; při nefunkčním systému soudního výkonu rozhodnutí je vynucování v šedé zóně jedinou možností, jak se domoci dlužné části, a to i pro státní orgány.

Samostatnou kapitolu a předmět sociologických studií tvoří bytový sektor a (ne)placení služeb spojených s užíváním bytu (především tedy topení a teplá voda). Byty jsou zde také v (osobním) vlastnictví. Co však nebylo dovedeno do důsledků jsou rozvody tepla a vody. Hlavně u staršího komunálního bydlení (paneláků) je běžné, že 40 a více bytů v jednom bloku mají společný rozvod tepla a vody s jedním jediným měřícím přístrojem, který je umístěn při vstupu do bloku. Náklady na teplo, které nejsou malé, jsou pak rozpočítány na jednotlivé domácnosti, které se mají složit na účet. Tento systém nefunguje a systém vytváří stále více neplatičů a černých pasažérů. Někteří tvrdí, že teplo nepotřebují, neboť si topí klimatizací. Jiní naplatí proto, že vědí, že státní teplárna teplo tak jako tak nezastaví, dokud v rámci bloku bude alespoň někdo platit, takže nemá smysl „vyhazovat“ peníze. Postupem let se dosáhlo neplacení účtu za teplo takových rozměrů, že v některých blocích je až 90% neplatících domácností; pokud se teplárenská společnost snaží v těchto případech o odstávku celého bloku, tak zbylí platící zákazníci si stěžují. Dodavatele tepla pak pravidelně každoročně zachraňuje značnými finančními injekcemi stát, čímž se vlastně dodávka tepla stává veřejným statkem, který se platí z daní (s výjimkou těch několika poctivých, kteří svůj účet zaplatili a pak mají to privilegium zaplatit dvakrát – jednou přímo a podruhé za ostatní skrze daně).

Ze všeho nejvíc mě ale asi zarazila bulharská obsese různými konspiračními teoriemi, obviňování, a spekulace o tom, ze které frakce bývalé bulharské tajné služby pochází ten který politik a jak je ten či onen společenský problém působen tu svobodnými zednáři, onde řádem templářů (který si nedávno v Bulharsku založil nějaký zklamaný „velmistr“ zednářské lóže, jehož lóži odmítly ostatní lóže uznat).

A na závěr z úplně odlišného soudku: všude mezi právníky ve střední a východní Evropě se asi vždy stočí nakonec řeč na ústavní soud. Bulharský ústavní soud je zajímavou institucí. Nemá pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech fyzických či právnických osob. V důsledku toho má jeho 12 členů k vyřízení v průměru okolo 100 věcí ročně, většinou v oblasti abstraktní kontroly ústavnosti. Byť je údajně bulharská právní akademie vzácně zajedno v tom, že by měl ústavní soudu dostat také pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech, pohled soudu je naopak jednotný, že nikoliv. Být soudcem bulharského ústavního soudu bude tedy dobrou prací s atraktivní pracovní dobou; zpravodajovat nějakých 10 věcí ročně asi nebude decimující nápad, přičemž průměrná délka odůvodnění rozhodnutí soudu je v nejlepší francouzské tradici cca 2 – 3 stránky dlouhá.

Bulharský ústavní soud také představuje ideální antitezi pro tvrzení, že ústavní soudy jsou v postkomunistických státech nástrojem právní přeměny. Zpravidla bývají; velice ale záleží na tom, jak a z koho je první soud jmenován. Zatímco kupříkladu v České republice, v Polsku, Slovensku či Maďarsku byly první ústavní soudy stvořeny z osobností nakloněných společenské proměně (i když samozřejmě v různé míře; český názorově jasný a antikomunistický první Ústavní soud byl i v těchto relacích jedinečný), bulharský ústavní soud byl údajně složen ze zasloužilých soudruhů a komunistických profesorů. Při této personální základně se pak nestal spoluporodníkem společenské proměny, ale naopak konzervátorem starých pořádků.

Celý příspěvek

Stravenky nad zlato

Nedávno jsem tu měl na návštěvě kamaráda z Němecek. Té bývalé západní části. Šli jsme do hospody. Při placení jsem chtěl vypadat jako grant a tak jsem vytáhl stravenky s furiantským „platíme dohromady“. Kamaráda barevné papírky zaujaly; otázal se, zda má Česká republika problémy se zásobováním potravinami. Odvětil jsem, že mi nejsou známy: bůčku je dost (a na obyvatelstvu to je vidět). Když jsem pak platil druhý den stravenkami i při společném nákupu v obchodě, počal mi líčit poválečný systém stravenek z britské okupační zóny, jak mu o něm vyprávěly babička a maminka. Dobu, kdy potraviny byly na přídělové lístky a „stravenky“ byly de facto paralelním oběživem (v prvních letech po válce možná dokonce stabilnějším, než měna samotná – půl kila brambor zůstane půl kila brambor i po inflaci).

Tento zážitek mě již poněkolikáté přivedl k meditacím na téma stravenek v Čechách. Vždy v těchto úvahách musím vzdát hold společnostem, které je vydávají, a především jejich strategickým, píjárovým či jakýmkoliv jiným marketingovým oddělením. Dokázali to, za co patří do učebních textů marketingu: naprosto zbytečný produkt dokázali skvěle prodat. Jestli to není marketingový úspěch, pak už nevím, co by bylo – z nepotřebného zprostředkování stvořit jeden ze základních kamenů sociální politiky a „sociálního smíru“, pokusy o jehož případné zrušení budí větší vášně, než jakékoliv jiné (skutečné) opatření v oblasti sociální politiky. Anebo se jedná o bonus za to, že stravenkoví stratégové jako průkopníci pochopili, že komercializace produktu se neděje na trhu samotném, ale u poslanců a senátorů? S výjimkou státních příjmů jsou vlastně všichni spokojeni; tak vo co de?

