středa 20. srpna 2008

Tak vás tu máme…(velmi vybraná kapitola z dějin československého výkladu mezinárodního práva)

"Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
poslové noci, která do zad bodá dýku,
tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků,"

Při přípravě kapitolky o českém mezinárodním právu veřejném v letech 1948 až 1989 (do připravované publikace tvořené v těchto měsících rozsáhlou skupinou autorů a snažící se mapovat vývoj práva v Československu v éře socialismu) jsem opakovaně narážel na to, jak se tato má oblíbená právní disciplína prostituovala ve jménu proměnlivých cílů (československé, spíše však sovětské) zahraniční politiky (jaj, už teď cítím v zádech osten výčitky Václava Jumra a dalších pilířů Haló novin o tom, jak se lidé mně podobní dnes zaprodávají zahraniční politice USA a evropských – to v mém případě spíše – imperialistických velmocí). Těsně po roce 1948 tak byla tímto cílem především obhajoba bezvýjimečné státní suverenity, a to i proti monismu mezinárodního práva či proti lidskoprávním smlouvám (v zájmu ochrany tou dobou ještě početně i vojensky slabšího tábora socialistických států), jak ukazuje zejména učebnice Katedry mezinárodního práva a politiky UK v Praze (Mezinárodní právo veřejné. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1953). Po roce 1977 se tímto cílem stala obhajoba nezávaznosti obou mezinárodních paktů o ochraně lidských práv v reakci na „zneužívání“ těchto univerzálních lidskoprávních katalogů Chartou 77 a podobnými iniciativami (viz k tomu Čepelka, Č., David, V. Úvod do mezinárodního práva. Universita Jana Evangelisty Purkyně: Brno, 1978, str. 192 an.). Po roce 1969 pak takovým úkolem pro teorii mezinárodního práva byla obhajoba „bratrské pomoci“, jejíž čtyřicetileté výročí si nyní připomínáme.

"Však díky za železné holubičky míru
a díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
v krajině přelíbezné zavraždili víru,
na cestě rudé šípky jako pomník padlých."

Česká doktrína mezinárodního práva (představovaná v tom čase především učebnicí Potočný, M. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1972, jejíž zvláštní část je dodnes – tedy po smrti hlavního autora - s úspěchem vydávána jako základní skriptum) ovšem na rozdíl od Karla Kryla, jehož písní je tento post prokládán - děkovala po roce 1969 našim „osvoboditelům“ bez sarkasmu a dokonce této jednorázové (z československého hlediska, zejména maďarští kolegové by jistě upozornili na to, že sovětské – patrně obojživelné - tanky v tomto směru porušovaly Herakleitovu zásadu a do pomyslné řeky vstupovaly opakovaně) akci na našem území přizpůsobila celou teorii mezinárodního práva a jí na míru našila i novou mezinárodněprávní (tedy na půdě socialistického mezinárodního práva veřejného platící) zásadu. Potočný pro tento účel rozebírá specifický systém „zásad socialistického internacionalismu“ a za nejvýznamnější z nich označuje „zásadu, která vznikla pouze na základě socialistických vztahů mezi členy socialistického společenství, tj. zásadu soudružské vzájemné pomoci“ (Potočný, str. 32). Skutečnost, že je tato zásada vytvořena jako doktrinální odůvodnění okupace – která sama je, s neúmyslnou ironií řečeno, odrazem toho, že „princip respektování svrchovanosti a povinnost nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států získávají v socialistickém společenství nové dimenze […]“ (Potočný, str. 42, zvýraznění PM) - je potvrzena explicitním odkazem poté, co je ona zásada definována: „Obsahem zásady socialistického internacionalismu je právo i povinnost socialistického státu spolupracovat s ostatními socialistickými státy v boji proti imperialismu a poskytovat si vzájemnou soudružskou pomoc při budování a upevňování socialismu a komunismu, jakož i při ochraně socialistických vymožeností. Závazek vzájemné pomoci se týká jak pomoci v oblasti politické, vojenské, hospodářské , kulturní, tak i vědecké […] Jako příklady plnění takové internacionální pomoci se uvádějí poskytnutí pomoci Sovětského svazu maďarskému lidu v r. 1956 v boji s kontrarevolucí, společná pomoc Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska československému lidu v r. 1968 při ochraně jeho socialistických vymožeností, jakož i pomoc všech socialistických států vietnamskému lidu v jeho boji proti intervenci a agresi Spojených států.“ (Potočný, str. 40-41)

