Vojtěch Cepl ml.: Dobrý právník, už zase

Jedna z nejurputnějších a možná i nejzajímavějších debat v krátkých dějinách Jiného práva je spjata s Komárkovým článkem. Ještě to pro velký úspěch pokračovalo v několika dalších postech, a také na LEBlogu.

Někdy na počátku devadesátých let jsme stáli téměř v bodě nula; právníci neměli přečasto ani vzdělání, ani morální předpoklady, protože nemalá část z nich se různou měrou zapojila do komunistické státostrany. Radikální řešení „všechny právníky vyházet“ či „právní diskontinuity“ narážely na stejný problém – kde vezmeme právníky nové, a co budeme dělat v mezidobí, bez práva a bez právníků. Takže se nic veleradikálního nekonalo, a zůstaly různé „očišťovací komise“. Ty zase trpěly vlastní neodborností a amatérismem, kdy je prověřovaní právníci často utáhli na vařené nudli, a jindy zase vlastní mravní nedostatečností, to když zkoumali odborníci sice zdatní, leč sami problematičtí. Nebylo snadné rozeznat, jak na tom samo právnictvo vlastně je; chyběli odborníci, kteří by řekli, kdo jsou odborníci; a chyběli slušní právníci, kteří by označili jiné slušné právníky. Celé to připomínalo manévr barona Prášila, který by se měl vytáhnout za vlasy sám z bažiny. Více o tom ostatně kniha, zmíněná jinde.

Nakonec, po mnoha omylech a nedůslednostech, převládl názor, že se to nějak vyřeší samo; dostuduje nová generace, nezatížená minulostí, odbornost se doveze z ciziny, a bude pokoj. Stačí počkat dvacet let. Řešení to zjevně nebylo nijak ideální, ale nikdo nevymyslel lepší. Sám jsem tomu ostatně věřil.

A tak jsme tu; dvacet let právě uplynulo. A těch dvacet let mne a řadu jiných optimistů usvědčuje z omylu. Ukazuje se, že ta samá otázka se vrací, a plní v různých podobách stránky aktuálního tisku. V nové generaci právníků se zjevují jedinci stejně bezskrupulózní, a to na překvapivě vysokých místech. Kde se ti lidé stále berou? Jak to, že nefungují žádné přirozené kontrolní mechanismy?

Myslím, že odpověď tkví možná právě v tom, že převládl názor, že jisté etické minimum není nutnou součástí právníkovy práce. Že pragmatická glosa v nedávné zdejší debatě
může být považována za standardní:
„Nešel jsem na práva, abych se stal morálnějším nebo abych se setkal s morálním výkvětem, to bych si zvolil teologii - a to bůhví jestli vůbec. Šel jsem na školu proto, abych se něco naučil a proto, že to je podmínka výkonu povolání“.

Pokud je podstatou výuky na fakultě pouze naučit studenta čistě jen platný právní řád a jeho aplikaci, pak je naprosto přirozené, že tyto dovednosti může použít pro porušování zákonů či jejich obcházení. Stejně tak, pokud je kvalifikačním předpokladem právníkovy práce diplom, bez ohledu jak ho získal, pak je nasnadě si ho prostě koupit. A ve stejné zarážející logice lze pokračovat ve většině právních profesí; právník potom dělá vlastně pravý opak toho, co by se od něho čekalo. Dokonce tu funguje jistý negativní přirozený výběr; vystudovat podvodem za pár měsíců je rychlejší, než za pět let poctivě, a získat přes známost s pedagogem rovnou nejlepší klienty je snazší, než se k nim dopracovat po letech růstu slávy advokátní kanceláře.

Právo není jen jistý způsob techniky; a různé typy pravidel lidského chování nelze dokonale vyjádřit. Vždy zbývá prostor pro výklad. Nejsou ani ostré hranice práva. Morálka, etika, nejrůznější kodexy, řemeslné standardy, dokonce i sportovní pravidla a kdovíco ještě – to všechno do práva nezadržitelně proniká, a často se mění přímo v zákon, a někdy to zase zákon doplňuje. Bez občasného nahlížení do těchto mimoprávních systémů pravidel a soustavného hledání jejich smyslu se někdy nedá porozumět ani samotnému zákonu. A bez dobré víry a snahy dělat právo poctivě to celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Není nutné být morálním výkvětem, ale je nezbytné nebýt morálním invalidou.

