Jiří Novák: Resuscitatio blogus aneb jak si na Tinderu vybrat patnáctku

Letí to. Rok se s rokem sešel, pár vln pandemie přešlo, a ač se to nezdá, už je zase čas na nový blogpost. Nevkusně šokující (či šokovaně nevkusný) nadpis dává tušit, že to bude to pravé.

S železnou pravidelností se do kanceláří Pražského hradu a myslí idealistických právníků vkrádá otázka, jakou osobu vybrat na pozice 15 ústavních soudců. Je jistě jen náhodou, že i známý psychiatr Chocholoušek vnímal problémy na svém oddělení s periodicitou deseti let. Nevím, zda na Hradě mají něco jako juristický Tinder, mezi jehož povrchními profily plnými selfíček v upnutých talárech s vyšpulenými komentáři, lacinými životními bonmoty a provařeným, morální integritu předstírajícím heslem No OMS (No One Mandate Stand) vybírají svou ideální patnáctku. Bojím se ale, že je to méně zábavné. 

Čas mnoha výběrů se opět blíží. Po další dekádě soukromých úvah, veřejných projevů a objektivních mediálních zpráv (zde např. Petr Dimun, který neřeší drby) je možná namístě sdílet mezi čtenáři tohoto blogu vzájemnou chaotickou změť otázek a úvah, na které by měl výběrčí soudců myslet. 

Prvotní problém představuje již otázka, podle které budeme kandidáty filtrovat, neboť se zdá, že její formulace v sobě už nese mnohé z odpovědi. Je to druhově stejný problém jako při hledání na seznamkách. Kdo je tu nejkrásnější? Nejvtipnější? Nejbohatší? Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší? Kritéria výběru ústavních soudců by však asi měla být vždy trochu jiná (možná s výjimkou poslední – známé otázky Johanna Strausse). Na co se ale budeme ptát? Co by měl mít „sexy“ kandidát na ústavního soudce na juristickém Tinderovém profilu, aby si srdce Hradu, senátu i širší veřejnosti poskočilo?

Tuto mou úvahu vyvolaly zejména reakce na volání po tom, aby na Ústavní soud bylo dosazeno více žen (myšleno ovšem na pozici soudkyň). Kromě již zparodovaného protiargumentu „prostě to tak vyšlo“ se zřejmě jako nejčastější reakce objevuje atraktivně znějící argument, že ústavními soudci se mají stát jen ti nejlepší - bez ohledu na pohlaví, víru, rasu, očkování a mediální schopnosti – a prostě žádná „nejlepší“ žena není vidět. Je to velmi lákavá představa. Každých deset let prezident republiky vybere 15 největších generačních talentů, které pak senát ideálně aklamací odsouhlasí a lid je doprovodí slavnostním vlakem z Prahy na Joštovu (přes funkční brněnské vlakové nádraží - tady se už ale nechávám unést). Byl by to sen žít v zemi, kde jsou ústavními strážci jen ti nejlepší. Jenomže člověka muže napadnout otázka - nejlepší v čem? Uplatňuji-li meritokratický argument, měl bych mít nějakou možnost poměřování.

Jako první asi člověka napadne, že by vybíraná osoba měla být nejlepší v té práci. Soudce ÚS slibuje: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně." Článek 87 Ústavy mu pak vymezuje pravomoci, skrze něž svůj slib může naplňovat. Cílem by tedy asi mělo být nalezení těch patnácti, kteří budou tuto práci dělat nejlépe. Tak to bychom měli, to nebylo tak těžké! Teď už jen stačí vyřešit marginální otázky, co to znamená a jak to poznáme.

Funkce ústavního soudce je dosti specifická a nenapadá mě moc pozic, které by se dali chápat jako dobrá přípravka. Snad s výjimkou asistentů na ÚS, což je v mých očích jistě princip hodný podpory (ostatně dost soudců bylo předtím asistenty – Eliška Wagnerová, Josef Fiala, Jan Filip, Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček). Schopnost být dobrým „obecným soudcem“ (ať už to znamená cokoliv) naráží na (deklarovaný) odlišný referenční rámec rozhodování a jiné principy vedení řízení. Co ví takový soudce o legislativě, má-li ji hodnotit? Schopnost zvládnout rozhádanou jednačku je asi dobrá, ale pokud mě paměť neklame, měl Ústavní soud poslední jednání ve věci ústavních stížností (jeho hlavní agendy) na jaře 2014. Sám si netroufám zabrušovat do vod konstitucionálně zaměřených advokátů – můj dojem je toliko ten, že jejich specializace bývá úzká (tu zdravotnické právo, onde práva cizinců, zde zase trestní obhájce). Ombudsman je samozřejmě skvělá příprava, protože respekt k lidským právům je jeho doména. Ačkoliv bychom ombudsmany v talárech na Joštově jistě všichni rádi viděli, problém je jejich nízký počet. Odsuneme-li praktický prvek činnosti ústavního soudce, můžeme se aspoň zaměřit na hledání teoretických talentů. To jsou ale všechno akademici nebo mediální komentátoři, a tedy jde o dost malý rybníček vhodných kandidátů. Uplatňování meritokratického principu (ve vztahu k obsahu práce) se tedy nezdá být ideální cestou.

