Předseda Ústavního soudu v rozhovoru s Hospodářskými novinami
V dnešních Hospodářkách vyšel rozhovor s předsedou Ústavního soudu Rychetským. Dovolím s k němu několik poznámek, ačkoliv by si celý rozhovor určitě zasloužil podrobnější rozbor, ale ten třeba vykrystalizuje z diskuse.
V rozhovoru mě například zaujala zmínka o tom, že se Rychetskému podařilo přesvědčit prezidenta, aby na Ústavní soud jmenoval (dnes již bývalého) soudce Nejvyššího soudu Vladimíra Kůrku. Nevím, nakolik je obvyklé, aby členové (nebo předseda) nějakého vrcholného soudního tělesa bezprostředně ovlivňovali složení svého soudu (nechce se mi kvůli tomuto postu dělat rozsáhlý srovnávací výzkum, ale někteří kolegové o tom třeba budou vědět více; intuitivně mi to ale připadá spíše zvláštní). Nicméně mi připadá paradoxní, že si prezident Klaus, největší kritik soudcokracie, který bije na poplach před vznikem soudcovského státu, nechá ze strany moci soudní mluvit do toho, koho jmenuje či ne. Možná mu nedochází, že ať Rychteský chce nebo ne (a aniž by si to sám předseda Ústavního soudu třeba uvědomoval - což je klidně možné s ohledem na to, k čemu se jako předseda Ústavního soudu vyjadřuje a co činí) je teď součástí soudu a ten sleduje jiné zájmy, než exekutiva. Nechat si tedy mluvit do složení Ústavního soudu mi připadá jako rezignace na jednu z mála možností, kterou exekutiva legitimně má při ovlivňování činnosti moci soudní (jeden z nejznámějších příkladů z historie byl prezident Roosevelt, který prosadil změny v právní úpravě Nejvyššího soudu na konci třicátých let k tomu, aby prosadil legislativu druhé etapy "Nového údělu", jejímuž přijetí před tím s odvoláním na "economic due process" bránil ve svém starém složení Nejvyšší soud).
Ještě méně moudré mi ale připadá, že to Rychetský veřejně říká - což ale jen potvrzuje můj názor na to, že si nekdy příliš neuvědomuje rozdíl mezi politikem a soudcem.
Další zajímavým (a bohužel charakteristickým) bodem jsou Rychteského odvolávky na něco, co je v soudnictví běžné ve Francii, kupříkladu přímá cesta z parlamentu do taláru ústavního soudce. Charakteristická říkám proto, že podobně francouzským příkladem argumentoval i prof. Pavlíček v případě vztahu prezidenta a soudnictví ve Francii. Vřele bych doporučoval každému, kdo by chtěl v českém kontextu argumentovat příkladem Francie, aby si přečetl Merrymanovu "Francouzskou úchylku" (dostupná i v češtině), která ukazuje, jak v mnoha případech srovnání s Francií co se týče jejího soudnictví, kulhají. Konkrétně v kontextu prezidentských pravomocí napsali skvělý článek Markéta Štěrbová a Jan Malíř, kde se právě srovnáním s Francií zabývají ("Nad asymetrií jednoho ustanovení Ústavy aneb má čl. 62 písm. f) ve spojení s čl. 63 odst. 3 Ústavy svůj raison ďetre?", Právní rozhledy č. 12/2006). Tady se ale Tomáš Němeček nenechal lapit a kontroval, že něco takového by vůbec nebylo možné třeba v Německu.
Poslední věc, nad kterou bych se tady chtěl zastavit, je Rychetského vyjádření k celé "kauze Brožová". Nechci se teď vracet k jádru toho problému, který jsme tady již diskutovali, spíše mě zarazilo Rychetské vyjádření že
Ještě méně moudré mi ale připadá, že to Rychetský veřejně říká - což ale jen potvrzuje můj názor na to, že si nekdy příliš neuvědomuje rozdíl mezi politikem a soudcem.
