Polská krev v emigraci

Jeden polský kolega nám nedávno na konferenci v Bruselu vyprávěl vtip: jaký je rozdíl mezi Polskem za Druhé světová války a dnes? Za války byla vláda v Londýně a národ v Polsku, dnes je vláda v Polsku a národ v Londýně.

Tento vtip mi vytanul na mysli několikrát minulý týden, který byl nazval jako celek týdnem polským. Zahájila ho beseda s editorem Gazety Wyborcze, Adamem Michnikem. Ten měl při své návštěvě Evropského univerzitního institutu seminář na téma „Nový populismus v Evropě“. Při jeho barvitém líčení nedávných událostí v polském Sejmu (modlení se za déšť v kapli Parlamentu či návrh usnesení, že jediným králem a vládcem Polska je Ježíš Kristus) spolu s popisem ekonomické situace, efektu „Rádia Maria“ a celkovým ovzduším v polské společnosti pak člověk chápe, proč mladí Poláci hlasují nohama (Podle odhadů polské vlády, které A. Michnik citoval, opustilo po přistoupení Polska k EU zemi přibližně 1, 5 milionů Poláků, především mladších a kvalifikovanějších lidí. Značná část z nich šla do Velké Británie a Irska).

Druhým setkáním byl profesor Zenon Bankowski. Diskuse s ním v rámci semináře „Legal Pluralism“ nad jeho teoriemi byla hodně mimo pozitivistický hlavní proud; profesor Bankowski je dnes již spíše etik a filosof než právník. Jeho teorie empatického práva a životu v právu a skrze právo jsou velice zajímavým osvěžením – poprvé jsem v odborném právním textu četl o potřebě lásky a víry, dokonce vášně (bibliografie pro zájemce zde, doporučuji hlavně knihu Living Lawfully: Love in Law and Law in Love (Kluwer Academic Publishers, 2001) či články 'Law Love and Computers' (1996) Edinburgh Law Review Vol. 1 (1), pp.25-42 a 'Law, Love and Legality' (2001) International Journal of the Semiotics of Law 14: 199-213).

Polská „invaze“ na Institut však pokračuje: za 14 dní je to beseda s polským soudcem při ESLP Lechem Garlickim, na Institut přichází na 8 měsíců jako research fellow profesor Marek Safjan, bývalý předseda polského Ústavního tribunálu. Důležitým faktorem je především neúnavná aktivita místního profesora W. Sadurského, který je emigrant polského původu (a který také bloguje – viz zde). Nejpodstatnější je ale přítomnost polských studentů: polská vláda financuje ročně více jak 12 míst pro polské studenty na Institutu, což z nich myslím dělá po Němcích a Francouzích již dnes třetí největší národnostní skupinu na Institutu (celkem okolo 50 studentů). Tento velkorysý přístup polské vlády k financování vlastních studentů na EUI koresponduje s jejím obecněji dravějším přístupem k prosazování vlastních lidí do mezinárodních/evropských institucí apod. Ve střednědobé perspektivě to pak znamená, že Polsko bude mít značné množství mezinárodně vzdělaných a uznávaných lidí, kteří se budou schopni pohybovat po Evropě.

Mám trochu problém sloučit výše naznačené, do značné míry protichůdné proudy. Na jednu stranu z Polska mladá inteligence „utíká“, na druhou stranu ale polská vláda do svých mladých lidí investuje značné prostředky. Vysvětlením je možná Michnikova (s ohledem na jeho obecně negativního hodnocení všeho polského vcelku překvapivě) optimistická prognóza: v „emigrační“ vlně po roce 2004 se nejedná, na rozdíl od četných polských emigračních vln v minulosti (na toto téma další vtip: jaké je druhé největší polské město?), o emigraci trvalou. Jestliže se tato prognóza potvrdí a mladí Poláci se skutečně budou vracet se svými Florentskými, Oxbridgskými či Americkými diplomy zpět do Polska, pak se můžeme těšit na další znatelný nárůst vlivy a významu Polska a Poláků v celoevropském měřítku.

A co český Hobitín?