Jako nepřímého důkazů se dovolávám i historie. Byl v ní dominantně uplatňován "meritokratický" princip? Obávám se, že nikoliv. Protože si zároveň nemyslím, že by minulí či současní soudci neměli na svých židlích sedět, padá tím pro mě spíše opodstatněnost tohoto principu. Vezmu to jen stručně a ilustračně (omlouvám se za nezdvořilá opomenutí).

I přes vysoké renomé tzv. Havlova soudu se mi nezdá, že by většina kandidátů byla před nástupem na svou pozici velmi zkušenými ústavními teoretiky a/nebo praktiky v oblasti lidských práv (obojí částečně vylučoval předchozí režim). Jako výjimky mě napadají profesoři Klokočka (teoretické zázemí) a Čermák (ten dokonce i režimem omezené praktické). Přesto se většina tehdejších soudců (a zejména soud jako celek!) po poskytnuté důvěře vyprofilovala jako spolehliví ochránci ústavnosti (včetně tří ochránkyň). Podobně na tom byl i Klausův Ústavní soud (s dokonce pěti ochránkyněmi). V něm si dovolím mezi „zkušenáře“ zařadit dr. Muchu a dr. Wagnerovou, které však ještě jmenoval Havel. Specifickou skupinou jsou samozřejmě soudci opakující mandát, kteří prostě potřebné zkušenosti mají z podstaty věci. Posuzuji-li současný Ústavní soud, lze za ústavně „předpřipravené“ považovat doc. Šimíčka nebo prof. Sládečka (byť spíše v tzv. státním právu) a zahrnout lze i ex dr. Šimáčkovou (záměrně nebudu hodnotit mého spiso/chlebodárce prof. Filipa – učiňte tak dle gusta v komentářích). Za renomé ostatních soudců byly i oficiálně vydávány spíše jiné oblasti, odvětví a schopnosti. Drtivá většina tří generací soudců tak aspoň ve svých oficiálních životopisech nemá žádnou významnou předchozí profesní náklonnost k ochraně lidských práv, jež tvoří dominantní agendu Ústavního soudu. Přesto byli vybráni, veřejností přijati a soudí třicet let (tu více, tu méně) dobře.

Proč tedy byli vybráni? V čem byli oni osobně „nejlepší“? A jde vůbec o jejich osobní profil? Zvláštním naplněním meritokratického principu může být „kolektivní meritokracie“ – soudci se stávají „nejlepšími“ až dohromady (o špatných vztazích na „druhém“ Ústavním soudu se mluví poměrně otevřeně) a úkolem prezidenta a senátu je poskládat nejlepší puzzle. Ostatně tak byl vlastně výběr některých často v minulosti prezentován – někteří byli/jsou předními odborníky v trestním právu, někteří v občanském, jiní v procesním apod. I tato logika podle mě předpokládá, že menšina odborníků dokáže přinést na plénum svůj úzký (neústavněprávní) náhled, jehož validita napomůže k nalezení nejlepšího řešení. Podobně se hovoří o nutnosti upéct po vzoru pejska a kočičky na soudu dort z různých právnických profesí. Není to pak ale tentýž argument, pro který volají různé skupiny po kandidatuře žen, tělesně postižených, nebo třeba Romů?

Mou úvahu o meritokracii uzavírám tím, že bychom nutně neměli hledat specialistu na tu práci či na ústavní teorii (takových kandidátů je málo a historie ukazuje, že je nepotřebujeme). Jaké vlastnosti či schopnosti (poučeni minulostí) tedy hledáme? A poznáme podle jejich spojení ty „nejlepší“? Dovolím si jich pár (možná i trochu provokativních) nadhodit k zamyšlení:

• Elitnost (toto slovo používám v duchu nenalezené „citace“ J. Přibáně, že elitou je ten, kdo dobro elitně vykonává, nikoliv ten, kdo o dobru elitně přemýšlí nebo přednáší).
• Pracovitost (mám tezi, že ani odborná veřejnost nemá moc přehled o kvantitě práce, kterou má soudce de lege vykonávat)
• Společenská viditelnost/komunikace s veřejností
• Vliv v akademii (podle teze, že úspěch/přežití v akademickém mlýnku odděluje určitý typ odolných zrn od plev)
• Potvrzená morální integrita
• Nadšení pro kompromisy
• Pokora
• Empatie 

Na další návrhy se těším v diskuzi.

Na úplný závěr bych si dovolil stručně zpochybnit jakoukoliv verzi meritokratického principu. Kandidáti na ústavní soudce se v mých očích z nejrůznější důvodů dělí na „excellent“ – bez jakýchkoliv nedostatků (takových je nemnoho), „good enough“ a „not good enough“ (případně ještě „horrible“, kterých je snad rovněž nemnoho). Rozřazení do těchto kategorií přitom neprobíhá jen podle vlastností daného kandidáta, ale (zdánlivě nespravedlivě) i podle aktuální politicko-justiční situace. Justice should not only be done but should be seen to be done. Tento princip je podle mého názoru důležitější než to, že nějakého (třeba i excelentního) kandidáta (např. blízkého kamaráda prezidenta) „potrestáme“ neudělením taláru. Vzhledem k všeobecnému nedostatku excelentních kandidátů není rovněž namístě shazovat ideu většinového „good enough“ soudu, zvláště může-li přitom naplnit jiný užitečný princip, jako je třeba reprezentace nedostatečně zastoupené společenské skupiny. V okolních státech vidíme, že mít pouze „obyčejné“ kandidáty může být vlastně požehnáním.