"Vám poděkování a vřelá objetí
za provokování a střelbu do dětí,
a naše domovy nechť jsou vám domovem,
svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem."

Přitom tatáž pražská katedra ještě v šedesátých letech hájila ještě v roce 1960 přesně opačné stanovisko (viz Outrata, V. Mezinárodní právo veřejné. Orbis: Praha, 1960, str. 69) a jakoukoliv intervenci striktně odmítala, když připomínala že „zahraniční politika Sovětského svazu hájila od počátku všeobecnou a absolutní platnost zásady neintervence jakožto nezbytného základu pokojného soužití států a hospodářského i kulturního rozvoje národů. Kromě buržoazních doktrin o 'legální intervenci’ staví se sovětská věda energicky též proti nevědecké teorii o přípustnosti intervence k pokrokovým cílům (‛vývoz revoluce’).“ Inu, jak každý ví, časy se mění a Eurasie už není spojenec, Eurasie byla vždycky nepřítel…. (technická poznámka: právě jsem si chtěl osladit noční psaní tohoto postu několika barokními koncerty a potmě přehlédl, že místo kýžené kazety mám v barokním obalu chybně, ale neúmyslně velmi tematicky, Čajkovského pompézní Slovanský pochod. Šup tam s ním. Jak by řekl Adrian Mole, to už je můj osud..)
Miroslav Potočný ovšem v obhajobě této nově vytvořené zásady nezůstal v sedmdesátých letech sám. Rozboru jiného aspektu této zásady patrně měl být věnován i článek K. Fabiána z roku 1973, jak naznačuje název Socialistický internacionalismus – základní princip vytváření podmínek integrace základního výzkumu se Sovětským svazem a ostatními bratrskými socialistickými státy (Právník, 1973, č. 4, str. 318), zde se však jedná o vědecký článek toliko podle názvu a periodika (s určitou shovívavostí), v němž je zařazen, obsahově jde však o pouhou koláž floskulí a nápisů z transparentů nedávajících jakýkoli smysl, takže není vůbec jasné, s čím by patrně měl mít souvislost: „Výstavba sovětské socialistické společnosti je vítězstvím revolučních idejí a praxe proletářského internacionalismu, je vítězstvím tvůrčí aplikace marxismu-leninismu jako základu teorie řízení a správy socialistické společnosti, teorie státu a práva, teorie socialistické demokracie. Mám na mysli obrovský význam vědeckého systému a metod organizace a řízení socialistické společnosti v souvislosti s úkoly boje o vítězství socialistických společenských vztahů, o vyšší úroveň ekonomiky a kultury. V. I. Lenin zdůrazňoval, že v boji o socialismus nemá proletariát nic jiného jako záruku vítězství než svou vysokou organizovanost….“ A tak dál a tak pořád dál…Už se těším, až se tu na blogu někdo ujme seriálku na téma "Časopis Právník v proměnách času".

"Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky,
nám zbývá naděje, my byli jsme a budem,
boĺšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm, nikogda nězabuděm!"

Již jsem doufal, že na tyto formy intervence bude možno zapomenout a nebude třeba je vůbec vyhrabávat a zmiňovat na tak aktuálním blogu, jakým chce Jiné právo být, aktuální vývoj na Kavkaze a tamní ruská výchovná výprava ke Stalinovu rodišti však ukazuje, že moskevské uvažování na téma dislokace přebytečných armád se nezměnilo natolik, aby byl tento článek pouhým oživováním pokojně spících kostlivců ve skříni.
A tak přeji vám čtenářům důstojnou oslavu výročí dnešní noci a Gruzii, ať tamní „dočasnost“ pobytu netrvá tak dlouho, jako ta československá...