Další zajímavým (a bohužel charakteristickým) bodem jsou Rychteského odvolávky na něco, co je v soudnictví běžné ve Francii, kupříkladu přímá cesta z parlamentu do taláru ústavního soudce. Charakteristická říkám proto, že podobně francouzským příkladem argumentoval i prof. Pavlíček v případě vztahu prezidenta a soudnictví ve Francii. Vřele bych doporučoval každému, kdo by chtěl v českém kontextu argumentovat příkladem Francie, aby si přečetl Merrymanovu "Francouzskou úchylku" (dostupná i v češtině), která ukazuje, jak v mnoha případech srovnání s Francií co se týče jejího soudnictví, kulhají. Konkrétně v kontextu prezidentských pravomocí napsali skvělý článek Markéta Štěrbová a Jan Malíř, kde se právě srovnáním s Francií zabývají ("Nad asymetrií jednoho ustanovení Ústavy aneb má čl. 62 písm. f) ve spojení s čl. 63 odst. 3 Ústavy svůj raison ďetre?", Právní rozhledy č. 12/2006). Tady se ale Tomáš Němeček nenechal lapit a kontroval, že něco takového by vůbec nebylo možné třeba v Německu.
Poslední věc, nad kterou bych se tady chtěl zastavit, je Rychetského vyjádření k celé "kauze Brožová". Nechci se teď vracet k jádru toho problému, který jsme tady již diskutovali, spíše mě zarazilo Rychetské vyjádření že
"Od obou stran sporu bylo nešťastné, že ho musel rozhodnout Ústavní soud. Asi
není znám případ, že by byl v nějaké jiné zemi tímto způsobem odvolán předseda
Nejvyššího soudu. Ale také není známo, že by se předseda Nejvyššího soudu s
hlavou státu soudil.V civilizovaných zemích se takové věci dělají způsobem
přijatelným pro všechny účastníky."
Zajímalo by mě, kdo jiný než Ústavní soud by takový spor měl řešit? Zarážející je hlavně Rychetského věta, že "Pak to musí řešit Ústavní soud, který se dostává do velmi zpolitizované pozice, jaká mu nesluší." Nevím. Ústavní soud který nerozhoduje politické otázky? Znáte nějaký takový?
21 komentářů:
Přidám ještě jeden obvzláště "zvláštní výrok". Přijde mi hodně nestandardní následující kritérium pro kvalifikaci na předsedu soudu (tím spíš jakéhokoliv z nejvyšších soudů v zemi):
"Je to třeba vynikající soudce, ale neosvědčil se jako ten, kdo má za 70 milionů postavit novou budovu - neumí to."
Nespadá to snad do pravomoce ekonomicko-správního odboru? Nebo se má stát předsedou jen bývalý politik, který dokáže ze svých bývalých kolegů dostat víc peněz? Tím nepopírám, že manažerské schopnosti jsou důležité (NSS v tomto případě opravdu vychází ze srovnání nejlépe).
Stejně tak otevřené přiznání, že soudce (nota bene předseda) ÚS přišel na ÚS s určitou agendou je hodně sporná ("U majetkových nároků před únorem 1948 jsem skutečně měl pocit, že je to jedno z mých poslání, kvůli němuž sem přicházím").
Jinak Conseil Constitutionel opravdu není ten pravý příklad - vykonává pouze abstraktní přezkum norem (navíc před promulgací) a vůbec nemá pravomoc rozhodovat o individuálních ústavních stížnostech. Jedná se tak v podstatě o 3. komoru parlamentu, a tudíž ani tolik nevadí, že tam sedí politici.
Jo, vidíte, to jsem měl ve svém příspěvku určitě vypíchnout taky (myslím teď tu Rychetského agendu). Je to další paradox: na jednu stranu popírá, že by Ústavní soud měl být aktérem politických konfliktů a na stranu druhou nepokrytě řekně, že na soud přišel s politickým záměrem. Pamatuji se, jak jsme tu měli soudce Breyera z Nejvyššího soudu Spojených států a jak vyprávěl o tom, jak náročná jsou senátní slyšení před jmenováním kandidáta na post soudce. Mimo jiné také proto, že senátoři musí být přesvědčeni, že kandidát nemá žádnou agendu (docela zajímavě se o tom píše zde - v diskusi o jmenování soudce Rehnquista a jeho kolegyně Sandry Day O'Connorové).