Není mým úmyslem znovu otevírat před nedávnem oblíbené úvahy na téma (při mírném rozšíření dnes již standardního Vojtova slovníku naučného) „legislativní ošetření“ stravenek. To by se ostatně dalo shrnout do kratšího „kdo, komu a kolik“. Zajímá mě spíše sociologický rozměr fungování stravenek v běžném životě.

Tak předně: stravenky vytvářejí paralelní oběživo. Člověk se z tisku neustále dozvídá, za co všechno se dá dnes již platit stravenkami (pokud si dobře vzpomínám, kdysi proběhla tiskem zpráva, že i za erotické služby). Jako v oblasti práva, i zde se postmoderní společnost vrací tak trochu do středověku. Samozřejmě nelze říci, že by zde vládly nějaké zápasy o monetární suverenitu a paralelní ražba korun v různých krajích; na druhou stranu ale stravenky vytvářejí paralelní oběhovou soustavu.

Čím je krytá stravenka? Nu, asi ničím. Je to prostě hezký papírek s čárkovým kódem. Ostatně i s ohledem ne vnější design stravenky je hezké pozorovat, jak si stravenky hrají na bankovky – sériová čísla, vodoznaky, vetkané kovové proužky apod. Stravenka je, stejně jako naše dnešní bankovky, kryta důvěrou v systém a jeho fungování: že za ni v rámci směny bude ten řízek. České bankovky, na rozdíl třeba od anglický liber, na svém rubu již ani neslibují, že by jejich držiteli na požádání centrální banka cokoliv vyplatila. To ale bude dáno spíše odlišným historickým vývojem měny v obou zemích a zřetelným původem anglických bankovek jako šeků (dnešní Bank of England by totiž „to the bearer on demand“ již také neměla asi moc co vyplatit). Na druhou stranu by na stravence klidně mohlo být natištěno kupříkladu „Tato stravenka je kryta řízkem“ či podpis ředitele stravenkové společnosti s tím, že jejímu držiteli na požádání vydá jeden gulášek? Je to koneckonců nekrytý šek na jídlo …

Na okraj: Skvěle a vtipně paroduje nástup moderních bankovek Terry Pratchett ve svém nejnovějším kousku „Nadělat prachy“ (v tradičně výtečném překladu Jana Kantůrka vydal Talpress). Vlahoš von Rosret rozjíždí mincovnu a začíná tisknout peníze, které nejsou kryté zlatem. Z pohledu výchozí „středověké“ společnosti Pratchettova fiktivního města Ankh-Morporku je to hereze: cože, to oběživo nemá samo o sobě hodnotu? Ani není kryté zlatem? Pratchett pak popisuje, jak nový pan bankéř přichází s první vytištěnou bankovkou mezi obchodníky a přes mentální propast se jim snaží vysvětlit, že by měli jako platidlu věřit potištěnému papírku, který není krytý vůbec ničím. Ve zbytku je pak vedena zajímavá debata, čím by měl být vlastně nový papírek kryt: Důvěrou? Racionalitou ekonomické směny? Zákonnou definicí a státním monopolem?

Zpět ke stravenkám. Další zajímavý sociologizující aspekt jejich oběhu je ve společenské stratifikaci, kterou přináší jejich různá výše. Možná v trochu kulhajícím podobenství k nesmrtelnému platovému žebříčku, který svého času zveřejnila vosa na jazyku, i nominální cena stravenky vytváří společenské skupiny. „Socku“ se stravenkou okolo (či dokonce pod!) padesát korun každý polituje. Šedesátkový strávník čelí sociálnímu vyloučení, protože již není mnoho hospod, ve kterých by se neobědval. Při sedmdesáti korunové stravence přichází asi „coming-out“, tedy situace, kdy je strávník ochoten o výši svých stravenek konverzovat. Osmdesátníci jsou slušně postavená buržoazie, která s radostí nechává paklík stravenek při obědě ležet na kraji stolu, aby příchozí socky mohli obdivovat její výši. Devadesátnící již začínají, tedy alespoň v Brně, doplácet na svoje bohatství: většina meníček je levnější, takže se stávají granty z donucení. Na stravenky dost podniků nevrací, takže jim nezbývá než procedit mezi zuby „to je dobrý“, i když by tu pětikorunu nazpět fakt chtěli. Nominální stovkaři (tedy jedince, u nichž je hodnota jedné stravenky sto korun) jsou něco jako Yetti; nikdo je nikdy neviděl, ale někteří věří v jejich existenci.

Nezbývá než doufat, že výhody potravinových lístků brzy objeví také jiná odvětví služeb a zbožního trhu. Po „dostatečném objasnění komplexních systémových benefitů a výhod z pohledu monetárního i fiskálního“ (vulgo „až „přesvědčíme“ poslance o schválení daňové výjimky“) se můžeme jistě těšit na zdravotěnky (poukázky na zdravotní péči), rekreantky (dtto pro rekreaci jinou než závodní) a třeba i vánočenky. Přechod na Euro se pak stane zbytečným a my se konečně vrátíme k bankovkám, které budou něčím kryté.

