Fotbalové kluby jsou dle pravidel FIFA povinny uvolňovat své hráče pro
mezistátní utkání bez nároku na jakékoliv protiplnění. Hráči se následně do
svých klubů vracejí zranění či unavení, nemohou pravidelně hrát, výsledky se
zhoršují a kluby přicházejí o zisky, kterých by dosáhly, kdyby byli všichni
jejich hráči fit. Zmíněné pravidlo nutí kluby zásobovat národní týmy hráči bez
nároku na kompenzaci či podíl na zisku z mezinárodního reprezentačního fotbalu
a jako takové podle mého názoru neodpovídá požadavkům soutěžního práva EU.
V minulém díle tohoto seriálu jsem se pokusil naznačit obecné
důvody, na základě kterých se domnívám, že pyramidová organizační struktura
FIFA jako taková nesplňuje požadavky zákazu zneužití dominantního postavení dle
čl. 102 SFEU. Nyní se zaměřím na konkrétní, pro fotbalové kluby pravděpodobně
nejbolestnější pravidlo týkající se uvolňování hráčů pro mezinárodní zápasy,
které by v současné podobě dle mého názoru testem soutěžního práva
neprošlo.
Pravidla FIFA (čl. 36–41
FIFA Regulations for the Status and Transfer of Players) zavazují
profesionální fotbalové kluby k tomu, aby uvolňovaly své hráče pro
stanovená mezinárodní utkání tak, aby tito hráči mohli reprezentovat své
národní týmy. Sankcí za nesplnění této povinnosti může být až vyloučení klubu
z pohárových soutěží FIFA. Kluby jsou navíc odpovědny zajistit na vlastní
náklady pojištění hráčů. V případě zranění hráče či jiných okolností,
které mu zabrání hrát, nedostávají kluby žádnou kompenzaci.
Zmíněné pravidlo obsahuje výrazný hospodářský prvek. Zájem sponzorů či
televizních společností o mezinárodní turnaje je při nejmenším srovnatelný
s jejich zájmem o národní soutěže. V případě mistrovství světa patří
zisk FIFA, zatímco v případě národních soutěží samotným klubům. Kluby jsou
tak na jednu stranu povinny zásobovat FIFA svými hráči, aniž by na druhou
stranu měly nárok na jakýkoliv podíl na zisku, k němuž jejich hráči
přispívají.
Oulmers I
Abdelmajid Oulmers, marocký záložník
a někdejší klíčová postava belgického klubu Charleroi, se v listopadu
2004, po splnění svých reprezentačních povinností, vrátil do svého klubu vážně
zraněný. Klubu se bez mladé hvězdy přestalo dařit, zatímco mu musel stále
platit vysokou mzdu a pojištění. Charleroi neváhalo a před belgickými soudy
napadlo neslučitelnost dotčeného pravidla FIFA s dnešním čl. 102 SFEU. Na
stranu Charleroi se postavila skupina G-14 sdružující 18 největších fotbalových
klubů světa, zatímco FIFA podporovalo více než 50 národních a kontinentálních
asociací.
V květnu 2006 položil Obchodní
tribunál v Charleroi předběžnou otázku SDEU na výklad dnešního čl. 102
SFEU a celý fotbalový svět s napětím hleděl k Lucemburku. Drama však
skončilo ještě před rozhrnutím opony. FIFA se s klubem Charleroi dohodla
na mimosoudním vyřešení sporu a případ byl z registru SDEU vyškrtnut ještě
předtím, než se k němu SDEU stihl věcně vyjádřit.
Oulmers II?
To však neznamená, že pravidlo je
z pohledu soutěžního práva EU v pořádku. Podobných případů se
každoročně objevuje několik a je velmi pravděpodobné, že SDEU šanci vyjádřit se
k dotčenému pravidlu FIFA dříve nebo později skutečně dostane. Domnívám
se, že v takovém případě by SDEU pravidlo zhodnotil stejně jako hráčské
kvóty v rozsudku Bosman (C-415/93). Současné nastavení pyramidové struktury FIFA není podle mého názoru
nezbytné k řádnému fungování světového fotbalu, jelikož si lze představit
systém, který by stejného cíle dosáhl přiměřenějšími prostředky.
Sportovní asociace, v tomto
konkrétním případě FIFA, mají značnou míru autonomie, která je ohraničena tím,
že jejich pravidla musejí být - zjednodušeně řečeno – ospravedlněna legitimním
cílem, nezbytná k jeho dosažení a přiměřená. Řádné fungování mezinárodního
reprezentačního fotbalu je jistě legitimním cílem inherentním samotné povaze
tohoto sportu. Bez systému povinného uvolňování hráčů by mezinárodní fotbal
jako takový nemohl přežít.
Čas na změnu
Na druhou stranu, pro dosažení výše
zmíněného cíle není nezbytné, aby byl klubům odepřen nárok na jakoukoliv kompenzaci
či podíl na zisku z mezinárodních soutěží. Ve světovém fotbale se točí
velké peníze a FIFA společně s jednotlivými kontinentálními a národními asociacemi
zneužívají své dominantní postavení, pokud profitují z účasti hráčů
v mezinárodních utkání utkání, zatímco hlavní finanční zátěž směrem
k hráčům leží na jejich klubech.
Nový systém, který by na jednu stranu
ukládal klubům povinnost uvolnit hráče pro mezinárodní utkání a který by na
stranu druhou zavazoval národní asociace poskytnout klubům přiměřenou
kompenzaci, by naplnil cíl řádného fungování mezinárodního reprezentačního fotbalu
stejně efektivně jako současný systém. Zároveň by navíc menší měrou zasahoval
do práv jednotlivých klubů. V současné době fotbalové kluby dotují své
národní asociace hráči, aniž by měly nárok na jakékoliv protiplnění či zisk
z mezinárodního reprezentačního fotbalu. Navržený systém má za cíl tuto
nerovnost odstranit při současném zachování řádného fungování a průběhu
mezinárodních reprezentačních utkání.
Nechci zničit pyramidovou strukturu světového fotbalu. Mým cílem je
pouze ukázat, že některé její stavební kameny nejsou příliš pevně usazeny a
samotná pyramida jako taková je v současném nastavení příliš široká. Jejími
horními patry jsou přijímána rozhodnutí, která přímo ovlivňují hospodářské
zájmy jednotlivých klubů, aniž by tyto kluby mohly rozhodnutí výrazněji
ovlivnit. Ve sportu existuje celá řada formálních i neformálních prostředků
řešení sporů a právo nemusí být nutně tím prvním po ruce. Na druhou stranu,
soutěžní právo EU nabízí možnosti, jak vyvolat proces změny a velikost pyramidy
snížit.
Pozornost soutěžního práva EU poutá i Kalendář mezinárodních utkání FIFA. Ale to až příště, znova. Teď vypněte nás, prosím, ať nebolí vás hlava.