Při vší úctě k J.K. si myslím, že je slovům předsedy Ústavního soudu Rychetského přiznáván jiný význam, než jak byly míněny. Neznám samozřejmě detailně pozadí jmenování ústavních soudců, ale myslím si, že je legitimní, když prezident republiky konzultuje s předsedou Ústavního soudu osobnosti případných kandidátů na ústavní soudce. Nemyslím si, že „přesvědčil jsem“ v tomto kontextu znamenalo víc než konzultaci. Tím vlastně reaguji i na druhou kritiku v postu v tom smyslu, že exekutiva by si neměla od judikativy mluvit do toho, koho nanominuje do takovýchto soudních funkcí. Pokud se vše odehrává v rámci konzultací, nevidím v tom problém. Ústavní pojistkou je, teoreticky, jak v našem případě, tak v případě USA, horní komora parlamentu.
Příklad s Rooseveltem krásně dokumentuje, jak je klíčová osobnost ústavních soudců a jejich pohledu na právo a politiku, a ukazuje roli, kterou prezident a jeho smýšlení o podobě ústavního soudu v nominačním procesu sehrává, ale tím samozřejmě neříkám žádnou novinku. Osobně se mi v této souvislosti líbil přístup Ruth Ginsburg při jejích slyšeních v Senátu amerického Kongresu, kde v naprosté většině věcí odmítala odpovídat na konkrétní dotazy typu jejího postoje ke sporným otázkám jako např. aborcí (v USA mnohem klíčovější otázka než kde jinde), atd., a nedala tak možnost vážně spekulovat o tom, co její nominace z hlediska konkrétních kauz přinese. O jejích odborných kvalitách nikdo nepochyboval a její způsob odpovídání v Senátu byl akceptován.
Já si především myslím, že ta slova vůbec neměla být vyslovena. Asi nikdo z nás není schopen určit, do jaké míry ovlivnil Rychtetský nominace kandidátů na post ústavního soudce. Že ale takhle otevřeně mluví o lobbování prezidenta (což z jeho slov prostě vyplývá - jde mi teď o to, co a jak řekl, ne o to, co jeho slova měla skutečně znamenat), je podle mě chyba. Vytváří to představu, že vlastně prezident něco jen tak neformálně s předsedou Ústravního soudu konzultuje, tu se od něj nechá přesvědčit... a co by se nenechal někdy přesvědčit i pan předseda, ne? V tom je to nebezpečí (a taky špatný signál pro politicko-právní kulturu v České republice).
Zdá se mi totiž, že Rychetský bere svoje působení na Ústavním soudu jako jenom jednu další politickou funkci (přes všechny ty paradoxy) a že nemá moc smyslu pro vytváření obrazu Ústavního soudu jako nezávislého a nestranného strážce ústavnosti.
Milý Honzo, musím s Tebou v tomto obdobně jako Míla nesouhlasit. To, že prezident konzultuje s předsedou ÚS soudce, považuji za zcela standardní (a potěšilo mne, že to prezident v tomto případě udělal). Podotýkám, že v článcích, které jsme na toto téma s Janem Kyselou psali, jsme prezidenta kritizovali, že je solista a nekonzultuje vůbec nic.
Francouzská Ústavní rada a Merrymanova kritika francouzského stylu spolu vůbec nesouvisí, navíc Merryman ani nekritizuje Francii jako takovou. Politici na Ústavním soudě podle mne sedět mohou, nesmí být jich ale mnoho. I v Německu jeden ministr na SÚS sedí (nebo donedávna seděl). Zcela politický soud jako ve Francii ale ve střední a východní Evropě dobře nefunguje, což ukazuje příklad Rumunska. K tomu naštěstí u nás nedošlo. Nicméně určité naředění sféry politiky, právní akademie a justice může být pro soud prospěšné.
