Ombudsmanské déjà vu

Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech volit veřejného ochránce práv (ombudsmana). Podle zákona o veřejném ochránci práv se musí volba nového ochránce uskutečnit do 8. července, kdy uplyne 60 dnů od uvolnění funkce, k čemuž došlo 9. května úmrtím Otakara Motejla. Dvě kandidátky na funkci ombudsmanky vzešly ze Senátu – současná předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová a bývalá Motejlova zástupkyně Anna Šabatová, dva kandidáty navrhl prezident republiky – aktivistu Johna Boka a bývalou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou.



Zvolení Ivy Brožové, jakkoli by ji jinak bylo možno považovat za kvalifikovanou kandidátku, však brání závažná právní překážka. Právě s ohledem na osobu Ivy Brožové, respektovanou osobnost v čele Nejvyššího soudu, která pro nezávislost soudní moci učinila mnoho, se mi na tuto skutečnost neupozorňuje lehce, ale zákon v tomto případě hovoří zcela jasně. V případě jejího zvolení by nastala právně neřešitelná situace: Iva Brožová by nemohla složit do 10 dnů po zvolení slib, jak vyžaduje zákon, a nemohla by se stát ombudsmankou. Pokud by se přesto funkce ujala, byla by výrazně poškozena prestiž úřadu ombudsmana, důvěra v novou Poslaneckou sněmovnu a konečně i dobrá pověst pretendentky na tuto funkci. Újmu by zaznamenala i důvěra v Nejvyšší soud. Jak jinak hodnotit situaci, kdy by zákonodárný sbor zvolil ochráncem práv nynější předsedkyni Nejvyššího soudu v rozporu s právem, v rozporu se zákonem?

Předsedkyně Nejvyššího soudu je totiž v prvé řadě soudkyní. Může sice obratem odstoupit z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, soudkyní však i nadále zůstává. Funkce soudce se lze vzdát jenom písemným oznámením prezidentu republiky a v takovém případě funkce soudce podle zákona o soudech a soudcích zanikne až po uplynutí dalších tří kalendářních měsíců (§ 95 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud by se Iva Brožová funkce soudkyně vzdala v červenci, byla by pro funkci ombudsmana volná až 1. listopadu 2010. Má-li Poslanecká sněmovna nového ochránce zvolit do 8. července, jak zákon předepisuje, je předsedkyně Nejvyššího soudu nevolitelná, neboť funkce se musí ujmout složením slibu do 10 dnů ode dne zvolení, jinak se na ni podle zákona hledí, jakoby nebyla zvolena (§ 4 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv). Pokud by přesto v rozporu se zákonem složila slib, na druhý den by její funkce ochránce stejně zanikla [§ 6 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv]. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv je totiž funkce ochránce a soudce neslučitelná (stejně tak § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a je to tak dobře. Vedle toho hrozí též použití cest soudních. Neúspěšní kandidáti by se například mohli bránit argumentací zmatečnou volbou, jíž se účastnil nevolitelný kandidát, a porušením práva na rovný přístup k veřejným a voleným funkcím za podmínek stanovených zákonem. Ani Kancelář veřejného ochránce práv, ani Poslanecká sněmovna, ani Iva Brožová jistě nemají na takových sporech zájem. Přitom Iva Brožová v médiích nepřímo vyloučila, že by se již funkce soudkyně před více než třemi měsíci vzdala, a těžko si také lze představit, že by se funkce soudkyně (a předsedkyně Nejvyššího soudu) vzdala ještě před volbou a vystavila se riziku nezvolení.

