Jaký je váš volební PIN?
Ústavní právo bývá obvykle prvním, jehož se dotkne zásah jakékoli revoluce; s jedinou výjimkou, a tou je revoluce vědeckotechnická (či jak se jí nyní říká). Pokrok se nicméně nedá zastavit (omlouvám se za svou zvrhlou zálibu ve floskulích), takže i pevnost ústavních aktů v podobě slavnostních přísah, dokumentů na ručně dělaném papíře a poctivě zapečetěných uren obalených razítky a podpisy už je řádně ohrožována, přičemž nejaktuálnější útok probíhá právě nyní v oblasti Pobaltí. Jak se totiž dozvídáme z médií, v Estonsku právě probíhají první celostátní parlamentní volby, v nichž je možno hlasovat i elektronicky, pomocí přiložení čipu skrytého v občanském průkazu ke čtečce připojené na internet (viz např. http://svet.ihned.cz/c4-10030280-20529140-003200_d-estonci-jako-prvni-na-svete-voli-poslance-pres-internet). Novináři už nás tak zásobují fotografiemi Estonců hlasujících v čele s premiérem Andrusem Ansipem z pohodlí svých křesílek, veřejných knihoven a lze jistě očekávat i nějakou tu nakamuflovanou fotku voliče s notebookem v sauně vybavené Wi-Fi, a futurologové mající zálibu v ústavním právu se mohou lehkým perem pustit do úvah, co z těchto obrázků plyne. Odpověď, která se mi nabízí, připomíná spíš dialektický žebřík střídajících se kladů a záporů elektronických voleb:
Je zjevné, že to, co nyní vypadá jako pobaltský experiment, má zaděláno na rozšíření do dalších moderních zemí a časem možná i k nám. Konzervativce na tom snad zamrzí, že by se akt voleb, „svátku demokracie“, měl (byť ještě nadlouho jistě pouze fakultativně) redukovat ze slavnostního společenského rituálu se staletou tradicí na kliknutí myší ve voličově oblíbené teplákovce...
Na druhé straně to jistě znamená, že volby se stanou přístupnými i pro ty, pro které by nyní objektivně či subjektivně přístupné nebyly. Konzervativec by jistě zvolal, že pokud si někdo nedokáže vyšetřit půlhodinu na návštěvu volební místnosti, není výkonu svého volebního práva hoden; liberál – a jen z nechuti k Platónovi odolávám pokušení používat zde formu umělého dialogu – naopak odkáže na příspěvek o přepracovaných právnících odcházejících z práce v době, kdy už členové volebních komisí spokojeně spí v domovech pro seniory a na studentských kolejích.
Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky. Z toho důvodu nepředpokládám, že by se takové úvahy objevily u nás již v tomto volebním období, protože – a jedná se pouze o mou ničím nepodloženou intuici – by pro takový návrh bylo na základě krátkodobé úvahy o výhodnosti asi sto poslanců a proti němu zhruba stejně.
Zajímavější než ty krátkodobé jsou ovšem dlouhodobé dopady tohoto prvního estonského celostátního krůčku po vratkém optickém vlákně, tedy budoucí naplnění vize e-governmentu, respektive její přenesení z úrovně dnešních elektronických formulářů žádostí o sociální dávky k přímému vlivu e-občanů na běh věcí veřejných.
A právě tady, u vize možné budoucí demokracie postavené na elektronických referendech a politice určované den po dni na základě hlasování všech, kdo se právě k této otázce vyjádřit chtějí, moje žonglování s klady a zápory končí. Na jednu stranu se tak totiž otvírá cesta k znovuobnovení ideálů úplné přímé demokracie, na druhé straně ale také k úplnému naplnění pochyb o vhodnosti takové cesty, které na některých odstrašujících příkladech krátkozrakosti plebiscitního rozhodování a manipulovatelnosti voličů uvádí například Fareed Zakaria ve své už dnes kultovní práci (F. Zakaria, Budoucnost svobody, Academia, 2004). Estonské elektronické volby jsou tak určitě vykročením do budoucnosti, je ovšem otázkou, jestli je to právě ta „budoucnost svobody“, kterou bychom si měli přát...