A s poslední výtkou také nesouhlasím: je prostě pravda, že v normální zemi by se takový spor (předseda NS kontra prezident) k soudu prostě nedostal, protože by došlo k dohodě mezi prezidentem a předsedou soudu. Je smutné, že český příklad je v Evropě asi precedentem. Souhlasím nicméně, že v okamžiku, kdy k dohodě nedošlo, je soudní vyústění sporu nezbytné.
Ještě jedna poznámka: politické otázky podle své oficiální doktríny nerozhoduje NS USA (viz political question doctrine).
Ad Zdeněk:
"To, že prezident konzultuje s předsedou ÚS soudce, považuji za zcela standardní (a potěšilo mne, že to prezident v tomto případě udělal)". No nevím: představit si Bushe, jak se domlouvá se Scaliou na tom, koho tak asi jmenovat na Nejvyšší soud je poněkud zvláštní, ne? Mě tedy naopak přijde taková konzultace velmi nestandardní. To, že kritizujete prezidenta za to, že je sólista (s čímž souhlasím), ještě neznamená, že je třeba také schvalovat, že konzultuje s předsedou soudu. Ale uznávám - kromě těch Spojených států nemám po ruce jiný příklad, kde by to bylo také neobvyklé - což ovšem neznamená, že ty příklady neexistují. Měl bys nějaký příklad, kde tedy prezident (pokud má jmenovací pravomoc) konzultuje stávající soudce, abys mohl říci, že je to standardní?
K Merrymanovi: tady si asi nerozumíme. Já vím moc dobře, že Merryman ve své "Francouzské úchylce" francouzský styl nekritizuje. On však velmi dobře vysvětluje, proč je francouzský model soudnictví zcela neobvyklý a proč s sebou přináší spoustu skrytých vlastností (např. to, jak soudci "obcházejí" zákaz vlastní normotvorby), které nelze jen tak někam přenést bez znalosti kontextu. Z Merrymana se dá podle mého názoru celkem dobře vyčíst, proč lze s Francií komparovat tyto věci pouze velice obezřetně.
K "political question doctrine"... No, to je z tvé strany trochu formalistický výpad. Co je PQ a co ne, si přece určuje sám NS. A existence téhle doktríny snad nevylučuje, že NS rozhoduje o kontroverzních a zpolitizovaných otázkách, jako je rasová segregace nebo otázka potratů.
Konečně trochu nechápu, jak můžeš s mojí poslední výtkou nesouhlasit a pak říci, že když se ale ten spor vyhrotí tak, jako u nás, že o něm musí rozhodovat ÚS. To je přece přesně to, co říkám já. Nikde snad nepíšu, že bych považoval za bůhvíjak šťastné, že se prezident chová dosti necivilizovaným způsobem až ho musí justice klepnout přes prstíky (navzdory jeho několika čestným právnickým doktorátům:-)
Ještě mě napadlo: možná ještě lepší vystvětlení toho, že francouzské soudnictví pracuje ve zcela jiném institucionálním kontextu, přináší Mitchel Lasser (vím, mluví o Cour de Cassation, tedy civilní větvi soudnictví, ale myslím že dobře ukazuje, jak je třeba při jakémkoliv srovnání znát také celý kontext - ne tedy tvrdit: ve Francii je předsedou soudcovské rady prezident, tak proč by u nás nemohl prezident odvolávat předsedy soudů - tak jako to dělá prof. Pavlíček, který pochybuji, že kdy něco o francouzském soudnictví přečetl i kdyby to bylo v češtině, natož ve francouzštině nebo angličtině).
1) Takže: diskuse prezidenta s předsedou soudu je standardní např. v USA: viz Abraham, Judicial Process, 7 th Ed., str. 31 (zvyšující se vliv v posledních letech, ale je to pozorovatelné již od 20. let 20. století, ne-li dříve). Stejně tak myslím Havel konzultoval všechny své nominace koncem 90. let a na počátku 21. století s předsedou ÚS. Nemám citaci, vím z doslechu. Takže tento Honzův argument je skutečně mimo mísu. Navíc aspoň mě se to jeví jako přirozené a od prezidenta slušné (mimochodem, dovedeš si představit prezidenta Klause k něčemu, co on nechce? Já tedy ne).