Celý příspěvek

Malá poznámka k jednomu velmi praktickému problému používání práva EU

Předem podotýkám, že následující úvaha je relevantní pro ty, kdo užívají pro vyhledávání práva EU systém ASPI. Vím, že většina profesionálů to nedělá, a jde přímo ke zdroji, tedy používá systém EUR-Lex. To ale nejde, jste-li off-line, a přesto chcete zpracovat nějaký právní problém. Já pak obvykle sáhnu do ASPI, kde jsem si ale povšiml problému, který asi všechny běžné uživatele ASPI, kteří nepracují s EUR-Lexem, překvapí.

Představte si, že v ASPI zadáte heslo "oz" nebo 40/1964, a v reakci nato Vám vyjede originální verze občanského zákoníku z roku 1964 bez jakýchkoliv novelizací a různých znění. Je to samozřejmě absurdní a ryze hypotetická představa - právě pro to, jak má ASPI zpracovanou legislativu, si tohoto systému velmi cením. Ale právě tato absurdní představa se stává realitou, pokud v ASPI pracujete s evropským právem. Zkuste např. jeden z nejpoužívanějších předpisů vůbec, totiž nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „Celní kodex Společenství“). Pokud do ASPI v sekci právo EU zadáte číslo 2913/92, vyjede Vám originální (tedy dnes již neplatná a pro ČR dokonce nikdy neaplikovatelná, protože několik let před přistoupením ČR novelizovaná) verze Celního kodexu Společenství. ASPI Vám nenabídne různá znění, a tak Vás systém lehce ukolébá v představě, že pracujete s aktuální verzí, což je ale velký omyl. Celý příspěvek

Kárný rok soudní?

Tento justiční rok se zdá být poněkud kárným. V kárném řízení se nalézají dva vrcholní justiční funkcionáři, byť každý pro diametrálně odlišné skutky. Poslanecká sněmovna začala projednávat novelu zákona o soudech a soudcích a zdá se, že se hromadí politická vůle pro změnu dosavadního typu kárného řízení ve věcech soudců. Nad rámec těchto „vysoko-profilových“ kauz, které jistě budou v tomto roce dostatečně plnit stránky tisku, bych rád upozornil na případ, který by neměl, i když se neřadí mezi politicky sledované kauzy, zapadnout: jedná se o kárnou dohru několik let starého případu soudce Nejvyššího soudu (nyní Vrchního soudu v Praze) JUDr. Zdeňka Sováka. Její (poslední?) kolo lze očekávat v průběhu tohoto roku.

Pro připomenutí: v průběhu roku 2003 publikoval JUDr. Z. Sovák spolu s dalšími sérii textů v časopise Trestní právo (tehdejšího) nakladatelství Orac. Jednalo se o vícero textů v celkovém rozsahu přibližně 150 stran. JUDr. Sovák však nebyl autorem žádného z textů; jak se ukázalo, tyto texty byly téměř doslova převzaty z publikace „Podnikání a ekonomická kriminalita v ČR“ a „Základy práva pro střední a vyšší odborné školy“, jejichž autory jsou mimo jiné soudci Nejvyššího soudu Pavel Šámal a František Púry. Vznik plagiátu vysvětloval „spoluautor“ JUDr. Sováka, Libor Nedorost z Nejvyššího státního zastupitelství, v podání denního tisku tak, že „[...] plagiáty vznikly nedopatřením. Chyba prý vznikla poté, co mu kolega Sovák poslal texty k rozpracování a mezi nimi byly i texty jeho kolegů, což údajně přehlédli. Originální a "opsané" texty se od sebe lišily jen jediným: podpisem, uvedla MfD.“ [Zpráva ČTK „Soud projedná případ opisování odborných justičních textů“ ze dne 24. 5. 2006].

Nechme stranou debatu nad hodnověrností podobného vysvětlení stejně jako hledání důvodů, pro které tehdy nový ministr Pavel Němec ruší rozhodnutí svého předchůdce Karla Čermáka o dočasném zproštění JUDr. Sováka z funkce soudce. JUDr. Z. Sovák následně opouští Nejvyšší soud a přechází na Vrchní soud v Praze. Zajímavá je však dohra soudní. Ta probíhá ve dvou úrovních: trestní a kárné.

Trestní stíhání, které bylo vedeno pro porušování autorského práva, bylo z důvodu narovnání dosaženého mezi obžalovanými a poškozeným (nakladatelstvím C. H. Beck) zastaveno. Dohoda o narovnání (která mimo jiné také potvrzuje vývody Pavla Molka o nevhodnosti trestního postihu svojí podstatou civilně-právního deliktu porušování cizích autorských práv) obsahovala závazek, že obžalovaní se autorům veřejně omluví ve dvou nejčtenějších právnických periodicích Trestně-právní revue a Právnické rozhledy. Zároveň složili každý na veřejně prospěšné účely sto tisíc korun. Na okraj: dohoda o narovnání mimo jiné potvrzuje spáchání skutku (§ 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu) ze strany obžalovaného. S ohledem na zavinění (tedy údajné nedbalostní „přehlédnutí“ při použití přeposlaných textů) uvedla poškozená stranu (C. H. Beck zastoupen prof. Helenou Válkovou): „"Ani jeden z nás, kdyby tam byla nedbalost, bychom tu dohodu nepodepsali," uvedla Válková.“ [Zpráva ČTK „Soud zastavil stíhání za opisování odborných justičních textů“ ze dne 26. 5. 2006].