12 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

Tentokrát již se svým vzácným a učeným přítelem souhlasit vážně nemohu; u předchozího mléčného motáku jsem se s ohledem na jeho exilový charakter udržel, nyní však již nemohu opakovanou paralelu mezi „Československo 68“ a „Gruzie 08“ přejít.

Zdá se mi značně nepříhodná a důvěryhodná asi stejně jako ta, že Rusko podniká na Kavkazu humanitární misi a zabraňuje genocidě vůči vlastním občanům.

Gruzii jsem navštívil krátce minulý rok na podzim na jeden týden. V rámci návštěvy jsem měl nejenom šanci mluvit o situaci s „domorodci“, ale také s tam dlouhodobě žijícími cizinci (Lotyška, Němec, Angličané), kteří se podílejí na tamních evropských projektech. Především jsem měl také šanci nasát tamní atmosféru a prostředí.

Na Gruzii roku 2007 nebyl radostný pohled; tedy hezký pohled byl na přírodu a na milé lidi, ale určitě ne na politiku a stav veřejného života a institucí. Země se topí v hospodářských problémech: veřejný sektor funguje s velkými problémy, stát v podstatě nevyplácí penze (nějakých symbolických 10 či 20 Euro na měsíc), až donedávna se nevybíraly daně, o věcech jako je veřejná doprava či služby si člověk může nechat zdát. Úředníci, se kterými jsem mluvil, zmiňovali korupci a brutální nepotismus. Z mladých a schopnějších lidí kdokoliv může, tak hlasuje nohama pro západ.

Když Šakšivili před lety svrhl vládu a převzal moc, sliboval reformy západního střihu a implicite také podobný život. Nedovedu posoudit, kolik toho reálně změnil, nicméně nespokojenost byla stále značná. A v tu chvíli nastává scénář, který je znám (nejenom) z mnoha nestabilních zemí s vládou s autoritářskými vůdci. Nespokojenost a rozladěnost s vnitřním stavem se ventiluje do vnějšího konfliktu. V případě Gruzie nebylo pochopitelně hledání vnějšího nepřítele z historických důvodů až tak obtížné (i když dlouhou dobu byla žhavým kandidátem také Arménie); jako proxy pro veřejné pranýřování Goldsteina pak sloužily obě separatistické provincie, které jsou z Kremlu nepokrytě řízeny. K tomu si přidejme silně militarizovanou společnost, která vydává tuším 1/3 státního rozpočtu na armádu, která má ostatně vlastní propagandistický kanál, kde běží válečné filmy a nábory do armády a především propaganda: dost mě kupříkladu šokovaly barvotiskové reklamní spoty, jak Gruzínci znovu osidlují Suchumi a jiné části Abcházie.

No a do tohoto soudku prachu přichází nespokojenost se Šakašvilim (listopad 2007) a reálná šance na jeho svržení (demonstrace, stanné právo, potlačování a zranění). Autokrat reaguje zesílením nacionalistické rétoriky a zostřením do té doby stále přiživovaného konfliktu – události vedoucí k srpnu 2008 nespadly z nebe, ale byl to následek postupného vývoje. Právě jednání Šakašviliho a jeho rádců či pohůnků je na celé věci nejděsivější: to postupné přitvrzování, které s ohledem na to, vůči komu je činěno, značí blbost hraničící s úmyslem. To si vážně mysleli, že budou schopni vrtět tímhle psem? On je velký, trochu nemohoucí, vypelichaný a fakt nevypadá nic moc, ale s ohledem proporce obou aktérů a jejich vzájemné vztahy je střet obou jasný.