Sama předsedkyně Nejvyššího soudu na problém své nevolitelnosti v deníku Právo 23. 6. (zpráva s titulkem „Brožová: Favoritkou na ombudsmana je Kovářová“) reagovala tak, že by musela být ministryní spravedlnosti dočasně zproštěna výkonu funkce soudce. „Ale v tomto bych byla závislá na tom, jestli to výkonná moc učiní a výkonu funkce mě dočasně zprostí do doby, než uplyne ta tříměsíční lhůta,“ přiblížila Iva Brožová. Ministryně spravedlnosti v demisi Daniela Kovářová sice projevila v tomto směru ochotu („Pokud by si to ona sama přála, tak bych s tím žádný problém neměla“), toto řešení však použít nelze. Pomineme-li již sám o sobě bolestný fakt, že předsedkyně Nejvyššího soudu by se dobrovolně vydala do rukou exekutivy a cosi by, nedůstojně v podřízeném postavení, žádala od ministra spravedlnosti, je tato cesta podle zákona o soudech a soudcích vyloučena. Zákon totiž neumožňuje zproštění samotné funkce soudce, ale jen dočasné zproštění výkonu funkce soudce, a navíc jen z důvodů vyjmenovaných zákonem (§ 99 zákona o soudech a soudcích). Ty jsou taxativní a nelze je rozšiřovat, protože jejich smyslem je chránit nezávislost soudů a soudců; jak se ukazuje, i proti nim samotným. Mezi zákonnými důvody dočasného zproštění výkonu funkce soudce je jmenování k Ústavnímu soudu, mezinárodnímu soudu či pedagogická a odborná činnost pro Justiční akademii nebo ministerstvo, tedy situace, které lze považovat za pokračování, resp. vyvrcholení kariéry soudce a které nejsou se soudcovským posláním v rozporu. Osoba dočasně zproštěná výkonu funkce soudce je totiž i nadále soudcem. Žádný ze zákonem uvedených důvodů proto nelze použít k hladkému přesunu ze soudcovské funkce na pozici státního úředníka, byť by šlo o pozici prestižní a spojenou se jménem Otakara Motejla, jakou je úřad veřejného ochránce práv.

Vyloučena je výkladová alternativa, podle níž by funkce soudce složením slibu ochránce zanikla automaticky ex lege. Má-li funkce soudce zaniknout v důsledku nějaké právní skutečnosti, musí být tento následek výslovně zákonem nebo ještě lépe ústavním zákonem předvídán. Funkce soudce je totiž funkcí ústavní. Její zánik nemůže být předmětem interpretace nebo úvah na základě analogie. Příkladem může být čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. f) Ústavy, které říkají, že mandát poslance nebo senátora zanikne dnem, kdy se ujme funkce prezidenta republiky nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance a senátora. Opačně to ale v žádném případě neplatí. Taxativní důvody zániku funkce soudce stanoví § 94 zákona o soudech a soudcích a žádný z nich nepočítá s tím, že by soudci funkce zanikla automaticky proto, že vykonává inkompatibilní funkci jinou. Taková situace je postižitelná toliko cestou kárné odpovědnosti. Podobnou úpravu, pokud jde o ústavní soudce, obsahuje § 143 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud jde o inkompatibilitu funkce soudce a veřejného ochránce práv, výslovná právní úprava v § 6 zákona o veřejném ochránci práv nestanoví nic o zániku funkce soudce, ale právě naopak, v souladu s ústavním významem obou konkurujících si funkcí jednoznačně preferuje zachování funkce soudce a stanoví zánik funkce ochránce. Vyšší prostě bere. Následná případná kárná odpovědnost soudce za to, že svým angažmá v jiné veřejné funkci zaviněně porušil svou povinnost nevykonávat vedle funkce soudce žádnou jinou funkci ve veřejné správě (§ 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tím pochopitelně není dotčena.

Neobstojí ani snaha problém překlenout „ústavněkonformním“ výkladem – prý by mohlo jít o diskriminaci kteréhokoliv soudce, včetně předsedy Nejvyššího soudu, v právu na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (srov. čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zaprvé ještě nejsme tak daleko a nikdo (ani Poslanecká sněmovna, ani ministr spravedlnosti, ani předseda Nejvyššího soudu či kterýkoliv jiný soudce) si nemůže tuto otázku posoudit sám a rozhodnout, že platný zákon se na něj nevztahuje, byť by byl stokrát přesvědčen o tom, že není v souladu s ústavou. Tuto kompetenci stále má jen a jen Ústavní soud sám. Zadruhé, ono tříměsíční omezení soudců lze považovat za zcela přiměřené a v souladu s principy ústavy. Jeho ústavně souladný smysl vidím jednak ve snaze zajistit kontinuitu práce soudce a hladké předání jeho agendy s ohledem na ochranu práv účastníků jím řešených soudních věcí, jednak v omezení příležitosti soudců koketovat se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci. Nic totiž není zadarmo. Nutno si uvědomit, že již sama kandidatura na exekutivní, legislativní či jinou státně mocenskou funkci může ohrožovat soudcovskou nezávislost a to, jak je veřejností vnímána. Má-li soudce politické či jiné ambice, musí se nejprve funkce soudce vzdát. Krátká, tříměsíční přechodná doba je z tohoto pohledu snadno ústavněprávně akceptovatelná. Ostatně, připodobnit ji lze vzdáleně konkurenčním doložkám známým z pracovního práva v soukromém sektoru. Zatřetí, ústavněkonformní výklad je nepoužitelný v případě, kdy zákon obsahuje zcela jasná a jednoznačná ustanovení. Taková ustanovení, jsou-li skutečně v rozporu s ústavou, lze jenom derogovat. Jejich zcela opačný, smysl a účel popírající výklad není výkladem ústavněkonformním, nýbrž svévolným.

