Správná chvíle pro mezinárodní úmluvu o provozování hazardních her na internetu?

Během Mezinárodní konference o hazardních hrách organizované Mezinárodní asociací pro poradce hazardního průmyslu (International Association of Gaming Advisors – IAGA) v Las Vegas ve dnech 30. září až 2. října 2011 jsem navrhla André Wilsenachovi, řediteli Kontrolní komise pro hazardní průmysl ostrova Alderney, že nastal ten pravý čas zvážit možnost ujednání mezinárodní úmluvy o provozování hazardních her na internetu. Rozhovor se týkal tohoto tématu nejen proto, že pan Wilsenach sehrál klíčovou úlohu při vytvoření modelové regulace internetového hazardu, ale také proto, že se na toto téma soustředila i celá konference. Všechny panelové diskuse, ač zaměřené i jiným směrem, se vždy vrátily k otázce regulace na internetu.

Vzhledem k tomu, jak značné rozdíly v názorech na internetový hazard panují nejen mezi zeměmi, ale i v jednotlivých zemích (například mezi jednotlivými státy USA nebo německými spolkovými zeměmi), zdá se poněkud nesmyslné uvažovat v této chvíli o mezinárodní úmluvě o internetových hazardních hrách. Avšak diskuse během konference ukázala velký zájem o právní úpravu mezi regulatorními orgány a provozovateli hazardních her, a to na federální či vyšší úrovni (v USA a Německu na federální úrovni, v celé Evropě pak na úrovni Evropské unie). Zároveň účastníci konference vyjadřovali obavy, zda je vůbec možné dosáhnout účinné regulace na internetu – v prostředí postrádajícím fyzických hranic. Regulace byla doposud účinná, pokud provozovatelé hazardních her na internetu museli umístit své servery (nebo použít servery umístěné) v místě fyzicky dosažitelném pro daný regulatorní orgán. Jakmile jsou však servery umístěny jinde, výkonná moc regulátorů je značně omezena, ne-li zcela vyloučena. Z pohledu provozovatelů je však případná povinnost umístit servery v každé zemi, ve které obdrží licenci pro poskytování internetových hazardních her, značně omezující a technicky problematická, zvláště pokud doufají, že využijí tzv. cloud computing pro chod svých internetových produktů.

Mezinárodní úmluva by regulaci internetového hazardu významně pomohla, protože by mohla přispět k účinné regulaci na internetu a přitom zachovat možnost jednotlivých států regulovat internetový hazard dle vlastních představ, včetně možnosti hazard na internetu zcela zakázat. Úmluva by ani nevyžadovala, aby se státy shodly na jednotné úpravě regulace – definování a implementace licenčních a technologických standardů by byly nadále v rukou jednotlivých států (s výhledem, že možná někdy v budoucnu dojde k nějakému stupni harmonizace v těchto věcech). Namísto otázek, na kterých se státy neshodnou, by se úmluva soustředila na jeden bod, na kterém shoda mezi státy panuje – na potřebě účinné regulace hazardního průmyslu na internetu.

Územně definovaná regulace na internetu nemůže být účinná bez mezinárodní spolupráce mezi státy. Jednotlivé státy nemohou vytvořit hranice na internetu, které by zastavily přístup uživatelů připojujících se z daného státu k neregulovaným internetovým stránkám, které jsou nabízeny provozovateli působícímiz jiných států. Ačkoli se některé státy pokoušejí o vybudování firewalls nebo filtrování prostřednictvím poskytovatelů internetového připojení, takové zásahy čelí jak značnému veřejnému pohoršení, tak argumentům ústavního práva a lidských práv. Nejméně kontroverzní metoda teritoriálního vymezení internetu spočívá v použití tzv. geolokačních nástrojů, díky kterým provozovatelé internetových stránek zjišťují geografické umístění uživatelů a přizpůsobují obsah, který uživatelům poskytují, dle jejich umístění. I když tato metoda není bez problemů (viz pojednání na toto téma zde), je stále vylepšována a operátoři internetových stránek, regulátoři a soudy se na ni stále více spoléhají.

