Jan Exner: Pyramidová struktura světového fotbalu ve světle práva EU. Díl II: FIFA bere, ale nedává.

Fotbalové kluby jsou dle pravidel FIFA povinny uvolňovat své hráče pro mezistátní utkání bez nároku na jakékoliv protiplnění. Hráči se následně do svých klubů vracejí zranění či unavení, nemohou pravidelně hrát, výsledky se zhoršují a kluby přicházejí o zisky, kterých by dosáhly, kdyby byli všichni jejich hráči fit. Zmíněné pravidlo nutí kluby zásobovat národní týmy hráči bez nároku na kompenzaci či podíl na zisku z mezinárodního reprezentačního fotbalu a jako takové podle mého názoru neodpovídá požadavkům soutěžního práva EU.

V minulém díle tohoto seriálu jsem se pokusil naznačit obecné důvody, na základě kterých se domnívám, že pyramidová organizační struktura FIFA jako taková nesplňuje požadavky zákazu zneužití dominantního postavení dle čl. 102 SFEU. Nyní se zaměřím na konkrétní, pro fotbalové kluby pravděpodobně nejbolestnější pravidlo týkající se uvolňování hráčů pro mezinárodní zápasy, které by v současné podobě dle mého názoru testem soutěžního práva neprošlo.

Pravidla FIFA (čl. 36–41 FIFA Regulations for the Status and Transfer of Players) zavazují profesionální fotbalové kluby k tomu, aby uvolňovaly své hráče pro stanovená mezinárodní utkání tak, aby tito hráči mohli reprezentovat své národní týmy. Sankcí za nesplnění této povinnosti může být až vyloučení klubu z pohárových soutěží FIFA. Kluby jsou navíc odpovědny zajistit na vlastní náklady pojištění hráčů. V případě zranění hráče či jiných okolností, které mu zabrání hrát, nedostávají kluby žádnou kompenzaci.

Zmíněné pravidlo obsahuje výrazný hospodářský prvek. Zájem sponzorů či televizních společností o mezinárodní turnaje je při nejmenším srovnatelný s jejich zájmem o národní soutěže. V případě mistrovství světa patří zisk FIFA, zatímco v případě národních soutěží samotným klubům. Kluby jsou tak na jednu stranu povinny zásobovat FIFA svými hráči, aniž by na druhou stranu měly nárok na jakýkoliv podíl na zisku, k němuž jejich hráči přispívají.

Oulmers I

Abdelmajid Oulmers, marocký záložník a někdejší klíčová postava belgického klubu Charleroi, se v listopadu 2004, po splnění svých reprezentačních povinností, vrátil do svého klubu vážně zraněný. Klubu se bez mladé hvězdy přestalo dařit, zatímco mu musel stále platit vysokou mzdu a pojištění. Charleroi neváhalo a před belgickými soudy napadlo neslučitelnost dotčeného pravidla FIFA s dnešním čl. 102 SFEU. Na stranu Charleroi se postavila skupina G-14 sdružující 18 největších fotbalových klubů světa, zatímco FIFA podporovalo více než 50 národních a kontinentálních asociací.

V květnu 2006 položil Obchodní tribunál v Charleroi předběžnou otázku SDEU na výklad dnešního čl. 102 SFEU a celý fotbalový svět s napětím hleděl k Lucemburku. Drama však skončilo ještě před rozhrnutím opony. FIFA se s klubem Charleroi dohodla na mimosoudním vyřešení sporu a případ byl z registru SDEU vyškrtnut ještě předtím, než se k němu SDEU stihl věcně vyjádřit.

Oulmers II?

To však neznamená, že pravidlo je z pohledu soutěžního práva EU v pořádku. Podobných případů se každoročně objevuje několik a je velmi pravděpodobné, že SDEU šanci vyjádřit se k dotčenému pravidlu FIFA dříve nebo později skutečně dostane. Domnívám se, že v takovém případě by SDEU pravidlo zhodnotil stejně jako hráčské kvóty v rozsudku Bosman (C-415/93). Současné nastavení pyramidové struktury FIFA není podle mého názoru nezbytné k řádnému fungování světového fotbalu, jelikož si lze představit systém, který by stejného cíle dosáhl přiměřenějšími prostředky.

Sportovní asociace, v tomto konkrétním případě FIFA, mají značnou míru autonomie, která je ohraničena tím, že jejich pravidla musejí být - zjednodušeně řečeno – ospravedlněna legitimním cílem, nezbytná k jeho dosažení a přiměřená. Řádné fungování mezinárodního reprezentačního fotbalu je jistě legitimním cílem inherentním samotné povaze tohoto sportu. Bez systému povinného uvolňování hráčů by mezinárodní fotbal jako takový nemohl přežít.

Čas na změnu

Na druhou stranu, pro dosažení výše zmíněného cíle není nezbytné, aby byl klubům odepřen nárok na jakoukoliv kompenzaci či podíl na zisku z mezinárodních soutěží. Ve světovém fotbale se točí velké peníze a FIFA společně s jednotlivými kontinentálními a národními asociacemi zneužívají své dominantní postavení, pokud profitují z účasti hráčů v mezinárodních utkání utkání, zatímco hlavní finanční zátěž směrem k hráčům leží na jejich klubech.

Nový systém, který by na jednu stranu ukládal klubům povinnost uvolnit hráče pro mezinárodní utkání a který by na stranu druhou zavazoval národní asociace poskytnout klubům přiměřenou kompenzaci, by naplnil cíl řádného fungování mezinárodního reprezentačního fotbalu stejně efektivně jako současný systém. Zároveň by navíc menší měrou zasahoval do práv jednotlivých klubů. V současné době fotbalové kluby dotují své národní asociace hráči, aniž by měly nárok na jakékoliv protiplnění či zisk z mezinárodního reprezentačního fotbalu. Navržený systém má za cíl tuto nerovnost odstranit při současném zachování řádného fungování a průběhu mezinárodních reprezentačních utkání.

Nechci zničit pyramidovou strukturu světového fotbalu. Mým cílem je pouze ukázat, že některé její stavební kameny nejsou příliš pevně usazeny a samotná pyramida jako taková je v současném nastavení příliš široká. Jejími horními patry jsou přijímána rozhodnutí, která přímo ovlivňují hospodářské zájmy jednotlivých klubů, aniž by tyto kluby mohly rozhodnutí výrazněji ovlivnit. Ve sportu existuje celá řada formálních i neformálních prostředků řešení sporů a právo nemusí být nutně tím prvním po ruce. Na druhou stranu, soutěžní právo EU nabízí možnosti, jak vyvolat proces změny a velikost pyramidy snížit.

Pozornost soutěžního práva EU poutá i Kalendář mezinárodních utkání FIFA. Ale to až příště, znova. Teď vypněte nás, prosím, ať nebolí vás hlava.