Je zjevné, že to, co nyní vypadá jako pobaltský experiment, má zaděláno na rozšíření do dalších moderních zemí a časem možná i k nám. Konzervativce na tom snad zamrzí, že by se akt voleb, „svátku demokracie“, měl (byť ještě nadlouho jistě pouze fakultativně) redukovat ze slavnostního společenského rituálu se staletou tradicí na kliknutí myší ve voličově oblíbené teplákovce...
Na druhé straně to jistě znamená, že volby se stanou přístupnými i pro ty, pro které by nyní objektivně či subjektivně přístupné nebyly. Konzervativec by jistě zvolal, že pokud si někdo nedokáže vyšetřit půlhodinu na návštěvu volební místnosti, není výkonu svého volebního práva hoden; liberál – a jen z nechuti k Platónovi odolávám pokušení používat zde formu umělého dialogu – naopak odkáže na příspěvek o přepracovaných právnících odcházejících z práce v době, kdy už členové volebních komisí spokojeně spí v domovech pro seniory a na studentských kolejích.
Právě vřazení této specifické skupiny, pro niž má vliv na věci veřejné cenu menší než půlhodina času, nicméně snad větší než dvě minuty trvající otevření dalšího okna internetového prohlížeče, bude představovat asi nejodhadnutelnější změnu; a nepochybuji, že pokud by se o podobné změně začalo uvažovat u nás, první reakcí politických stran bude nechat si zjistit velikost a stranické preference této skupinky. Z toho důvodu nepředpokládám, že by se takové úvahy objevily u nás již v tomto volebním období, protože – a jedná se pouze o mou ničím nepodloženou intuici – by pro takový návrh bylo na základě krátkodobé úvahy o výhodnosti asi sto poslanců a proti němu zhruba stejně.
Zajímavější než ty krátkodobé jsou ovšem dlouhodobé dopady tohoto prvního estonského celostátního krůčku po vratkém optickém vlákně, tedy budoucí naplnění vize e-governmentu, respektive její přenesení z úrovně dnešních elektronických formulářů žádostí o sociální dávky k přímému vlivu e-občanů na běh věcí veřejných.
A právě tady, u vize možné budoucí demokracie postavené na elektronických referendech a politice určované den po dni na základě hlasování všech, kdo se právě k této otázce vyjádřit chtějí, moje žonglování s klady a zápory končí. Na jednu stranu se tak totiž otvírá cesta k znovuobnovení ideálů úplné přímé demokracie, na druhé straně ale také k úplnému naplnění pochyb o vhodnosti takové cesty, které na některých odstrašujících příkladech krátkozrakosti plebiscitního rozhodování a manipulovatelnosti voličů uvádí například Fareed Zakaria ve své už dnes kultovní práci (F. Zakaria, Budoucnost svobody, Academia, 2004). Estonské elektronické volby jsou tak určitě vykročením do budoucnosti, je ovšem otázkou, jestli je to právě ta „budoucnost svobody“, kterou bychom si měli přát...
4 komentáře:
Z toho posunu k přímé demokracii by určitě měli radost zástupci critical legal studies (i když kdo to vlastně je). Existuje však určitá skupina lidí, kteří volby ignorují programově (a dobře jim tak).
Co se týče voleb, tak bych podobný postup přivítal i u nás, přičemž nám může Estonsko posloužit jako pokusný králík. Obecně jsem ale k plebiscitům a podobným demokratickým plebiscitům odměřený, a to právě z důvodů, které zmiňuje Zakaria.
Stačí zavítat na libovolnou anonymní e-diskusi. Pokud by u nás vládla přímá e-demokracie, tak už by většina zástupců menšin ležela v masových hrobech.
Estonsko je zemí, ze které bychom si v řadě ohledů mohli a měli vzít příklad. V případě elektronického hlasování ale ne.
Jedním z důležitých principů voleb je tajnost hlasování. Náš volební zákon to sice dneska bere především jako tajnost před volební komisí, ale ve skutečnosti má jít o tajnost před všemi. Volební komise neumožní hlasovat nikomu, kdo se předtím neodebere za plentu a tam ve skrytu přede všemi nevloží lístek do úřední obálky. Za 1. republiky navíc komise zkontrolovala, zda má před vstupem za plentu kompletní sadu lístu, aby se tam mohl rozhodnout opravdu svobodně. Dnes už to bohužel zákon neřeší.