Last but not least, celé je to situace déjà vue. V roce 2000 Senát navrhl Poslanecké sněmovně na funkci zástupce veřejného ochránce práv soudce Jiřího Vyvadila. Proti tomu se důrazně ohradil tehdejší poslanec Miloslav Výborný, dnes soudce Ústavního soudu, který před volbou v plénu sněmovny 12. prosince 2000 prohlásil: „ ... nerozumím tomu, jak může Senát Parlamentu České republiky navrhnout Poslanecké sněmovně nevolitelného kandidáta. Nevolitelného kandidáta pana doktora Jiřího Vyvadila. A nemyslím nevolitelnost ve smyslu politickém, ale ve smyslu ryze právním. ... Podle mých informací je bývalý senátor a předseda ústavně právního výboru Senátu pan doktor Jiří Vyvadil soudcem. Z toho vyplývá, že podle ... zákona o veřejném ochránci práv nemůže být současně soudcem a současně také zástupcem veřejného ochránce práv. Ony funkce jsou totiž ze zákona neslučitelné. Pravdou je, že se soudce doktor Jiří Vyvadil v případě svého zvolení může vzdát funkce soudce, na to má právo. Ale v tom případě podle zákona o soudech a soudcích jeho funkce soudce zanikne až po třech měsících, nikoliv dříve. Jakékoliv urychlení zde je nepřípustné a zákon je v tomto případě zcela přesný. ... Přitom podle zákona o veřejném ochránci práv musí zvolený zástupce veřejného ochránce práv složit slib do deseti dnů od zvolení, jinak jeho funkce zanikne. Z toho je snadno dovoditelné, což všichni chápeme, že nám Senát opravdu navrhl nevolitelného kandidáta, protože kdyby byl pan doktor Jiří Vyvadil zvolen zástupcem veřejného ochránce práv a i se vzdal [funkce] soudce, nemůže složit slib, nemůže se oním zástupcem stát, a je proto nevolitelný. Nechápu postup Senátu v této věci.“ (viz zde). Poslanecká sněmovna sice i o tomto kandidátu tehdy hlasovala, ale naštěstí dostal jen jeden hlas (viz zde; lze se domnívat, že i díky intervenci poslance Miloslava Výborného), takže žádný právní problém nevznikl a zástupcem Otakara Motejla se tehdy řádnou procedurou, ve druhém kole volby provedeném 25. ledna 2001, stala Anna Šabatová. Dnes však toto riziko znovu hrozí a Senát opět, neponaučen, navrhl Poslanecké sněmovně právně nevolitelnou kandidátku. Sluší se dodat, že ne všichni senátoři: senátorka Jiřina Rippelová na problém právní nevolitelnosti Ivy Brožové velmi slušně a taktně upozornila (stenozáznam z 23. června zde, na str. 40), nepochybně se stejně hlubokými rozpaky, jaké prožívám nyní já.

Jak jsem v úvodu předeslal, právě s ohledem na osobu Ivy Brožové se mi nepsal tento rozbor lehce. Jsem však přesvědčen, že přizpůsobovat právo a jeho výklad sympatiím vůči osobě, která požívá obecné úcty, je ve skutečnosti cestou do pekel, byť dlážděnou dobrými úmysly. To platí zejména o kandidátech na úřad ombudsmana, který je životně závislý na neformální autoritě jeho nositele. Obávám se, že jakékoliv pochybnosti nebo dokonce spory o legalitu volby nástupce Otakara Motejla by zanechaly obtížně odstranitelnou skvrnu nejen na jeho odkazu. Snížily by také důvěru, jíž tato instituce díky historicky prvnímu ochránci práv zatím stále požívá a která je klíčová pro obecnou přijatelnost a prosaditelnost závěrů, k nimž při svých šetřeních v kanceláři ombudsmana dospívají. Přiživily by hloupé řeči o úřadu ombudsmana jako o trafice. Nakonec by na tom nejvíc prodělali ti, kvůli nimž byla tato instituce zřízena, tj. ti všichni, kteří se do Brna na Údolní 39 utíkají s prosbou o pomoc a o ochranu.