Podotýkám, že Scalia pokud vím není předseda NS USA, s Robertsem by taková diskuse byla opět přirozená.
K nutnosti soudního procesu v kauze Brožová: to co říkáš nyní Ty, ale přece říká i Rychetský, pokud čtu dobře tu citaci. Pokud ho krizituješ v hlavním blogu, logicky předpokládám, že si tedy myslíš, že takový soudní spor je dobrý nebo jinak pro naší demokracii prospěšný. Obávám se, že souhlasím s PR, že pro naši demokracii prospěšný nebyl, byť tady vinu dávám nikoliv Ivě Brožové, ale Klausovi, který evidentně k žádné dohodě náchylný nebyl, resp. se o ní nepokusil.
Pokud PR říká: "Od obou stran sporu bylo nešťastné, že ho musel rozhodnout Ústavní soud.", tak to znamená, že je zřejmě chybou i Brožové, že se situace tak vyhrotila. No nevím, zdali je chybou trvat na určitých principech a zda tedy tahle Rychetského věta neznamená, že podle něj bylo chybou, že se obrátila na ÚS.
Za to uvedení na pravou míru co se týče konzultací prezidenta a předsedy Ústavního soudu děkuji: však jsem taky ve svém postu i komentářích psal, že v tomhle ohledu nemám udělaný žádný výzkum a že budu vděčný za názor poučenějších kolegů. Budu tedy muset poopravit svoji intuici vnímání toho, co je akceptovatelné. (Scaliu jsem tam psal proto, že v době, kdy byl jmenován Roberts, byl Rehnquist po smrti - popř. právě umíral na těžkou rakovinu - a já byl líný dohledávat, kdo byl nejstarším soudcem na NS, který převzal dočasně řízení soudu).
Ještě k té Francii (abych dovysvětlil, proč jsem na srovnání s touhle zemí trochu ciprlich): Němeček se PR zeptal: "Je Francie následováníhodný vzor?! a PR odpověděl: "Osobně si myslím, že je to dobrý vzor." Což podle mě dokládá jeho ignoranci (ať už vědomou nebo nevědomou) těch systémových vlastností francouzského institucionálního systému, které jsou prostě nepřenositelné (které ale nejsou vidět na povrchu).
Omlouvám se za tuhle odbočku, ale leží mi v hlavě už dlouho, tak jsem zvědavý, co vy na to.
Výrok Rychetského, s jakým že posláním to přišel na ÚS, je pěkný příspěvek do mozaiky. Myslím (i když ústavnímu právu moc nerozumím), že jen potvrzuje, že ve věci restituční tečky (Kinský) si ÚS nejprve vytyčil, kam chce dojít, a pak tam pomocí svého odůvodnění vítězoslavně došel. A bylo mu jedno:
(i) že vykládá restituční zákony jako vyvlastňující (resp. zbavující vlastnictví ochrany; ústavní konformita?);
(ii) že nerozlišuje mezi ztrátou vlastnictví a držby a mezi převedením vlastnického práva a jeho uplatněním; a
(iii) že právní věta (!) č. 2 jeho rozsudku (učinili jsme objev: vlastnická žaloba toho, kdo ztratil vlastnictví, nemůže být úspěšná) je jednoduše pitomá (nebo mi taková aspoň připadá, omlouvám se).
Není možné -- milí přítomní právní historici -- spíše říci, že Kinský ztratil vlastnické právo např. podle Ústavy z r. 1960? Zámek v osobním vlastnictví? Zrušilo socialistické právo pojem vlastnictví, jak jej chápeme my? Vyvlastnilo tak předmět vlastnictví v původním významu?
Možná mě napadla hloupost, ale zvědavost mi nedala.