Myslím, že tohle je jedna z nejvážnějších námitek ve prospěch Komárkovy/Kahanovy původní téze, že jisté morální předpoklady jsou u právníka nezbytné, právě na rozdíl od jiných profesí, kde to souvisí s podstatou činnosti méně a nebo vůbec. Právníci – podobně jako učitelé či lékaři – jsou určitý stav; pro společnost nejsou tak zvláštní kvůli nějaké vyšší odbornosti či inteligenci, ale protože nebytnou součástí jejich práce je důvěra v to, že to dělají, jak umí nejlépe. Pokud se tato důvěra začne hroutit, ztrácí funkčnost celá profese. Celý příspěvek

Wergeld III – jak dál?

Miniseriál o § 11 a násl. o.z. a zejména následné debaty zde a tady nastínily některé otázky, které nepokládám za uspokojivě vyřešené ani ze strany oficiální teorie, ani z hlediska navrhovaných změn de lege ferenda.

Na otázku „co to vlastně je, to zadostiučinění a újma“ dochází většinou k přirovnávání k podobným institutům našeho práva (náhradě škody zejména), nebo práva cizího - post Zdeňka Kuhna, a většinou k pokusům vypuštěného džina nacpat zpátky do lahve po vzoru starých zákoníků na způsob ABGB, který praktikoval ochranu osobnosti jen ve velmi úzkém měřítku.
Tento post si nemůže klást za cíl tuto nesnadnou otázku vyřešit; ale troufá si načnout na toto téma debatu, která už dávno zahájena být měla, a vykopnout balon s několika tézemi.

Zmatek v pojmech začal už tím, že komunistický režim sice naprosto odmítal jakékoli „nehmotné“ škody, nicméně tiše kapituloval ve dvou případech typů škody na zdraví - bolestného a ztížení společenského uplatnění. To jsou ve skutečnosti daleko spíše „újmy“ ve smyslu ochrany osobnosti, než pravověrné škody, vyčíslitelné na majetku. Zoufalá snaha „objektivizovat“ výši této uměle vytvořené škody vedla k zavedení bodovacích vyhlášek a zdravotních znalců. Nic proti takové praxi, pokud je chápána jako pomocné vodítko pro soud; znalec – lékař je schopen popsat, jak takové postižení vypadá. Nicméně dnes, kdy se po „vědeckém“ a precizním výpočtu soud „volnou úvahou“ všechno zněkolikanásobí, má celý hon po objektivním výpočtu poněkud absurdní rozměr. Výsledek takto určený se musí zákonitě odchylovat od nějakého judikatorního „průměru“ daleko více, než ochrany osobnosti. Ukázkou toho je slavný případ z Jindřichova Hradce, kde soud přiznal 15 milionů poškozené rodině. Nechci kritizovat částku coby přehnanou, ale jsem si zcela jist, že podobná situace u jiných soudů se musela zákonitě mnohokrát vyskytnout a skončila mnohonásobně nižším výsledkem.

Tato práva, mimochodem, lze odlišit opravdu nesnadno od „práva na tělesnou integritu“, což je výkladový pojem ke „zdraví“, jak ho zná § 11 výslovně; a už vůbec ne od záhadného §444 o.z., který je s „právem na zdraví/integritu“ podle §11 a 13 zcela totožný (nicméně funguje jinak).

Připomenu, že doba minulá je pryč definitivně a návrat je nemožný; naše situace se po druhé světové válce ve světě – a u nás se zpožděním po roce 1990 – drasticky změnila všeobecným rozšířením lidských práv. Už samozřejmě slyším námitku, že takové katalogy lidských práv existovaly již dříve, a dokonce i za komunismu, takže to není nic nového; ostatně §11 o.z. se užívá beze změn od roku 1964. Kardinální změna proti minulému stavu přesto existuje, a spočívá ve třech bodech:

- existují jasné právní následky za porušení těchto práv. §13 o.z. byl „nastaven“ mocným nástrojem – zadostiučiněním v penězích, a stejně tak dostávají podobné „posily“ i další úseky lidských práv, skryté porůznu v právním řádu, totiž třeba § 7 zákoníku práce v souvislosti s nejrůznějšími diskriminacemi, § 40 autorského zákona (k čl. 34 Listiny práv), §44 a násl. obchodního zákoníka (k čl. 26 Listiny) a konečně i celý zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Tento vztah k Listině práv je podstatný; všechna tato ustanovení jsou jakýmisi „prováděcími zákony“ k ústavním zásadám; a celá Listina je vlastně takto „pokryta“ a podpořena.