Zpět ke kárnému postihu: návrh na kárné řízení podala dne 23. prosince 2003 předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci nejprve vyčkal rozhodnutí trestního soudu. Po jeho rozhodnutí, kterým bylo schváleno výše uvedené narovnání (doprovázené o několik dalších procesních uliček, které však nejsou pro naše zkoumání nyní podstatné), kárný senát řízení rozhodnutím ze dne 21. prosince 2006 zastavil.

Souběh trestního a kárného řízení proti soudci je upraven v § 15 zákona č. 7/2002 Sb. Druhá věta druhého odstavce stanoví, že po právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce potrestán za stejný skutek v trestním či správním řízení, pokračuje kárný senát v řízení pouze tehdy, „[...] má-li zato, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující; jinak kárné řízení zastaví.“ Kárný senát Vrchního soudu měl za to, že trestní narovnání bylo v dané kauze postačující. Soud si navíc položil obecnou otázku, zda aplikací sankce, stanovené na kárné provinění, na skutek, který má charakter činu soudně trestného, nedochází k porušení zásady ne bis in idem, tedy zda osoba není potrestána dvakrát za stejný skutek.

Nejvyšší soud k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, která byla původní kárnou žalobkyní, rozhodnutí Vrchního soudu zrušil. Soud postavil své odůvodnění na odlišení typu zájmů, které oba typy řízení sledují: „[...] v rovině trestní odpovědnosti zejména o porušení zájmů soukromých, reprezentovaných normami autorského práva, a jen méně závažnou částí trestního jednání obviněných došlo k porušení obecných zájmů, vyjádřených v zájmu na ochranu vlastnictví. Naproti tomu v rovině kárné odpovědnosti soudce je kárným proviněním dotčen především veřejný (obecný, společenský) zájem, jež je vyjádřen již ve skutkové podstatě kárného provinění tím, že za kárné provinění lze považovat pouze takové zaviněné porušení povinností soudce, resp. pouze takové jeho zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.“

„[...] postih kárně obviněného soudce v trestním řízení, spočívající v narovnání mezi poškozenými a obviněnými, není v této kárné věci [...] dostačující, neboť nevyjadřuje v rovině kárné odpovědnosti žádoucí (dostatečnou) míru ochrany veřejného (společenského, obecného) zájmu.“ (rozhodnutí ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 1 Skno 1/2007, přístupné zde).

Věc se tedy vrací znovu před Vrchní soud v Olomouci. Dovolím si podotknout: díky Bohu, respektive tedy díky zásahu Nejvyššího soudu, s jehož odůvodněním plně souhlasím. Přístup, který ve svém původním rozhodnutí zvolil Vrchní soud v Olomouci, je podle mého názoru neudržitelný. Kárnou odpovědnost soudce by totiž redukoval na otázky (trestní?) zákonnosti: soudce, který byl trestně postižen, již nemůže být stíhán kárně. S trochou nadsázky by se pak kárná řízení omezila na ukládání snížení platu v důsledku průtahů v řízení, tedy na „zbytkovou“ agendu v kauzách, které to „nedá“ na trestní stíhání. O tom ale kárné řízení není; jedná se o etický soud, který jednak, jak uvedl Nejvyšší soud, sleduje jiný zájem než obecný trestní (či civilní) postih, a dále může a musí jít nad rámec pouhé zákonnosti. Požadavky na ty, co mají soudit, musí být nastaveny jinde než požadavky (trestní) zákonnosti pro ty, co jsou souzeni.

Poté, co z kauzy „Budil“, která vyšuměla do ztracena, stejně jako z kauz jiných, plyne, že česká akademie se není s plagiátorstvím schopna vypořádat, byla by zpráva, že justice to dokáže, osvěžující změnou. Uvidíme, co přinese kárný rok soudní.

Celý příspěvek

Nejvyšší soud nebo Nejvyšší soud ČR?

"Proč právníci, kteří jsou jinak věcní struční a pragmatičtí, se občas vyžívají v kudrlinkách, neúčelných detailech a nadbytečných údajích?", říkal mi onehdy Hynek Baňouch. Příkladem je i úvaha našeho čtenáře a asistenta soudce na ÚS Štěpána Štastníka, kterou zde připojujeme. Preferujete psát Nejvyšší soud nebo Nejvyšší soud České republiky?

