Elektronický přednašeč a hranice poznání práva
V návaznosti na meditace nad legislativními smrštěmi (tady, tu a tuna) ještě několik dalších, volně neprovázaných poznámek. V debatách na téma nemožnosti obsáhnout psané právo a jeho zbytečné nadprodukce občas zaznívají i hlasy historizující, pracovně je nazývejme hlasy právně-romantické. Částečně žertem, částečně vážně pak připomínají historický institut přednašeče práva jako přirozený limit normativní nadprodukce.
Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.
K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.
I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?
Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?
Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.
Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.
K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.
I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?
Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?
Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.