- existují instituce, ke kterým se může občan obrátit a vymáhat jak dodržení těchto základních práv, tak případně i vymáhat následnou újmu v případě, že následek zásahu napravit nelze. Především se v této roli nabízí Ústavní soud; ale ten má funkci jen jakéhosi „vrcholného dozoru“ – standardní postup je, že práva lze uplatnit přímo u „normálních“ soudů v první instanci. Ústavní soud pak v mnoha nálezech upozorňuje na to, že všechny státní orgány mají především přihlížet k ústavnímu rozměru věci, pokud existuje, a aplikovat přímo a rovnou Ústavu (nebo Listinu práv).

- jsme v Evropské unii, a pod dozorem mocného ESD a ESLP, takže i kdyby ze naše zákonodárství, vláda a justice spikly a pokoušely obnovit původní stav, dlouhodobě je to boj jasně prohraný.

Připomenu, že odlišný stav věcí je jen obtížně srovnatelný s komunistickým pojetím; práva „na papíře“ vyhlížela pro neodborníka napohled stejně, ale soudy a jiné orgány k nim přihlížely pouze nepřímo, výhradně pomocí „prováděcích“ zákonů. Pokud prováděcí zákon neexistoval, právo nešlo vymáhat vůbec. A Ústavní soud rovněž existoval jen na papíře.

Ochrana osobnosti má v tomto systému „prováděcích předpisů“ zvláštní postavení; mocný § 11 vykrývá – díky velmi neurčité, až bezbřehé formulaci - subsidiárně všechna práva z Listiny, na které se nedostalo jinde. S ohledem na porůznu roztroušené rozsudky ESLP (Calvelli a Cigliová proti Itálii, například) nebo ESD si troufám tvrdit, že právo na vymahatelnost základních práv u běžného soudu je evropský princip.

Nelze se tedy domáhat skrze ochranu osobnosti vlastnictví (k čemuž slouží celá řada jiných ustanovení občanského či obchodního zákoníka), nebo autorských práv; ale šlo by se zřejmě domáhat práva na zdravé životní podmínky (čl. 35 Listiny). Všechna „vynechaná“ práva musí mít ono soudní „zastání“ někde jinde, aby je vůbec vynechat šlo.

Téměř stranou nechám stále ještě aktuální problém různých „residuálních“ myšlenek na minulý stav, kdy byly „prováděcí“ zákony vykládány velmi úzce, a vždy jako lex specialis, čímž vlastně nepřímo a nenápadně omezovaly skutečnou účinnost ústavní zásady. Je to asi na samostatný post; zde kráce řeknu, že pokud rozsah a způsob omezení zákonem nenaznačí samotná ústava, pak je takové skryté omezování zákonem protiústavní. To se týká diskutabilního zákona 82/1998 Sb., který klade k náhradě škod některé dodatečné podmínky, čímž se ocitá část poškozených bez náhrady.

Pro tuto úvahu je podstatnější, že podobné instituty vlastně vůbec nejde zákonem zrušit, protože by se mohly podstatným způsobem dotknout reálné vymahatelnosti základních práv. Můžeme je tedy pouze přesouvat v zákoně jinam, či nahrazovat jinými nástroji, a to ještě velmi opatrně. Pokus nacpat institut zadostiučinění v penězích zpět k náhradě škody by podle mne v některých situacích skutečně k omezení základních práv vést mohl. Nejsme totiž vždy schopni s jistotou tvrdit, že vznikla v důsledku zásahu nějaká škoda; přesto došlo k zásahu do základních práv a zákon by to rozhodně neměl nechat bez povšimnutí.