Už se tady v minulosti psalo o tom, že je hloupost psát „Nejvyšší soud v Brně“, apod. a kritizovala se tak praxe především žurnalistů. Rád bych ale šel v tomto směru do vlastních řad, protože podobně zcestné mi připadá označení „Nejvyšší soud ČR“. To se zcela běžně objevuje jak hlavičce této ctěné instituce, tak i v označeních jeho rozhodnutí, ať už judikatorního charakteru (tedy především z per právníků), tak i v podáních advokátů (ať už jsou rozhodnutí citována nebo napadána), tak konečně i v rozhodnutích Ústavního soudu (který je „nad“ ním). Za podobně zcestné považuji označení „Ústavní soud ČR“, „Nejvyšší správní soud ČR“, Parlament ČR“, a podobně.
Vycházím-li z předpisu, který je u nás nejvyšší právní síly, tedy z Ústavy České republiky, tak se dočítám o Nejvyšším soudu a Nejvyšším správním soudu (čl. 91 odst. 1), Ústavním soudu (čl. 83), Parlamentu (čl. 15), apod. Nikde není dovětek „ČR“ což mi osobně přijde samozřejmé, protože Ústava České republiky zřizuje orgány České republiky (chcete-li „ČR“) a nikoho by nemělo napadnou, že by mohla zřizovat také orgány jiného státu. Stejně tak považuji za samozřejmé, že tyto orgány nepotřebují žádné další místní rozlišení, protože jsou svého druhu jediné, ústřední a tím s úředním rozsahem na celém území státu.
Obdobně zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích hovoří o Nejvyšším soudu a Nejvyšším správním soudu (§ 8) bez dovětku „ČR“, stejně jako trestní řád (§ 265c, § 266), občanský soudní řád (§ 10a), a soudní řád správní (§ 11), kterými se tyto soudy při své činnosti řídí. Stejně tak v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, absentuje již od jeho označení dovětek „ČR“. Podobně se lze dívat na zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (že tam nic dalšího není?), zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu (taky to tam není, že?). Je možné tuto absenci dovětku „ČR“ dát do kontrastu s názvem zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, či zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, přičemž jen u posledně uvedeného považuji za logické důsledné odlišování Policie ČR od jakékoliv jiné policie zřízení na základě zákona ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
Všechny tři posledně jmenované útvary mají přitom společnou dobu vzniku, v níž je podle mě třeba hledat i kořeny lpění na dovětku „ČR“ u jiných ústředních orgánů státu. Zákony, kterými byly ony poslední tři silové složky zřízeny, byly přijaty ještě za dob federace, a to zákonodárným sborem republiky. Na úrovni ústřední státních orgánů spolu tehdy stály jednak orgány republik a nad nimi orgány federace, a jejich názvy bylo tudíž namístě odlišovat dovětky označujícími útvar, k němž orgány náleží.
Souhlasím s tím, že je důležité zachovávání tradic (zejména těch ústavních), ale jen pokud jsou účelné a funkční, z čehož pak může dále vyplývat jejich význam v oblasti právní jistoty či jinde. Federaci již delší dobu nemáme. Kdo chtěl, ten si na to již dávno zvykl. Kdo nechtěl, má stále možnost přednášet názory o chybnosti tehdejšího vývoje (… i když to je tak asi vše, co proti tomu můžete dělat). Ale v každém případě by ústřední orgány zřízené Ústavou České republiky měly vzít na vědomí, že v rámci státní a jazykové suverenity nemají nikoho, vůči komu by se měly vymezovat. Tím mám samozřejmě na mysli, že by si to měli ve své každodenní činnosti především uvědomit pracovníci oněch orgánů, a pak si toho snad všimnou i ti další dělníci práva, kteří dovětek „ČR“ ve své činnosti stále ještě využívají.
V jazykovědě se moc nevyznám, a proto další úvahu berte s rezervou. Dovětek „ČR“ by snad bylo možné používat v případě souběžného označování orgánů různých států, i když ani tady nejsem příznivcem. Už jen proto, že jen tuzemské ústřední orgány mají své originální názvy v češtině a proto jsou označení ústředních orgánů jiných států jen překlady, lhostejno zda doslovnými či volnými. Na úrovni vnitrostátních písemných projevů bychom se však i v takovém případě mohli dopouštět té nadřazenosti, označovat vlastní ústřední orgány bez dovětku a dovětky přidělovat jen ústředním orgánům jiných států. Soudím, že by to nebylo nic výjimečného.
Co Vy na to?
Štěpán Šťastník Celý příspěvek

O právnických fakultách v Praze

V Praze existují dvě Právnické fakulty Univerzity Karlovy: ta kamenná a ta virtuální. Ta kamenná zkouší a uděluje diplomy. Na té (a z té) virtuální se skutečně studuje. Již několik let je veřejným tajemstvím, že minimum studentů PF UK se na zkoušky připravuje z učebnic předepsaných pedagogy. Některé obory smysluplnou učebnici pro studenty postrádají, jiné jich zase mají hnedle několik, „ideálně“ sepsaných znepřátelenými pedagogy, kteří pak u zkoušky žárlivě „potírají“ byť jen zárodky myšlenek od toho druhého. Co mě ale v nedávných debatách se současnými studenty PF UK překvapilo, byla míra tohoto jevu: podle odhadů některých z nich si učebnici nepřečte ani 20% ze studentů, kteří se připravují na zkoušku.

Absence odbytu „učebnic“ sepsaných pedagogy PF UK, externě vydaných v drahých nakladatelstvích a následně předepsaných studentům, mě vůbec netrápí. Právě naopak: se škodolibým zadostiučiněným si říkám „dobře jim tak“. Jak jsem již psal jinde, podobný styl „vydělávání“ na studentech mi přijde nemravný. Domnívám se, že by mělo patřit k povinnosti pedagoga vyučujícího určitý předmět dát zdarma (na fakultním intranetu) k dispozici veškeré materiály (legislativu, judikaturu a skripta), jejichž pročtení a pochopení zaručí studentovi zdárné složení zkoušky.

Co mě ale fascinuje je rozsah a význam „virtuální“ fakulty v Praze. Ve virtuálním světě vznikla skutečně „parafakulta“, na které lze „studovat“ bez návštěvy té kamenné. Zdeněk Kühn tuto situaci ve svém příspěvku „Učitel, student a virtuální svět práva“, který vychází (snad v březnu 2008) v již anoncovaném „Jiném právu Offline“ (berte to jako (ne)nápadnou reklamní vsuvku ;-), připodobňuje ke známé nalejvárně Dr. Čečelína, která fungovala v dobách První republiky jako reálné místo studia pro studenty pražské právnické fakulty. Paralela je to zdařilá s ohledem na postřeh, že skutečné místo studia je rozdílné od toho formálního. Existují však i odlišnosti: za prvé, současní Dr. Čečelínové poskytují svá moudra zdarma. Za druhé, nejedná se o jednu osobu (podnik). Virtuální fakulta není koncentrována na jeden server či webovou stránku: jedná se spíš o plejádu různých internetových zdrojů, na které studenti umisťují svépomocí vypracované okruhy k jednotlivým předmětům, výpisky, zápisky a zpracované okruhy ke zkouškám. Mezi nejznámější budou asi patřit stránky http://www.pravo.wz.cz, www.vakobobri.cz, aj.