Tento příspěvek vyšel ve zkrácené podobě v dnešních Lidových novinách. Titulek je redakční z Lidových novin.

Celý příspěvek

Arbitráž jako symbol hranic práva a jeho proměny

Nejprve bych chtěl poděkovat za pozvání a možnost přispívat na tuto nástěnku. Ve svém prvním příspěvku bych se rád věnoval problematice arbitráží, které v mém nazírání na právo z mírného odstupu plní roli indikátoru jeho proměny. Vedle rozhodčích doložek, investičních smluv a následků, které vyvolávají, to jsou samozřejmě i jiné právní jevy, nicméně právě arbitráže mají kouzlo názornosti tak potřebné pro každé zobecnění.

Již v minulosti se na této nástěnce jeden její stálý přispěvatel vyjadřoval k otázce arbitráží založených mezinárodními smlouvami o ochraně investic. V tomto textu se autor věnoval problematice arbitráží ve vztazích mezi investorem a státem, kdežto nyní bych chtěl upozornit na opačný pól spektra mnoha podob arbitráže; k těm investičním arbitrážím se ovšem nakonec dostanu také.

Princip arbitráže v soukromém sporu je jednoduchý. Strany si dohodnou, že jejich spor řeší zvolený rozhodce (nebo rozhodci) a jejich rozhodnutí je pak pro strany závazné a z hlediska státu i vykonatelné. České právo obecně připouští arbitrabilitu velmi široce, tedy všude tam, kde je možné uzavřít ve sporu smír. Tato definice (prozatím) opomíjí zvláštní normy, které ji oproti tomuto obecnému pravidlu omezují. Na první pohled se zdá být rozhodčí řízení, ke kterému uzavření rozhodčí doložky vede, neškodnou, ba dokonce prospěšnou věcí. Na druhý pohled tomu tak není. Uzavírání rozhodčích doložek se stalo obvyklou praxí mnoha dodavatelů ve spotřebitelských vztazích, ve kterých spotřebitelé neuzavírají rozhodčí doložky zcela vědomě, obvykle prostřednictvím formulářových smluv. Rozhodčí doložka je pak mnohdy jen součástí obchodních podmínek.

Mnohého samozřejmě napadne, že každý by si měl dát majzla na to, co podepisuje (vigalintibus iura), nicméně každá právní zásada má své omezení, co do míry své použitelnosti s ohledem na účel, pro který byla definována a obecně akceptována. S mírou stále zvyšující se judicializace společnosti a nepřehlednosti sociálních, ekonomických (a i právních) vztahů je schopnost průměrného adresáta ekonomické nabídky vyhodnotit takové riziko téměř nulové. Institut práva, jehož původním smyslem bylo zjednodušení rutinní litigační praxe mezi podnikateli (obchodníky), se tak stává masově používaným nástrojem v oblasti, kde mu typově jedna ze stran sporu v podstatě nerozumí. Zatímco redukce procesních záruk a možností a s tím související míry spravedlnosti konečného rozhodnutí je v podnikatelské sféře s ohledem na statistické zprůměrování výsledků v podstatě akceptovatelná, tak v oblasti jiných společenských vztahů může mít redukce spravedlivého procesu zcela jiné důsledky.