Připomenu totiž znovu, že pokud je škoda úbytek reálného majetku (ekonomicky měřitelný a vyčíslitelný v penězích), pak má ono zadostiučinění v penězích, vyskytující se ve zmíněných zákonech, očividně trochu jiný charakter. Odlišný charakter od normální škody mají ostatně i ty zmiňované punitive damages; podobají se daleko více zadostiučinění v penězích, než škodě - a z toho také plynou záhady s výši zadostiučinění a s „promlčením neurčité pohledávky“, probírané pod prvním dílem seriálu pány Ryškou a Pecinou.

Problém, zda označovat zadostiučinění v penězích jako specifický typ škody (jak to vnímá právo ve většině západních zemích), nebo ponechat pro dvě dost odlišné věci dva odlišné pojmy, vidím jako otázku víceméně slovní a jsem přístupný jakémukoli návrhu; varoval bych ale před tím, aby „přesunutím“ zadostiučinění v penězích ke škodám neztratil tento institut svůj zvláštní charakter a jasný vztah k základním právům, a zejména pak, aby nedošlo k jeho nenápadnému výkladovému omezování (není škoda = není nárok).

Do budoucna vidím tedy dvě cesty; buď se pokusit nacpat všechna tato protiprávní jednání, ať újmy nebo škody, do pojmu „škody“ na konec občanského zákoníku a dát je okresním soudům; a nebo na tento smělý cíl rezignovat, a naopak ponechat zadostiučinění, volné úvahy a vztah k Listině práv jakožto nástroj v čele občanského zákoníku a specializovaným soudům (zřejmě vyššího stupně), a do tohoto vznikajícího systému naopak přidat škody na zdraví, které stejně představují vysoké procento „hard cases“ u okresních soudů. Je celkem zřejmé, že jsem zastáncem druhé cesty, která se mi jeví být progresivnější, pružnější (více spoléhání na judikaturu a méně na podrobnou úpravu) a méně nebezpečná v souvislosti s možnými odchylkami od všeobecného světového trendu stále důkladnější a širší ochrany lidských práv.

Poznamenám ještě, že navrhovaný občanský zákoník tento problém příliš nevyřešil a postupuje poměrně schizofrenním způsobem.

Na jedné straně zavádí prakticky všemocné klausule, podle kterých lze žalovat v rámci ochrany osobnosti opravdu kdeco (§24 v kombinaci s § 14), ovšem ponechal v ochraně osobnosti „tělesnou integritu“ (§ 70 a násl). a „ochranu podoby a jména“, nicméně nijak nerozvedl dva nejčastější typy zásahů do osobnosti – jednak čest a důstojnost, jednak soukromí a rodinný život.
Na straně druhé v §§ 2400 a násl., tedy ustanovení o škodách, mlhavě naznačuje možnost hradit nemajetkovou škodu (§ 2401), konkrétněji pak podle § 2450, a ochrany osobnosti dubluje zcela ust. § 2453, v § 2454 ponechává původní systém bolestného a ZSU zcela beze změn.

Celý příspěvek

Wergeld II: Kolik stojí lidský život?

Jak už jsem se zmínil v debatě pod postem Maricy Pirošíkové, Nejvyšší soud mne rozhodnutím 30 Cdo 1088/2005 přinutil „uklidit“ si všechny zatím vydané rozsudky, abych doložil závěr, že v případech prokázaného neoprávněného zásahu na ochranu osobnosti jsem vždycky přiznal alespoň nějaké zadostiučinění v penězích a nikdy ho nezamítl s tím, že by stačil prostředek podle § 13 odst. 1) o.z.