Tyto a další stránky jsou výstupem studentské tvořivosti, které jsou zdarma přístupné ostatním. Přístup zdarma překvapí společně s kvalitou zpracovaných otázek. I v šerém dávnověku mého (spíše distančního) studia na PF UK existovala možnost získat od pečlivějších spolustudentů (zpravidla tedy studentek) věci typu zápisky z přednášek; nepamatuji se však, že by existovala podobná síť, která pokrývá zřejmě všechny předměty na fakultě vyučované. Obojí mile překvapí: tedy jednak již zmiňovaná kvalita (často se jedná o skutečná skripta) a dále pak volný přístup.

Mezi anonymními „Matkami Terazami“, které dávají zdarma k dispozici plody dlouhých dnů své práce, exceluje autor, který se stylově po česku podepsal „Jára da C.“. Ten zpracoval kompletní zkouškové otázky ke všem závěrečným státnicovým předmětům (čtveřice „občan, obchod, trest, správa“). Pokud se jedná skutečně o dílo jednoho člověka, tak si zaslouží nejenom přezdívku českého velikána.

Myslím, že nárůst výše popsaného jevu pouze demonstruje další ze selhání právnické fakulty, která v době rozšiřujících se informačních technologií není schopna poskytnout nejenom minimální virtuální studijní servis, ale ani základní studijní materiály v podobě skript. Různé podoby zápisků a zpracovaných okruhů tak nahrazují to, co by měli poskytnout pedagogové v podobě volně přístupných skript, souborů judikatury a souborů k samostudiu. Systém tuto absenci řeší svépomocí mimo fakultu. S mírnou (ale vážně jenom mírnou) nadsázkou lze říct, že skutečným pedagogem již není profesor v oboru x, ale Jára da C., který, co se týče pedagogického působení na studenty, hravě strčí do kapsy kteréhokoliv vyučujícího právnické fakulty.

Celý příspěvek

okurky, okurky, okurky

Opustil nás výtečný host Radoslav Procházka. Loučíme se a děkujeme. Nastala okurková sezóna. O minulosti prorežijních soudkyň se smí vést veřejná debata. Veřejnost se opět začíná divit, že soudci mají nějakou minulost. Díky ostražitosti a bdělosti Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP jsem se dozvěděl, že Bobek byl(a) spolupracovníkem polské státní bezpečnosti. Radim Polčák v záchvatu letní shovívavosti nabídl justičním přivandrovalcům do Brna olivovou ratolest. Noví Simpsonovi ve filmu jsou vážně dobří. Všichni jsou někde na konferencích, akademickým sletovým hitem tohoto víkendu je polský Krakov. Alitalia hraje vůči mým dotazům na odškodnění mrtvého brouka; vrcholem bylo, když mi od ní namísto náhrady škody přišla nová věrnostní karta pro sbírání mílí (MilleMiglia), kterou jsem předtím obřadně spálil s tím, že s tím létajícím cirkusem již nikdy nikam neletím. Za oceánem hrají přistěhovalci fotbal před Bílým domem. Již jste navštívili zámek v Třeboni? A Jan Tleskač?

Ano, autor tohoto vysoce koherentního postu je věrným čtenářem zadní strany Respektu a Zeleného Raoula.

Celý příspěvek

Jak zdravý rozum poráží korupci aneb dobrá zpráva z Brna

Celý horký červenec jsem měl řadu objektivních důvodů zažívat trvalou depresi. Jen namátkou: sotva jsem společně s médii doslova přetrpěl nekonečně dlouhých 30 dnů, které křehká Paris Hilton strávila v otřesných vězeňských podmínkách (kam se na ni hrabou bulharské sestry, jichž si média po osm let prakticky vůbec nestačila všimnout!), zjistil jsem svoji nerozhodnost dát jasnou odpověď v anketě vyhlášené jedním seriózním deníkem na tak jasnou otázku: „Je Paroubek sexy?“, a když jsem překonal i tuto krizi, byl jsem uvržen do nejistoty, zda J. Rawlingová nechá Harryho Pottera přežít sedmý díl svého eposu a zda se D. Beckham dokáže adaptovat v Los Angeles. Aby tomu nebylo dost, musel jsem si vyřídit nový řidičský průkaz, přičemž se mi okamžitě vybavily dvě nepříjemné poslední vzpomínky na setkání s úředníky brněnského dopravního inspektorátu.

Příběh první: Kdysi na přelomu tisíciletí v rámci technické kontroly bylo zjištěno, že na mém autě Favorit je přeražené číslo karosérie. Když jsem pátral u prodejce, kterým byl jeden brněnský autobazar, byl mi jako jediná možná pomoc předán kontakt na firmu, která tuto komplikaci dokáže „vyřešit“. Nic zlého netuše jsem se do této firmy odebral (sídlila mimochodem přímo naproti dopravního inspektorátu a zcela bezostyšně měla na tabulce na dveřích něco ve smyslu „vyřizování věcí na dopravním inspektorátu“!) a tam mi sdělili, že za 2 tis. korun provize plus náklady na kolky apod. všechny moje problémy vyřeší. V opačném případě můžu počítat s tím, že mi policisté auto zajistí a půl roku budou prověřovat, zda není kradené. Nabízené řešení jsem odmítl a na oba přítomné živnostníky (mimochodem: bývalé dopravní policisty!) jsem upozornil známého novináře. Auto jsem si následně „zlegalizoval“ zcela normálním způsobem, což trvalo sice několik hodin, nicméně bez úplatků a zcela korektně. (Byť je pravdou, že v první fázi se na mne policisté na inspektorátu dívali jako na někoho z jiné planety.)