Takže, sečteno a podtrženo: kvůli mocenskému chtíči jednoho autokrata a jeho suity ztratí Gruzie část svého území, protože Rusko je takové, jaké je. Možná by bylo v tomto ohledu vhodné vypracovat nohou definici agrese v mezinárodním právu; zaútočí vám takhle sadista na masochistu … Rozhodně se mi ale historie o ubohé Gruzii zničehonic okupované ruským agresorem zdá asi tak přesvědčivá, jako rakouská historka o první oběti nacistů v roce 1938.

K.Csach řekl(a)...

Zaujímavý zámer. Vždy je fascinujúce sledovať, ako sa právna veda vysporiadáva s mocenskými zmenami. Srandovne to vyzerá aj v tridsiatych rokoch (svojho času som čítal nemecké právnické časopisy z tých rokov, to by jeden neveril), prípadne v časoch 88-91, najmä v časopisoch, ktoré mali dlhšie lehoty na publikovanie. Niekedy si myslím, že s právnymi vedcami je to ako s analytikmi (niečo sa stane a dôvody pre to sa ex post vy-nájdu).

Možno sú divné odôvodnenia absurdných pohľadov aj formou vysporiadávania sa so skutočnosťou (spôsobom: veď keď to budem vnímať tak, tak to dáva aj zmysel, a keďže ma v tom ostatní podporujú, tak to asi úplne zle nebude). Možno sa nájde medzi diskutujúcimi aj nejaký psychológ.

Je to každopádne zvláštne a buďme radi, že to je už preč.

Inak MPV má tú smolu, že jeho realizáciu ovplyvňuje niečo ako tolerovaný stav (bezprávia?)

...btw, mne sa marí, že už niekto písal o proměnách Právníka, ale neviem si spomenúť kto a kde (K.Eliáš mal iba poznámky ohľadne Knappa, M.Bobek myslím tiež niekedy niečo spomínal... ale zdá sa mi, že tu bolo aj niečo kompaktnejšie).Neviem...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Také bych řekl, že disketa tentokrát nějak nasákla mlékem a obsah se poškodil. Fakt je, že v podmínkách mocenské převahy nelze o MPV v materiálním smyslu uvažovat: vítězové píší nejen dějiny, ale i právo.

Seriál Právník v proměnách času by se dal napsat leda anonymně: nezapomínejme, že velikáni tehdejší právní vědy a strážci "socialistické zákonnosti" dnes sedí u vrchních a nejvyšších soudů (jeden takový, který dokonce, pokud jsem dobře informován, odmítl žádost o nahlédnutí do své diplomové práce, předsedá soudu Ústavnímu). Kocourkov a pathetické předstírání něčeho, co není (a ještě desítky let nebude).

Pavel Molek řekl(a)...

