06 února 2007

Elektronický přednašeč a hranice poznání práva

V návaznosti na meditace nad legislativními smrštěmi (tady, tu a tuna) ještě několik dalších, volně neprovázaných poznámek. V debatách na téma nemožnosti obsáhnout psané právo a jeho zbytečné nadprodukce občas zaznívají i hlasy historizující, pracovně je nazývejme hlasy právně-romantické. Částečně žertem, částečně vážně pak připomínají historický institut přednašeče práva jako přirozený limit normativní nadprodukce.

Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.

K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.

I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?

Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?

Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.

3 komentáře:

Jiri Kindl řekl(a)...

Fakt zajimave pocteni ... s ASPI se mi jednou stalo neco podobneho, ale chytli jsme to (uz nevim, ceho se to tykalo, ale v ASPI chybela carka a v normalni papirove sbirce byla, pricemz to celkem menilo smysl - myslim, ze slo o rozdil mezi ostrou a neostrou disjunkci ;o)). Jinak to same plati i o jinych mediich, ktere jsou v praxi pouzivany vice nez psane sbirky - ted mam na mysli Sagit UZ anebo Beckovo TZ. I tam se sem tam na nejakou chybku narazi a kdo to ma furt kontrolovat?

Jeste mne napada zajimavy priklad. § 11 ZOHS obsahuje v soucasne dobe dva odstavce 2. - proste se to v PSP zapomnelo precislovat. At je to jakkoliv divne ASPI to respektuje, nektere publikace take. Napr. ale www.sbirka.cz to proste precisluje. UOHS si to myslim pro ucely sveho rozhodnuti take precislovava. Proste takovy pekny kocourkov ;o))

A jeste jedna myslenka. K tem anglosaskym zemim, myslim, ze Gardner nam tam zminoval, ze vetsina case reports jsou soukrome, pritom u soudu plati policy, ze k nereportovanym pripadum se moc neprihlizi (zduvodneni: aby je strany nezahltili odkazy na pripady, ktere se objevuji jen ve WestLaw a nikde jinde). Pritom rozhodnuti, co reportovat cini prislusne osoby (vetsinou barristeri) vypracovavajici ty reporty. Ono na tom asi zas az tak moc nezalezi, protoze rozhodnuti vyssich soudu jsou tak jak tak reportovana v podstate vsechna a to i v "neutralnich" sbirkach soudu, ktere drive nebyly, ale presto ...

Jiri Kindl řekl(a)...

A jeste k tomu prednaseci. Myslim, ze kdyby mel cist treba nejake predpisy z oblasti telekomunikaci ci elektroenergetiky, bylo by to hodne zajimave ;o))))

A u tech elektronickych sbirek bychom nemeli zapomenout na Eurlex/CELEX - bez nej, jako kdyby evropske pravo nebylo ...

Michal Bobek řekl(a)...

Jirkou zminovane omezeny "dovolenych" citaci pripadu me taky vzdycky fascinovalo (jedna se o Practice Direction (Citation of Authorities) [2001] 1 WLR 1001). V praxi to znamena, ze editori soukromych pravnich sbirek maji v podstate "legislativni" postaveni - rozhodnuji o tom, co se do sbirek dostane a co "smi" byt citovano.

Realita prirozene neni tak vyhrocena a do sbirek se dostane vsechno podstatne, ale ten privatni aspekt je pro nasince s kontinentalni (etatickou) vizi vylucnosti prava zajimavy.

Kdyby nekoho zajimaly sirsi uvahy na tema publicita legislativy, tak na toto tema vychazi clanky v Jurisprudenci 1 a 2/2007, ktere jsou ke stazeni zde (http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/publicita.pdf). Publicitou a publikaci judikatury se zabyva "Judikatura a pravni argumentace", kapitola III.2. (http://www.eui.eu/Personal/Researchers/mbobek/docs/judikatura.pdf)