Doplnil jsem tento přehled i o následné rozsudky, a tak vznikla sonda o stavu wergeldu l.p.2008, vycházející sice jen z dat Středočeského kraje, ale předpokládám, že jinde to bude vypadat dost podobně. Výše přiznaných zadostiučinění je takováto:

sp. zn. KS Praha - sp. zn. VS/NS - přiznáno konečným rozs. Kč
32 C 19/2001 - 1 Co 125/2003 - 2x150.000 rodiče, 200.000 manžel
33 C 17/2001 - nebylo odvolání - 50.000 manžel, 2x40.000 dětem
34 C 13/2001 - 1 Co 52/2004 - 75.000x2 manželka a dítě
36 C 28/2002 - 30 Cdo 1286/2005 - 200.000 matka, 100.000 sestra
36 C 10/2003 - 30 Cdo 1088/2005 - 75.000a 66.000 matky, 3x25000 a 2x16000 děti
36 C 61/2004 - 1 Co 323/2005 - 2x200.000 rodiče,100.000 sestra
36 C 82/2004 - 1 Co 348/2005 - 50.000 otec,100.000 matka, 100.000 postižená
36 C 129/2004 - odvolání zastaveno - 200.000 manželka
36 C 149/2004 - odvolání zastaveno - 600.000 matka
36 C 18/2005 - nebylo odvolání - 400.000 manželka, 2x75.000 děti
36 C 38/2005 - nebylo odvolání - 200.000 manželka, 100.000 dcera
36 C 80/2005 - 1Co 164/2006 - 240.000 manželka, 2x100.000+150.000 děti
36 C 107/2005 - nebylo odvolání - 150.000 matka, 75.000 sestra
36 C 117/2005 - nebylo odvolání - 250.000 manžel
36 C 123/2005 - nebylo odvolání - 2x100.000 zletilé děti
36 C 7/2006 - nebylo odvolání - 150.000 manželka
36 C 23/2006 - nebylo odvolání - 250.000 manželka

Zbývá poznamenat, že v souboru nejsou zařazeny zamítavé rozsudky, a že drtivě převažují dopravní nehody. Všechny případy se týkají zabití, nikoli případů, kdy postižený zásah přežil; jedinou výjimkou je případ 36 C 82/2004, kde šlo o dítě poškozené při porodu do té míry, že postižení celé rodiny bude trvalé a veliké po celý jeho zbytek života.

Na výši zadostiučinění se podílí zejména „okolnosti případu“ ve smyslu § 13 odst. 3) o.z., což je nesmírně široká kategorie. Nejtypičtější jsou:

- velikost újmy na straně žalobců. Ta naprosto nemusí být stejná; v extrémním případě se vyskytl případ zabitého manžela, který s rodinou již nežil a byl před rozvodem; rodinný život by tedy byl narušen zásadně i bez nehody. Opačný extrém je sp.zn. 36 C 149/2004, kde byli zabiti zároveň manžel i syn, takže rodina žalobkyně prakticky přestala existovat.

- na zvážení je i blízkost žalobce k tomu, kdo zemřel; v tom prapůvodním Ostravském případě šlo o zletilé děti, které s matkou již nežily (a dostaly, připomínám, po 50.000,-Kč).

- podstatné jsou i subjektivní okolnosti vzniku zásahu na straně žalované; úmysl pochopitelně míru zadostiučinění zvyšuje, ale lze vyhodnotit i jemné rozdíly mezi nedbalostí hrubou, hraničící s nepřímým úmyslem (nehoda, vzniklá bezohledným předjížděním) ve srovnání s nedbalostmi, které leží na samé hranici vis maior.

- majetkové poměry žalovaného. Sporný moment, který se mi zpočátku nelíbil, ale praxe mne k němu velmi rychle donutila. Věc 33 C 17/2001 se vyznačovala tím, že žalovaná strana sama utrpěla při nehodě vážné zranění (zlomená páteř), přišla o svoje podnikání a ocitla se na hranici finanční krize. Nepřihlédnout k tomu by bylo absurdní; navíc zadostiučinění přiznané v normální výši by stejně nešlo vymáhat. Naopak si lze představit zejména právnickou osobu, kde by zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč bylo považováno spíš za vítězství.

- částečné dobrovolné plnění. Názor Vrchního soudu je jasný – částka poskytnutá dobrovolně se prostě odečte ze zadostiučinění. Osobně zastávám názor, že dobrovolné plnění by mělo být započteno dokonce ještě výrazněji, než jeho nominální hodnota; je třeba totiž žalované k dobrovolnému plnění a mimosoudnímu řešení nějak motivovat. Peníze poskytnuté ihned a bez soudu mají zajisté větší cenu i ekonomicky.

- spoluúčast postižené strany. U nehod běžná situace.