Mezinárodní úmluva by pomohla regulátorům ve vymáhání požadavku na použití geolokačních povinností těch provozovatelů internetového hazardu, kteří se nacházejí mimo jejich území. Například regulátor ve státě A nepovoluje jistý druh hazardních her. Poskytovatel provozující stránku W nabízí takovéto hry na internetu bez omezení, tedy i uživatelům připojeným na internet ze státu A. Provozovatel W provozuje stránky ze státu B, kde jsou takové hry povoleny. Úmluva by zajistila, že by regulátoři ve státě A mohli požádat regulatorní orgán ve státě B, aby jim poskytl asistenci a vymohl, aby poskytovatel W začal používat geolokační nástroje zamezující uživatelům připojeným z A přístup k hrám, které jsou v A zakázány. Mezinárodní úmluva by nastavila parametry a postupy takové asistence a poskytla by záruky státům, které hazardní hry nepovolují vůbec.

Nejen že nastala pravá chvíle pro sjednání mezinárodní úmluvy o hazardních hrách na internetu; problematika hazardu na internetu je vhodná pro mezinárodně-právní úpravu. To samozřejmě neznamená, že by sjednání takové úmluvy bylo jednoduché – jen shoda na základních pojmech by pravděpodobně byla náročná. Vyjednávání by bylo rovněž ovlivněno řadou obecných problémů, které nejsou specifické pro oblast internetového hazardu, ale které komplikují spolupráci států při výkonu rozhodnutí na internetu. V oblasti hazardu by však mohla mezinárodní spolupráci pomoci existence silného veřejného zájmu v jednotlivých zemích na regulaci internetových hazardních her – ať už zájmu vycházejícího z morálního přesvědčení, ze zájmu na zdanění hazardu na internetu, z nutnosti čelit organizované trestné činnosti, nebo z jiných pohnutek. Pokud by vyjednávání v oblasti internetového hazardu uspěla ve vyřešení otázek výkonu rozhodnutí na internetu, mohla by tato řešení přispět do obecné diskuse o vymáhání územně definovaných právních předpisů na internetu.

(Tento příspěvěk byl poprvé uvěřejněn 3. října 2011 na blogu právnické fakulty Nevadské univerzity zde.)
Celý příspěvek

Obhajoba předmětu zvaného „gaming law”

Svět blikajících světelných tabulí, svůdných barmanek, rychle se točících rulet a cinkajících hracích automatů – jak může něco takového být předmětem samostatného právního oboru či předmětu hodného vyučování na právnické fakultě! Pokusím se přičinit několik poznámek na obhajobu existence „gaming law“, tedy práva hazardního průmyslu, alespoň jakožto předmětu.


Ano, takový předmět se vyučuje na některých právnických fakultách (včetně Harvardu), jsou pro něj vydávány učebnice a odborné časopisy (například UNLV Gaming Law Journal), a vyskytují se dokonce jeho specializované odnože, jako srovnávací právo hazardního průmyslu, právo indiánského hazardního průmyslu, či daňové právo hazardního průmyslu. Zkuste se však s veškerou vážností představit jako odborník na toto právo mimo úzký okruh lidí, kteří o „gaming law“ vědí, a pravděpodobně se vám dostane v nejlepším případě shovívavého úsměvu, v horším nepokrytě pohrdavého úšklebku. Když byla v roce 1998 v Las Vegas zřízena první (a doposud jediná) právnická fakulta ve státě Nevada, a to za tak významné finanční podpory majitele jednoho z řetězců místních kasín (donátor sám kdysi absolvoval právnická studia v sousedním Utahu), že po něm fakulta byla pojmenována, byla specializace na právo hazardního průmyslu nasnadě; členové fakulty však záměrně ponechali „gaming law“ v pozadí svého zájmu – v obavě, že by taková specializace poničila důvěryhodnost jejich nové instituce.

Nové právní obory to nemívají jednoduché. V dnešní době už asi málokdo pochybuje o tom, že právo duševního vlastnictví je samostatným oborem, který si zaslouží být zkoumán v rámci svých specifik a vyučován jako samostatný předmět navzdory jeho návaznosti na právo občanské, obchodní, trestní atd. Diskutabilní se zdá být status „cyberlaw“, tedy internetového práva, které bylo soudcem Easterbrookem slavně napadeno jako příklad „koňského práva“ – paoboru, který se povrchně zabývá právními problémy, které náhodou vyvstávají v souvislosti s koňmi, aniž by přinášel hluboké porozumění problémů jednotlivých „skutečných“ právních oborů. Neméně proslavenou se stala odpověď, kterou soudci Easterbrookovi uštědřil Lawrence Lessig, gigant v oboru internetového práva.