Myslím si, že Jan Petrov se dotkl (narozdíl od JK) něčeho, s čím se mohu ztotožnit. To stanovisko je skutečně slabé, a nedostatečně proargumentované. Odlišuji dvě věci: podle mne Kinský skutečně na vrácení těch věcí nárok neměl, což je věc jedna, a právní podoba stanoviska, což je věc zcela jiná. S ohledem na nedostatek prostoru ovšem píši jen své závěry, aniž je tu mohu odůvodnit.
Vracím se k JK: Výrok "Od obou stran sporu bylo nešťastné, že ho musel rozhodnout Ústavní soud" je zcela na místě.Za prvé si nedovedu představit jakéhokoliv předsedu Ústavního soudu, který v novinovém rozhovoru kritizuje hlavu státu (takže to nutno brát i jako větu diplomatickou), za druhé představa, že jedna strana to stoprocentně zavinila a druhá strana je stoprocentně nevinná, se mi jeví naivní. Věc bylo nutno řešit kompromisem, a pokud se tomu tak nestalo, vinu nesou obě strany.
Stejně tak chápu obavy předsedy ÚS před politizací rozhodovací činnosti soudu (s ohledem na kauzy, které tam chodí): ingerence justice do oblasti, kterou jeden americký článek nazývá trefně "pure politics", je prostě nedobrá, a v dlouhodobém vývoji oslabuje liberální demokracii. Existují prostě oblasti, které musí rozhodovat voliči (event. jimi zvolení politici), nikoliv justice. Podívejme se na celou odpověď: "Když jsem byl ve vládě, měli jsme s prezidentem Havlem nejednou velké a zásadní spory o různá jmenování a nejmenování. Ale nikdy se nedostaly do novin.
Řadu měsíců nám třeba odmítal jmenovat jakéhokoli velvyslance kdekoli na světě, dokud jsme jistého člověka nenavrhli jako ambasadora ve Washingtonu. Vždycky jsme si nakonec sedli a dohodli jsme se. Na dění v Praze mě mrzí úplná ztráta kultury, mizí dohoda mezi vrcholnými ústavními orgány.
Pak to musí řešit Ústavní soud, který se dostává do velmi zpolitizované pozice, jaká mu nesluší." S touto odpovědí se ztotožňuji do posledního písmenka (a naopak JK ji dezinterpretuje).
Ad Jenda Petrov:
Ta právní věta II. vypadá tak pitomě pouze ve formě, jak ji citujete Vy. Nejdůležitější je tam údaj "před 25. 2. 1948".
Ať už s nálezem a odůvodněním souhlasíte nebo ne, tak musíte uznat, že ta právní věta neříká
"vlastnická žaloba toho, kdo ztratil vlastnictví, nemůže být úspěšná", nýbrž "je rozdíl, kdy ho ztratil".
Takže i vlastnická žaloba toho, kdo "ztratil vlastnictví", jak píšete, může být úspěšná.
Omlouvám se, pokud Vám tento komentář připadá jízlivý (nemyslím ho tak; vím, že každý se někdy splete), ale skutečně si myslíte, že nevlastník může (oprávněně) uspět s vlastnickou žalobou?
Takhle - v tom stanovisku se mluví o žalobě na určení vlastnictví (tak předpokládám, že jste myslel vlastnickou žalobou tuhle).
Výrok v této věci je deklaratorní. Potud chápu, že pokud někdo uspěje s touto žalobou, musí být už před ním vlastníkem, protože samotné rozhodnutí tento stav nezaloží, nýbrž osvědčí.
Pokud ale byla v době od roku 1948 podle tehdejších pokřivených pravidel věc zabavena, nepředpokládám, že by podle tehdejšího právního řádu byl vlastníkem. Tuto situaci řeší restituční zákony (o úpravě vlastnických práv k půdě, o zmírnění některých majetkových křivd atd.)
Ta nešťastná právní věta potom říká: "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy."
Pokud by ve vztahu k určitému majetku neexistovala "restituční cesta" a k jeho zabavení by došlo po 25.2.1948, tak by podáním žaloby nebyl obcházen smysl restitučních zákonů.