Společensky velmi významnou sférou ekonomických vztahů, poslední dobou zvlášť, jsou nejrůznější finanční služby, a to počínaje leasingovými službami a konče obvyklými úvěry nebo podpůrnými finančními službami (prodej na splátky apod.). Problém zadlužení a jeho smysluplné struktury je problém, který se významně týká podstatné části společnosti, a s ohledem na množství nařízených exekucí lze předpokládat, že mnozí z těch, kterých se týká, jej nezvládají ke své spokojenosti. V oblasti ekonomicky slabších rodin a jednotlivců je zadlužení běžným jevem. Z praxe, kdy jsem se podílel na činnosti jedné nevládní organizace, která se těmto lidem snaží pomoci, jsem zaznamenal, že naprostou většinu zadlužených „obsluhují“ nebankovní subjekty s velmi invenčně a dravě pojatými obchodními podmínkami, jejichž cílem je v podstatě výroba trvale udržitelného dluhu, který generuje stálý zisk. Takové hmotněprávní ujednání, které se svou povahou blíží lichvě, by snad před většinou obecných soudů neobstálo, nicméně tento technický problém elegantně řeší rozhodčí doložka, která je nenápadnou a povinnou náležitostí takové smlouvy. Rozhodcem, který rozhoduje obvykle pouze na základě písemných podkladů, je pak někdo, koho fakticky vybírá zmíněná finanční instituce, popřípadě tento výběr předem definuje (rozuměj: její/ho jméno je třeba natištěno ve smlouvě nebo v obchodních podmínkách). O faktické nestrannosti takového rozhodování si nedělám žádné iluze. Tato divoká arbitráž samozřejmě nemá nic společného se stálými rozhodčími soudy založenými zákonem, které se sociologicky podobají spíše soudům obecným.

Takové rozhodování v „ad hoc“ arbitrážích nebere v úvahu hranice dobrých mravů a z práva, které je v takovém procesu nalézáno, se stává osnova pravidel zcela zbavená hodnot, na kterých je právo, tak jak o něm sní většina populace, vystavěno. Stát, který by měl plnit roli hodnotově orientovaného arbitra (soudce), takto de facto na tuto roli abdikuje a ponechává si pouze roli vykonavatele, kterou bezmyšlenkovitě naplní při výkonu rozhodnutí. Ze strany českých obecných soudů existují náznaky, že taková praxe není zcela v pořádku např. NS: 32 Cdo 2227/2007). Měl jsem dokonce i to štěstí že jsem viděl (zatím nepravomocný) rozsudek, podle kterého je rozhodčí doložka obecně nepřípustná ve spotřebitelském vztahu. Reakce českých soudů je ovšem spíše váhavá a meritu věci se spíše vyhýbá (např. onen zmíněný rozsudek NS je vskutku spíše náznakem).

Rozvoj divoké arbitráže sebou nese mnohdy i úsměvné snahy napodobovat zdání oficiality v mnoha estetických ohledech. Snaha hrát si na úřad, soud či jinou veřejnou třeba vzdělávací instituci pak mnohdy vede k mnoha dalším pokusům nahrazovat svou činností, alespoň v rovině zdání, to co je vyhrazeno státu. Jeden můj pražský kolega advokát dosahuje v tomto směru výsledky až úchvatné.

Naopak lze dojít k závěru, že stát jako celek není schopen prosazovat právo, tak jak je sám definuje, v relativně podstatném segmentu ekonomických vztahů. Na druhou stranu ovšem pokřivenou podobu deformovaného a samovolně vzniklého zákona džungle v této oblasti sociálních vztahů vykonává. Sociologicky vzato má tento jev podobu ústupu práva v tradičním pojetí z oblastí dotčených chudobou, sociálním vyloučením a sociální marginalizací. Z hlediska adresátů práva v těchto sociálních vrstvách je tento „ústup z pozic“ pak jen sdělením ze strany establishmentu, že právo je pro ně nedostupnou a nesrozumitelnou veličinou, která se značnou měrou podílí na upevnění jejich nevalného sociálního postavení.

Pokud bych se měl vrátit k odkazu na starší příspěvek, který jsem zmínil na počátku, tak ten v podstatě zmiňoval obdobný problém na druhé straně spektra sociálních pozic, konkrétně ve vztazích mezi mezinárodním kapitálem na straně jedné a státem na straně druhé. Stát i v tomto vztahu také ztrácí schopnost prosadit svou suverénní vůli vůči subjektu soukromého práva, který je činný v jeho jurisdikci, a to tentokrát ke své škodě. Symbolicky se tak děje v obdobném procesu arbitráže, která nepřináší spravedlnost v tradičním pojetí práva.