Nechávám na věcí znalejších, aby posoudili, zda si internetové právo zasluhuje být samostatným právním oborem či nikoli. Konference Internet Law Works in Progress pořádaná Santa Clara University School of Law v Kalifornii ukázala, že jen málokterý akademik píšící v tomto oboru se skutečně věnuje právním otázkám, které jsou specifické pro prostředí internetu (jako jsou např. otázky filtrování obsahu poskytovateli internetového připojení, problémy související s internetovými doménami či s obcházením geolokačních nástrojů). Většina autorů na konferenci prezentovala příspěvky, které se internetu dotýkaly vlastně jen okrajově. I když si nejsem jista vymezením internetového práva jako samostatného oboru práva, domnívám se, že si zaslouží být vyučováno jako samostatný předmět – stejně tak jako „gaming law“. I „koňské právo“ nebude z čistě formálního hlediska samostatný právní obor, ale je to rozhodně kurz vhodný pro právnické fakulty ve východní části státu Kentucky či kterémkoli jiném centru chovu koní (viz časopis o koňském právu publikovaný právnickou fakultou University of Kentucky).

Vyučování předmětu „gaming law“ může mít podobně význam v místě, kde velká část absolventů bude pracovat buď v hazardním průmyslu samotném, nebo v oblastech, které budou mít s hazardním průmyslem co dělat. Po absolvování předmětů povinného základu se často ukáže, že studenti mají obtíže uplatnit nabyté znalosti v praxi; chybí jim schopnost propojit znalosti z jednotlivých oborů. V USA je dalším problémem to, že předměty povinného základu se většinou vyučují na základě precedentů, což vede k tomu, že zatímco studenti jsou připraveni na psaní žalob, vedení soudních sporů, a sepisování rozsudků, nejsou schopni znalosti nabyté z analýzy rozsudků přenést do světa, kde většina situací neústí v podání žalob, ba dokonce, kde i většina soudních sporů nekončí vydáním rozsudku, ale uzavřením smíru.

Předmět vyučovaný ve vyšším ročníku, který studenty seznámí s propojením jednotlivých právních oborů v kontextu praxe, může mít velký význam pro přípravu studentů na praxi. Málokterý klient se na právníka obrátí s žádostí vyřešit otázku, kterak má být aplikována výhrada veřejného pořádku ve věci uznání obligace vyplývající z nelegálního hazardu v rámci úpadkovém řízení ve státě Wisconsin. Spíše se dostaví klient s žádostí vymoci dluh od hráče pokeru, který se po podpisu směnky kamsi nenávratně vypařil. V předmětu jako je „gaming law“ mohou být studenti vystaveni praktickým problémům klientů a řešit je nejen aplikováním znalostí z různých oborů, ale rovněž zvažováním dalších aspektů, jako jsou profesní etika, praktické okolnosti, ekonomické podmínky, či možnosti úpravy de lege ferenda. Na některých fakultách v USA se takové obory vyučují jako tzv. „capstone courses“ – předměty, které představují vrchol pyramidy, v jejíchž základech stojí nejen povinné předměty, ekonomika, sociologie, psychologie, ale třeba také praktická cvičení v dojednávání a psaní smluv v dané oblasti.

Je nesporné, že „gaming law“ bude ve věci neznalých i nadále vyvolávat představu, že jde o právo spoře oblečených tanečnic opírajících se o ruletové stoly. A to je asi dobře, protože, popravdě řečeno, hazardní průmysl, a tudíž i „gaming law“, by bez lidí s takovými představami už dávno vzaly za své. A přece právní problémy, kterými se tento předmět zabývá, jsou nesmírně vážné: kdo a jak zaručí, že tanečnici není méně než 21 let, kdo a jak zaručí, že její pracovní podmínky budou v souladu s právem, kdy a jak může zaměstnavatel tanečnici propustit, když její hmotnost přesáhne možnosti přiléhavého kostýmu? Kdo a jak zajistí, aby ruleta odpovídala určitým technologickým standardům, které korespondují s právní úpravou hazardu, a kdo posoudí, zda elektronická ruleta, onu “skutečnou” ruletu dokonale simulující, je ještě stolní hazardní hrou, v některých státech zakázanou, nebo je hracím automatem, jaký se v onom státě provozovat může? A co se stane, když hráč z Wisconsinu podepíše směnku, aby mohl pokračovat ve hře, a pak se vrátí do Wisconsinu, který dluhy z hazardu neuznává? A koneckonců není úplně na škodu vědět, že nezaplacení směnky z hazardu na méně než 250 dolarů je v Nevadě přestupkem, zatímco nezaplacení směnky na 250 dolarů a více je trestným činem. Ano, v Nevadě jsou vězení pro dlužníky. Rozhodně pro ty, co pohrdli znalostí „gaming law“.
Celý příspěvek