To je však jedna otázka. Z hlediska lhůt k ochraně práva by už v současné době taková žaloba úspěšná být neměla.
Tato moje věta - "Takže i vlastnická žaloba toho, kdo "ztratil vlastnictví", jak píšete, může být úspěšná," měla vyjádřit, že v situacích na začátku 90. let by taková žaloba mohla být úspěšná, pokud by se týkala protiprávního zásahu z doby před rokem 89 (přičemž podle tehdejšího práva vlastnické právo žalobce neexistovalo).
To je pouze můj názor a možná je pitomý.
...a možná je hloupá tato odpověď:
Neznám judikaturu ÚS a zkouším použít logiku a obsah zavedených pojmů, takže riskuju skok mimo žíněnku.
Myslím, že je třeba rozlišovat:
a) Toho, kdo byl vyvlastněn a není vlastník, tedy nemůže uspět se žalobou na určení vlastnictví. Stát z něj podle restitučních zákonů vlastníka opět učiní převodem vlastnictví.
b) Toho, kdo sice ztratil držbu, je ale vlastník, a tedy může uspět se žalobou na určení vlastnictví/reivindikací.
Vaše věta: "v situacích na začátku 90. let by taková žaloba mohla být úspěšná, pokud by se týkala protiprávního zásahu z doby před rokem 1989 (přičemž podle tehdejšího práva vlastnické právo žalobce neexistovalo)."
("Podle tehdejšího práva" nejspíš znamená předlistopadového.)
Znamená to, že r. 1989/1990 dříve neexistující vlastnické právo automaticky "obživlo"? Jak jinak by bylo možné uspět se žalobou na určení vlastnictví? Přijetím restitučních zákonů zase -- u některých osob -- "umřelo"? Vyvlastnění bez náhrady?
Souhlasim s Jendou Petrovem. Mam velke problemy s koncepci, podle niz restitucni zakony funguji zaroven jako definitivni zakotveni expropriace ci konfiskace, pokud neprobehla radnou cestou. Podle mne tady Ustavni soud jednak spatne zachazi s principem lex specialis derogat generali (ten je pouzitelny jen na pripad normativniho konfliktu, ale mezi obecnou urcovaci zalobou a restitucnim zakonem zadny normativni konflikt neni, maximalne konflikt axiologicky, a to je jeste pochybne), jednak zcela zbytecne strhava okamzik definitivniho vyvlastneni az do 90. let, coz Ceskou republiku nebezpecne priblizuje ratione temporis Evropske umluvy.
Podle mne stanovisko bylo zbytecne, protoze celou vec byla s to vyresit judikatura obecnych soudu.
PS: K Ladovi V.: ctete-li stanovisko pozorne, zjistite, ze se jeho principy tykaji tez situace mezi lety 1948 az 1989. Zaloby na urceni vlastnictvi jsou tak nepripustne procelou tu dobu, coz je dalsi pochybna vec.
Je pravda, že jsem to stanovisko četl už před delší dobou a teď jsem si jenom přečetl přesné znění té tučně vytištěné části:).
K Jendovi Petrovovi. Váš poslední odstavec mi dává smysl. To by byl velmi nepříjemný rozpor a tenhle důsledek jsem si v rychlosti neuvědomil (pěkně se to hodí k jednomu z novějších příspěvku o Balkinovi).
Jinak by asi skutečně záleželo na tom, zda by soud posoudil situaci jako ztrátu vlastnictví či pouze držby.
Ke Zdeňku Kühnovi. Jaké by tedy bylo podle Vás koncepčně lepší řešení?
K Ladovi: nechat to na judikature obecnych soudu. Podle mne do toho nemusel Ustavni soud vstupovat, protoze mezitim jiz Nejvyssi soud judikaturu sjednotil. Navic tady to stanovisko bylo do znacne miry zbytecne, tady totiz nebyl zadny konflikt s predchozi judikaturou (viz disent E. Wagnerove, ktera to tam rozebira).
Okomentovat