Můj ctihodný kolega Michal Bobek se zcela právem navezl z celého postu právě do té závěrečný narážky na gruzínskou paralelu. Inu, dal jsem ji na závěr postu dobrovolně, můžu si za to tedy sám. Zároveň mě to ale upozorňuje, že jak touto poznámkou, tak svým předchozím celogruzínským postem jsem udělal jednu zásadní chybu: pustil jsem se do jednostranné obhajoby Gruzie, aniž bych řekl proč, jinak řečeno, rezignoval jsem na svou obvyklou schopnost – snad, v limitech postmoderních (ne)možností objektivity – nestranné argumentace, která mě i v tomto případě vedla k závěru o nutnosti Gruzii podpořit. Zkusím to tedy napravit teď a budu zvědavě čekat na upozornění, kde dělám v prvotní úvaze logickou chybu (uznávám, že svými příměry o rozradostněných tankistech jsem k takové kritice mnoho příležitostí nedal):
Co víme?
1. Že Gruzie se pustila do silového řešení situace trvající od roku 1992 v Jižní Osetii. Není jisté, zda to bylo její předem vypočítané rozhodnutí (a děsivě na olympiádu načasované), či jenom reakce na eskalující aktivitu samotných separatistů nebo směs obojího. Je ovšem jisté, že k tomu použila prostředky, které stát vůči svým obyvatelům (a i obyvatel, který žije na jejím území a přijme ruský pas, je stále jejím „obyvatelem“) demokratický stát použít nesmí (a z hlediska právního posouzení je úplně jedno, jestli pohnutkou v Saakašviliho duši bylo spravedlivé rozhořčení na "pátou kolonu" nebo snaha odvrátit pozornost od vnitřních problémů, u okupace Československa je z právního hlediska taky jedno, jestli šlo Brežněvovi vnitřně o spásu socialismu nebo o záminku k rozmístění armád na slabé západní hranici Varšavského paktu). Není jisté, v jaké míře tyto prostředky použila, protože západní média o tom ještě nemají jasné údaje (což je chyba) a u ruských zpráv, kterých bylo všude plno, se předpokládá, že jsou nadsazené. Co na to? Gruzie měla být mezinárodním společenstvím důrazně vyzvána k zastavení těchto akcí, a i v budoucnu by měla být zkritizována, ovšem v míře odpovídající tomu, co bude o rozsahu a důvodech jejího postupu zjištěno – a to jinak, než na základě ruských mediálních zpráv. Teď k tomu však vzhledem k její aktuální situaci podle mě není vhodná chvíle, vzhledem k bodu 3 (je to jako vyčítat rychlou jízdu někomu, kdo právě potřebuje vytáhnout z hořícího auta. Ano, může si za to nejspíš sám, ale minimum empatie mi velí počkat s kritikou do doby poskytnutí první pomoci a ne nechat ho doutnat se slovy: "Nejdřív musíme probrat příčiny...").
2. Že se Rusko postavilo do role arbitra situace a samo se ji rozhodlo vyřešit silovými prostředky vstupem do Jižní Osetie. Co na to? Že na to Rusko nemělo mandát ani právní (jde o použití síly neoznačitelné za sebeobranu, ani nezaštítěné OSN či mezinárodním konsenzem), ani morální, neboť arbitrem sporu mezi dvěma stranami sotva může být někdo, kdo jednu stranu sporu trvale všestranně podporuje a s druhou stranou je trvale na hranici konfliktu se vzájemným (a nijak nepředjímám, komu je více přisuzovat) harašením bojkoty, embargy i zbraněmi.
3. Že Rusko následně podpořilo i druhou separatistickou provincii v jejím povstání, že vstoupilo na území vnitřní Gruzie se svými vojsky a trvale tam zůstává, rabuje, poškozuje gruzínský majetek a svými výroky se snaží situaci v Gruzii destabilizovat a vyhrožovat i do budoucna silou. Co na to? Že tento postup je již zcela neodpustitelný a že pokud ruský postup v bodě dva byl alespoň obhajitelný a bylo možno zvažovat jeho ospravedlnitelnost gruzínským postupem v bodě jedna, tak zde už se jedná pouze o čirou agresi, která si jednoznačně – už proto že na rozdíl od bodu 1 tu máme jasná skutková zjištění, když polohu ruských jednotek, jejich aktivity a neochotu odejít nikdo nezpochybňuje a jsou zjevné a sledovatelné minutu po minutě – zasluhuje jasné mezinárodní odmítnutí. A to je to, co jsem tady na blogu dosud dělal, byť emotivně. V tu chvíli se ve mně totiž rodí nutnost Gruzii vyjádřit podporu, a to podporu jednoznačnou, protože podpora váhající (a to i způsobem, který jsem provedl teď), je tváří v tvář jedné z největších armád světa platná jako hodně děravý kabát, nebo promluva do duše někomu, kdo právě přišel v autě o nohu a druhou má stále přiskřípnutou v karoserii. Stejně tak se ovšem klidně vyjádřím kriticky ke gruzínskému postupu v bodě jedna, až bude ujasněn jeho průběh a "apcient bude stabilizován, zatím se mi však zdá být třískou nejasné velikosti nesrovnatelnou s jasně velkým ruským trámem.