Strukturálně vzato je eroze klasických právních nástrojů dosahování spravedlnosti typická pro krajní a neobvyklé podoby sociální reality (bohatství a chudoba). Eroze konceptu úplnosti práva dokonce deroguje některé ekonomické nástroje sociální soudržnosti. Zadlužení chudších a sociálně vyloučených vrstev vede k tomu, že jakékoliv přerozdělení majetku v jejich prospěch se podílí na zisku těch, vůči kterým se stali obětmi jejich dluhových pasti. Beneficienti těchto vztahů chráněni před jurisdikcí soudů státu rozhodčími doložkami v klientské rovině a investičními smlouvami ve vztahu ke státu, pak mohou se svým kapitálem nakládat tak, že tento postup replikují v jiných zemích, kde je jejich investice chráněna podobnou arbitráží stejně jako v České republice. Tento jev nezná hranice a je do značné míry kulturně univerzální, stejně jako je hodnotově zcela neutrální.

Čím dál tím více se zdá, že klasické a tradiční právo, tak jak je vnímáme, zůstává naopak už jen doménou středních vrstev, kde ještě funguje „postaru“. Je to logické, protože historicky vzato je právě takto postupně redukovaný ideál práva výsledkem osvícenského vzestupu významu středních vrstev a jejich morálky, která vygenerovala právo, tak jak je prvoplánově vnímáme dnes. Dnes jsme naopak svědky opačného jevu, tedy redukce obecného řádu namísto jeho rozmachu a nastupující relativizace univerzální platnosti pravidel. Tento obtížně uchopitelný proces stírání všech hranic dovoleného konání se může pro mnohé zdát intelektuální výzvou (pro ty co se na to cítí). Jeho odvrácenou stranou je pak obtížně vyvratitelná pochybnost nad tím, zda takto nastavené podmínky jsou s to všem zajistit důstojnou existenci a elementární spravedlnost.

Z dlouhodobého hlediska klesá jak tradiční míra sociální kontroly, tak i státem postulované minimum mravnosti, které vtělil do práva. Tento jev ovšem nemá podobu konce civilizace ve vizi absolutní hodnotové entropie. Každý entropický jev ve společnosti sebou přirozeně nese reakci, která zaručuje alespoň náznak cyklického vývoje. Pokud v rozmachu nepředvídatelné arbitráže selhávají národní státy jak na poli vynucení elementárních pravidel uvnitř národní společnosti, tak na poli vlastní sebeobrany, nezbývá než se poohlédnout jinde. Zatím nejpřekvapivější poznatek nad analýzou možných reakcí na tento jev, je poznatek, že nadstátní struktura typu Evropské unie je s to těmto jevům do určité míry čelit a podřizovat je své vůli. To platí jak v oblasti prosazování standardů v oblasti spotřebitelských smluv, tak i v oblasti zahraničních investic, kde představuje aktéra jiného kalibru než národní stát střední velikosti; akceptuji případné poznámky, že jde zatím jen o náznaky, nicméně myslím, že trend tímto směrem určitě existuje.

Paradoxem je, že těžiště této činnosti se neopírá o demokratickou legitimaci či jakkoliv jinak podobně zprostředkovaný obecný či individuální požadavek, ale o meritokratické poznání. Do značné míry je to symptomatické. Poznání, znalost a odbornost jsou dnes veličinami, které mají v postmoderním prostředí větší význam než legitimace skrze demokraticky uplatněné individuální či skupinové požadavky. Historicky vzato, ovšem plní meritokratický postup tytéž funkce, které plnila dříve sociální kontrola sousedů v obci a později její starostenská (politická) struktura legitimovaná demokraticky. Velké kodifikace soukromého práva (ABGB, Code civil) a s nimi související reformy soukromého i státního práva nebyly přijaty demokraticky. Vytvořily nicméně základ pro vznik systémů, které jsme později za demokratické považovali, a tyto kodifikace a osvícenské reformy jsme považovali za součást jejich hodnotové podstaty. Není vyloučeno, že dnes jsme svědky začátku podobného jevu v jiné strukturální podobě. Dnešní eroze práva by tak byla pouze jedním z mnoha jevů strukturální proměny společnosti, přičemž jiné právní jevy postupně budou funkčně nahrazovat a vyplňovat prostor, který přechodně vyplňuje hodnotově neutrální arbitráž.

Otázka správnosti takové předpovědi je do samozřejmě otevřená; možná platí opak a postmoderní entropie má nevratnou povahu. I právník si naštěstí dnes může vybrat podle vkusu mezi koncem dějin a střetem civilizací. Snad to není jeho jediná volba.
Celý příspěvek