Příběh druhý: Již poté, co dopravní agenda přešla na brněnský magistrát, jsem potřeboval na sebe napsat vozidlo, které jsem právě zakoupil. Vychytrale jsem zašel na úřad na Velký pátek, a to dokonce půl hodiny před otevírací dobou, neboť jsem se spoléhal jednak na religiózní jihomoravské prostředí, jednak na prodloužený víkend a tím pádem i na menší zájem lidí běhat po úřadech. Tato moje mazanost však byla konfrontována s realitou, protože již při svém příchodu jsem se dostal přibližně teprve na 100. až 150. místo čekajících v řadě. Přitom nešlo přehlédnout, že kolem čekajících se objevovali „agenti“ s právem přednostního přístupu k přepážkám pro vybrané klienty...

Při vzpomínce na tyto zážitky mohu se skutečným potěšením konstatovat, že jsem si vyřizování svého řidičského průkazu tentokrát skutečně užil. Posuďte sami: na webové stránce brněnského magistrátu jsem se objednal na přesnou hodinu a minutu ke konkrétní přepážce, přičemž jsem předem uvedl, o co mi jde, a na oplátku jsem si mohl přečíst, jaké podklady musím vzít s sebou a že nebudu potřebovat žádné peníze. Následně mi dokonce moji objednávku potvrdili mailem se zdvořilou prosbou, že když bych se nemohl dostavit, ať to předem oznámím, abych neblokoval ostatní případné klienty. V určený den jsem byl skutečně v zadaný čas obsloužen, přičemž celé úřadování zabralo přibližně tři minuty.
Moje poučení závěrem: jak vidno, i správní úřad se může chovat vlídně a profesionálně a korupci lze v řadě oblastí potlačit s pomocí pouhého zdravého rozumu. Bez zákonných změn, bez agentů provokatérů, bez odposlechů a dalších zásahů do soukromí. Vím, že nevyslovuji žádnou velkou moudrost, nicméně domnívám se, že běžný život je právě o podobných drobných vítězstvích rozumu.

Úplným závěrem: minulý týden mi jeden kolega řekl, že při vyřizování podobného dokladu v jiném krajském městě strávil pět hodin čistého času...

PS 1: Titulek ani vyznění tohoto textu není zamýšleno jako jakákoliv reakce na předchozí post M. Bobka, rozněcujícího nacionalistické vášně v česko-moravsko-slezské kotlině. Vědomě proto neuvádím ani název krajského města, abych T. Sobka zde přebývajícího a břitce glosujícího brněnský kolorit nezranil.

PS 2: Červenec končí happyendem: Paris Hiltonová i bulharské zdravotnice jsou na svobodě, Paroubek má podle hlasujících čtenářů sexy mozek, Harry Potter přežil a D. Beckham strávil na hřišti prvních 16 minut.

Celý příspěvek

Brno, hlavní město (justičních) cajzlů

Večeřím tahle jednou v krásné nové budově Nejvyššího správního soudu na MORAVSKÉM náměstí. Koukám přitom ven z okna směrem k MORAVSKÉ galerii. Náhle mi však málem zaskočí: Cože? Vidím dobře? Ve štítu MORAVSKÉ galerie na MORAVSKÉM náměstí se skví český lev. Jenom on. Žádná orlice, ať již stříbrno-červená či černá. Jakže?

Hlavou mi prolétne jisté déjà-vu: fasáda domu, ve kterém sedím. Při dokončování Nejvyššího správního soudu někteří zlí jazykové tvrdili, že to soudu nemůže projít. Toho bohdá nebude, aby na MORAVSKÉ náměstí zpupně shlížel český lev! Škarohlídi dokonce předvídali, že by umělecky hezky vyvedenou novou fasádu soudu mohl stihnout stejný osud, jako obal Sbírky rozhodnutí NSS. Její věrní čtenáři jistě postřehli její přerod, ke němuž došlo mezi č. 8 a č. 9 ročníku 2006: malý státní znak (lev) byl nahrazen velkým státním znakem (kompletní trojko-čtyřkou). Povinnost zobrazovat na sbírkách rozhodnutí NSS, NS a ÚS velký státní znak vpašoval do vládního návrhu novely zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, ve druhém čtení známý to Pragobijec Zdeněk Koudelka (Vyšlo jako č. 213/2006 Sb.). Proto jedinci, kterým se líbí nová fasáda NSS, přivítali s jistou úlevou odchod tohoto pro-brněnského zákonodárce z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, neboť se tak snížilo nebezpečí legislativního přílepku, který by novelizoval zákon o užívání státních symbolů ČR a vztáhl povinnost velkého státního znaku i na fasády veřejných institucí.