Kromě toho jsou ještě okolnosti mimořádné, nestandardní, ojedinělé; celý institut je velejemný nástroj, který umožňuje zohlednit opravdu cokoli, co se jeví být významné.

Všeobecně většina nezaujatých pozorovatelů konstatuje, že skutečně přiznaná zadostiučinění jsou pozoruhodně nízká. Doporučuji srovnat Zdeňkem Kuhnem zmíněný případ BMW versus Gore, kde dostal žalobce dva miliony dolarů za to, že jeho nový BMW měl opravenou barvu. K tomu je třeba dodat:

- žalobci žalují velmi nevyrovnaným způsobem; někdy jsou částky tak malé, že celkem žádnou diskreci neumožňují; jindy jsou naopak ohromné (řádově miliony). To zkresluje celkové výsledky.

- odvolací instance všeobecně drží hladinu zadostiučinění ještě podstatně níž, než soudy prvého stupně; myslím, že nejsem výjimka (ze seznamu je to jasně patrné). Mám dojem, že absolutní rekord drží Jihočeský krajský soud s přiznaným pravomocným milionem, který ovšem opět neprošel odvoláním.

Předpokládám, že ať tak, či onak, bude se tato „hladina“ postupně zvyšovat. Je třeba znovu připomenout, že donedávna neměl život cenu vůbec žádnou (neb je neocenitelný…)

Celý příspěvek

Wergeld: Jak to funguje?

Kdysi dávno jsme byli na fakultě vzděláni o zvyku starých Sasů (a mnoha starých Evropanů všeobecně) platit zvláštní pokutu za zabitého člena rodiny pozůstalým. Prostě dali rodině nebožtíka nějaký peníz, a tím to bylo vyřešeno. A při té příležitosti nám bylo zdůrazněno, jak je takový zvyk primitivní a nemravný; cena lidského života je nenahraditelná, nenahraditelná, nenahraditelná; nelze ji proto přepočítávat na peníze. Jedině trestní právo je adekvátní odpovědí na takovou situaci.

Po jistých zkušenostech, jak tehdejší systém náhrady škody fungoval, mohu doplnit, že přímým důsledkem této školy byl také závěr, že pozůstalí nedostanou prakticky nic. Zatímco se žehralo na nedostatečné výše náhrady škody na zdraví podle vyhlášky, stranou zůstalo to, že při zabití jsou náhradou škody jen pohřebné a podobné položky. Stejně tak trestní postih vykazoval povážlivé díry; zjevně totiž nemůže postihnout situace, kdy došlo k úmrtí v důsledku nedbalosti, která nedosahuje intenzity trestného činu. Situace byla zejména typická pro nemocnice – úmrtí zaviněné skupinou lidí nebo vadou v systému bylo ve většině případů trestně nepostižitelné.

Pak se objevil po roce 1990 institut zadostiučinění v penězích v ust. § 13 o.z., míněný zjevně zákonodárcem pouze na případy porušení cti a důstojnosti, nicméně díky rozsahu celého institutu aplikovatelný na prakticky všechna základní lidská práva podle Listiny práv a všech mezinárodních úmluv podobného druhu. Použití zadostiučinění v penězích tímto způsobem se sice nikdy nepodařilo přiznat v rámci práva na život (jediné právo, které nelze podle stávající doktríny nikdy uplatnit), nicméně se tak děje v rámci práva na soukromí a rodinný život. Teoretiky to může překvapovat, ale je třeba upozornit, že pro pozůstalé je praktický výsledek naprosto stejný.

První vlaštovkou tohoto druhu byl rozsudek sp.zn. 23 C 52/96 Krajského soudu v Ostravě, který přiznal 50.000,- Kč každému ze dvou pozůstalých, právě v „nemocničním“ sporu. Magnou chartou celé věci pak byl nález II. ÚS 517/99 který byl sice paradoxně zamítavý s ohledem na jiné okolnosti, ale jasně stanovil, že právo na soukromí a rodinný život je součástí práv na ochranu osobnosti a zadostiučinění v penězích je proto použitelným a vhodným prostředkem. Ještě pár let trvalo, než se tento novodobý bratr wergeldu stal běžným - na Jiném právu ranný vývoj popisuje post Maricy Pirošíkové.