Proč mají být volby tajné? Aby byly svobodné! Pokud se volič nemůže spolehnout, že se nikdo nedozví, jak volil, rozhodně to na něj má vliv. A nepředstavujme si to jen v kontextu 40 let komunismu. Vliv mohou mít i kamarádi, rodina, zkrátka komunita, ve které volič žije. Abych "zapadl", přijmu společný vzorec volebního chování, přestože bych jinak třeba hlasoval jinak.
Pokud se volební akt přesune do "nekontrolovaného prostředí" (řečeno terminologii Benátské komise), není možné garantovat jeho tajnost. A tedy ani svobodu. To platí obecně i třeba o korespondenčním hlasování. V případě e-votingu je to však o to horší, že je vázán na - dosud stále - omezené zdroje. Např. v rodině bývá jen jeden počítač, který má obvykle někdo "pod kontrolou": buď proto, že ho koupil, anebo zkrátka jen proto, že mu rozumí o něco víc než ostatní. Lze si dobře představit, že až přijde na hlasování, bude se volit společně. Ostatní jím pak mohou být více či méně ovlivněni. Trochu to připomíná stařičkou praxi, kdy o hlasování všech lidí na statku rozhodoval hospodář. Teď to bude "hospodář počítače" :-).
Samozřejmě nechci naznačovat, že není správné, pokud se ve společnosti diskutuje o volebních preferencí nebo pokud se třeba v rámci rodiny jednotliví členové před volbami ovlivňují. Jen houšť! Samotný volební akt by však měl probíhat tak, aby se každý mohl rozhodnout sám za sebe a zcela svobodně. Pilotní projekty e-votingu, které probíhaly ve Spojeném království, naznačily, že tam k podobnému "rodinnému hlasování" mohlo docházet.
Celá věc má kromě toho ještě jeden aspekt, a to je riziko "nakupování hlasů". Všimněte si, že už dnes určité snahy existují - loterie před volbami v Mostu či slevy, které v obchodech dostávali lidé s nepoužitými lístky KSČM a ČSSD. Problém je ale v tom, že díky tajnosti voleb neexistuje možnost jednoznačně prokázat, že jsem pro určitou stranu (ne)hlasoval. E-voting tohle změní: pošli přímo přede mnou hlas pro XYZ a já Ti dám to a to.
Obecně jsem veliký fanda technologického pokroku a dlouhou dobu jsem si myslel, že e-voting je skvělý nápad. Ale když si to člověk víc promyslí, přijde na to, že to má řadu problémů. A opuštění staletých rituálů je ten nejmenší z nich. :-)
Vaše obavy z ovplyvnenia hlasovania "hospodarom pocitaca" su zaujimave, ide hlavne o sociologicku uvahu. Pride mi to podobne ako namietky ktore mohli mat odporcovia hlasovacieho prava zien pred jeho zavedenim - ved zena vtedy predsa podliehala svojmu muzovi, tak aka sloboda hlasovania? Podla mna je toto oblast v ktorej, ak dojde k rozsireniu e-volieb, bude musiet prebehnut rovnaka emancipacia ako prebehla u zien po zavedeni volebneho prava - dnes uz im u nas muzi urcite az tak do hlasovania nekecaju, aj ked pripady sa urcite najdu. Tych par rokov ovplyvneneho hlasovania je ale podla mna urcite vyvazenych pozitivami vseobecneho hlasovacieho prava. Aj v tomto pripade moze byt podla mna prijatelnych par rokov hlasovania ovplyvneneho "hospodarom pocitaca" ak sa tym zvysi pocet skutocne hlasujucich vo volbach. Tak ako funguju predvolebne kampane v realnom svete, budu fungovat po novom vo virtualnom svete. Podla mna vsak nie je dovod k e-hlasovaniu nepristupit. Ved uvidime ako to dopadne v tom E-stonsku.
Někde jsem slyšel, že v Estonsku mohl volič během celého průběhu voleb (víkendu) svůj hlas kdykoliv změnit. Platná byla poslední volba. Člověk tedy mohl být (z různých důvodů) donucen volit nesvobodně, ale později to mohl (tajně někde v knihovně) změnit.
Okomentovat