Nyní se však návštěvníkovi MORAVSKÉHO náměstí může naskytnou skutečně zvláštní pohled: vstupem na MORAVSKÉ náměstí se dostává pod soustředěnou palbu českých lvů. Tak trochu mi to připomíná osud MORAVSKÉ justiční metropole, plné justičních cajzlů remcajících na dojíždění. Ač nominálně „moravská“ metropole (na okraj: všimli jste si někdy, jak namyšlení Brňáci již v přívlastku své metropole odstrkují Olomouc či Ostravu a předstírají, že byli přece vždy tím centrem Moravy a nikoliv, jak by pronesl někdo ze západu, předměstím Vídně?), stále je pod silným dozorem Práglu. Každé pondělí se vydávají na cestu otalárovaní gastarbeitři. Jak bonmoticky pronesl jeden z nich, jedná se o historicky vzácný výskyt gastarbeiterů dojíždějících za prací na východ a nikoliv na západ. Svojí (veřejně deklarovanou) nechutí k justiční metropoli a dojížděním do ní proslul bývalý ústavní soudce prof. Vojtěch Cepl, v poslední době jsem zaregistroval povzdechy na podobné téma i ze strany Veřejného ochránce práv. Chápu, že každo-pondělní zpěv Willieho Nelsona (On the Road Again) nikoho moc nenadchne; na druhou stranu až tupý Pragocentrismus, který zaznívá ze strany některých justičních cajzlů, nenadchne zase nikoho jiného.

Osobně se domnívám, že je velice dobře, že justiční centrum České republiky je geograficky oddělené od centra politického, tedy přesněji exekutivně – legislativního. Na předměstí Vídně poněkud klesá exekutivní opojení; Strakova akademie je dále a nestrannost a nezávislost moci soudní možná naopak blíže. A to za těch několik remcajících cajzlů rozhodně stojí …

Celý příspěvek

Prach jsi

a v prach se obrátíš.

Tedy, zpravidla. Členové a sympatizanti Spolku přátel žehu dříve, konzervativci a milovníci dubu později. Hovořím samozřejmě o části lidstva, z jejíchž civilizačních tradic vycházím a která v danou chvíli požívá štěstí života v klidnějším období svých dějin. Tato civilizace ovšem vstupuje do fáze, relativizující prašnou jistotu oním zpravidla.

Impulsem k zamyšlení se mi stala nedávná cesta Vodičkovou ulicí v Praze, kde jsem téměř zakopl o poutač na výstavu Bodies. Ne, nezlákal mne k, byť pasivní, účasti na danse macabre. A nehodlám se na tomto místě připojovat ani k těm, kteří svého času zmiňovanou akci buď chválili, nebo kárali (chtěl jsem připojit odkazy, ale jejich množství mne odradilo - dáte-li do vyhledávače Googlu odkaz na jméno výstavy, můžete si vybrat sami…). Jakkoliv se hlásím k druhému táboru, nechci opakovat argumenty, jichž myslím zaznělo dost (zvláště blízký mi byl hlas, který můžete slyšet, přidáte-li ve vyhledávači ke jménu výstavy ještě „Halík“). Ještě drahný kus cesty jsem ovšem místo vnímání ruchu metropole uvažoval o hodnotě života a smrti v dnešní společnosti. O hodnotě, která se nepochybně odráží i v právu. Konzervativníma očima viděno, v tak trochu jiném právu.

Tělo se po smrti stalo hmotou. Přestalo patřit svému „majiteli“, odosobnilo se, z lidské bytosti se mávnutím Cháronova vesla stal materiál. Výstava byla odrazem proměny těla v soukromý statek, byť raději nezkoumám, jak se k novým vlastníkům dostal. My všichni jsme však předurčeni k témuž, s drobným rozdílem vlastnictví veřejného. Tělo se po smrti stává veřejným statkem, určeným k rozporcování na náhradní díly dle aktuální potřeby. Jistě, lze se tomuto osudu vyhnout a včas zaregistrovat svoji nevůli k dalšímu použití, jenže samotné nastavení systému odráží preferenci společnosti a předpoklad, že standardní je být využit. Prozíravost za života se tedy vyplatí – stejně jako ctění staré pravdy „miluj bližního svého“. Nechcete-li skončit v láku ve vědeckovýzkumném ústavu nebo chrastit kostmi ve školním kabinetě, máte dvě možnosti. Učinit včas opatření o pohřbu, nebo klást osobám blízkým na srdce, aby se o vás přihlásily do čtyř dnů od sdělení „pane, vy jste vdova“.

V žádném případě přitom nepléduji pro ukončení výuky biologie a ještě méně pro zastavení transplantací, jen mi není úplně sympatické, že někdo rozhodl dopředu za mne. Místo vyjádření vůle stát se účastníkem těchto her se musím stát pravidelným čtenářem Sbírky zákonů, abych mohl říci „ne“ vždy, když se příkaz nemístně rozhodne nahradit individuální rozhodnutí.

Zdánlivou útěchou přitom může být, že ochrana důstojnosti trvá nezávisle na využití ostatků, ať již soukromém nebo veřejném. Přivlastníme si vás tak nějak ve vší počestnosti. Poněkud mne ovšem zneklidňuje, že stejně jako se vyvíjí morálka, mění se i náhled na to, co si představujeme pod ochranou důstojnosti. Výstava budiž důkazem této skutečnosti. Ve chvíli, kdy svoji představu důstojnosti již nemůžete hájit, stane se relevantní představa většinová. Jen zdánlivě komicky pak působí představa, že v již zmiňovaném kabinetě budete pro poučení budoucích generací chrastit kostmi s basketbalovým míčem.

Snad proto nebude působit příliš zpátečnicky přání, aby vývoj morálky přál i do budoucna spíše prachu než nechtěné záři reflektorů, a zákonodárce subjektům práva rozhodování umožňoval, nikoliv jej do něj nutil.

Celý příspěvek