Dnes si už na tyto žaloby zvykli soudci i většina advokátů. V pokračování postu podám stručný přehled, jak vypadají podobné spory z hlediska jednoho kraje; předpokládám, že v jiných krajích to bude vypadat podobně. Typicky se vyskytují tři kategorie; jasně nejčastější dopravní nehody, poměrně časté případy lékařského opomenutí, a třetí typ jsou průmyslové nehody, nejčastěji stavební. K tomu se občas přidá něco méně běžného; třeba omylem zastřelený policista kolegou.

Ve všech kategoriích se také vyskytují zamítavé rozsudky, i když poměrně vzácně. Důvodem může být například nedostatek pasivní legitimace, kdy její výklad ohledně právnických osob se liší od náhrady škody, například v tom, že neplatí analogie s odpovědností provozovatele podle § 427 o.z. Jiný problém je promlčení, o které se vedl spor několik let; v současné době platí, že se nárok promlčuje v obecné lhůtě tří let. Konečně v případech, kdy z nějakého důvodu neproběhlo trestní řízení, nebo bylo odloženo, zkoumá soud otázku objektivní odpovědnosti žalovaného zcela od počátku samostatně, a může dospět k názoru, že není dána ani tato objektivní odpovědnost.

Improvizovaný a jednoduchý právní institut ukázal překvapivou životaschopnost a sílu; troufám si dokonce tvrdit, že v mnohém zastiňuje i poměrně těžkopádný mechanismus náhrady škody na zdraví (často se děje, že ochrana osobnosti začne později, ale je skončena podstatně dříve). Zkušenost také ukazuje, že výše újmy a vztah k okolnostem (velmi rámcově a velkoryse naznačenými § 13 odst. 3) o.z.) se v jednotlivých případech může až překvapivě lišit; rozhodně by byl omyl věřit, že takovou újmu lze vyjádřit jednotnou paušální částkou jako v § 444 o.z.

Stejně tak ukazuje tento jednoduchý a vpravdě primitivní systém určité výhody i proti trestnímu postihu, který bývá zejména u nehod často dost mechanický, prováděný trestními příkazy bez odůvodnění, a v drtivé většině případů řešený podmíněnými tresty. Trest odnětí svobody se jeví být zřejmě ve většině případů neadekvátní a přísný; důsledkem také je, že takový postih není příliš účinný (počet nehod nijak neklesá). Nevidím problém v uplatňování trestního postihu soudy, ale prostě v tom, že trestní právo není v těchto případech vhodný a účinný nástroj.

Zkrátka, stále více se mi zdá, že postup starých Sasů nebyl tak úplně špatný. Cena lidského života je sice penězi nenahraditelná, ale ono se vlastně nic lepšího dělat nedá.

Celý příspěvek

Velký učitel

V jedné ze zdejších nejurputnějších debat, asi v polovině, se objevila kratší přestřelka o to, zda mravní výhrady mohou bránit v tom, aby byl někdo dobrým právníkem a autoritou pro ostatní. Postoj mých oponentů mne překvapil. A teprve dodatečně rozplétám, že jejich přístup k autoritám byl zřejmě úplně jiný, než naší generace; to, co pokládáme za samozřejmé my, v kontextu světové historie samozřejmé vůbec není.

Normální zřejmě je, že starý primář Sova, obdařen autoritou málem božskou, coby orientální Velký Učitel vzdělává mladé a nadějné doktory Blažeje, kteří mu naslouchají s nábožnou úctou. Že mistr Yoda radí nadějným padavanům. Možná jsou draví a nedočkaví; možná čekají, až půjde velikán konečně do penze; ale tohle všechno nic nemění na rolích, jak jsou rozdány; Velký Učitel je prostě Velký Učitel, s tím se nepolemizuje.

My jsme neměli žádné Velké Učitele. Když jsem jednoho sychravého rána 1983 vešel do Collegia maxima skládat přijímací zkoušky na práva, v přední řadě seděla parta vybraných studentů, kterým pedagog, co nás měl kontrolovat, radil a opravoval chyby. Činil tak zcela brutálně a otevřeně, přítomnost nás ostatních ho vůbec nezajímala. Dnes je, mimochodem, ctihodným profesorem. Po této první kojenecké lekci práva a spravedlnosti se nám rozsvítilo: Právo, to je boj, těžký zápas o pravdu a spravedlnost, kde nedostanete ani centimetr zadarmo a všechno si mustíte vybojovat; a pokud se na to vykašlete, snadno vás získá Temná strana síly.