A paralela k šedesátému osmému? Vůbec netvrdím, že je v totožnosti obou situací, taková paralela by nutně pokulhávala. Je však v tom, že v obou případech měla a má Moskva pocit, že se v zemi, kterou pokládá za svou sféru vlivu, děje cosi, co se jí nelíbí. Tak to řeší po svém, tanky.
Samozřejmě je možný i Michalův přístup: tedy vnímání Gruzie jako někoho, koho má smysl kárat, zatímco Rusko je jen vis maior, něco jako nebezpečná sopka, kterou nemáme sílu změnit, tak se vedle ní holt musíme naučit žít. Michal vlastně Gruzii lichotí, zatímco změnitelnost Ruska už odepsal. Inu, jak nám bývá vyčítáno, my chlapci z blogu jsme vlastně ve shodě, i tehdy, kdy se zrovna hádáme;)

Michal Bobek řekl(a)...

Rusko není vis maior; Rusko je sprostý agresor, který barbarsky zneužil a bude nadále zneužívat "přihrávky", dané mu Tbilisi k tomu, co právě podniká (tedy přihrávky v propagandistickém, nikoliv právním smyslu). Má výhrada spočívala v tom, že malování obrázku Gruzie coby nevinné a nic netušící oběti, kterou zničehonic válcují zkrvavěné pásy tanků sovětských mužiků, je výtečný výsledek Šakašviliho mediální kampaně, ke které nicméně nemám potřebu přispívat.

Štěpán Šťastník řekl(a)...

Chápu se zoufalého volání, které podvakráte učinil již ve svém prvním článku na téma intervence Ruska na území jiného suverenního státu. I já mám ve věci jasno, že Rusko je agresorem, drancujícím území Gruzie, a pro jeho operace ani na vlastním území Gruzie a potažmo ani na území Abcházie a Jižní Osetie nenacházím žádné oprávnění. Mám zato, že již souhlas s umístěním ruských "mírotvorců" na území posledně uvedených regionů zhatil možnost obnovení územní celistvosti Gruzie, resp. jakýchkoliv smysluplných jednání na toto téma, a současné Ruské operace jsou již jen pokračováním původního diplomatického záměru vojenskými prostředky.

Ano, můžu si myslet, že prezident Gruzie neumí moc řídit svoji zemi a domýšlet důsledky svých rozhodnutí. Já to ale vidím tak, že Gruzie jako stát nemá účinné prostředky (mezinárodněprávní ani jiné) ani k prosazení vlastní územní svrchovanosti, ani k prosazování záměrů v tomto směru na mezinárodním poli, a co je asi nesjmutnější ani k vynucení pořádku ve vlastní příhraniční oblasti.

Kritiku Gruzie za její postup chápu asi stejně jako z podružných a ryze formálních důvodů odmítavé rozhodnutí nejvyšší soudní instance v letité a právně či skutkově komplikované věci. Od kritiků Gruzínského postupu, kteří mají nepochybně dostatečné vzdělání a zkušenosti ze světa (narozdíl ode mne) bych tedy spíše očekával úvahy, jakým směrem by se spíše měly ubírat gruzínské kroky, aby došlo k ukončení abcházského a jihoosetinského problému. Poukaz na kvalitu jednání Ruska, i paralely s Kosovem, Irákem, Nikaraguou a jinými vidím jako historizující tláchání s nicneříkajícím politologickým podtextem daným zaměřením konkrétního autora.

Abych se ale vrátil k nynějšímu článku, jako poučení z vývoje vidím to, že jakékoliv právní ujednání okupované země s Ruskem coby okupantem, je pro okupovanou zemi kontraproduktivní a spolehání na příliš široce pojaté mezinárodní vazby a závazky rovněž. Tím mám na mysli, že moskevský protokol nezajistil Československu odchod okupačních vojsk a vnitrostátně pouze posílil ty, kteří si okupaci přáli a souhlasili s jejími důvody, a Československé členství v OSN vůbec nepomohlo, o členství ve Varšavské smlouvě a v RVHP raději nemluvě.

K.Csach řekl(a)...

Žeby slovenská politická reprezentácia podporovala Osetíncov kvôli tomu, že nám vyhrávajú medaily na OH? :

Michal Hájek řekl(a)...