Pokud opravdu je někde nějaký Velký Učitel – což není jisto - musíte si ho najít. Sedí někde daleko a skrývá se jako ten Yoda; je to nenápadný člověk v nějakém zaprášeném archivu. Ctihodnému profesorovi naopak radši nevěřte vůbec nic.

Možná proto byly naše začátky dost komplikované. Starým fachmanům jsme tedy radši nevěřili; a ti mladí uměli jen o trochu víc, než my. Objevování práva pak mnohdy asi připomínalo pokusnictví strýce Františka ze Saturnina. Mohli jsme si to přečíst v nějaké běžné západní knize; ale jednak málokdo uměl pořádně anglicky, jednak, a to bylo důležitější, nebyl žádný Velký Učitel, který by upozornil, že taková kniha vůbec existuje.

Kdo někdy bádal v klopotné historii porevolučního obchodního práva, plné různých omylů, bloudění, ztrácení se a opětného nalézání, uvidí to samé ve velkém; Velký Učitel nikde, a pokud ano, mnohdy je to ve skutečnosti temný Sith, který radí schválně špatně, ve prospěch různých podvodníků.

Nakonec jsme se nejvíc naučili od pokročilejších a starších žáků; v mém případě to byli například o pár let starší soudci. Měli jsme sice také plno různých školení s tehdejšími oficiálními velikány, ale naslouchali jsme jim jen s největší ostražitostí. Ano, byli dobří a řemeslu rozuměli. Ale taky se později stali hrdiny různých slavných případů, třeba IV. ÚS 23/05. Prohlásit je za významné právníky by mne ve snu nenapadlo, a pokud jsem bez jejich názorů vydržel dodnes, nevím, proč by se to mělo jakkoli měnit.

Celkem chápu, že nová generace právníků má úplně jiné zkušenosti a návyky; pokud byli někde ve světě, označení Velký Učitel znamená opravdu to, co je tam napsáno, a takového člověka se vyplatí poslouchat, citovat a učit se od něho. Problém ale je, že naše nejvyšší autority dnes představují napínavou směs všeho možného; rozhodně ještě zdaleka neplatí, že těm cedulkám na dveřích a titulům je vhodné věřit.

Velký Učitel sice už existuje, ale každý si ho musí najít, a nevěřit všemu, co kde slyší.

Celý příspěvek

Ohlédnutí za Radimem Polčákem (a přivítání Vojtěcha Cepla)

Tatarák z lososa je prostě nebezpečný pokrm; zjistila to jak společnost v osamělé chatce v anglických (skotských?) vřesovištích, tak i já osobně při experimentování se sushi ze syrového lososa z nejmenovaného českého velkoobchodního řetězce. Náš host na květen 2008 nás poté, co si připravil vlastní krmi, nadobro opustil. I tak mu děkujeme a budeme s láskou vzpomínat.

K Radimovi si nemohu odpustit jednu poznámku osobního charakteru. V rámci hostování na Jiném právu jsem čekal, že rozvine také své teorie o nemožnosti zneužití informací osobních charakteru. Pokud si dobře vzpomínám, tak tento neúnavný bijec za svobodný přístup k informacím blahé paměti dával k dobru velikost svého palce u nohy s tím, že vyzýval své posluchače (čtenáře?), aby se pokusili tuto osobní informaci jakýmkoliv způsobem zneužít. Nevím, zda se to v mezidobí někomu podařilo, nicméně naváži na tuto bohulibou činnost: Radim má doma krásného růžového hrocha!

Poněkud vážnějším tónem pak vítáme hosta na červen 2008, kterým je Vojtěch Cepl, ml., soudce Krajského soudu v Praze. K jeho krátkému představení si dovoluji nabídnout odkaz na rozhovor, který vyšel v dubnu v časopise Týden a je k dispozici zde.

Celý příspěvek