Já naopak tuto rozporovanou paralelu vítám. Ať už z hlediska banalit jako jsou podobnosti v datování (měsíc srpen nebo letopočet s osmičkou na konci), tak i zcela zjevné, i když pouze vnější, podobnosti aktérů - tedy Ruska a jednoho relativně malého státu v ruské sféře vlivu.

Pavel správně napsal, že tato paralela kulhá, ale není přece účelem srovnávat jednotlivé události pod mikroskopem. Možná, že to, co nám tu vadí, je právě slovo "paralela". Tedy obejděme se bez něj. Lepší by asi bylo říci, že zmiňujeme konflikt v Gruzii nikoliv jako nenáviděnou paralelu, nýbrž pouze "v souvislosti" se srpnovými událostmi o čtyři dekády dříve. Proč? Rusové totiž nevstoupili dvakrát do stejné řeky (přiznejme si, že Herakleitos měl koneckonců asi pravdu). Rusové se vyvinuli. Ani Gruzie samozřejmě není Československo a ani Saakašvili není Dubček...

Dívat se na vývoj Ruska je v tomto ohledu velmi zajímavé. Tehdy (tedy o něco málo později) se podepisovaly SALTy, dnes raději dohody s Lukašenkem. Tehdy se vypomáhalo soudruhům, dnes se dokonce "podniká na Kavkazu humanitární misi a zabraňuje genocidě vůči vlastním občanům". Jen jedno se nemění - sebevědomí Ruska. Dojem, že veliká Rus může mluvit do všeho, protože je prostě veliká a přes to nejde ani ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Z toho, co bylo v devadesátých letech pokořeno a úspěšně demontováno, se postavilo Rusko nové. Ovšem právě z těch stejných částí.

Proto chválím tento názor, který tyto dvě události staví do souvislotí, protože se tak vytváří určité memento, že Velký bratr je pořád tady.

V závěru se jen omlouvám, že jsem zde vůbec nezohlednil úlohu Gruzie, ale o ni mi nyní (vzhledem k primárnímu tématu postu) ani moc nešlo. Tak se na mě, prosím, nezlobte.

P.S. Zdravím Pavla a snad se zase někdy potkáme v Třeboni. Letos se tam už asi nedostanu (prokletá blokovka!), takže přinejhorším to jistí MU. Pozdravuj průvodkyně.

Anonymní řekl(a)...

Seriál na téma "Časopis Právník v proměnách času" je skvělý nápad. Doufám, že se bude realizovat.

Michal Hrdlička

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, dovolil bych si upozornit na komentáře Bohumila Doležala, který, myslím přesněji, vede paralelu nikoli k roku 1968, ale 1938.
Totiž velmoc, jež velmi agresivně využívá zpřízněné menšiny na území sousedního státu, podporuje její provokace, aby nakonec vysoupila na její ochranu...
Dokonce to ještě vylepšili, když Osetincům rozdávali ruské pasy.

Robert Müller

Michal Hájek řekl(a)...

Zajímavý postřeh. Snad i proto bychom se ohledně našeho srpna a kavkazského konfliktu měli vyhnout detailnímu srovnávání. Koneckonců tento post se primárně zabývá úplně něčím jiným, což se zde jaksi vytratilo.

Ale neodpustím si ještě jednu věc (trochu blíže k tématu postu): tehdy se u nás ex post měnily zásady mezinárodního práva, nyní se nejspíš ex post uznají dvě separatistické provincie za samostatná území. Když už tam jsou jejich mírotvorné tanky, tak ať se tomu alespoň neříká Gruzie, ne? Oni tak před sebou svůj názor obhájí a třeba se i poštěstí (teď se pouštím na velmi tenký led), že OSN a EU přestanou remcat. Od Ruska se lze vždy lecčemu přiučit.

Jakub Jošt řekl(a)...

Michal Bobek: Som velmi rad, ze ste sa nezdrzali komentara...asi najlepsie, co som na danu temu cital.